Texty: FIŠMISTROVÁ, Věra (SOkA Přerov): Počátky činnosti přerovských ochotníků od roku 1863. I. část

Věra Fišmistrová- SOkA Přerov

Počátky činnosti přerovských ochotníků od roku 1863


Divadlo je specifická umělecká činnost, jejíž podstatou je zobrazování skutečnosti prostřednictvím tělesné aktivity herce. Vzniká na základě dohody mezi herci a diváky o fiktivnosti divadelní reality. Divadelní dílo (na rozdíl od filmu) je ve své podstatě neopakovatelné, vzniká a zaniká během každého představení. Jako samostatný umělecký druh vzniklo divadlo již v raných fázích vývoje lidské společnosti. Současné historické výzkumy posouvají vznik divadla k počátkům 3. tis. př. n. l. do oblasti Egypta a Blízkého východu. Pro evropskou kulturu měl zásadní význam vznik a rozvoj divadla v antickém Řecku, kde se vyvinula tragédie a komedie a divadlo získalo významnou společenskou funkci. 1
Začátky novodobého divadla spadají do osvícenské doby, kdy v Evropě vznikla idea národního divadla, přístupného širokým vrstvám diváků. V našich zemích osvícenské školské reformy císařovny Marie Terezie (1740-1780) uvolňovaly cestu také českému lidovému divadlu, které bylo až do konce 18. stol. hráno na amatérské základně. Za profesionální divadelní projevy tj. divadelní akce vytvářené lidmi, kteří se hraní divadla věnovali jako svému povolání, bylo možno ve středověku označit pouze činnost některých žakéřů, za renesance hraní šašků, za baroka loutkářů.2 České ochotnické divadlo hrané v české řeči se formuje od konce 18. století. České profesionální divadlo se rozvíjelo v Praze až koncem 18. století, v 1. pol. 19. století se občas hrávalo česky na profesionálním divadle v Brně a později i v Olomouci. Centrem českého obrozeneckého divadla zůstávala Praha, mimo ni byla divadelní kultura výlučně v rukou ochotníků. Česky v tomto období hrávaly i rodinné soubory kočovných loutkářů. Divadlo se postupně stávalo běžnou součástí české společnosti.3
Přestože vznikaly profesionální divadelní scény, ochotnické divadlo svůj význam neztrácelo. Bylo nejen místem oblíbené zábavy, ale i jedinou možností (vedle kostela) veřejného sdružování občanů, čímž bylo též posilováno národní uvědomění lidu. České ochotnické divadlo se ale nerozvíjelo ve všech oblastech stejně. Výrazně menší divadelní život v českém jazyce byl na Moravě, kde se divadla koncentrovala do větších měst. Nejrušnější divadelní činnost měla města s rozvinutým středním a odborným českým školstvím, protože organizátory spolků byli nejčastěji právě učitelé, ředitelé kůrů, studenti, pak i řemeslníci, později se postupně do hraní zapojovaly i ženy. V období národního obrození, kdy se feudální systém měnil v buržoazní, se divadlo vymanilo z ideologického vlivu církve, kterému ve většině svých projevů podléhalo. Nejvíce se totiž hrávalo v době velikonoční, méně o svátcích vánočních. Tím pochopitelně docházelo i ke změně divadelního repertoáru, kde se pak náboženská témata téměř neobjevovala. Cenzura zavedená v habsburské monarchii koncem 18. století dbala, aby se hry náboženství nedotýkaly. Protože ochotníkům v tomto období nebylo povoleno ustavovat spolky, „nadšenci“ toužící divadlo hrát utvářeli neoficiální společenství či sdružení, která musela o každé představení žádat a zároveň uvádět důvod, proč se pro hraní rozhodla, což je i v případě Přerova. V písemných žádostech byl nejčastěji uváděn účel charitativní, protože výtěžkem z představení podporovali ochotníci místní školu včetně chudých žáků, špitál, chudobinec, sirotčinec a další sociálně potřebné.
V menších městech či obcích se lidé informovali o představeních mezi sebou ústně, později byly pořizovány plakáty psané, pak tištěné, na nichž bylo uvedeno, které organizaci bude výtěžek věnován. Noviny nebyly, takže touto formou nebyla propagace možná. Představení byla téměř vždy po obyvatelstvo událostí, svátkem. V hledišti se scházela různorodá společnost. Práci ochotníků byly mnohde kladeny velké překážky, jejich činnost byla omezována se zdůvodněním, že hraní divadla odvádí lidi od práce a občané tudíž zanedbávají touto činností své povolání, studenti málo studují ap. Divadlo se ale postupně stalo módou či jakousi vášní, které „propadly“ téměř všechny vrstvy obyvatelstva. Skutečností ale zůstává, že proti hraní vystupovali mnozí měšťané. Různé zákazy k provozování divadelních představení vedly k tomu, že se zpočátku hrávalo jen v nejužším kruhu s vyloučením veřejnosti v bytě některého z divadelníků, kteří později vystupovali převážně v hostincích a školách, kam byla pořízena provizorní jeviště a skromné dekorace. Rovněž kostýmy si ochotníci zajišťovali sami. Amatérskou hereckou základnu tvořili především drobní měšťané, obchodníci, úředníci, lékaři, učitelé, studenti, později i dělníci. Problémem bylo obsazování ženských rolí, protože v části měšťanské společnosti setrvával nesouhlas a odpor proti hraní žen.
Po rozmachu, který vyvrcholil v revolučních letech 1848-1849, museli ochotníci „bojovat“ o svou existenci, protože bachovský absolutismus, zcela ochromil ochotnickou divadelní činnost. Bylo obtížné získat povolení k představení i pod záminkou dobročinného účelu. V 60. letech 19. století opět nastal rozkvět ochotnického hnutí. Také v menších moravských městech a na venkově začal čilý divadelní ruch koncem 60. a počátkem 70. let 19. století. Zákon o právu spolčovacím a shromažďovacím z roku 1867 umožnil legální činnost řádně registrovaným spolkům. Při příležitosti slavnostního kladení základního kamene k Národnímu divadlu (ND) se sešli v Praze-Karlíně v roce 1868 zástupci ochotnických spolků z Čech a Moravy, kteří založili Divadelní jednotu. Ta měla na podkladě jednotných stanov vnést řád do divadelního hnutí. Na Druhém sjezdu ochotnictva, který se konal v Praze roku 1880, byla založena Matice divadelní. Ta ale nevyvíjela dostatečnou činnost, a proto roku 1885 vznikla Ústřední matice divadelních ochotníků českoslovanských (ÚMDOČ).4

Město Přerov- vznik a ustavení Spolku divadelních ochotníků v Přerově, rok 1863-1864

V Přerově se údajně hrávalo „dosti hojně ochotnicky již uprostřed 30. let 19. století“, tamní ochotníci údajně hráli i v Holešově a okolí. O jejich činnosti se však nezachovaly žádné písemné ani jiné zprávy.5
Za nejstarší písemnou zprávu, z níž lze čerpat údaje a informace o vzniku a následné činnosti přerovských ochotníků lze považovat „Knihu zápisů ochotnického divadla v Přerově“ z let 1863-1891.6 Sdružení amatérských herců z Přerova, které získalo souhlas k veřejnému vystupování od Zemského moravského místodržitelství v Brně (ZMM) ještě před zákonem z roku 1867 o právu spolčovacím, lze považovat za jeden z nejstarších ochotnických spolků na Moravě. Na první straně zažloutlého a časem opotřebovaného rukopisu je zapsán tento text:
„…Jsouce duchem času a příklady jiných měst v Čechách a na Moravě povzbuzení, nechceme pokulhávati za vývinem jak hmotným tak i morálním, alebrž stejně s vší snahou a neunaveně sledovati všeho, co ku blahu vlasti naší českomoravské užitečné a prospěšné jest.
Tímto úmyslem zajisté pro jednoho každého nad vší cenu skvělým nadchnuti, chápeme se všeho co ku vzdělání jak mravnému tak i literárnímu našich občanů a mládeže naší zvláště dobré jest, a protož usneseno po bedlivém rozvážení s více pokroku a všeobecné vzdělání milujícími občany zaraziti divadlo ochotnické v městě našem majíce úplného přesvědčení že obecenstvo přerovské s vší láskou na tomto tak krásném podniknouti, které toliko ku podpoře dobových účelů se zřizuje, upřímného podílu hráti bude.
Níže podepsaní osmělují se tedy nejuctivěji prositi vysoké c.k. místodržitelství ráčiž milostivě podniknouti toto ku hrám divadelním ochotnickým povoliti a naznačené kusy jakož jsou „Straší“, veselohra ve 2 jed. od Štěpánka
„Ponocný“, fraška v 1 jed. od Tomsy
„Zazděné okénko“, ves. v l jed. od Voj. Frncla
„Černý Petr“, veselohra v 1 jed. od Görnera
„Rohovín Čterrohý“, fraška v 1 jed. od Klicpery
„Masopustní žert“, fraška v 3 jed. od Kringsteina
„Obžinky“, veselohra v 2 jed. od Kořenovského
„Stará místo mladé“ veselohra v 1 jed. od Kořenovského
„Pan Čapek“, veselohra v 1 jed. od Fredra
„Nebezpečné sousedství“, veselohra v 1 jed. od Kocebne
„Vrahové v městě“, veselohra ve 3 jed. od J.M.B. …“.

Tyto údaje jsou ze srpna 1863, kdy se rozhodlo několik studentů zřídit v Přerově ochotnické divadlo a již dne 4.10. téhož roku bylo sehráno první divadelní představení v domě mlynáře J. Špačka na Horním náměstí č. 20. Hrála se velohrohra Jana Nerudy „Ženich z hladu“ (obsazení - sl. Josefa Špačková, sl. Anna Zavadilová, Franta Štěpka, Bedřich Franc, Jan Kyjovský, Jan Spáčil, Josef Vítěz, Pavel Bartl) a „Černý Petr“ od Görnera (Fr. Štěpka, Marie Otavová, Hugo Zimek).7 Výtěžek z představení činil 3 zl. 56 kr. Povzbuzeni úspěchem finančním i diváckým ohlasem sehráli ochotníci další představení v obecné škole již 13.12.8 Dávala se opět veselohra, jednoaktovka od J. Kořeňovského, „Stará místo mladé“ a „Tři hodiny před svatbou“ od Štěpánka. Výtěžek činil 11 zl. 11 kr. Jelikož jim byly při tomto představení kladeny značné překážky, zaslali ochotníci dne 20.12. 1863 c. k. místodržitelství v Brně písemnou žádost o povolení k veřejnému pořádání divadelních představení a již dne 20.1. 1864 obdrželi povolení od c.k. okresního úřadu.9 Dne 20.1. 1864 tedy došlo k ustavující schůzi Spolku divadelních ochotníků v Přerově. Hlavním organizátorem a prvním předsedou se stal kupec František Štěpka, který spolu s dalšími nadšenci utvořil akciovou společnost, aby se mohlo zakoupit jeviště10 Pro přerovské ochotníky nastalo příznivější období k jejich činnosti. Na prvním veřejném představení, které se konalo dne 28. 3. 1864, se ochotníci představili veselohrou „Stará místo mladé“ a „Černý Petr“. Příjem činil 50 zl.

P r v n í rok činnosti

Tak jako jinde, i v Přerově se setkávalo zřízení a provozování ochotnického divadla s mnohými překážkami. Ochotníci neměli finanční prostředky ani nadbytek činných herců. Mnozí občané se takovému „podnikání“ vysmívali, rodiče zakazovali svým dcerám veřejně vystupovat. Divadlo bylo totiž označováno místem, kde se kazí mravy a učí mladé dívky koketovat, ochotníci byli označováni za ne dost mravné. Někteří tedy hrát odmítali, většina „byvše puzena láskou k umění a vlasti, nedbala planých křiků a proklestila svou neohrožeností trnovou cestu předsudků a pomluv“. 11
Problémem ochotnického divadelnictví byla také častá obměna herců i střídání spolkových funkcionářů, z nichž mnozí se svých funkcí z důvodu vzdálenějšího bydliště, a s tím spojeného problému účastnit se zkoušek, či pracovního vytížení, museli vzdát. Po nových volbách byl ředitelem zvolen Cyril Vítěz, režisérem František Štěpka, pokladníkem Jindřich Brix, jednatelem Josef Možný, členy výboru se stali Josef Vítěz a Jan Kyjovský. Ochotníci nastudovali čtyři představení (fraška „Ponocný“, veselohry „Klobouk“, „Straší“, „Jeden z nás musí se oženit“ a „Ženich z hladu“).
V tomto období hostovala ve městě německá kočující společnost, které se „dařilo tuze bídně“, a proto jí spolek vyhověl a umožnil hrát v jeho pronajatých místnostech.
Stálým problémem ochotníků byly finance. Spolek po celou dobu své existence splácel dluhy, protože značnou část příjmů z představení pohltily výdaje za zhotovení jeviště, kulis, k uhrazení běžných výdajů (vstupenky, osvětlení, zakoupení šesti lamp a drobných rekvizit), další část byla věnována dobročinným účelům (šaty pro chudé školní dívky, občanům postiženým požárem takzv. „pohořelcům“ v Lověšicích bylo darováno 20 zl.). Přestože si ochotníci pořídili vlastní jeviště i s kulisami, stálou scénu neměli. Často si stěžovali, že městská rada by se měla více divadlu věnovat a po vzoru jiných měst přidělit spolku stálé prostory, v nichž by se mohlo zkoušet a hrát. „Kéž bych nebyl marně volajícím na poušti! Na Zdar!!“.12
Ochotníci také poukazovali na skutečnost, že stavění a bourání divadla po jednom či dvou představeních je značně finančně nákladné. Často se stávalo, že se majitel hostince, v němž vystupovali, rozhodl nečekaně uspořádat ples, případně bez jejich vědomí přijal německou divadelní společnost, čímž znemožnil Přerovanům hrát, a tito museli jeviště odstranit.
Přestože se ochotníci snažili snižovat náklady na jednotlivá představení, dluhy narůstaly. Častým řešením bylo zapůjčení peněz od záložny. Snažili se sehrát více představení, aby rychleji spláceli dluh. Část příjmu byla nadále věnována dobročinným účelům (v prosinci byla stanovena částka ve výši 5 zl. na zakoupení obuvi čtyřem nejchudším hochům farní hlavní školy a čtyřem dívkám ze školy dívčí).
Ke dni konání valné hromady (VH) dne 8.8. 1864 měl spolek 29 členů.13 Znění stanov a výše příspěvků z počátku činnosti není známé. Členská základna sestávala pouze z účinkujících členů a jen takový byl přijatý. Po volbách byl ve funkci předsedy potvrzen Cyril Vítěz, režisérem Hugo Zimek, jednatelem Fr. Štěpka, pokladníkem Jindřich Brix, garderobiérem Jan Kyjovský, dalšími členy výboru sl. Špačková, Josef Vítěz.14 V Přerově se objevuje i funkce „mašinisty“, kterou vykonával Josef Sobol.
Repertoár se skládal především z jednoaktovek, frašek a veseloher se zpěvy („Ponocný“ ,“Klobouk“, „Straší“, „Jeden z nás musí se oženit“, „Ženich z hladu“, „Černý Petr“, „Obžinky“, „Lakomec“).V září zamýšleli ochotníci důstojně oslavit 300. výročí narození Karla st. z Žerotína.15 Pro tuto příležitost vybrali hru „Rod Svojanovský“, ale pro značné náklady k její realizaci nedošlo, a tak byla opakována veselohra „Obžinky“, s níž ochotníci vystoupili již v červenci. Z výnosu, který činil 55 zl. 70 kr., byly vymalovány nové kulisy.
Do konce roku 1864 byla nastudována komedie „Liška nad Lišku“, frašky „Roztržitý“ a „Manžel bez ženy“, hry „Divotvorný klobouk“, „Pražský flamendr“. Na den sv. Štěpána vystoupili s Klicperovou fraškou „Žižkův meč“, na Nový rok 1865 se hrála komedie „Husička z Podháje“ a fraška „Po půlnoci“. Přítomnému obecenstvu bylo oznámeno, že pozvánky již nebudou roznášeny po domech, ale že každé představení bude oznámeno plakáty vylepenými „na rozích budov a veřejných místnostech“.

Rok 1865

Počátek nového roku 1865 nebyl pro ochotníky příznivý, objevila se řada problémů,
„… zlomyslníci divadlu nepřejí, raději by viděli jeho záhubu nebo snad sami vládu nad divadlem by chtěli mít, kolují pověsti podivného obsahu, ochotníky urážejí…“.16 Tak jako jinde, i v Přerově byly roztrušovány různé klepy, pomluvy a zkreslené informace o jejich činnosti, na základě kterých mnozí členové zvažovali další setrvání ve spolku. Někteří občané se stále nemohli smířit s vystupováním žen na jevišti. Výbor měl obavy z hromadného odchodu ochotníků ze spolku, a proto razil a podporoval heslo „Svorně tedy bratři stůjme a dílo tak podporujme!“.17
Již dne 8.1. 1865 se hrál „Pražský flamendr“, obraz ze života měšťanského o 4 jednáních od J. K. Tyla. Pro úspěch bylo představení často opakováno. Během masopustu spolek nehrál, v březnu se představil se hrou „Bankrotář“ a činohrou od J. K. Tyla „Muka chudé ženy“.
Dne 14.1. se konaly volby, na kterých byl opětovně zvolen ředitelem a režisérem František Štěpka, kasyrem (pokladníkem) Jindřich Brix, kontrolorem se stal Jan Kyjovský, mašinérem František Petruška, jednatelem František Polydor, jehož prvotním úkolem bylo zajistit od nákelských ochotníků hru „Chudý písničkář“ a od olomouckého divadla „Mlynář a jeho děti“.
P r v n í výročí veřejného vystoupení přerovského divadelního spolku, které připadlo na 28.3. 1865, oslavili ochotníci veselohrou „Pan Čapek“. Před samotným představením byl přednesen slavnostní proslov. Osvětlený sál byl vyzdoben transparentem a barevnými balonky. Čím byl sál osvětlen se nepodařilo zjistit. Až do 1. sv. války se většinou používaly petrolejové lampy, mnohde ale ještě svíčky, zatímco v profesionálních divadlech ( Praha) se již svítilo plynem a později elektřinou.
Divadelní repertoár v počáteční činnosti ochotnického spolku byl sestaven především z veseloher, žertovných frašek, parodií, recitací, objevovala se i činohra se zpěvy ( „Paní Marjánka matka pluku“, „Chudý písničkář“, „Žižkův meč“, „Galejní otroci“, „Pán a správce“ ), kulturní večery s deklamacemi, typickým žánrem se stal i živý obraz, který se objevoval většinou před samotným představením. Inscenace oper byly vzácností, protože jejich nastudování bylo značně náročné a především vyžadovalo vynikajících zpěváků.
V letních měsících se hrálo omezeně. Po skončení letních prázdnin byla opakována hra „Manžel bez ženy“ a krátký dramatický žert „Převržená slámka“. Při rozdělování rolí pro hru „Statek Lhota“ si mnozí ochotníci opět stěžovali na slečny, které byly při výběru rolí velice vybíravé a o menší role nejevily zájem. Výbor rozhodl, že v případě odmítnutí role, bude dotyčné členství ukončeno.
Z důvodů splácení dluhů ochotníci plánovali sehrát do konce roku alespoň osm představení, a proto mnohokrát jednali s majitelem hostince p. Dvořákem, aby k sobě přes advent nevzal žádnou kočující společnost, protože by tak znemožnil uskutečnit plánovaná představení. Dne 19.10. 1865 večer byla po oslavném průvodu na počet manifestu sehrána fraška „Duch času“. Prostor byl osvětlen a hudba zahrála národní hymnu „Zachovej nám hospodine“, přičemž obecenstvo zpívalo. Do konce roku se představili ochotníci s veselohrou „Starý manžel“, báchorkou „Tvrdohlavá žena“ a hrou „Bankrotář“. Při příležitosti otevření hospodářské školy zahráli ochotníci dne 13.12 veselohru „Čech a Němec“.18
Na Nový rok 1866 se představil spolek veřejnosti s veselohrami „Hraje si na vdanou“ a „Ona mne miluje“. Činnost ochotníků v dalším období byla přerušena hostující divadelní společností vdovy Anny Štanderové, která ve městě setrvala až do poloviny března.

Léta 1866-1878

Během prusko-rakouské války se spolek rozpadl, divadelní činnost zcela ustala případně se omezovala jen na nahodilé akce. Příležitostně uspořádali milovníci a příznivci nějaké představení, ale s nevalným výsledkem. Aktivitu projevovali i studenti, kteří též sehráli občas dramatický kus. Nejednalo se ale o organizovanou činnost spolkových ochotníků. Problémem bylo neustálé shánění dobrovolníků ke zkouškám a také časté osobní neshody mezi nimi. Značné potíže měli ochotníci mužského pohlaví s dámami, které s nimi odmítaly hrát a jako důvod uváděly údajně nevhodné chování a nešetrné jednání.19

Léta 1879-1882

Po téměř třinácti letech nečinnosti se na jaře 1879 opětovně projevila snaha (ze strany mužů) o založení řádného ochotnického spolku. Většina z nich byla totiž i členy tělovýchovné jednoty (TJ), a proto navrhovali, aby se ochotníci stali jejím odborem. Přestože byla vybrána veselohra „Manžel bez ženy“ a rozděleny role, zkoušky se neuskutečnily. Ukázalo se totiž, že TJ nemá ve svých stanovách pořádání divadelních představení.
V tomto období plánoval uspořádat divadelní představení s názvem „Potrhlý švec“ i odbor hasičského spolku. Jelikož problémy byly totožné, vyzvali členové hasičského spolku jednotu ke vzájemné spolupráci. Z obou spolků pak byli navrženi zástupci do přípravného výboru. Za tělovýchovnou jednotu se jednání zúčastnili pánové Vrba, Martilík, Šamal, Vítěz Jan, Berka, za hasičský spolek pánové Štěpka, Psota, Palla, Zuschneid, Boubela (po jeho odstěhování z Přerova byl na jeho místo zvolen p. Široký). Hasičský spolek si stanovil podmínku, aby předsedou nově vzniklého divadelního sdružení byl opět František Štěpka, který vykonával předsednickou funkci i v bývalém ochotnickém spolku. Zároveň bylo konstatováno, že dřívější spolek disponoval pěkně upraveným jevištěm a dobře vedenou knihovnou, která však nevhodnou správou či nedbalostí utrpěla značné ztráty a novému spolku tak zůstalo pouze dvaatřicet knížek a značně zdevastované jeviště. Prvořadným úkolem bylo obnovit činnost ochotnického spolku a pořídit nové jeviště včetně pódia.
První schůze se konala dne 28.10. 1879 za účasti p. Štěpky, Vrby, Berky, Vítěze Jana, Psoty, Zuschneida, Pally, Martilíka a Šamala.20 Předsedou byl zvolen František Štěpka, který si stanovil podmínku i zvolení místopředsedy, který ho měl zastupovat v případě nepřítomnosti. Touto funkcí byl pověřen p. Vrba, který vedl i pokladnu. Jednatelem byl p. Šamal, hospodářem se stal p. Psota, který pečoval o kulisy, opony, pódium, knihovnu a „šatnici“ pokud bude zřízena. Jelikož veškeré rekvizity byly ve špatném stavu, byly rozděleny úkoly jednotlivým členům výboru ohledně zajištění malování kulis (p. Zuschneid), opravy pódia (p. Boubela), opony a lavic, které byly dosud umístěny na půdě hostince kavárníka Haaseho.21 U Haasů hrávaly vedle místních ochotníků i hostující divadelní společnosti Svobodova i Choděrova, které později začaly hrát se souhlasem spolku na ochotnickém jevišti v pivovaru, což tehdy ředitel Svoboda zdůrazňoval na plakátech.22
Ochotníci v následujícím období nehráli, protože v Přerově hostovala Sumova divadelní společnost a v období masopustu byly sály využity pro plesy a taneční zábavy.
Jelikož návštěvnost na jednotlivých představeních byla vedle výkonu herců ovlivňována též vhodným výběrem divadelního repertoáru, pověření členové výboru pečlivě vybírali inscenace. Přerovští ochotníci si zajišťovali dodání potřebné literatury u zdejšího knihkupce Hölzla. Při výběru her bylo přihlíženo především ke stávajícím kulisám, jelikož jejich časté pořizování a obměňování pro nové inscenace bylo značně nákladné. Nově pořízené dekorace se nezapůjčovaly, čímž se mělo předejít jejich předčasnému opotřebení či poškození. Kulisy malovali většinou místní malíři pokojů.
Na počátku této sezony sehráli ochotníci veselohry „Konec světa“, „Zapomněl své rukavice“ a „Za kulisami“. Mezi jednotlivými divadelními akty obvykle hrálo šest hudebníků, kteří byli honorováni částkou 5 zl. Začátkem roku 1880 projevilo o členství zájem 40 mužů a 21 žen, což předčilo veškerá očekávání stávajícího výboru.V místní obecné škole se sešli všichni ochotníci včetně nových adeptů herectví, byly rozděleny role a ověřeny herecké schopnosti nových uchazečů. První zkouška se konala v bytě jednoho z ochotníků dne19. února. Pokud některý z nich roli vrátil, musel odevzdat i legitimační lístek, čímž mu bylo ukončeno členství ve spolku. Jelikož stavitel Žák včas nezhotovil jeviště, konalo se představení až dne 7. března. V hledišti byly dva druhy sedadel (pro 1. třídu bylo vstupné 40 kr., pro II. třídu 30 krejcarů, ke stání po 20 kr., pro studenty 10 kr., pro galerii nebylo stanoveno zvláštní snížené vstupné, protože „se zde jen samá neplecha tropí“.23 Vstupenky se prodávaly jen večer v pokladně, čímž se předešlo problémům v předprodeji. Kasíry (pokladníky) byli pánové František Vrba a Jan Martilík. V sále bylo umístěno osm řad po osmnácti sedadlech, a to čtyři řady míst prvních, dvě řady míst druhých. Řada pátá byla vždy určena pro dámské členy divadla. Pro členy, kteří měli volný vstup, bylo vytištěno asi sto legitimačních lístků ve formě velké vizitky, kterými se pak prokazovali u pokladny. Dále bylo vytištěno asi tři sta kusů vstupenek a stejné množství programů. Třicet programů bylo nalepeno na velký barevný papír a umístěno na „rohy“ budov. Nehrající členové odebírali lístky a uváděli diváky na místa, případně byli pověřeni nápovědou.
Velká pozornost byla věnována kostýmu. Každý ochotník si musel upravit své šaty dle určené role. Ve hrách z vesnického prostředí se objevovaly na scéně originály lidových krojů. U inscenací historických vznikaly problémy, kostýmy mnohdy neodpovídaly době, v níž se děj odehrával. Později se mohli ochotníci obrátit na tehdy vznikající půjčovny. Některým ochotnickým divadelním scénám se nevyhnula móda jevištních zázraků. Snaha o maximální přiblížení skutečnosti se obrážela ve vymýšlení nových scénických efektů (dojem praskajícího ohně - doporučovalo se lámat v zákulisí přes koleno suché pruty či tenké lišty, zasněžený kabát - posypat plášť moukou a podobně).24 Z výtěžku 66 zl. 20. kr. byly uhrazeny běžné výdaje, např. malíř Zuschneid obdržel za malířské práce 48 zl.
Přestože kavárník Houžva pořádal po velikonocích každou druhou neděli taneční zábavy bylo jeviště ponecháno v sále. K jeho ostraze byla vždy určena osoba, která byla přítomna až do skončení zábavy.
V repertoáru spolku pro další období byly frašky „Dědkův kalmut“, „Ženich z hladu“. Před představením „Manžel bez ženy“ byla zhotovena tolik potřebná jednoduchá opona k převlékání dam. Ochotnická představení byla též často věnována různým výročím a významným událostem. Právě hra „Manžel bez ženy“ byla dne 19. března 1880 sehrána na počest zasnoubení korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stefanií. Pro tuto příležitost byl sál slavnostně osvícen a vyzdoben. Hudební doprovod obstarala Novotného kapela. K výzdobě jeviště měla být použita i socha korunního prince, která ale nebyla v Přerově k dispozici, a proto byla objednaná v Praze s podmínkou, aby její cena včetně dopravy nepřesáhla částku 12 zl. (po akci byla odprodaná za nižší sumu obecné škole). Před samotným představením vystoupil předseda s projevem a poté se na jevišti shromáždili všichni členové spolku, kteří zazpívali spolu s obecenstvem rakouskou hymnu. Text hymny byl předán divákům u pokladny. Projev, který připravil profesor Krch, byl nejprve předán ke schválení c.k. hejtmanství a poté zaslán i korunnímu princi.25 Pro toto vystoupení bylo zvýšeno vstupné na 60, 40 a 30 kr., pro studenty na 15 kr., změněna byla též barva vstupenek (zelená na sedadla 1. třídy, červená pro 2. třídu, ku stání barva hnědá). Lístky byly v předprodeji v Hölzlově knihkupectví.26
Dne 27.3. 1880 se za účasti pánů Františka Vrby, Jana Martilíka, Hynka Psoty, Pally, Zuschneida, Vítěze Jana, Aloise Macharáčka, Širokého a Šamala konalo zasedání výboru, který se zabýval vypracováním spolkového řádu. Návrh stanov, který obsahoval 24§, byl předložen ke schválení VH, konané dne 30.3. 1880 za přítomnosti 34 členů (12 dam, 22 pánů). Předseda Štěpka přednesl plénu zásadní projev o vývoji ochotnického spolku, který zahájil svou činnost jako odbor spolku hasičského a spolku tělovýchovného. Jelikož zájem o činnost samostatného ochotnického spolku narůstal, vypracoval výbor nový návrh stanov. Po připomínkách a drobných úpravách byly přijaty stanovy samostatného Ochotnického divadelního spolku v Přerově.27
V divadelním repertoáru toho roku byla hra K. Světlé „Kříž u potoka“ (hráli p. Psota, Široký, Hanslík, Parduba ml., Palla, Masíček, Novák Method, Lukáš, Schreiber, Tulla, Parduba st., Palacký, Černohorský, Ulma, sl. Širokých, sl. Jakubková, pí Vrbová). Opět byl problém se stanovením data premiéry, jelikož v Houžvově sále se konaly taneční zábavy. Jeviště chtěl též zapůjčit „jakýsi cestující baletní mistr“, který zamýšlel uspořádat ve městě divadelní představení. Žádosti bylo vyhověno, ale bez kulis a opony.
Ochotníci během roku nastudovali veselohru „Staří blázni“, „Faust druhý“ od Tyla (p. Psota, Macharáček, Zuschneid, Vítěz Jan, Zamykal, Parduba ml. Novák Jan, Černohorský, sl. Herzogová, sl. Jakoubková, sl. Tichých, sl. Širokých), dále „Inserát“ od Sabiny, „Slavnost založení“ od Bezděcha, „Mravenci“ od Kollára, „Sklenice čaje“ od Scribea, „Revizor“ od Gogola, „Otec Palacký“, „Mlynář a jeho dítě“-obraz ze života o 5 jednáních od Raupacha v překladu Miškovského.
V květnu se konal v Praze sjezd divadelních ochotníků, kterého se za Přerov zúčastnili pánové Vrba a Dostalík. V měsíci srpnu pořádal zábavní obor Radhoště slavnost, na které byla sehrána hra o pěti jednáních od V. Vlčka „Eliška Přemyslovna“. V titulní roli se zde představila přední česká tragédka Otilie Sklenářová-Malá, která vystoupila téhož roku i v blízkém Prostějově se společností E. Zöllnerové. Zábavní odbor požádal přerovské ochotníky o zapůjčení jeviště a vyzval je ke spoluúčinkování. Z přerovských ochotníků vystoupili v této hře pí Vrbová, sl. Herzogová, p. Vítěz Jan, Široký, Masíček, Psota, Skřeček Jan, Tulla, Parduba ml., Čech a Palacký.
Členská základna zaznamenala i během roku četné úbytky i přírůstky členů. Opětovně byl za člena přijat p. Hanslík s podmínkou, aby se pro příště „střežil všelijakých výtržností“.28 Novým členem spolku se stal profesor František Bílý, na jehož návrh byla objednána Jeřábkova hra „Cesta veřejného mínění“, písemná žádost byla zaslána do Prahy Františku Ferdinandu Šamberkovi, známému a oblíbenému herci a vyhledávanému autoru divadelních her, o souhlas s hraním jeho rukopisné frašky „Rodinná vojna“.29
Stanoven byl honorář pro nápovědu, který činil za každé představení 1 zl. 50 kr., při neúčasti na zkoušce bylo strženo 25 kr.
Po počátečním nadšení upadal v následujících dvou letech (1881-2) zájem o hraní, spolek procházel krizí a stagnací. V roce 1881 se výbor sešel pouze jedenkrát. Dne 18.září vystoupili ochotníci s představením „Starý vlastenec“, které bylo sehráno při příležitosti otevření ND.30
V roce 1882 se sešel výbor jen dvakrát. Předseda Štěpka uvažoval o složení funkce. Dne 30. září 1881 schválilo moravské místodržitelství spolkové stanovy.31 Ochotníci se nadále zabývali nedostatkem financí a neustálým sháněním prostor ku hraní. Několikrát byla podána žádost přerovské městské radě o vybudování důstojného stánku pro divadlo. K její realizaci nedošlo. Profesor Bílý dal podnět pro nově zvolený výbor k uspořádání sbírky formou „krajcarových pokladniček“ pro národní dům. Mnozí členové ale poukazovali na narůstající spolkové dluhy a upřednostňovali jejich splacení před vyhlášením sbírky.
Po volbách byl ve funkci staronového předsedy potvrzen František Štěpka, jednatelem p. Šamal (vystřídal ho učitel Fr. Slavinger), pokladníkem František Vrba, hospodářem Hynek Psota, knihovníkem pí Gayerová, dramaturgem František Bílý (nápomocen mu měli být Jan Martilík a Kašpar). Obnovena byla myšlenka o zřízení dramatické školy, protože ochotničtí nadšenci toužili po odborném hereckém vzdělání. Na škole, která byla zřízena v akciovém pivovaru, přednášel první ředitel přerovského gymnázia Jakub Škoda, profesor František Bílý a profesor Josef Neoral.32 Vyučovalo se vždy v neděli dopoledne a přednášelo se o správném mluvení na jevišti a jevištním chování. Tito školení ochotníci platili měsíční členské příspěvky ve výši 20 kr.

Rok 1883

Na jednání 8.1. 1883 zhodnotil předseda uplynulé období. Konstatoval, že pasivita výboru i nečinnost členské základny byla způsobena tím, že v Přerově působila delší dobu cizí divadelní společnost, dále že byly prázdniny a z důvodu zrušení záloženského sálu nebylo kde hrát. Vyzýval členy k aktivitě.
O zapůjčení sálu pro zkoušky a vystupování bylo proto jednáno s hostinským akciového pivovaru p. Leissrem. Ten vyhověl ochotníkům s podmínkou, že stavěním jeviště nebudou poškozeny stěny sálu včetně malby. S tím vyvstala potřeba rekonstrukce či pořízení nového jeviště, což bylo zadáno technickému úředníku Venclíkovi, který se spolu se stavitelem Žákem a učitelem Fr. Slavingerem stali členy spolku. Předběžné náklady na nové jeviště činily přes 50 zl. Jelikož náklady na běžný provoz byly stále omezovány, někteří členové spolku častokrát uhradili běžné výdaje z vlastního (lékárník Hynek Psota).
Pro nadcházejí období byly vybrány divadelní hry: „Nemalujte čerta na stěnu“, „Panenské sliby“ a „Petr jako Pavel“, objednána byla nová veselohra autora Baluckého „Těžké ryby“, kterou vydal vlastním nákladem pražský redaktor Vilímek.
Z finančních důvodů odmítl spolek uspořádat představení ve prospěch zřízení tělocvičny pro TJ „Sokol Karlínský“ i žádost pražské ochotnické jednoty Záboj sehrát představení ve prospěch zřízení Pflegrovy desky v Praze.
V měsíci květnu se nehrálo, protože „obecenstvo jest lákáno do právě zde se vyskytnuvšího cirku…“. Po delší odmlce se ochotníci představili veselohrou „Těžké ryby“, kde hrál p. Petruška, Psota, Černohorský, Venclík, Dostalík, Lukáš, pí Vrbová a Gayerová, sl. Kabelíková M. Z vybrané částky 70 zl. byly uhrazeny běžné údaje, 20 zl. poukázáno na staré dluhy, ze zbytku byly vytištěny nové vstupenky. Pro příští představení byla upravena sedadla tak, aby I. třída měla šest řad po patnácti sedadlech, II. třída tři řady též po patnácti sedadlech. Městská rada částečně vyhověla žádosti ochotníků a propůjčila jim prostor k uložení kostry jeviště a divadelních kulis v obecním domě č. 10.33 Zakoupena byla bedna se zámkem na divadelní předměty.
V hodnotící zprávě přednesené zprávě na VH konané 19.5. 1883 byla vylíčena doba let 1880-1882 dle přítomných „příliš černě“, a proto bylo poukazováno na skutečnost, že i v tomto období často navštěvovaly Přerov mnohé divadelní společnosti, což znemožňovalo ochotníkům vystupovat. Názory na toto konstatování byly různé, kritizována byla především přílišná pasivita, nečinnost a nezájem o hraní. Stejně jako v období minulém, opět bylo poděkováno lékárníku Hynku Psotovi za finanční dar ve výši 15 zl. Problémem byly příspěvky členů činných a přispívajících. Předsedou se stal opětovně František Štěpka, režisérem profesor František Bílý, který pečoval i o knihovnu.
V dalším období ochotníci sehráli s úspěchem veselohry od Pflegra-Moravského „V líbánkách“ a „Ona mne miluje“, od Klicpery „Na mostě“, od Görnera „Ženské slzy“, od Pflegra-Moravského „Kapitola I,II,III“, od V. K. Častalovského „Na zdar!“, od Vilkena „Zelenohorský rukopis“ , „Báseň o Ribaldovi“ s vtipnými obrazy . Výtěžek z prvního představení zimní sezony , veselohra „Černý Petr“ a fraška se zpěvy od Černického -Selického „Proč bychom se netěšili?“, bylo věnováno ve prospěch výstavby ND v Brně. Další hry („Dámy mezi sebou“, „Nechce kouřit“, „Rohovín Čtverrohý“) byly sehrány ve prospěch Komenského spolku ku zřizování českých škol ve Vídni.
Tak jako na dalších místech, i v Přerově se spojovaly místní činoherní a pěvecké spolky. Zpěvácké, divadelní a čtenářské spolky spolu pořádaly pěvecké akademie, koncerty, besedy a věnečky. Právě zdatným spolupracovníkem a podporovatelem přerovského spolkového dění, dirigentem, autorem scénické hudby, jehož skladby byly hrány i zpívány při ochotnických inscenacích byl Josef Čapka Drahlovský, hudební skladatel a přední osobnost přerovského hudebního života.34
V neděli 18.11. 1883 při příležitosti otevření ND v Praze uspořádal spolek slavnostní večer, na kterém vystoupil hudební odbor zpěváckého spolku pod Čapkovým vedením s Dvořákovou ouverturou „Kde domov můj“. Další členové spolku předvedli živý obraz s fotografií ND ve středu (fotografie ND na skle byla pak věnována zdejšímu gymnáziu). Vyvrcholením akce byla veselohra o pěti jednáních od Františka V. Jeřábka „Cesty veřejného mínění“. Část zisku byla věnována chudé školní mládeži. Pro značný ohlas bylo vystoupení opakováno. Při představení došlo k nepříjemné záležitosti. Vystupující členka spolku sl. Dulová byla uražena a osočena „…nepředloženou výstředností…“ jisté dámy, která měla značné výhrady ku hraní žen. Výbor musel opět řešit tento problém a zároveň požádal dotyčnou, aby i nadále zůstala aktivní členkou spolku.35
Skutečností zůstává, že zájem o divadlo a osudy pražského ND, k jehož vzniku nebyla Morava lhostejná, probudil divadelní činnost. Na jeho podporu byla sehrána řada ochotnických představení. Obnovení činnosti bylo oslavováno v městech i na venkově a již dne 15.12. 1883 byl vypraven z Olomouce divadelní vlak, poté následovaly Kroměříž, Prostějov a Přerov.36
Podobně jako v letech minulých, i koncem roku navštívila Přerov divadelní společnost a její ředitel Svoboda požadoval po místních ochotnících, aby po celou dobu jejich pobytu omezili hraní, což výbor odmítl.
Jelikož se zvyšovala poptávka o zapůjčení knih a divadelních rolí jiným spolkům a studujícím, byl stanoven poplatek ve výši 1 zl., který byl využíván na rozšíření spolkové knihovny.
Na silvestrovské zábavě pořádané Čtenářským spolkem sehráli ochotníci veselohru.37

Rok 1884

Ochotníci se představili až v březnu tříaktovkou L. Stroupežnického „Pan Měsíček, obchodník“, dále sehráli V. K. Klicperovo „Dobré jitro“ a „Můj ráj“, dále hru „Poslední psaníčko“.
Spolek požádal pražského divadelního režiséra Švandu o zapůjčení Šikolovy „Štěperky“ a Šamberkovy „Palackého třídy č. 27“. Kontakt s pražským repertoárem pomáhaly ochotníkům udržovat dvě edice – Pospíšilova „Divadelní bibliotéka“ z roku 1851 a Boleslavského „Divadelní ochotník“ z roku 1861. Problematice amatérského divadla se od roku 1867 věnoval také první český divadelní časopis „Česká Thalia“ pak Thálie 1896-1900, Divadelní listy 1899-1904 aj., nejdéle vycházel časopis Divadlo 1903-1914.38
Po volbách dne 14.5. 1884 byl potvrzen ve funkci předsedy p. Štěpka, režisérem prof. Bílý, členy výboru se stali p. Vrba, Psota, Martilík, Slavinger, Venclík, Marie Kahovcová, Vrbová, Kojecký, revizory účtu p. Jaroušek a Fr. Dvořák, péčí o rekvizity byli pověřeni p. Venclík a Mazáč.
Jelikož u některých členů opět upadal zájem o hraní, uspořádali ochotníci „k osvěžení spolkového života“ výlet na Švédské šance.
Zahajovací představení podzimní sezony v sobotu 4.10. bylo věnováno oslavě jmenin jeho veličenstva císaře a krále. Ochotníci zazpívali rakouskou hymnu a po slavnostním projevu, byla zahrána pod řízením J. Čapky „Slovanská ouvertura“. Poté se představili Nerudovou veselohrou „Prodaná láska“ a „Z české domácnosti“. V dalším období předvedli veselohry „Věrný sluha svého pána“, „ Snídání a obědvání“, „Jenom ne písemně“, „Noviny a karty“, „Jedenácté přikázání“.
O zapůjčení jeviště žádali nejen divadelní společnosti (Choděrova), ale i samostatně účinkující umělci (p. Kapoun hráč na housle a basu). Řediteli divadelní společnosti Pokornému bylo zapůjčeno jeviště za poplatek 50 zl. s podmínkou, že v případě jeho poškození musí vše vlastním nákladem opravit.
Koncem listopadu roku 1884 vyučoval ochotníky v dramatické škole, která probíhala v obecné škole, profesor Josef Neoral.
V prosinci uspořádali divadelníci spolu se Zpěváckým spolkem Přerub slavnost k 50. výročí vzniku písně „Kde domov můj“.39 Pro tuto příležitost zkomponoval ředitel kůru p. Čapka ouverturu, se kterou vystoupila kapela p. Novotného. Po proslovu zazpívali ochotníci sbor „Kde domov můj“. Na jevišti byla umístěna podobizna J. K. Tyla, kterou namaloval p. Venclík.40 Ochotníci předvedli obraz z Tylova života pod názvem „Pojď sem!“, se sólem na housle s doprovodem harmonia vystoupili pánové František Tropper a dr. Jan Kahovec, vyvrcholením celé akce byla Tylova veselohra „Dva lístky“.41
Na Silvestrovské zábavě, opět pořádanou Čtenářským spolkem, vystoupila tentokrát Štolbova divadelní společnost s veselohrou „Bratranec“.


Rok 1885

V roce 1885 byla na návrh profesora Františka Bílého uspořádána „divadelní domácí zábava“, jejíž výtěžek byl vložen do fondu pro zbudování českého divadla v Přerově.
Při příležitosti 50. narozenin Jakuba Škody se konal slavnostní společenský večer, na kterém byl jubilant jmenován čestným členem ochotnického spolku.42 V bohatém programu vystoupili ochotníci s veselohrou „On nežárlí“, dr. Jan Kahovec s Janem Martilíkem zazpívali národní písně, pánové Fr. Tropper, Kozánek, Kratochvil a Břečka vystoupili ve smyčcovém kvartetu, Fr. Tropper sólově zahrál na housle „Píseň beze slov“ od Drahlovského.
Během stávající divadelní sezony se ochotníci představili s veselohrou „Dobrák“ od Labiche, „Chtěla být řečnicí“ od K. Pippicha, „ V ochraně Napoleona Prvního“ od Lad. Stroupežnického, dále hrami “Sklenice čaje“, „Jeden z nás se musí oženit“. Představení se sice konala, ale stále přetrvávala značná netečnost, pasivita a malý zájem o hraní, mnozí vraceli role a neúčastnili se zkoušek. Vedle těchto problémů výbor musel řešit i „nejapný“ výrok učitele Reinharta, který na dotaz ohledně jeho neúčasti na spolkové zábavě odpověděl, že „… do společnosti, v níž jest prašivá ovce, jíti nemůže…“. Výbor vyjádřil politování nad rčením tohoto „vzdělance (!)“ a vyzval ho, aby veřejně toto tvrzení odvolal, případně dotyčnou osobu, která tento názor vyslovila, jmenoval.43 Výbor se musel často zabývat nejrůznějšími stížnostmi.Veřejnost kritizovala sluhy za nepořádné roznášení divadelních pozvánek, a proto byl vyhotoven seznam míst, kam musely být doručeny. Členové Novotného kapely si zase stěžovali na nedostatečné finanční ohodnocení svých hudebních vystoupení.
Výbor požádal přední přerovské rodiny o příspěvek na zhotovení skříně pro garderobu i na pořízení nových kostýmů. Místo zaniklého časopisu „Divadelní ochotník“ byl odebírán nový „Jeviště“. V červnu ochotníci uskutečnili výlet do Vinarského lesa.
Od května do listopadu se nehrálo z důvodu absolutní pasivity členů i režisérů. Na valné hromadě konané 8.11. za přítomnosti 29 členů byla uctěna památka zemřelého čestného člena a ředitele středních škol Jakuba Škody. Jeviště bylo zapůjčeno eskamontérovi G. Jedličkovi a v listopadu i divadelní společnosti Svobodově, která sehrála představení ve prospěch přerovského Červeného kříže, dále jeviště použil zpěvácký spolek Přerub pro vánoční koncert. Na výzvu spolku Vlasta sehráli ochotníci veselohru od V. Jeřábka ve prospěch Mikulášské nadílky. Funkce předsedy i místopředsedy zůstala beze změny. Výbor se dále skládal z jednatele Františka Slavingera, místopředsedy Hynka Psoty, pokladníka Františka Vrby, účetního Jana Martilíka, hospodáře Jarouška, knihovníka Josefa Kojeckého a garderobiéra F. Stojana, sbormistrem se stal Bedřich Kozánek.44 ZMM Brno schválilo nové spolkové stanovy, ve kterých byl příspěvek pro zakládající členy stanoven na 5 zl. jednou pro vždy a přispívající platili 10 kr. měsíčně. Pro stávající členy i zájemce bylo vytištěno a rozdáno 200 „výtahů“ ze stanov.
Koncem roku se ochotníci představili ve hře „Telegram“ od Gustava Pflegra Moravského a v „Damoklově meči“ od Pulitze.

Rok 1886

Počátek nového roku zahájili ochotníci Šamberkovou fraškou „Svatojánská pouť“, jejíž výtěžek byl věnován Červenému kříži.
Přestože ke dni konání VH dne 28. 1. čítal spolek 70 členů (34 žen, 36 mužů), jednání bylo přítomno pouze 29 členů. Ve funkci předsedy byl opět potvrzen František Štěpka, místopředsedou byl František Vrba, režiséry Josef Steinhauser a V. Rošický, sbormistrem
Bedřich Kozánek, jehož zásluhou byla zřízena ochotnická hudba. Mimořádné VH v červnu bylo přítomno pouze 14 členů. Zakládajících členů měl spolek 5, činných 37 (15 žen a 22 mužů), přispívajících 23. Z činných členů vystoupilo během sezony 18 členů (8 žen a 10 mužů).
Repertoár se skládal i nadále převážně z veseloher „Jak je to na tom světě!“(p. Vrbová, sl. Kabelíková, sl. Tichá, sl. Vítězová, sl. Širokých, Antonín Kozánek), „Únos“ (Mat. Kočíž, Dvořák, Kozánek, Černohorský, Amálie Vrbová), dále „Husička z Podháje“, „Zmeškal hodinu“,fraška „Tři ženy na jednou“, „Sedlák křivopřísežník“, „Inzerát“ a „Palackého třída 27“. Pro představení „Pst!“ bylo třeba objednat z Olomouce šest kostýmů. Výbor se též obrátil na Uměleckou besedu v Praze s žádostí o zaslání nových divadelních kusů pro následující období.
V měsíci dubnu se nehrálo, protože přerovská veřejnost dala přednost návštěvě cirkusu, který umístil své šapitó naproti akciovému pivovaru. Podobně jako v letech minulých, uspořádali ochotníci koncem června výlet, tentokrát na místo zvané pod „Vápenkou“.
O divadelních představeních informovaly veřejnost barevné tištěné plakáty, které byly umístěny na rozích budov, do domů byly dodávány černobílé. O činnosti spolku měla být veřejnost informována prostřednictvím novin.45
Po skončení sezony opět vyvstal problém s uložením jeviště, protože spolek stále neměl vlastní prostory, a proto bylo určitý čas uskladněno ve slévárně p. Krátké. Mnohokrát navrhované zakoupení sálu nebylo z finančních důvodů reálné.
Jako každoročně byl výtěžek z prosincového mikulášského představení věnován chudým školákům. Na výzvu Červeného kříže sehráli ochotníci představení i ve prospěch zařízení filiální nemocnice v Přerově. K uspořádání silvestrovské zábavy bylo jeviště zapůjčeno Řemeslnická besedě.
Své funkce se z důvodu pasivity a neochoty členů účastnit se zkoušek vzdal nejen režisér V. Rošický, ale také dlouholetý předseda spolku František Štěpka. Během tohoto období řídil spolek František Vrba, místopředseda.
Od roku 1886, kdy se začalo hrát v ND v Brně, dojížděl do Přerova i soubor tohoto divadla v čele s ředitelem Fr. Pokorným. Divadlo mělo nejen výbornou činohru, ale i operu.46

Rok 1887

Na VH konané dne 23.1. 1887 byl novým předsedou zvolen František Vrba, funkci místopředsedy zastával lékárník Hynek Psota, jednatelem se stal Josef Kojecký, účetním Jan Keller, pokladníkem Jan Martilík, hospodářem Mat. Kočíž, knihovníkem Karel Minařík, rekvizitářem Dvořák, garderobiérkou pí Kahovcová, režisérem profesor František Bílý, sbormistrem Bedřich Kozánek.47
Ochotníci pozvali k pohostinskému představení herce Frankovského z pražského ND, který přislíbil vystoupit v podzimní sezoně, pokud mu bude uhrazeno cestovné.
Místo zaniklého časopisu Jeviště odebírali ochotníci nový časopis Česká Thalia, jehož půlroční předplatné činilo 3 zl. Z úsporných důvodů byla rovněž stanovena pro předsedu maximální částka 5 zl. na běžné výdaje, ostatní členové nakupovat nesměli.
Jeviště bylo uloženo ve skladišti akciového pivovaru. K uskladnění rekvizit byla pořízena nová bedna se zámkem. Sezona byla zahájena veselohrou „Poslední psaníčko“, „Zakletý princ“, na velikonoční pondělí vystoupili ochotníci opět s veselohrou o pěti jednáních „Naše ženy“, a ze zisku byly pořízeny kostýmy.Výtěžek z veselohry „Vodní družstvo“ byl věnován na postavení Tylova pomníku. V repertoáru se objevily hry „Ženich z hladu“ od J. Nerudy, „Ona mne miluje“ od G. P. Moravského, „Blázinec v prvním poschodí“ od Fr. F. Šamberka.
Jako každým rokem, i v červnu roku 1887 uspořádali ochotníci výlet, tentokrát za cíl své cesty zvolili Chropyni, později i Lipník a Holešov.Část výnosu z každého představení, s nímž vystoupili na těchto místech, byla uložena ve spořitelně do fondu pro postavení jeviště. Do konce roku se hrál „Lakomec“ od Moliéra, dále veselohry „Já jsem doma!“, „Rodinná vojna“ od Šamberka, „Mlynář a jeho dítě“ od Raupacha, výtěžek z představení „Služebník svého pána“ byl též věnován pořízení jeviště. Do Přerova opět zavítala Štanderova divadelní společnost, ale její žádost o zapůjčení jeviště pro několik představení byla zamítnuta. Pokud některá z hostujících divadelních společností věnovala výtěžek z jednoho představení ve prospěch pořízení nového spolkového jeviště, pak jí bylo jeviště zapůjčeno. Neznámému dobrodinci, který věnoval na pořízení nového jeviště částku 10 zl., poděkovali ochotníci v Přerovských novinách.48

Rok1888

Podobně jako v letech předchozích, i na jednání VH v lednu 1888, byla opětovně kritizována nedostatečná aktivita „údajně“ činných členů. Obsazení každého představení se stávalo problémem.
Znovu se objevily návrhy na zřízení nového divadla. V této souvislosti předseda konstatoval, že správa akciového pivovaru zamýšlí postavit do dvou let nový velký sál, v němž by mělo být umístěno jeviště stabilní. Dal plénu ku zvážení, zdali se má ihned pořídit nové jeviště, opravit stávající či nové postavit až v novém sále.49 Ve výdajích pro tento rok bylo třeba počítat s částkou na opravu stávajícího jeviště, opony i dekorací, předplacen byl časopis „Česká Thálie“. Prodáno bylo několik starých malých petrolejových lamp a zakoupena jedna velká lampa, která řádně osvětlila celé jeviště. Spolek se stal členem „Ústřední jednoty českého herectva“.
Ve funkci předsedy byl potvrzen František Vrba , místopředsedou Hynek Psota, jednatelem František Dvořák, pokladníkem Jan Keller, knihovníkem profesor Josef Bartocha, garderobiérkou Marie Kahovcová, režiséry profesor František Bílý (po odchodu se stal čestným členem spolku) spolu s profesorem Josefem Neoralem, revizory Matzenauer, Amálie Vrbová.50
Na konci masopustu ochotníci uspořádali takzv. Zástěrkový věneček. Byly vytištěny pozvánky s textem: „Dámy dostavtež se v toilletě nejjednoduší aneb částečně kostýmovány“.52 Ochotníci nastudovali hry „Vlastenci bohumilí“, „All right“, „Palackého třída č. 27“, „J. K. Tyl“. Na žádost starosty obce Bochoře vystoupili s jednoaktovkami „Damoklův meč“ a „Blázinec v I. poschodí“ při příležitosti konání slavnostní hospodářské schůze na oslavu 40letého panování Jeho veličenstva a zrušení roboty. Z výtěžku každého představení byla vyčleněna částka 5 zl. na pořízení garderoby.
V květnu uspořádali ochotníci společné vystoupení s koncertem vojenské kapely, která požadovala 3 zl. včetně svačiny, večeře a „dostatečného quanta piva“. Ochotníci vybrali Stroupežnického drama „Václav Hrobčický z Hrobčic“. Společně vystoupili i v Tovačově.
Na mimořádné VH konané v červnu za přítomnosti 18 členů ochotníci odsouhlasili některé změny ve spolkových stanovách, které byly zaslány ke schválení místodržitelství v Brně.

Léta 1889-1890

Lednová řádná VH, které se zúčastnilo pouze sedmadvacet členů, zhodnotila uplynulé období činnosti. Předsedou byl i nadále František Vrba a místopředsedou Hynek Psota, jednatel Karel Kryška, pokladník Jan Martilík, účetní Keller, knihovník St. Henčl, správce M. Kočíž, garderobiérka pí Kahovcová, režisér prof. Josef Neoral, kapelník Bedřich Kozánek.
Přestože výnosy z představení byly na „slušné úrovni“, dluhy měl spolek nadále. Přičítaly se nákladné stavbě jeviště a pořízení nové opony, značné výdaje se též týkaly častého stavění a následného bourání jeviště. Bylo učiněno opatření ohledně půjčování knih a hudebnin, jelikož při kontrole bylo zjištěno, že jich značné množství chybí.
V tomto období opět procházela spolková činnost krizí, členové nejevili o vystupování zájem. Březnové členské schůze bylo přítomno pouze šestnáct členů. Po zprávě předsedy a následné delší diskusi se přítomní zavázali, že za každou cenu chtějí účinkovat. Jednatel Karel Kryška uvedl, že „… těžko lze spolku ochotnickému s dobrým prospěchem pracovati, poněvadž je zde mnoho spolků a členy jich jsou téměř t i t í ž …“.53
Jeviště v akciovém pivovaru bylo zapůjčeno spolku Svornost, dále hostující Švandově společnosti na čtyři představení za poplatek 5 zl., i k veřejné zkoušce hudební školy Bedřicha Kozánka. Ochotníci nastudovali hry „Paličova dcera“, „Jedenácté přikázání“, „Dobrák“, ve hře „Václav Hrobčický z Hrobčic“ opět byly problémy s obsazením rolí. Inscenace „Ve veřejném životě“ a „Vodní družstvo“ byly sehrány ve prospěch spolku Vlasta. Dne 19.10. 1890 vystoupili ochotníci za značného diváckého zájmu se hrou „Tajný sňatek“, jejíž autorkou byla aktivní členka spolku Amálie Vrbová, která používala pseudonym Jiří Sumín. Po úspěšném představení byla autorce předána kytice.54