Texty: STROTZER, Milan: Desátá Děčínská brána aneb Konec výborný, všechno dobré - Plešatá zpěvačka. AS 2002, č. 2, s. 12 - 14.

Divadlo PoHrdobci při DK Česká Kamenice uvedlo jednu z kultovních her tzv. divadla absurdity Plešatou zpěvačku, kterou zahájil Eugčne Ionesco řadu her, v nichž převažuje problém jazyka a ztráta jeho sdělnosti. Režisér Petr Naxera tuto Ionescovu prvotinu nahlédl způsobem, který je v inscenačním výsledku stejně diskusní, ne-li problematický, jako vzrušující a hodný pozornosti. Rozhodně skýtá matérii k přemýšlení o možnostech uvádění her divadla absurdity v současnosti. Od napsání Plešaté zpěvačky uplynulo 52 let. Minulé půlstoletí posunulo hranice absurdity do jiné dimenze. Nejsem si jist, zda se s tímto posunem vyrovnala českokamenická inscenace, respektive, zda se s ním chtěla záměrně vyrovnat. Jisté je, že jí nestačilo nechat zaplavit reálné prostředí bytu a reálné postavy v něm „katarakty keců“, které nemají žádný význam pro lidské dorozumění, které jsou jen výrazem snahy jednajících postav uplatnit stůj co stůj své slovo, čímž plodí jen nekonečnou řadu bezobsažných frází. Nestačilo jí dojít k této rovině pocitu absurdity, která se tak projektuje do roviny existenciální, tragicky existenciální. Režisér neotevírá hru z její Ionescem napsané reálné situace v bytě manželů Smithových, nýbrž stylizovaným obrazem smutečního obřadu, provedeného služebnou Máry s houslemi v rukách a Hasičem, který vtáhne jednu z ženských postav do hořícího krbu, tj. jakousi kremací. Na to následuje scéna manželů Smithových jako u Ionesca, ale vedená ve velké slovní a gestické stylizaci. Nic z původního textu nechybí, jen řeč a pohyb na jevišti jsou silně stylizované, některé promluvy jsou vedeny v obráceném gardu, určité postavy vstupují do bytu krbem a v závěru hry dojde k nečekaným posunům proti předloze. Stále přitom běží původní text, včetně hasičovy repliky „A co plešatá zpěvačka.“ Poté se plešatý představitel Pana Smitha počne „česat“ hřebenem, aby se nato převlékl do dámských koktejlek a zhmotnil hasičovu repliku tím, že se stane plešatou zpěvačkou, tj. v inscenaci tím, kdo teď půjde z kola ven – bude oběšen. Hasič oběšence odtáhne do hořícího krbu. Prázdná oprátka se stále ještě kývá a hra začíná znovu úvodním dialogem manželů. Jen na místě Smitha je Pan Martin s vlasy až na ramena. Není tu však s Paní Martinovou, nýbrž s Paní Smithovou. Ta bere do rukou nůžky a obrací se k Martinovi. Hrozivá hudba ze začátku představení zazní na jeho konci, tj. další půjde z kola ven.
V zajetí přesvědčení, že absurditu lze nejzřetelněji zobrazit – vyhřeznout z realistického základu, jsem se stal divákem spoutaným, ne nevstřícným. Ve své vstřícnosti jsem očekával smysl užité vysoké míry stylizace, ale neodhalil jej. Posuny v závěru hry mne pak navedly na cestu konstruování významů, které, jak jsem pochopil z rozmluvy s režisérem, byly mylné. Zdá se, že slova tvůrců, které jsem si přečetl posléze v programu k inscenaci, jsou nejpřesnějším pojmenováním toho, o co inscenátorům šlo. Píše se v něm, že představení „… není víc než úsměvným panoptikem lidských duší s jejich slabostmi a vášněmi pro cokoliv, hloupostí, agresivitou a strachem. Je veselým obrazem prázdných vztahů, předstírání, stereotypů a společenských rituálů, karikaturou existence beze smyslu a východiska.“ Tak tohle jsem z inscenace zcela nepochopil a oprátku jako způsob vysvobození už vůbec ne. A tak se mi moc nechce a ani díky svému zmíněnému zajetí v přesvědčení nemohu konstatovat, co bylo v inscenaci dobře a co ne. Možná, že bylo ve zvoleném systému dobře všechno. Mohu snad jen vyjádřit, že míra stylizace výrazových prostředků hereckých a scénických nebyla jednotná, že tato nejednotnost komplikovala vnímání sdělovaných významů a obsahů. Představení vévodil herecký výkon Margarety Naxerové v roli Paní Smithové (cena), čestnými uznáními za ztvárnění svých hereckých partů byli poctěni Šárka Krausová (Služebná Máry) a Martin Kříž (Pan Martin). Nelze zamlčet, že představení bylo velice příznivě přijato publikem a v divácké anketě se umístilo na prvním místě. Odborná porota (Ilja Bureš, Mgr. Jiří Hraše, prof. Daniela Musilová a dr. Milan Strotzer) vážila odpovědně doporučení souboru na národní přehlídku, ale nakonec jej neudělila, s vědomím možnosti uplatnit doporučení jako návrh programové rady FEMADu Poděbrady / Divadelní Třebíče. Programová rada přijala návrh za svůj a inscenace Plešaté zpěvačky byla přijata do programu národní přehlídky.