Databáze českého amatérského divadla

Texty: BEZOUŠKOVÁ, Simona: Improvizujte a lépe se uslyšíte. Rozhovor s Janou Machalíkovou. AS 2008, č. 3

Improvizujte a lépe se uslyšíte

Rozhovor s Janou Machalíkovou připravila Simona Bezoušková

Důvodů, proč dělat rozhovor s Janou Machalíkovou, absolventkou katedry výchovné dramatiky, vedoucí oddělení dramatické výchovy v DDM Praha 8 – Kobylisy, recitátorkou, improvizátorkou, organizátorkou všeho možného a ženou neutuchající a nevyčerpatelné energie, se najde mnoho. Mne osobně k tomu inspiroval její kurz Improvizační ligy jako inspirace pro dramatickou výchovu pořádaný v Centru tvořivé dramatiky na Praze 6.

Mohla bys nejprve čtenářům Amatérské scény svůj kurz improvizace stručně představit?
Sdružení pro tvořivou dramatiku pořádá v Centru tvořivé dramatiky na Červeném Vrchu seminář Základů dramatické výchovy, na kterém se střídají jednotliví lektoři. A jednou se stalo, že odpadl lektor, a tak jsem se zeptala Jaroslava Provazníka, jestli bych mohla se seminaristy udělat improvizační seminář. A protože improvizace s dramatickou výchovu souvisí a divadelní sporty se studují i na katedře výchovné dramatiky, souhlasil. Tak jsem pro seminaristy na jedno dopoledne připravila klasický improvizační trénink. Vzhledem k tomu, že jsme neměli jedinou přestávku, jsem se začala bát, že to nevydrží, ale oni z toho byli naopak nadšení. Dokonce natolik, že přišli s tím, že by chtěli pokračovat. Po skončení třísemestrálního kurzu se osmnáct absolventů přihlásilo do kurzu improvizace. Ten trval jeden semestr a setkávali jsme se jednou za měsíc v pátek a sobotu. Byl zakončen zápasem improvizační ligy.
Kdo kurz navštěvoval?
Všichni to byli mladí učitelé, kteří pracují jako lektoři dramatické výchovy, a to je právě to podhoubí, ze kterého se mohou rekrutovat noví trenéři. Když se z někoho snažím udělat trenéra, hlavní problém je většinou v tom, že mu chybí pedagogický základ, jde na to spíš drilem a není schopen sám vytvořit hru nebo ji přeformovat tak, aby fungovala, jak zrovna potřebuje. Naštěstí ti, které jsem v kurzu měla, pedagogický základ mají a k tomu jsou i tvořiví. Do kurzu jsem vlastně šla s nadějí, že vzniknou nové týmy. Skvělé je, že se pro improligu nadchli a vypadá to, že týmy skutečně založí. Většina z nich není z Prahy, takže by se improvizační liga mohla rozšířit více i mimo hlavní město. A navíc by mohli pracovat se středoškoláky.
Proč se snažíš o rozšíření improvizační ligy právě mezi středoškoláky?
Pro středoškoláky má improvizace vliv na rozvoj osobnosti a dalších důležitých dovedností. Může pro ně být i průpravou pro divadlo. Samozřejmě, že improvizace není divadlo a divadlo ani nahradit nemůže. Pro ně je především osobnostně-sociální průpravou – učí se spolupracovat, komunikovat, fungovat v týmu, v rámci daných pravidel. A právě to adolescenti potřebují. Při improvizaci jsou toho všeho schopni, protože je to baví. Někteří absolventi kurzu mi říkali, že se svými středoškoláky jak tréninky, tak i zápasy zkoušeli a opravdu to zafungovalo. Například kluci, kteří mají problémy s autoritou, rozhodčího bez problémů respektují. V rámci hry jsou toho prostě schopní.
Jak konkrétně tréninky během kurzu probíhaly?
Tréninky, které jsem se seminaristy dělala, byly trochu jiné v tom, že jsme si na konci vždycky sedli a vysvětlila jsem jim, proč jsem které cvičení použila a proč jsem je dávala za sebou zrovna v daném pořadí. To při klasickém tréninku nedělám. Během kurzu jsme si nedělali přestávky, protože jsem se bála, že by vychladli, takže jsme trénovali dvě a půl hodiny v kuse. Teprve potom jsem jim zdůvodňovala jednotlivá cvičení. Začínali jsme vždy pohybovými cvičeními, aby se uvolnili. Pak následovala asociační cvičení na uvolnění tvůrčího myšlení, které jsem následně propojovala s pohybem. Musí se najít akce, která obojí propojí, aby nefungovaly hlava a tělo zvlášť. Načež začínaly motivované hry, kterými jsem se snažila dostat ke konkrétním kategoriím od nejjednodušších po ty složitější. Samozřejmě je otázka, kdo co považuje za nejjednodušší. Zkrátka jsem začala cvičeními pro dva. Nejzákladnější jsou podle mě tzv. zrcadla, kdy jeden co možná nejpřesněji napodobuje toho druhého, aby se naučili vzájemně se vnímat, spolupracovat a reagovat na sebe.
Co následovalo potom?
Od začátku jsme se učili další základní, ale zároveň i velmi těžkou věc, a to opustit svůj geniální nápad ve prospěch naprosto blbého nápadu někoho jiného. Což samozřejmě hodně bolí. Ze začátku jsem všechna cvičení směřovala ke spolupráci a improvizaci jsme vlastně ani nedělali. Teprve časem se nám z toho začala rodit kategorie duet, kdy spolu dvojice improvizuje do momentu, než se společně podívají do diváků a zkamení. Podstata spočívá v tom, že kategorie z tréninku vyleze jakoby mimoděk, že se kategorie nedře, ale najednou ji člověk má zažitou. Během celého kurzu jsme jich zvládli devět. Kurz jsme chtěli zakončit zápasem, jenže jsme neměli diváky. Nakonec jsme jich ale devět sehnali a mohli jsme si sehrát zápas se vším všudy.
A jak zápas dopadl? Lišil se v něčem od těch ligových?
Rozdíl byl v tom, že když hrajeme standardní zápas, bojíme se, aby do něj někteří aktéři nešli soutěžně. A protože nevíme, jak je který tým vybaven, snažíme se o to, aby se týmy v mezičasech vzájemně povzbuzovaly. Seminář jsem od začátku stavěla na tom, že zápas není soutěž, ale především spolupráce a hra pro diváky, kterým musíme umožnit, aby měli pocit, že hrajeme zápas. Seminaristi to věděli a myšlenku zápasu naplnili, což mě velmi potěšilo.
Stává se v zápasech, že by někdo nehrál fair play?
Občas se stane, že soutěživost někoho převálcuje a začne zápas brát doopravdy. Největší strach při improvizaci mám z toho, že zmizí nadsázka, která je přitom základním stavebním kamenem. Je to jen jako, my hrajeme, že hrajeme zápas, aby se divák bavil. Ve výsledku rozhodčí klidně může udělit trestné body jen podle své nálady nebo když vidí, že skóre není vyrovnané a u diváků mizí napětí.
Jaká další rizika zápasy přinášejí?
Může se také stát, že na zápas přijde člověk, se kterým jsem nikdy nehrála. Idea je taková, že se sjedou dva týmy z různých koutů, které se neznají, tři hodiny spolu trénují před zápasem, naladí se na sebe a pak si spolu podle pravidel zahrají. Zápasy, ve kterém se lidé neznají, bývají samozřejmě lepší. Protože když se jednotlivý lidé znají, už vědí, co od sebe mohou očekávat.
Má improvizace, kterou děláte, nějaký strop? Nevyčerpá se časem?
Vyčerpá, podle mě tak po třech letech. Potom by měl člověk začít dělat něco jiného – buď si založit svůj tým a trénovat, nebo začít dělat divadlo, které je, myslím, bezedné v tom, že se v něm sdělují témata a myšlenky. Ty tři roky, pro někoho to může být víc, pro někoho méně, jsou hranice, protože na improvizaci nejde udělat kariéru a pořád jen hrát. Pokud lidé zůstávají déle, tak většinou jen proto, že se prostě chtějí scházet, ale pak už se toho moc neudělá. Všechny týmy potřebují nové tváře, které by do nich vnášely energii. Zkrátka tento druh improvizace nemá takovou hloubku, aby se mohl dělat donekonečna.
Jak dlouho se věnuješ improvizaci ty sama?
Asi šest let a je pravda, že po třech letech jsem už hrát nechtěla, a také jsem hrát přestala. Chodila jsem jen na tréninky a začala se zabývat tím, jak je postavit jako trenér a najednou to pro mě dostalo úplně jiný rozměr. Pracovala jsem se středoškoláky, psala jsem diplomku a snažila se vytvořit koncepci tréninků právě pro ně. Pak jsem se vrátila k dospělým a občas si i zahrála. Momentálně mám cíl vzdělávat učitelky, protože bych chtěla, aby zakládaly nové týmy.
Jakým způsobem tréninky vedeš? Připravuješ se na ně nebo improvizuješ?
Připravuji si koncepci. Napíšu si, jaká cvičení chci dělat a v jakém pořadí, a pak je různě přehazuji nebo variuji podle toho, co se děje na jevišti. Přípravu si dělám vždycky, protože když chybí, je to poznat a trénink je potom takový rozplizlý. Na stranu druhou ale, kdybych se připravené kostry přesně držela, tak se může stát, že nevyužiji něčeho, co je vhodnější.
Která kategorie je podle tebe nejtěžší?
Myslím si, že když člověk nějakou dobu trénuje, není pro něj problém konkrétní kategorie, ale dovednosti kolem – naučit se přijímat nápad druhého a ten nápad rozvíjet a neuhnout nikam jinam. A když se člověk naučí i tyto principy, stačí kategorie jen vysvětlit. To je totiž moje vize – že se sejdou týmy a řeknou si, my děláme tuhle kategorii a ta funguje tak a tak a ono by to stačilo.
Dají se podle tebe získané dovednosti využít i v životě?
Nejdůležitější je podle mě to, že se naučíš druhého člověka poslouchat. Psala jsem o tom i ve své diplomce. Často se totiž stává, že ti někdo něco říká, ale ty máš v hlavě myšlenku, kterou mu chceš odpovědět a vlastně ho neslyšíš. On ti něco vysvětluje a ty si jen opakuješ, co mu na to řekneš a jenom čekáš, až přestane mluvit, abys mu mohl(a) sdělit svůj protiargument. Ale každá akce něco mění. V momentě, kdy ten druhý něco řekne, musí to mít nějaký dopad na to, co chceš říct ty. Běžně spolu lidé komunikují tak, že si vyměňují jen v hlavě předem připravené myšlenky a neposlouchají se přitom. Jsou každý zvlášť a nereagují na podnět, který dostali. Další dovednost, kterou si člověk může osvojit, je nevynikat za každou cenu, a to je opravdu těžké. Navíc se člověk naučí neškatulkovat lidi. Protože když si na zápase předem řekneš, že je někdo nesympatický, tak jsi v pytli. Zkrátka musíš ke všem přistupovat otevřeně. Zápas je o spolupráci a jinak to nejde. Člověk, který nespolupracuje s tím, kdo se mu zdá být špatný, je vlastně sám špatný. Což je velmi dobrá průprava pro práci v týmu. Na druhou stranu je totiž skvělé zažít pocit, že tě tam kolegové nenechají, když nemáš nápad, že tě vždycky někdo zachrání a pomůže ti.
Když jsem psala diplomku, dávala jsem dotazníky středoškolákům. Psali v něm, že díky získaným dovednostem jsou schopni rychle reagovat, mluvit na jakékoli téma a lépe s druhými spolupracovat. Taky se objevil případ kluka, se kterým ostatní nechtěli spolupracovat, protože měli dojem, že u něj pro jejich nápad nebude prostor, že je bude chtít zrežírovat. Což byl třeba i můj problém. Člověk se ale díky improvizaci může naučit dávat prostor druhým. Základní idea, jak jsem už říkala, spočívá v tom, že se nejedná o soutěž, ale o spolupráci, a pokud na to člověk přistoupí, může ho to i osobnostně posunout.
Mohla bys na závěr poradit těm, kteří by o improligu měli zájem, co pro to mají udělat?
Zhruba před pěti lety jsme založili stránky www.improliga.cz a tam jsme se snažili popsat všechny kategorie, podle nich ale pravděpodobně trénovat nejde.Takže bych každému doporučovala zajít na trénink kteréhokoli týmu. Tréninky jsou otevřené a myslím, že každý tým rád někoho přijme. Nejsme uzavření, právě naopak, stále hledáme nové členy. Každý si to může vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli se chce do improvizace pustit. Za celou improligu vítáme vznik nových týmů, které by hrály podle současných pravidel.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':