Databáze českého amatérského divadla

Texty: DIVADLU V KOSTELCI SE DAŘÍ. Rozhovor s Pavlem Labíkem připravila Lenka Lázňovská. AS 2003, č. 5, s. 41-42

DIVADLU V KOSTELCI SE DAŘÍ

Osmitisícový Červený Kostelec leží v regionu, v němž má múza Thálie mnoho příznivců. Hronov, Broumov, Police nad Metují jsou podobně jako Červený Kostelec místy, v nichž se divadlo hraje od dob národního obrození. V Kostelci sahají jeho počátky do počátku 19. století. První oficiální tj. úředně povolený spolek byl založen v roce 1864. Domovskou scénou se stal na padesát let hotel Praha. Jak uvádí brožura vydaná na počest 130. výročí vzniku spolku, od r. 1883 do r. 1910 zde ochotníci uvedli 173 her ve 210 představeních. Základní kámen k budově divadla byl položen dne 3. srpna 1924. Bylo vybudováno „Spolkem divadelních ochotníků za přispění všeho občanstva“. Ve své novodobé historii zažili červenokostelečtí ochotníci časy dobré i horší. Nejvíce repríz dosáhla inscenace hry Tamboři aneb Tři na lavičce v režii Jiřího Kubiny (27). V roce 1979 se s ní soubor dostal na Jiráskův Hronov. Podobně úspěšná byla Šotolova Bitva u Kreščaku v režii Emilie Dynterové (JH 1986). AS využila další účasti souboru na Hronově, tentokrát s dramatizací románu Zelňačka, a zeptala se režiséra neúnavného organizátora divadelního života Pavla Labíka na všední život souboru.

Vy sám jste také z divadelní rodiny?
Moje rodina se divadlu věnuje už třetí generaci. „Švihnutý“ divadlem byl už můj hronovský dědeček, o němž se říkalo, že ve své době byl nejlepším Kašpárkem. Tatínek hrál a režíroval, maminka hrála, zpívala a tancovala. Pak jsme se přestěhovali do Červeného Kostelce a pokračovalo to. Divadlu jako scénograf se věnoval také bratr, který už nežije, sestra se dala na tancování. Syn hraje a zpívá v kapele, dcera tancuje ve folklorním souboru Hadař. To není všechno. Manželku jsem poznal také v divadle a se svou tchýní jsem hrál, když mi bylo pět let. U nás je divadlo takové rodinné prokletí.
Myslíte si, že divadlo v Kostelci má dobrou pozici?
Řekl bych, bez nějakého vytahování, že výtečnou. Jsem přesvědčený, že díky tomu, protože jsme vždycky sázeli na herecké divadlo. U nás nikdy nebyl režisér zaměřený na avantgardní texty. Divadlo je od slova dívati se, musí být na co a musí to být sdělné. Na to spoléháme a náš divák to vyžaduje.
Počkejte, ale herecké divadlo přece předpokládá, že máte dobré herce?
Náš soubor je v současné době osmdesátičlenný. Pochopitelně všichni nehrají, někteří jen přispívají. Jádro souboru je dejme tomu 30 – 40 lidí, kteří jsou činní na jevišti, nebo za ním. Pak máme úžasnou věc, kterou pokládám za raritu, totiž pět režisérů. Premiéry plánujeme rok dopředu, každý režíruje jednou za dva až tři roky. Na schůzi se odsouhlasí datum premiéry, ta se dá do předplatného Kulturního střediska a je naprosto závazná.Výhodou je, že režisér má na přípravu poměrně hodně času. Myslím tím čas před startem, protože my zkoušíme tři měsíce a ani o den déle. Třikrát týdně plus víkendová soustředění.
Herce nějak školíte, nebo spoléháte na to, že jsou vybavení?
Je výhodu, že máme kádr velmi kvalitních herců. Takže školení rovná se učení jeden od druhého. Mladí se učí od starších. Režisér si najde hru a obsadí si ji ze souboru. Jsem hrdý na to, že můžeme takto pracovat.
Je zajímavé, že právě v tomto regionu se udržela tradice tzv. okresních inscenací. Zatím poslední byla myslím Emigrant, v režii M. Houštěka z Hronova…
Takové spojování sil přináší pro všechny mnoho zajímavého. Faktem je, že se soubory z regionu máme více než dobré vztahy. Půjčujeme si herce a fandíme si.
Soubor je určitě vícegenerační…
Nejmladšímu je 23, nejstaršímu 89 let. To je dost značné rozpětí, ale nevadí to. Máme totiž výbornou partu. Nerad bych to zakřikl. Nic netrvá věčně.
Partu asi nedělá jen divadelní činnost?
Samozřejmě, neboť každý nemůže hrát. Musíme jim proto nabídnout i jiné způsoby vyžití. Každý únor pořádáme maškarní ples, což se v Kostelci stalo tradicí. Není pouze pro soubor a všichni si užijí legrace. Pak děláme tajný výlet, většinou lidi rozdělíme do tří skupin, ty nechodící odvezeme autobusem. Staráme se o krajskou přehlídku, letos to byl už šestý ročník. V naší režii je občerstvení.
Budova divadla je majetkem města?
Přiznám se, že když se spolkům vracel majetek, koketovali jsme s myšlenkou vzít si budovu zpátky. Pak jsme řekli ne. Máme totiž výtečně pracující Městské kulturní středisko. O budovu bychom se museli starat a s ní o celou kulturu v Kostelci. Proč bychom měli jít do protiproudu.
Předpokládám, že takto agilní soubor určitě vstoupil i do místní politiky…
Už od počátku 90. let máme zastoupení v zastupitelstvu města. Chtěli jsme si pojistit, aby kultura a také sport nedostaly „na frak“. Společně se sportovci jsme v prvních volbách měli na kandidátce 4 lidi, z toho byl 1 zvolen, v dalších volbách jsme postavili 14 kandidátů, 3 byli zvoleni. Do dalších voleb jsme postavili plný počet 25 kandidátů, to jsme měli i zastoupení v radě. V současnosti máme 4 zastupitele. Současný starosta Petr Mědílek, bývalý ředitel MěKS, je také členem spolku.
Kromě silného divadelního souboru existují v Kostelci i další aktivity?
Folklorní soubor Hadař a Hadářek, pěvecký sbor Záboj, malá a velká dechovka, swingová kapela, loutkářský soubor. Na tak malé město je to síla. K tomu si připočtěte dobrou základní uměleckou školu, v níž působí špičkový soubor scénického tance Akordy, který vyhrává, kam přijede. Jeho vedoucí Blanka Šourková je úžasná ženská.
Nějak s nimi spolupracujete? Napadá mě např. možnost společné práce na inscenaci hudebního divadla…
Ne, my jsme sice dělali operety jako Perly panny Serafinky nebo Mamzelle Nitouche, stačili jsme na ně však vlastními silami. Žádnou společnou akci nemáme, jednak by to bylo organizačně složité, např. dechovka má 65 členů a asi by o to ani nebyl zájem.
Když je v městě kolik aktivit, nekonkurujete si navzájem např. v příspěvku z městského rozpočtu?
Město dává na kulturu ročně 2,5 miliónu Kč. V tom jsou ale čtyři budovy – divadlo, kino, Domek Boženy Němcové a sál Grafoklubu, kde zkouší Hadař. Takže mnoho peněz nezbude. Divadlo potřebuje dokončit rekonstrukci, šatny, prostory pro kostýmy, zadní část divadla. My jsme schopni si na sebe vydělat. Z výtěžku za Perly panny Serafinkyse pořídila zvuková a světelná aparatura, z výtěžku za Nitušku se do divadla pořídil televizní okruh.
Vy dostáváte příspěvek na činnost, tj. např. na přípravu inscenací?
Dostáváme pouze na krajskou přehlídku. Ostatně, my máme ještě jiné možnosti. Např. velký sklad kostýmů, neboť lidi nám nosí staré věci. O kostýmy pečují manželka a švagrová.
Platíte nějaký členský příspěvek?
Třicet korun ročně. Nechceme lidi ždímat. Kromě toho nám jde do souborové pokladny příjem z občerstvení na Krajské přehlídce a to co vyděláme na Maškarním plese. Z toho pak platíme výlety, občerstvení na členských schůzích a dárky při životních jubileích. Ve výboru pak vybíráme při každé schůzi, a to je každý měsíc, po deseti korunách. Tyhle peníze pak před novými volbami výboru projíme na „kachnobraní“.
Mluvíte o výboru, to znamená, že jste registrovaným spolkem?
Asi Vás překvapím. Výbor máme dvacetičlenný (předseda, dva místopředsedové, pokladník), ale spolkem nejsme.
Jaký tedy máte statut?
Jsme součást MěKS. To znamená, že my i ostatní soubory máme v účetnictví střediska samostatnou kolonku, takže všechny příjmy včetně sponzorských darů jdou na účet střediska. Funguje to dobře a my o změně neuvažujeme. Proč platit nájmy a vést účetnictví. Je zajímavé, že náš soubor se po revoluci nerozsypal. Vezměte si Úpici. Taková tradice a dnes mají velké problémy.
Jak získáváte nové členy?
Zkoušeli jsme i konkurz, z posledního zůstali čtyři mladí. Nechceme mít díru v nějaké generaci. Je směšné, když starý hraje mladého a naopak.
Kolik představení ročně hrajete?
Máme v průměru dvě premiéry do roka, v repertoáru máme tři hry. V září začneme zkoušet hru Limonádový Joe, premiéra bude v prosinci. Za posledních 15 let jsme měli pouze jednu inscenaci, která měla méně než 5 repríz. V průměru se každá hraje asi 15x. Držíme ji rok a půl, přetlak režisérů jinou frekvenci ani neumožňuje. Doma máme většinou plné hlediště. Kapacita je 420 míst. Doma hrajeme v průměru 5x až 6x. Hronovské představení Zelňačky bylo šesté, respektive sedmé, a to jsme to třikrát předělávali.
To vypadá, že snad ani nemáte žádné problémy…
To víte že máme. Já ale soudím, že všechno se vyřeší. Konflikty je třeba řešit pěkně přímo z očí do očí. První náraz je sice silný, ale vyplatí se to.
Děkuji za rozhovor.

Připravila Lenka Lázňovská

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':