Databáze českého amatérského divadla

Texty: HULEC, Vladimír: Na vlnách východočeské alternativy - Audimafor aneb Kostelecký kostlivec ´08 - JESLIČKY. AS 2008, č. 2, s. 42.

JESLIČKY
Východočeské amatérské divadlo si nelze představit bez královéhradecké ZUŠ Na Střezině a její scény zvané Jesličky. Na Audimaforu jesličkovské soubory vždy převažují. Ať už se jmenují jakkoli – ne vždy přímo Jesličky – je na nich znát velká divadelní (po)učenost, snaha o dramaturgickou originalitu a styl. A na každém souboru či aspoň představení je velmi viditelný rukopis pedagoga. Letos přivezli výsledky své práce čtyři – Josef Tejkl, Ema Zámečníková, Jan Dvořák a Monika Janáková.
Josef Tejkl je tak trochu stepní vlk. Nechává své ovečky, ať si krouží kolem něj, ať si vyberou, kterou cestou se vydají, čím se budou na té cestě zabývat a kam až dojdou. Sleduje je zpovzdálí a jen občas se do některé ze svěřených oveček pořádněji zakousne. Letos dovezl asi nejméně hotové divadelní tvary. Ve všech třech případech – Sumec pro pět a Krysa nejmladšího souboru Nanervy a Švédský stůl o něco staršího souboru ...po malinách – šlo v podstatě o polotovary. Navíc velmi roztěkaný dramaturgický výběr nedovolil ani rozpoznat, proč dané texty Tejkl svým svěřencům vybral, či proč si je vybrali, údajně, sami. Nejvíc kontroverzí v tomto ohledu vyvolal Sumec pro pět, což je v podstatě pro šest (místo původních tří) hereček přepsaná komedie Wofganga Kohlhaaseho Ryba ve čtyřech. Dívky ani jejich partner na tuto bulvární komedii nestačili. Jejich věk byl zcela nepřiměřený situacím a fór, s kterým by v tomto věkovém „přesazení“ mohli a měli pracovat, se nekonal. Komedie se stala spíše minimalistickým přesouváním herců z jedné situace do druhé bez elementárního režijního řešení. Z takové inscenace by mohl mít radost snad jedině celník Russeau: čirý naivismus byl chvílemi vskutku dojemný a roztomilý. O to ale tvůrcům zřejmě nešlo. Představení Krysa současné dramaturgyně Národního divadla Lenky Kolihové v podání stejného souboru byla přece o fous osobnější a osobitější. Napsala ji koncem 90. let minulého století, premiéru měla v Činoherním studiu Ústí nad Labem v roce 2000. Ovlivněna tehdy vlnou feminismu a coolness dramatiky napsala jakýsi autenticky ženský příběh dospívající dívky v chladně odtažitém prostředí současné rodiny. Zahrát generační střet bylo ovšemže nad síly pětičlenného souboru, a tak se soustředil na vykreslení jednotlivých situací a charakterů s určitou fungující autenticitou. Režijně se mu ale nedařilo ani v jeho mnohem ambicióznějším projektu – Drábkově gastronomické tragédii o mnoha chodech Švédský stůl v podání starších svěřenců ...po malinách. Nešťastné bylo zvláště scénografické řešení, které zasadilo švédský stůl se všemi špičkami, humry, lososy a sladkostmi do hřmotného prostředí dřevěných praktikáblů. Ani kostýmy nebyly nijak zvlášť nápadité, natož výtvarně kompaktní. Jako by se jednalo o raut mezi bezdomovci. Naštěstí herci řešili mnohé situace s grácií, vtipem a nadhledem, uzený losos Michaely Lučické byl přímo k nakousnutí, sem tam nějaký režijní nápad osvěžil, a tak přece jen tato inscenace aspoň komunikovala s diváky a svým obsahem je zaujala.
Ema Zámečníková je oproti Tejklovi vždy daleko víc „při zdi“. Jako on se snaží dát svým svěřencům volnost a tvůrčí kreativitu, současně ale zná jejich přednosti i slabiny a podle toho volí, vesměs poetický, repertoár i jeho způsob zpracování. Letos přivezla pouze jedinou inscenaci: autorskou jevištní fantazii na motivy starých němých filmů o lásce Černobílý svět. Vznikla na základě dílny pantomimy a pohybového divadla, kterou se členy souboru vedl mim Michal Hecht. S ním zřejmě připravili řadu etud různým způsobem zpracovávajících typizované situace z němých filmů. Ty pak Šárka Ziková propojila v sled výstupů odehrávajících se v nonstop kině. Film vždy sleduje jiná skupinka diváků, reaguje na něj, anebo jej nesleduje a zabývá se sama sebou. Současně divák sleduje i ony výstupy. Je to nápadité, vtipné, přesně ušité na míru souboru. Tam, kde již mimicky nestačí, vypomohou si gagem, ironií a odstupem.
Poetickou „parketu“ Emy Zámečníkové letos zastoupila Monika Janáková. Se souborem V tichých liliích přivezla typické divadlo poezie. V jednoduchých kostýmech a scéně přednesla skupina Erbenův „mytický“ horor Svatební košile. Vše bylo jak má být, nic nepřečuhovalo. Ani nepřekvapovalo. Jako pedagogický krok ve vývoji herců skvělé představení. Nic víc.
A tak letos prapor Jesliček nejpevněji držel jesličkovský bard Jan Dvořák. Se svými Dospělými embryi přivezl vlastní adaptaci Vančurova Konce starých časů nazvanou Rozmarný konec starých časů. Obrovský soubor čítající, nemýlím-li se, dvacet jednoho herce jednu klavíristku (Monika Janáková) mnoha věků a hereckých zkušeností předvedl pravé skupinové představení, ve kterém si každý aspoň trochu zahrál, a přitom se téma ani dramatický spád (příliš) neztrácely. Hrálo se mezi diváky, kteří byli jakýmisi účastníky obřadu. Čtyři praktikábly stačily k tomu, aby scéna byla dostatečně variabilní, a přitom hercům nepřekážela. Všemu a všem vévodil Petr Čapek jako kníže Alexej Megalrogov. Bylo patrné, že téma je mu blízké, že si je přetvořil k obrazu – či spíše postavě – svému. A bylo radost sledovat jeho dialogy a nadšení, s jakým hrál. A byla radost sledovat také režijní řešení každé scény. Jan Dvořák své představení tentokrát nebývale rozpohyboval a současně udržel hudebnost, ironii a nadhled.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':