Texty: AS 2003, č. 4, s. 23, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

NEZTRÁCEJME CHUŤ SI HRÁT

Ottokar Seifert je loutkoherec, dramaturg, režisér a speciální pedagog, žijící od roku 1968 v Německu. V roce 1978 založil a vedl v Ravensburgu Ottokar´s Puppenspielkiste jako první stálé loutkové divadlo. Od roku 1998 se věnuje loutkovému divadlu jako prostředku humanizace dětských léčeben. Prstovými loutkami, marionetami, maňásky, javajkami či stínovým divadlem vypráví dětem klasické nebo moderní pohádky a vyzývá je k participaci na příběhu, hudbě i podobě loutek. Vytváří velmi komunikativní prostředí, které jednak děti vytrhne ze stereotypu, jednak jim umožní s loutkami mluvit o svých bolestech i strachu. Od roku 1990 spolupracuje s Karlem Makonjem a Markou Míkovou v divadle Minor. Na letošní LCH právě s M. Míkovou vedl seminář s názvem Nemocniční postel jako jeviště. AS se ho zeptala na jeho dojmy.
Jaký je Vás nejvýraznější dojem z letošní LCH?
Letošní Chrudim byla pro mě osvěžující. Loutkařina žije, a to je radost. To za prvé. Za druhé bych si přál vidět v Německu tolik muziky v inscenacích jako tady.
To v Německu opravdu není?
Není. Češi mají obrovskou tradici v muzicírování. Všude se tady víc zpívá, když se loutkáři sejdou v hospodě, také si zpívají.
Překvapilo Vás něco z hledisku stylu loutkového divadla?
To se nedá srovnat. V Německu vzniklo loutkové divadlo později a vyvíjelo se pomaleji. Velkou nadějí pro budoucnost je první loutkářská škola ve Sttutgartu. Tady se vychovávají profesionálové. Jediné, co byste od nás mohli převzít, je loutkářství jako terapie. Překvapuje mě, že to tady neexistuje, když je dramatická výchova na takové úrovni. Takže nevím, v čem je problém.
Co Vás na Chrudimi nejvíce překvapilo?
Mladí lidé a jejich angažovanost pro loutkářství. Svým seminaristům jsem říkal, hrajte si, ale berte to vážně. Překvapující je, že amatéři, než se dostanou na Chrudim, musí projít nižšími soutěžemi. V Německu má téměř každé město svůj malý loutkový festival, ale není mezi nimi žádná vazba.
Co byste přivezl do Německa a ukázal svým přátelům?
Hned bych tam vzal Pastýřku souboru Tlupatlapa ze Svitav. Tento styl divadla je v Německu neznámý. Svou úrovní jsou pro mě na hranici profesionalismu. Znám i soubor C z jejich vystoupení na festivalu ve Fridrichshafenu. Byť jim nerozuměli, byla to pro všechny bomba. Je to doklad toho, co se hravostí a muzikou dá vyjádřit. Děti takové divadlo potřebují. Mají problémy s komunikací a dělá jim problémy si spontánně hrát.
Jak se Vám vydařil seminář?
Měl jsem jasnou představu a ta se splnila. Měli jsme možnost si to prakticky vyzkoušet v nemocnici a v ústavu pro mentálně postižené. Seminaristé se tak mohli osobně přesvědčit, jak funguje loutkové divadlo jako terapeutický prostředek. Já tomu říkám humanizace nemocničního prostředí. Není to vlastně terapie v pravém slova smyslu. Dávám dětem možnost přenést se na jiné myšlenky, a tak jim psychicky pomáhám zvládnout nemoc.
Je tato forma v Německu podporována?
Měl jsem to štěstí, že když jsem s tím začal, byl jsem už známý. Od počátku na to slyšely velké firmy jako Mercedes či pojišťovna. Díky Mercedesu jsem mohl každý rok na jeden týden vyjet na turné. Auto mi půjčili, já ho nechci, neuživil bych to. Po 11. září a útoku na New York se podpora zmenšila. Nemocnice mě potřebují, ale nemohou zaplatit. Když se začne šetřit na kulturních a sociálních věcech je na tom stát vždycky mizerně. Důležité je, aby lidé neztratili potřebu hrát si. Pravda je, že u vás se hraje trochu moc. My v Německu konzumujeme a ptáme se za kolik. Bojím se, že to sem také přijde.
Připravila Lenka Lázňovská