Databáze českého amatérského divadla

Texty: FILCÍK, Štěpán: Loutkářská nadílka 2007 aneb Co přinesly krajské přehlídky. AS 2007, č. 3, s. 59-66.

Loutkářská nadílka 2007
aneb Co přinesly krajské přehlídky

Štěpán Filcík
Letošní nadílka loutkářských inscenací, které se zúčastnily krajských výběro-vých přehlídek, čítala 81 inscenací, z toho 72 soutěžních. Tak jako v loňském roce, i letos jsme se rozhodli podat o těchto přehlídkách souhrnný přehled. Mnozí z vás to oceňují, ale má to jednu nevýhodu – ani zdaleka nejsme schopni podat informaci o všech inscenacích všech přehlídek. Přijměte tedy tento stručný chronologický pře-hled pětadvaceti doporučených a nominovaných inscenací. Tedy včetně těch, které nakonec programová rada Loutkářské Chrudimi do programu nevybrala. A ještě po-známka, Z původně ohlášených deseti přehlídek se uskutečnilo jen devět. Opavská přehlídka byla pro nedostatek přihlášených souborů zrušena.

KRAJOVÁ PŘEHLÍDKA LOUNY • 10.–11. 3. 2007
5 inscenací
Porota: Mirka Vydrová, Pavlína Kordová a Štěpán Filcík
LS BOĎI Jaroměř: Povídám, povídám pohádku
Je to veselé vyprávění o princi, který hledá nevěstu. Do příběhu se ale hned od začátku začne vnucovat vodník, který se snaží dohodit princi svou vodnickou dce-ru. A k překvapení všech si ji nakonec princ opravdu vezme. Je tu však jistý drama-turgický problém. Vodník je vlastně jakýsi parazit původně připravené pohádky. Vstupuje nevhodně do děje, hádá se s vypravěčkou…, ale postupně tuto roli ztrácí, takže na konci je z něj vlastně řádná postava. Nejenže to působí trochu zmatečně, ale hlavně se autorka i inscenátoři připravili o celou řadu dalších příběhových zcizení, zvratů a komických prvků. Hrálo se spodovými loutkami s živou rukou v jakémsi okénkovém paravánu, který vyplňoval celou scénu. Bohužel i zde zůstal soubor in-scenaci a divákům něco dlužen – scéna v sobě skrývala daleko víc možností, než které nám soubor nabídnl. Soubor dostal cenu za tvůrčí herectví a za písničky. Přes-tože byla inscenace porotou doporučena k postupu, na Chrudimi ji v žádném případě neuvidíme – soubor se své účasti okamžitě vzdal.
Klubíčko Cvikov, L. Hoszcynski, J. Wilkowski v úpravě P. Poláka: Giňol
Milé překvapení ze Cvikova. A to nejen dramaturgickou volbou, ale i insce-načním provedením. Spodové loutky a paraván sice soubor oprášil z fundusu, přesto výprava nepůsobila depozitářově. Velkou zásluhu na dobrém vyznění má zejména Karel Stehlík v roli Žána. Jeho výkon je svěží a kreativní. K. Stehlík je také hudebním tahounem. Problém inscenace je v malé dramatičnosti. Hodně se povídá, zpívá, rozmlouvá s diváky a samotný příběh nespravedlivě odsouzeného Giňola se tak tro-chu utápí. Giňol navíc není vlastním tahounem pohádky. On i další postavy jsou vlastně manipulováni oběma živými vypravěči, kteří uvádějí postavy do děje, odstra-ňují mříž vězení. I závěrečná pointa by zasloužila dopracovat, či spíš přepracovat. Namísto aby kartelová státní moc došla spravedlivého trestu, je pomocí obou vypra-věčů uklizena zpět do koše. Vítězi jsou tedy vypravěči, ne Giňol, a konečná divácká katarze je silně oslabena. Doufejme, že soubor ještě na inscenaci do chrudimské přehlídky zapracuje.

TURNOVSKÝ DRAHOKAM • 17.–18. 3. 2007
Regionální loutkářská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj
8 nesoutěžních 7 soutěžních = 15 inscenací
Porota: Karel Šefrna, Matěj Šefrna, Alena Exnarová
LS Čmukaři Turnov, Pavel Traub: Zvyřátka za to nemůžou
Čmukaři zpívají a hrají a zpívají. Písniček je tentokrát opravdu dost. A jejich obsahem jsou, stejně jako scének, drobné minibajky Pavla Trauba. Hudební stránka je opravdu výrazná, a vytváří zbytku inscenace rovnocennou protiváhu. Dáda Weis-sová, Romana Zemenová, Jarda Ipser a Jan Baron Marek s pomocí kytary a orffova instrumentáře (ale někdy i bez nich) jazzují, bluesují, folkují nebo i hip-hopují a vy-právějí vesele i k zamyšlení zvířecí příběhy o sobě a o lidech vůbec. Zkrátka bajkují. A to velmi chutně, s nadhledem, někdy až krutě, jindy dobromyslně, ve zkratce s kreativní invencí. Nikde zbytečně “nezahušťují”, nikdy nepodlézají do triviálnosti. Jediné, co by se dalo vytknout, je poněkud jednoduchá a nepromyšlená stavba celé inscenace. Příběhy, ať už zpívané nebo hrané, nemají příliš přesné umístění v celé inscenaci. Do jisté míry by se mohly popřehazovat, aniž by došlo k nějak výraznému posunu. Tudíž inscenace nemá téměř žádnou gradaci. Kupodivu to ale až tak neva-dí, všichni se dobře bavili. Na druhou stranu je zde dostatečný prostor pro další vý-voj.
Tato inscenace byla nominována na 56. Loutkářskou Chrudim, další dvě byly porotou na chrudimskou přehlídku doporučeny.
LS Maminy BOĎI Jaroměř, Jana Dvořáčková: Černá a Bílá Fróna
Hra, opět z pera Jany Dvořáčkové, kterou hraje spolu se Zdenou Broukovou, ale tentokrát ještě s její malou pětiletou dcerou, se opravdu vydařila. Jakkoli kombi-nuje běžné pohádkové motivy, není žádnou pohádkovou replikou. Je samostatným příběhem s ne zcela očekávaným průběhem i pointou. Černá a Bílá Fróna, přestože téměř modelově antagonistické postavy, kdy jedna je matkou milována a druhá za-tracována, dokážou své předurčení zlomit, protože se prostě mají rády.
Obě interpretky jsou zkušené herečky, které vědí, kam až mohou zajít, a tuto míru umějí udržet. Víc vyprávějí než hrají (i když, co to znamená na jevišti vyprá-vět…), umějí diváka zaujmout (dětského i dospělého), umějí udržet napětí a to celé ozvláštnit ne zcela tradičními postupy. Zajímavé, a tentokrát opravdu nenásilné, je i zapojení dětského diváka do hry. Za zmínku stojí ještě dva detaily. Za prvé výprava je výtvarně chutná, jednoduchá a ve svém určení přesná (hraje se na dvou židlích s malými marionetami, ale i drobounkými spoďáky, v odkrytém vedení). Té se “do-pustili” manželé obou hereček. A za druhé jednoduchý, ale překvapivě přesný a velmi divadelní zvukový doprovod třetí, pětileté herečky.
LS Štokrle ZUŠ Semily, Pavel Martinec a Jakub Kovář: Africký příběh
Autorská inscenace dvou nesporně talentovaných mladých mužů Pavla Mar-tince a Jakuba Kováře, kterou sami napsali, vypravili i režírovali. A to za zřejmě ne-nápadné a citlivé supervize jejich pedagožky Hany Mockové. Plošná papundeklová výprava a loutky, trochu afrického koloritu a inspirací (i když některé motivy nápadně připomínají i české pohádky), ale celé je to spíš dobrou příležitostí se divadelně vy-řádit. Oba protagonisté jsou herecky dost expresivní, jdou do toho naplno, být na je-višti je bezesporu baví a umějí si to užít. To je asi také největší klad inscenace. Pří-běh, jak celkový rámec sen velbloudářů, tak vnitřní asi černošská báje, by potřeboval přece jen vycizelovat, zpřesnit a vygradovat, zkrátka dramaturgicky i režijně dopraco-vat. Ale to všechno diváky v první chvíli nenapadne, protože herecké pobývání obou protagonistů před jejich zraky je strhující.

32. FESTIVAL PRAŽSKÝCH AMATÉRSKÝCH LOUTKÁŘŮ • 23.–25. 3. 2007
9 soutěžních a 1 nesoutěžní inscenace
Porota: Jan Klos, Jarmila Dvorská, Vlasta Polednová, Miroslav Langášek a Štěpán Filcík
Jiskra (maňáskářský soubor) Praha, Jan Drda, Pavel Voborník: Hloupá Barka
Inscenace uvedená a doporučená na LCH již v loňském roce se, vzhledem k tomu, že nebyla do programu zařazena, pokusila o postup znovu a uspěla. Je ješ-tě o chloupek vyzrálejší a díky výměně v osobě představitelky titulní role i herecky zajímavější. Inscenace kombinuje živé herce s maňásky; sice ne vždy zcela srozumi-telně, ale určitě nápaditě. Zpracování Drdovy pohádky je přehledné, vtipné a diva-delní – má jednoduchou, ale efektivní stavbu, je vypointované. Režijně je ještě cítit jistá nezkušenost, ale na druhé straně značné ambice. Porota tuto inscenaci nomino-vala na 56. Loutkářskou Chrudim.
Další dvě inscenace byly do Chrudimi doporučeny do širšího výběru.
TLD Zvoneček Praha, Ondřej Sekora, Zdeněk Sloboda: Ferda mravenec a kamarádi
Klasické marionetové divadlo v rozdělené interpretaci, navíc s nahraným mlu-vičským partem. Ale velmi kvalitně nahraným, technicky i výrazově (spolupráce s profesionálními herci) a s velmi dobrým tajmováním, takže ti v porotě, kdo nevěděli, jak soubor pracuje, byli přesvědčeni, že jde o živé herectví. Milá výprava, slušné loutkovodičské výkony, a hlavně dobře zpracovaný text. Příběh je solidně vystavěn, má spád a přitom respektuje dětského diváka předškolního a mladšího školního vě-ku.
Říše loutek Praha, Věra Provazníková: O potrhlé koze Róze
Dvě slepené pohádky – o plivníkovi, který pošťuchuje a ponouká, a pak ta o potrhlé koze. Bohužel se nepodařilo v inscenaci zcela odstranit šev mezi oběma pří-běhy. Přesto se souboru (pod vedením Františka Veleny) povedlo vytvořit velkou a výtvarně zajímavou inscenaci, pokus o velký příběh. Je pravda, že loutky jsou možná až moc velké (tyčové loutky na paravánu, vlastně spíš spodové marionety či javajky), možná je jich někdy na scéně až příliš plno. Zvlášť ve scénách, kde se putuje najed-nou, není moc kam putovat. Ale na druhou stranu je zřejmé, že autor (režisér) loutek si je užil, že se na nich vyřádil, a tato chutnost je i divácky oslovující. Inscenace má docela svižné tempo, dobrý rytmus a pěkné písničky. Trochu problematická je posta-va hospodáře, který občas vypráví (ač by nemusel), občas je trochu navíc a jeho umístění vzhledem k paravánu (často zády) není zcela šikovné.

3. KRAJSKÁ PŘEHLÍDKA LOUTKÁŘSKÝCH SOUBORŮ PARDUBICKÉHO KRAJE - 24.-25. 3. 2007
10 inscenací
Porota: Jaroslav Ipser, Zuzana Novotná, Alena Exnarová
Loutkové divadýlko Dančajáno Litomyšl: Pohádka pohádková
Pohádka pohádková je vlastním dílem obou hereček, Jany Paulové a Daniely Voberové. Představení začíná jakýmsi vyvolávacím úvodem, kdy obě herečky v pěkných, nápaditě řešených, barevně sladěných kostýmech jarmarečním způso-bem zvou na představení. Samotný příběh o rozmarné princezně pak hrají malými marionetkami ve dvou rodinných divadélkách postavených těsně vedle sebe, což umožňuje plynulé přechody z jednoho prostředí do druhého. A je také zajímavé sle-dovat, jak jsou obě herečky sehrané a výtečně spolupracují při vodění loutek, promě-nách scény a obstarávání zvukového doprovodu. Projev obou je velmi živý, loutky razantně voděné, situace pointované. Nápadité a vtipné je i vedení příběhu, kdy ně-kolikrát předpokládáme, že bude konec, ale on se ještě dále překvapivě rozvíjí a gra-duje. Přitom zůstává stále přehledný, o čemž svědčily i četné komentáře malých dětí v hledišti. Porota tuto inscenaci nominovala a následující doporučila na chrudimskou přehlídku.
LS Bublanina Vsetín, Kateřina Davidová na motivy lidových pohádek: Zača-rovaný les
Na scéně stojí paraván, na něm stromy. Před něj vyjde turistka Kateřina s ohromným batohem. Zabloudila v lese a chce najít autobusovou zastávku. Součas-ně se ale Kašpárkovi ztratila princezna (obě postavy hrány maňásky), která šla za dobrodružstvím. Kateřina pomáhá Kašpárkovi hledat princeznu a při tom oba čelí různým skutečným i potenciálním nebezpečím, která jsou vesměs netradičně a vtip-ně vyřešena. Prolíná se próza s veršem a zpěvem. Prolíná se práce s maňásky s čistě hereckou interpretací postav. Představení končí krásnou výtvarnou tečkou: z paravánu odjíždí plošný miniautobus a na druhé straně odcházejí dvě miniposta-vičky k minihradu.

41. TŘEBÍČSKÉ LOUTKÁŘSKÉ JARO • 31. 3. 2007
7 inscenací
Porota: MUDr. Miloš Blaha, Mirko Matoušek, Jaroslav Dejl a Jiří Pokorný
Z této přehlídky byla doporučena pouze jediná inscenace.
LS Podivíni Podivín, Tomáš Gála: Š.B.D.
Podivíni z Podivína mě zatím nikdy nezklamali. Jejich inscenace nemusely být pokaždé nej, vždy však byly v něčem provokativní, inspirativní. Tentokráte vyrukovali s Š.B.D. Zkratka s podtitulem v závorce (Široký, Dlouhý, Bystrozraký) avizovala, že půjde o autorskou úpravu klasické pohádky. Tentokráte si oči, uši a mozek přišly na své. Svěží inscenace oplývající mnoha nápady – loutky jsou manekýni vedení polo-skrytými herci z boků herního prostoru. Samozřejmě že ne úplně všechno zcela vyšlo a zafungovalo, ale při pohledu na vtipně a vkusně udělanou inscenaci, některé hni-dopišské připomínky padají pod stůl. Celé představení bylo vedeno v humorné nad-sázce a bylo podpořeno živou hudbou s písničkami.

41. SKUPOVY STRAKONICE • 29.–31. 3. 2007
5 soutěžních a 4 nesoutěžní inscenace
Porota: Dáda Weissová, Pepa Brůček a Jarda Ipser
Radost Strakonice, Václav Novák: O Jakubovi a bílé labuti
Představení opět pochází z autorské dílny Václava Nováka a je šito přímo pro soubor. Text je velmi zajímavý; na klasickém schématu pohádky je vlastně dobrá rada špatná a obvyklá osvobozující oběť by byla vlastně katastrofou. Příběh vyprávě-jí velmi zvláštním jazykem, který má svůj rytmus – až se místy zdá, že je ve verších. Je však velice působivý a děti plně zaujal. Šly s celým příběhem velmi zaujatě (přes-tože to byly předškoláci) a ohromě reagovaly. Scéna – opět kombinace marionet a černodivadelně-luminiscenčního divadla je funkční. Za zmínku stojí dva velmi silné a působivé momenty, a to je objevení stromů a cesta do oblak. Ty působily vyloženě kouzelně. V každém případě se jedná o zajímavý počin strakonické Radosti a porota jej doporučila na LCH.

REGIONÁLNÍ LOUTKÁŘSKÁ PŘEHLÍDKA, DIVADLO JESLIČKY, HRADEC KRÁLOVÉ - 31. 3.–1. 4. 2007
15 soutěžních a 2 nesoutěžní představení
Porota: Anička Duchaňová, Tomáš Žižka, Alena Exnarová
Divadlo DNO/DAMU: LAPOhádky tedy Ladové techno
Několik členů Divadla DNO, někteří z nich již studují DAMU, připravilo insce-naci laponských pohádek. Je to v podstatě laponský pohled na stvoření světa. Insce-nace se vyznačuje silnou imaginací. Pracuje především s výtvarnými metaforami a obrazy. Výrazná je práce se světlem. Základem scény je jakýsi půlkruh z látky na-pnuté mezi dvěma ohnutými a spojenými klacky. Takto vytvořený objekt postaven na bok slouží pro stínohru, přetočen, pak představuje loď. Hraje se živě i malými lout-kami z klacíků či větví. Na zadním prospektu je pak promítací plátno, kde se občas promítají české titulky. Představení je totiž hráno v laponštině – prý. Nemohu posou-dit, do jaké míry jsou vydávané zvuky smysluplné, ale v každém případě je řeč ma-lebná a sugestivní a v podstatě organickou částí výborné hudebně-zvukové složky inscenace, kterou obstarávají manželé Kratochvílovi. Inscenace působí natolik su-gestivně, až se divákovi může stát, že dějovou linku jednotlivých příběhů dobrovolně vypustí a nechá se unášet celkovou atmosférou překrásné země za polárním kru-hem. Především pro její silnou imaginaci se odborná porota rozhodla inscenaci no-minovat na LCH.
Céčko Svitavy, Daniil Charms: Fialový vítr
“Mozaika poskládaná z povídek, divadelních her a hříček, filozofických úvah, básní, anekdot… petrohradského básníka, spisovatele, dramatika, osobitého myslite-le a tajuplného podivína Daniila Charmse (1905-1942)” – tak uvádí Céčko v programu svoji inscenaci. Hraje ve střídmé a v kultivované výpravě Jindry Pevného (základem jsou lepenkou vykryté pojízdné paravány s okny, stůl, židle). Hraje a vy-práví se prostřednictvím malých marionet, náznakem kostýmu, předměty, světlem, zvukem a zpěvem. Atmosféru doby a společnosti výborně vyjadřuje ruská dumka. V první polovině inscenace se pracuje s měkkými světelnými přechody, v druhé části pak se střihy do tmy. To bylo patrně příčinou, proč jsme vnímali několik konců. Ale to je problém, který Céčko jistě dořeší. Rozhodně jde, mimo jiné i ve srovnání s jinými pokusy o interpretaci Charmse na jevišti, o mimořádnou inscenaci – především vysti-žením jazyka a ducha Charmsových satirických veršů, absurdit, černého humoru a nalezením odpovídajících divadelních prostředků pro jeho jevištní interpretaci.
Terka ZUŠ Vamberk, František Hrubín: 1 x 3 pohádky
Terka nebo-li Tereza Schlöglová vyprávěla a zahrála veršované Hrubínovy pohádky O kůzlátkách, Smolíčkovi a Červené Karkulce na malém paravánu, na nějž si postupně stavěla dekorace. Hrála třemi druhy loutek – malinkými na tyčce, většími maňásky a svým vlastním obličejem s dotvořeným znakem. Výtvarné prostředky byly jednoduché a čisté, Terezin projev živý a suverénní, přestože jde o její první insce-naci. Je schopná výrazně pointovat situace, střídat vyprávění s interpretací postav, má smysl pro nadhled. Prostřední pohádce O Smolíčkovi by ještě prospělo výrazněji rozehrát jezinky a Smolíčka atakovat postupně tak, aby byl vývoj pohádky zřetelnější. Přes tuto drobnou připomínku je inscenace výbornou ukázkou dobrého pedagogic-kého vedení interpretky (vedoucí Olga Strnadová) i kvalitní sólové loutkářské produk-ce.
Moje pětka ZUŠ Jaroměř, Gyula Urbán, Jarka Holasová: Bleděmodrý Petr
Inscenace o pejskovi, kterému všichni ubližovali, protože byl jiný než ostatní je velmi aktuální. Jaroměřské děti hrají zaujatě a soustředěně, a tak cítíme, že je to i jejich problém. Hrají hadrovými loutkami, které přímo vodí, ale hrají samy za sebe (například si občas předají nějakou sladkost jako vyjádření přízně). Hrají také s malými autíčky či z papíru složenými loďkami, ale i s opravdovým párkem, jehož ukradení je svedeno na Petříka. Hraje se ve scéně složené z vysokého paravánu a překrytého stolu (či soklu) a okolo nich. Na stole při Petrově putování ubíhá látková silnice. Z paravánu se pak po moři spouštějí papírové loďky. Inscenace je silně emo-tivně působivá, a tak se odborná porota rozhodla doporučit ji k postupu na LCH i s vědomím rizika, které s sebou různá představení téže inscenace dětských souborů svou proměnlivostí přinášejí.
Někdo ZUŠ Jaroměř: O Honzoj (podle japonské pohádky)
Jakub Maksymov si pohádku sám napsal a přenesl ji do naší reality. Než in-scenace začne, vidíme prázdné jeviště s hromádkou odpadků. Pak přijde uklízeč v oranžové vestě, tlačící úklidový vozík (z něj místo násad nářadí trčí vahadla loutek), a z nádražního hlášení se dozvídáme, v jakém prostředí jsme se ocitli. Uklízeč zame-tá a nadává na poplivané odpadky, a poté nabídne, že nám bude vyprávět pohádku o tom, jak jindy nehygienický plivanec jednou pozitivně zasáhl. Z vozíku vytahuje loutky vyrobené nápaditě z odpadků, jen pro stonožku odběhne do zákulisí, kde mu ji pomocník navlékne na koště. Poté, protože mu chybějí ruce, požádá o vodění sto-nožky jednoho z diváků, a pak už pohádka, v níž plivanec zlikvidoval nebezpečnou stonožku, spěje ke zdárnému konci. Jde o inscenaci nápaditou a netuctovou, v níž se jistě zúročilo pedagogické vedení Jarky Holasové. Jen by celku ještě prospělo logič-tější propojení rámce s volbou výrazových prostředků pro odehrání pohádky (tedy nikoliv nadávání, ale radost nad odpadky, které lidi zanechávají a které jsou vhod-ným prostředkem pro výrobu loutek; nadávání pak pouze proto, že je lidi nehygienic-ky poplivou…).
Vlastislav ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, Felipo Rio de Chou-Costa: Úplněk nad pampou
V programu soubor uvádí, že představení je zkrácenou rekonstrukcí mexické telenovely, kterou v polovině sedmdesátých let uvedla Yucatánská skupina Artistico manuale v mexických deštných pralesích. Už to samo o sobě nastiňuje charakter inscenace, která je vynalézavou parodií. Na scéně vidíme několik televizních obrazo-vek – dějišť - překrytých oponkami a vždy jedna z nich se zvedne, abychom mohli sledovat hlasatele, děj hraný malými marionetami či živě provedený detailní záběr postavy. Soubor odehraje tři díly mnohadílné (tuším, že dvousetdílné) telenovely (za-čátek, prostředek a závěr) a hlasatelé dovyprávějí, co se událo v dílech mezi tím. Inscenace je vtipná, ale místy přece jen nastává trochu stereotyp, který by potřeboval občas něčím nečekaným ozvláštnit. V každém případě jde tématem i zvolenými vý-razovými prostředky o zajímavou inscenaci a je rozhodně v silách inscenátorů uve-dené problémy odstranit.
Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové, Edward Lear: Čtyři nové knihy třesků plesků
Soubor uvádí, že jde o kontroverzní poctu Edwardu Learovi, městu Hradec Králové a jeho okolí. Inspirováni Learovou poezií mladí lidé vymysleli spolu se svým vedoucím Janem Dvořákem limericky o dědečcích z různých míst Hradce Králové a okolních vesnic, což v duchu patriotismu završují limerickem o sousedních Pardubi-cích. Rýmy jsou vesměs vynalézavé a limericky až na řídké výjimky vtipné a vypoin-tované, a jak ukázal názor nehradeckých členů poroty, mají vesměs co říci i místních poměrů neznalým divákům. Není to inscenace vysloveně loutková, ale loutkářské prvky a postupy v řadě případů využívá a pracuje s nimi. Takže je předpoklad, že by mohla zaujmout i účastníky LCH.

3. PRAŽSKÝ TAJTRLÍK • 30. 3.–1. 4. 2007
10 soutěžních 1 nesoutěžní představení = 11 inscenací
Porota: Jiří Středa, Mirka Vydrová a Štěpán Filcík
Klika, Praha, Ivan Wernisch: Doupě latinářů
Asi nejpřesněji se dá tato inscenace označit jako divadlo poezie. Ivan Wer-nisch je častým hostem na mnoha jevištích a soubor Klika se ujal jeho poezie víc než se ctí. Snovost vyprávění, jistý druh surrealismu, absurdity a paradoxu, to vše insce-nace zachovala. Přidala výtvarný, místy až loutkový plán, a také hudbu a písničky. Má kompaktní tvar a vypointovanost jak jednotlivých částí, tak celku. Zkrátka příjem-né posezení. I když – možná až příliš temné. Ale i takový pohled Wernischova poezie umožňuje.
Takže jedinou nepříjemností byla špatná komunikace souboru s porotou – soubor se již s touto inscenací Loutkářské Chrudimi zúčastnil, takže nominace muse-la být zrušena.
Dále byly doporučeny následující čtyři inscenace:
Tate Iyumni Praha, kolektiv souboru: Černá kukla
Představení je velmi dobře vyvedenou parodií televizních krimiseriálů. Akční děj, všeho schopní hrdinové i padouši, černobílý příběh, divoké honičky aut, stejně jako odhalení a konec krutého bombrmana, to je velmi milá podívaná, okouzlující jednoduchostí hry maňásků i plošných prvků inscenace a vyvolávající salvy smíchu. Zásluhu na tom má dobře napsaný text i stavba hry a stejným dílem herecký projev, nápaditě použité zvuky a výtvarná zkratka.
Na holou Hořovice, L. Čížek: Zkáza adamitů
Další důkaz, že někdy mohou loutky zajít ve scénickém vyprávění dál než na-příklad činohra, aniž by inscenace upadla do přízemnosti či lascivnosti. Soubor v his-torické parodii nešetří vtipem, nadsázkou, zjednodušením, kterým nám chce “vyvrátit” některá vžitá historická dogmata o působení jak husitů a husitství v Čechách, tak sektě adamitů. Místy parodie, místy vlastní fabulace, místy sarkazmus. Udivuje také jedinečná výprava, zejména loutky Ludvíka Řeřichy, které jsou jeho prvním výtvar-ným pokusem.
Říše loutek Praha, Ján Romanovský: Princezna Majolenka
Princezna Majolenka byl před mnoha lety často uváděný a populární kus. Říše loutek tuto klasiku uvedla v podstatě klasicky. Spodové tyčové loutky, scénování jed-noduché, režisérka Hana Zezulová se nesnaží přemyslet autora, ale s tvůrčí pokorou ho zahrát. Nic víc, ale také o nic méně. Čisté, srozumitelné, přehledné představení s celou řadou velmi pěkných hereckých výkonů. Dobrá byla i práce se zvukem, byť poněkud technicky zkomplikovaná pohostinským prostorem (špatný výhled na scénu, a tím často nepřesná synchronizace). To, co vedlo porotu k doporučení na LCH, je nesporná kvalita vybraného textu, poctivá inscenační práce, herecké výkony, práce se zvuky a celková kultivovanost inscenace.
Bubeníček TJ Sokol Královské Vinohrady Praha, B. Němcová, J. Müller: Čertův švagr
Soubor se s touto inscenací zúčastnil již loňské přehlídky a vysloužil si dopo-ručení poroty, aby se přihlásil do programu Okénko loutkářských tradic na LCH, kde také vystoupil. Letos inscenaci ještě propracoval, tu něco změnil, přidal živou hudbu, dramaturgicky i inscenačně hru usadil, a vyplatilo se. Bubeníčci používají poněkud rozměrnější rodinné divadlo a v tomto oboru udělali za několik málo posledních let velký pokrok. Přešli z nahrávky na živé mluvní herectví, práci s loutkou zpřesnili, a nejen to, věnují větší pozornost souhře v rozdělené interpretaci. A je to znát. Najed-nou už to není rozhlasová hra s obrazovým doprovodem, ale divadlo. Dalším, nemé-ně důležitým posunem je prohlubování v oblasti dramaturgie. Vývoj tohoto souboru je zatím nejen zajímavý, ale i poměrně svižný. Přitom se stále snaží znovuobjevovat tradiční loutkářské postupy. Bude určitě zajímavé sledovat, kam až se ve své diva-delní “archeologii” dostane.

PIMRLENÍ 2007, Plzeň • 7. 4. 2007
Porota: Tereza Tejnorová, Jiří Pokorný, Josef Brůček a Štěpán Filcík
4 inscenace
LS Věk Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen
Osobní zpověď a hledání odpovědí na generační otázky skupiny mladých lidí mezi dvaceti a třiceti lety. Soubor je složen ad hoc pro tento projekt. Setkáme se se členy souborů Rámus, Pachýř Pačejoff, Dno, Nejhodnější medvídci, se studenty KALD DAMU a s Petrou Kosovou. Pod vedením Jakuba Vašíčka všichni velmi ote-vřeně a pravdivě (žádná fabulace) mluví o své cestě životem a zpívají podivuhodně sesumírované písničky (kombinace světových rockových hitů s texty českých písni-ček 70. a 80. let, např. Hey teacher od Pink Floyd s textem “a co děti, mají si kde hrát”). No a když dojde na sentimentální sebelítostnou závěrečnou píseň, přijde pře-kvapivá pointa – sebeironie, nadhled, velká legrace i dojetí. Inscenace není prvoplá-nově loutkovým divadlem (byť některé dílčí pokusy byly učiněny), ale je také velmi čerstvá (definitivně nazkoušená v noci před přehlídkou), takže je zde jistá možnost vývoje.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':