Databáze českého amatérského divadla

Texty: Ostrava-Poruba, Číhal, Jan: Bílé divadlo Ostrava aneb Zkoumání lidského údělu. In Divadla svítící do tmy II. Praha, NIPOS 2007, s.161-176.

Číhal, Jan: Bílé divadlo Ostrava aneb Zkoumání lidského údělu. In Divadla svítící do tmy II. Praha, NIPOS 2007, s.161-176.
Bílé divadlo Ostrava

Bílé divadlo založil na podzim roku 1982 Jan Číhal se svým kamarádem Luďkem Jičínským. Rozhodli se zdramatizovat Kluby poesie Bohumila Hrabala, k čemuž jim dal autor požehnání. Protože potřebovali obsadit roli Bondyho, přizvali bratra Luďka Jičínského Petra, jinak fotografa, který začátky Bílého divadla fotograficky dokumentoval. Zřizovatelem Bílého divadla se stalo Obvodní kulturní středisko Ostrava-Poruba, kde také soubor zkou­šel a vystupoval. K souboru se postupně během zkoušení přidává Iva Číhalová, Táňa Bartošová a Roman Baťko - tato skupina lidí na podzim roku 1983 sehraje první hru Bílého divadla - HRÁZ VĚČNOSTI (jak dali název Klubům poesie). Na. premiéru pozvali i Bohumila Hrabala, ale ten v té době ležel v nemocnici. Bylo to vlastně první uvedení protagonistů Hlučné samoty Hanti, Vladimíra a Egona Bondyho na české jeviště, i když se toto předsta­vení vůbec na jevišti nehrálo. Hrálo se uprostřed sálu s arénovitým uspořá­dáním prostoru. Teprve později uvádí Hlučnou samotu divadlo Na zábradlí a ostravské divadlo na tehdejší Komorní scéně v divadle loutek.
Jan Číhal, který přišel do Ostravy po vojně, kde se seznámil s Vladimírem Machkem, který byl a je dodnes dramaturgem Bílého divadla, i když žije v Českých Budějovicích, a kterému Bílé divadlo vydalo sbírku poezie CO VŠECHNO ZA VODOU, byl koncem šedesátých a v sedmdesátých létech velmi ovlivněn otevřeným fyzickým divadlem, jak jej v té době představovali světové soubory, které bylo možné vidět na divadelních festivalech v Polsku, především ve Wroclawi. Tak se seznamoval a byl ovlivněn pracemi Jerzy Grotowského a jeho Teatru Laboratorium, kde zhlédl proslulou - Apocalypsis cum figuris. Ovlivnila ho Communa Baires se svým do krajnosti provedeným politickým divadlem, Odin Teatret a jejich představení Dům mého otce (Bílé divadlo v devadesátých létech uvádí hru Dům mé matky), ale snad nejvíce je ovlivněn totálním divadlem Living Theatru, jehož práce znal četbou časopisu Divadlo a jejich dvojím vystoupením u nás. Pod vlivem prací těchto souborů, se rozhodli členové Bílého divadla uspořádat setkání divadelních zájemců o proces společné tvorby formou divadelních dílen.
První dílna, která proběhla v sálku porubské osvětovky, byla věnována agitačnímu divadlu.Vedl ji Petr Oszlý z divadla Na provázku, které tehdy spolupracovalo s různými evropskými divadelními soubory na společném projektu Komenského Labyrintu. Informoval účastníky dílny o vystoupení Livingu s Antigonou v Praze a z jeho vystoupení přehrál zvukový záznam. Bílé divadlo potom sehrálo TURNIKETY SMRTI - šokující obrazy o násilí ve světě - na základě této ukázky se pak rozvinula dlouhá diskuze půso­bivosti různého zobrazení násilí, o hranici, kterou by divadlo mělo, nebo nemělo překračovat.
Další divadelní dílna, kterou uspořádalo Bílé divadlo, byla dílna, věnovaná pohybovému divadlu. Vedl ji Václav Martinec, se kterým se Číhal seznámil v pražském Bílém divadle, kde se zúčastnil konkurzu, ale které v té době prakticky končilo. Dílna se uskutečnila začátkem prosince opět v sále osvětovky. Byla zahájena tříhodinovou rozcvičkou. Pak Bílé divadlo sehrálo ukázku pohybově výtvarného divadla podle prózy polského spisovatele Tadeusze Nowaka s názvem JABLKO PRO KRÁLE - JABLKO PRO KATA. Ukázka měla čtyři části: Milostné hry - Křížová cesta - Lidová hra se smrtí - Znovu milostné hry. V závěru se po velkém bílém plátně kutálí do diváků velké množství červených jablíček. A tady začíná společná práce účastníků dílny, kterou řídí Václav Martinec. Poslední obraz ukázky se mění v jiný, diváci začínají manipulovat s rekvizitami, zaujímají stále jiné a jiné pozice v hracím prostoru, hledají se navzájem, poznávají se, jsou zaujati hrou. Na prostěradlo rozměrů dvakrát dva metry, které leží na zemi, nastupují postupně účastníci dílny a předvádějí společně krátké etudy. Jednou je to Labyrint světa, pak Boj o moc, Tajné hry, Poznání, Přitažlivosti, Ráj teď!
Celou pohybovou dílnu natočil na 16 milimetrový film vítkovický amatérský filmový kroužek Konglomerát, Byl uváděn na soutěžním festivalu amatérských filmů v Uničově, kde získal cenu.
V létě 1984 se herci Bílého divadla vydávají za svou inspirací do přírody, hrací prostor nacházejí v parcích, na břehu řek a rybníků, na louce nebo dokonce i ve vodě. Základem první divadelní přírodní akce jsou lidové motivy ze sbírky Bartoše a Sušila - akce se jmenuje BÍLÉ SNY a herci za ranního oparu vstupují na louku s třímetrovou figurínou smrti - hraje se lidová hra se Smrtí. Ale do tohoto obrazu vstoupí skutečné zranění jednoho z herců, teče krev a herec je houkající sanitkou odvezen k ošetření - ale hra pokračuje - realita života vstoupila do hry. Divák - účastník akce.znejistěl. Tato přírodní akce se poprvé hrála v září 1984 na Senohrabských strašidlech .
Další přírodní akce, která se hrála o rok později v Senohrabech, byl MÁJ. Akce na motivy Máje K.H.Máchy. První provedení se ale uskutečnilo na břehu a ve vodě rybníku v Klimkovickém parku, v tom čase už mělo Bílé divadlo zřizovatele právě v Klimkovicích v Jednotném kulturním středisku. Netradiční projev a výběr svérázně ztvárněných témat nebyl po chuti kulturnímu středisku v Porubě. Zřizovatelství souboru zrušilo, a tak herci Bílého divadla dojížděli na zkoušky do městečka poblíž Ostravy.
Téměř celý rok 1985 zkouší herci Bílého divadla v Klimkovicích, v sálku lidové školy umění, hru, jejíž scénář napsal kdysi Jirka Pavloušek, pro tehdy velmi avantgardní brněnský Quidam, jejichž Archimimus, s Petrem Oszlým v hlavní roli, také významné ovlivnil Číhala v chápání fyzického divadla. Pohybová studie s minimem slov TRISTAN A IZOLDA se nesla ve znamení agresivně expresivního divadla, v němž se v arénovém uspořádání, v bezprostřední blízkosti diváků, uplatňovala hra obnaženého těla a metaforické využití rekvizit.
Premiéra byla v prosinci 1985 v Ostravě, v příštím roce se Tristan a Izolda hrála na krajské přehlídce ve Valašském Meziříčí s velmi rozporuplným ohlasem. Stejný ohlas měla hra téhož roku na Šrámkově Písku. V březnu 1986, na krajské přehlídce netradičních divadel ve Valašském Meziříčí, má premiéru Antigona. Akce, kterou společné s herci Bílého divadla vytvářeli i účastníci festivalu. Volně podle Sofokla a Brechta sestavená performance proti násilí a nesvobodě ve společnosti, vládce Kreon mlátí lidi gumovým policejním obuškem, aby nakonec byl davem svobodných lidí zlikvidován a závěrečnou píseň Johna Lennona -Dělejme všichni mír - zpívá celý sál.
Po uvedení Antigony přicházejí na vedení Jednotného kulturního střediska dva pánové a zajímají se o všechny scénáře Bílého divadla. Ředitel velmi znejistěl, a tak poprosil herce divadla, zda by nechtěli změnit zřizovatele.
Klauniáda Dva kohouti na smetišti se začíná zkoušet ve velkém sále sdruženého klubu ROH ČSD v Bohumíně (asi půl hodiny vlakem od Ostravy). První provedení je opět ve Valašském Meziříčí na krajské přehlídce začátkem roku 1987. Jana Paterová popsala v Amatérské scéně 5/87 vystoupení herců Bílého divadla takto: „Dva kohouti na smetišti jsou inspirováni Hrabalovou prózou Příliš hlučná samota. Tato inspirace však znamená pouze prvotní impuls, pak se hra osamostatňuje a stává se modelovou životní situací. Zábavná hra, která má vzbudit zájem krásné dívky, se nakonec mění v urputný zápas, který už nemá žádný obsah ani cíl, ale destruuje základní lidské hodnoty. Dva kohouti na smetišti tak nejsou jen bravurní klaunskou etudou, ale skutečnou „malou hrou“ s velkým tématem. Pokud se oběma hlavním aktérům (Jan Číhal a Luděk Jičínský) podaří získat i větší technickou jistotu, bude úspěch Bílého divadla nesporný.“
V roce 1987 připravují herci Bílého divadla inscenaci, která je velmi volně inspirována knihou lotyšského autora Margerse Zariňše (Nepravý Faust), texty alžbětinského dramatika Christophera Marlowa a francouzského básníka Paula Valéryho (Můj Faust), doplněno textem polského prozaika Jerzy Krzysztoně.
Někdejší středověký učenec, modifikovaný do lotyšského kulináře magistra Trampedacha (Jan Číhal), byl tu prostřednictvím mefistofelské postavy Marlowa (Luděk Jičínský) konfrontován s mystickou pangermánskou ideologií i krutými praktikami nacismu, a to za využití odpovídající hudby Richarda Wagnera a P.I.Čajkovského. Faustovský hrdina se posléze replikami i kostýmem transformoval ve fanatického, osobní mocí opojeného fašistu - velitele koncentračního tábora (hlediště dokonce náhle obkroužil ostnatý drát), nežli v závěru produkce zhynul. Představení určené pro arénní prostor zaujalo spojením syrového, naturalistického detailu (rožnění kuřete, cihlová zídka) s expresívními prvky (do křeče přechýlená herecká akce, maskování a la punk) i nezvyklou prací s rekvizitou (herec celý omotaný bílým fáčem aj.).
Při příležitosti divadelního Setkání IV v Ostravě-Mariánských Horách, v květnu 1988, sehrálo Bílé divadlo svého Fausta, doplněného o Fausta II - diváci byli zdí, která byla postavená přes celý sál, rozděleni na východ a západ, s ukázkou předností a nedostatků tohoto rozdělení, aby nakonec byla tato (berlínská) zeď rozebrána. Všechno bylo natáčeno na kameru. Existuje video nahrávka. Všichni se potom sešli u jednoho společného baru. Ještě před samotným představením byla vernisáž výstavy fotografií a různých objektů (především bílých), kterou připravili herci divadla.
SLEPCI, které Bílé divadlo uvádí poprvé začátkem roku 1989 v Ostravě, a později hraje na divadelních přehlídkách a dílnách (Nový Jičín, Třinec), se skládají ze dvou částí. Prvá je podle M.de Chelderodeho, kde slepci končí v bažinách (dle herců divadla v bažinách výdobytků konzumní společnosti), v druhé části pak herci jako slepci, oblečení do společenských obleků, za zvuků vlezlé písně, vyzvou diváky k tanci, během něhož je tvarují do různých soch, aby pak v závěru, při vypnutí hudby, zůstali v celém sále sochy strnule stojících diváků, zatímco slepci odcházejí jinam, snad na ulici......
V dané době představovala činnost Bílého divadla ojedinělý příklad cílevědomé, nekompromisní snahy o zkoušení řady principů a podob alternativního divadla. Zachovávali věrnost zásadám názorově nekompromisního přístupu i stylovému uměleckému ztvárnění svých produkcí. Preferovali dramatický tvar, vybudovaný na akcentaci nonverbálního scénického projevu, kde text obvykle tvořil spíše významově nosnou osnovu důmyslně prokomponované formy mnohovrstevného obrazu jevištní akce. Moderní scénický projev zahrnoval prvky provokace (ne však samoúčelné) a nekonvenční experimentálnost.
Účast Bílého divadla na divadelních přehlídkách 1982 ~ 1989:
Krajská přehlídka netradičního divadla Valašské Meziříčí:
Hráz věčnosti,
Antigona,
Dva kohouti na smetišti,
Tristan a Izolda,
Faust.
Celostátní přehlídka mladého a netradičního divadla - Šrámkův Písek:
Tristan a Izolda,
Dům mé matky.

Vedoucí Bílého divadla: Jan Číhal
Dramaturg: Jan Číhal, Vladimír Machek, Luděk Jičínský
Režisér: Jan Číhal, Luděk Jičínský
Herci: Jan Číhal, Luděk Jičínský, Petr Jičínský,
Iva Číhalová-Durczáková, Táňa Bartošová, Roman Baťko, Jiří Mayer, Iva Mielníková, Mirka Maderová, Martin Buriánek.

Po roce 1989 může Bílé divadlo pokračovat ve svých „bílých snech“ v příznivějším, otevřenějším klimatu. Nabírá svůj druhý dech. Jeho inscenace dosahují větší zralosti, jeho paradivadelní akce získávají na formátu a rozletu. Přibývají i další členové a rozšiřuje se i divácká obec nejen naše, ale i zahraniční.
Divadlo se stává občanským sdružením, které nemá své vlastní sídlo. Zkouší v pronajatých prostorách, má pouze svůj sklad na rekvizity a kulisy. V době, kdy mnohé alternativní soubory osmdesátých let nevědí co hrát, připravuje Bílé divadlo a v roce 1990 uvádí inscenaci Dům mé matky, vycházející z básně Vladimíra Holana Návrat, v níž téma meditace nad životem a smrtí získává působivý, divadelně symbolický výraz. A pak, téměř každý rok, uvádí divadlo novou inscenaci. V roce 1991 je to Červený kohout letí k nebi podle textu Miodraga Bulatoviče, osnované na evokaci prvků folklorních, svatebních a iniciačních. O rok později je to Smrt ve starých dekoracích podle Tadeusze Rózewicze, která zaujme i svým základním gestem: publikum na jevišti sleduje akci v divadelním sále plném starých kulis a dekorací.
V dalších létech uvádí soubor dvě plenérové akce: výtvarnou Bílou lokomotivu, inspirovanou životem i poezií Edwarda Stachury, a ve vánočním čase na náměstí v centru Ostravy pak každoročně Betlém na motivy K.J.Erbena.
S důrazem na prohloubení herecké práce členů divadla je uvedení Beckettových Šťastných dnů a Krappovy poslední pásky jako tragikomický dialog o smyslu, nesmyslu i kráse života.
Za prozatímní vrcholy činnosti Bílého divadla je možné považovat dvě inscenace: Ty, který lyžuješ (1997) a Poslední večeře (2001). Ze známé knihy Velíškových kreseb Lyžaři dokázalo Bílé divadlo vytvořit absurdně groteskní podobenství dnešního stádního světa. Šestice nahých mužských těl na starodávných lyžích, vedená slepcem, se snaží obstát na své okružní cestě odnikud nikam. Bez jediného slova. Jen za doprovodu černě oděného dívčího kvarteta, reprezentovali lyžaři české divadlo na mnoha zahraničních divadelních festivalech.
Provokativní Poslední večeře je událostí obrazu a obrazu událostí, koncipovaná příběhem z bible.Všichni diváci sedí u bohatě prostřeného dlouhého stolu. Podivně vlezlý pocit viny z nepatřičnosti toho, kde jsme se to ocitli, se střídá s momenty nečekaných významových spojnic a asociací.
Od roku 1999 zkoumá Bílé divadlo „veřejný prostor“. Jsou to divadelní události, uváděné ve velké hale ostravského výstaviště OPILÝ KORÁB. Událost propojující antický mýtus o výpravě argonautů s osudy Arthura Rimbauda a s osudy novodobých nomádských tuláků, exulantů a bezdomovců. V tržnici téhož výstaviště: Poslední Godot, na Kuřím rynku v centru Ostravy akce ONI PŘICHÁZEJÍ, kde je využito výkladních skříní různých obchodů. Prosklený prostor kavárny Atlantik je využitý při inscenaci na motiv textu Jiřího Ortena, MY OBYVATELÉ SKLENĚNÉHO VNITŘKU. Na Přístí vlně v divadle Na zábradlí a později ve sklárně Ajeto v Novém Boru uvádí Bílé divadlo JÁ NEMĚL NIKDY UVÁZNOUT NOHAMA V TÉTO GALAXII podle textu J.P.Dupreye,
V roce 2005 má premiéru v pražském divadelním prostoru NOD inscenace na motivy tvorby Tadeusze Kantora a Czeslawa Milosze Z TOHOTO OBRAZU UŽ NIKDY NEODEJDU. Představení, které se odehrává na skutečném, funkčním, dřevěném kolotoči a se kterým soubor často vystupuje na divadelních festivalech, především v Polsku.
Bílé divadlo v roce 2007 oslaví 25.výročí od svého vzniku. K tomu uvede novou inscenaci OBČERSTVENÍ (Refrigerium). Připraví přehlídku svých inscenací a pozve k vystoupení v Ostravě sobě blízké divadelní soubory.
Nové poměry po roce 1989 umožnily Bílému divadlu stát se pro Ostravu nepostradatelnou základnou setkávání toho nejvíce provokujícího, co naše scéna nezávislého divadla nabízela a nabízí. Svědčí o tom festival NĚKDE NĚCO v roce 1996 a 1998 a divadelní festival u příležitosti 15 výročí souboru.
V mnoha ohledech představuje ostravské Bílé divadlo paradoxně řečeno „klasiku" českého alternativního divadla.
Jan Číhal


Bibliografie:
Jan Roubal: Bílé divadlo Ostrava, Divadlo jako posedlost vůle a představa, Divadelní noviny, 2002, č.11, str.14.
Jan Roubal: Jsme na palubě opilého korábu (Rozhovor s Janem Číhalem) .In: Orghast 2003. Almanach příští vlny divadla, Pražská scéna, Praha 2002, str. 63 -65.
Vít Závodský: Zkoumání lidského údělu, Amatérská scéna 10/93, str.21.
Jana Paterová: Konfrontace, inspirace, perspektiva, Amatérská scéna 5/87, str.4.


Účast Bílého divadla na divadelních přehlídkách 1990 – 2006 v České republice:
Jiráskův Hronov: Dům mé matky, Červený kohout letí k nebi, Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu, Ty, který lyžuješ
Divadlo evropských regionů Hradec Králové :
Ty, který lyžuješ, Červený kohout letí k nebi, Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu
Otevřeno Chomutov: Ty, který lyžuješ
Divadlo v pohybu Brno: Tristan a Izolda, Poslední večeře
Festival Divadlo Plzeň: Ty, který lyžuješ, Červený kohout letí k nebi, Poslední večeře Oni přicházejí, Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu
Příští Vlna Praha: Bílá lokomotiva, Červený kohout letí k nebi, Ty, který lyžuješ

Hostování Bílého divadla v zahraničí:
Ty, který lyžuješ: Kazincbarcika - Maďarsko
Stockholm - Švédsko
Korbach - Německo
Komárno - Slovensko
Guntersdorf - Rakousko
Jelenia Góra - Polsko
Chalon-sur-Saône - Francie
Avignon - Francie
Périgueux - Francie
Paříž - Francie
Libourne - Francie
Torino - Itálie
Kyjev - Ukrajina
Warszawa - Polsko
Archangelsk - Rusko
Bratislava - Slovensko
Košice - Slovensko
Myjava - Slovensko
Zvolen - Slovensko
Trenčín - Slovensko

Červený kohout letí k nebi:
Košice - Slovensko
Bratislava - Slovensko
Paříž - Francie
Libourne - Francie
Périgueux - Francie
Prešov - Slovensko
Trenčín - Slovensko

Z tohoto obrazu už nikdy neodejdu:
Nitra - Slovensko
Pezinok - Slovensko
Warszawa - Polsko
Jelenia Góra - Polsko


Ostatní materiály o Bílém divadle:
1.Rodinné rituály, dokumentární film o Bílém divadle, natočila katedra teorie dějin dramatických umění Olomouc a Institut für Theaterwlssenschaft Berlin;
2.Barvy Bílého divadla, v cyklu Géniové, blázni a pábitelé natočila Česká televize Ostrava;
3.Divadelní pohybová dílna Bílého divadla, Filmové studio Konglomerát Ostrava;
4.Z těchto obrazů už nikdy neodejdeme, literární scénáře realizovaných inscenací Bílého divadla Ostrava, vydalo Bílé divadlo s přispěním grantu statutárního města Ostravy, nakladatelství ALEŠ, 2004;
5.Vladimír Machek: Co všechno za vodou, výbor poezie z téměř uzavřeného celoživotního díla, Vydalo Bílé divadlo a nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy, 2002.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':