Databáze českého amatérského divadla

Texty: Ulrychová, Irina: Jiřina Lhotská. AS 2007, č. 1

JIŘINA LHOTSKÁ

Irina Ulrychová

Co je nám z druhého člověka dovoleno poznat? Vždycky jen část – tu větší, tu menší… a stále zbývají mnohá prázdná místa, možná i tajemství, o kterých někdy víme, či je alespoň tušíme, ale často si jejich existenci vůbec neuvědomujeme. I já znám z Jiřiny jen část, i když část pro mne velmi podstatnou, a o té se snad mohu odvážit něco napsat. Je to ten kus jejího života, který je svázán s dramatickou výchovou a dětským divadlem, tedy s prostorem, kde se naše cesty setkaly.
Neznám mnoho lidí, kteří by dokázali tak jako ona, propojovat a nalézat rovnováhu a harmonii mezi procesem pedagogickým a uměleckým. Dramaťák je pro ni v první řadě jakousi „školou lidskosti“. Každé dítě vždy vnímá jako neopakovatelnou individualitu a hluboce přemýšlí o jeho potřebách a možnostech i o způsobech, jak mu pomoci je naplnit a rozvinout. Nad nikým neláme hůl. Tzv. problematické, „zlobivé“ děti jsou pro ni výzvou i inspirací: ctí jejich energii, chce jim porozumět, najít si k nim cestu a pomoci jim objevit tu jejich. Přitom ovšem nezapomíná na dramatickou a divadelní dimenzi své práce: stále hledá, jak co nejpřirozenějšími a dětem vlastními způsoby budovat a rozvíjet jejich hráčské a herecké dovednosti, jak respektovat jejich osobnost a dojít k přirozenému a pravdivému dramatickému výrazu, jak ryze divadelními prostředky dětem umožnit sdělení a komunikaci s diváky, jak dát prostor dětským nápadům a zároveň vybudovat ucelený tvar inscenace. To, oč sama usiluje ve své práci s dětmi, pak hledá i v práci druhých jako členka lektorského sboru na přehlídkách dětského divadla. O každém představení přemýšlí nepředpojatě, snaží se dobrat jeho podstaty. Stejnou váhu přikládá jak výslednému tvaru, tak i procesu, který mu předcházel a který je z inscenace čitelný. Citlivá je ale na faleš, prázdnotu a samoúčelnou exhibici. O problémech diskutuje se zaujetím, má dar je pojmenovat výstižně, ale zároveň taktně, tak aby kritika neublížila, ale pomohla.
A pak je tu ještě jedna věc, která k Jiřině patří a která se projevuje jak v její práci, tak i v jejím postoji k životu vůbec, a kterou já, věčný pesimista, obdivuji snad nejvíce: je to její schopnost nenechat se zlomit a vypořádat se s překážkami, které jí osud nastrčí do cesty, a to s humorem, elegancí a nadhledem (i když jistě leckdy draze zaplaceným). A že těch problémů nebylo málo. Jen jeden za všechny: při povodních v roce 2002 přišla o domov a všechny věci v něm, kriticky byla postižena i základní umělecká škola, kterou řídila. Nezažila jsem, že by si postěžovala, že by zavyčítala osudu, proč na ni nakládá tolik, že by to chtěla vzdát. Prostě se dala do práce a dělala to, co v dané situaci bylo potřeba a bylo možné (a možná i nemožné). A s úsměvem. Jako by byla dokladem pravdivosti onoho nietzscheovského „Co mě nezabije, to mě posílí“. Zřejmě to bude tím, že pro ni vždy byli důležitější lidé a vztahy než věci.
Šedesátá léta dvacátého století byla dobou plnou energie, s nesmírně bohatým kulturním životem, který dal vzniknout mnoha úžasným dílům. Přeji Jiřině, aby i ta její „šedesátá“ (neuvěřitelné, co?!) ve století jednadvacátém byla taková.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':