Databáze českého amatérského divadla

Texty: HULEC, Vladimír: V Písku až po uši. 46. Šrámkův Písek. AS 2007, č. 3, s. 38-45.

V Písku až po uši
46. Šrámkův Písek, 25.-27. 5. 2007

Vladimír Hulec

Tak nevím… Je týden po celostátní přehlídce amatérského experimentujícího divadla Šrámkův Písek a já už tři dny koukám do svých zápisků, čučím na prázdnou obrazovku svého počítače a nevím, jak ten letošní ročník zhodnotit, z(ne)vážit a popsat. Psát o jeho průběhu a výsledcích, nebo se zamyslet nad některými trendy a jevy? Anebo si vybrat konkrétní inscenace a na nich poukázat na šalbu určené terminologie „experimentující divadlo“? Anebo poctivě „zreflektovat“ všechno? Bože – nebo aspoň, profesore Císaři – raď!

Trocha statistiky
Během festivalového víkendu bylo krásné jarní počasí, přehlídky se aktivně účastnilo patnáct souborů, což celkem čítalo 166 účastníků, a navíc přijelo do Písku dvacet dalších milovníků „mladého“ amatérského divadelního umění. Snad kromě dopoledního nedělního představení Harily (čím to?) nepřišli na žádné představení písečtí diváci, takže zmíněná čísla jsou i čísly diváků a účastníků diskuzí s porotou i následných „doránahovorů“ buď přímo u barového pultu na zahrádce Divadla Pod čarou nebo v přilehlých knajpách. V porotě se mnou zasedli dramaturgyně ČRo Alena Zemančíková, profesor Jan Císař, dramaturg Dejvického divadla a dramatik Karel František Tománek a slovenský režisér a teatrolog Ján Šimko. Rozuměli jsme si, vzájemně se celkem doplňovali, a tak setkání a hovory po představeních snad měly pro posluchače smysl a zajímavost. Vše bylo O. K… Až na závěrečné výsledky… Nedokážu se srovnat s tím, kdo nakonec byl námi do Jiráskova Hronova vybrán (1 nominace 3 doporučení 2 „off“ upozornění), byť ve všech případech jde jistě o autorsky a inscenačně zajímavé a jistě kvalitní produkce.
Jaké jsou, to se pokusím popsat v tomto textu. Zda byly vybrány a jak případně dopadly, uzříte na Hronově sami. Budete tak moct zkonfrontovat, jak moc jsem se já a porota mýlili, či do vkusu a aktuálních divadelních témat (ne)trefili.

Trendy
Určovat, co je „experimentující“, co „tradicionalizující“ či „konzervující“, co mladé, co staré, co nové a co zastaralé, je vošajstlich. Bráním se tomu při každé příležitosti a nebudu takto selektovat soubory a jejich inscenace ani tady. Šrámkův Písek je – v tom se snad shodneme – určen otevřeně přemýšlejícím a po smyslu divadla (a života) se tázajícím tvůrcům a divákům. A tak vůbec není od věci, že se letos na přehlídku dostaly coolness dramatika, pohádka, kabaret, poetické divadlo, taneční pantomima, rituální, improvizované či výtvarné divadlo. Každé přivezlo na festival vlastní, osobitou poetiku, divadelní názor a často i výrazný polemický osten. Projevila se velká roztříštěnost „mladé“ scény. Soubory se – pokud nebyly z jednoho města – vzájemně neznaly, každá inscenace byla uhnětena ze zcela jiného těsta, s jinou divadelní optikou i zkušeností, snad každého zajímalo na divadelní práci něco jiného. Byla to vskutku barevná mozaika a směska. Co ji spojovalo a účastníky propojovalo, byla svěžest, s jakou inscenace vznikaly a přístupnost, s jakou byly ostatními přijímané. Jen málokdy byla patrná mezisouborová umělecká či lidská nevraživost. Většina účastníků byla spíše zvídavých, zvědavých a informací chtivých. Právě tato „optimistická otevřenost“ byla tím hlavní trendem a charakteristikou letošního Písku. Žijeme v době multikulturalismu a vzájemné korektnosti, jež – zdá se – vešly pod kůži mladých lidí zcela přirozeně. Myslím, že je to dobrá zpráva.

Zábava
Ta – z mého pohledu – problematičtější je, že divadlo není pro současné divadelníky „morem“ a existenční nutností, že divadlo pro mnohé neznamená vytváření odvážných vizí a vyjadřování zásadních postojů a kritických soudů. Je spíše oddechem, setkáním na jevišti i mimo ně, příjemnou zábavou. Takových inscenací bylo na Písku asi nejvíc. Začali tak úvodní Geisslers Hofcomedianten z Kuksu a navázali plzeňští Sněhuláci. V nastoupeném „trendu“ další den pokračovali divadelníci la Rottal z Holešova, brněnské Cyranovy boty a pražští Krvik Totr a ve stejném duchu celý festival zakončila kralupská Scéna a improvizátoři Láhor/Soundsystem. Každý jinak, ale všichni obdobně se chtěli bavit a bavili. Ale humor, to je dvoj- (či možná více) -sečná divadelní disciplína. Je velmi těžké jej dělat, ale je také velmi těžké se na něj – pokud je takzvaně okrajový (a to většinou byl) – divácky „napojit“. Proto asi budu v očích některých souborů zabedněná čutora, ale já se opravdu někde nechytal nebo dokonce votravoval.
Za velký autorsko-dramaturgický omyl považuju například parodii na soutěžní TV estrádu Serpillo a Melissa aneb Tymián a Citroník rande show zmíněných Geisslers Hofcomoedianten. Tisíckrát se mohou zaštiťovat barokní předlohou či inspirací (komické intermezzo z opery Antonia Bioniho Orlando furioso) a její aktualizací, výsledkem je banalita a kýč, které nezachrání ani v podstatě profesionální herecké výkony (zvl. Martina Bohadla v roli Moderátora) a režie (Petr Hašek). Vytloukat klín klínem, banalitu banalitou, kýč kýčem podle mne nemá smysl. Kukští předvedli svižný kabaret, pár dobrých parodických vtípků a vcelku obstojnou hudebnost. Ovšem to vše v hávu přebujelého barevného pseudohumoru levné televizní zábavy. Pokud chtěli ukázat, že takto natvrdle se bavili aristokraté již 15. 8. 1724, kdy byla předloha v Kuksu hrána, nešť. To neumím posoudit. Kýč jistě kvetl v každé době. Ale proč se jím ukájet dnes na „nezávislé“ scéně?
Obdobný parodický tón – ale s menšími ambicemi – předvedli i holešovičtí la Rottal s autorskou inscenací Pochybnosti otce Browna. A právě ta menší ambicóznost byla velmi sympatická. Herci nic nepředstírali, jen si tak chtěli „zařádit“. A to se jim dařilo. Celé se to odehrávalo v jedné zapadlé regionální knihovně, kam si chodili různí místní týpkové půjčovat knihy. A jeden z nich si po celý čas chce půjčit Chestertonovy detektivky Pochybnosti otce Browna, ale knihovnice Renata je nikdy nemá. Zato Příchozímu se vždy stane nějaký úraz, takže na konci je celý v sádře. Autoři by se měli hlavně zamyslet nad motivy, které otevřeli, ale jen velmi vágně uzavřeli. Víc než ztřeštěný situační humor inscenace totiž nenabídla.
O crazy situace – ale z civilního prostředí vlaku – se opírala i pohybová groteska Vlak brněnského tanečního souboru Cyranovy boty. V tomto případě však šlo o humor inteligentní, byť také parodický, s perfektně vystavěnými a zpracovanými gagy, navíc s vynikajícím sborem perkusionistů, kteří vytvořili taneční pantomimě na scéně rovnocenný kontrapunkt. Byli rozsazeni po obou stranách jeviště a působili jako rituální, obřadní hudebníci odněkud z asijského tradičního divadla. Už dlouho jsem neviděl v české pantomimě tak svěží, tradicí nezatíženou, přitom technicky – po choreografické, hudební i herecké stránce – zvládnutou inscenaci. Pro mne, brněnské scény neznalého, šlo o nejpříjemnější překvapení přehlídky. Buďme zvědavi na další počiny tohoto velmi mladého souboru. Jak se dalo z programu vyčíst, jde již o jeho sedmý „kousek“.
Obdobně mladí jsou i pražští Krvik Totr. I oni mají již ledasco za sebou a dokonce jako úplní začátečníci, tehdy ještě středoškoláci byli již jednou – před čtyřmi lety – na Šrámkově Písku. Tentokrát přivezli pečlivě vystavěné kabaretní pásmo Produkt s čísly, která zaručeně zaberou. Ať již jde o úvodní rozcvičku Sněhurka a sedm trphajzlíků, o setkání tří mušketýrů, o Moskevníčka nebo o nejlepší drama světové historie vytvořené z typizovaných postav a situací. Jejich „esem“ však byla klavíristka a zpěvačka Sonia Cieślar, jež prokládala jednotlivé výstupy svými písněmi, a hudebně pohybový sbor tvořený ze všech pánů souboru. Zde se duch dobrého kabaretu zjevoval přímo hmatatelně. Hlavně proto je neminulo 3. doporučení na JH.
Zklamání vyvolal soubor improvizátorů Láhor/Soundsystem s novým projektem Nic proti ničemu (Tour 2007). Na obdobném principu jako loni vystavěná kolektivní improvizace, s níž se dostali až na JH, neměla tentokrát oporu v kvalitní (či aspoň provokativní) předloze a ani herci neměli zřejmě svůj den. Hodinová akce se tak rozpadala na změť nesouvislých výstupů neustále vysvětlujících, co se vlastně děje a kdo a proč má mluvit. I když improvizace je vždy riziko a „v tom to je“, obávám se, že tentokrát již sám princip, který je založen na předem dané dramatické struktuře, a hlavně právě tato předloha znemožňují, aby se letošní tour Soundsystemu povedla. Už její název předznamenává obsah. Když nemáte hlavu ani patu, těžko najdete tělo.
Humor nabídly ještě dva soubory. Šlo o humor autorsky odvázaný, hrubý až drsný. Z Plzně přijelo náhodně vzniklé sexteto Sněhuláčci (odnož tamních Zamračených dětí) s kratinkou „blbůstkou“ Pro malého sněhuláčka. V podstatě táborákový výstup, který mohl vzniknout – a údajně i vznikl – během jedné zkoušky byl sympatický svou naprostou civilností (kostýmy, způsob hraní, na scéně jen židle) a bizarností. Pár kluků se snaží blufovat před dívkou. Každý upřednostňuje jiný typ muziky a na závěr zjistíme, že jde (snad) o vánoční biblickou symboliku. Tak trochu patafyzika, ale jako klubové zastavení příjemné.
Až švankmajerovsky divoké bylo představení Naseto?! Divadelního souboru Scéna z Kralup nad Vltavou. Lidovým divadlem inspirované zpracování motivů pohádky o Otesánkovi využívalo atributy jarmarečního herectví a kostýmování, jež zařazovalo do kontextu němé grotesky a moderního výtvarného divadla. Důležitou úlohu hrály masky, jednoduché rekvizity (panenky, větve stromů, kosa), stínové divadlo, atmosféra sžíravého kabaretu a výsměšně podávaného hororu. Otesánkovo téma „všechny sním“ rozšířili Kralupští na téma viny a smrti. Každý ze sežraných se nejprve nějak provinil, a teprve pak se otevřel – jako peklo – Otesánkův jícen. Možná trochu monotónně vystavěné etudy – herecky nejpůsobivější byla první s široce se usmívající matkou-„Marfušou“ – byly plné surrealisticky působící obrazové a herecké poetiky, čímž se vytvářela „příjemná“ děsuplná avantgardnost spojená s parodií a groteskou, jíž by možná nepohrdli ani takoví divousové jako Fatty Arbuckle nebo Oliver Hardy.

Preparace současnosti
Reflexi dnešního světa, ovšem tak trochu dietní, bez štiplavého koření a kvasu, i když třeba pečlivě uhnětenou a upečenou, nabídlo hned několik souborů. Hradečtí Absolventi ze ZUŠ Na Střezině (Jesličky) přivezli pokus o „poctivou“ inscenaci starší hry J.A. Pitínského Pokojíček. Zůstalo jenom u toho pokusu. Režisérka Jolana Brannyová v podstatě jen přečetla jednotlivé situace a jak je autor napsal, tak je zřetězila za sebou. Každý z herců tak měl možnost se předvést, ale nikam režisérkou neveden, také jen opakoval text bez toho, aby jej výrazněji interpretoval. Chtělo by to více energie, více emocí, více inscenačních nápadů, přesnější výstavbu situací a hlavně výklad! Bez toho snad ani nemá cenu divadelní text inscenovat a stačilo by si jej přečíst.
S obdobnými problémy se potýkali i Přibyslavští s inscenací Jakz praku. Jmenují se Kontaktérský divadelní spolek Volná asociace a předlohou jim byla hra Davida Drábka Jana z parku. Velmi sympatický spolek, dobře ukutí intelektuální „syrovci“, se potýkali hlavně s vlastní divadelní nezkušeností. Text celkem intuitivně přesunuli do otevřeného sálu, hrálo se na jevišti téměř mezi diváky, ale už neměli odvahu jej zahrát opravdu způsobem site-specific, tedy ve zcela nedivadelním prostoru. Třeba v parku před divadlem. Inscenaci by to velmi pomohlo a možná místa, která působila formálně a inscenačně násilně, by v reálném prostředí získala na potřebné autentičnosti. Nemluvě o tom, že zapojením skutečných (náhodných) lidí z parku by i sami herci dosáhli výrazu a napětí, jež postrádali. Ale i tak by práce dramaturga, či někoho, kdo klade otázky po smyslu akcí a vývoje příběhu, inscenaci velmi pomohla.
To Evrybáby z Plzně jsou úplně jiná kategorie. Divadelně poučený spolek tvořený samými „bábami“ (rozuměj mladými holkami) je dnes v Plzni pojmem. Jeho tvorba je úzce spjata s projektem Romana Černíka Movin Station na nádraží Jižní předměstí, a Černík byl také podepsán pod režijní dohled. Inscenace Osmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu, čerpala z forem tanečního, „šmrncnutě“ rituálního, jednoduchou symbolikou (voda, jablka, kruh…) se vyjadřujícího moderního divadla poezie. Do nich však Evrybáby (pod scénářem jsou podepsány kolektivně) zasadily nejen vlastní, lidovou a dětskou poezií poučené písně, tance a obřady, ale vedle nich i beatnickou feministickou poezii a hlavně aktuální problémy utiskovaných žen dneška. Citovaly z drastických dokumentů a zpráv (např. o ženské obřízce) a statistických údajů (trochu to připomínalo Vagína monology Eve Enslerové). Zasazeno to ale bylo do obřadu svatby – velká svatební róba také scéně vévodila, dívky se během produkce převlékly do bílé a na závěr „čepily“ nevěstu. Obsah se zvláštně, neuchopitelně míjel a doplňoval s obsahem. Divák nevěděl, kdy jde o dokumentární část, kdy mluví dívky za sebe a kdy hrají hru. Takové divadlo je velmi křehké a velmi záleží na síle okamžiku, na zvoleném prostředí a soustředěnosti diváků. Na Písku zvolily zřejmě Evrybáby dobře, neb byly na druhém místě doporučeny na JH.
První doporučení získal Divadelní spolek Antonín z Prahy s autorským pásmem – napůl kabaretem a napůl dramatickým příběhem – Dítě. Antonín je společenství stejně starých a společné osudy sdílejících kamarádů mezi třicítkou a čtyřicítkou. Školám odrostlí a do důchodu daleko, dalo by se říct. Antonín totiž hrají o sobě. O svých současných strastech a postojích, o svých manželstvích, dětech a nedorozuměních, jimž se vysmívají a s nimiž velmi vtipnou, výsostně intelektuální formou diváky konfrontují. Herecky a tentokrát i výtvarně do detailu propracovaná inscenace spoléhá na text. Ten je možná – jak bývá u Antonína bývalo i u Puchmajera, jehož je Antonín pokračovatel – až příliš literární a vyšpekulovaný. Byť tentokrát se autorovi Martinovi J. Švejdovi podařil asi nejdramatičtější tvar, jenž si uchoval všechny charakteristické atributy svých předchůdců a přitom má dramatický spád, vtipné výstupy i téměř surreálnou poezii. Upozorňuji zvláště na roli Holčičky v podání Aranky Hruškové. Takové divadlo již přesahuje rámec čistě amatérského (ochotnického) světa. Tak se ve svých začátcích vyjadřovaly dnes již legendy slovenského nezávislého divadla Blaho Uhlár a Miloš Karásek v souboru Stoka. Jasné 1. doporučení na JH.

Modlení a šoustání
Nominaci na JH si z Písku odvezli Nejhodnější medvídci s inscenací hry René Levínského (v programu vystupuje pod pseudonymem Helmut Kuhl) Harila. Hra, která má na jedné stránce víc sprostých slov než řeknete za celý život, má všechny předpoklady stát se kultovní. Je z prostředí stárnoucích punkerů, kteří žijí zcela mimo společnost a čekají na Godota – tedy na absolutní svobodu. Jsou ale již skeptičtí a jen tak bezcílně přežívají. Ukradnou ze zoo opici (Harilu) a rozhodnou se jí dát svobodu. Nakonec ale sami tuto gorilu zotročí a využívají ke svému – problematickému – prospěchu. Obsahově provokativní hra je psána vysoce stylizovaným jazykem plným vulgarismů té nejhrubší provenience. Rozhodně není přístupná dětem! Přes všechnu tuto hrubost je to ale vysoce rafinovaná, náročná hra s jazykem, která si nezadá s Vančurovým Rozmarným létem – právě jazyk je nositelem obsahu a posouvá banální příběh do roviny poezie. Soubor i režisér Akram Staněk si jsou toho vědomi, a tak jen simulují výstavbu příběhu a hraní. V podstatě se snaží textu nepřekážet, přesně jej formulovat a civilně podat. Hrají za ně jejich typy, přesně zvolené punkové kostýmy a líčení (včetně piercingu), grotesknost situací a prostředí. Na takové divadlo musíte mít tak trochu undergroundové buňky, ale pokud je máte, budete se náramně bavit.
Obdobné buňky musíte mít i na „přežití“ inscenace Shopping and Fucking Divadelního spolku (a)Maťák z Pardubic. Slavný text Marka Ravenhilla – téměř bible – coolness dramatiky je v jejich podání syrovým, odvážným divadlem, jaké na našich jevištích dosud snad vidět nebylo. Herci naturalistické scény hrají naturalisticky, tvrdě a nekompromisně. Text přečetli přímočaře, moc se s jeho interpretací nepárali, když se odehrává sexuální homosexuální scéna, otevřeně ji předvedou, když má být někdo nahý, je. A ono to funguje. Není to jen efekt pro efekt, ale je to síla, až se člověku svírá žaludek. Ukazuje se, že jde v podstatě o pokračování psychologických, společensko-kritických her, jak je do evropské tradice vnesl Büchner a pokračovali v nich Gogol, Ibsen, Brecht a později třeba Pinter či Stoppard. Považuji tuto inscenaci za zásadní v současném českém amatérském divadle a doufám, že se nějakým způsobem dostane na JH – porota se totiž neshodla na jejím „experimentujícím“ charakteru a nakonec na ni dramaturgickou radu JH pouze „upozorňuje“ k možnému pozvání do Off-programu. Vnesla by totiž do Hronova to, co je tam podle mého dnes to nejpodstatnější: aktuální divadelní i společenské téma vyvolávající razantní soudy a vášnivé diskuse.
Další, kdo se do Hronova bohužel nedostal, je pražský soubor Kámen. Ve stejnojmenné inscenaci (podle ní se v roce 1999 pojmenoval a dnes ji znovuinscenuje s nově nabytými zkušenostmi) pokračuje v linii hledání formálních divadelních prostředků pro sdělení podprahových informací a obsahu svých inscenací. Dovádí některé formální – tentokrát hlavně herecké – projevy do nebývalé preciznosti, čímž se z inscenace stává svého druhu koncert. A ten vyžaduje i precizní technické provedení. Nejen herecké, ale i výtvarné, hudební a textové. A to tentokrát nebylo tak propracované a dotažené jako v inscenacích Marmeláda a Mlejnek, se kterými se Kámen dostal v minulých letech na JH. Přesto jak inscenace tak hlavně tvorba Petra Macháčka, vedoucího, režiséra a hlavního autora Kamene, jsou v kontextu celého českého divadla ojedinělé a hodny obdivu a uznání.
Obdobné pocty by si zasloužil Ondřej Pumr a jeho Divadlo Dred z Náchoda. Dlouhodobě razí v českém amatérském divadle brázdu netradičního, antropologickými směry a divadelní avantgardou poučeného, a přitom veskrze autorského divadla. Na rozdíl od Kamene, divadla vždy formálně nedotaženého, syrového, často až anarchistického. Jeho nejnovější projekt Dekalog se opírá o křesťanské kořeny naší civilizace. Odehrává se pokud možno mimo divadelní sály, nejlépe v duchovních prostředích (kostelech) a Pumr v něm mapuje bolestná, problematická místa evropské (křesťanské) historie, jež propojuje s křesťanským rituálem, modlitbou a kázáním. Dobře cílená a odvážně koncipovaná akce však zatím trpí zoufalým hereckým provedením, jež nezachrání ani proklamatická civilnost hereckého projevu (ne všichni ale takoví jsou). Velkou devizou je naopak živý hudební doprovod (v díle Netřesk dokonce perkusionista Jaroslav Kořán). Z připravovaného desetidílného cyklu přivezl Pumr do Písku první dvě hotové části – Netřesk a Křížaly. První předvedli jeho herci v upraveném sále Divadla Pod čarou, druhou v nedalekém odsvěceném kostele sv. Trojice. Divadlo tak jedinkrát za celou přehlídku opustilo vězení divadelních scén. Budiž za to Ondřeji Pumrovi a jeho souborům (údajně jde o spolupráci více divadel včetně polského) dík. Divadlo dnes by se totiž nemělo zaměřovat jen na divadelní sály, byť třeba netradičně využité (často se na ŠP hrálo s diváky na jevišti). Divadlo by mělo vycházet ven a hledat jak aktuální témata a formy, tak i nové prostory a prostředí. I na tento projekt porota upozornila programovou radu JH pro Off-program.
A tak nemohu říct, že bych byl s letošním ročníkem ŠP nespokojen. Možná se na něm objevilo nejvíc různorodého divadla za celou dobu, co sem jezdím. Pestrost, živost a také komunikativnost byly jeho hlavními charakteristikami. Chybělo mi však větší zapálení pro divadlo jako takové. Pro divadlo jako modlení a šoustání.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':