Databáze českého amatérského divadla

Texty: BRHELOVÁ, Eva: Brněnský sen, co prima lechtá na chodidlech. AS 2007, č. 2, s. 59-61.

Brněnský sen, co prima lechtá na chodidlech
Eva Brhelová
Pátý ročník krajské přehlídky studentského a mladého divadla Prima sezóna přivítal své účastníky ve dnech 14., 15. a 18. března v Centru volného času Legato (dříve Ulita). Umožnil tak divákům a hercům nejen zhlédnout šest nových inscenací, ale také shlédnout z kohoutovického kopce na Brno, mile zaplavované přicházejícím jarem. Pořadatelem přehlídky na jihu Moravy bylo Středisko volného času Lužánky a organizátorkou Veronika Rodriguezová (která společně s Markem Jovanem Jovanovskim a Evou Brhelovou stanula také v lektorském sboru). Uvádění jednotlivých představení a diskuzí s diváky se chopili studenti ateliéru dramatické výchovy DIFA JAMU. Diváci Prima sezóny sledovali představení vycházející z poezie, prózy i dramatických textů. Inscenace se však zásadně lišily především ve způsobu, stylu jevištního a hereckého zpracování: cestu psychologicko-realistickou zvolily dva soubory, další čtyři se vydaly cestou silně stylizovaného, znakového, symbolického divadelního ztvárnění.
Nominaci na Náchodskou prima sezónu za inscenaci Sny si po vyhlášení výsledků odnášel nejmladší soubor Studia Dům, vedený Evou Tálskou. Surrealisticky laděná montáž osobních snů deseti interpretů vtahuje do světa snů i principem, jakým jsou jednotlivé snové situace převedeny do jevištního tvaru – postavy se náhle objevují, mizí a proměňují, skrze akci s rekvizitou jedna situace přechází v druhou, mnohdy neukončenou, některé klíčové motivy snů se vracejí v různých obměnách. Sen a spánek jsou na jedné straně tajemným zdrojem hrůzných i komických epizod, a na straně druhé útočištěm před tím zlým, strašidelným „cosi“, co nás může (ať ve snu či ve skutečnosti) pronásledovat. Představení je uvedeno tím, že se postavy-interpreti uloží k spánku do svých postelí (lavic s peřinami, obklopujících prázdné jeviště). Objevuje se postava muže v cylindru, jakéhosi pána snového světa (který se jindy stává třeba bezhlavým), a na jevišti postupně ožívají jednotlivé sny. Bohatě a efektivně využitý je především stylizovaný pohyb a gesto (např. chůze na místě, vyjadřující nemožnost utéci), hra světel, zvuků a jednoduchých divadelních znaků (peřina, celohlavová maska koně, nůž, mašle, oblékání šatů apod.). Zjevují se nádherné i bizarní jevištní obrazy – dívka jedoucí na oblaku s koňskou hlavou, tančící bezhlavý muž nebo stařena podloudně vyhazující dítě z kočárku. I když motivace postav nejsou zřetelné a ani důležité, jednotlivé epizody – sny – jsou hladce propojeny skrze významy evokované rozehrávanými dramatickými situacemi. Jeden minipříběh třeba končí tím, že dívka hledá úkryt před pronásledovatelem s nožem v ruce, v panice se schová do hlavy koně, a vzápětí se stává postavou dalšího snu, v němž na mysliveckém bále jiná dívka vyhrává koně v tombole. Jindy je švem dvou epizod výměna rolí, proměna ve zvíře nebo oblékání či vysvlékání šatů. I když inscenace zachycuje témata strachu (o sebe či o své blízké), bezmocnosti, ponížení, deziluze, manipulace s člověkem či vysněné lásky, nevyznívá tragicky ani pateticky. Spojujícím prvkem je spíš tragikomičnost našich snů, podporovaná divadelní hravostí a nadhledem, přinášejícími divákovi pocit osvobození, úlevy. Ukazuje se, že sny nejsou jen temná zákoutí duše, ale taky někdy zbytečně zveličené obavy, kterým se člověk může zasmát, a tak se strachu zbavit. Zastřelený chlapec vstává a ožívá, aby jako v černé grotesce popáté zastřelen upadl a znovu vstal. Příšera, která nás polyká, nás vlastně polyká jen v naší představě. Srozumitelnosti představení výrazně pomáhá možnost přečíst si obsah jednotlivých snů předem v divadelním programu. Kromě ocenění osobního tvůrčího vkladu všech členů souboru v inscenaci Sny (včetně v diskuzi reflektované přípravné práce) porota pozitivně hodnotila herecké dovednosti interpretů, pohybovou vybavenost, zvládnutou mluvu, práci s temporytmem a budování napětí jednotlivých situací.
Na funkční práci s divadelním znakem a symbolem bylo založeno také představení Zlatý kolovrat rosického Divadelního souboru Emanuela Krumpáče. Pravidelní účastníci přehlídky v čele s Lukášem Hemalou se pokusili ztvárnit stejnojmennou Erbenovu baladu spojením dramatických situací předlohy, hraných postavami balady, a epických pasáží realizovaných vypravěčem a chórem. Tvůrci využívají jako scénu dřevěnou konstrukci, která připomíná vrata vesnického stavení a je kombinovaná s plátnem, umožňujícím stínohru. Oceňované syntetické propojení všech divadelních složek doplňují neutrální obličejové masky, dramatická hudba (J. Pavlica, D. Andrtová, J. Corner) a mluvené slovo (včetně využití lidové poezie a jiných Erbenových textů). Všechny tyto složky, zejména kombinace scénografie, slova, herectví a hudby, podporují gradaci napětí, sdělnost situací, psychologický výklad a jevištní charakterizaci postav původního lyrickoepického textu. Dramatické situace vrcholí symbolickým jednáním (např. zavraždění Dory, vyjádřené expresivní akcí s bílými látkami v nadpozemském svícení). Jinou působivou situací, při které osudově mrazí, je svatba Marie s králem, kdy při tanci svatebčanů bílými stěnami zámeckého sálu pomalu a stále zřetelněji prosakuje krev. Hra začíná jako panoptikum loutek – chór přivádí na jeviště Doru, Marii, babici, krále, pachole a starce, staví je do situací a vzájemných vztahů, dává jim do rukou klíčové rekvizity (nůž, sekyra, klubko, kolovrat, přeslice, kužel). Chór nejčastěji nabývá roli osudu, ale jeho další funkce ve hře již jsou méně ujasněné (dvořané-loutky, zlé myšlenky, zlé skutky, mrtví?). Předmětem diskuze diváků, lektorského sboru a souboru se také stal v inscenaci ne zcela odůvodněný dramaturgický zásah do původního příběhu. Král se totiž nejprve zamiluje do Marie, a ta má pak tedy rozumný důvod k pomstě na sestře Doře, protože jí Dora milého přebere. Navzdory některým problematickým detailům Zlatého kolovratu (neujasněnost motivací postav, funkce chóru a použití masek) získal DS Emanuela Krumpáče první doporučení na náchodskou přehlídku.
Druhé doporučení na Náchodskou Prima sezónu si do Mikulova odvezlo pět svérázných dívek ze souboru Přechod za samostatný tvůrčí počin s názvem Záhon zeleného ticha. Co to znamená, když na jevišti stojí prázdná láhev a v ní vařečka? Interpretaci nechávají tvůrkyně na svobodné divácké imaginaci a otevřeně sdělují, že inscenace je skrumáží nahodilých textů, se kterými se prostě ztotožnily a které jim připadaly zajímavé. V průběhu deseti minut jejich kusu (vytvořeného původně jako doprovodný program k vernisáži) tak zazní texty Daniila Charmse, Olgy Pavlatové, Helmuta Heissenbüttela, Tomáše Prokůpka, Tomáše Kučerovského i autorů přírodovědné publikace, to vše v absurdněgroteskním divadelním ztvárnění. Zdánlivě nesourodý materiál inscenace však do kompaktního tvaru spojuje osobní výpověď – deziluze, vzdor, obvinění ze stereotypnosti a především smysl pro vtip, černý humor a absurdní poetiku. Interpretky maximálně čerpají ze svých pohybových, hlasových, rytmických a pěveckých dovedností, vyzařují osobitou energií a autentičností. Lektoři i diváci představení ocenili vyladění souboru navzájem i vzhledem k interpretaci textu, práci s temporytmem a pointou.
K dalším studentským souborům, zúčastněným na letošním krajském kole Prima sezóny, patří ZUŠ Velké Opatovice s inscenací aktovky Tennessee Williamse Nádražní requiem. Jevištní zpracování hry pro dvě postavy, režírované Zdeňkou Henslovou, je mimo jiné ozvláštněné obsazením jedné role dívky Willie třemi mladými herečkami, které svou hrou ukazují vnitřní vývoj postavy – různé fáze jejího dospívání.
Divadelní soubor Naboso při Gymnáziu Boskovice, inklinující k divadlu poezie, se tentokrát rozhodl zpracovat celou básnickou sbírku Jana Skácela Smuténka (režie Tomáš Trumpeš). Představení bylo spíš kolektivní, různě variovanou sborovou recitací, využívající živé hudby a rozmanitých zvukových, rytmických a hlasových prvků pro interpretaci sbírky (múzičnost slova, opakování veršů, proměny dynamiky, výrazu, připojování hlasů, změny tempa atd.). Koncert evokuje i neměnné rozestavění interpretů na jevišti mezi hudebníky a čtení textů, položených na notových stojanech.
Nejrozměrnější inscenací Prima sezóny bylo představení brněnského souboru pedagogicky vedeného Kamilou Olšaníkovou Uzavřená společnost při ZUŠ PhDr. Zbyňka Mrkose v Brně s názvem Večer dialogů aneb Od bolu do bolu až k tomu obolu, neboť diváky provedlo koláží devatenácti dialogů, v nichž se objevilo na čtyřicet postav. Jednotlivé fragmenty po sobě jdoucích dramatických textů (autory jsou např. A. Schnitzler, R. Butler, C. Goldoni, A. Puget, J. Anouilh, F. G. Lorca ad.), oddělených hudebními předěly, spojuje téma mezilidských vztahů – pomíjivost a proměnlivost citových vztahů, skrytý boj partnerů.
Organizační zázemí přehlídky posilovali studenti dramatické výchovy (Tomáš Kováč a Ivo Klvaň), kteří uváděli jednotlivá představení; a po každém představení vedli dílnu pro diváky, směřující k aktivizaci pro následnou diskuzi o jednotlivých představeních, kterou vedli rovněž. Cílem diskuzí mělo být především zprostředkovat souborům zpětnou vazbu k jejich tvorbě – odezvu od věkově blízkých diváků (členové jiných souborů, studenti středních škol, studenti pedagogické fakulty MU). V diskuzi nejprve diváci s pomocí moderátorů stručně rekapitulovali průběh představení. Poté diváci pojmenovávali pozitivní momenty a stránky inscenace, poté stránky problematické. Následovalo vyjádření lektorského sboru, slovo samotného souboru a závěrečné shrnutí diskuze a doporučení souboru pro případnou další práci na inscenaci. Zkoumavé, otevřené a živé diskuze podle mého názoru podpořily smysl a cíl celé přehlídky – konfrontaci názorů divadelních tvůrců podobného věku, vzájemnou inspiraci a kultivaci diváctví i tvůrčích postojů.
A proč to lechtání na chodidlech v úvodu? K němu bych mohla – inspirována představením Sny – přirovnat své zážitky z přehlídky. Divadlo je vlastně takové lechtání. Někoho rozesměje, někomu není příjemné, někoho včas probudí. Podstatné je, že s tím lechtaným něco udělá. Vzruší ho, rozpláče, rozechvěje. A na letošní brněnské Prima sezóně třeba Dorotu šimral mech v lese těsně před smrtí, spáče probudilo lechtání ze strašidelného snu, diváky procházející Záhonem zeleného ticha lechtání přimělo vyskočit a ke všemu se připojilo ještě jarní slunce. Tak dobrou noc, krásné sny a nebojte se lechtání.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':