Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2003, č. 4, s. 27 - 29, Vít Závodský.

Za humny Brna se rozvíjí festivalová tradice

Veverská Bítýška, poklidné městečko nedaleko gotického hradu Veveří a brněnské přehrady, je vyhledávaným, i pravidelnou lodní dopravou dostupným východiskem četných značených turistických tras. V poslední době sem však stále raději míří mladé ochotnické soubory, neboť se tu letos již pošesté konalo kvalitní červnové setkání amatérských divadel Na prknech.
U zrodu zezdola vytvářené a úspěšně se rozvíjející tradice stojí sedm let pracující agilní amatérský soubor Prkno, kde jako všestranný a obětavý spiritus agens působí rozhlasová a televizní moderátorka Jaroslava Rozsypalová. Prkno je názorným příkladem toho, co pro společenský a kulturní rozvoj nevelké obce dokáže vykonat soudržná parta lidí, je-li morálně i finančně podporována osvícenou místní samosprávou. Zhruba patnáctičlenná skupina kamarádů, výrazně se uplatňujících rovněž v uměleckém prostředí nedalekého velkoměsta, se věnovala zprvu dramatické výchově dětí, kterou ostatně nezanedbává ani dnes. Začátečnickou etapu získávání zkušeností uzavřelo navázání spolupráce s amatérským experimentátorem sedmdesátých a osmdesátých let, Brňanem Janem Vašíčkem, který od té doby rád dělí své tamní chatařské víkendy s režírováním Prkna. Výčet úspěchů této součinnosti zahrnuje např. básnivé nastudování Macourkovy Hry na Zuzanku (účast na Šrámkově Písku) a sérii hojně reprízovaných nonsensově laděných pořadů - koláž povídek K.I. Galczyńského Strávím s tebou celou noc aneb Rohypnol 99, pásmo surreálných scének francouzské meziválečné avantgardy Pán Bůh s námi, je tu Cami, dvojici tragikomických aktovek Valentina Krasnogorova Pelikáni v pustině, do klauniády přechýlené Císlerovy Brejle nebo původně loutkářskou absurdistickou hru Vlasty Špicnerové Docenti. Prkno pravidelně vystupuje ve sklepním prostoru Divadla Husa na provázku, v několika dalších brněnských scénách či klubech (Divadlo Barka, Labyrint, Podivný Hamlet, Leitnerova ulice, tuřanské Sdružení Práh aj.), na festivalech pouličního divadla i na zájezdech (Mezi ploty Praha, Vyškov, Tišnov, zámek Oslavany, hrad Kolštejn atp.), o přínosu k pospolitému životu obce (od maškarních plesů přes populární „neckyády“ po tradiční jakubské hody) nemluvě.
S pořádáním festivalu Na prknech začala Veverská Bítýška v r. 1998. Hned napoprvé se ho zúčastnilo šest part s osmi představeními a už tenkrát se hrálo i na hradním nádvoří. Druhý, výrazně rozšířený ročník zahrnul tucet souborů z deseti míst včetně Prahy a jeho neoficiálním vítězem se stal Gogginův americký muzikál Jeptišky v suverénním podání temperamentní herecké pětice z Kroměříže, která se prosadila i na Jiráskově Hronově. Další rok absolvovala desítka kolektivů včetně jihomoravského reprezentanta na Wolkrově Prostějově a následně Jiráskově Hronově Špatně zabržděno a ÚSTAF z Velkého Meziříčí a Brna-Komína (dadaistická montáž The Best of Voiceband) nebo zlínské Malé scény (Thomas Bernhardt: Ritter, Denne, Voss). Na čtvrtém ročníku mezi desítkou účastníků excelovala ostřílená trojice - brněnský Pro100r s dramatizací Jarryho Nadsamce, vyškovský soubor G s Trnkovou Zahradou a Malá scéna Zlín s Lorcovou tragédií Dům doni Alby. Loni pak mezi 13 soutěžícími trojici pomyslných „medailistů“ tvořily vedle zmíněné Malé scény (česká premiéra Daumasovy modelové předlohy Hřbitov slonů) brněnské Studio Dům (důmyslně stylizovaná staroindická „love story“ Princ Bhadra a princezna Vasantaséna) a vysokoškolské TheAtrum Cmundi Brno (dramaturgicky objevné Euripidovo drama Alkéstis).
Letošní třídenní, programově naštěstí již ne tak nabitá akce opět neměla charakter postupové soutěže (ty jsou na konci sezóny beztak už uzavřeny), i když se nejlepší inscenace i jednotlivci konkrétního ocenění jako obvykle dočkali. Šlo o skutečně neformální družnou „slezinu“ převážně mladých, novým tématům i jevištním postupům nakloněných lidí, odolávajících televizně konzumním svodům dneška. O „Setkání“ byl i nyní takový zájem, že si organizátoři mohli účastníky vybírat. Nakonec se sem sjelo 14 souborů z osmi obcí (ponejvíce z Brna a blízkého okolí, ale také z Vyškova, Zlína, Břeclavi nebo jesenického Bludova), aby tříčlenné odborné porotě a hlavně divákům i sobě navzájem předvedly 13 soutěžních a dvojici ostatních inscenací, doprovázených speciálním seminářem Daniely a Nikoly Zbytovských, následnými rozbory a tolerantními diskusemi. O některých již AS referovala v rámci jejich předvedení na příslušných regionálních přehlídkách, takže si jich tu všimneme jen krátce. V ovzduší příjemné pohody, organizované starosvětským zvonečkem, šla i v tropických vedrech prvních letních dnů a nocí únava jaksi automaticky stranou. Většina vystoupení se odbývala ve velkém sále zútulněného kulturního domu, jehož občerstvovací zázemí představovaly výtečná restaurace a pohostinný penzion. Čtyřmi odpoledními reprízami se však akce po letech vrátila na skromné podium nádvoří hradu Veveří, a to s přispěním jak tamního kastelána Petra Fedora, tak příznivého počasí. O jednotnou, recesně laděnou výtvarnou část festivalu s keramickými suvenýrky, archy pro divácké reflexe a výstavkou dokumentárních fotografií se opět postarala Iva Zejdová. Žánrové spektrum této „rodinné“ přehlídky (záštitou ji podpořil Obecní úřad a místní hospodyně pohotově přinášeným ovocem, koláči a buchtami) zůstalo dostatečně široké, protože každá z účinkujících part (na poslední chvíli se omluvily Divadlo Satori Brno a hostující Taneční divadlo Basta z téhož města) si sama zvolila nastudování, které pokládala pro sebe za nejtypičtější. Setkání doplnily nesoutěžní produkce - brněnské Divadlo Malé (h)ry s letitou inscenací hříčky Francouze Pascala Vrebose Pirueta aneb Dvě baby samy doma, založené na konfrontaci stanovisek babičky a vnučky při společném večeru, a propracované voicebandové etudy gymnaziálního kolektivu ÚSTAF Brno, které vylehčily závěrečný ceremoniál s předáváním cen.
Dětskému obecenstvu byly adresovány pohádky, shodou okolností nacvičené dvěma nováčky přehlídky a mladými začínajícími partami, čemuž pak odpovídal i celkový jevištní výsledek. Úvod obstaral Amatérský spolek Čebín s autorskou předlohou svého režiséra Tomáše Cardy Vdavky na draka. Pět let pracující skupina z nedaleké vesnice se pokusila o útvar parodie, obsahově chudý, dějově nastavovaný text však vyústil do jevištní zdlouhavosti a statičnosti. O poznání lépe se dařilo nejvzdálenějšímu festivalovému účinkujícímu, souboru Blud v tyjátru z Bludova na Šumpersku, který při další ukázce „sousedského“ divadla sáhl po báchorce Zdeňka Kozáka Jak s Julinkou čerti šili. Svému debutu daly režisérky Juliana Vohralíková a Alexandra Bauerová jistý interpretační nadhled, z poněkud disparátní interpretační složky zaujal Jan Šaj v postavě ševce Ondry.
Někteří z účastníků upoutali především nevšedními dramaturgickými sondami do hájemství absurdna a divadla krutosti. Oceněné hostitelské Prkno se představilo spojením dvou tragikomedií Francouze René de Obaldii do představení Kat a Velkovezír, s diametrálně odlišnými pohledy propírané již několika přehlídkovými porotami. Bizarní, jazykově poetické předlohy (překlad Jiřího Konůpka) poučeným pojetím Pavla Vašíčka plně zapadly do dlouhodobé repertoárové kontinuity houževnatého souboru, v expresivní herecké komponentě však přece jen narážely na hranice divácké sdělnosti, křečovitosti a stereotypu. Divadlo G Vyškov, celý přehlídkový maraton uzavírající Ghelderodovým Escorialem v režii Hany Vymazalové, rovněž doplatilo na introvertní jevištní přístup, který ani při pozoruhodném výkonu Lukáše Tvrďocha coby šaška Foliala znemožňoval publiku intenzivnější vcítění do abstrahujícího, poněkud morbidního alegorického obrazu všeobecné agonie.
Tři další ansámbly alespoň zčásti zabrousily do hudební oblasti. Svatopluk Domu kultury Hodonín si vyzkoušel plenérovou reprízu Balady z hadrů Jiřího Voskovce a Jana Wericha. V režii hrajícího zkušeného divadelníka Dušana Grombiříka, který z villonovského příběhu eliminoval původní rámec divadla na divadle, a naopak do něj bez dalších nevhodných aktualizací vsunul Ježkovy melodie z jiných her „Osvobozených“, šlo o standardní, temporytmicky váznoucí nastudování, kde dvojici protagonistů (Jiří Pavůček, Vladimír Jašek) i málo charismatického básníka (Rudolf Kovář) zčásti zastínila oceněná Běta Švancerová v epizodní postavě moudré Žebračky. Poněkud rozporuplně vyznělo tentokrát vystoupení renomované Malé scény ZUŠ Zlín (bohužel nevyčkala ani na veřejné hodnocení), kde režisér Petr Nýdrle až příliš radikálně zasáhl do Shakespearovy Marné lásky snahy. Z drasticky redukované předlohy se záplavou výborně přeložených erotických dvojsmyslů a slovních hříček se stal nonstop odehraný večer s doplněnými písněmi, oscilující na hraně hudební komedie a přímočaré parodie. Odměněn za mimořádné zvládnutí pohybové a pěvecké složky, vyzněl v daném kontextu „nejprofesionálněji“ jazzový muzikál Tracyho tygr, který podle proslulé Saroyanovy novely napsali překladatel Jiří Josek a skladatel Vlastimil Šmída. Haná při MKS Vyškov je pro tento žánr výborně vybavena, takže si režisér Tomáš Dorazil ml. troufl přizvat choreografku původního ostravského provedení Lenku Dřímalovou. Při využití tamní nahrávky a nejednoho osvědčeného nápadu zrodilo se nastudování snad zčásti odvozené, ale zároveň co do literární poetiky pochopené, scénicky metaforické a syntetické, disponující nejen neobvyklým sponzorem „Pohřebnictví Hnátek“, ale především dynamizujícím baletním kvartetem i kvalitními sólovými kreacemi (oceněný Tomáš Béza jako Tracy, Přemysl Ševčík coby skutečně šelmí Tygr).
Dvojice souborů čerpala ze sféry pohybového divadla. Takřka bez verbální složky se obešlo nedlouhé, ale bohatě strukturované a porotou právem vyzdvižené vystoupení „provázkovského“ Studia Dům Rytmy krčmy (režie Eva Brhelová). Patrně ve volné návaznosti na starší pořad Odpady a ve zřetelné inspiraci němou filmovou grotesku odvíjel se v tenké dějové lince sled přesně rozfázovaných nebo simultánních etud, jejichž aktéry byli mírně karikovaní hospodští štamgasti, používající imaginárních rekvizit. O poznání méně sdělně vyzněl - možná i s ohledem na pokročilou večerní dobu - přínos skupiny Trdla DS Thália Vyškov, která pod vedením Dany Kachlíkové předvedla půlhodinový „tanec smrti“ Sektegah. Na motivy pověstí jednoho z indiánských kmenů sepsal Jáchym Topol symbolický příběh o zlu a očistě, umožňující jevištně využít archetypálních znaků, rituálních prvků i působivého zvukového plánu.
Nad běžný průměr se pozdvihla čtveřice oceněných souborů s autorskými ambicemi, kde by si každé nastudování zasloužilo samostatnou recenzi. Účastník letošního Šrámkova Písku Regina Břeclav předvedla na podkladě slovenského scénáře dramatizaci Márquezovy povídky Nejkrásnější utopenec na světě. Spolu s diváky umístěnými na jeviště evokovala atmosféru ustálené komunity, v níž pod vlivem silného vnějšího impulzu dochází k obrodné proměně. I když k autorovu magickému realismu směřovaly jen náběhy, šlo o vystoupení se zřetelným dramaturgicko-režijním názorem (Michal Huvar, Martin Janků, Zdeněk Miklín), kultivované a stylově čisté, napájené asociativním lyrismem, jemnou erotikou i humorem. Brněnské Divadlo Čára, vzniklé transformací zmíněného univerzitního TheAtrum Cmundi (s Mastičkářem a Polapenou nevěrou se probojovalo na letošní JH), může v přítomné době nabídnout hned několik titulů. Pro Bítýšku vybralo vynalézavou variaci poslední prózy Karla Čapka, adaptátorem a režisérem Ladislavem Stýblem pojmenovanou Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna. Před publikem opět usazeným ve stísněném jevištním prostoru se v mozaice relativizujících pohledů skládal portrét pozérského pseudoumělce (vynikající Jiří Bartoň), v němž sugestivní inscenace s původní hudbou klavíristky Jany Cindlerové a několika pozoruhodnými kreacemi (Monika Bártová, Zdeňka Roháčková aj.) groteskní expresivitou zdůraznila histrionství a morální odpudivost ústředního typu. Příjemné osvěžení přineslo druhé představení Prkna, montáž dvou povídek (Karolininy Vánoce, Guvernantka Gertruda) humoristy Stephena Leacocka, kterou pod názvem Poklesky se čtveřicí mladých hereček připravil Pavel Vašíček. V minimalistické scénografii invenčně vyřešil problém převodu epiky do vhodného a čitelného scénického tvaru: interpretky si ve svižném tempu předávaly part vyprávěčů i jednotlivých mužských či ženských figur, v plenérových podmínkách předvedly neběžnou kolektivní souhru a cit pro spisovatelovu svéráznou komiku. Pomyslnou palmu vítězství si pak z hradního nádvoří odvážel jeden ze sympatických samorostů brněnské amatérské Thálie, Divadlo Líšeň, odměněné „za osobitý výtvarný výraz inscenace a jeho nápadité a přesné jevištní rozehrání“. V klaustrofobické konstrukci ze dřeva, rour a igelitů si trojice aktérů doslova vychutnávala textově režijní (Pavla Dombrovská), scénografické (Antonín Maloň, Luděk Vémola, Petra Kubáčková) i hudební (Tomáš Vtípil) rafinovanosti jarmareční „rakvičkárny“ Domovní requiem (poněkud připomínající Pitínského Buldočinu), která s využitím maňáskových, rukavicových a hlavičkových loutek průřezem krysami zamořeného obydlí s drastickou názorností demonstrovala pocit děsu a hnusu z odvrácené strany dnešní konzumní společnosti.
Šesté setkání Na prknech se díky obětavým organizátorům, kteří vše potřebné řešili s úsměvem a „za pochodu“, i tentokrát vydařilo. Slibně započatá tradice se opět proklubala o kousek dál a vážní zájemci o předletní termín jeho 7. ročníku 2004 jsou už nyní do Veverské Bítýšky srdečně zváni.
Vít Závodský
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':