Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZAJÍC, Vladimír: XIII. Bechyňské perlení. AS 2007, č. 1, s. 25.

XIII. Bechyňské perlení
Vladimír Zajíc
Bechyňské perlení, otevřené setkání klasických amatérských divadelních souborů, proběhlo 2. – 4. února 2007 V letošním maratonu, pod novým vedením Kulturního střediska města Bechyně, o nejlepší z nejlepších a zcela zperlených divadel startovalo celkem devět souborů žánrově i provedením rozmanitých. Některé vypustily lesklé, pevné perly, některé jen duhové bubliny, ale atmosféra v hledišti byla jako vždy vstřícná a pozorná, stejně tak i povídání o viděném. Takže se podívejme jak se po tři dny perlilo.
DS Tábor – František Šamberk: Blázinec v prvním poschodí. Inscenace byla režijním debutem Karla Nezvedy a i přes slušnou vybavenost herců trpěla neurovnaností a neuspořádaností, které se projevovaly ve všech složkách. Tím bylo dáno, že kvantita drobných i větších prohřešků se projevila na celkové kvalitě. Základem rozporu bylo ne škrtání textu, ale jeho pouhé krácení a čištění, takže libě znějící či vtipné repliky zůstaly zachovány, ale podstatné či objasňující motivy byly občas vypuštěny. Zcela nevyužita pak zůstala rovina společenského chování a její rozpor s jednáním postav, ke kterým je nutí motivy toho, čeho chtějí dosáhnout. Takže paradoxy a expandující humor z toho plynoucí absentovaly. Dále byla snaha vést postavy ke komickému projevu jako takovému, takže na jevišti se vyráběl humor, který do hlediště příliš humorně nedopadal pouze jako jednotlivé špílce s obloukem příběhu nesouvisející, ani neobjasňující proč vzniklo v lékařově rodině ono bláznění. S tím souvisel i výklad pěti postav a jejich stylizace, které na jeviště vstupovaly jakoby z pěti rozličných komických žánrů, a jen díky hercům a jejich schopnostem i takto traktovanou postavu udržet, nedošlo zcela ke kolapsu.
Divadlo bez zákulisí Sokolov – Jean Paul Sartre S vyloučením veřejnosti. I tato inscenace byla svým způsobem debutem, který se s osudem tří duší a s prostředím, kde se nacházejí, snažil důstojně porovnat. Režie a scénografie obratně a pregnantně navodila prostředí pekla s dostatečnou dávkou tajemství a obraznosti, takže i ti z diváků, kdož netušili kde se postavy nacházejí, sami sebe v průběhu děje k poznání dovedli, což určitě zvýšilo jejich zážitek. Jiná věc je, že interpreti si pravděpodobně sami v sobě ne zcela zodpověděli otázku existencialismu (ne, že by ale měla z jeviště zaznívat duchamorná filosofie), takže jejich jednání se pohybovalo v čistě realistické rovině bez podtextu, že: člověk je bytost metafyzicky neurčená, a tudíž svobodná a z toho plyne, že je odsouzena k ustavičné volbě vedoucí k činu, přičemž tímto činem dává svému životu smysl a současně v sobě nese morální zodpovědnost vůči takto získané svobodě. Tím se stalo, že místo slovního jednání, místo argumentů majících hodnotu granátů, schopnou rozrušit sebejistotu protivníků a obhájit své činy, zaznívalo z jeviště spíše vyprávění a sdělování jistých faktů bez zaujetí postoje. Přestože škrty byly provedeny s rozvahou a vzhledem k záměru, byla nevhodně zvolena rovina vnitřních monologů, neboť zvukový záznam se zcela rozcházel s vizuálním vjemem, takže podstata tohoto dramatického prvku se obracela proti svému smyslu. Jestliže se ale sokolovským podaří najít optimální rovinu pro herecký projev, pak nasazení tohoto titulu a jeho zatím tušený výklad bude opodstatněn.
Divadlo SUD Suchdol nad Lužnicí – Holger Eckert: Nezlobte babičku. Uskupení velmi mladých divadelníků s několika seniory si vybralo konverzační komedii z časů dederonie a upravilo ji na svou míru. Moc se s tímto textem dělat nedá, neboť je to v podstatě unavená anekdotka bez situací, roztažená na dvě hodiny, a jediné co plyne jsou slova, slova, slova, ovšem bez Horatia, jen jako pouhý zvuk. Rozdíl mezi představiteli rodičů a dětí je tedy díky mládí souboru sotva pár měsíců, takže není divu, že nastal jistý komunikační šum odstartovaný nejprve vizuálně a posléze i auditivně, neboť stylizace nebyla nastolena a postavy byly jen jako, i když upřímně řečeno v tomto druhu textu nastolovat stylizaci zrovna nejde, leda tak se maskovat. To vše zapříčinilo, že docházelo k nechtěným komickým efektům, které ovšem nepramenily z inscenace jako takové, ale stály mimo ni. Předešlými konstatováním však ani v nejmenším nehodlám upírat suchdolským snahu dotknout se divadelnosti, neboť radost z hraní divadla je na nich zřejmá, stejně jako upřímná snaha s níž se účastnili perlení se vším všudy, tedy jde přesně o typ souboru, jemuž je tato akce určena. Zdá se být skoro nutné, vzhledem k chuti a snaze herců, aby soubor vyrazil na přehlídky a především na semináře k získání řemeslných základů, neboť je šance, že po otřískání se mohou dál rozvíjet stoletou tradici divadla v Suchdole.
Decentně obscénní divadlo Nul a Morčat Čerčany – Filip Nerad: Hahamlet aneb Cesta k úspěchu. Decentně morbidní komedie o nenaplněných ambicích a touze po úspěchu čpící lihem a páchnoucí krví, jak je v podtitulu označena, je autorským divadlem, a zdá se skoro jisté, že se rodí další autorské divadlo se vším všudy, což je dobrá zpráva neboli evangelium pro amatérské divadelní hnutí. Inscenace zatím trpí jistými neduhy v tom smyslu, že rodič nechce zamordovat své dítě, respektive výrůstky, které má navíc. Expozice je nesena v duchu poetiky Monty Python k níž se Morčata hlásí, aby však posléze spadla do typu konzumního až dikobrazího humoru, načež se v konci vzepne a promění se v černou, morbidní komedií. Možné pohrávání si s asociacemi slovních hříček i asociacemi situací, včetně hamletovské rozpravy doktora s duchem i důvod proč mu duch zalže a tím rozpoutá neskutečnou férii, se bohužel utápí v konzumně traktované realitě všudepřítomné ruské mafie, provázanosti organizovaného zločinu s vládnoucími strukturami a snadného úspěchu. To vše, byť traktované s nadsázkou je jevištně nezvládnuté. Nehrají se až tak situace, jako se spíše barví repliky, takže výsledek je rozvolněný. Přesto je to krok k zaplnění zatím absentujícího žánru černé politické frašky a lze doufat, že další krok bude textově, jazykově i realizací artikulován tak, že se budeme smát s mrazením v zádech.
Divadlo bez záruky Praha – Christov Bojčev: Titanic orchestra. Režisér David Slížek si hru současného bulharského dramatika sám přeložil a uvádí ji v české premiéře. Hned dodávám, že ve vydařené premiéře a tato inscenace byla vrcholem a ozdobou Perlení. Režie, scénografie, a především pět herců (s výtečnou Gabrielou Lederrerovou) nám nabídlo excelentní divadlo, při němž se divák, i když občas tušil co nastane, nejen bavil, ale především čekal jak jeho představy budou naplněny. Vztahy hýřily odstíny proměn a střety motivických linii jednotlivých postav byly propracované v neustálém balancování na hraně co je pravda a co realita. Filozofický podtext hry o neuchopitelnosti bytí tak nenásilně vklouzával do podvědomí nesen jednáním v situacích. Inscenaci však bude dobré dát ještě impuls v její poslední třetině, kdy se ze železniční zastávky přesouváme do vlaku, na který všechny postavy netrpělivě čekaly. Samotný průběh dění ve vlaku je zpracován stejně skvěle jako předchozí pasáž, pouze přechod z bytí na místě do bytí v pohybu zastaví tok představení a nastane proluka, zaškobrtání, takže plný nástup vnímání se začne za scénickým děním opožďovat. Je to jen piha na kráse, ale když vše funguje chcete, aby tomu tak bylo i nadále. Možná, ale opravdu jen možná, by stálo znovu projít text cesty vlakem, zda tam opravdu musí být vše, co tam je.
Divadlo Divná Bára Praha – Jiří Benda: Příští stanice Nanga Parbat. Příběh hrdiny dezorientovaného životními zvraty je autorskou hrou režiséra Jiřího Bendy. Další debut tematicky korespondující s otázkami dneška. Nuže, co se hereckých výkonů týče zařazuje se Divná Bára hned za výše probíraný soubor, ale jinak se to má s předlohou a její realizací. Metafora Nanga Parbatu, velebných velehor, zde zastupuje úběžník hrdinova směřování, neboť v horách platí, že každý ze sebe musí vydat nejlepší a nelze kličkovat a podvádět, upřednostňují se čisté vztahy a žádné postranní úmysly, neb život tam visí doslova na vlásku, i když je Nanga Parbat nejspíše myšleným vzorem v obecnější rovině. Škoda jen, že tento obraz zůstává v literární rovině odvoditelné ze slov v mysli diváka a neprochází jevištním ztvárněním, které by tento axiom realizovalo prakticky včetně všech jeho valérů, tedy bez rozdělení na černé a bílé. Pravda, některé postavy jako doktorka, sestra, pacient se tomu blíží, ale zdá se, že je to spíše dáno hereckou vybaveností, tedy schopností zobrazit více než režie nabízí. Inscenace startuje v žánru realistickém s prostřihy zpět v čase, a celkem až do poloviny se jí daří udržet pozornost diváků v napětí, kam rozehraná partie dospěje. Jenže přijde přestávka a najednou změna klíče vyprávění, kde problesknou muzikálové postupy řešení situace, aby se vzápětí ukázalo, že ne, že šlo jen o číslo, které je vzhledem k předchozímu principu neústrojné. Navíc začíná vystrkovat růžky sentiment, také se jeden padouch zničehožnic napraví, aby se vzápětí (nemotivovaně) navrátil do lůna podvodu. Takže na jednu stranu obraz současnosti ne nepodobný anglické rozhněvané vlně (mimochodem, tenhle soubor by se měl podívat na text Rukojmí od Brendana Behana), na stranu druhou podivně smířlivý úkrok jak z Tylova Bankrotáře. Přesto je to od Divné Báry (která mnohé umí) vykročení správným směrem za předpokladu, že dokončí co nastolila, nebo se o to pokusí v dalším textu.
Divadlo BANDA Benešov – Pavel Němec: Klaun. Pavel Němec patří k předním představitelům autorského divadla v plném slova smyslu, což průběžně dokazuje svými texty i jejich inscenováním. Co se týče Klauna, spíše lyrické hříčky než hry, nebo přesněji lyrizující morality se zdá, že touto inscenací se plní jakýsi dávný sen, dluh, či jak chcete. Nejprve se zdá, že to bude typ trubadúrské písně, neboť má všechny potřebné ingredience: opuštěná žena - královna a její moudrý klaun, ambiciózní šašek neštítící se ničeho, jen aby se měl dobře, dívka – páže, která na bezelstnost doplatí životem a král, co od svatební noci dvacet let bojuje ve světě. Problémem však je, že divák nemá s kým jít, komu fandit, neboť karty jsou od počátku jasně rozdány a jednostrunně naladěné postavy je také tak naplňují. Občasně vykvetlé napětí se však projevuje pouze ve slovech, a to ani ne ve slovním jednání jako spíše pouhým konstatováním. Navíc představení běží v krátkých sekvencích oddělovaných tmou, a tak kontinuita vnímání je neustále narušována. Je to představení svým způsobem milé a je zřejmé, že Klaun musel být napsán, že musel spatřit světlo světa, i když by to spíše mohla být zajímavá povídka zkoumající nitro hrdinů. Závěrem musím říci, že se netrpělivě těším na další opus Pavla Němce: Amant.
Divadýlko na dlani Mladá Boleslav – Ryzsard Marek Gronski: Snídaně. Soubor byl poprvé na Perlení což bylo, soudě podle rozpravy nad představením, dobře pro všechny zúčastněné. Tento text, uvedený v české premiéře, lze zařadit do proudu polského absurdního politického dramatu. I když Gronski za Mrożkem nějakou tu míli zaostává, přesto jde o text výrazný a zajímavý především v tom, že jeho zápletka je publikem snáze akceptovatelná. A zápletka skutečně stojí za to, neboť praví, že nejen totalitní režimy, ale i demokracie, když se to hodí, má jasnou snahu a také nástroje manipulovat obyvatelstvem. To bývá každému politikovi milé a nemusí se jednat jen o fürerovské ambice předsedy jisté strany. Navíc je v předloze ukryt scénář státního převratu blížícího se v principu sametové revoluci. Divadýlku na dlani patří čest a sláva, že tento text uvedlo na naše jeviště, a škoda jen, že v provedení nemělo správnou razanci. Scénografická složka šla obsahu příběhu naproti, ale herci místo aby důsledně dodržovali realitu a tak podtrhli celý nonsens děje o manipulaci, se snažili vyrábět humor ve snaze absurditu posílit, a tak téma jen párkrát zaznělo v plné síle.
Divadlo Kámen Praha – Petr Macháček: Kámen. Poprvé a nejspíše s poněkud jiným výchozím textem (jistý si však nejsem ani trochu) byla tato inscenace uvedena na Perlení v minulém miléniu - to je, co? Kámen tenkrát v Kameni teprve objevoval svou divadelní poetiku a to jak v literární předloze, tak v jejím scénickém naplnění, v ustavování vyjadřovacích prostředků. Jelikož vývoj tohoto divadla je strmý a jeho inscenace zajímavé, provokující a podnětné, což dokazuje i fakt, že má své odpůrce, stalo se toto představení z pravěku divadla jistým způsobem legendární. A já se těšil. A nemálo. A ne sám. V paměti jsem měl zvláštní pátrání po člověku jehož jméno se neustále proměňuje a jistou neuchopitelnost reality, která nás obklopuje. Jenže paměť nebývá vždy spolehlivá a tak, i když jsem rozpoznával mnohé z minulé inscenace netuším, jakou proměnou ta nová došla. Vím, že tehdy i dnes vykazoval Kámen textovou sevřenost, ale v jevištním provedení naopak rozevřenost, neuchopitelnost, ale soudím, že s tématem ne zcela korespondující, spíše ho zamlžující. Tehdy i dnes však na povrch vystupovalo jisté napětí. Ne až tak jak se příběh odvine, jako spíše tím, co ještě přinese. Představení v této podobě to jsou pro mne občasné záblesky v situacích jevištně ještě neartikulované tak, aby vytvářely oblouk. K jisté nesrozumitelnosti přispívalo až nečekané polykání textu herci a nenaplňovaný prostor velkého jeviště, a je možné, že v sevřenějším prostoru mohou obrazy i jednání postav nabývat jiné kvality.
Tak, a teď jsem zcela po bechyňsku vyperlen.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':