Databáze českého amatérského divadla

Texty: RON, Vojtěch: Jesuitské divadelnictví v českých zemích. Diskusní příspěvek 1996.

Vojtěch Ron

JESUITSKÉ DIVADELNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

Diskusní příspěvek na semináři Jesuité v Čechách, Praha Klementinum 23.XI.1996, (v tisku asi 1997).

Domnívám se, že při této vzácné příležitosti je třeba alespoň stručně připomenout neuvěřitelně čilou a významnou aktivitu jesuitského divadelnictví v našich zemích.
Důležitá role divadla v rozvoji české kultury na konci 18. a během 19. století je všeobecně známá. Lze se oprávněné domnívat, že je to ve značné míře podmíněno právě jesuitským divadlem. Od počátku až do 60. let 18. století, kdy bylo ze svého ústředí po dvou stoletích zakázáno, vytvořilo tisíce inscenací, náležejících jejich školské činnosti. Kromě toho k němu patří i zvláštní akce, kterým není věnována taková pozornost nejspíš proto, že nejsou závislé na dramatických textech, ale právě k jesuitskému divadelnictví bytostně patří. Neustálil se pro ně název. Snad bychom je mohli pojmenovat \"pobožnostní\" či \"kultové\" divadlo, nebo teatralizovaná pobožnost. Nejedná se většinou o čisté \"dramatické\" divadlo (inscenace dramatu-textu), ale o jakési zbožné revue, průvodové, deklamační (recitační) akce. Nelze přehlédnout ani \"pouhá\" scénická díla, připravovaná na určité dny, jako jsou betlémy, boží hroby, nebo \"mimetické\" objekty, ožívající v pobožnostech, jako jsou getsemanské zahrady (olivety), kalvarie, křížové cesty (např. Římov atd.) a pod. Připomeňme si ještě chudičké \"misionářské\" divadlo dobře zachycené v Tannerově biografii P. Vojtěcha Chanovského (1581-1643), i statické živé obrazy někdy se proměňující do kratičkých mimických akcí ilustrujících text zpívané písně a vytvářejících svéráznou pantomimu, nebo herecky zpracovaná kázání, nezapomeňme ani na laternu magicu s obrázky (průsvitkami) doprovázenými deklamací či písní (`deklamace stínové`, Balbín) atd. Těch zjevištněných-zdivadelněných-zdramatizovaných způsobů, žánrů, postupů je velmi mnoho. Mezi oběma těmito vrstvami jesuitské divadelnosti jsou podstatné rozdíly. Není tu místo k podrobnému srovnávání. Připomeňme jen odlišnosti týkající se účinkujících. V oficiálním a povinném školském divadle hráli výhradně studenti (i ženské role). Účinkujícími oněch teatralizovaných pobožností, velmi oblíbených a navštěvovaných, bývali vedle studentů i dospělí (výjimečně i ženy), tedy i ti, kteří neprošli jezuitskými školami. Zmíněné \"vedlejší\" spektákly nebývaly vždycky zapsány do Annuae, doklady o nich možno hledat spíše v účetních knihách, nebo v listinách či tiscích sodalit. Samotní jesuité na jevišti nevystupovali, hereckou praxi získali ve svém studentském mládí. Působili jako organizátoři, programátoři pobožností, - režiséři.
Nelze alespoň nepřipomenout to, co je pozadím jesuitské teatrality: \"divadelnost\" metodiky Ignácových Duchovních cvičení, vlastně tvorba divadla v obrazivosti exercicienta a jeho \"hereckého\" prožívání myšlených konkretních událostí a situací (Jevreinov: divadlo pro sebe). Tato spirituální metodika je vlastní pouze jesuitům. Je nesnadné v krátkosti postihnout, jak se tato skutečnost projevovala v divadelní tvořivosti.
Jesuitské divadlo bylo vzorem divadlům jiných institucí. Velmi intenzívně divadelně dramatické postupy používali ve své školské praxi zejména piaristé, nesoustavně, v míře daleko menší i augustiniáni eremité, benediktini a jiné řády. (Jen kapucíni nesměli zavádět ve svých domech školské divadlo podle jesuitského vzoru, ale podobně jako jesuité rádi pěstovali teatralizované pobožnosti - kupř. velkopáteční \"císařské\" figurální procesí na Hradčanech.) Podobně bylo vzorem zbožným i profánním festivitám některých městských sodalit či farních institucí. V různorodých produkcích jesuitských středisek rozsetých po kulturně decentralizovaných zemích českých činily patres z DIVADLA mocný a významný prostředek rekatolizace, nástroj modelující kolektivní zbožnost a společenský život vůbec. Právě v tom lze hledat nejsilnější význam a vliv jejich divadelního odkazu. Nikoli jen v jednotlivých inscenacích, či v jejich literárně dramatické tvorbě, ale v tom, jaké úkoly a jaké postavení DIVADLU přisuzují v kulturním dění lokálních společenství. Nacházeli v něm nadmíru intensívní prostředek komunikace, schopný nezastupitelně vyzařovat nejvznešenější a nejposvátnější obsahy a informace. Jistě, jejich divadlo nebývalo vždycky dokanalým dílem. Venkovské zbožné inscenace mohly být chudé, ošuntělé, ale vděčný a tvořivý divák, kterému věnovali vyhraněnou pozornost (\"Je jisté, že při dramatu nejvíce záleží na divácích\", Balbín), si je \"dodělal\". Podílel se na mimořádné společenské akci. Přijal a oblíbil si divadelní postupy. V desetiletích před polovinou 18. století už se mluví (pravda, z osvícenských hyperkritických pozic) o teatrománii, o nezdravém oblouznění divadlem (Theaterlust). Byrokracie marně ochraňuje prosté lidi od účinkování v divadelních produkcích. Tedy nikoli drama, nikoli zbožné obsahy, ale DIVADLO, jako nezastupitelný způsob komunikace, to je odkaz, který po jesuitech přijímají následné generace. Nepochybně, z jesuitské teatrality (obsažené i v produkci jiných řádů) vrůstá DIVADLO do české lidové kultury. Do doby příchodu jesuitů nebyla česká divadelní tvorba tak pilná, tvořivá a rozšířená, když ji srovnáváme s evropskou divadelní tvorbou 15. a 16. století (zastoupenou v našich zemích pouze divadlem v Chebu). Husitství divadlu nepřálo (snad později staroutrakvismus), luterské či reformační nebo tzv. humanistické divadlo bylo omezeno převážně na školskou produkci. Do lidových, \"sprostných\" vrstev se dostává trvale až ve třetí-čtvrté a páté pobělohorské generaci. (Prahu z těchto úvah vyčleňujeme, zde byly divadelní poměry oproti venkovu podstatně odlišné.)
Není snadné doložit uvedené postřehy konkretními doklady. Snad by bylo výhodné studovat šev mezi jesuitským a osvícenským \"theatrem\" na dokladech z kladského regiónu, které jasněji umožňují sledovat tah a návaznost pozvolného přechodu, ale po pruském záboru je kladská situace v porovnání s naší přece jen odlišná.
S vyhraněnějším jesuitským vlivem v české divadelní tvorbě se setkáme dokonce hluboko v 19. století. Připomeňme nejdříve Josefa Kajetána Tyla, jeho Čtvero plastických obrazů s vysvětlujícími básněmi inscenované v roce 1837 a alegorickou předehru Pouť k chrámu umění aneb Zaslíbení (povšimněte si:`pouť k chrámu` a `zaslíbení`) z roku 1846. Zařadíme sem i \"malířské\" režie a výtvarné kompozice živých obrazů Františka Kolára (1829-1895), průvod zahajující impozantní Shakespearovské oslavy v roce 1864 a konečně i průvod při slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu (1868). Těch několik příkladů snad postačí pro tuto příležitost.
Nemýlil se tedy Jan Amos Komenský, když pochválil jesuity za jejich divadelní činnost: \"Také jsem radil hned od začátku, aby byly zavedeny nějaké divadelní hry... Ale odpovídalo se, že tyto hříčky ... jest ponechati jesuitům; já že jsem byl povolán k vážným cílům; jesuité jsou tu vpravdě syny světa, důmyslnými ve svých věcech, my však syny světla, ve svých věcech neprozíravými. Oni lákají k sobě příjemnostmi své metody nadané hlavy celého světa a činí je cvičením toho druhu schopnými pro úlohy životní, zatímco my jsme ustrnuli...\" (Vlastní životopis).

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':