Databáze českého amatérského divadla

Texty: Chrudim, Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. Průvodní texty k expozicím v roce 2007

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi
Průvodní texty k expozicím v roce 2007

1. Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi bylo otevřeno 2.července 1972. Sídlí v nádherném renesančním domě, který postavil chrudimský měšťan Matěj Mydlář v letech 1573 - 1576 a k němuž Matějův syn Daniel přistavěl věžičku ve tvaru minaretu. Dům byl na náklady městských orgánů v šedesátých letech zrenovován.
Vznikem muzea byla naplněna dávná myšlenka o založení muzea dokumentujícího loutkářské kultury celého světa, která se prvně objevila už v roce 1929 při ustavujícím sjezdu mezinárodní loutkářské organizace UNIMA v Praze. Muzeum loutkářských kultur shromažďuje, eviduje a široké veřejnosti zpřístupňuje doklady o vývoji českého i světového loutkového divadla. Základem sbírkového fondu muzea se stala soukromá sbírka Dr. Jana Malíka (1904 - 1980), dlouholetého bývalého generálního sekretáře UNIMA, a dary národních center UNIMA. Tyto sbírky jsou postupně rozšiřovány a doplňovány.
V současné době muzeum vlastní přes 41.000 inventárních čísel sbírkových předmětů (z toho přes osm tisíc loutek) z více než sedmdesáti zemí celého světa. Kromě loutek shromažďuje archívní materiály (programy, plakáty, dokumenty, fotografie, novinové výstřižky apod.), výtvarná díla s loutkářskou tematikou i výtvarná díla loutkářských osobností, scénické návrhy a makety, zvukové záznamy, filmy i videozáznamy zajímavých inscenací či festivalů. Rozsáhlá je knihovna, obsahující šestnáct tisíc svazků.
Kromě stálých expozic instaluje muzeum ve svých prostorách každý rok několik výstav. Pořádá také řadu výstav mimo své prostory v České republice i v zahraničí a snaží se tak přispívat k propagaci loutkového divadla jako jednoho z možných prostředků etické a estetické výchovy dětského i dospělého diváka.


Přízemí - vstupní hala

2. Restaurování loutky

Vystavenou loutku muže (ze souboru loutek kočovného loutkáře Josefa Kočky, 2.polovina 19.století) zrestaurovala v roce 2006 externí spolupracovnice muzea Darina Kopečná. Součástí malé expozice je popis původního stavu, fotodokumentace a popis pracovního postupu. Zrestaurování loutky bylo uhrazeno z darů návštěvníků muzea.


I. Přízemí – sál: Bez bariér (stálá expozice)
Tato expozice představuje základní průřez dějinami loutkářství u nás s upozorněním na původ loutek a na některá specifika loutkářství ve světě.

3. Stínové loutky ženy a muže, preparovaná oslí kůže kolorovaná,Čcheng-Fu (provincie S´čchuan), Čína, asi 1890
4. O původu loutkového divadla lze uvažovat v souvislosti s dávnými magickými obřady. Rozvíjelo se v mimoevropských i evropských kulturách. Starou tradici s řadou specifických druhů loutek a loutkového divadla má řada asijských zemí.
5. Wayang golek, polychromované dřevo, batika, Džakarta (Jáva),Indonésie, asi 1906
6. Vodní tyčková loutka, polychromované mořené dřevo, Hanoi,Vietnam, asi 1935
7. Maska čerta, kterou uctívali horníci. Materiál: plech z konzerv, oči z gumových míčků. Bolívie 1950
8. Zawgyi – kouzelník, řezbovaná marioneta, polychromie, Barma, konec 20. stol.
9. Loutka – panenka Kotohikušodžo (dívka hrající na lidový hudební nástroj „koto“,
textil, Japonsko 1970
10. Čínský tanečník, řezbovaná marioneta, polychromie, Drážďany, Německo, asi 1890
11. Český Kašpárek v mnoha podobách
12. Tradiční lidové loutkové divadlo na celém světě mělo mnoho podobných rysů, především hlavní postavu optimistického lidového hrdiny, který dosahuje svého a vítězí nad protivníky.
13. V Evropě, především, ve střední, dosáhlo obliby marionetové divadlo, které provozovaly kočující trupy od 16. Století.
14. Varietní loutky zvané „kunstfigurky“ byly loutkáři hojně využívány pro přídavky a mezihry.
15. Po období zahraničních kočujících trup začínají se v českých zemích od poloviny 18.století objevovat domácí kočovní loutkáři hrající v české řeči. Tato představení se stala jedinou formou divadla na českém a moravském venkově, kde šířila českou řeč a seznamovala s hrami domácího i světového hereckého repertoáru.Význam této činnosti, kterou provozovala řada loutkářů a loutkářských rodů, spojil se v legendu o jednom z nich, Matěji Kopeckém (1775-1847), který bývá nazýván patriarchou českého loutkového divadla. Loutky zhotovovali pro kočovné loutkáře většinou řezbáři, z nichž v 19.století patřila k nejznámějším novopacká dynastie Suchardů či práce Mikuláše Sychrovského (Sichrovského?) z Mirotic.
16. Loutky rodiny Maiznerů z Jilemnice, řezbář Mikuláš Sychrovský z Mirotic
17. Loutky rodiny Šimků, řezbář Antonín Sucharda mladší z Nové Paky
18. Varietní loutka z fondu lidového loutkáře Josefa Kočky z Plzně
19. Loutky z Loutkového divadla feriálních osad v Plzni z let1916-1920
20. Čert s ptačí hlavou, řezbář Ant. Sucharda ml. Z Nové Paky
21. Čert, řezbář Zach z Kutné Hory
22. S kočujícími loutkáři jsme se mohli setkávat až do 60.let 20.století, i když se těžiště loutkářské tvorby mezitím přesunulo jinam.
23. Ukázkou zajímavé kontinuity je Loutkové divadlo feriálních osad v Plzni, které do svých řad v roce 1914 angažovalo kočovného loutkáře Karla Nováka s rodinou, pokračovatele jednoho z nejvýznamnějších kočovných loutkářů Jana Nepomuka Laštovky (1824-1877). V tomto divadle pak začal svoji loutkářskou pouť v roce 1917 Josef Skupa a zde také poprvé spatřily světlo světa dnes světoznámé loutky Spejbla a Hurvínka. S nimi se Skupa v roce 1930 osamostatnil a založil Plzeňské loutkové divadélko J.Skupy, které po 2.světové válce našlo definitivní působiště v Praze pod názvem Divadlo Spejbla a Hurvínka.

24. Byla vydávána řada edic loutkových her a další loutkářské literatury. Od roku 1912
vychází nejstarší loutkářský časopis na světě zvaný Loutkář.

25. V roce 1929 byla v Praze ustavena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, která
existuje dodnes. Jejím prvním prezidentem byl zvolen PhDr. Jindřich Veselý

26. Od 2.poloviny 19.století se začínalo stále více pěstovat loutkové divadlo amatérsky při
spolcích, ve školách i v rodinách, stále více se obracelo pouze k dětskému divákovi a bylo využíváno k výchovným cílům.Nebývalý kvantitativní rozvoj tohoto typu divadla vedl k zavedení sériové výroby loutek, dekorací i jevištních konstrukcí. Z nich nejznámější a nejstarší ryze české bylo tzv. Alšovo rodinné loutkové divadlo (od roku 1912).
27. Oblíbení hrdinové z Divadla Spejbla a Hurvínka v Praze

28. Sériově vyráběné loutkové divadlo, proscénium a dekorace Karel Štapfer, Alšovy loutky

29. Za 2.světové války i po ní řada divadélek zanikla. Přesto i nadále pracovaly a pracují některé staré i nové amatérské soubory, které předvádějí zajímavé inscenace. Od roku 1949 vznikala postupně síť státních profesionálních loutkových divadel, z nichž většina existuje dodnes. Postupně přestávají na jevišti dominovat tzv. marionety (závěsné loutky voděné shora na drátě či na nitích) a řada souborů využívá nejrůznějších druhů loutek. Herci vycházejí na jeviště k odkryté animaci loutek a často se stávají jejich rovnocennými partnery.

30. Ústřední loutkové divadlo, Praha, Josef Kainar: Zlatovláska Režie: Jan Malík, výprava: Vojtěch Cinybulk, 1952

31. Loutkářský soubor Pimprle, Praha,Vlasta Pospíšilová: Princezna s ozvěnou. Režie: Miroslav Ryšavý ml., výprava: Zdeněk Juřena, 1975

32. Divadlo C, Svitavy, Karel Šefrna: Obluda, aneb Jak to bylo, když začalo pršet.Režie: Karel Šefrna, výprava: Jaroslav Doležal, 1981

33. Loutkářský soubor Kováček, Praha, Jan Drda: Zapomenutý čert. Režie: M. Horáček, návrhy loutek: M. Plocar, 1972

34. V roce 1952 byla založen Loutkářská katedra DAMU Praha, která se v roce 1990 přetransformovala v Katedru alternativního a loutkového divadla.

35. Světové proslulosti dobylo například Divadlo DRAK z Hradce Králové.

36. Vlasta Pospíšilová: Princezna s ozvěnou. Režie: Josef Krofta, výprava: Pavel Kalfus, 1971

37. Matěj Kopecký: Johanes doktor Faust. Režie: Matěj Kopecký, výprava: František Vítek, 1971

38. Jan Vladislav a kolektiv souboru: Popelka. Režie: Josef Krofta, výprava: Petr Matásek, 1975

39. Václav Renč: Krysařova píšťala. Režie: Miroslav Vildman, výprava: František Vítek, 1970

40. Loutkáři mají i své festivaly:
Od roku 1951 Loutkářskou Chrudim (pro amatéry)
Od roku 1967 Skupovu Plzeň (pro profesionály)
Od roku 1972 Mateřinku Liberec (pro profesionály)
A některé další.

41. V současné době se činnost amatérů a profesionálů prolíná daleko více než dřív. Vznikají
společné festivaly (například Přelet nad loutkářským hnízdem v Praze), loutkářské produkce vyrazily hojně do ulic a na náměstí, aby byly blíže svým divákům. Opět se tedy postupně znovu stávají podívanou nejen pro děti, ale i pro dospělé.


II. Dvacet let rozmanitostí

1. Roku 1987 zahájilo provoz Divadlo rozmanitostí – loutková scéna (tehdy) Divadla pracujících, dnes Městského divadla v Mostě, spol. s.r.o. U jeho zrodu stál Jiří Středa, první umělecký šéf Divadla rozmanitostí spolu s ředitelem Divadla pracujících v Mostě Jaromírem Šnajdrem.
Během dvaceti let v divadle působilo mnoho režisérů, muzikantů, herců, dalších umělců a zaměstnanců, ale touto výstavou vám chceme představit výtvarnou složku našich téměř všech 89 inscenací v pracích skoro 20 výtvarníků. Výběr exponátů a fotografií byl proveden pouze z depozitáře a archivu divadla, proto jsme neměli k dispozici všechny loutky, návrhy a kvalitní či zachovalé fotografie, které by si zasloužily vaši pozornost. Přesto doufáme, že vám výstava umožní alespoň letmo nahlédnout do naší tvorby a tudíž existence.

Výtvarníci, kteří spolupracovali s Divadlem rozmanitostí v Mostě od jeho vzniku roku 1987
do roku 2006“:

2. Jaroslava Žátková
Jiří Středa: Tak povídej, režie Jiří Středa, 1987
Jan Karafiát – Pavel Vašíček: Broučci, režie Vratislav Schilder, 1990
Rudyard Kipling – Jiří Středa: Mauglí, režie Jiří Středa, 1996
3. Jiří Procházka
Pavol Uher – Jiří Procházka: Cirkus doktora Bolíta, režie Jiří Procházka, 1994
4. Jaroslav Doležal
Jiří Jaroš: Maňáskové kašpařinky, režie Zdeněk Říha, 1990

5. Zuzana Lesáková
Frank Baum – Jiří Středa: Kouzelník ze země Oz, režie Zdeněk Říha, 1991
6. Zdeněk Hajduch
Pavel Šrut: Máme doma můru chmůru, režie Pavel Polák, 1989
7. Michal Hejmovský
Josef Pehr – Leo Spáčil: Guliver v Maňáskově, režie Jiří Středa, 1987
Oldřich Augusta – Pavel Polák: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, režie Zdeněk Říha, 1988
Frederico Garcia Lorca: Láska dona Perlimplina a vášnivost Belisina, režie Jiří Středa, 1988
Jiří Středa: Popelka, režie Jiří Středa, 1989
František Pavlíček: Zlatovláska z Chlumce, režie Zdeněk Říha, 1989
8. Zdeněk Bauer
Jan Malík: Míček Flíček, režie Jiří Středa, 1990
Jiří Středa: Byl jednou jeden medvěd, režie Jiří Středa, 1990
Jiří Středa: Kolumbus, režie Jiří Středa, 1992
Jiří Středa: Šípková Růženka, režie Zdeněk Říha, 1992
Bohumil Schweigstill: Kašpárkovo pometlozametlo, režie: Matěj Kopecký, 1992
Ladislav Dvorský: Ferda mravenec, režie Jiří Středa, 1993
Ludvík Aškenázy: Praštěné pohádky, režie Zdeněk Říha, 1993
Iva Peřinová: Pohádka do dlaně, režie Pavel Polák, 1993
Jiří Středa: Jak vojevůdce Žižka k Mostu nedojel, režie Jiří Středa, 1994
Agatha Christie: Neočekávaný host, režie Roman Meluzín, 1994
Ladislav Dvorský: Zvířátka a loupežníci, režie Jurij Galin, 1995
Jan Vodňanský – Pavel Polák: Potkal klauna potkal kloun, režie Pavel Polák, 1996
František Nepil: Strašpytýlek, režie Jiří Středa, 1997
Jiří Brdečka: Kouzelník Žito, režie Roman Meluzín, 1997
Pavel Cmíral: Kocour v botách, režie Pavel Polák, 1998
Jan Werich: Až opadá listí z dubu, režie Antonín Klepáč, 1999
Josef Lada: Bubáci a hastrmani, režie Pavel Polák, 1999
Jan Vodňanský-Pavel Polák: Když jde kůzle otevřít, režie Pavel Polák, 2000
Antonín Klepáč-Pavel Polák: Hraní o štědrém večeru, režie Antonín Klepáč, 2000
Vladislav Vančura: Kubula a Kuba Kubikula, režie Pavel Polák, 2001
Leo Spáčil- Josef Pehr: Guliver v Maňáskově, režie Antonín Klepáč, 2004
Vlastimil Novák: Vodnické putování, režie Antonín Klepáč, 2006
9. Iva Ouhrabková
Pavel Cmíral: Pohádka z keramické pece, režie Antonín Klepáč, 2000
10. Erika Čičmanová
Ilja Hurník – Pavel Polák: Muzikantské pohádky, režie Antonín Klepáč, 2005
11. Miroslav Los
Jan Bílek: Pytlík Bilbo aneb Cesta jenom tam…, režie Jan Bílek, 2005
12. Ivan Antoš
Jiří Středa: Pohádky pana Pohádky, režie Jiří Středa, 1990
Eva Hanžlíková: Čert, Káča a beránkové, režie Pavel Polák, 2002
Pavel Cmíral: Pohádka o Popelce, režie Kateřina Dušková, 2002
Josef Čapek: Povídání o pejskovi a kočičce, režie: Antonín Klepáč, 2003
13. Marie Stejskalová
Gyula Urbán: Záhada domu kačátek, režie Jiří Středa, 1988
Jan Bílek: Tři malá prasátka, režie Zdeněk Říha, 1991
Jiří Středa: Šípková Růženka, režie Zdeněk Říha, loutky kostýmy: M. Stejskalová 1992
Taťana Lehenová – Katarína Aulitisová: O devíti měsíčkách, inscenace Ivana Zajáčková a Marie Stejskalová, režijní dohled Jiří Středa, 1994
Ladislav Dvorský: Zvířátka a loupežníci, režie Jurij Galin, loutky a kostýmy M. Stejskalová, 1995
František Hrubín: Sněhurka a sedm mužíčků, režie Pavel Polák, 1995
Jiří Středa: Tři kocouři v botě, režie Jiří Středa, 1996
Jaroslav Kvapil: Pohádka o Rusalce, režie Antonín Klepáč, 1997
Pavel Polák: Hraní o Karkulce aneb Pohádka z bedny, režie Pavel Polák, 1997
Ivana Zajáčková – Marie Stejskalová: Perníková a dračí pohádka, režie Ivana Zajáčková, 1999
Marie Kownacká: O strašlivém drakovi, princezně a ševcovi, režie Pavel Polák, 1999
Jiří Středa: Maribyla, panna z Krušných hor, režie Jiří Středa, 2001
Karel Novák: Hraní o Palečkovi, režie Petr Rak, 2001
Iva Peřinová – Pavel Polák: Vánoční pohádka, režie Pavel Polák, 2003
Milan Pavlík – Pavel Polák: Vánoce tří sněhuláků, režie Pavel Polák, 2006
14. Antonín Klepáč
Tomáš Alferi – Adam Šmejkal: K tabuli, režie a scéna Antonín Klepáč, 2004
Jan Werich: Královna Koloběžka, režie a scéna Antonín Klepáč, 2004

15. Vlastislav Brož - loutky
Jan Werich: Královna Koloběžka, režie Antonín Klepáč, 2004
Iva Peřinová: Jak chodil Kuba za Markytou, 2006
Vladimír Zajíc: Hrnečku vař, režie Zdeněk Říha, 2006
16. Naďa a Dušan Sotákovi
V. N. Gogol, Jiří Středa: Pohádka noci štědrovečerní, režie Jiří Středa, 1987
Eva Borisová: Tajemství zlatého klíčku, režie Jiří Středa, 1989
Karel Čapek – Jiří Středa: Pošťácká pohádka, režie Jiří Středa, 1991
Sergej Sergejevič Prokofjev: Péťa a vlk, Camille Saint Saëns: Karneval Zvířat, režie Jiří Středa, premiéra 1992
Jiří Středa: Tři pohádky na věšáku, režie Jiří Středa, 1993
17. Jaroslav Milfajt
Mateo Bandello, William Shakespeare, George Bizet: Něžné tragédie, režie Antonín Klepáč, 1998
Miloš Vodička: Asagao, režie Antonín Klepáč, 1998
Jiří Středa: Sluha a tři mušketýři, režie Antonín Klepáč, 2000
Boleslav Polívka: Am a Ea, režie Antonín Klepáč, 2001
Tomáš Alferi – Pavel Polák: Cesta kolem světa za 80 minut, režie Antonín Klepáč, 2002
Pavel Polák, Tomáš Alferi, Antonín Klepáč: Baron Prášil, režie Antonín Klepáč, 2003
Pavel Vašíček: Aláddínova kouzelná lampa, režie Antonín Klepáč, 2003
Tomáš Alferi – Antonín Klepáč: Týden v Kocourkově, režie Antonín Klepáč, 2004
František Hrubín: Kráska a zvíře, režie Antonín Klepáč, 2005
Pavel Polák: Proč mají sloni dlouhé choboty, režie Pavel Polák, 2005
18. Pavel Kalfus
Vítězslav Nezval – Jiří Středa – Zbyněk Matějů: Anička skřítek a slaměný Hubert, režie: Jiří Středa, 1988
Rene Fallet – Jiří Středa: Zelňačka, režie Jiří Středa, 1989
Jiří Středa: Mozartinka, režie Jiří Středa, 1991
Miguel De Cervantes Y Saavedra – Jiří Středa: O důmyslném rytíři donu Quijotovi De la Mancha, režie Jiří Středa, 1995
Pavel Šrut – Pavel Polák: Bráška Králík, režie Pavel Polák, 2002

19. Irena Marečková
Vladimír Zajíc: Potopa, režie Zdeněk Říha, 1992
Jan Bílek, Irena Marečková, Vladimír Zajíc: Brouci aneb The Beatles, režie Jan Bílek, 2006
20. Milena Dubšíková
Jana Lavičková: Krása nesmírná, režie Jurij Galin, 1996
Vladimír Zajíc: Fecht, pán temnot, režie Antonín Klepáč, 2005
Ladislav Dvorský: Poklad baby Mračenice, režie Antonín Klepáč, 2006
21. Petr Matásek
Piotr Tomaszuk – Tadeusz Slobodzianek: Kulihrášek, režie Jiří Středa, 1994

III. 2.poschodí – velký sál: Tradiční české loutkové divadlo (stálá expozice)
1. Expozice ukazuje část sbírkového fondu muzea. Ve výběru exponátů ze sbírky marionet českých kočovných loutkářů jsou zastoupeny loutky loutkářských rodin z 19. a 20. století.
Novověké loutkové divadlo se u nás datuje asi od poloviny 17. století. Přivážejí je sem kočovné herecké společnosti (anglické, italské, německé). V nejstarších dobách loutkářství v českých zemích jsou představitelé tohoto umění zařazováni s provazochodci, medvědáři a skokany do opovržené a pomíjivé třídy vagabundů a žebráků. Jejich těžké sociální postavení se mnoho nezměnilo ani v polovině 18. století, kdy začínají loutkářská představení v české řeči. Tato představení se stala jedinou formou divadla na české vesnici. Budila smysl pro krásu českého jazyka, šířila českou řeč, národní uvědomění a zájem o historii, seznamovala obecenstvo s hrami domácího i světového repertoáru, neboť byla nápodobou činoherního divadla. Význam této činnosti, kterou řada českých kočovných loutkářů a loutkářských rodů vykonávala, spojil se v legendu a popularitu jednoho z jejich řady - Matěje Kopeckého (1775-1847), který bývá nazýván patriarchou českého loutkového divadla.
Koncem 19. století se kočovné marionetářství ocitlo v krizi a již nikdy nedosáhlo významu, který mělo v době národního obrození. Přesto jsme se s jednotlivými loutkáři setkávali až do 60. let 20. století, i když těžiště loutkářské tvorby se již dávno přesunulo jinam.

Plošné materiály vlevo na zdi:
2. Vít Skála: Loutkářova maringotka na silnici (olej)
3. Adolf Kašpar: Arnošta Kopecká-Kriegerová připravuje loutky ve svém vostaváku (kresba tužkou), Lnáře 1905
4. Šablona pro výrobu plakátů zvaná „patrona“
5. Dokument Tomáše Kopeckého
6. Velké loutkové divadlo Rudolfa Kaisera – Zlý duch Lumpacivagabundus (plakát)
7. Karla Peka velké loutkové divadlo mechanicky pohyblivé – Doktor Faust (plakát)
8. Loučení Jana Kopeckého (plakát)
9. Mikoláš Aleš: Matěj Kopecký (zinkografie), 1890
10. Adolf Leibscher: Loutkové divadlo na vsi (foto mědirytiny)
11. Hrob Matěje Kopeckého v Týně nad Vltavou
12. Demolice hostince U bílého lva v Miroticích, kde hrával Matěj Kopecký
13. Pomník Matěje Kopeckého v Kolodějích nad Lužnicí
14. Bratři Kopečtí, kteří působili jako legionáři v čs. zahraničním vojsku v Itáli a zde hráli i loutkové divadlo. Zleva: Jindřich (narozen 1899), Vojtěch (n. 1897), Antonín (n.1892) a Matěj (n. 1893)
15. Tomáš Dubský
16. Rudolf Šimek
17. František Dubský
18. Rudolf Kaiser v roce 1904
19. Václav Fink, moravský loutkář
20. Loutková scéna bratří Maiznerů vyrobená řezbářem Suchardou z Nové Paky
21. Jan Nepomuk Laštovka (1824-1877) s manželkou
22. Jaroslav Vojna: Loutkářský vostavák (dřevoryt), 1928
23. Velké loutkové divadlo Tomáše Dubského – Paní Marjánka, matka pluku (plakát)
24. Kopeckého loutkové divadlo – Král Václav IV (plakát)
25. Adolf Kašpar: Arnošta Kopecká-Kriegerová (portrét, lept), Lnáře 1905
26. Šablona pro výrobu plakátů zvaná „patrona“
27. Plakát vyrobený přes patronu
28. Mikoláš Aleš: Matěj Kopecký (kresba)

Loutky:
29. Loutky z Telče zhotovené neznámým kostelním řezbářem po roce 1860 pro šlechtu místního zámku. Po skončení l.světové války přešly do užívání spolkového loutkového divadla.
30. Loutky z Maiznerova Podkrkonošského divadla, které hrálo od 1.poloviny 19.století do 50.let 20.století. Řezbář Antonín Sucharda ml. z Nové Paky.
31. Loutky ze souboru loutkářského rodu Kočků, zakoupené od loutkáře Josefa Kočky z Plzně. Vyřezal je většinou Josef Allesi z Prahy (zemřel začátkem 20.století).
32. Loutky nalezené v roce 1982 na půdě školy v Licibořicích. V roce 1926 byly zakoupeny pro školu od loutkáře Matěje Kopeckého z Dřenic. Autor loutek není znám. (Zrestaurováno v roce 1984.)
33. Loutka šlechtice z fundu kočovného loutkáře Karla Nováka, který od roku 1913 spolu se svou rodinou tvořil jádro Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni. Loutka pochází pravděpodobně ještě z fundu Jana Nepomuka Laštovky, jehož divadlo Karel Novák zdědil. Řezbář Josef Allesi.
34. Loutky z loutkářského rodu Paldusů, který působil především v oblasti východních Čech. Loutky pocházejí z dílny Antonína Suchardy z Nové Paky a údajně je zhotovil Suchardův vyučenec Josef Mádl koncem 19.století
35. Loutka kostlivce z fundu loutkáře Tomáše Dubského (1874-1965) z jižních Čech, řezbář Josef Soukup z Českých Budějovic, 1917
36. Taneček. Marionetová taneční čtveřice na společném vahadle. Čechy, počátek 20.století.
37. Mladá selka loutkářského rodu Paldusů, řezbář Josef Mádl z Nové Paky, konec 19.století
38. Hlavy pro marionety ze spolkového a později školního divadla v Chrodustovicích u Chrudimi. Řezbář Josef Chochol z Prahy.

Dekorace:
Všechny dekorace v expozici pocházejí z fundu loutkářského rodu Kočků.
Obraz:
Ota Bubeníček: Zřícenina starého hradu (olej)

IV. 2. poschodí malý sál vpravo: Rodinné loutkové divadlo (stálá expozice)
(sériová výroba od 2. poloviny 19. století do počátku 2. světové války)

1. Popularita loutkového divadla vedla ve druhé polovině 19. století nejen k zájmu o tradiční marionetáře, ale i k aktivnímu amatérskému pěstování loutkového divadla. Postupně se rozšířila rodinná loutková divadla, pro něž se v Německu sériově vyráběly loutky i dekorace, které byly dováženy i do našich zemí. Zvýšil se zájem o loutkové divadlo v řadách umělců, publicistů a vzdělanců vůbec (řada z nich měla divadélko originální, nesériové výroby). Mnoho novodobých příznivců loutek si uvědomilo, že ohromného vlivu loutkového divadla na děti je možno využít i pro různé mimoestetické cíle: pro výchovu vlasteneckou, mravní... Proto začalo pronikat loutkové divadlo i do škol všech typů (hráli zde většinou s divadélky rodinného typu). Od konce 19. století začaly vycházet první knižnice loutkových her, vyšla první praktická příručka k provozování loutkového divadla i první české sériové dekorace (autor Karel Štapfer - celý náklad bohužel shořel při požáru skladu).
Na přelomu 19. - 20. století vzniklo v Praze i několik rodinných divadélek, která vynikla svými uměleckými ambicemi nad obvyklý průměr. Současně se objevovaly stále intenzivnější snahy pořídit pro rodinná divadélka sériové loutky i dekorace ryze českého charakteru, které by nahradily dováženou německou produkci. V tomto úsilí vynikal PhDr. Jindřich Veselý (1885 - 1939), jehož publicistická, ediční a organizační činnost měla velký význam pro rozvoj českého loutkářství v prvních desetiletích 20. století.
V roce 1912 se objevily na trhu první typy tzv. Alšových loutek z výrobny Ant. Münzberga v Praze, modelované podle Alšových návrhů a kreseb většinou prof. Karlem Kobrlem. V roce 1913 vyšla I.série tzv. Dekorací českých umělců, v roce 1914 bylo možné zakoupit Weidnerovu konstrukci rodinného divadélka. První série loutek i dekorací byly postupně rozšiřovány a obohacovány. Za 1. světové války se rozšířil repertoár - vycházelo sedm edic loutkových her.
Ve 20. a 30. letech existovalo už více firem, které se zabývaly výrobou a prodejem loutek. Také ukázky z jejich práce přináší tato expozice.

2. Loutky firmy Modrý a Žanda a Marie Písařová, prodávala firma A.Storch syn, Praha, 30.léta 20.století
3. Soustružené marionetky, autor Josef Jelínek, 1935
4. Loutky firmy Halík, Praha Žižkov, asi 1930
5. Loutky firmy APAS – rodina Preclíkova, Jaroměř, 1930-1935
6. Loutky typu Bejbl, autoři arch.Jaroš a malíř Ruda Kubíček, 1921
7. Loutky firmy MARLEN – Marie Písařová, 1930-1940
8. Marionety ze soustružených prvků, autor Josef Král, 1939
9. Soustružené české marionetky
10. Alšovy loutky, modeloval většinou prof. Karel Kobrle, vyd. Firma Ant.Münzberg, Praha, od roku 1912
11. Staropražské loutky, prodávané na vánočních a mikulášských trzích v Praze, 2.polovina 19.století
12. Rokokový nábytek pro Alšovo rodinné loutkové divadlo
13. Kašpárek firmy Modrý a Žanda, 30.léta 20.století
14. Staropražské loutky, prodávané na vánočních a mikulášských trzích v Praze, 2.polovina 19.století
15. Loutky firmy Ant.Münzberg, Praha, 30.léta 20.století
16. Loutky neznámého původu vyřezané z překližky
17. Loutky firmy Modrý a Žanda, 30.léta 20.století
18. Soustružené české marionetky, kolem 1930
19. Alšovy loutky, modeloval většinou prof. Karel Kobrle, vyd. Firma Ant.Münzberg, Praha, od roku 1912
20. Soustružené české marionetky
21. Proscénium Františka Kysely pro Dekorace českých umělců a Alšovo rodinné loutkové divadlo, 1913. Dekorace Josefa Váchala Peklo z II.série Dekorací českých umělců, 1916; Alšovy loutky.
22. Marionety firmy JEKA – Jan a Eliška Královi, Praha Mířetice-Vacov, kolem 1930
23. Marionety firmy JEKA – Jan a Eliška Královi, Praha Mířetice-Vacov, kolem 1930
24. Marionety firmy JEKA – Jan a Eliška Královi, Praha Mířetice-Vacov, kolem 1930
25. Alšovy loutky, vydávala firma Ant.Münzberg, Praha, od roku 1912. Část dekorace Karla Engelmüllera Karlův Týn s předhradím, ze III.série Dekorací českých umělců, 1918
26. Hlavičky pro loutky firmy Modrý a Žanda, kolem 1930
27. Zvířata řezbovaná Josefem Chocholem pro firmu Ant.Münzberg, Praha, 30.léta 20.století
28. Alšovy loutky, modeloval většinou prof. Karel Kobrle, vyd. Firma Ant.Münzberg, Praha, od roku 1912
29. Alšovy loutky, modeloval většinou prof. Karel Kobrle, vyd. Firma Ant.Münzberg, Praha, od roku 1912
30. Alšovy loutky, modeloval většinou prof. Karel Kobrle, vyd. Firma Ant.Münzberg, Praha, od roku 1912
31. Proscénium a dekorace Artuše Scheinera, vydalo nakladatelství J.R.Vilímek, Praha, 1932


V. Dědek & loutky (Portrét výtvarníka Pavla Kalfuse)
1. Doc.PAVEL KALFUS (*29.dubna 1942 v Hořicích v Podkrkonoší) už jako šestiletý, s únorovým převratem roku 1948, měl možnost poznat, že umělecký život bude pro mnohé kumštýře, všech oblastí, poznamenán direktivou socialistického realismu. Nic toho nedbal, a když dosáhl středoškolského věku, vystudoval hořickou Uměleckoprůmyslovou školu sochařsko-kamenickou. To nikoliv proto, že jeho otec-sochař na této škole vyučoval.
Jakmile setřásl pubertální bezstarostnost, začal v životě hledat místo, které by přineslo větší uspokojení než sochařina, dávající v té době, více méně, možnost sériově tvořit, jak sám říká: „sochy partyzánů,státníků a matek tisknoucích dítě v náručí“. Rozhodl se pro loutku, a po jednoroční zkušené v dílnách Východočeského loutkového divadla v Hradci Králové, odešel v roce 1961 studovat loutkářskou scénografii na pražské katedře loutkářství Divadelní fakulty AMU.
Po úspěšném studiu u prof.Richarda Landra, v roce 1965, se vrátil zpět do
Východočeského loutkového divadla/dnes Divadlo DRAK/. Již první inscenací na scéně tohoto divadla, poznal kolik radosti přináší loutka. Tehdy, ještě jako absolventskou práci, připravil Gozziho Krále jelenem, okouzlenou strhující jedinečností commedie dell´arte. Následoval Mauglí, Kytice, Aby děti věděly, a dodnes připomínaná reflexe staré maňáskárny Jak se Petruška ženil.
Od roku 1974 do roku 1993 byl výtvarníkem a šéfem výpravy Naivního divadla v Liberci. Zde, vedle celosouborových inscenací, jako byl Blázen Pabo, Máj,
Poslechněte jak bývalo,Princezna Turandot,Gargantua,Černošský Pánbůh, se podílel na jedinečné tvorbě tz. mateřinkovských představení Motanice, Šla barvička na procházku, Branka zamčená na knoflík,Potkal klauna potkal klouna, Brum, dům, ťululum a další. Dávno překonal diktát tvorby, jak často určovala direktiva, pracoval se zaujetím a vnitřním uspokojením.
Se stejnou energií a rozvážností, začal v roce 1989 přednášet na oddělení
scénografie loutkářské katedry, dnes katedry alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU. V roce 1993 se z externího učitele stal vysokoškolský profesor.
K dnešnímu dni, když toto oddělení řadu let vede, vychoval desítky žáků z mnoha konců světa, kterým pomáhal hledat jejich vlastní názor a vztah k moderní loutce a scénografii současného loutkového divadla.
V průběhu let spolupracoval s řadou našich profesionálních loutkových divadel, ale také na Slovensku, Slovinsku, Polsku, Bulharsku, Německu. Hostoval i na činoherní scéně Národního divadla, Městského divadla v Mostě a v minulém roce připravil scénografii a kostýmy pro balet Divadla J.K.Tyla v Plzni.
Tvorba Pavla Kalfuse přináší divákům pocit radosti, je často úsměvná, jemně ironická, ve výtvarném rukopise evokuje rozměr nepodbízivé krásy.
MgA.Jiří Středa

2. Divadlo Alfa Plzeň - Iva Peřinová: Jeminkote, Psohlavci, režie Tomáš Dvořák, 1999
3. VČLD DRAK Hradec Králové - Carlo Gozzi – Jiří Středa: Král jelenem, režie Jiří Středa, 1965
4. Divadlo Minor Praha - Josef Štefan Kubín – Pavel Vašíček: Voda čerstvosti, režie Tomáš Dvořák, 2000
5. Malé divadlo České Budějovice - Milan Klíma: Bruncvíkova dobrodružství, režie Simona Chalupová, 2004

6. Naivní divadlo Liberec - Karel Hynek Mácha: Máj, režie Josef Krofta, 1976
7. Naivní divadlo Liberec - Oldřich Augusta: Blázen Pabo, režie Jan Kačer, 1976
8. Naivní divadlo Liberec - Bertold Brecht: Kavkazský křídový kruh, režie Ivan Rajmont, 1987



VI. 3.poschodí velký sál: Zahraniční loutky ze sbírkového fondu muzea (stálá expozice)

1. Loutkové divadlo je velmi staré umění, snad dokonce nejstarší vůbec. Loutka v různé podobě provází člověka od úsvitu dějin. Loutkové divadlo, podobně jako jiné formy divadla, se pravděpodobně vyvinulo z dávných magických obřadů, které jsou jakýmsi prazákladem pro řadu umění. Cesta za loutkovým divadlem nás zavádí do mnoha vzdálených končin světa. Archeologické nálezy potvrdily existenci loutek ve starém Egyptě a jiných zaniklých civilizacích. Velmi stará je historie loutkového divadla v Indii, kde už před naším letopočtem je doložena existence závěsných loutek a později stínohry. Starou tradici mají i loutky v řadě ostatních asijských zemí - na Cejlonu, v Barmě, Indonésii, Japonsku, Číně, kde se až do současné doby udrželo několik forem loutkového divadla. Loutkové divadlo se také patrně hrálo i ve starém Řecku několik století před naším letopočtem, o čemž svědčí nálezy marionet z pálené hlíny zavěšených na drátě. Podobné loutky byly nalezeny i ve starořímských hrobkách.
Tradiční loutkové divadlo má zřejmě na celém světě mnoho podobných rysů. Téměř vždy v něm vystupuje oblíbená postava optimistického lidového hrdiny, který vždy dosáhl svého a zvítězil nad sebemocnějšími protivníky. Loutka jako symbol živé bytosti putovala přes hory, pustiny, moře... Veselý a neposedný, z kůže vyrobený Karagöz se proměnil v řeckého Karankiotése, který s Alexandrem Makedonským bil Turky. Turecký Karagöz se objevuje také v loutkovém divadle arabských zemí. V Persii se rozšířilo stínové divadlo, v němž hlavní postavou je Ketčel-Péhlevan, podobný svému holohlavému indickému kolegovi Vidúšakovi. Vidúšaka se podobá i mnoha jiným orientálním typům lidového divadla. Stal se pravzorem všech pozdějších lidových loutkových hrdinů.
Také některé postavy commedie dell`arte, která se zrodila v 16. století v Itálii, v různých lokálních adaptacích se v evropském loutkovém divadle dlouho udržely. Postava italského Pulcinelly ovlivnila zrod francouzského Polichinelle, anglického Punche i ruského Petrušky. Také jiné postavy, zejména Arlecchino, přispěly ke vzniku populárních lidových hrdinů. Bohatou historii má loutkové divadlo ve Francii nesmrtelnou postavou Guignola, v Belgii se objevuje Tchantchés a jeho bruselská obměna Woltje. V Německu se zrodil Hanswurst, ve Vídni Kasperl, u nás Kašpárek.
Loutkové divadlo bylo ve všech zemích blízké lidu. U mnoha kulturních národů přispívalo po dlouhá časová období k duchovnímu vývoji. Trvání a další rozvoj takového umění ukazuje jeho nezbytnost i nesmrtelnost.
Od svého založení shromáždilo muzeum o světovém loutkovém divadelnictví doklady z více než sedmdesáti zemí celého světa. V expozici jsou ukázky loutek z Japonska, Indie, Číny, Indonésie, Vietnamu, Keňi, USA, Anglie, Slovenska, Polska, Ruska, Maďarska, Itálie, Německa, Francie, Nizozemí, Belgie a Ukrajiny.


2. Maďarsko
3. Polsko
4. Německo
5. Indická stínová loutka z preparované ovčí kůže, AHMEBADÁT, typ hrdiny z eposu Rámajana (Gudžarád, asi 1955)
6. Čína
7. Ghana
8. Ukrajina
9. Anglie
10. Japonsko
11. Itálie
12. Rusko
13. Slovensko
14. Belgie
15. USA
16. Nizozemí
17. Japonsko
18. Vietnam
19. Indie


VII. 3.poschodí malý sál vpravo: Luminiscenční divadlo (stálá expozice)
Luminiscenční divadlo je československým objevem, jehož autorem je arch. František Tvrdek (narozen 1920). Toto divadlo má za sebou více než čtyřicetiletou existenci (první pokusná představení v roce 1958) a řadu zahraničních úspěchů. K pojednání loutek a dekorací se využívá luminiscenčních barev, které jsou osvětleny neviditelným ultrafialovým světlem. Touto technikou je možné pracovat nejen na divadle, ale i v televizi. František Tvrdek působil také jako vedoucí souboru „Tvrdek Ultraviolet Show“. Stálá expozice představuje ukázky z jeho tvorby.
Autorkou Tvrdkova portrétu, který je součástí expozice, je akad. malířka Milada Trčková.



VIII. Z nových přírůstků muzejních sbírek

Jednou z hlavních funkcí muzea je akviziční činnot – získávání nových předmětů do sbírek, jejich ošetření, uvedení do historických i tematických kontextů a také jejich prezentace veřejnosti. Výstava seznamuje s výběrem nových přírůstků od roku 2000, kdy se podařilo získat (koupí nebo darem) řadu zajímavých předmětů včetně několika loutek zahraničních. Sbírka českého loutkářství pak byla obohacena jak o tradiční české marionety z přelomu 19.-20.století, tak o rodinná divadélka sériové výroby, loutky z profesionálních i amatérských divadel, i o řadu scénických návrhů, fotografií a archívních materiálů.

Kolekci děl z pozůstalosti Vojtěcha Cinybulka darovala muzeu paní Františka Cinybulková v letech 1998-2000, po jejím zpracování byly vystavené návrhy zařazeny do sbírek v roce 2003.

1. Vojtěch Cinybulk – návrh loutky pro Loutkářskou skupinu OB Mladá Vožice, 2.pol. 20.stol.

2. Vojtěch Cinybulk – návrh loutky pro Loutkářskou skupinu OB Mladá Vožice, 2.pol. 20.stol.

3. Vojtěch Cinybulk – návrh loutky pro Loutkářskou skupinu OB Mladá Vožice, 2.pol. 20.stol.

4. Vojtěch Cinybulk – návrh loutky ke hře: KOZA NEBO PES, 1974.

5. Vojtěch Cinybulk – návrh loutky pro Loutkářskou skupinu OB Mladá Vožice, 2.pol. 20.stol.

6. Vojtěch Cinybulk – návrh loutky ke hře: O CHYTRÉM ŠEVCI, 1974

7. Vojtěch Cinybulk – návrh loutky ke hře: JOHANES DOKTOR FAUST, 1960

8. Vojtěch Cinybulk – návrh maňáska pro seriovou výrobu, 2.pol. 20.stol.

9. Vojtěch Cinybulk – návrh loutky Červená Karkulka, 2.pol. 20.stol.

10. Vojtěch Cinybulk – Skřítek Nepořádníček – návrh loutky k pořadu uč. Mázelové.

11. Marionety lidového loutkáře Rudolfa Šimka z Náchoda. Řezbář Alois či Jindřich Adámek z Dobrušky. Přelom 19. a 20. století. Zakoupeno v roce 2001.

12. Marioneta - Ďábel, řezbář Alois Schroif ze Žižkova. Počátek 20. století. Zakoupeno v roce 2003.

13. Marioneta - Mefisto, řezbář Karel Svolinský. Počátek 20. století. Zakoupeno v roce 2003.

14. Kompletní rodinné loutkové divadlo. Proscénium od Františka Christiána. Dekorace – Album českých výtvarných umělců. Loutky sériová výroba fa Münzberg Praha. Čechy, 1. třetina 20. století. Zakoupeno v roce 2003.

15. Naivní divadlo Liberec – inscenace POSVÍCENÍ V HUDLICÍCH. Autor: Pavel Šrut, režie: Pavel Polák, výprava: Pavel Kalfus. Premiéra: 1985, obnovená premiéra: 1990. Darovalo ND Liberec.

16. Plošné papírové loutky a scénické prvky. Počátkem 1. světové války vyrobil z dopisnic Josef Matěj Gottlieb (v letech 1919 – 1942 šéf jevištní výpravy Národního divadla v Praze). Muzeu darovala paní Růžena Křížková-Gottliebová (dcera J. M. Gottlieba) z Prahy v roce 2005.

17. Divadielko do knižnice (Divadélko do knihovny) – skládací divadélko s výpravou pro pět nejznámějších pohádek. Autoři: Jana Pogorielová-Dušová,Anton Duša, Banská Bystrica, Slovensko. Zakoupeno v roce 2000.

18. Dvě repliky tradičních barmských marionet, Barma konec 20. století. Zakoupeno v roce 2004.

19. Tři suvenýrové loutky, Čína, počátek 20. století. Zakoupeno v roce 2005.

20. Spodová suvenýrová loutka – bojovník, replika dobové loutky, ruční lidová dřevořezba, 80.-90. léta 20. století, Tunis. Zakoupeno v roce 2003.

21. Marioneta – bojovník, Indie, 2.pol. 20.stol. Zakoupeno v roce 2003.

22. Spodová suvenýrová loutka - replika dobové loutky z Číny, 80.léta 20.stol. Zakoupeno v roce 2003.

23. Dvě spodové loutky (muž a žena) – tzv. javajky, země původu Jáva. Konec 20. století. Zakoupeno v roce 2003.

24. Spodová suvenýrová replika postavy Keresna - Wayang, Indonésie 2.pol.20.století. Zakoupeno v roce 2003.

25. Marionety dokumentující současnou amatérskou výrobu v Čechách. Autoři Rostislav Tecl a Pavlína Stříbrná. Oděvy zhotovila Vlasta Teclová. 90.léta 20. století. Zakoupeno v roce 2000

26. Anonymní lidová práce loutek marionetového typu, ručně řezbované z lipového dřeva. 30.– 40. léta 20.století, Poděbradsko. Zakoupeno v roce 2000.

27. Marionety zhotovené ve 40.– 50. letech 20.stol. pravděpodobně na zakázku pro spolkové divadlo Osvětové besedy. Daroval Zbyněk Voříšek z Dobřenic (okr. Hradec Králové).

28. LD Jitřenka Brno – inscenace POPELKA. Autor: Jiří Jaroš, režie: František Písek, hudba: Zdeňek Pololáník, výprava: Zdeněk Juřena. Účast na Loutkářské Chrudimi v roce 1977. Darovalo LD Jitřenka Brno.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':