Databáze českého amatérského divadla

Texty: SCHEJBAL, Milan: Popelka na houpačce. AS 2007, č. 6

Popelka na houpačce

Milan Schejbal

Stalo se tradicí, že v posledních letech se na národní přehlídce amatérského činoherního divadla pro děti s neúprosnou pravidelností střídají ročníky po kvalitativní stránce úrodnější a ty méně zdařilé, zejména pokud jde o inscenace splňující v této provenienci ta nejvyšší kritéria. Tato skutečnost se pak poměrně spolehlivě odráží na vrcholné amatérské přehlídce Jiráskův Hronov. Např. předloni zde zazářili Mrkvajzníci, zatímco loni byste v hlavním programu Jiráskova Hronova marně hledali inscenaci z této přehlídky nominovanou či doporučenou. Letos pak patřily inscenace Čerokí a Pověsti pro štěstí vůbec k tomu nejlepšímu, co mohl program JH nabídnout, což je jev vpravdě nebývalý, neboť kam až moje paměť sahá, vždy byly na Hronově inscenace pro děti spíše „trpěny“ a auditorium na ně hledělo se značným despektem, maximálně se shovívavostí. O potřebnosti zařadit tyto inscenace do celkového kontextu a podrobit je konfrontaci s jinými oblastmi amatérského divadla však snad dnes již nikdo nepochybuje. A to i přesto (nebo právě proto), že činoherní divadlo pro děti patří stále z hlediska kvalitativního k nejproblematičtějším (a to nejen na poli amatérského divadla). Jak již bylo řečeno, s činoherním divadlem pro děti to jde v současnosti nahoru a dolů. I Popelka si musí připadat jako na houpačce…
Z uvedeného vyplývá, že letošní Popelka Rakovník, již XXVI. ročník národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti, patřila, věrna své novodobé tradici, spíše k oněm méně zdařilým. Ne však zas o tolik a ne ve všech směrech. Za největší klad, který lze dnes již považovat za dlouhodobější trend (alespoň na úrovni této národní přehlídky), považuji dramaturgii v celé její šíři. Především samotný výběr titulů vypovídá o jisté poučenosti a schopnosti analýzy ve jménu budoucí jevištní realizace, a to takřka u všech souborů. Naštěstí jsme již nebyli svědky textů, které postrádají logický příběh a poutavé dialogy, o situacích nemluvě. Jedinou výjimkou v tomto smyslu byla pohádka Boženy Fixové Kterak se o princeznu čert pokoušel, která vznikla na objednávku, je poplatná době svého vzniku a bylo by jí lépe, kdyby zůstala zapomenuta. Všech ostatních osm soutěžních textových předloh neslo pečeť přemýšlivého dramaturgického uvažování (Kocourek Modroočko, Čarovná rybí kostička, Čert a Káča, Pipi dlouhá punčocha), v plné polovině těchto případů šlo dokonce o výrazný autorský vklad tvůrců (Polní žínka Evelínka, Matěj a čarodějnice, Na cestě, Ostrov pokladů). V této souvislosti mi dovolte poznámku. Je to poprvé, kdy jsem se já osobně setkal s případem, že by byl inscenován text ohodnocený v soutěži Tři oříšky pro Popelku (soutěž iniciovaná NIPOS-ARTAMA o původní hru pro děti) jiným souborem, než pro který byl původně napsán. Za odvahu při realizaci pohádky Heleny Němcové a Václava Vedrala Matěj a čarodějnice patří nepochybně Divadelnímu souboru při TJ Sokol Lázně Toušeň a manželům Müllerovým jako režisérům velký dík, neboť ukázali i ostatním souborům na další z možných zdrojů při jejich dramaturgickém hledání.
Dramaturgii jako celek můžeme v současnosti považovat za pozitivní trend na poli amatérského činoherního divadla pro děti. Divadelní disciplínou, která se na druhé straně jeví jako nejvíce problematická, je však režie, jejímž úkolem je mj. poutavým způsobem jevištně vyprávět příběh či záměr inscenátorů. A to je často velký kámen úrazu. Mnohdy jsme svědky neujasněnosti hlavního tématu jako jistého jednotícího smyslu inscenace, rozehrává se spíše chování jednotlivých postav než jejich jednání, jednotlivé dramatické situace jako základní stavební kameny celku nejsou jasně a svébytně budovány. Důsledkem toho je pak fakt, že důležitější než sdělení (tj. „o čem“ jsou jednotlivé situace) je „blbnutí“ a „pitvoření“, např. čertů, čarodějnic, koček, pirátů nebo chcete-li dětí hraných dospělými. Nepopírám, že tento způsob vyjádření může na jevišti fungovat a dokonce velmi efektně. Neslouží-li však celku a stane-li se dominantním jevištním výrazovým prostředkem, brzy se vyčerpá, takže se postupem času více než diváci baví ti na jevišti a hlavně divákovi uniká smysl inscenace jako celku (to ostatně prokázaly i reflexe dětských diváků, se kterými se v Rakovníku již několik let odborně pracuje). Důkazem toho, že režijní tvorba byla považována za největší negativum letošní Popelky budiž i skutečnost, že se režijním nedostatkům nevyhnula ani odbornou porotou nejvíce ceněná inscenace Polní žínka Evelínka táborského souboru a že za tuto disciplínu nebylo uděleno ani jedno ocenění. Myslím, že v tomto roce právem.
Klady a zápory výše zmíněné byly pochopitelně odrazem samotných soutěžních představení. Jak již bylo řečeno, nejvíce si zkomplikoval život DS Rotunda Znojmo, který opravdu neměl šťastnou ruku při výběru pohádky Boženy Fixové Kterak se o princeznu čert pokoušel. Režisér Václav Beran si zřejmě uvědomil problémy, které předloha nese, a snažil se je alespoň zrelativizovat formou inscenování tzv. divadla na divadle. Ale ani tento princip, který nebyl beztak důsledně a vynalézavě naplňován, ani sympatický herecký projev celého souboru, ve kterém mě nejvíce upoutal Marek Machal jako Matěj, ani líbivé písničky nezabránily rozpačitému výsledku.
Štěstí v dramaturgické volbě měl naopak DS Podividlo ažažAš který přivezl do Rakovníka pohádku Čarovná rybí kostička z pera Ivy Peřinové, která ji napsala podle předlohy Charlese Dickense. Svérázná poetika, humor, nadsázka a především účinná zkratkovitost patří k největším přednostem této dnes již etablované autorky. Toto vše můžeme nalézt i ve zmíněné pohádce. Problém je jediný, ale zcela zásadní. Text je napsaný pro divadlo loutkové, tedy pro odlišný znakový systém, než který je vlastní tradičnímu divadlu činohernímu. Režie až na několik výjimek (působivé zkratkovité jednání krále, kdy nejdříve princeznu nevidí a pak vidí, opakující se bourání zdi apod.) však nenašla adekvátní činoherní výrazové prostředky pro loutkovou předlohu, a to inscenaci jako celku, bohužel, ve výsledku láme vaz.
Prakticky jediným zástupcem divadla tzv. iluzivního bylo Divadlo Dráček Brno, které se představilo svou vlastní variací klasické a všem známé pohádky Čert a Káča. Nutno ocenit, že autorkou této adaptace je členka souboru Zina Hošková. Ta dodává do příběhu další postavu – malého a nešikovného čerta Kleofáše, na něhož se snaží přesunout hlavní téma, jež by se dalo pojmenovat: i fyzicky handicapovaný jedinec může mít své zásluhy a stát se tak plnohodnotným členem společenstva, ve kterém žije. Přestože je tato postava v podání Květy Cebákové vykreslena sympaticky, působí její téma vykonstruovaně a nadbytečně, neboť nepřebije a ani nemůže přebít ústřední téma původní, tj. o napravené Káče. Přes poměrně zdařilou scénu a realisticky věrohodné kostýmy se však režii nedaří budovat plnohodnotné dramatické situace, ve kterých by byly postavy nuceny jednat. S touto bezradností si nejvíc ví rady představitelka Káči Martina Svobodníková. Přes poměrně zásadní problémy však lze říci, že soubor má dobře nakročeno k naplnění požadavků tzv. iluzivního divadla, i když cesta je ještě dlouhá.
I když jsem v úvodu ocenil DS při TJ Sokol Lázně Toušeň, že se odhodlal uvést text oceněný v soutěži Tři oříšky pro Popelku Matěj a čarodějnice autorů Heleny Němcové a Václava Vedrala, nutno pravdivě říci, že tato textová předloha přes přednosti má i několik nesnadno odstranitelných problémů. Jedním z největších je jistá disproporce mezi první polovinou, v níž se pouze exponují čarodějné školy a kovárny, a druhou, kde se ústřední téma, tj. „polidštění čarodějky Kačizny“, realizuje až příliš zkratkovitým a často jen slovním způsobem. Poměrně nevěrohodně a nepřipraveně působí také náhlé vzplanutí Matěje ke Kačizně, prudký a nemotivovaný obrat učitelky Hudrmanice apod. Režie (Anna a Dušan Müllerovi) si je toho vědoma a snaží se tyto nedostatky zakrýt bohatým množstvím gagů a vtipů. Ve většině případů jde však o gagy pouze ilustrující dané prostředí či postavy, ale již méně o takové, které by rozvíjely vztahy či témata postav. To se týká však pouze světa čarodějnic, proti němu je postaven svět sice lidský, ale tak nevzrušivý a tak kladný, že je to až k neuvěření. Velkou otázkou tak zůstává (a to zejména pro dětského diváka), co na tomto světě čarodějku Kačiznu (mimochodem ve velmi solidním podání Veroniky Müllerové) tak zajímá, když i lásku Matěje aby člověk pohledal. Souboru z Lázní Toušeň však nelze upřít smysl pro gag a nadsázku, což se projevilo především v dámské části souboru, kde vynikla Jana Hadrbolcová jako Hudrmanice.
Věrno svému názoru na divadlo a poetice, se kterými slavilo už nejeden úspěch, zůstalo Studio Divadla Dagmar Karlovy Vary, resp. jeho část. Dvojice interpretek, Libuše Hašková a Magdaléna Hniličková, odehrála na prakticky prázdné scéně a pouze s dvojicí židlí a nevelkým množstvím náznakových rekvizit pod souhrnným názvem Na cestě tři odlišné pohádkové příběhy: keltský O princezně z Potopeného ostrova, svahilský Jak chudák krmil ženu jazykem a katalánský Král Masip (napsala Magdaléna Hniličková na motivy Jana Vladislava a Pavla Šruta). Základním problémem inscenace se zde jeví fakt, že celkové spojení tří značně rozdílných pohádek je ryze vnější. Nevyplývá ani z jejich vzájemné tematické vazby, ani není jejich výběr jevištně zdůvodněn osobním tématem interpretek. Rámec inscenace (čekání vypravěček na blíže neurčený dopravní prostředek, pravděpodobně loď, aby pak v závěru odpluly vlastními silami) působí natolik obecně, že lze jeho základní situaci čekání interpretovat naprosto libovolným způsobem. Obě představitelky jsou bezpochyby talentované, jejich projev je kultivovaný a v mnoha směrech na vysoké úrovni, stejně jako jejich vzájemná souhra. Tentokrát však měla produkce Karlovarských daleko k ucelenému divadelnímu tvaru.
Známého románu Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů se svérázným a svébytným způsobem chopilo Divadlo Point Prostějov (dramatizace Aleš Procházka a Miroslav Ondra). V zásadě šlo o snahu převyprávět příběh metodou vizualizovaného čtenářského zážitku, který je posílen horečnatým snem nemocného Roberta, jenž se silou své fantazie stává Jimem Hawkinsem (sympatický výkon Roberta Kozmíka). Do ostatních postav Stevensonova vyprávění si pak projektuje postavy ze svého nejbližšího okolí. Stejně důležitou, mnohdy i důležitější druhou rovinou je hra s tímto příběhem, resp. hra na příběh využívající často prvky parodie. Oscilace mezi oběma rovinami je patrná a účinná zejména v první polovině inscenace, kde nejde tolik o příběh a kde se váha jevištního vyprávění přesouvá na jednotlivé odbočky a komentáře, které mají až kabaretní charakter (volba kapitána, mořská bouře atd.). Ve druhé, obsahově bohatší polovině je však nutné spletitý příběh převyprávět a jeho komplikovanost inscenátory plně pohltí, takže již není prostor pro zcizující a komentující výpady, o nadsázce nemluvě. Jsme zde svědky spíše rozpačitých situací se snahou o psychologicky motivované jednání postav. Tato snaha vyznívá naprázdno, neboť soubor pro tento způsob inscenování prostě není vybaven. Je nutno přiznat, že výsledný dojem ovlivnila i volba hracího prostoru, ve kterém přílišná blízkost hlediště zabraňovala jistému odstupu a posilovala pocit chaosu a nepřehlednosti.
Pro typ souboru DS HUGO při ZUŠ Prostějov je jevištní adaptace Kocourka Modroočka autorů Josefa Koláře, Pavla Prchala a Marka Ebena (původně Z deníku kocoura Modoročka) hotovým dramaturgickým požehnáním. Muzikál se silným tématem zrání a hledání svého místa ve světě, s půvabnými a inteligentními písněmi, kvalitním libretem a umožňující navíc využití velkého počtu interpretů v „kocouří company“. Je to výzva, která je však v inscenaci Prostějovských bohužel ne zcela naplněna. Největší otazníky asi vyvolávají nedostatečné režijní akcenty na proces Modroočkovy proměny z nešikovného mláděte v dospělého jedince. To se týká i promluv do publika, které příběh rámují a ukotvují a z nichž není jevištně dost zřejmé, že ukončují jednu „vývojovou fázi“ v Modroočkově životě a začínají novou. Obdobné je to i ve scénách s Krtkem či Křečkem, které jsou samy o sobě efektní a dobře herecky zvládnuté, ale již méně je zřejmá jejich souvislost s Modroočkovým příběhem. Režisérce Haně Kotyzové se daří více tam, kde se může spolehnout na kvalitní hereckou práci jednotlivých aktérů (půvabná Kiki Niny Horákové či intelektuální glosátor Zrzunda Miroslava Ondry), než tam, kde je nutné budovat situace a vztahy. Přesto se prostějovský soubor vyrovnal s náročnou předlohou se ctí a v mnohém potěšil nejen malého diváka.
Do světa lidské fantazie a kamarádství nás přivádí inscenace Malé scény Zlín Pipi dlouhá punčocha autorů Astrid Lindgrenové a Karla Hoffmanna. Vše se zde točí kolem ústřední postavy Pipi (v suverénním podání Báry Kocmánkové). Její svět, který může na první pohled vypadat velmi chaoticky, má však paradoxně velmi zřetelná pravidla. Rozdíl mezi lží a vymýšlením je od začátku patrný. Myslím, že všichni v hledišti bezezbytku pochopili, že lži rozverné Pipi rozhodně nevznikají se zlým úmyslem. Všichni na jevišti zúčastnění rozehrávají fantazijní svět v intencích daných předlohou i samotnou inscenací (režie Gustav Řezníček). Otázkou zůstává, jakou funkci v příběhu plní děti Anika a Tomy, zda jejich příliš brzké ztotožnění se s ústřední postavou neubírá na dramatičnosti a nepřispívá k monotónnosti. Jisté pochybnosti lze vyjádřit také u pojetí komické dvojice lupičů a strážníků. Jednak proto, že svou mírou přiblblosti až příliš připomínají zavedená klišé, ale především proto, že jejich výrazná karikatura netvoří dostatečný a reálný kontrast proti světu plnému dětské fantazie.
DS Tábor o.s. přivezl Nepilovu Polní žínku Evelínku. Neobvyklá, odvážná a bezpochyby nejednoduchá volba se v tomto případě vyplatila, a to především díky základnímu výrazovému prostředku, který bychom mohli nazvat lehkou ironií, jež je k Nepilově až lyrické poetice v kontrastu a tudíž paradoxně jevištně účinná (dramatizace a režie Josef Konrád). Díky této ironii se tak můžeme kochat zlehčujícími, ale přesnými výstupy Vypravěče (výtečný Josef Konrád), ani na moment však nepřijdeme o autorovo kouzelné vyprávění osudu Francinka a Evelínky. Přesto lze pojmenovat dva momenty, které přinesly pochybnosti a diváky spíše mátly. Tím prvním je jakýsi rámec, který nám představitele ústředních postav Francinka a Evelínky ukazuje na začátku jako hádající se herce Tomáše a Katku, během produkce se pak neorganicky tu a tam těmito civilními jmény osloví, aby v závěru odešli ruku v ruce mezi diváky. Motiv vyloženě nadbytečný. Druhým matoucím momentem jsou loutky, v tomto případě manekýni. Díky neujasněnosti jejich funkce (a to jak po stránce sdělení, tak obrazu) si jako diváci neustále klademe otázku, proč na jevišti vlastně jsou? Tato otázka však zůstane inscenátory až do konce nezodpovězena. Je to velká škoda, protože loutky pak působí jako schválnost a ne jako záměr. Přes to všechno jsme byli svědky velmi zdařilé inscenace, k čemuž přispěla i nápaditá scéna a herecké výkony všech představitelů.
Je potěšitelné, že jsme se v zásadě ve všech případech setkali s talentovanými a vyspělými hereckými kolektivy, což může být jistě jeden z velkých příslibů do budoucna. V této souvislosti mi dovolte upozornit na skutečnost, že podle názoru odborné poroty vytvořil jedny z nejvýraznějších hereckých výkonů Miroslav Ondra, a to jako Zrzunda v Kocourku Modroočkovi a jako Baron Trellonni v Ostrově pokladů. Pouze jeho status profesionálního divadelníka nám zabránil jej ocenit.
Odborná porota, která letos pracovala ve složení Petr Michálek, Pavel Purkrábek, Milan Schejbal, Jan Šotkovský a Martin Vokoun, se rozhodla nenominovat na Jiráskův Hronov 2008 žádnou inscenaci, k dalšímu výběru pak doporučila inscenaci Polní žínka Evelínka DS Tábor o.s.
To, co dělá rakovnickou Popelku specifickou, jsou již tradičně reflexe dětských skupin, které přinášejí velmi podstatné podněty těch diváků, kterým jsou inscenace přímo určeny. I letos to byly postřehy zajímavé a inspirativní a je jen na samotných souborech, jak s nimi naloží. S dvěma věkově odlišnými skupinami letos pracovali Mgr. Bedřich Čermák, Lenka Novotná, Mgr. Marie Poesová, PhDr. Marcela Škábová a Veronika Trundová.
Tradičně přátelská atmosféra, skvělé zázemí a plné hlediště zdobily i letošní ročník přehlídky Popelka Rakovník, která proběhla ve dnech 7.–11. listopadu 2007. Všem zúčastněným patří velký dík, neboť každý, kdo na Popelku zavítá, se zde musí cítit jako doma. Věřím, že tomu bude tak i v příštím roce, kdy by měla být Popelka, věrna tradici na pomyslné houpačce zase vysoko.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':