Databáze českého amatérského divadla

Texty: Hladká, Ivana: Vzpomínka na komedianta Jiřího Hladkého. AS 2007, č. 2

Vzpomínka na komedianta Jiřího Hladkého

Ivana Hladká

Z vyprávění vím, že před sedmdesáti lety se Janu a Anně Hladkých narodil třetí syn, Jiří. Ve školce mu říkali „bílý Jiříček“, protože ho maminka strojila do bílých šatiček, z toho plyne, že byl zdárné dítě. Časem dostal i sestřičku. Jak rostli, tatínek s maminkou, zapálení ochotníci, je vedli k divadlu a hudbě, a tak není divu, že sourozenci záhy pomáhali hrát loutkové divadlo. Zvlášť Jiřík se vydařil: přešel od dřevěných herců k živým. Nebylo to ovšem jen tak, nejdříve mu totiž zavřeli loutkové divadlo, pak i tatínka za rozvracení republiky a on se stal najednou živitelem rodiny. Jiří se narodil ve znamení Býka a zrozenci v tomto znamení se nevzdávají. Začal navštěvovat kurzy kreslení, ale nebylo to ono. Přišla šedesátá léta minulého století a divadlo bylo lákavější. Se svými bývalými spolužáky napsal hru a několik scének, a to už byl jen krok k založení divadla vlastního. Vznikl MASAKR (MAlý SAtirický KRoužek). Byl typickým produktem začátku šedesátých let – za necelé čtyři sezony svého trvání (1962–1965) uvedlo toto divadlo 8 premiér a 76 repríz a jako řada podobných skupin té doby se jeho členové inspirovali především text-appealem. Divadélkem prošlo mnoho lidí známých i neznámých, ale všichni zde působili s plným nasazením a radostí.
Jak to však v životě bývá, MASAKR přišel o scénu (byla předělána na restauraci) a Jiří musel zase hledat sílu svého býčího znamení… a zase se nevzdal. Tak vzniklo na začátku roku 1966 divadlo Excelsior. Pro ně měl Jiří již zcela jasný program, jak si zapsal do svého deníčku. Chtěl: „Divadlo trapasu, naivity, ale i černého humoru. Scénu, kde by se snoubil drastický humor bratří Marxů se smolařskými gagy Friga, Laurela a Hardyho, Petera Sellerse. Improvizované dialogy po vzoru W V s atmosférou filmů Alfreda Hitchcocka. Divadlo, ze kterého by bylo cítit trochu Josefa Hlinomaze, Jardu Štercla, Ference Futuristu i Vlastu Buriana.“
Tady už nestačily absolvované kurzy OKD a Jiří se zapsal na Lidovou konzervatoř (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka) na studium herectví a pantomimy. S tím přišlo i účinkování ve filmech (např. Případ pro začínajícího kata, Noc na Karlštejně), v tehdejší Československé televizi (Škola za školou) a konečně i v divadle vinohradském (Vím, že nic nevím) a libeňském S.K. Neumanna, dnes Pod Palmovkou (Vdovička z Ancony, Slaměný klobouk, Spiknutí naruby, Sluha dvou pánů aj.). Ale jeho dítětem zůstalo divadlo Excelsior, divadlo trapasů, naivity, sebeironie a humoru. Pro ně psal, v něm hrál a režíroval. Pod jeho vedením nastudoval Excelsior mnoho upravených titulů klasiků (Šrámek, Čechov, Krylov, Ibsen) a ještě více vlastních kusů (Frankenstein podle románu Mary Shelleyové, West Pocket Story, inspirovaná kabaretem W V, Směj se, paňáco, Čínský vlk, Dobře zabitý večer, Stráž u mrtvého a další). Zvláště Frankensteinem prokázal Hladký, že je nejen citlivým režisérem, ale i schopným dramatikem. Svým textem vtipně karikoval princip konverzačních her, vyvolal tajuplné napětí a poskytl dostatečný prostor k hereckým kreacím.
Nesmím ale zapomenout na pantomimu. S ní si Excelsior vysloužil jako nováček na Festivalu amatérské pantomimy v Litvínově v roce 1968 hned třetí cenu, v r. 1970 cenu 2. (první nebyla udělena), v r. 1972 také 2. cenu a v roce 1974 čestné uznání poroty. Základem byla vypointovaná etuda, do níž se ovšem promítla excelsiorovská koncepce nadsázky, sebeironie, diletantské nešikovnosti, gagů i černého humoru. Využít pantomimu jako jeden z výrazových prostředků Excelsioru inspirovalo Hladkého setkání s Leonidem Jengibarovem, které zprostředkovala Lidová konzervatoř při Jengibarovově návštěvě Prahy již v listopadu 1966. Litvínovské festivaly amatérské pantomimy se staly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stol. uznávanou scénou naší „mimofialkovské“ pantomimy a všichni, kteří zde byli oceněni, si svého úspěchu velice vážili. Samostatných pantomimických představení malých divadel bylo ve srovnání s činohrou vždy méně a kdo chtěl vidět, co se v pantomimě děje, zajel právě do Litvínova.
Excelsior přivedl k pantomimě „nejtučnějšího mima na světě“ Zbyňka Holinku a vytvořil též unikátní tragickou dvojici, v níž spolu s Jiřím Hladkých exceloval Karel Bodnár. Tragédie Směj se, paňáco se stala nejzdařilejším a nejúspěšnějším počinem divadla. Měla úspěch nejen doma (vítěz XIX. Šrámkova Písku 1975), ale i v zahraničí – na podzim 1975 na divadelní dílně v severoněmeckém Scheersbergu a pak ještě v létě 1977 na bělehradském festivalu BRAMS. Představovala nejvlastnější polohu výrazu Excelsioru, kdy se herci nepřizpůsobovali inscenovanému kusu, ale vystupuvali vlastně sami za sebe, i když stylizovaně do jakéhosi typu, a divadelní text přizpůsobovali sobě.
Začínat od píky bylo nutno ještě několikrát, když bylo divadlo „odejito“ ze zkušeben a sálů, kam si diváci zvykli chodit. Nadšení a radost z hraní v souboru vždycky zvítězily a šlo se dál.
Jiří Hladký byl komediant tělem i duší. Když si při představení zlomil prostředníček na pravé ruce, všiml si toho až doma. Letos by mu bylo 70 let a je to čtyři roky, co jsme mu 14. května u jeho hrobu zatleskali naposledy.

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':