Databáze českého amatérského divadla

Texty: Lysá nad Labem, Laštovka, Jiří: Profesionální Divadlo AHA! Diplomová práce 2004

Diplomová práce
J. Laštovka
PROFESIONÁLNÍ Divadlo AHA!
 
 
ÚVOD
Divadlo AHA! je profesionální divadelní soubor.Osmým rokem působí v KD Gong ve Vysočanech - Praha 9. V rámci divadelního projektu „Gong dětem“ produkuje ve všedních dnech dopolední a o víkendech odpolední představení pro děti a mládež za grantové podpory Hlavního města Prahy.
Profesionálnímu období předchází dlouholetá amatérská tradice. V této práci se budu zabývat zmapováním přerodu, který Divadlo AHA! postupně prožívá od 70. let 20. století do současnosti. Popíšu jeho minulost. Zároveň budu sledovat specifický proces jeho profesionalizace, který má jistě obecnější principy, využitelné v širším společenském kontextu, a to nejen pro ty, kdo jdou podobnou divadelní cestou. Co se děje se souborem, který se přestane věnovat divadlu jen ve svém volném čase z lásky a začne usilovat o to, aby se divadlem uživil? Uvidíme jak se mění personální obsazení, finanční podmínky, repertoár.
Tento rok soubor slaví své dvacáté „narozeniny“. Jak se ovšem ukáže, je dokonce ještě starší. Přestože jím za ta léta prošla více než stovka členů, umělecký šéf zůstává stále jeden. Touto „šedou eminencí“ je životní divadelník, herec, režisér, dramaturg, scénárista i scénograf Miroslav Pokorný (54). V závěru práce si s ním promluvím. V rozhovoru rozebereme problém profesionalizace, aktuální stav Divadla AHA! a jeho vyhlídky do budoucna. Také se budeme bavit o Mirkovi samotném.
Čerpám ze své zkušenosti člena souboru jako herce a přechodně divadelního produkčního. Ovšem mým hlavním zdrojem informací o Divadle AHA! jsou programy, letáky, fotky, dopisy, diáře, novinové výstřižky, články z časopisu Amatérská scéna, festivalové zpravodaje, diplomy, ceny, čestná uznání a další rozličné tiskoviny, které si Mirek Pokorný pečlivě více než dvacet pět let schovává do velkého proutěného košíku. Odkryjme tedy jeho horní víko a pojďme se podívat na to, co skrývá…..
AMATÉRSKÉ OBDOBÍ
Hudební divadlo Lysá nad Labem
Divadlo AHA! vzniklo z původního Hudebního divadla, které uvádělo značně naivní a umělecky nepříliš hodnotné komediální muzikály, jež si však v lokalitě Lysé nad Labem získaly obrovskou popularitu.
Nejprve, v polovině 70. let, vznikl v Lysé nad Labem Klub mladých ZO SSM. Asi čtyřicetičlenná parta, kterou spojovaly společné zájmy, přátelství, důvěra. V roce 1976 se v klubu zčistajasna objevil hudební skladatel Bohumil Kolací, neboli Míla, a zeptal se, zda by tu nechtěli zkusit dělat divadlo. Získal si je okamžitě. Mílu k takovéto „záslužné“ aktivitě ovšem nevedly pouze divadelní ambice, ale i daleko prozaičtější povinnosti. Po revoluci totiž vyšlo najevo, že byl agentem StB, krycí jméno Herec. Chtěl mít tedy všechny mladé „podezřelé“ volnomyšlenkáře z oblasti kolem Lysé a Nymburka pěkně pod kontrolou. A tak se v Lysé nad Labem začala psát historie Hudebního divadla.
Při svém vzniku si soubor zvolil žánr, kterým se chtěl zabývat. Zvolil si, jak patrno z názvu, hudební divadlo. Mezi jeho členy se objevili schopní tvůrci, a proto se orientovali i na autorskou tvorbu. Dohromady tvořili nejenom hry, ale i návrhy kostýmů, scén a dekorací.
Nicméně divadlo nebylo jejich jedinou aktivitou. Měli další společné zájmy. Jezdili spolu na výlety, jako vedoucí na pionýrské tábory, účastnili se akcí Brontosaurus, sázeli stromky. Občas si na víkend pronajali některý hrad, v pátek večer tam předvedli svou produkci, a potom až do neděle zkoušeli a užívali volna. Organizovali orientační závody a společně trávili dokonce i Vánoce. Jen v prvních deseti letech členové souboru uzavřeli devět manželství…
První autorský muzikál Filip a Kateřina autorů Pavla Šímy (text) a Míly Kolacího (hudba) měl premiéru na jaře v roce 1977. Po prvním úspěchu u obecenstva hned následovaly další inscenace. V roce 1978 vznikly Lyské balady a pověsti a v roce 1979 soubor uvedl muzikál Bezmasý víkend Sherlocka Holmese od stejných autorů pod režijním vedením Rudolfa Vedrala z divadla E. F. Buriana. I když vzestup kvality byl zřejmý, šlo přece jen spíš o lidovou zábavu a podívanou s jednoduchým dějem. V Černém a Bílém, z roku 1980, se však projevil stereotyp, dostavila se únava a posléze i krize. Na tomto muzikálu se autorsky podílel i Zdeněk Vild, který se připojil k tvůrčímu týmu. V „kritickém“ roce 1980 soubor také nastudoval muzikál Falešní proroci, jakýsi plagiát Voskovce a Wericha, autorů B. Nádvorníka a M. Kolacího, opět v režii zkušeného profesionála R. Vedrala. Ale tentokrát soubor neuspěl ani před sebou, ani před publikem. Snad proto, že profesionál neměl tolik času pro amatérský soubor, možná proto, že se až příliš zhlédli v Osvobozeném divadle. A také se ukázalo, že ani herci dosud dostatečně nezvládli řemeslo. Nakonec představení skončilo u premiéry, bez repríz. Inscenace se přesto objevila na přehlídce Šrámkův Písek. Porota řekla své, což znamená, že soubor nepochválila, ba naopak. Žádný soubor pochopitelně není rozradostněn negativním posudkem. Bylo zapotřebí se zamyslet nad dosavadní dramaturgií a divadelní prací vůbec.
„Dodal jsem si odvahy a sepsal podle Machiavelliho Mandragory Komedii pro pár kapek, k níž hudbu složil B. Kolací,“ vzpomíná M. Pokorný. „Snažil jsem se o rovnováhu činoherní a hudební stránky. Nebylo už možné, aby si každý dělal, co chtěl a uměl, a tak ze souboru postupně odešli ti, které bavilo jen zpívání.“
To byl vlastně první, zatím ještě malý krůček k cestě za jiným divadlem, divadlem syntetickým. V inscenacích se od té doby začínají projevovat znaky Divadla AHA!. Muzikál Komedie pro pár kapek měl premiéru v roce 1982. Od tohoto titulu tedy převzal režii Mirek Pokorný. V následujícím roce 1983 pokračoval muzikálem Člověk Jan doktor Faust podle loutkáře Matěje Kopeckého. S Faustem byl soubor také doporučen pro výběr do národní přehlídky Šrámkův Písek. Při přípravě této inscenace odpadla řada lidí, neboť práce v souboru se stala tvrdší, daleko cílevědomější; mnozí se „viděli“ pouze v muzikálu, také divácký ohlas už nebyl tak vřelý. Faust se stal jakýmsi sítem. Odešli ti, kteří inklinovali pouze k nenáročnému muzikálu, a zůstalo jen několik nadšenců: ti byli ochotni snášet počáteční neúspěchy a prohry.Pravdou je, že po neúspěchu Fausta se soubor téměř rozpadl.
Kdybychom pátrali v archivu Československé televize, nalezli bychom Hudební divadlo v záznamu, jelikož televize s ním natočila dva samostatné půlhodinové pořady (Neděle v klubu a Návštěva v klubu). Soubor se navíc podílel na dalších dvou krátkých pořadech (A co večer?, Šporkovský les).
AHA! - Amatérské, Hudební, Autorské!

V roce 1984 se Mirek Pokorný a s ním i několik dalších členů Hudebního divadla rozhodli opustit pole „nevázané zábavy“. Míla Kolací odchází a s ním se vytrácí i méně náročné inscenace, zaměřené zejména na písničky a jejich kvalitní interpretaci zpěvem na mikrofon, s menším důrazem na divadelní složku. Jeho místo hudebního skladatele od té chvíle přebral Petr Moravec.
Divadelní soubor změnil od února roku 1985 nejen svého zřizovatele, jímž se stalo Městské kulturní středisko v Lysé nad Labem, ale i svůj název na Divadlo AHA!. To si kladlo za cíl přinášet hry divadelně propracovanější a s větším uměleckým posláním. Soubor měl asi 20 členů včetně technického personálu. Mirek Pokorný po uvedení her Komedie pro pár kapek a Člověk Jan doktor Faust, kde prokázal své autorské a režijní schopnosti, získal jejich plnou důvěru jako nový souborový lídr. Nadcházející inscenace zůstaly i nadále autorské po textové, hudební i režijní stránce, ale celkové pojetí se lišilo. Činoherní složka se začala stávat rovnocennou složce hudební a tvořila s ní neoddělitelný celek. Cílem Divadla AHA! byla snaha o divadelní syntézu (sjednocení herectví, slova, pohybu, hudby, zpěvu a výtvarné složky) a o maximální využití všeho, co se vyskytuje na jevišti. A hned první inscenace zaznamenala obrovský ohlas.
 
AHA! První zářez!

M. Pokorný: Tragédyje masopustu čili: Poslechněte, lidé
(Rozmarné leporelo o lidské krutosti, a také o tom, z čeho ona roste)
Režie: Miroslav Pokorný
Hudba: Petr Moravec
Scéna a kostýmy: Věra Marková
Světla: Zdeněk Herclík, Míla Hlavsa, Zdeněk Pech
Inspicient: Míla Hlavsa
Hrají: Iveta Dubovská, Jiří Hanzlík, Martina Hasmannová,
František Jirousek, Věra Marková, Petr Moravec,
Miroslav Pavlíček, Miroslav Pokorný, Jaroslav Rosický,
Ladislav Šinkmajer, Veronika Vlčková, Pavel Průcha
premiéra: 30. června 1984

Scénář hry vznikl na motivy interludií (meziher) pobělohorských masopustních frašek Václava Františka Kocmánka, kramářských písní a lidových balad. Podle těchto středověkých pramenů hru sestavil, zpracoval, napsal a zrežíroval Mirek Pokorný. Hudbu složil Petr Moravec. Přáním a záměrem všech, kteří se na inscenaci podíleli, bylo co nejjednodušším a nejprostším způsobem rozehrát sedm starých příběhů, které dokazují, že mnohé lidské vlastnosti jsou zcela nelidské. A že některé jsou věčné. Hlavně špatnost, zlo a násilí. Každé interludium bylo řešeno jako jednotlivé číslo, čímž inscenace připomínala spíše kabaret než pravidelné divadelní představení. Výprava (kostýmy a líčení) podporovala téma krutosti svou formální ošklivostí.
Z recenzí a festivalových hodnocení vyplývá, že inscenace byla velkým kvalitativním skokem souboru a že přes veškeré výhrady byla přijata velmi dobře. Soubor hrál s velkou chutí, zpěv a hudební složka upoutaly svou vysokou úrovní víc než herectví, obhroublost provokovala záporné i kladné odezvy a většina diváků se shodla, že by se inscenace měla zkrátit. Největší nedostatky byly spatřovány v dramaturgii, chyběla jednotící linka příběhů interludií. Největší dojem zanechalo poslední, sedmé interludium (Tuze smutné povídání o tom, jak jeden ovčák, řečený Jan, pro vojanské pány život ztratil), které sice jako by nepatřilo k předcházejícím, ale vyslovilo téma krutosti na tématu války tak osobitým způsobem, že by vydalo na samostatné představení.
Inscenace slavila úspěch po celé republice. Divadlo AHA! s ní vystoupilo vůbec poprvé na národní přehlídce amatérských divadelních souborů, na Jiráskově Hronově, kde byla publikem přijata s obrovským nadšením a bouřlivým potleskem (Pochodeň, 6. 8. 1985). A od této chvíle se sem soubor pravidelně vracel s každou inscenací, což je v českém divadelnictví ojedinělý jev.
V jednom rozhovoru z té doby se M. Pokorný vyjádřil o svém prvním účinkování na JH takto: „Já mám vždycky strach před každým představením a v Hronově ho mám dvojnásobně. Ne, že by sem jezdili lidé ‚krvelační?, ale nesporně sem zajíždějí lidé ‚lační? divadla. Tudíž jsou velice nároční. Ale přesto se na to všichni těšíme, protože jsme po letech udělali něco docela jiného než dosud a otevřelo nám to cestu právě sem.“ (Zpravodaj 55. Jiráskova Hronova, č. 2/1985)
Inscenace měla přes 50 repríz. O její úspěšnosti hovoří také fakt, že se o její uvedení pokoušeli i další divadelníci. V roce 1988 byla hra inscenována v Českých Budějovicích režisérem Jiřím Šandou s hudbou Ivana Zichy.
Festivaly a ocenění:
• Hotel Polabí, Lysá nad Labem, červen 1984
• Divadelní Sadská, prosinec 1984, X. ročník soutěžní přehlídky amatérských divadelních souborů okresu Nymburk
(Amatérská scéna č. 3/1985, s.3)
- Čestné uznání Hudebnímu divadlu za účast na festivalu
- Diplom M. Pokornému za režijní práci na inscenaci
- 1. místo v postupu do krajské soutěžní přehlídky

• Nymburk, březen 1985, XVIII. ročník středočeských divadelních her (Amatérská scéna, č. 6/1985, s.2-4)
- Diplom za nejlepší inscenaci
- Diplom M. Pokornému za autorskou, dramaturgickou a
režijní práci na inscenaci
- Diplom Věře Markové za scénografii hry
- Čestná uznání hercům Martině Hasmannové,
Petru Moravcovi a Veronice Vlčkové
- 1. místo v nominaci na 55. Jiráskův Hronov
• Divadelná Spišská Nová Ves, červen 1985, XXIII. ročník
• Jiráskův Hronov, srpen 1985, 55. ročník
(Amatérská scéna, č. 10/1985, s.1-10)
- Čestné uznání P. Moravcovi za zvukovou a hudební složku k inscenaci
- Diplom Divadlu AHA! za uvedení hry
• FEMAD Poděbrady, září 1985, XIII. ročník festivalu mladého amatérského divadla (Amatérská scéna, č. 11/1985, s.5)
• MADIM – Malý divadelní Most, listopad 1985, I. ročník festivalu (AHA! potkává Doprapo P. Lébla, které vystoupilo s Groteskou)
• Česká Lípa, říjen 1986, XI. ročník Českolipského divadelního podzimu, přehlídka amatérských divadelních souborů
(Amatérská scéna, č. 12/1986, s.5)
o Cena Věry Zavřelové(cena mladému talentu)
P. Moravcovi za stylotvornou hudební složku inscenace
- Cena Divadlu AHA! za cílevědomé usilování o kolektivní tvorbu ve své inscenaci
- Cena diváka
• Štít města Prachatic, květen 1986, XIV. ročník přehlídky (Hraničář, 12. června 1986, č. 24)
- Putovní pohár města Prachatic
- Cena za talentovaný pěvecký a herecký výkon Martině Hasmannové
• Třešť, 1987, XXVII. festival amatérských divadelních souborů

AHA! má pohár!
A.P. Čechov, M. Pokorný: Svůj k svému
Dramatizace, úprava, režie: Miroslav Pokorný
Hudba: Petr Moravec
Texty písní: Petr Moravec, Miroslav Pokorný
Scéna a kostýmy: Věra Marková
Výtvarná spolupráce: Iva Absolonová
Technická spolupráce: Zdeněk Herclík, Zdeněk Pech, František Novák,
Miloslav Hlavsa
Osoby a obsazení:
? …: Petr Moravec
Švihalský, oficiál ve výslužbě: Jaroslav Bittner
Nastasja T., jeho žena: Veronika Vlčková
Natálie, jejich dcera a stará panna: Martina Michálková
Čubukov, statkář a lidská troska: Ladislav Šinkmajer
Hadincová, andělíčkářka a umělkyně: Heda Letenská j.h.
Ef, telegrafista: František Jirousek
Hřímalský, kapitán druhého stupně: Jiří Červinka j.h.
Dášenka, nevěsta: Iveta Dubovská
Afektion, ženich: Jiří Marek
Dymba, cukrář řeckého původu: Miroslav Pokorný
Úředník: Jaroslav Rosický
Fňučka, agent pojišťovny: Václav Zumr
premiéra: září 1985
AHA! úspěšně pokračuje na cestě autorského divadla. Scénář hry vznikl prokomponováním motivů několika Čechovových aktovek a povídek (Svatební hostina, Starostlivý otec, Námluvy, Úředníkův skon, Myslitelé). Jeho autorem byl opět M. Pokorný a hudbu opět složil P. Moravec. Inscenace získala hlavní cenu, Pohár A. P. Čechova, na národní přehlídce ruských a sovětských divadelních her ve Svitavách v listopadu 1986. Na této přehlídce také vystupoval soubor Studentského divadla Moskevské státní univerzity, který „aháky“ pozval na divadelní festival do Moskvy. V březnu 1987 tam Divadlo AHA! uvedlo svou autorskou šaškárnu Taková hra.
Text hry Svůj k svému vytvořil směšný obraz společnosti v níž lidé, uzavření do svých malých sobeckých skořápek, ztrácejí možnost kontaktu a vzájemného dorozumění. Vše se odehrává na svatbě Dášenky Švihalské. Zesměšnění maloměšťáctví skrytě poukazovalo na situaci v tehdejším socialistickém Československu 80. let.
V těsné spolupráci s Věrou Markovou (scénografie) koncipoval Mirek Pokorný (režie) inscenaci jako stále se proměňující seskupování všech dramatických postav, které bylo místy dovedeno až do mechanického pohybu. Herci byli pořád stále přítomni na scéně, každý jako by srostl se svou židlí. Jejich geometrické přemísťování vyjadřovalo psychologii situace. Židle měly různé tvary a barvy, charakterizující jednotlivé měšťáky. Výtvarnou stránku inscenace pak už tvořili pouze herci (panoptikum typů) – svým vzhledem, chováním, gestikou a pohybem na scéně. Každá postava byla charakterizována záměrně jednoduchým, až dětsky naivním výrazným detailem, například telegrafista byl milovník s obrovskou rudou mašlí. A všem postavám lezly prsty ze špinavých rozedraných rukaviček. Výrazně stylizované nebyly pouze kostýmy, ale i líčení. Všichni měli pomalované klaunské obličeje. Záměr této stylizace souvisel s tématem celé inscenace, a to setřít jakoukoli stopu půvabu nebo jedinečnosti herců - postav. Vznikla tak expresivní až agresivní groteska - prototyp pozdějšího divadelního stylu Mirka Pokorného a Divadla AHA!.
Ocenění se dostalo hudební a výtvarné složce. Kritice bylo vystaveno herectví. Herci sice schválně používali šarži, která ve zpěvních číslech gradovala až do nejtvrdších operetních manýr, avšak někde je jejich snaha po obecném groteskním herectví svedla k samoúčelnému křiku, až překřičenosti. To je ovšem také styl Divadla AHA!.
Alespoň tomu odpovídá i moje herecká zkušenost s Mirkem Pokorným. V rámci stylu Divadla AHA! a podle potřeb té které inscenace nás vždy motivoval k expresivnímu herectví. To charakter postavy sice zvýrazní, avšak poněkud zploští. Nicméně myslím, že tento přístup je pro začínající herce přínosný. Je přece lepší přehrát než nedohrát. Herec by však neměl na této úrovni ustrnout. S rostoucí zkušeností by měl růst i cit pro míru nadsázky. A právě s tím se tehdejší herci Divadla AHA! potýkali. Přílišná intenzita výrazu některých méně disponovaných měnila nadsázku spíš v karikaturu až pitvoření.
Můžeme se však dočíst: „Divadlo tak vysoké myšlenkové i formální úrovně je v amatérském divadle dost řídkým zjevem.“ (Milan Strotzer, Amatérská scéna, č. 6/1986, s.6)
„A jak se hra Svůj k svému líbila ve Svitavách sovětským divadelníkům? Za všechny vybíráme několik slov vedoucího moskevské výpravy J. V. Karnovského, která zazněla po představení při hodnocení odbornou porotou. Řekl, že se poprvé setkal s tak osobitým ztvárněním dramatického textu, velice ho překvapilo bohatství divadelní metafory a režijní vedení herců. O hereckém kádru se vyjádřil s velkým uznáním. Své hodnocení ukončil J. V. Karnovský těmito slovy: Dejte mi tento soubor a ukáži vám novou divadelní myšlenku.“ (Jana Křížová: Úspěch Divadla AHA!, Nymbursko, 15. 1.1987)

Festivaly a ocenění:
• Hotel Polabí, Lysá nad Labem, září 1985
• Divadelní Sadská, 1985, XI. ročník přehlídky
o Diplom M. Pokornému za dramatizaci a režii hry
• Erbenův Žebrák, říjen 1985, Krajská přehlídka divadelní klasiky, XVIII. ročník
• Wintrův Rakovník, březen 1986, X. krajská soutěžní přehlídka
o Diplom M. Pokornému za scénář a režii hry
o Čestné uznání Petrovi Moravcovi za hudební složku inscenace
o Čestné uznání Martině Michálkové za ztvárnění role Natálie
o Čestné uznání Jiřímu Červinkovi za ztvárnění role kapitána Hřímalského
• Žižkovské divadlo, březen 1986, XII. Pražská přehlídka tvorby amatérských divadelních souborů
• Úpice, květen 1986, IX. ročník festivalu současné divadelní tvorby (zde AHA! opět potkává Doprapo P. Lébla, které vystoupilo s Groteskou)
• Svitavy, listopad 1986, XIV. ročník národní přehlídky ruských a sovětských divadelních her (Amatérská scéna, č. 1/1987, s.3)
o Pohár A. P. Čechova za inscenaci
o Čestné uznání a cena Věře Markové za scénu a kostýmy
o Čestné uznání a cena Mirkovi Pokornému za dramatizaci a režii hry
• Jiráskův Hronov, srpen 1986, 56. ročník

AHA! jede na Západ!
W. Shakespeare, M. Pokorný: Sen
Režie a dramaturgie: Miroslav Pokorný
Hudba: Petr Moravec
Scéna a kostýmy: Miroslav Pokorný
Výtvarná spolupráce: Iva Absolonová
Světla a zvuk: Miroslav Hlavsa, Zdeněk Pech, František Novák,
Jiří Purnoch, Petr Fricman
Osoby a obsazení:
Sen (Puk): Jaroslav Bittner
Oberon: Ladislav Šinkmajer
Titánie: Veronika Kopecká
Helena: Martina Michálková
Hermie: Věra Marková
Lysandr a Demétrius: František Jirousek
Dívka: Iveta Dubovská, Iva Geržová
Pan Moravec, Pyramus: Petr Moravec
Pan Michálek, Thisba: Vladimír Michálek
Pan Pokorný: Miroslav Pokorný
Elfové, víly: Martina Michálková, Věra Marková, František Jirousek
premiéra: 14. listopadu 1986
Mirek Pokorný, opět autor scénáře, režisér a scénograf v jedné osobě, se nechal tentokrát inspirovat Shakespearovým Snem noci svatojánské, vyprávějícím o milostném poblouznění a z něho plynoucích zmatků. S použitím několika překladů této hry (převážně M. Hilského a J. V. Sládka) a s vlastním autorským vkladem vytvořil montáž, v níž se prolínají tři základní dějové a myšlenkové roviny, které vypovídají spíše o manipulaci a násilí než o lásce. I touto hrou se AHA! snažilo o uměleckou reflexi tehdejší současnosti konce 80. let. Inscenace dosáhla přes čtyřicet repríz.
První rovinu tvořil Puk, zde také nazývaný Sen. Představoval moderátora velké zábavné televizní show. Lákal diváky, aby si šli zahrát postavy ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Herci z řad překvapených diváků skutečně na jeviště postupně přicházeli, představili se a pozvolna propadali divadelní iluzi. Stali se ovládanými loutkami v rukou poťouchlého manipulátora Snu. Ten jim vnutil i nejintimnější zážitky, nahradil jedinečnost jejich fantazie předem připravenou a regulovanou, někým jiným filtrovanou skutečností. Toto téma podporoval také režijně scénografický nápad: Lysandra i Demétria hrál pouze jeden herec, ahácký milovník František Jirousek, s loutkou urostlého nahého muže v životní velikosti. Vše se pak doslova točilo kolem katafalku – postele, na které se „váleli“ polonazí herci. Tahali z postele velké kusy látky, které se barevně různily podle prostředí odehrávající se scény. Nakonec se látka změnila v ohromný barevný masožravý květ, který vše zahalí a pohltí. Druhou rovinu představovali nesvědomití a diletantští divadelní ochotníci, zkoušející kus o Pyrámovi a Thisbě. Symbol neschopnosti snít. Poslední, třetí rovina patřila Dívce, která se sice nevtíravě, přesto bezohledně snaží do hry prosadit. Nikdo však o ni nestojí.
Pokus o únik do světa snů a lásky se ve střetu těchto tří rovin zvrhává v banalitu, planou erotiku a nakonec v agresivitu, která končí vzájemným povražděním těch, kdo sebou nechali manipulovat a vnutit si falešné iluze, i těch, kdo pro svou neschopnost sami snít nedokázali. Žití, kterému byla vzata možnost autentičnosti a pravosti i ve snu, zbývá jen autentičnost a pravost smrti…sen se ztratil…
Kromě scénografie (M. Pokorný), která byla na 57. Jiráskově Hronově ceněna jako „nesporně nejlepší“ (Jan Císař, Amatérská scéna, č. 10/1987, s. 3–9), byla obdivována i hudba Petra Moravce, jak pro svou vysokou úroveň kompoziční, tak realizační. Ovšem problémem inscenace byl nepříliš jednoznačný výchozí klíč ke čtení a pochopení symboliky situací. Divák se pak mohl pouze dohadovat a obtížně dešifrovat skryté významy a jejich smysl. S podobným problémem se soubor potýkal i v některých dalších inscenacích. Silná, působivá, a někdy nerozkrytá symbolika je tedy dalším z charakteristických rysů Divadla AHA!.
Inscenace měla nicméně u diváků velký úspěch. Potvrzuje to i mnoho novinových článků, rekapitulujících zmiňovaný 57. Jiráskův Hronov:
„Zkrátka a dobře: amatérské divadlo se prezentovalo na Hronově 1987 v dostatečné míře diferencovanosti, jež je pro ně příznačná a o níž už byla na stránkách Tvorby řeč. Přispěla k tomu zajisté svým podstatným dílem i takzvaná studijní představení, která sice nejsou součástí oficiálně sledované soutěže začínající v okresech a pokračující v krajích, ale na rozdíl od minulých let, kdy se na ně hledělo s jistou nedůvěrou, a byla proto jenom jakýmsi doplňkem, dostalo se jim letos patřičné pozornosti (včetně společného diskusního klubu) a byla oprávněně pojímána jako nedílná část hronovského programu podílející se na mapování oné diferencovanosti. Ne náhodou Sen souboru AHA! z Lysé nad Labem, inspirovaný podstatně i jednou dějovou a tematickou linií Shakespearova Snu noci svatojánské, se proto stal nejenom nejzajímavější ukázkou tzv. autorského divadla, ale navíc i jedním z inscenačních vrcholů 57. JH a právem byl včleňován – byť zařazen jako studijní představení – do jeho celkového kontextu.“ (Jan Císař: Hronovské svítání, Tvorba, 9. 9. 1987)
„Nejlepší studijní představení a bezkonkurenční vrchol celého Hronova, ať se to komu líbí nebo ne! Sen Divadla AHA! při MěKS Lysá nad Labem neuctivým převodem a zásadní úpravou Shakespearova titulu oslovil a zvedl ze židle i poslední flegmatiky. Manipulace tolik známým moderátorem - diktátorem (J. Bittner) s vlastními sny a touhami jedince nemohlo nechat chladným nikoho a přímo vybízelo k tvořivému happeningu jeviště - hlediště.“ (Josef Brož: Stínohry Jiráskova Hronova, Svobodné slovo, 28. 8.1987)
Jaké může být větší ocenění pro amatérský divadelní soubor než úspěch na JH? Divadlo AHA! bylo ovšem také pozváno se Snem na mezinárodní divadelní festival do Lingenu, do tehdejšího západního Německa. Bylo samozřejmě potřeba vyplnit mnoho formulářů a napsat žádost na Ústav pro kulturně výchovnou činnost, ale výjezd byl nakonec povolen. Soubor dostal přiděleného překladatele, který zároveň plnil roli ideologického dozorce, a mohlo se jet. Vše se uskutečnilo ve dnech 9. – 19. 9. 1988. A Sen slavil úspěch i v zahraničí. Z překladu článku v lingenských novinách: „Skutečným zážitkem se stalo představení hry Sen, kterou uvedlo československé Divadlo AHA!, a to hned v několika ohledech. Na jedné straně je úprava Shakespearova Snu noci svatojánské velice volná, ale přesvědčivá. Na druhé straně režisér a dramaturg Miroslav Pokorný značně rozšířil výrazové prostředky hudbou, zpěvem a tancem. Hercům se podařilo velice živé představení, které diváci opakovaně oceňovali aplausem při otevřené scéně…“ (J. Křížová: Živé představení, Svoboda, 25. 10. 1988). Na festivalu dále vystoupilo sedm domácích souborů a divadelníci z Belgie, Rakouska a Islandu. Dochovala se i tzv. Zpráva ze služební cesty Divadla AHA!, kde je popsáno, co soubor oněch deset dní dělal hodinu od hodiny a s kým a o čem mluvili jeho členové, dále stručný obsah všech festivalových představení a prohlášení, že k žádným zvláštním příhodám nedošlo. Což z dnešního pohledu poměrně zvláštní je.
Festivaly a ocenění:
• Hotel Polabí, Lysá nad Labem, listopad 1986
• Divadelní Sadská, 1986, XII. Ročník přehlídky
- Diplom M. Pokornému za autorskou, režijní
a scénografickou práci na inscenaci
• RAMPA, KS Braník, leden 1987
• Nymburk, březen 1987, XX. ročník Středočeských divadelních her (Amatérská scéna, č. 7/1987, s. 6–8)
- Cena za nejlepší inscenaci
- Cena M. Pokornému za tvůrčí a inspirativní práci na hře
- Cena P. Moravcovi za hudební složku inscenace
- 2. místo v nominaci k účasti na Jiráskův Hronov
- 1. místo v nominaci jako studijní představení JH
(soutěžilo zde např. i Divadlo Vizita MKS Dolní Břežany s otevřenou dramatickou hrou J. Duška a kolektivu souboru Statek)
• Žižkovské divadlo (Junior klub), duben 1987, XIII. pražská přehlídka tvorby amatérských divadelních souborů
• Tylova Kutná Hora, duben 1987, 35. ročník divadelní přehlídky
• Štít města Prachatic, květen 1987, XV. ročník
- Putovní cenu Měst NV Prachatice „Štít města Prachatic“
div. souboru AHA! za vynikající inscenaci
- Zvláštní cena M. Pokornému za mimořádný div. talent projevující se úspěšně v oblasti autorské, dramaturgické, výtvarné, hudební i herecké v inscenaci Sen
• Jiráskův Hronov, srpen 1987, 57. ročník
(Amatérská scéna, č. 10/1987, s. 3–9)
• FEMAD v Libici nad Cidlinou, září 1987, XV. ročník přehlídky mladého amatérského divadla
(Amatérská scéna, č. 11/1987, s. 5,6)
• MADIM – Malý divadelní Most, listopad 1987, III. ročník festivalu
(host přehlídky: Alfred & spol. „Deklaunizace“)
• Divadelní Bydžov, listopad 1987, III. okresní inspirativní přehlídka divadelních souborů
• Žleby – Libice nad Cidlinou, duben 1988, XX. ročník krajské soutěžní přehlídky
• Karolinka, květen 1988, květen 1988, XXX. okresní festival
AHA! Derniéra v Moskvě!
Miroslav Pokorný: Šaškárna aneb Taková hra
Scénář a režie: Miroslav Pokorný
Námět: V. Michálek, P. Moravec, M. Pokorný, J. Thurber, J. Karafiát,
K. J. Erben
Hudba: Petr Moravec
Scéna: Miroslav Pokorný
Kostýmy: Věra Marková
Technická spolupráce: František Novák, René Dubovský
Hrají: Jiskra Dudová, Iveta Honcová, Melánie Knappová,
Martina Michálková, Lenka Pokorná, Petr Fricman,
Miroslav Hlavsa, František Jirousek, Zdeněk Pech,
Miroslav Pokorný, Jiří Purnoch
premiéra: pátek 13. listopadu 1987
Divadlo AHA! opět potvrzuje svou svébytnou divadelní poetiku, vycházející z důsledného propojování všech složek inscenace: stylizovaný herecký projev, výtvarná znakovost i výrazná zvuková, hudební a pěvecká složka.
Inscenace byla ovšem prubířským kamenem souboru. Vyvolala velké hádky. O žádné jiné dosavadní inscenaci se tak nepřeli. V Takové hře bylo totiž téma tématem všech, ne jen časti souboru. Výsledkem byl rozchod některých a příchod mnohých. V inscenaci hrálo devět nových lidí.
Tentokrát autor textové předlohy M. Pokorný téměř zcela ustoupil od záznamu základního (byť jednoduchého) příběhu a zvolil formu řazení drobnějších epizod, které jsou záznamem postupu nepojmenované, ale skutečně kruté společenské hry, jejímž hlavním účelem je manipulace jedince skupinou spoluhráčů.
Tématem inscenace je tedy manipulace. Svazuje člověka do svěrací kazajky, deptá, útočí, až ze slušného člověka udělá totálního šaška. Dokolečka dokola odvíjí se Taková hra. Hra davu s jedincem, hra silnějšího se slabším, hra s odlišností, s lidským „já“. Podřídit se a plnit, a nechceš-li, „přátelé“ ti pomohou. Buď budeš jako my, nebo nebudeš vůbec. Tak si zvol!
Inscenace začíná závěrem předešlého cyklu „hry“ a končí začátkem následujícího. Mezi těmito dvěma intervaly se odehrává montáž variací na dětské hry, pohádky, hořkosměšné výjevy, místy připomínající postupy absurdního divadla. Například překvapivý je obraz operace, respektive vyoperování člověčího z člověka, po němž následuje svěrací kazajka a poslušnost psa. Inscenace sděluje, že cesta z tenat manipulace neexistuje, že se na ní podílíme všichni a je jen otázkou relativní odolnosti člověka, kdy jí podlehne.
Přestože hra sklidila úspěch a vyhrála pohár za nejlepší inscenaci na Wintrově Rakovníku, narazila na vyhraněnou diskusi na Šrámkově Písku:
„Soubor AHA! z Lysé nad Labem vsadil na vlastní síly, přesně řečeno na tvůrčí potenci svého šéfa a režiséra Miroslava Pokorného, který pro něj napsal šaškárnu Taková hra. Téma manipulace člověka člověkem je nade vší pochybnost současným a záslužným, nicméně inscenace nepřekročila vlastní stín, spočívající v tezovitosti scénáře. Mladé publikum se baví – je mu však vždycky jasné, čemu a proč se směje?“ (Jan J. Vaněk, Hronov /převážně/ bez Jiráska, Signál, č. 9/1988, s. 8-9)
„Inscenace měla být o lidech, o našich současnících, ale konkrétní současnosti v ní bylo málo. A obecného už bylo tolik, že jen konstatovat už nestačí. Dané téma je už natolik profláknuté, že v této podobě modelu nemá daleko k vyčerpanosti. Myslíme, že M. Pokorný projevil zbytečnou skromnost, když Takovou hru označil „i trošku pravdivou“, neboť v rámci takové generalizace, jakou inscenace předkládá, je skoro nemožné se mýlit. Představení bylo schéma. Hádaly jsme, co bude dál. Nepletly jsme se. Schéma nemá rádo náhody.“ (Veronika Tomášková, Jana Navrátilová: Recenze, Zpravodaj č. 2, Šrámkův Písek 1988)
V březnu 1989 Divadlo AHA! reprezentovalo československou amatérskou scénu na festivalu v Moskvě. Na počest Mezinárodního dne divadla jej pořádalo Studentské divadlo Moskevské státní univerzity (MGU). Divadlo AHA! zde 26. března derniérovalo Takovou hru. Inscenace se setkala s úspěchem, o čemž svědčil potlesk publika naplněného Divadla MGU i neformální diskuse s moskevskými kolegy. Největší divadelní zážitek si aháci odnesli z představení Černý člověk aneb Já ubohý Soso Džugašvili, jehož 100. reprízu měli možnost během festivalu shlédnout. Zaujalo je neobcházením problémů a snahou vypořádat se s obdobím kultu osobnosti stalinské éry z pohledu současného člověka. Amatérský soubor Divadla MGU Lomonosovy univerzity pak v září 1989 přijel do Lysé zahrát Rózewiczovu Kartotéku. O zájezdu do Moskvy opět existuje tzv. Zpráva o služební cestě do SSSR, která končí prohlášením: „Prohlašujeme, že žádný z účastníků zájezdu nevystupoval jako zástupce ČSSR ve styku s mezinárodními nevládními organizacemi. S čs. emigranty jsme se nesetkali, všichni členové zájezdu se v pořádku vrátili do ČSSR. K žádným zvláštním příhodám nedošlo.“ (Aha! Haha!)
„Zájezd do Moskvy byl asi nejlepší ze všech zahraničních zájezdů,“ vzpomíná M. Pokorný. „Byli jsme tam před naší revolucí, ale tam se již mnoho věcí měnilo a o všem se otevřeně a nahlas mluvilo. Také tam právě probíhaly volby. Byla tam úžasná atmosféra!“
Festivaly a ocenění:
• Hotel Polabí, Lysá nad Labem, listopad 1987
• Divadelní Sadská,1987, XIII. ročník přehlídky
- Diplom M. Pokornému za scénář a režii
• OKD Praha 4, listopad 1987
• Wintrův Rakovník, březen 1988, XII. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského krajeo Diplom a cena Martině Michálkové za herecký výkon
- Diplom a cena Věře Markové za kostýmy k inscenaci
- Diplom a cena Petru Moravcovi za hudební složku inscenace
- Diplom a cena Miroslavu Pokornému za autorskou a režijní práci na inscenaci
- Cena a putovní pohár Divadlu AHA! za nejlepší inscenaci
- Doporučení k účasti - na Šrámkův Písek
- na Jiráskův Hronov
• Nymburk, duben 1988, XX. ročník krajské soutěžní přehlídka
• Praha, 1988, krajská soutěž vyspělých divadelních souborů
- Diplom M. Pokornému za autorskou a režijní práci na inscenaci• Štít města Prachatic, květen 1988, XVI.ročník
- Diplom a cena za režii M. Pokornému za inscenování hry
• Šrámkův Písek, červen 1988, 28. ročník
• Jiráskův Hronov, srpen 1988, 58. ročník
(Amatérská scéna, č. 10/1988, s. 3–7)
- Čestné uznání Miroslavu Pokornému za výtvarné řešení inscenace
- Diplom Divadlu AHA! za uvedení hry
• FEMAD v Libici nad Cidlinou, září 1988, XVI. ročník přehlídky mladého amatérského divadla
AHA! – Amatérské, Hudební, Avantgardní (Absurdní)!
AHA! První československá premiéra!
Tadeusz Ro´z`ewicz: Stará žena vysedává
Úprava a režie: Miroslav Pokorný
Překlad: Vlasta Dvořáčková
Scéna a kostýmy: Věra Marková
Zvuk: Petr Fricman
Světla: Zdeněk Pech, Miroslav Pokorný ml.
Osoby a obsazení:
Stará žena: Martina Michálková
Číšník: František Jirousek
Pán: Miloš Rosenbaum
Lékař: Petr Moravec
Slepec: Miroslav Pokorný
Dívka: Marie Baronová
Voják: Luboš Fleischmann
Mladík: René Dubovský
Muž, Turista, Zpěvačka, Deratizátor, Houslista, Hrobník, Smrt:
Jarmil Škvrna
premiéra: 25. února 1989
Touto hrou začíná období absurdní a avantgardní. Absurdní z hlediska druhu dramatiky a avantgardní z hlediska prvenství uvádění těchto divadelních kusů v Československu. Období původní autorské AHA! dramatiky se pozvolna vytrácí. Je ovšem plynule nahrazeno autorským přístupem k režii a tvořivou, někdy až drastickou autorsko-dramaturgickou úpravou textu her světových dramatiků. Ovšem ne klasiků jako Čechova nebo Shakespeara, ale dramatiků současných (dvacátého století). „Bůh změnil své sídlo. Sídlí teď v květinách i potocích, v chlebě, rybě, houbě, v čokoládě i bonbonech, dokonce i v cibulové polévce a v kotletě…“ (Tadeusz Ro´z`ewicz: Stará žena vysedává).
Tadeusz Ro´z`ewicz (9. 10. 1921) je básník, prozaik, ale především dramatik, který zaujímá jedno z předních míst v polské divadelní tvorbě 60. a 70. let dvacátého století. Mirek Pokorný vybral a upravil jeho text, protože Ro´z`ewiczova poetika byla velmi blízká poetice Divadla AHA!. Jeho hry jsou totiž charakteristické bizardními myšlenkovými pochody se znaky surrealismu, inklinují k absurdnímu obrazu společnosti. Jeho nejznámější hry jsou Kartotéka (1960), Sousoší Laokoon (1962), Směšný stařeček (1966), Dceruška (1968) a samozřejmě Stará žena vysedává (1969).
AHA! uvedlo hru Stará žena vysedává jako československou premiéru. Úprava Ro´z`ewiczova lyrického textu divákům předkládá obraz světa, který civilizace přivedla na pokraj ekologické a mravní zhouby. Děj se odehrává na smetišti – v čase i prostoru. Stará žena (snad Země sama či Evropa či příroda či lidstvo, možná všechno dohromady) vysedává na vrcholku nepořádku, nad vším. Po čtyřiceti letech neplodnosti porodí ve velkých bolestech syna. Ovšem vzápětí ho ztrácí ze zřetele, neboť je stejně starostlivá jako bezstarostná, stejně toužebně lnoucí jako odmítavá, stejně pragmatická jako rozmařilá, stejně citlivá jako vulgární, stejně dožadující se lásky a dítěte jako mrzkých požitků. Syn odchází ze scény a ztrácí se někde mezi diváky. Odchází, aby se po čase objevil na scéně znovu a znovu jako jiskra naděje a životodárné síly, která má schopnost očistit nánosy na těle Staré ženy, vytvořené za dobu existence lidského pokolení. Každý jeho návrat je provázen očekáváním a pozorností dalších postav – pánem, lékařem, dívkou, slepcem a vojákem, tvořících spíše šedivou masu než jedinečná lidská individua. Jejich pozornost nepoutá přicházející mladík, nýbrž to, co jim přináší v materiální podobě. To se však v rukou tohoto společenství mění v odpadky, jimiž zahlcují svůj životní prostor, smetiště.
Jsme svědky nejen devastace životního prostředí, ta je pouze průvodním jevem destrukce lidských vztahů, jíž přihlížíme od samotného počátku hry. Každá snaha o vnesení harmonie a krásna na stále se rozrůstající smetiště je vbrzku potlačena. Jedinou postavou, která o takové povznesení upřímně usiluje, je číšník. Jeho sluhovská duše to neumí jinak než vyprávěním příběhu, kterým se hra otevřela. Každé jeho pokračování ve vyprávění onoho krásného příběhu je znemožňováno, s každým jeho dalším pokračováním vzrůstá číšníkovo úsilí, ale i prostředky, jimiž je ostatními mařeno. Postupně je násilně umlčen, doveden k zoufalství a poté k šílenství. Číšníkovo snažení končí, mizí zahrabán v navršeném smetišti, aby se posléze objevil na scéně jako ten, kdo zmaří poslední jiskru naděje a životodárné síly, kdo k smrti ukope synka Staré ženy pro papírek od bonbónu pohozený na smetišti.
Zatímco se postupně Stará žena vymanila ze svého obtěžkaného šatu – smetiště, všichni, kteří po něm šlapali, utonuli ve smetišti, které sami nakupili. Hra končí. Stará žena, nyní již v bělostné říze, marně hledá a volá: „Synku! Synku! Kde jsi…“.
Hru opět velmi výrazně autorsky upravil Mirek Pokorný. Text přeskupil, zkrátil a rozšířil o nová témata. Za nejvýraznější hodnotu ahácké inscenace bylo však považováno její výtvarné řešení. Dokonce se mluvilo o pomezí mezi asociativním výtvarným divadlem a výtvarným uměním. Smetiště bylo totiž tvořeno obrovskými šaty, do kterých byla Stará žena oblečena. Martina Michálková seděla na vysokých štaflích. Šaty se jí rozprostíraly po celém jevišti a dále až do hlediště, čímž vyvolávaly iluzi, že herci i diváci jsou součástí scény – na smetiště odhozené předměty. Vše se ze šatů vynořovalo a zase v nich mizelo. Z hereckých postav se stal znak, dokonce bych řekl výtvarný objekt animovaný v prostoru.
„Výtvarná kreativita inscenace značně převyšuje kreativitu hereckou. Se skutečnou hereckou tvorbou, to jest se snahou vytvořit hereckou postavu, se setkáváme vlastně jen u Martiny Michálkové, která svou Starou ženu dokáže nejen charakterizovat, ale obdařit i čitelným vývojovým procesem. Ostatní herci, zkušení i úplní začátečníci, jsou odkázáni k zjednodušené stylizaci, která přesto ne vždy zakryje naprostou nevybavenost.
Inscenace je rozhodně zajímavá a inspirativní, problémy, které přináší, jsou svým způsobem typické pro situaci, do které se dostalo v době měnících se společenských podmínek české autorské divadlo.“
(Hodnocení krajské soutěžní přehlídky vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje, přednesené v závěru přehlídky předsedou odborné poroty Janem Vedralem 18. 3.1989)
„Obdivuhodná nápaditost a fantazie režiséra vrší v inscenaci nepřeberné množství sugestivních obrazů. Je to tak mohutný gejzír vpravdě divadelní imaginace, že divák uvyklý přímočařejšímu způsobu sdělování bude nejspíše odsouzen k pouhému přihlížení.“
(Milan Strotzer, Stará kobieta wysiaduje, AS, č. 7/1989, s. 20, 21)

Festivaly a ocenění:
• Hotel Polabí, Lysá nad Labem, únor 1989
• DELTA, březen 1989
• Wintrův Rakovník, březen 1989, XIII. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje
- Doporučení k účasti na Jiráskův Hronov – nesoutěžní část programu
• RAMPA, KS Braník, březen 1989
• Praha, 1989, krajská soutěž vyspělých divadelních souborů
- Diplom M. Pokornému za inscenaci hry
• Moskva, Divadlo MGU, březen 1989
• ARÉNA 99, duben 1989
• Štít města Prachatic, květen 1989, XVII. ročník
• Libochovické divadelní léto, květen – červen 1989, XXXII. ročník
- Cena M. Pokornému za režii
• Divadelní červen, Lysá nad Labem, červen 1989, XII. ročník
• Jiráskův Hronov, srpen 1989, 59. ročník
• Řevnice, srpen 1989
• Žižkovské divadlo, září 1989, XV. pražská přehlídka tvorby amatérských divadelních souborů
• FEMAD v Libici nad Cidlinou, září 1989, XVII. ročník přehlídky mladého amatérského divadla
• Ostrava, říjen 1989
• MADIM – Malý divadelní Most, listopad 1989, V. ročník festivalu
 
AHA! Rozumíš tomu? Ne, a ty?
Stanisław Ignacy Witkiewicz - Witkacy: Vodní slípka
Překlad: Helena Stachová
Úprava a režie: Miroslav Pokorný
Hudba: Petr Moravec
Scéna: Miroslav Pokorný
Kostýmy: Věra Marková, Jarmil Škvrna
Technická spolupráce: René Dubovský
Osoby a obsazení:
Lampář: Petr Moravec
Jeptiška: Věra Škvrnová
Vodní Slípka – Alžběta Pravecká: Romana Tomášová
On – Edgar Valpor: Jarmil Škvrna, Jiří Purnoch, Jiří Rezek
Syn – Toník Valpor: Miroslav Pokorný ml., Jarmil Škvrna, Jiří Purnoch
Otec – Vojtěch Valpor: Jiří Purnoch, Jiří Rezek
Richard od Korbowa-Korbowski, řečený Matěj Viktoš:
František Jirousek
Lady – kněžna Alice of Nevermore: Miloš Rosenbaum
Starci: Luboš Fleischmann, Martin Brauner, Miloš Brzobohatý
Služky: Štěpánka Brzobohatá, Dina Kulichová, Melánie Moravcová
premiéra: 3. května 1990
Divadlo AHA! pokračuje v uvádění nepříliš známých polských dramat dvacátého století. Witkiewiczova surrealistická groteska Vodní slípka byla předtím uvedena pouze jednou na českém jevišti, a to v Národním divadle ve dvacátých letech.
Ukázalo se, že si soubor tentokrát naložil opravdu velké sousto. A vytvořil inscenaci, při které se diváci snad zapotili víc, ve snaze probádat se k jejím nejskrytějším významům, než sami herci na jevišti. Přitom se aháci pouze snažili co nejvíce přiblížit Witkiewiczově teorii tzv. čisté formy (což je taková, která sama přináší estetické uspokojení bez ohledu na obsah). Myslím, že tato teorie velmi ovlivnila Mirka Pokorného i v dalších pracech.
Witkiewicz (24. 2. 1885 – 18. 9. 1939) - polský malíř, literát, estetik a divadelní teoretik, náležející k významným představitelům evropské meziválečné avantgardy, k této teorii dospěl v rámci svých avantgardních programů. Snažil se ji realizovat v duchu své filozofie „jednoty v mnohosti“. Všechny divadelní složky (text, herci, režisér, výprava, hudba, osvětlení, pohybové prvky, atd.) mají podle této teorie vytvářet jednotný účin, působit podobně jako abstraktní obraz. Výsledný tvar nazýval Witkacy „formální krásou“ čili „čistou formou“, o niž je třeba usilovat v každém momentu bez ohledu na to, zda je tím narušena časová posloupnost, příčinné a vztahové souvislosti nebo psychologická pravděpodobnost děje. Drama má mít možnost „svobodné deformace života nebo světa fantazie, aby byl vytvořen celek, jehož smysl by byl dán jedině vnitřní, čistě scénickou konstrukcí, a ne požadavkem důsledné psychologické motivace.“ Witkiewicz odmítá přímý vztah umění ke skutečnosti, snaží se vytvářet zcela nový svět s vlastními zákonitostmi, který by působil na diváka tak silně, aby vycházel z divadla jako probuzený ze sna. Divadlo by vyjadřovalo pouze „pravdu uměleckou“, nemuselo by zobrazovat životní pravdy a nepravdy, nesugerovalo by interpretace, nepodřizovalo by se konvencím. „Životní nonsens“ by se na jevišti mohl vyskytnout, ale nesmělo by dojít k „formálnímu nonsensu“. (z programu Vodní slípka, podle Jarmila Pelikána – zkráceno)
A to se opravdu podařilo. Někteří diváci vskutku odcházeli z divadla jako probuzení ze sna, ovšem ze svého, jelikož představení prospali. „Když jsem se optal svého známého, jenž většinu představení viditelně prospal, čemu že tak vehementně tleská, řekl mi zcela vážně: Ale to, co jsem viděl, se mi líbilo.“(Luděk Richter, Recenze představení Vodní slípka, Zpravodaj 60. Jiráskova Hronova č. 3/1990)
Teď vážně. Vodní slípka je hra plná symbolů o odchodu starých časů a pořádků, které smetla revoluční vlna začátku dvacátého století.
Otec hlavního hrdiny Edgara Valpora chce po svém synovi, aby se stal umělcem. Ovšem ten toho není schopen. Vodní slípka – Alžběta Pravecká je symbolem jeho umělecké fantazie. Je jeho múza, která ho neustále nutí trpět a konat velkolepé činy. Jemu však vše připadá zbytečné, malé, ubohé. Jako umělec trpět nechce, a tak svou Vodní slípku zastřelí. To vidí zatoulaný chlapec Toník, který si nepamatuje na svou minulost. Pouze ví, že se jmenuje Pravecký. Edgar si ho vezme za vlastního. Otec se vysměje Edgarovu ubohému činu a ožení ho s kněžnou, Lady. Jako loutka se nechá Edgar vmanipulovat do povrchního života vrchnosti, avšak trpí ještě víc.
Uběhne deset let. Toník pátrá po své minulosti. Kněžně říká maminko a jeho mužským vzorem je kněžnin milenec, dobrodruh Korbowski. Edgar Toníka nutí, k jeho velké nelibosti, studovat matematiku. Přichází Vodní slípka. Toník se rozvzpomene a začne ji nazývat svou matkou. Ona se však k němu nehlásí. Začne opět provokovat Edgara k velkým činům. Ten ji znovu zastřelí a nechá se teatrálně mučit, aby si dokázal, že dovede trpět ještě víc.
Uběhne dalších deset let. Toník dospěl, přijal Edgarovo příjmení, stal se z něho Valpor. Tentokrát Vodní slípka přichází za ním. Omládla. Zamilují se, chtějí se vzít a odejít daleko odsud. Kněžna je proti, svolává společnost k závěrečné scéně. Služky přivážejí zdecimovaného Edgara na invalidním vozíku. Pohádá se s Vodní slípkou a zastřelí ji. Tentokrát padne na zem jak podťatá. Toník má radost, že se z něj konečně stane grázl. Je slyšet přicházející revoluce. Z celé společnosti se stanou starci. Edgar vypije jed, vstane, udělá pár posledních kroků, padne na zem a umírá.
Mirek Pokorný svou režijní úpravou zkomplikoval inscenaci již tak komplikovaného autorova textu. Ve svém výkladu hry zdůraznil souboj umělce se svou fantazií, inspirací, která ho ničí a kterou se snaží v sobě zahubit. Z otce, Edgara i Toníka udělal jednu postavu, ve které se s jejím postupným stárnutím střídali čtyři herci. Tím se situace značně znepřehlednila. Jako kontrast proti umělci postavil Pokorný úředníky. Ti nahradili Witkiewiczův symbol starců. Tak také došlo k velkému posunu významu hry v jejím závěru. Starci ve Witkiewiczově pojetí symbolizují odcházející generaci, kterou revoluce uvrhne v zapomnění. V Pokorného pojetí se na konci hry všichni úředníci převléknou do šatů Vodní slípky, začnou jako ona mávat rukama a s vítězným šklebem se vysmívají směrem do diváků. A protože Edgar křídly mávat nedokázal, symbolizovala tato závěrečná úřednická scéna vítězství byrokratického aparátu nad umělci.
„Viděli jsme surrealistickou grotesku Vodní slípka. Do štítu si vpisuje právo ‚svobodné deformace života nebo světa fantazie?. Dobrá. Ale chtě nechtě je odrazem vnímání světa inscenátory. A tak si kladu otázku: opravdu v městečku Lysá nad Labem v tolika mladých lidech hárá taková hysterie myšlení a jednání; opravdu je tohle trápí, nebo si to jen vsugerovali a teď pěstují, snad pro zajímavost? Pravda, pravda – surrealismus… Ale ten byl plodem zcela konkrétní umělecké i společenské situace – jsme v ní i my nebo si to jen namlouváme?…
…Je-li nesrozumitelnost, naschvál a takřka chorobná deformace člověka cílem, je to báječné divadlo. A všichni na něj koukáme a nutíme se vyčíst z něj nějaké významy, dešifrovat to, co nám autoři naschvál či mimoděk zašifrovali. Jsme toho povinni? Kde končí hranice naší očekávané a žádoucí divácké aktivity a kde začíná hranice naschválů a manipulování s námi? A nehrajeme si jen všichni na něco? Nenaučili jsme se být hledači zlata i tam, kde není? Nestali jsme se snoby, předstihujícími se v ‚porozumění? i tam, kde protrpěli představení jen s největším sebezapřením?…“ (Luděk Richter, Recenze představení Vodní slípka, Zpravodaj 60. Jiráskova Hronova č. 3/1990)
Přestože u nás vyznívala ahácká interpretace Vodní slípky nesrozumitelně a neúnosně, na zahraničních festivalech v Německu, kde jazyková bariéra odstranila divákovu potřebu porozumět každému slovu, hra publikum zaujala právě svou absurdní surrealistickou formou.
Aha! Konečně se dalo v tehdejší ČSFR svobodně cestovat!
Festivaly a ocenění:
• Hotel Polabí, Lysá nad Labem, květen 1990
• RAMPA, KS Braník, květen 1990
• Divadelní červen, Lysá nad Labem, červen 1990, XIII. ročník
• Ústí nad Orlicí, červen 1990
• Jiráskův Hronov, srpen 1990, 60. ročník
• MADIM – Malý divadelní Most, listopad 1990, VI. ročník festivalu
• ČKD Řepy, listopad 1990
• ČKD Řepy, leden 1991
• Žižkovské divadlo, únor 1991, XVII. Pražská přehlídka tvorby amatérských divadelních souborů
• Nymburk, únor 1991
• Praha, Stodůlky, březen 1991
• Göppinger Theatertage, Göppingen, listopad 1991
• Freies theater in Europa, Manöver ´92, Lipsko, duben 1992
AHA! Kdo holt umí, ten umí! Bůh je mrtev. Nietzsche! Nietzsche je mrtev. Bůh!
Ať žije AHA!
George Tabori: Goldbergovské variace
Překlad: Josef Balvín
Režie: Miroslav Pokorný
Hudba: Petr Moravec
Scéna a kostýmy: Jarmil Škvrna
Choreografie: Eva Škvrnová
Světla: Pavel Vyhnánek
Osoby a obsazení:
Pan Jay, režisér: Jiří Rezek
Goldberg, asistent: Jarmil Škvrna
Moppová, uklízečka: Pavla Bořek – Dohalská
Raamah, herec: Antonín Bořek – Dohalský
Masch, herec: René Dubovský
Japhet, herec: Miroslav Pokorný, ml.
Ernestina van Veen, produkční: Romana Tomasová, Jitka Říhová
Tereza Tormantina, diva: Lenka Liederhausová, Melánie Moravcová
Hasič: Jaroslav Albín Procházka
Herci: Lenka Mizlerová, Katka Zaťková, Dina Kulichová,
Melánie Morvcová, Petr Moravec, František Jirousek,
Zdeněk Pech, Miroslav Liederhaus
premiéra: 20. listopadu 1994

Po delším odmlčení Divadlo AHA! opět navazuje s novou silou a v porevolučním entuziasmu na své dřívější mnohaleté úsilí o co nejupřímnější divadelní výpověď o tomto světě a sobě samých. A skutečně se podařilo. Soubor dokázal, že má divadelní názor, který sice nemusí každý akceptovat, ale který je na amatérské scéně nepřehlédnutelný. Goldbergovské variace se dokonce staly přelomovou inscenací, která se začíná vymykat označení „amatérská“.
„Dokáže-li se amatérský soubor zmocnit tak náročného textu na téhle úrovni, pak to jen dokazuje, že hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem jsou velmi relativní. Výkony pánů Rezka a Škvrny v hlavních rolích to jen potvrdily.“ (Radmila Hrdinová: Goldbergovské zápolení, Ježeček Kamzíček – První samostatný časopis JH č. 6/1995)
„Tato ‚existenciální komedie? pobavila diváky nejen samotným Taboriho textem, působivé bylo též režijní a herecké představení. Taková inscenace přesahuje rámec amatérského divadla a může se stát inspirativní i pro profesionály. Snad se lze jen domnívat, že takovou úroveň by měly mít v Hronově všechny inscenace.“ (Josef Bureš: Co vše přinesl nejprestižnější divadelní festival 65. ročník Jiráskova Hronova, Nymbursko 14. 8. 1995)
V souboru se opět objevuje mnoho nových tváří. Což se nestalo ani poprvé, ani naposled. Po Revoluci postihlo Divadlo AHA! to, co postihlo prakticky všechny soubory. Divadelníci jsou totiž dost činorodí lidé a většina z nich začala podnikat. Aháci se toho naštěstí v podstatě brzy nabažili a jejich kreativita se nedala dočista zadusit. Začali se tedy pomalu vracet. Trochu paradoxní bylo, že kmenoví členové přicházeli zpět do souboru až v době, kdy už se tato inscenace zkoušela, a tak hráli vlastně menší role.
AHA! pokračuje ve svém dramaturgickém programu - uvedlo hru v české premiéře. „Divadlo AHA! z Lysé nad Labem zase Goldbergovskými variacemi George Taboriho ukázalo, jak v této oblasti mohou dramaturgickým objevem amatéři trumfnout své placené kolegy. Ironickou tragikomedii o skupině herců, která chystá inscenaci biblických příběhů, připravovala ostatně před časem v české premiéře Ypsilonka, ale nakonec ji neuvedla.“ (Zdeněk A. Tichý: Krize amatérského divadla už je minulostí, MF DNES, 12. 8. 1995)
Tabori sleduje komentovaný a transformovaný zrod světa současně se zrodem připravované inscenace o tomtéž. A shledává, že velmi často dochází v tomto divadelním procesu k velmi podobným, téměř analogickým situacím. Režisér Jay, Bůh, je v tomto výkladu diletant a smilník, který spolupracuje s povrchními, špatnými herci. Zkoušejí výjevy z knihy Genesis a z Nového zákona – například scénu o Kainovi a Ábelovi, o stvoření světa, o Mojžíšovi, o Sáře, Abrahámovi a Izákovi, o Ježíšově ukřižování. Jediný schopný a pracovitý člověk je režisérův asistent Goldberg, který neustále zaskakuje za nepřítomné herce. Přes všechny problémy se inscenaci podaří připravit. Zbývá už jen vyzkoušet poslední scénu. Jay opět přinutí Goldberga zaskočit v roli Ježíše…
Mirek Pokorný inscenoval hru jako sled až dekadentně provedených groteskních čísel. Pouze závěrečná scéna neměla působit komicky, měl při ní naopak běhat mráz po zádech. Zatímco Jay vede monolog o ušlechtilosti a lásce, Goldberg je doopravdy a nemilosrdně ukřižován. Jeho slovy „Otče, proč jsi mě opustil?“ inscenace končí. Jediný dobrý člověk je mrtev. Svět již navždy bude nepovedené představení.
„Inscenace funguje nejlépe tam, kde režie nalezla klíč k obrazovému sdělení v souladu se sdělováním verbálním. Nefunguje tam, kde je verbální sdělení obrazovým přehlušeno. Nejproblematičtějším je v inscenaci hlasová exprese většiny protagonistů, pro vlastní obsahové sdělení pak je to nejcitelnější u postavy pana Jaye v podání Jiřího Rezka. To se netýká Jarmila Škvrny v roli Goldberga. Vymyká se totiž ze stereotypu, který onou hlasovou expresí v inscenaci nastává. Výkon J. Škvrny je mimořádnou hereckou kreací, zprostředkující divákům významy mnohovrstevnatého Taboriho textu. Škoda, že se z něj nedovídáme víc prostřednictvím ostatních herců. Viděli jsme v každém případě inscenaci, která i přes uvedené problémy vybočuje z šedi průměru, která bude oslavně přijímána jedněmi a kriticky nahlížena druhými.“ (Milan Strotzer: Hodnocení odborné poroty, Zpravodaj Wintrův Rakovník č. 4/1995)
Inscenace vyvolávala bouřlivé diskuse a kontroverzní názory. Ve své době byla totiž tematicky velmi aktuální. Svým výkladem relativizovala katolickou víru, po pádu komunismu opět čerstvou.
Mirek Pokorný hovoří o reprízování: „Toto představení byla šestá repríza. Pokud bude zájem, budeme tuto hru držet na repertoáru. Je to však velmi choulostivá hra na zaujetí herců. Jakmile by představení ztratilo upřímnost, nemělo by cenu jej hrát. Je to pro nás moc důležitá hra i proto, že jsme si při jejím nastudování prodiskutovali vlastní životy.“
A reakce diváků? „My jsme byli zvyklí u nás v Lysé nad Labem na odmítavý postoj k našim hrám. K našemu velikému údivu však byla obě dvě představení, která jsme v Lysé hráli, přijata naprosto vstřícně. Setkáváme se u starších lidí i se zápornou reakcí. Ti lidé to chápou jako útok na jednu z mála životních jistot. Ve skutečnosti to ale tak není. Podle mě je to o tom, jaký je průšvih, když lidé inscenují boží myšlenky. Z toho pak zákonitě musí vzniknout jenom katastrofy. Týká se to samozřejmě i církve, která učí a káže vlastní rituály, které si sama vymyslela.“
Festivaly a ocenění:
• Kino Lysá nad Labem, listopad 1994
• Wintrův Rakovník, březen 1995, XIX. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje (Amatérská scéna, č. 2/1995, s. 7)
- Diplom Divadelnímu souboru AHA! Lysá nad Labem za inscenaci
- Diplom M. Pokornému za dramaturgii hry
- Diplom Jarmilu Škvrnovi za výkon v roli Goldberga
- Diplom Petru Moravcovi za hudební složku hry
- Diplom Jarmilu Škvrnovi za scénu a kostýmy k inscenaci hry
- Doporučení k účasti na přehlídku v Třebíči na 1. místě
• Solidarita, Praha, březen 1995
• Divadelní Třebíč, 1995
• Jiráskův Hronov, srpen 1995, 65. ročník
(Amatérská scéna, č. 5/1995, s. 4–16)
• Festival DIV, Trnava, Slovensko, listopad 1995, VII. ročník Divadelných inšpiratívních vystúpení
• Festival INC-IY-DENT, Český Těšín, Polsko, prosinec 1995

AHA! Divadlo katarze!
Boris Vian: Pravdivé příběhy
Překlad: Patrik Ouředník a Jan Tomek
Režie a scénografie: Miroslav Pokorný
Hudba: Petr Moravec a světoví mistři
Zvuk: Antonín Bořek Dohalský
Světla: Zdeněk Sviták
premiéra: 4. května 1996
„Nuže, kompaktnost a zároveň dostatečný koridor pro vnitřní asociace diváků jsou součástí výkladu, jsou divadlem přinášejícím katarzi. Jestliže v prvé aktovce praví Had ‚V tomto zařízení je dost nuda,? divadlo jevištěm říká opak. Co dál ví říci? Nevím, nemám potřebu, jsem zasažen.“ (Vladimír Zajíc: Temný blues světa však srdce plá, Zpravodaj JH č. 6/1997)
Pod titulem Pravdivé příběhy představilo Divadlo AHA! tři hříčky Borise Viana: Adam, Eva a třetí sex (aktovka), Blues pro černého kocoura (dramatizace povídky) a Budovatelé říše (aktovka). V tomto spojení byly uvedeny v české premiéře. Dramatická stavba, tedy řazení příběhů by se dalo pojmenovat: Stvoření, Běh světa a Apokalypsa. „Klobouk dolů – dramaturgicky je to věc znamenitá.“ (Jan Císař: Divadelní Třebíč 1997, Amatérská scéna, č. 3/1997, s. 19) Název vyplynul z věty, kterou Boris Vian napsal v předmluvě k jedné ze svých knih: „Tento příběh je naprosto pravdivý, neboť jsem si jej od začátku až do konce vymyslel.“ Inscenace měla přibližně třicet repríz.
Mirek Pokorný si opět vybral autora, dramatika, básníka, spisovatele, který je znám svou ojedinělou poetikou a jazykovou výjimečností. Svým humorem a fantazií vytvořil svět, který je přes veškerou bizarnost a fantasknost zcela podřízen pevným logickým principům a pravdivému vnímání skutečnosti.
Adam, Eva a třetí sex
Osoby a obsazení:
Adam: Jaroslav Albín Procházka
Eva: Ivana Tichá
Had: Jarmil Škvrna
Bůh: René Dubovský, Ivo Šorman
Gabriel: Karel Koula
(Hudba: G. Mahler a P. Mascagni)
Tato aktovka byla již na českých jevištích uvedena. Jediná ze tří tedy není českou premiérou. Spodobňuje téměř věrně vyprávění starozákonního příběhu o vyhnání Adama a Evy z ráje, ovšem vtipně a z absurdního úhlu pohledu. Třetí sex je personifikovaný Had. Je spoře oblečen do vězeňského pruhovaného mundůru. On jediný totiž v ráji zůstane navždy. Z věčné nudy svádí k erotickým radovánkám nejen Evu, Adama, ale dokonce archanděla Gabriela, který přichází splnit boží kletbu a vyhnat první lidský pár z ráje pro jejich prvotní hřích. Gabriel
na Hadovu výzvu s radostí přistoupí, protože v ráji již není nikdo jiný, kdo by mu dopřál jeho toužené rozkoše. Káže vodu, pije víno.
V aháckém výkladu je přidaná postava Boha, který podřimuje a je naprosto lhostejný k dění pod sebou. Sedí na štaflích, které překrývají dlouhé šaty až na zem. Na hrudi se mu vyjímají metály: hákový kříž, rudá hvězda, symbol hippies… Zkrátka vše, čím se v historii lidstva vyznamenal.

Blues pro černého kocoura
Osoby a obsazení:
Boris Vian: Miroslav Liederhaus
Kocour: Miroslav Pokorný ml.
Petr Gna: Vítek Pokorný
Jeho sestra: Lenka Liederhausová
Exhibicionista: Jaroslav Albín Procházka
Kurva: Ivana Tichá, Jaroslava Šípková
První Američan: Jarmil Škvrna
Druhý Američan: René Dubovský , Ivo Šorman
Jeptiška Číšník: Ladislav Lašťovka, Milan Stiburek
Muž ve cvičkách: Karel Koula
Muž s lanem na krku: Miroslav Pokorný
Muž s novinami: Jiří Rezek
Kočičí pěstounka: Pavlína Kročová
Domovnice: Melánie Moravcová, Dina Kulichová, Ivana Tichá,
Lenka Polcarová, Jarmil Škvrna
Mikuláš: Pavlína Bořek Dohalská
Muzikant za oponou: Petr Moravec
Tato původní Vianova povídka, kterou Mirek Pokorný zdramatizoval, je sociologickým průzkumem lidské lhostejnosti, cynismu a bezcitnosti. Žádná z postav ve zkoušce neobstojí. Celá společnost se tak usvědčí ze zmiňovaných špatných vlastností. Večer se na ulici seběhne nejširší společenské spektrum – od kurvy až po jeptišku. Slyší totiž srdcervoucí sténání Kocoura, který spadl do kanálu. Všichni ho napřed velmi povrchně litují, než jim dojde, že by ho mohli vytáhnout. Zdařilá záchranná akce se pak jde zapít do hospody. Kocour je středem veškeré pozornosti a svou obhroublou oplzlostí i zábavy. Každý ho zve na drink, až se kocour tak opije, že zcepení. Ve společnosti nastane absolutní obrat. Jejich nejlepší kamarádíček se jim najednou stane přítěží. „Fuj, co s ním, co s mršinou?“ Konečně co jiného než ho zase hodit do kanálu.

Budovatelé říše
Osoby a obsazení:
Otec: Jiří Rezek
Matka: Melánie Moravcová
Zenóbie: Dina Kulichová
Husa: Pavlína Kročová
Soused Skovajsa: Miroslav Pokorný
Schmürz: Jaroslav Albín Procházka
A všichni členové Divadla AHA!
(Hudba: Petr Moravec, L. van Beethoven, N. Frunza)
Tímto příběhem inscenace po přestávce vrcholí. Postavy zkrácené aktovky jsou neustále hnáni hlukem ze svých příbytků, které se zmenšují a snižují svou kvalitu. Mirek Pokorný vykládá hluk jako svědomí. Věřil bych však, že se dá také chápat jako symbol války, božího trestu, posledního soudu atd. Rodina si vždy sbalí nejdůležitější věci, kterých je při každém přesunu méně a méně, a nocí utíká o patro výš. Žijí ve věčném strachu, že příště už nebude kam utéct. Vztahy v rodině jsou narušeny sobeckostí rodičů a jejich neschopností vzdorovat hluku. Strachy kloní hlavu, jsou vděční za to, co je, a nalhávají si, že je vlastně vše v pořádku. Byli to totiž oni, kdo vybudoval svět, který je požírá. Mladou generaci, která vzdoruje a touží po změně, reprezentuje jejich dcera Zenóbie. Nastavuje rodičům zrcadlo, tím se však stává přebytečnou. Nejzajímavější postava pro osobní výklad je Schmürz. V této inscenaci je to jednoznačně ubíjené, zkrvavené svědomí, kterého se postavy nezbaví a táhnou si ho neustále s sebou. Jediný zůstává až do konce, zatímco členové rodiny postupně odpadají. Služka Husa již nemůže vydržet otcovu panovačnost a odchází. Zenóbii pošlou rodiče pro postel k sousedovi Skovajsovi a už ji zpět do bytu nepustí. Matka podlehne hluku při posledním přesunu do malinkatého podkroví, ze kterého již není úniku. Zde se otec, po nezdařilém pokusu zastřelit „svého“ Schmürze, zastřelí sám.
Z děr začnou lézt stovky Schmürzů se svíčkami v rukou jako symbol plamínků naděje a očekávání lepší budoucnosti.
Festivaly a ocenění:
• Kino Lysá nad Labem, květen 1996
• Štít města Prachatic, březen 1997, XXV. ročník
- Cena Miroslavu Pokornému za režii hry
• Wintrův Rakovník, březen 1997, XXI. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje
- Cena Jiřímu Rezkovi za herecký výkon
- Cena Pavlíně Kročové za herecký výkon
- Cena Jarmilu Škvrnovi za herecký výkon
- Cena Miroslavu Pokornému za režii hryo Cenu Divadlu AHA! za inscenaci hry
- Doporučení k účasti na přehlídku v Třebíči
• Stochov, duben 1997
• Divadelní Třebíč, květen 1997
(Amatérská scéna, č. 3/1997, s. 19)
- Čestné uznání Pavlíně Kročové za roli Husy
- Čestné uznání Jiřímu Rezkovi za roli Otce
- Cena Jarmilu Škvrnovi za role ve hře
- Cena Miroslavu Pokornému za dramaturgické, režijní a scénografické pojetí inscenace o Cena Divadlu AHA! Lysá nad Labem za inscenaci
- Doporučení k účasti na přehlídku Jiráskův Hronov
• Jiráskův Hronov, srpen 1997, 67. ročník
(Amatérská scéna, č. 5/1997, s. 7)
• Kino Lysá nad Labem, derniéra: 12. června 1998

AHA! Ticho před bouří!
Slawomir Mrožek: Tygr a Tancovačka
Režie: Miroslav Pokorný
Výprava: Jarmil Škvrna
Masky: René Dubovský
Výtvarná a technická spolupráce: V. Káča Škvrnová, Miroslav
Liederhaus, J. A. Procházka
Světla: Kryštof Čeřovský
Hudební Improvizace: Pavlína Bořek – Dohalská – klavír
Zdeněk Hospodka – altsaxofon
Zdeněk Pech – bicí
premiéra: 31. května 1997

Tygr a tancovačka jsou dvě absurdní hříčky Slawomira Mrožka spojené Mirkem Pokorným v jeden dramatický celek.
Přes některé nedostatky, které již známe z dřívějších inscenací, si tímto počinem AHA! drží svou vysokou amatérskou úroveň. „Tygr je možná až příliš tučným soustem pro lidské vnímání, mnohdy spousta gagů a situací zahluší sdělitelné. Oproti tomu začátek a konec druhé aktovky, které jsou hrané v naprosté tmě, přináší mnoho nového. Přese všechno však soubor Divadla AHA! přináší výrazně více, než co mohou nabídnout okolní amatérské spolky.“ (Michal Plavec: „Aháči“ skotačili na vlnách absurdity a poskytli tak publiku příjemnou zábavu, Nymbursko, 4. 3. 1998)
Ve stejném roce soubor současně inscenoval hru Harolda Pintera Narozeniny, která Tygra a Tancovačku značně zastínila.

Tygr
Petr Ohey: Jaroslav Albín Procházka
Oheyová: Lenka Liederhausová
Honzík Ohey: Jarmil Škvrna
Dcera: Vladimíra Martinková
Úředník: Pavel Lichnovský
Výběrčí: René Dubovský
Profesor: Karel Koula
Ředitelka cirkusu: Pavlína Kročová
Starý lovec: Miroslav Liederhaus
Šéf protokolu: Jarmil Škvrna
Tygr je přejmenovaná aktovka, autorem původně nazvaná Mučednictví Petra Oheye. Nejprve ji Pokorný nazkoušel se členy dramatického kurzu Život je divadlo a naopak, který od září roku 1995 vedl v OKD Praha 9. Kurz byl určen lidem starším šestnácti let, toužícím po sebepoznání prostřednictvím divadla. Zde si Pokorný hledal nové talenty do Divadla AHA!.
Hra se však Pokornému zalíbila natolik, že ji inscenoval znovu a lépe se souborem Divadla AHA!. Vypráví se v ní absurdní příběh jedné průměrné rodiny, která jednoho dne zjistí, že má v koupelně nebezpečného a hladového tygra. V rodině nastane obrat. Společnost o ně začne mít zájem, ovšem každý hledá svůj vlastní prospěch. Navštěvují je školní exkurze, badatelé, lovec ze Sibiře, ředitel cirkusu krotí tygra za peníze a nakonec přicházejí státníci na lov. Tygrovi je třeba dát návnadu. Manželka rozhodne, že to musí být její muž. Chce na něho být aspoň jednou v životě hrdá, a navíc musí to přece udělat pro rodinu. Muž, který se celou dobu koupal ve škopku, se tedy obětuje.
Pokorný hru vykládá dvojím způsobem. Zaprvé jako alegorii na komunistickou společnost, která si vymyslí fiktivního nepřítele (tygra), aby proti němu mohla „bojovat“. Zadruhé jako důkaz sobectví podnikání bez ohledu na oběti.
 
Tancovačka
Osoby a obsazení:
Chasník B: René Dubovský, Karel Zima
Chasník S: Jarmil Škvrna
Chasník N: Karel Koula
Druhá aktovka Tancovačka byla herecky propracovanější. Také absurdním způsobem pojednává o sobectví. Tři chlapíci v kvádrech vstupují do dřevěné místnosti, snad hospody, kde se dožadují zábavy, tancovačky. Ta se nekoná. A tak se dva silnější dohodnou, že nejslabšího oběsí, aby musel být funus a následná tancovačka. Chtějí se totiž bavit za každou cenu! Pokorný hru vykládá jako alegorii totality, kde panují absurdní zákony – abych já byl šťastný, ostatní musí být nešťastní. V totalitě se také tážeme: Proč se jinde lidé baví a u nás ne?
Tancovačka se časem odtrhla od Tygra a dodnes se hraje samostatně, přičemž došlo k herecké změně - Reného Dubovského vystřídal Karel Zima.

Festivaly a ocenění:
• Kino Lysá nad Labem, květen 1997
• Divadelní podzim Jiřího Šatopleta, Říčany, listopad1997
• Wintrův Rakovník, březen 1998, XXII. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje
 
 
AHA! na vrcholu! Zlatý Alois!
Harold Pinter: Narozeniny
Režie: Miroslav Pokorný
Světla: Pavel Lichnovský
Zvuk: Antonín Bořek – Dohalský
Scéna: Miroslav Pokorný
Kostýmy: Jarmil Škvrna
Výtvarná spolupráce: René Dubovský
Osoby a obsazení:
Meg: Melánie Moravcová
Petr: Petr Moravec
Goldberg: Jarmil Škvrna
Mc Cann: Jaroslav Albín Procházka
Lulu: Dina Kulichová
Stáňa: Jiří Rezek
premiéra: 25. října 1997

Tato inscenace s podtitulem Nelítostná komedie o posledních věcech člověka je vrcholem amatérského období Divadla AHA!. Byla oceněna tou největší možnou cenou na Jiráskově Hronově, a to Zlatým Aloisem za nejlepší inscenaci roku.
Mirek Pokorný říká, že to byl nejzdařilejší absurdní kus, protože v něm udělal méně režijních kompromisů než v předešlých inscenacích. Přitom zkoušení mělo velmi dramatický průběh. Začalo se před šesti lety. Po velmi dlouhé době se režie chopil někdo jiný – P. Moravec. V roli Petra měl vystoupit Pokorný. Byl však záhy ze souboru vyloučen, protože si roli hrál podle svého. Nedokázal se zbavit vlastního režisérského pohledu a Moravce jako režiséra nerespektoval. Po jeho odchodu se zkoušení rozpadlo, hra zůstala nedodělaná. Po čase se ovšem aháci ke hře vrátili. Tentokrát byl režisérem opět Pokorný. Místo sebe do role Petra obsadil Moravce. Inscenaci se nejen podařilo dodělat, ale stala se dokonce jednou z nejúspěšnějších.
„Všechno bylo jako ‚ze života? a přitom to nebyl život, ale jeho obraz. Či chcete-li jinak: jeho symbol, jenž se od reálné každodennosti zdvihal k duchovním rozměrům. Důslednost, s níž dlouholetý režijní bouřlivák Miroslav Pokorný postupoval touto cestou, mu přinesla nejvyzrálejší tvar inscenace, jejž jsem od něj kdy viděl.“ (Jan Císař: Třebíč konvencionální, Amatérská scéna, č. 3/1998, s. 6)
Nejenom režisér, ale i herci již byli daleko vyzrálejší. „Tentokrát, v historii souboru téměř přelomově, jde o práci, která vsází především na schopnosti herců a rozvíjí je, seč je to možné. Režisér nečaruje, ale buduje inscenaci přes herce, z vnitřku dramatických postav a situací. Přesněji M. Pokorný, oproti minulým režiím, jako by krotil své zásahy do struktury výchozí textové předlohy, aniž by opouštěl svou invenci dramaturgickou a režijní.“ (Milan Strotzer: Narozeniny v Divadle AHA!, Nymbursko, 20. 11. 1997)
Hlavním zásahem do textu, který Mirek Pokorný provedl, bylo zkrácení druhého jednání v zájmu většího spádu děje ke konci hry.
Hra popisuje život manželů Meg a Petra Bolesových, majitelů starého špinavého penzionu, ve kterém již dlouho nikdo nebydlel kromě jednoho stálého hosta, bláznivého a marnivého Stáni. V den jeho narozenin přijdou dva podivní cizinci Goldberg a Mc Cann, ubytují se, uspořádají bouřlivou oslavu a ráno si ho za podivných okolností kamsi odvedou. Kam a proč ho odvedli? Konec zůstal otevřený. Děj měl tak široké hranice, že si jej každý mohl vykládat trochu jinak. Jeden tvrdil, že Stáňa byl blázen, a tak musel jít do ústavu, další říkal, že byl těžce nemocný a zemřel, někdo zase, že si se Stáňou vyřídili staré účty. „V původním scénáři byl Stáňa člen IRA, zradil organizaci a utekl. Oni si ho však našli a popravili. Nám to téma připadalo ale příliš omezené, proto jsme neurčovali ani dobu ani zápletku, ať si každý představí, co chce,“ vysvětluje Mirek Pokorný. Inscenace měla ovšem i pozitivní odkaz. Mag a Petr jsou Stáňovým zmizením vytrženi ze stereotypu svých nudných životů a díky tomu si začnou znovu vážit jeden druhého.
Scénografie i kostýmy byly řešeny velmi jednoduše, přesto trefně. Vše mělo nádech růžové až tělové barvy, čímž se přesně dosáhlo pocitu zašlosti či snovosti.
Narozeniny neměly pouze oslavovaný průběh, ale i slavný a důstojný konec. Derniéra se konala 20. 2. 2000 ve vyprodaném sále divadla Na zábradlí.
Festivaly a ocenění:
• Kino Lysá nad Labem, říjen 1997
• Wintrův Rakovník, březen 1998, XXII. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje
- Cena Melánii Moravcové za roli Mag
- Cena Petru Moravcovi za roli Petra
- Cena Jarmilu Škvrnovi za roli Goldberga
- Cena Miroslavu Pokornému za režii a úpravu hry
- Cena Divadlu AHA! Lysá nad Labem za inscenaci hry
- Nominace na Divadelní Třebíč
• Divadelní Třebíč, květen 1998, VII. národní přehlídka amatérského divadla (AS, č. 3/1998, s. 6-7)
- Čestné uznání Jarmilu Škvrnovi za roli Goldberga
- Cena Petru Moravcovi za roli Petra
- Miroslavu Pokornému za režii a scénu ke hře
- Cena Divadlu AHA! Lysá nad Labem za inscenaci hry
- Nominace na Jiráskův Hronov
• Jiráskův Hronov, srpen 1998, 68. ročník
- Zlatý Alois – neoficiální, „ilegální“ cena udělovaná skupinou divadelníků a novinářů
• Divadelní podzim Jiřího Šatopleta, Říčany, listopad 1998
• ČDP, Česká lípa, listopad 1998, XXII. ročník
- Cena diváků
• EXIT, Praha, leden 1999
• Divadlo Na zábradlí, Praha, únor 2000
 
 
AHA! Smím prosit?!
Slawomir Mrožek: Tango
Režie: Miroslav Pokorný
Asistentka režie: Alena Kočová
Překlad: Helena Stachvá
Hudba: Petr Moravec
Scéna a kostýmy: Jarmil Škvrna
Zvuk: Miroslav Pokorný
Světla: Vít Pokorný
Osoby a obsazení:
Artur: Jarmil Škvrna
Stomil: František Jirousek
Eleonora: Melánie Moravcová
Eda: Jaroslav Albín Procházka
Evženie: Jitka Kováczová
Evžen: Zdeněk Pech
Ala: Terezie Palková
premiéra: 31. října 1998

Divadlo AHA! se vrátilo k Mrožkovi. Tentokrát k jeho nejhranější komedii, ze které se v Polsku stala školní četba a která byla trnem v oku všem totalitním režimům.
Tango bývá považováno za nemilosrdnou grotesku o „krizi idejí“, za generační výpověď o nemožnosti komunikace mezi starým a novým, za výsměch „jalovosti moderny“ či dokonce za alegorii „pohřbu avantgardy“. Příběh je zasazený do jedné rodiny, kde se staří a „zkušení“ snaží bořit zažité konvence, experimentovat s osudem, žít bez zábran a závazků, zatímco ti mladí touží dát chaosu, kde nic nefunguje, protože se všechno smí, nějaký řád. Samozvaným Mesiášem, ze kterého se postupně stává idealistický diktátor, je nejmladší syn Artur. Jediný, kdo se mu postaví do cesty, je záhadný pobuda Eda, o němž nikdo netuší, kde se v jejich rodině vlastně vzal. Artura nekompromisně zabije a převezme jeho vládu nad již zkrotlou rodinou. To je vyjádřeno skvělým režijním obrazem za doprovodu pompézní hudby. Eda donutí ostatní, aby podle něj tančili nad Arturovou mrtvolou. Mirek Pokorný přidal ke hře podtitul Komedie o lidech, kteří pískají, aby se mohlo tančit, a o těch, kteří tancují, jak kdo píská.
Text byl minimálně proškrtán a byl realizován jako tragická groteska, kde humor střídá mrazení v zádech. Režijně nejzajímavější byly mizanscény se simultánním dějem a střídavým jednáním postav. Tyto situace fungovaly, jen když byly herecky přesné. Celkově však měla inscenace u publika úspěch.
„Mirek Pokorný vložil do této inscenace něco, co jsme u něho dosud mohli vidět pouze v menší míře – sžíravý humor. Představením totiž prochází neustále se vinoucí nit krátkých gagů a gagových situací, která útočí na bránice posluchačů, aby následně odkryté hledí diváků zalila bezbřehá vlna emocí. Jistě, skoro každá absurdní hra tento systém využívá, ale v Tangu míra využití doslova šmátrá po ideálním vrcholu.“ (Michal Plavec: S Mrožkovým Tangem tančili skoro všichni, Nymbursko, 4. 11. 1998)
Zlatý Alois tentokrát unikl Divadlu AHA! jen o chloupek: bylo nominováno na druhém místě.
Festivaly a ocenění:
• Kino Lysá nad Labem, říjen 1998
• Wintrův Rakovník, březen 1999, XXIII. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje
- Čestné uznání Františku Jirouskovi za roli Stomila
- Čestné uznání Jaroslavu Albínovi Procházkovi za roli Edy
- Čestné uznání Melánii Moravcové za roli Eleonory
- Čestné uznání Terezii Palkové za roli Aly
- Cena Jarmilu Škvrnovi za roli Artura
- Cena Jarmilu Škvrnovi za scénografii
- Cena Miroslavu Pokornému za režii
- Cena Divadlu AHA! za inscenaci
- Nominace na Divadelní Třebíč
• Štít města Prachatic, březen 1999, XXVII. ročník
- Cena poroty
- Cena za mužský herecký výkon Jarmilu Škvrnovi
• Mrožek v Praze, Jarní přehlídka divadelních inscenací, duben 1999
• Divadelní Třebíč, květen 1999, VIII. národní přehlídka amatérského divadla
- Nominace na Jiráskův Hronov
• Jiráskův Hronov, srpen 1999, 69. ročník
(Amatérská scéna č. 5/1999, s. 7)
AHA! Posun od absurdní poetiky k existencionalismu!
Jean Genet: Služky
Překlad: Anna Fárová a Jan Gillar
Scéna: Miroslav Pokorný
Kostýmy: Zuzana Růžičková
Zvuk: Vít Pokorný
Světla: Pavel Michalík
Režie: Miroslav Pokorný
Osoby a obsazaní:
Milostivá paní: Terezie Palková
Pán: Kryštof Čeřovský
Claire: Vratislav Hadraba
Solange: Jiří Laštovka
premiéra: 28. listopadu 1998
Inscenace vznikla na podzim stejného roku jako Tango a společně postupovaly na festivalových přehlídkách až na Hronov. Na rozdíl od Tanga zde hráli noví členové Divadla AHA!, právě přišlí z Pokorného divadelního kroužku. Tři ze čtyř se téhož roku a pod Pokorného vedením stali studenty herectví na vysokých uměleckých školách. Toto byla jejich první divadelní zkušenost.
Služky je hra poválečného francouzského dramatika Jeana Geneta (1910 – 1986). Tento autor opět náleží do programové dramaturgie Divadla AHA!, tedy k autorům divadla absurdity. Jazyk jeho hry je plný symbolů, patosu a expresivity. To Mirek Pokorný ctil, a aniž by v Genetově textu provedl podstatné úpravy, svou inscenací učinil hru ještě vrstevnatější a posunul celkové obsahové sdělení. Využil k tomu prvky cirkusové grotesky a kontrastu expresivního a psychologického herectví. Originálním způsobem vyložil postavy a připsal dokonce němou postavu Pána. Představení otevřel expozicí dvou mužů – herců, kteří jsou za úplatu najati k sehrání Služek. Milostivá paní je Pánem přivezena na invalidním vozíku a nalíčena, aby se v patřičných chvílích, probrána z komatu, zmocnila jeviště a byla z něho v závěru odvezena mrtva poté, co vypila otrávený nápoj. Pán bedlivě sleduje celou hru a podle potřeby dává hercům rozkazy. Přestože oba představitelé služek selžou a nepodají Milostivé paní otrávený nápoj a Pán tuto akci provede osobně, dostanou od Pána za svou produkci zaplaceno. Pán odlíčí Milostivou paní a představení končí.
Tímto způsobem došlo k posunu Genetova textu, ze kterého můžeme vyčíst docela jiný příběh. Obě služky si přehrávají svá jednání s Milostivou paní jako kompenzaci hrůzy života, v němž jsou sociálně i psychicky na dně, až jedna z nich při této hře spáchá sebevraždu.
Občas - kvůli nedůslednosti v hereckém jednání, zvláště ve druhé části hry - bylo představení zdlouhavé a diváci ztráceli pozornost i orientaci. Jinak se Služkám dostalo velmi kladného hodnocení za vysokou divadelní úroveň.
„Režisér se vědomě nesnaží o jakési zpřehlednění motivů, naopak jako by tajemných záhad a nelogičností přidával. Autorskou šifru (pokud to šifra vůbec je) umocňuje do krajnosti vypjatou hereckou expresivitou, vrstvením symbolů v rekvizitách, působivou zvukovou a světelnou kulisou. Pak je na divákovi, zda je ochoten či schopen tuto výpověď přijímat a jak ji bude vnímat.“ (Rudol Felzmann: Co bylo k vidění v hlavním programu Jiráskova Hronova, AS č. 5/1999)
„Hra mohla místy působit překombinovaně, kdyby z představitelů nebylo cítit naprosté přesvědčení o vlastní pravdě, kdyby nebylo cítit, že to, co dělají, mají zdůvodněné. Pak mohly dvě služky zahrané dvěma mladými muži otevřít divákům další rozměr vztahu ponižovaného a ponižovatele. A nutno dodat, že to oba mladíci zvládli přinejmenším skvěle.“ (Marek Bečka: 69. hostina amatérských divadelníků, Divadelní noviny, 21. 9. 1999)
„Nejzaslouženější pozornost však vyvolal výkon Terezie Palkové v roli Milostivé paní… Možná ještě pod vlivem bezprostředních dojmů, ale cosi mě nutí k tomu, abych tuto dramatizaci považoval za to nejlepší, co jsem dosud od Divadla AHA! zhlédl.“ (Michal Plavec; V končinách, kde se nic nového nestvoří, mohou hrát prim třeba také obyčejné služky, Nymbursko, 2. 12. 1998)
Festivaly a ocenění:
• Kino Lysá nad Labem, listopad 1998
• Wintrův Rakovník, březen 1999, XXIII. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje
- Čestné uznání Jiřímu Laštovkovi za roli Solange
- Čestné uznání Miroslavu Pokornému za scénu
- Cena Terezii Palkové za roli Milostivé paní
- Cena Miroslavu Pokornému za dramaturgický výklad hry
- Doporučení na 1. místě na Šrámkův Písek
- Doporučení na 1. místě na Divadelní Třebíč
• Divadelní Třebíč, květen 1999, VIII. národní přehlídka amatérského divadla
• Šrámkův Písek, květen 1999
(Amatérská scéna, č. 4/1999, s.10-11)
- Doporučení na 1. místě na Jiráskův Hronov
• Jiráskův Hronov, srpen 1999, 69. ročník
(Amatérská scéna, č. 5/1999, str. 7)
AHA! Poslední „amatérská“ inscenace!
Daniela Fischerová: Náhlé neštěstí
Režie, scénografie a hudební improvizace: Miroslav Pokorný
Světla: Vít Pokorný
Osoby a obsazení:
Niobé: Terezie Palková
Job: Vratislav Hadraba
premiéra: 26. listopadu 1999

Náhlé neštěstí inscenované Divadlem AHA! je již víceméně profesionální činoherní prací, která se stala favoritem na festivalových přehlídkách.
V tomto hořkosměšném, filozofickém dramatu jsou "náhlým neštěstím" postiženy dvě opuštěné a zbloudilé duše, které jakoby se rozhodly nést na svých pochroumaných bedrech i naše smutky, trable a rány osudu. Niobé (podle řeckých pověstí sipylská královna a dcera Poloboha Tantala) a Job (jedna z čelných postav Starého zákona) se setkávají v psychiatrické léčebně, aby zkoumali podíl svých vin na vlastních zpackaných životech, ale i na zmařených osudech svých bližních. Vykoupením pro jejich bolest je vztah muže a ženy, který vzájemně nacházejí.
Jednoduchá scénografie (stěna se zrcadlem, věšák, dvě židle, stůl) i koncepce kostýmů připomíná nejen blázinec, ale i stylizovaný antický prostor.
„Palková v roli Niobé byla na jevišti přece jen o něco výraznější. Její projev nepostrádal ve všech polohách přirozenou lehkost. Absolutorium si však za své výkony zaslouží oba herci.“ (Ond.: Lyské Divadlo AHA! uvedlo v pátek premiéru dramatu Náhlé neštěstí, Nymbursko, 1. 12. 1999)
Inscenace je v současnosti stále na repertoáru, proto bych ji místo dalšího popisování spíše doporučoval shlédnout.
Festivaly a ocenění:
• Kino Lysá nad Labem, listopad 1999
• Wintrův Rakovník, březen 2000, XXIV. krajská soutěžní přehlídka vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje
- Cena Miroslavu Pokornému za režii hry
- Cena za Terezii Palkové za roli Niobé
- Cena za Vratislavu Hadrabovi za roli Joba
- Cena Divadlu AHA! za inscenaci
- Nominace na Divadelní Třebíč
• Divadelní Třebíč, květen 2000, IX. národní přehlídka amatérského divadla
- Cena Miroslavu Pokornému za režii a scénografii
- Cena za nejlepší ženský herecký výkon Terezii Palkové
- Cena za nejlepší mužský herecký výkon Vratislavu Hadrabovi
- Cena za nejlepší inscenaci
- Nominace na Jiráskův Hronov
• Jiráskův Hronov, srpen 2000, 70. ročník
 
PROFESIONALIZACE
„Říká se, že není fair, když se srovnává amatérské a profesionální divadlo. Jenže kde začínají a končí hranice mezi nimi? Vždyť divadelní soubor AHA! ve vás okamžitě vzbudí pocit, že v divadle nejste zbytečně, že herec je tu kvůli vám a vy kvůli němu.“ (Stanislava Šteslová: Nenechte si ujít novou premiéru souboru AHA! Stará žena vysedává, Svoboda, 14. 3. 1989)
„Divadlo AHA! je v kontextu celého festivalu JH souborem skutečně ojedinělým, protože se Jiráskova Hronova zúčastnilo s každou inscenací, kterou nastudovalo, což nemá v mnohaleté historii přehlídky obdoby.“ (-mrk-: Velký úspěch Divadla AHA!, Nymbursko, 12. 9. 1996)
„Divadlo AHA! je na bouřlivé a rozporuplné diskuse zvyklé. Jejich inscenace byly vždy přijímány (či odmítány) nejednoznačně. V debatách, plných emocí a hledání neuchopitelného, se diváci vždy snažili jít až ke kořenům toho, co představení Divadla AHA! nabízela k přemýšlení a k prožitku.“ (P.L.: Divadlo AHA! bylo v Hronově úspěšné, Tok, č. 9/1997)
„Není u nás mnoho souborů, které by měli jedinečnou tvář. Jen pár o ni tak usilovně pečuje. Podíváme-li se na dramaturgii Divadla AHA!, je zřejmé, že je jedním z nich, jedním z mála.“ (Milan Strotzer: Narozeniny v Divadle AHA!, Nymbursko, 20. 11. 1997)
„Není vlastně toto ‚odvozené? amatérské divadlo takovým – trochu obrazně řečeno – profesionálním divadlem maloměsta a venkova?“ (Martin J. Švejda: Narozeniny Divadla AHA!: meta amatérského divadla, Divadelní noviny, č. 6/1999)
„Divadlo AHA! z Lysé nad Labem je soubor zkušený, má skvěle fundovaného režiséra a jemu ochotně sloužící herce. Nutno podotknout, že všichni, kteří se na tvorbě tohoto divadla podílejí, vysoce překračují měřítka amatérství.“ (Rudol Felzmann: Co bylo k vidění v hlavním programu Jiráskova Hronova, AS, č. 5/1999)

Zlomové roky 1998, 1999
Divadlo AHA! prošlo v roce 1998 jednou zásadní změnou. V září založili členové souboru neziskovou organizaci Občanské sdružení Divadlo AHA! a v říjnu se zúčastnili výběrového řízení, které vyhlásilo město Lysá nad Labem, na provozování budovy kina a letního kina v zámeckém parku. Aháci konkurz vyhráli a začali se starat o kulturní vyžití lyského obyvatelstva i občanů z okolních obcí. A nebyla to jen tak jednoduchá práce. Ročně bylo třeba vydělat asi tři sta tisíc na provoz biografu. Již v roce 1999 bylo uspořádáno 282 rozličných kulturních akcí: filmových, divadelních, hudebních pro dospělé a mnohé pro děti. Téhož roku soubor také obnovil tradici lyského festivalu Divadelní červen, jehož poslední ročník se uskutečnil ještě před revolucí.
Konečně mělo AHA! svůj vlastní divadelní prostor - v kině s jevištěm. Do té doby bylo vždy všude jen hostem. Od roku 1984 se zkoušelo a hrálo v sále hotelu Polabí – v dnešním hotelu Král. Zde také začínalo původní Hudební divadlo, protože vedoucí kolektivu Míla Kolací byl hotelovým správcem. Po dlouhých tahanicích (i mediálních) s Městským úřadem dostal soubor od města na přelomu let 1988/89 malou klubovnu u nádraží (3x4m2). V roce 1991 se Mirek Pokorný stal vedoucím Městského kulturního střediska, a tak se zkoušky přesunuly do jeho o něco většího sálu. Nakonec se v roce 1992 ukázala možnost zbudovat v prostorách kina divadelní jeviště. Aháci neváhali a od té doby tam působili - naštěstí zdarma. V roce 1998 přebralo AHA! vedení lyského biografu po agentuře Poborský.
Současně došlo k další výrazné změně, a to v personálním obsazení hereckého souboru. Mirek Pokorný chtěl spojit obě generace herců - staré a ostřílené s novými, mladými. Pokusy byly dva a oba skončily nezdarem. V roce 1998 to byla snaha nazkoušet divadelní hru Šest postav hledá autora od Luigiho Pirandella a v roce 1999 zkrachoval i Shakespearův Hamlet. Problém nebyl pouze v generačním nedorozumění, ale i v tom, že staří herci již nechtěli obětovat divadlu víc než jeden den v týdnu. Chtěli se divadlem bavit, ne vydělávat. Na rozdíl od mladých, studujících DAMU (Jiří Laštovka, Kryštof Čeřovský) a JAMU (Terezie Palková), kteří naopak spěli k tomu, že divadlo bude v dohledné době jejich povoláním. I Mirek Pokorný ale chtěl daleko víc. Víc hraní, víc zkoušení. Nechtěl v žádném případě brzdit rozlet Divadla AHA!. A tak se stalo, že odešla celá řada dlouholetých členů divadla: František Jirousek, Melánie Moravcová, Jiří Rezek, Jaroslav Albín Procházka, Dina Kulichová, Lenka Liederhausová, Miroslav Liederhaus, Pavla Bořek – Dohalská, Antonín Bořek – Dohalský, Zdeněk Pech a další. Z kmenových členů zůstali pouze: Jarmil Škvrna, René Dubovský – již jen jako scénograf, Karel Koula, Miroslav Pokorný ml. a Petr Moravec – již jen jako hudební skladatel. Soubor doplnili členové Pokorného kurzu: Vratislav Hadraba, Jiří Laštovka, Kryštof Čeřovský, Terezie Palková, Alena Kočová, Renáta Kytírová, Zuzana Růžičková, Miroslav Šichman a Ondřej Volejník.
Zásadní posun ovšem nastal v oblasti grantové podpory. Do roku 1999 pomáhalo vzniku inscenací pouze Městské kulturní středisko Lysá nad Labem. Šlo však o minimální částky kolem pěti tisíc korun, nebo o platbu tisku programů či dopravu na divadelní festivaly. Od roku 1998 dostávalo Občanské sdružení Divadlo AHA! od města grant na spravování kina a organizování kulturních akcí, který se pohyboval od 50 do 100 tisíc korun na rok. To bylo sice dost peněz, ale ne pro divadelní aktivity souboru. Na realizaci inscenací Tango a Služky, které vzniky ve stejném roce (1998), dalo město pouze 15 tisíc korun, přestože náklady činily 40 tisíc korun. Rozdíl se tedy musel doplatit z výdělku kulturních akcí kina nebo z výdělku za hraní Divadla AHA!. Finanční odměna herců byla tedy minimální, téměř žádná. Proto aháci zkusili hrát Tancovačku jako dopolední představení pro střední školy z Lysé a okolí. Jednak bylo jisté, že publikum přijde, protože představení byla předem objednaná, a zadruhé z toho plynul jistý výdělek. A jelikož se takový provoz osvědčil, soubor se rozhodl, že začne produkovat dopolední představení pro děti a mládež, kterými si vydělá. Ve zbylém čase pak bude pokračovat v práci na večerních představeních pro dospělé. V těch nemělo jít o peníze, ale o umělecké vyžití.
Mirek Pokorný pracoval od 1. 8. 1994 jako šéf umělecké agentury Gong v Praze 9 -Vysočanech. V budově KD Gongu se v té době nejen pořádaly rozličné kulturní akce, ale hrálo se tu i divadlo - častěji než dnes. Tenkrát to byla domovská scéna Divadla bez zábradlí Karla Heřmánka. Z profesionálů zde hostoval např. Bolek Polívka, z poloprofesionálů divadlo Sklep a z amatérů Divadlo AHA!. Pokorný byl ve Vysočanech i jinak kulturně aktivní. Od září roku 1995 vedl v místním OKD již zmíněné kurzy herectví pro zájemce starší šestnácti let pod názvem Život je divadlo a naopak, jejichž „absolventská“ představení se v Gongu také hrála. Proto se Pokornému podařilo v roce 1998 získat grant od Prahy 9 pro Divadlo AHA! na rok 1999. Obnos činil 80 tisíc korun. Projekt dostal jméno Gong dětem. Vznikla i umělecká agentura se stejným názvem, jejímž šéfem je od té doby až dodnes Mirek Pokorný.
V listopadu roku 1999 byla tedy inscenována první ahácká pohádka pro nejmenší Kdo je nejhloupější?. Na motivy Josefa Lady ji napsal a zrežíroval M. Pokorný. Scénu navrhl a vyrobil René Dubovský. Hudbu k písničkám zkomponoval Petr Moravec. Velice se podařila. Hrála se nejen v Gongu, ale i v Lysé nad Labem. V polovině března 2000 zvítězila na krajské přehlídce divadla pro děti v Mělníku a byla pozvána na národní přehlídku divadla pro děti Popelka v Rakovníku. Naposledy se hrála v sezóně 2002/03.


První profesionální sezóna 2000/01
Divadlo AHA! tedy začalo pronikat z Lysé nad Labem do Prahy. Soubor nechtěl hrát v Praze již jen pohádky, ale i večerní představení. Ukázalo se, že je nezbytné mít pro tuto práci výkonného produkčního. Byl vyhlášen konkurz, z něhož vítězně vyšla Slovenka Lucia Okoličányová. Pracovala pro AHA! začátkem sezóny 1999/2000 za minimální odměnu a její práce tomu odpovídala. Mnoho se nezměnilo. Bylo třeba najít někoho jiného. A jelikož se to nedařilo, rozhodli jsme se, že se o produkci pokusím já s Adélou Stodolovou. Jako produkční jsme pracovali téměř dva roky – část sezóny 1999/2000 a celou sezónu 2000/01. Byla to náročná a zároveň polovičatá práce, protože jsme ji ani jeden nemohli dělat na plný úvazek. Zároveň jsme studovali a hráli divadlo. Přesto jsme udělali kus práce. Zorganizovali jsme dva ročníky lyského festivalu Divadelní červen. Program byl bohatý, návštěvnost přesto slabá. Proto od té doby již AHA! žádný další festival v Lysé neprodukovalo. Dále se nám podařilo zajistit hraní v mnoha pražských divadlech a divadelních prostorech: v Gongu, v Divadle v Celetné, v Divadle v Řeznické, v Divadle U hasičů, v A-studiu Rubín, ve Studiu Damúza, v ROXY, v klubu Mlejn, v klubu Lávka, v KD Kaštan. Na těchto místech jsme sice hráli pravidelně jednou do měsíce, ale publikum se záhy vyčerpalo. Diváci jsou totiž zvyklí chodit do určitého divadelního prostoru na svůj oblíbený soubor. A my jsme nebyli zas tak známí, aby si nás noví diváci toužili najít kdekoli. Díky tomu jsme za rok prodělali téměř 70 tisíc korun, protože jsme na těchto scénách museli platit za pronájem. To nás definitivně přesvědčilo, že si musíme najít své místo v Gongu a zároveň jezdit na zájezdy, které budou předem zaplacené. Koncem sezóny 2000/01 jsme rozeslali dopisy s nabídkovým listem Divadla AHA! všem mimopražským divadlům a kulturním domům. Nejen že se ozvali, ale dnes již máme místa, kam se soubor pravidelně se svými inscenacemi vrací – např.: Ústí nad Labem, Jablonec nad Nisou, Litoměřice, Čáslav a další. Produkci po nás převzala Ivana Martinů, která se stará hlavně o hraní v Gongu v rámci projektu Gong dětem.
Na sezónu 2000/01 získalo Divadlo AHA! grant od Hlavního města Prahy, který již činil 150 tisíc korun. Zkoušení se od tohoto okamžiku přesunulo do Gongu. Toho roku soubor inscenoval komedii se zpěvy Provaz o jednom konci od Johanna Nepomuka Nestroye. Podmínky vzniku inscenace byly profesionální, výsledná práce přesto amatérská. Řekl bych dokonce, že to byla nejhorší inscenace, kterou soubor kdy udělal. Důvody byly dva. Zaprvé většina herců byli amatéři, kteří prošli pouze Pokorného hereckým kurzem a zadruhé Pokorný nebyl zvyklý krotit své pudy a režírovat mírným způsobem erotikou a ironií nabytou frašku. Inscenace byla totiž určena projektem Gong dětem pro děti ve věku dvanácti let. Ukázala se první stinná stránka profesionalizace. Soubor měl sice peníze, ale už si nemohl dovolit připravovat hry podle libosti.
Poučen tímto nezdarem sáhl Pokorný po textu, ze kterého se stala nejhranější inscenace v dějinách AHA!. Jsou to Příhody Ferdy Mravence. Podle původní knížky Ondřeje Sekory je zdramatizoval Pavel Kraus. Texty písniček Mirka Pokorného opatřil hudbou Petr Moravec. Obsazeni byli již jen zkušenější a profesionálnější herci souboru. Od jara roku 2001, kdy byla inscenace poprvé uvedena, má na kontě již více jak 100 repríz.
Ovšem těsně před touto pohádkou vznikl ještě jeden ojedinělý ahácký divadelní projekt. Ze začátku byl nahlížen jako experiment, ale nakonec se zařadil mezi inscenace profesionální. Téměř po dvaceti letech realizoval inscenaci někdo jiný než Mirek Pokorný. Režie a choreografie se chopila studentka HAMU Adéla Stodolová. Podařil se jí téměř nemožný kousek - nazkoušela vlastní pohybovou hru 9 životů s herci Divadla AHA!, kteří byli zvyklí hrát pouze činoherně. Hra se zabývala vztahy lidí, které ovlivňují jejich zvířecí vlastnosti. „Představení by určitě bylo ozdobou repertoáru divadla Archa, v Praze 9 možná ani nevědí, co mají.“ (Hilda Mráčková: Devět životů má žena kočka, České Noviny, 14. 3. 2002)
3.3. Čtyřletý grant 2001 – 2004

Největším úspěchem Divadla AHA! na cestě k profesionalizaci je čtyřletý grant, který soubor dostal od Hlavního města Prahy v roce 2001. První dva roky - 700 tisíc korun na rok - s podmínkou tří premiér. Druhé dva roky - 1 milión 160 tisíc korun – s podmínkou pěti premiér. Každý rok je také třeba odehrát 60 představení na území města Prahy.
Díky tomuto finančnímu zázemí vzniká mnoho nových inscenací. Se souborem spolupracují již školení, profesionální herci (Miroslav Táborský, Luděk Nešleha, Karel Zima, Čeněk Koliáš,Emma Černá, Miluše Bittnerová, Martin Matejka, Petr Mikeska, Bohumír Starý, Ivona Jelénková, Kamila Bechnerová, Kryštof Nohýnek, Daniel Šváb, Petr Vršek, Magdalena Pittnerová, Zita Morávková, Petr Vršek, Magdalena Zimová a další), scénografové (Aurel Klimt, René Dubovský, Petra Vykoukalová, Hynek Dřízhal a další), hudebníci (Miroslav Wanek, Josef Fojta, Dan Fikejz, David Skoumal a další) a režiséři (Jiří Středa, Jiří Havelka, Pavel Khek, Emma Černá). Někteří pouze hostují, jiní se postupně stávají součástí nového souboru. Také začínají režírovat někteří kmenoví členové souboru (Adéla Stodolová, Karel Koula, Jarmil Škvrna).
Premiéry profesionálních sezón:
2001/02
(odehráno 125 představení)
o představení pro nejmenší děti (3 - 10 let):
K. J. Erben: Dlouhý, široký a bystrozraký
Režírovali a hrají: Karel Zima a Martin Matejka
o představení pro větší děti (8 – 12 let):
J. Neruda: Psáno na modrém papíře
Režie: Emma Černá
o představení pro mládež (od 13 let):
A. P. Čechov: Námluvy s Medvědem
Režie: Miroslav Pokorný
2002/03
(odehráno 169 představení)
o představení pro nejmenší děti (3 - 10 let):
J. Čapek: Povídejme si děti
Režie: Jiří Středa
J. Lada: O statečné Máně
Režie: Jarmil Škvrna
o představení pro větší děti (8 – 12 let):
A. Klimt: Lajka, Čchin a Gagarin
Režie a výtvarná realizace: Aurel Klimt
o představení pro mládež (od 13 let):
R. Olekšák, L. Kerata: Chrobáci v Škatuli
Režie: Karel Koula
o B. Vian: Budovatelé říše
Režie: Miroslav Pokorný
2003/04
(odehráno 145 představení)
o představení pro nejmenší děti (3 - 10 let):
J. Čapek: O pejskovi a kočičce
Režie: Miroslav Pokorný
J. Středa: Pohádky z kouzelného kabátu
Režie: Jiří Středa
o představení pro větší děti (8 – 12 let):
J. Čermáková: Jablka mládí
Režie: Miroslav Pokorný
o představení pro mládež (od 13 let):
J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera
Režie: Pavel Khek
W. Shakespeare: Sen noci svatojánské
Režie: Miroslav Pokorný
H. Pinter: Milenec Režie: Jiří Havelka
 
ZÁVĚR
Bilancování – minulost, současnost, budoucnost
Pokud si klademe otázku, zda divadelní profesionalizace byla pro Divadlo AHA! nutná, musím odpovědět, že byla přirozená až nevyhnutelná. Jednoduše to vysvětluje obecný vývoj českého amatérského divadla od 70. let 20. století do roku 2000, se kterým je vývoj Divadla AHA! v jedinečné symbióze.
V 70. letech je umělecká kvalita amatérského divadla nízká, důležitější je mezilidská komunikace. Na tomto základě také vzniká svazácké Hudební divadlo Lysá nad Labem. „Vázanost na aktuální potřeby a zájmy určité přesně vymezené komunity dala vzniknout z vysoce kontaktní meziosobní komunikace tomuto typu amatérského divadla, jejž jsme nazvali ‚sousedským?.“ (Jan Císař: Čas prvního bilancování proměn, AS, č. 5/1998, s. 11)
„80. léta v amatérském divadle rozbíjela v duchu „moderny“ a „postmoderny“ mnoho dosavadních konvencionálních i konvenčních postupů a probíjela se na území, kam tehdejší profesionální divadlo nemohlo – a leckdy nechtělo.“ (Jan Císař: Čas prvního bilancování proměn, AS, č. 5/1998, s. 11) „Právě dnes, když jsme podle mého soudu uprostřed druhé etapy změn názorů na poslání, funkci a význam amatérského divadla, se potvrzuje, jak bohatý tematický a výrazový rejstřík mají amatéři. Jaké mají schopnosti vyjádřit se k současnosti, jak mohou být angažovaní v nejlepším smyslu tohoto slova. A právě to je ta nejužší vazba amatérského a profesionálního divadelnictví. Amatéři nejsou svázáni s každodenním pravidelným provozem divadla. Proto se nové formy a metody práce rozvíjejí na amatérské půdě razantněji, úderněji. Profesionální divadlo musí vycházet z pevného organizačního zázemí, amatéři naproti tomu mohou, a často i musí, své inscenace doslova tvořit „na koleně“. Mohou se tak stát určitou divadelní výspou, z níž pak přežije to zdravé a progresivní.“ (Jan Císař: Prolínání proudů, 55. Jiráskův Hronov, Kulturní rozvoj č. 17/1985) V této době vzniká Divadlo AHA! a profiluje se svou ojedinělou dramaturgií a výrazným hereckým projevem – ohledává hranice tohoto prostoru.
V 90. letech se projevuje stereotyp a ustrnutí amatérského divadla, s opětnou snahou napodobit divadlo profesionální. „Dnes je jasné, že definitivně minula doba, kdy amatérské divadlo pomáhalo českému divadlu rozbíjet ustálené konvencionálnosti a objevovat nové. Tuto roli musejí převzít – a také to činí – profesionálové.“ (Jan Císař: Třebíč konvencionální, AS, č. 3/1998, s. 6) V druhé polovině 80. let si Divadlo AHA! nastavilo laťku dramaturgického výběru a formálního zpracování svých inscenací velmi vysoko. V 90. letech již jen precizuje ověřené, stává se favoritem na amatérských přehlídkách a svými uměleckými kritérii se začíná velmi blížit profesionálnímu divadlu. A to je právě ten nevyhnutelný okamžik, kdy AHA! opouští amatérskou scénu, protože jiná cesta není již dost dobře možná. „Na Jiráskově Hronově bylo patrné očekávání, zda se odněkud nevynoří nová divadelní Osobnost, ale podle Císaře nelze očekávat, že by se opakoval boom z let osmdesátých, kdy na amatérských scénách působili Petr Lébl, Jan Antonín Pitínský či tvůrci z okruhu Pražské pětky. „Není vyloučeno, že i dnes někdo takový začne mezi amatéry, ale asi tam dlouho nepobude,“ soudí. Dnes není problém vtlačit se na profesionální scénu – problém je, jestli na ní vydržíte, nebo ne.“ (Zdeněk A. Tichý: Zlatý Alois putuje k Divadlu AHA!, MF Dnes, 10. 8. 1998) Divadlu AHA! a Mirkovi Pokornému se tedy podařilo „vtlačit se na profesionální scénu“. A již čtyři roky se na ní úspěšně drží. Ale za jakou cenu?
Pojmenovat ve zkratce dopad divadelní profesionalizace na soubor je snadné. Negativní: peníze umožnily obživu divadlem na úkor mezilidských vztahů a zároveň na úkor jedinečnosti dramaturgie AHA!. Pozitivní: soubor se živí produkováním představení, jejichž profesní kvalita vzrostla.
Vysledoval jsem, že po každých čtyřech letech se projevuje umělecký stereotyp nebo nastává krize ve vztazích souboru. Poslední vztahovou krizi soubor již prodělal v minulé sezóně, kdy došlo k přetlačování o moc nad řízením Divadla AHA!. Následně vznikla umělecká rada, která ubrala pravomoci Mirkovi Pokornému.

Zhodnocení
Podařilo se mi, co jsem si předsevzal. Zachytil jsem vývoj Divadla AHA! od jeho vzniku až do současnosti a vyvodil jsem z toho závěry, které by mohly sloužit jako inspirace pro další práci.
Podařilo se mi však i mnohem víc. Díky pozorování minulosti divadla jsem myslím schopen, s určitou pravděpodobností předpovídat čtyřleté cykly, ve kterých dochází ke změnám. A jelikož jsem členem tohoto souboru, budu mít bezprostřední možnost si své předpoklady ověřit v praxi. S určitostí však nedokážu předpovědět jednu zásadní věc: zda se najde někdo, kdo bude jednou schopen soubor převzít po Mirkovi Pokorném.
Má práce není vlastně dokončena, tak jako není dokončen vývoj tohoto houževnatého divadelního spolku. Rád budu pokračovat v práci jeho historika a komentátora. Myslím, že taková reflexe je velmi důležitá pro směrování se na jeho profesionální cestě.
Zároveň má práce poslouží i komukoli, kdo se bude chtít o Divadle AHA! dozvědět něco víc. Proto bude k dispozici na webových stánkách www.divadloaha.cz.
TEXTOVÁ PŘÍLOHA
Rozhovor s Mirkem Pokorným, srpen 2003
Jak bys definoval přerod Divadla AHA!? Jak se to stalo, že amatérské divadlo s dvacetiletou tradicí je najednou profesionální?
Ono je to tak strašně složité, že se to snad ani nedá definovat. My jsme totiž vždy přistupovali k divadlu profesionálně. Už v amatérských dobách bylo pro nás divadlo prioritou. Lidi, kteří v souboru působili, si svůj život uzpůsobili tak, aby to divadlo mohli nerušeně dělat na plný pecky. A to je asi podstata profesionálního divadla. Navíc zadarmo jsme taky nikdy nehráli. Ale je fakt, že jsme peníze nestrkali do vlastní kapsy, ale vkládali jsme je do dalších inscenací. Což je, z banálního pohledu, asi ten hlavní rozdíl. Ale v přístupu k tvorbě jsme byli leckdy profesionálnější než dnes. Začínám pozorovat, že někteří členové souboru, se již divadlu věnují hlavně kvůli penězům. Z jejich přístupu se vytratilo to zapálení. Dřív jsme se v podstatě nebyli schopní bavit o ničem jiném než o tvorbě. Dnes nás profesionalita pohltila natolik, že jsme začali chodit do divadla jako do práce. Takže jakmile „padla“, tak ani nemáme zájem se o divadle bavit. Proto mě přijde přístup lidí z amatérské éry profesionálnější než dnes, kdy z nás dělá profesionály fakt, že dostáváme peníze na tvorbu inscenací a vyděláváme peníze na honoráře za provedenou práci. Ale profesionalita je přece někde jinde. Možná trošku toho amatérského entusiasmu ve spojení s profesionální zodpovědností by nechybělo. Ano, řekl bych, že jsme byli zodpovědnější. Všem nám šlo o to, abychom udělali inscenaci špičkovým způsobem. A teď samozřejmě naprosté většině o to jde taky, ale už je to takové studené, chladné. Jde o ty peníze. Je sice pravda, že se to bez nich dělat nedá, ale jestliže by měly být hlavním kritériem, tak to pak nutně vede ke kompromisům. A já vidím úplně hlavní průser naší profesionalizace v tom, že slevujeme ze svých uměleckých kritérií a děláme víc kompromisů, než si můžeme dovolit. A to je hrozná škoda.
Myslíš, že amatérská divadla jsou svobodnější a kreativnější než profesionální divadla právě díky nezávislosti na penězích?
No jo, je to právě v těch penězích. Použiju jednoduchý příklad: jak jsme v amatérské éře vytvářeli scénografii? Strašně vynalézavě. Vždycky byla funkční, velice zajímavá, originální, nekonvenční. A často nás za ní oceňovali. Museli jsme to totiž vymyslet, aby byla co nejlevnější. Teď si řekneme tohle koupíme, tohle koupíme, tohle koupíme… Sladíme to barevně, protože si můžeme dovolit dát k téhle červené tuhle modrou atd. Ale tenkrát jsme třeba zrovna modrou neměli, tak jsme museli volit originálnější způsoby řešení. A tak je to v umění se vším. Nouze vede tvůrce do hloubky a vlastně jim pomáhá. Kdežto teď, cokoliv si režisér a tvůrci vymyslí a mají na to peníze, tak to zrealizují. A proto se to dnes pořád hemží těmi filmovými projekcemi. Stala se z toho móda. A když pak divákům nabídnete nějakou intimní výpověď, kde nic nebliká, kde koně nepřebíhají po scéně, tak to odmítají vnímat, nebo vůbec brát na vědomí. Ale ono je to složitý, protože velkolepá vizuální stránka k divadlu taky patří. Nejde nic ani odsoudit, ani paušalizovat, ani nadhodnocovat. Do divadla patří úplně všechno, ale je fakt, že někdy méně bývá více. A to ne že by naše divadlo mělo bůhví kolik peněz. Musíme taky hodně šetřit, ale už u toho tolik nepřemýšlíme.
A co si myslíš o umělecké a řemeslné kvalitě Divadla AHA!? Nastala v této oblasti taky profesionalizace?
Divadlo AHA! se vždycky i v době amatérské éry vyznačovalo tím, že jeho členové měli profesionální přístup k přípravě. Tím AHA! čnělo nad ostatními amatérskými divadly. Ale zvládání řemesla nebylo vždycky v pořádku. Měli jsme nevyrovnané herecké výkony. Hodně nevyrovnané, hodně rozkolísané. Byli lidi, kteří od samého vstupu na jeviště působili profesionálně, řemeslně zdatně, i když předtím třeba vůbec divadlo nikdy nehráli. A naopak někteří lidi, kteří v divadle byli dlouho, nikdy vlastně nepůsobili, že zvládli řemeslo. To se dnes srovnalo. Naše současné výkony jsou profesionální. Co se týče řemesla jsme šli nahoru a držíme si laťku. Vlastně už by nikoho nenapadlo říct, že nejsme profesionální divadlo. Ale v době amatérské éry nabízelo Divadlo AHA! něco navíc – originalitu, spontaneitu, duši. Zkrátka to, co dělá divadlo divadlem. To všichni na našem divadle oceňovali. A takové ty naše prohřešky proti profesionalitě nebo proti řemeslnému zvládnutí nám odpouštěli. Dnes jakoby ta řemeslná macha zatlačila dřívější hravost do pozadí.
Můžeš porovnat nároky, které máš jako režisér na herce amatéry a herce profesionály?
V amatérské éře jsem na herce mohl mít jakékoli nároky. Úplně jakékoli. Dokonce bych řekl, že jsem mohl mít daleko větší nároky. Co se týče odvahy něco zvládnout, do něčeho se pustit, překonat nějaké překážky, třeba i stud nebo psychické zábrany, tak to byli amatérští herci svobodnější. Stálo jim za to jít do toho naplno, protože měli čerstvou, šťavnatou představu o tom, že za to budou odměněný svojí vnitřní pocitovou slastí. Měli jsme radost, že jsme udělali něco úplně jinak než ostatní, že jsme riskovali, že jsme odvážnější než ostatní, že jsme šli do neprozkoumaných vod. Teď pociťuji, že tato slast se u hodně zprofesionalizovaných herců jakoby vytrácí. Ale já to pociťuj i u sebe. Dnes jakoby lidi ze souboru už spíš počítali s tím, jestli se představení prodá a jestli za něj dostanou svoje peníze, než s tím, že někoho zasáhnou něčím neobvyklým, něčím nečekaným, něčím úplně novým. Tak jak to bylo dřív.
Není to tím, že dnes již mnoho profesionálních divadel dělá podobné inscenace, které AHA! objevovalo za amatérské éry?
No jo no, to je ale vždycky úkol umělců, tvůrců, aby i v té profesionální oblasti začali hledat něco nového. A tady to bylo samozřejmě dané i dobou. Když jsme dělali takový ty Ro´z`ewicze a Witkiewicze v československých premiérách, tak jsme věděli, že budeme mít odezvu, protože v té době byl samozřejmě hlad po takových věcech. A dneska po tom hlad není. Lidi totiž za totality žili vlastně divadelní život, takový alternativní, nepřirozený. Bylo to skutečně divadlo, co jsme žili. A vlastně pak chtěli jít do divadla, kde by viděli tu pravdu. A ono se to teď tak jako otočilo. Lidi se teď musí strašlivě ohánět, opravdově ohánět, aby uchovali svoji existenci. Musejí kolikrát dramaticky soupeřit s různými opravdickými úskalími. A teď chtějí od divadla opak, nějakou selanku, která by jim dala zapomenout a ukolébala je. Já vím, že jsou to takové fráze, ale je to pravda. Já už si taky po celodenním vypětí spíš přečtu časopis než filozofický traktát. Jsme málo odpočatí na složité umění.
Myslíš, že lidi byli dřív víc odpočatí?
Ano, protože jsme žili jenom jako. Nemuseli jsme se do ničeho pouštět. Byli jsme sice permanentně naštvaní na celý svět, ale nebyli jsme tak opotřebovaní tím okolním světem. Nikdo po nás v podstatě nechtěl nic jiného, než držet hubu a krok. A to tě moc neunaví. Já vím, že je to takový jednostranný, schématický pohled, ale já jsem to tak vnímal. I když jsem měl náročné zaměstnání, chodil jsem z práce svěží. A pak se buď šlo do hospody, nebo na nějaký strašně náročný film nebo náročný divadlo. Takový věci jsme vyhledávali. I v muzice jsme vyhledávali spíš něco hodně nekomerčního, hodně zvláštního, hodně divného. Tak nějak jsme to potřebovali.
V amatérské době se o Divadle AHA! říkalo, že je to sekta. Co si o tom myslíš?
To byla asi ta největší pochvala, když nám to v Třebíči (hráli jsme Služky) řekla jedna ta funkcionářka. Že prý působíme jako sekta, jako velice sourodá skupina, která má nějakou divadelní modlu, kterou uctívá svými inscenacemi. To myslím, bylo největší vyznamenání, protože my jsme nikdy žádná sekta nebyli. My jsme byli vždycky velmi rozdílní. Já jsem byl snad téměř vždycky nejstarší, byli tam mladý lidi, byli tam lidi s technickým zaměstnáním, byli tam úředníci a studenti. A všichni jsme měli úplně jiné názory na svět. Ale právě taková ta zaťatost pro určitou poetiku, pro určitý druh výpovědi, na které jsme se shodli, byla na tom výsledku znát. To činilo Divadlo AHA! zajímavým, originálním a jiným, než byla ostatní divadla.
Co měli hry, inscenované Divadlem AHA!, společného? Čím si byly podobné?
Podobné byly v tom, že byly subjektivní, že nebyly objektivní. Což si právě taky můžou dovolit amatéři – být subjektivní. Prostě „fakovat“, co se nosí, jaké názory se nosí a udělat to tak, jak to oni cítí. A proto jsme si mohli bez jakýchkoli problémů připsat do Služek jednu postavu, o které jsme byli přesvědčení, že tam má své místo. Proto jsme mohli Sen noci svatojánské udělat jako estrádu, kde Puk je moderátor v saku a kravatě… Myslím, že v každém umění lidi zajímá subjekt. A proto jsou umělci umělcema, aby podávali svůj subjektivní pohled na svět, svou subjektivní výpověď. V době amatérismu bylo Divadlo AHA! vždycky subjektivní. A v době profesionalizace už začalo ty pohledy objektivizovat. Já to vidím třeba na tom Snu, který chceme znova dělat a já už si začínám říkat, když bychom ho udělali jako tenkrát - to znamená ne jako lechtivou komedii, ale jako tragédii o manipulaci – zkrátka, když bychom ho udělali jako tenkrát, jestli bychom obstáli?
Byly si hry z amatérského období podobné námětem?
Vždycky to byly hry, které byly nekonvenční, které člověku nelichotily, které z něj nedělaly pána tvorstva, které poukazovaly na ty nejtemnější zákoutí jeho duše. Ty má totiž v sobě každý a tají je. Tají, že je třeba pěkná svině, nebo že je úchyl, nebo že se něčeho strašně bojí, anebo že po něčem hrozně chamtí. A tím, že je nevyklopí, tím se dusí. A já vím, jak mě vždycky osvobozovalo o tom hrát. Všechny ty hry o tom byly…Vodní slípka, Stará žena vysedává, Služky, Tancovačka…o té brutalitě, kterou v sobě nosíme a o té bezmoci, jak se toho nedokážeme zbavit, i kdybychom chtěli. Mě vždycky ty hry od něčeho strašně osvobodily. A myslím, že se to stávalo i divákům. Že právě proto na to chodili. Že tam našli kus tajného ze sama sebe. Ty hry byly totiž vždycky o tajných věcech, které v sobě máme a nikomu by jsme o nich neřekli.
To znamená, že když už teď několik let takové hry neděláš, že jsi plný něčeho negativního?
Nemyslím, že divadlo je to jediný, co člověka osvobozuje, ale je fakt, že strádám. Dělám sice pořád věci, které mě baví, ale už to nejsou věci, které by mi dodávaly sílu. Spíš mi sílu berou, protože je chci udělat poctivě a nikoli proti svému přesvědčení. Ale už to nejsou tak svobodně řešená témata. Sice mě zajímají, ale už to jejich rozhřešení není dělané s tak svobodnou chutí. V podstatě se dá říct, že mě to tolik neuspokojuje, jak mě to uspokojovalo dřív.
A není to věkem? Mnoho věcí už sis třeba vyřešil, vyzkoušel a už tě nepřekvapují?
Určitě by tomu tak bylo, kdyby tomu tak bylo…(smích) Kdybych totiž neprahnul po těchto palčivých záležitostech, po takovýchto hrách, po svobodné a neomezované tvorbě, tak už bych byl ve stádiu vyčerpanosti. Ale tím, že já pořád prahnu po tom, vyslovovat se svobodně, neomezeně a šokujícím způsobem, proto vyčerpaný nejsem. Mohl bych být spokojený, že na naše pohádky chodí kvanta dětí a jsou nadšený, ale nejsem. Pořád ve mně buší buchar, který říká: „Do prdele, Mirku, udělej něco, co bude opravdu z tebe a co ty lidi rozhýbe a rozpohybuje!“.
Jak se Ti režírovalo za amatérské éry a jak se Ti režíruje dnes?
Já vlastně všechno dělám kvůli hercům. Já mám takovou schopnost, kterou jsem si vypěstoval v amatérské éře. Já ty hry tak jako hnětu hlavně podle dispozic, nikoli podle možností, protože možnosti mají všichni nějaký, ale hnětu je podle toho, co by ti herci sami chtěli říct. V amatérské éře jsem se nikdy nesetkal, že by herci remcali, že s tímhle nesouhlasí, že takhle by to nechtěli hrát. Docela mě bavilo, že to děláme společně, i když hlavní slovo jsem měl já. Ale nikdy jsem se exemplárně nedopustil toho, že by to bylo proti přesvědčení herců. A myslím si, že právě profesionalizace to začala působit. Začalo to Provazem o jednom konci. To byla moje první hra, kterou jsem nerežíroval podle svého přesvědčení, ale podle objednávky. A taky to bylo znát, protože jsem v tom neuměl chodit. Pak jsem se to postupem času učil. A začal jsem se vyvarovat chyb, aby nebylo moc poznat, že je to na objednávku. Provaz o jednom konci je fakt dobrá hra. Je o lidských perverzitách. O tom, jak se kvůli prachům necháme oobcovat a vlastně se prodáváme a kupujeme a podvádíme a snažíme se na sebe vyzrát. A ještě je to s písničkami, což je hodně perverzní a veselý. A tím, že to mělo být pro děti a mládež od 12 let, tak jsem se vlastně nemohl svobodně dopouštět té subjektivity, musel jsem to objektivizovat. Musel jsem volit postupy a prostředky, které budou srozumitelné této věkové skupině. Neměl jsem si takovou hru vybírat, když jsem jí cítil jinak. Taky už se takovým volbám vyhýbám. Tam vzniklo něco, co bylo míněné dobře, co se týče objednávky, ale bylo to neupřímné a falešné. I herci hráli něco, s čím nebyli ztotožnění, což byla pro mě dost velká ťavka. Bylo mi jich hrozně líto. I když je to vlastně normální, že herci hrají věci, se kterými nejsou ztotožnění. Ale v AHA! to tak nikdy nebylo. A to mě hrozně štvalo. Na sebe jsem byl strašně naštvaný. Já jsem si vždycky zakládal na tom, že herci hrají to, co chtějí, co se jim líbí a hrají to za i ze sebe.
Grant nám teda na jednu stranu svazuje ruce, ale na druhou stranu nám dává možnost přežít….
No, to má dvě stránky. Samozřejmě si můžeme vybrat, a taky to děláme, vybrat věci, které nás můžou těšit. Ono dělat pro děti, to není žádná sranda. A dá se to dělat dobře. Ferda mravenec je dobře udělané představení, které navíc baví i dospělé. Navíc i herci to rádi hrají. Tam asi problém není. Jde o to, že mě se stýská po tom, aby pár lidí přišlo a řeklo: „Hele, pojď, ve volným čase uděláme něco jako v amatérské éře, ale s profesionálními zkušenostmi. Něco, co bude AHA!, co řekne vysloví nějaký subjektivní názor.“ To mě fakt chybí. Nemyslím, že by to byl problém, že by to byla zátěž finanční nebo časová. Teď sice pracovní čas trávíme divadlem, ale volný čas bychom taky mohli trávit divadlem a udělat něco, co by nás okysličilo a vytrysklo z nás. Co by zase zčeřilo hladinu. Protože si myslím, že na to máme.
Není problém v tom, že dřív AHA! mělo své publikum v amatérské obci, která ho znala a čekala, že přijdete zase s něčím novým, originálním? Kdežto dneska profesionální Divadlo AHA! zapadlo v moři jiných divadel.
To jsi řekl úplně přesně, jak si to myslím, zapadli jsme v moři. Rozhodně naše kvalita je souměřitelná s jinými profesionálními divadly stejné kategorie. To znamená: malé profesionální divadlo, ne kamenné. A proč být zapadlí v moři, když už jsme dokázali, že i bez peněz a bez zázemí dokážeme čnět nad hladinou. To musíme změnit. Na nás opravdu nechodili jenom diváci z okruhu amatérského divadla. My jsem normálně hráli na profesionálních scénách, kam jsme byli zvaní. A lidi to zajímalo. Nikdy se nestalo, že by někdo odešel. Třeba to nebyla jejich polívka, ale vždycky na tom shledali něco zajímavého.
Vybíráš si herce do souboru pečlivěji než dřív?
Už to začínám dělat. Má to svoje plusy, ale když budu subjektivní, tak moc štěstí mi to nepřináší.
Jak to? Vybíráš si přece ty lidi, kteří jsou tvá krevní skupina.
To není šance, aby se to v profesionálním divadle stalo, protože s těmi lidmi nemáš právě ty mimodivadelní zážitky, které teprve odhalí, jaký to je herec nebo jaký to je člověk. Ale to, jaký je to člověk, není pro divadlo až zas tak důležité. Ale jaký je to herec poznáš, když s ním jdeš na procházku – třeba jak jsem zkoušeli Služky na té chalupě. To bylo ono, jak jsme se všichni sebrali a šli někam na výlet. Pak se setmělo a každý něco plácal - z toho já, jako režisér, jsem strašně čerpal. A tomu já dávám přednost.
To ale znamená, že ti musí záležet na tom, jaký je kdo člověk.
No člověk, to zavání charakterově, že ho zkoumáš. To se samozřejmě všichni vzájemně zkoumáme charakterově a dopouštíme se zase subjektivních soudů a křivd a omylů. Mě to vždycky bavilo, proto jsem měl i ten kurz. Já jsem vás tam nezkoumal, jací jste lidi, ale spíš, co dovedete, jaké máte gesta, jaký druh humoru preferujete, jak jste vtipní, jak jste zádumčiví. A s lidmi, které poznám po téhle stránce, mě baví dělat. Z toho poznáš, jestli jsou schopný přistoupit na nějakou společnou strunu.
V souboru vždy po čtyřech letech nastala krize. Pokaždé odešla valná část lidí. Co mi k tomu můžeš říct?
To má taky svoje příčiny. V profesionální éře se to vlastně nestalo. I když jsme měli krizi v roce 2003, nikdo neodešel. To je na jednu stranu hezké, na druhou stranu je to podezřelé. V amatérské éře bylo důvodů několik a všechny byly naprosto pochopitelné. Zaprvé většina lidí byla zklamaná z toho, že jim divadlo nepřineslo to, co od něj očekávali. Oni čekali, že budou slavný, že jim lidi budou tleskat, že se naučí nějakou roli a bude to. Většina lidí čekala, že je to děsná hračka dělat amatérské divadlo. Ona to může být pravda, protože většina amatérských divadel to dělala jednoduše: oni se ty texty naučili, pochlastali, pak vlezli na jeviště, a tam řekli, kdo půjde zleva a kdo zprava. Kdežto my jsme to opravdu dělali strašně poctivě. To tak nikdy nikdo nedělal jako my. My jsme se opravdu rvali o každé gesto. A to nám jich ještě polovina utekla. A pořád nám na tom strašně záleželo. Bylo to hrozně obtížný. Takže vydrželi opravdu jenom ti, kteří k tomu měli vztah. A pak do toho samozřejmě vstupovaly i životní osudy – manželství, děti… Někteří si už třeba nemohli udržet zaměstnání, které jim umožňovalo divadlo dělat. To byl případ Franty Jirouska, Petra Moravce, Melánie Moravcové…
A myslíš, že i revoluce zahrála svojí roli?
Jo, my jsme se vlastně rozpadli na několik let.
To bylo od 1991 do 1994.
Ale fakt je, že jsme se pak sešli v téměř původní sestavě.
Takže hlavním důvodem byly životní osudy?
Ale samozřejmě za to může i ponorková nemoc. A určitě vždycky středobodem těch krizí je ten, kdo je nejvíc na očích a kdo ty lidi nejvíc obtěžuje. A to je režisér, že jo. A je fakt, že já jsem vlastně zažil spoustu alergických reakcí na svojí osobu. A celkem oprávněných. Ono to není až zas tak snadný, nabídnout všem takový prostor, aby ty herci v klidu pracovali a neměli traumata, problémy a potíže. A to se stalo tenkrát s Narozeninami, když to režíroval Petr Moravec. Tenkrát mě vyloučili ze souboru, protože jsem to hrál jinak a nedokázal se zbavit svého režisérského pohledu. Tak mě vyhodili. Pak tu hru nedodělali. Nakonec jsem ji dodělal já a místo sebe jsem obsadil Petra Moravce. Takže se to otočilo a nakonec ta hra byla jedna z nejúspěšnějších. Mezilidské vztahy tam hráli velkou roli. Tak je to úplně všude. Ale u divadla obzvlášť, protože tam lidi žárlí na úspěch druhého. Vždycky mají pocit, že tu druhou roli by zahráli mnohem lépe než ten, co ji hraje. Ale i to je na divadle úžasný. Mě to trvalo strašně dlouho, než jsem to pochopil. Prokristapána, když se před někým pořád svlíkáš do naha a pořád před ním onanuješ…vlastně o nic jiného na těch zkouškách nejde. Ukazuješ svoje nedostatky a ostatní to hodnotí. A teď se jeden před druhým stydí, cítí se zahanbený, naštvaný. Ale ono to jinak nejde. A já jsem opravdu velice problematická osoba. Ale, myslím si, že mám pro divadlo neocenitelnou vlastnost. A sice, (a teď se budu chválit, ale to nevadí), že nedokážu nenávidět lidi. Já se na ně dokážu naštvat, rozzlobit a nemluvit s nimi, ale pak to všecko zanalyzuju a vždycky dojdu k závěru, že když jsem já ta hlavní postava, ten kdo to všechno řídí a tahá za nitky, tak že hlavní vina je na mě. Nemám právo ty lidi nenávidět. Mě i ty mezilidské vztahy na divadle strašně baví. Vždyť to je taková psychoanalýza, která tě v životě nepotká. Jiní si platí psychology a my si to tak hezky sami jeden na druhým všecko absolvujeme, a zároveň děláme divadlo. To si myslím, že je fakt dobré. A díky tomu nemám potřebu se někoho zbavovat, někoho vyhazovat. Trvá to tak půl roku, než se uklidním. Nebo že někoho neobsadím…to je proto, že jsem tak rozklepaný, tak rozjitřený, že si v tu chvíli neumím představit, že bych se měl tvářit jakože nic. Ale opravdu nikdy mě to nevedlo k tomu, abych někoho začal vyřazovat ze svého života. Já jsem docela takový věrný přítel. A spíš mě šokuje, že mě někteří lidé i přestanou zdravit.
A v čem myslíš, že jsi komplikovaný pro druhé?
Že jim kolikrát nedokážu sdělit to, co doopravdy cítím, co prožívám. A pak, myslím, že na mě lidem vadí, že moje prožívání věcí je vždycky tak intenzivní. Leze jim to strašně na nervy. Obtěžuje je to. Ale musí to pochopit. Já to jinak neodžiju než intenzivně. Jsou lidi, do kterých nevidíš. A já když mám pocit, že je mi něco líto, že mi někdo ublížil, tak to každému musím okamžitě dát najevo. A už v tu chvíli vím, že dělám chybu. Já to ale tak mám. Já musím všechny svoje traumata a problémy efektně odžít. Musím tím ty lidi obtěžovat. A vím, že jim to jde na nervy a že jim to jde na nervy právem.
Kdo je divadlo AHA!? Z velké části asi ty, když soubor vedeš už od 80.let.
Divadlo AHA! je něco, co beru hodně osobně. A to mi nemůže mít nikdo za zlé, protože jsem Divadlo AHA! založil.
POUŽITÉ PRAMENY
- Amatérská scéna, č. 4/1983, s.8-9
- Amatérská scéna č. 3/1985, s.3
- Amatérská scéna, č. 6/1985, s.2-4
- Amatérská scéna, č. 10/1985, s.1-10
- Amatérská scéna, č. 11/1985, s.5
- Amatérská scéna, č. 12/1986, s.5
- Amatérská scéna, č. 6/1986, s.6
- Amatérská scéna, č. 1/1987, s.3
- Amatérská scéna, č. 7/1987, s. 6–8
- Amatérská scéna, č. 10/1987, s. 3–9
- Amatérská scéna, č. 11/1987, s. 5,6
- Amatérská scéna, č. 10/1988, s. 3–7
- Amatérská scéna, č. 2/1995, s. 7
- Amatérská scéna, č. 5/1995, s. 4–16
- Amatérská scéna, č. 3/1997, s. 19
- Amatérská scéna, č. 5/1997, s. 7
- Amatérská scéna, č. 3/1998, s. 6-7
- Amatérská scéna č. 5/1999, s. 7
- Amatérská scéna, č. 4/1999, s.10-11
- Amatérská scéna, č. 5/1999, str. 7
- Pochodeň, 6. 8. 1985
- Zpravodaj 55. Jiráskova Hronova, č. 2/1985
- Hraničář, 12. června 1986, č. 24
- Jana Křížová: Úspěch Divadla AHA!, Nymbursko,
- 15. 1.1987
- Jan Císař, Amatérská scéna, č. 10/1987, s. 3–9
- Jan Císař: Hronovské svítání, Tvorba, 9. 9. 1987
- Josef Brož: Stínohry Jiráskova Hronova, Svobodné slovo, 28. 8.1987
- J. Křížová: Živé představení, Svoboda, 25. 10. 1988
- Jan J. Vaněk, Hronov /převážně/ bez Jiráska, Signál,
č. 9/1988, s. 8-9
- Veronika Tomášková, Jana Navrátilová: Recenze, Zpravodaj č. 2, Šrámkův Písek 1988
- Tadeusz Ro´z`ewicz: Stará žena vysedává
- Hodnocení krajské soutěžní přehlídky vyspělých amatérských divadelních souborů Středočeského kraje, přednesené v závěru přehlídky předsedou odborné poroty Janem Vedralem 18. 3.1989
- Milan Strotzer, Stará kobieta wysiaduje, AS,
č. 7/1989, s. 20, 21
- program Vodní slípka, podle Jarmila Pelikána
- Luděk Richter, Recenze představení Vodní slípka, Zpravodaj 60. Jiráskova Hronova č. 3/1990
- Radmila Hrdinová: Goldbergovské zápolení, Ježeček Kamzíček – První samostatný časopis JH č. 6/1995
- Josef Bureš: Co vše přinesl nejprestižnější divadelní festival 65. ročník Jiráskova Hronova, Nymbursko 14. 8. 1995
- Zdeněk A. Tichý: Krize amatérského divadla už je minulostí, MF DNES, 12. 8. 1995
- Milan Strotzer: Hodnocení odborné poroty, Zpravodaj Wintrův Rakovník č. 4/1995
- Vladimír Zajíc: Temný blues světa však srdce plá, Zpravodaj JH č. 6/1997
- Jan Císař: Divadelní Třebíč 1997, Amatérská scéna, č. 3/1997, s. 19
- Michal Plavec: „Aháči“ skotačili na vlnách absurdity a poskytli tak publiku příjemnou zábavu, Nymbursko,
4. 3. 1998
- Jan Císař: Třebíč konvencionální, Amatérská scéna, č. 3/1998, s. 6
- Milan Strotzer: Narozeniny v Divadle AHA!, Nymbursko, 20. 11. 1997
- Michal Plavec: S Mrožkovým Tangem tančili skoro všichni, Nymbursko, 4. 11. 1998
- Rudol Felzmann: Co bylo k vidění v hlavním programu Jiráskova Hronova, AS č. 5/1999
- Marek Bečka: 69. hostina amatérských divadelníků, Divadelní noviny, 21. 9. 1999
- Michal Plavec; V končinách, kde se nic nového nestvoří, mohou hrát prim třeba také obyčejné služky, Nymbursko, 2. 12. 1998
- Ond.: Lyské Divadlo AHA! uvedlo v pátek premiéru dramatu Náhlé neštěstí, Nymbursko, 1. 12. 1999
- Stanislava Šteslová: Nenechte si ujít novou premiéru souboru AHA! Stará žena vysedává, Svoboda,
14. 3. 1989
- -mrk-: Velký úspěch Divadla AHA!, Nymbursko,
12. 9. 1996
- P.L.: Divadlo AHA! bylo v Hronově úspěšné, Tok,
č. 9/1997
- Milan Strotzer: Narozeniny v Divadle AHA!, Nymbursko, 20. 11. 1997
- Martin J. Švejda: Narozeniny Divadla AHA!: meta amatérského divadla, Divadelní noviny, č. 6/1999
- Rudol Felzmann: Co bylo k vidění v hlavním programu Jiráskova Hronova, AS, č. 5/1999
- Hilda Mráčková: Devět životů má žena kočka, České Noviny, 14. 3. 2002
- Jan Císař: Čas prvního bilancování proměn, AS
č. 5/1998, s. 11
- Jan Císař: Prolínání proudů, 55. Jiráskův Hronov, Kulturní rozvoj č. 17/1985
- Jan Císař: Třebíč konvencionální, AS, č. 3/1998, s. 6
- Zdeněk A. Tichý: Zlatý Alois putuje k Divadlu AHA!, MF Dnes, 10. 8. 1998
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':