Databáze českého amatérského divadla

Texty: BRŮČEK, Josef: Dačické kejklování. AS 2007, č. 2, s. 18-19.

Dačické kejklování
Josef Brůček
Málokterá amatérská divadelní přehlídka se může chlubit takovou péčí jako Dačické kejklování. Soubor DS Tyl, zaměstnanci Městského kulturního střediska, ale především představitelé města v čele s panem starostou opět předvedli, jak si amatérského divadla cení, že si uvědomují jeho nezastupitelnost v kultuře nejen města Dačice, ale i celé ČR. Samotná představení Dačického kejklování byla vesměs velmi kvalitní. A tady by to mohlo skončit. Přesto budu pokračovat a dokonce se v informacích o jednotlivých představeních budu více dotýkat míst, která ve mně vyvolávala pochyby a otázky, než míst, ve kterých jsem jako divák souzněl.
Divadelní soubor Tábor o.s. – F.F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí, režie Karel Nezveda. Pod vedením nového režiséra se Táborští pustili do frašky, která poskytuje prostor k divadelnímu „bláznění“ (z programu). Ono do frašky patřící „divadelní bláznění“ nejlépe naplnil Jiří Suchý (z Tábora) v roli Artura. Již jeho razantní příchody na jeviště, po kterých následovalo krátké štronzo, byly působivé. Na jevišti byl Jiřímu Suchému rovnocenným partnerem jen Josef Konrád v roli sluhy Josefa. Inscenaci nejvíce chyběla dramaticko-režijní koncepce. Jednotlivé situace nebyly vystavěny a navzájem významově propojeny. A tak i závěr kuchařky Katy, která hraním si s vodou nabíranou z hrnce velice dobře ukazuje jak se postupně stává bláznivou, jako by byl z jiné hry, možná i z jiného žánru.
Ne(z)řízené divadlo České Budějovice – Václav Hruška: Roztančení, režie Marek Menšík. „…o lásce k tanci, vnitřní hudbě a živých obrazech“. Autor Václav Hruška se přihlásil k inspiraci literaturou Bohumila Hrabala. Vlastnímu představení sympatických mladých lidí, kteří se o divadlo pokoušeli poprvé, by možná prospěl režisér, který by nehrál a kamarád, který by občas přišel na zkoušku a sdělil, co se mu líbí, co nelíbí, čemu nerozumí (dramaturg). Pak by asi nemohlo dojít k tak častým situacím, kdy přes reprodukovanou hudbu nebylo rozumět sice zajímavému, ale ne vždy dobře vyslovovanému textu, který navíc z jeviště zněl sám, bez divadelní akce. Asi i proto jsem mezi občas zaslechnutými vnitřními monology přemýšlel, dívám-li se na mozaiku, koláž, či snad dokonce na pokus o vyprávěné divadlo.
Šumavský ochotnický spolek ŠOS Prachatice – Carlo Goldoni: Poprask na laguně, režie Jaromír Hruška. „Zcela nová interpretace textu Goldoniho hry zasazená na východní Balkán … ve stylu filmů Emira Kosturici…“ (z programu), byla nejdivadelnějším představením Dačického kejklování. Množství groteskních gagů z nichž některé opakováním v ději narůstaly, bylo jednou z největších předností představení. adost byla například sledovat postavu Vojtěcha Vošahlíka, který se v roli komisaře nejvíce přiblížil ke commedii dell´ arte – komedii typů. Daleko za ním nezůstaly výkony Jany Levé v roli Patrony Vicenza, Kamila Štěpána v roli Titta-Nane a dalších. V Poprasku na laguně mívám téměř vždy největší problémy s ženskými rolemi dvou soupeřících stran. Jejich od počátku na nejvyšší stupeň vygradované ječení snižuje srozumitelnost textu, znemožňuje hercům práci s postavou a tím i vystavení divadelních situací. Bohužel ani v této inscenaci tomu nebylo jinak. Pak mi, možná že neprávem, začala vadit i představení doprovázející scénická hudba navazující na odkaz balkánských dechovek. Spádu a srozumitelnosti představení jen lehce vadily některé dále se nerozvíjející odkazy, např. „Přijel revizor!“, „Na Bělehrad!“. V závěru inscenace na velice příjemný sled groteskních situací, vycházejících z děje, soubor navázal jakoby z jiného soudku dramatickou scénou zneškodňování nevybuchlé miny a následujícím, sice v závěru shozeným, ale přesto ponurým pohřbem. Domnívám se však, že neduhy, které představení zatím neslouží jsou souborem snadno překonatelné.
DK Českokrumlovská scéna – František Zborník: Dvojí pravda o Vilémovi z Rožumberka, režie František Zborník a Jaroslav Kubeš. Představení je určené pro hraní v plenéru. Českokrumlovští využili svou múzičnost k mnohým zpěvům doprovázených živou hudbou. V dobrém se projevil i jejich smysl pro humor. Ten však mohl být častější a razantnější. Samo představení bylo rozděleno na očerňování Viléma z Rožmberka (peklem v prvé půli) a jeho opěvování (nebem v druhé půli). Možná že by záměru i představení posloužilo promíchání obou polovin a vytvoření dramatické diskuze či hádky. Takto se mi zdály být některé dialogy snad až příliš dlouhé a nedramatické. Představení Českokrumlovských v uzavřeném sále nevyznělo tak, jak jsou zvyklí. Po sedmnácti představeních v plenéru hráli poprvé uvnitř. Jednou z možností nevyznění v Dačicích je i ta, že se soubor, který venku hraje naplno, až příliš mírnil, čímž ztratil rytmus, tempo… představení se poněkud rozpadlo.
DDS-Ty-já-tr CO Praha – Karel Hynek Mácha: Máchův máj, režie Radka Tesárková. Čtyři děvčata, dva chlapci a na tahu připevněná padákovina splývající přes jeviště až k divákům, která je využívána ke stínohře, k vytváření „krajin“, apod. Jako obyčejný, normální, poezií nepoznamenaný divák jsem byl vděčen za každou pomoc, kterou mi soubor poskytl k orientaci jak v básni, tak ve slovech, která sděloval. Tak jsem se radoval ze zpívaných pasáží (veden klavírem sbor nasazoval stejně a já mu rozuměl ), z půlnočního intermezza duchů, ve kterém jsem poznal rozezpívanou knajpu těsně před zavřením, nebo z výtvarného požitku měsíce ve vodě. Bylo však i mnoho míst, kde jsem se ztrácel. Soubor například poezii divákovi předkládal více po verších než po smyslu a významu, a i když mnohdy „tlačil na pilu“ (upadla hlava – skok i – ještě jeden skok), nedokázal jsem se se souborem ve výkladu, v náladě ztotožnit. Možná to bylo i tím, že soubor mnoho míst básně pouze zvnějšku jakoby ilustroval.
Studio Šteier 1915, klub nejen jihočeských divadelníků v Českém Krumlově, Zdeněk Pošíval: Případ klaunova omšelého kabátu, režie René Vápeník.
V divadle jednoho herce (Jaroslav Kubeš) se postava herce mění v postavu starého klauna vstupem, či vystoupením z prostoru ohraničovaným na jevišti jednoduchou konstrukcí velké krychle. Na začátku představení i v jeho průběhu zaznívá vyjmenovávání desítek jmen lidí, kteří proslavili naši vlast. Celá tato triáda v následujícím textu pak ostře kontrastuje s popíráním všeho, v čem nyní žijeme. Celé monodrama odehrávající se o silvestrovské noci je vlastně afektovaným pokusem o komunální a politickou satiru, která se nesměje, ale pouze kysele odsuzuje. (Např. při komentování hořící popelnice na ulici: „plamen zlosti parazitů“ nebo jindy „intelektuální teror snobů“). I když scéna představení byla velice pěkná, i když sympatické herectví Jaroslava Kubeše mám rád, z představení jsem odcházel smutný a kumštem nenaplněný. Domnívám se, že chce-li být někdo či něco mnohonásobně a mnohoznačně hluboké a všezasahující, mine se s výsledkem.
DS Ty-já-tr Praha _ Wiliam Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Prázdná scéna, horizont uprostřed rozevřen do jakéhosi gotického červeného vchodu a je na hercích, aby scénu zabydlili a oživili. Jsou chvíle, kdy se jim to, především v komediálních scénách, daří, např. štronzo všech herců na jevišti, zmíní-li se kdokoliv o zemřelém. Inscenaci bohužel chybí režijně-dramatický výklad, tedy i koncepce. To vysvětluje mnohé vleklé dialogy hrané v nejzazších koutech jeviště, nejasnost či neuvědomělost jednání některých postav, na sebe nenavazující jednotlivé scény. E.A. Saudek v jedné předmluvě ke svému překladu říká, že Zkrocení zlé ženy je po nejedné stránce mnohem spíš fraškou než pravou komedií. Z tohoto výkladu vychází Josef Hervert v roli Peruccia (se souborem spolupracující profesionální herec), který většinu groteskních gagů vytváří a rozvíjí.
Od neděle 4. 3. do úterý 13. 3., kdy informaci o Dačickém kejklování dopisuji, jsem se pokusil asi desetkrát pustit televizi. Vždy jsem, po letmých proběhnutí čtyř programů, přístroj vypnul a s povděkem vzpomínal na kvalitu a osobní nasazení všech, které jsem v Dačicích na jevišti viděl. Tímto se jim omlouvám za své výhrady. Odborná porota 7. ročníku Dačického kejklování nenominovala na celostátní přehlídku Divadelní Třebíč a Divadelní Děčín žádnou inscenaci. Ovšem na 1. místě doporučila inscenaci Poprask na laguně aneb Živí a zdraví Šumavského ochotnického spolku ŠOS Prachatice. Předseda poroty Vladimír Zajíc, dramaturg a dramatik z Hradce Králové, v porotě dále Marie Kotisová, režisérka z Karlových Varů, a Josef Brůček, divadelník (Tatrman) ze Sudoměřice u Bechyně.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':