Texty: TEJKL, Josef: V Kaznějově poosmé – O vlkovi; O slepičce. AS 2007, č. 3, s. 50-51.

K nejkreativnějším a inscenačně nejucelenějším výkonům patřily bezesporu obě inscenace Jarky Holasové z Jaroměře, solitéra Zdeňka Vrágy z Hradce Králové a zkušeného matadora Jaroslava Kubeše z Českého Krumlova.
Inscenace Jarky Holasové O vlkovi (vlastní úprava podle předlohy bří Grimmů) je přehledně vystavěna, s maňásky je zacházeno poučeně, scénografie je výtvarně zdařilá a vtipná. Herectví Jarky Holasové je plnokrevné, chce se napsat gruntovní. Situace je rozehrávána s něhou, nadhledem i laskavou ironií. Kapitolou zcela speciální je Jarčina schopnost nenásilně zaměstnat dětské i dospělé diváky a rozdělit se s nimi o hravost inscenace. Na rozdíl od mnohých jiných interpretů (zde např. Marcely Slavíkové) nemáme pocit manipulace či „brutálního“ násilí. Herečka neváhá s maňáskem vlka opustit paravan a pracovat s ním stejně suverénně mezi dětmi. S přehledem dokáže vystoupit z děje, zastavit jej, oglosovat, elegantně se do něj opět vrátit.
Druhý její opus O slepičce vykazuje veškeré klady inscenace předchozí, byť se Holasová vyjadřuje tentokráte prostřednictvím loutek plošných (a nikoli náhodně, neboť kohoutek je vytvořen z řady různě nastavitelných segmentů umožňujících jeho přesnou charakteristiku, zatímco přepilná a obětavá slepička je zdánlivě paradoxně téměř monolitem). V této inscenaci zapojuje diváckou obec snad ještě vtipněji a důmyslněji (kráva žvýká nabídnutou žvýkačku; svini, tedy radostně chrochtajícímu hošíkovi, je ex post ustřižena kadeř-štětina s laskavým souhlasem milující matky…). Na rozdíl od inscenace první si však autorka sobě samé (interpretce) nakladla četné pasti. Dalo by se ještě škrtat, selektovat některé motivy, aby výsledný tvar nepůsobil příliš rozběhaně, zahlceně. Feministická nota, s níž si autorka průběžně pohrává, je vítaným bonusem pro diváka dospělého, a to obojího pohlaví.