BUBENÍČEK, Ota, výtvarník LD

1899-1904 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a věnoval se především krajinomalbě. Od studií patřil k umělcům, kteří svým zájmem o loutkové divadlo pomáhali zvyšovat jeho uměleckou úroveň.
Na Akademii hrával v kruhu svých přátel (společně s malířem V. Skálou) maňáskové taškařice.

1905 se pokusil společně s K. Štapferem o vydání souborů dekoračních archů pro rodinné loutkové divadlo. Navrhl předlohy exterierů, ale k realizaci toho vážného pokusu o seriovou výrobu tištěných dekoraci však nedošlo, protože se nenašel nakladatel.

Před první světovou válkou založil a do pol. 30. let vedl loutkové divadlo Sokola Vinohrady.

1910 namaloval dekorace pro rodinné divadélko sochaře Hanuše Folkmana.
1913 se návrhem dekorací salonu zúčastnil vydání tzv. Dekorací českých umělců (1913), které výrazně podnítily zájem veřejnosti o malá rodinná divadélka.
1914 byl spoluzakladatelem Loutkového divadla Umělecké výchovy, které působilo v Národním domě na Vinohradech, kde zejména ve 20. letech patřil k významným oporám souboru. V těchto létech zde navrhl a realizoval téměř všechny dekorace (F. Škroup: Dráteník, J. Vrchlický, A. Kraus: Johanes doktor Faust, K. Mašek: Kámen mudrců, J. K Tyl: Tvrdohlavá žena, V. Sojka: Brokát, princ z pohádky, J. Průcha. Kašpárek ministrem ad.) k 350 inscenacím. Uplatnil se zde i jako výrazný loutkoherec-recitátor. V souladu se svým chápáním loutkového divadla jako důležitého fenoménu estetické výchovy dětí se především snažil o harmonické vyznění barevného a kompozičního vyznění scény. Svou tvorbou významně ovlivnil řadu amatérských loutkářů.

1928 spolu s Františkem Cínou Jelínkem a Josefem Fialou autorem opony Vlast pro jeviště sokolovny ve Svratce

1940 získal Čestný diplom Loutkářského soustředění za zásluhy o české loutkářství.

1946 byl na VIII, sjezdu zvolen čestným předsedou Loutkářského soustředění.
Zpracoval Bronislav Pražan

Malíř, scénograf, loutkář a ochotník
Ota Bubeníček se narodil jako nejmladší ze šesti dětí v rodině řídícího učitele Josefa Bubeníčka. Otec jej vedl k hudbě, ale Ota pod vlivem bratra Jindřicha (1856-1935), který studoval na Akademii výtvarných umění, silně tíhnul k výtvarnému umění. Byl předurčen k učitelskému stavu, vystudoval, ale neabsolvoval reálné gymnáziu a poté nastoupil do učení a pracoval jako litograf, později i jako kreslíř v Haasově grafickém závodě v Praze. Dosažení výtvarného vzdělání se však nechtěl vzdát, ale protože si musel na studie nejprve našetřit, podařilo se mu nastoupit na Akademii výtvarných umění v Praze až v roce 1899, a to do prestižní krajinářské školy Julia Mařáka. Po Mařákově smrti patřili k jeho pedagogům Antonín Slavíček a Rudolf von Ottenfeld. Během studií získal několikrát stipendium a také studijní cesty do Dubrovníku a Itálie. Po absolutoriu mu bylo přiznáno Hlávkovo stipendium, které mu umožnilo studijní cestu do Mnichova, Paříže, Belgie a Holandska. V roce 1907 mu další stipendium umožnilo delší pobyt v Paříži. Bubeníček byl krajinář, nejoceňovanější žák Mařákovy školy. Hlavním motivem mu byl český venkov, včetně lidové architektury. Maloval také ve Vysokých Tatrách, Krkonoších, v Dalmácii a severní Itálii. Jeho obrazy jsou plné světla a barev, zachycením prchavé imprese se hlásí k impresionistům. Během první světové války byl jako vojín přidělen k restaurování poničených Asamových fresek a obnově vnitřního vybavení kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. V roce 1932 maloval v Mladé Vožici a její okolí ho okouzlilo natolik, že se tam nejen pravidelně vracel, nejen že měl ve Vožici samostatnou výstavu (1933), ale usadil se tam natrvalo. V Mladé Vožici se za 2. světové války zapojil do činnosti odbojové skupiny a byl členem ilegálního národního výboru. V roce 1945 stál v čele Revoluční gardy a zúčastnil se velice sporného rozprodávání majetku místního sídelního rodu Küenburgů.
Byl členem Jednoty výtvarných umělců. Poprvé se účastnil v roce 1900 výstavy v Rudolfinu a poté měl každý rok účast na výstavách v Mánesu. V roce 1909 měl soubornou výstavu v Topičově salonu. Vystavoval na mnoha místech v Čechách i v zahraničí. V roce 1937 byl jmenován čestným členem Jednoty výtvarných umělců, v roce 1944 získal krajinářskou cenu Františka Kavana, v roce 1952 byl za celoživotní dílo poctěn cenou Josefa Mánesa a k devadesátým narozeninám mu byl v roce 1961 udělen titul Zasloužilý umělec. V Památníku Mladovožicka je zřízena Pamětní síň Oty Bubeníčka, kde jsou vystaveny jeho obrazy a obrazy jeho dcery Hedy Pekařové Bubeníčkové.
Ota Bubeníček byl nadšeným Sokolem. Cvičil v Sokole v rodné Uhřiněvsi, kde byl v letech 1893-1896 náčelníkem. Ale již v roce 1893 vstoupil do tělocvičné jednoty Sokol na Královských Vinohradech, od roku 1896 se stal cvičitelem. Díky své loutkářské činnosti stanul v čele loutkářské komise při vzdělávacím odboru Československé obce sokolské. Má lví podíl na tom, že se sokolské loutkářství stalo mohutným hnutím; loutkové divadlo se hrálo téměř v každé jednotě, pořádaly se soutěže, sjezdy, četné loutkářské školy a kurzy, ve kterých byl Bubeníček neúnavným a oblíbeným lektorem. Přednášel ovšem i na kurzech pořádaných Loutkářským soustředěním.
Loutkové divadlo bylo Otovi celoživotní láskou. Začalo to ve staré kuchyni uhřiněvské školy. Zprvu divák na představeních svých starších bratrů, pustil se brzy do hraní sám. Na malířské akademii hrával se spolužákem Vítem Skálou rozverné maňáskové komedie, maňáskovými produkcemi obohacovali večery Jednoty výtvarných umělců, vystupovali v Kabaretu Lucerna (1910-1911). S šéfem výpravy Národního divadla Karlem Štapfrem vytvořil návrhy na sérii tištěných dekorací pro rodinná loutková divadla (Bubeníček byl autorem exteriérů), ale k realizaci nedošlo, v letech 1905-1906 se nenašel nakladatel. A tak první významnou výtvarnou prací pro loutkové divadlo byly dekorace pro domácí loutkovou scénu sochaře Hanuše Folkmana z roku 1910. Pro totéž divadélko vypravil v roce 1912 hru Ašik Kerib od M. J. Lermontova. Když začaly vycházet kvalitní a významné Dekorace českých umělců, vytvořil Bubeníček pro 1. sérii (1913) dva archy a pro 5. sérii (1923) pět archů. Ale to už byl Ota Bubeníček plně zapojen do rychle se rozvíjejícího loutkářského dění. V roce 1911 se zasloužil o zřízení loutkového divadla na letním sokolském cvičišti U vodárny na Královských Vinohradech. A když toto sokolské divadlo obnovilo po světové válce činnost, patřil i nadále k jeho spolupracovníkům. Byl členem Umělecké výchovy, společnosti pro výchovu uměním na Královských Vinohradech v Praze a jedním ze zakladatelů loutkového divadla, působícího v rámci tohoto spolku. Loutkové divadlo Umělecké výchovy (LDUV) se v roce 1913 uvedlo jediným představením inscenace Ašik Kerib na vypůjčeném divadélku H. Folkmana s Bubeníčkovou výpravou. Když bylo poté rozhodnuto vybudovat vlastní a větší scénu, rodila se současně s první inscenací, pro kterou byl vybrán Škroupův Dráteník. Premiéra se konala 8. ledna 1914 v režii a s loutkami Ladislava Šalouna, v hudebním nastudování Růženy Maturové a v dekoracích Oty Bubeníčka. Touto přelomovou inscenací vstoupilo do divadelního života LDUV, jedna z nejpřednějších loutkových scén, formujících tvářnost loutkového divadla v Československu v meziválečném období. Bubeníček se i v dalších inscenacích podílel na tvorbě dekorací a stejně tak i po obnovení činnosti v roce 1921, často ve spolupráci s Vítem Skálou. Spolu také stáli ve vedení LDUV, Bubeníček se po Ladislavu Šalounovi stal předsedou a tuto funkci zastával až do roku 1938. Byl aktivním členem předsednictva Loutkářského soustředění (LS), podílel se na realizaci významných loutkářských výstav, na sjezdu v roce 1941 mu LS udělilo čestný diplom za zásluhy o čs. loutkářství a na sjezdu v roce 1946 byl zvolen čestným předsedou LS.
Bubeníček byl nejen scénograf, ale i výborný mluvič (v LDUV se praktikovala rozdělená interpretace). Jeho basbaryton byl neobyčejně tvárný, obvykle mluvíval civilní a záporné postavy, vynikal jako interpret čertů, draků a podobné čeládky. Výborně imitoval nejrůznější zvířecí hlasy, jak je zaznamenáno na gramofonové desce z roku 1934 (Ultraphon E – 10.867). Pravidelně se podílel spolu s ostatními členy LDUV na vysílání her a hříček v Československém rozhlasu. V letech 1925-1934 to bylo 261 relací.
Po přesídlení do Mladé Vožice se od roku 1939 zapojil do činnosti místního sokolského loutkového divadla, pomohl překonat jeho krizové období a stal se i předsedou loutkářského odboru. Ani po válečné přestávce loutkáře neopustil a hrál, pokud mu zdravotní stav dovolil. K osmdesátým narozeninám (1951) sehrál soubor na jeho počest Schmoranzův Začarovaný les a gratulační scénku napsanou Josefem Aulickým. V roce 1976 obnovilo mladovožické loutkové divadlo činnost a přijalo název Bubeníček.
V Mladé Vožici existoval od roku 1865 ochotnický spolek. Bubeníček se stal členem rovněž v roce 1939 a také tady významně přispěl k překonání souborové krize. V roce 1940 byl zvolen do režisérské rady, v letech 1944-1948 byl předsedou spolku. V září 1945 byl jmenován čestným členem a tři roky nato čestným předsedou spolku. S mladovožickými ochotníky si nejen zahrál, ale také režíroval a navrhoval výpravu. Pro úplnost je třeba dodat, že s ochotníky si zahrál i v rodné Uhřiněvsi. Hrál v jediném filmu, U svatého Antoníčka, který měl premiéru v roce 1933. Režisér Svatopluk Innemann ho obsadil do role malíře Jana Boreckého, jeho dceru hrála Hana Vítová.
Ota Bubeníček byl jednou z nejvýznamnějších a nejvýraznějších osobností loutkového divadla v meziválečném období.
Zpracoval Jan Novák.

Bibliografie:
Autorské práce:

Jubilejní vzpomínka na Sokol Vinohrady. Praha 1936.
Ze vzpomínek Mistra Bubeníčka. Československý loutkář 11, 1961, s. 256.

Životopisné:
BLECHA, Jaroslav: Rodinná loutková divadelka, Brno 2009, s. 24, 36, 110

ČESAL, Miroslav: Vůdčí osobnosti amatérské etapy I. (Loutkář 1994, č. 1, s. 5-6)

DUBSKÁ, Alice: Text hesla pro Databázi ČAD. Rkp. 2004.

DUBSKÁ, Alice: Umělecká výchova ze zorného úhlu historie. Československý loutkář 25, 1975, s. 7.

DUBSKÁ, Alice: České ochotnické loutkářství v letech 1918-1945. In Cesty českého amatérského divadla, 1998, s. 140.

JAROŠ, Jaroslav: 35 let loutkářství v Mladé Vožici, 1929-1964 (Mladá Vožice 1964, s. 12-17)

KNÍŽÁK, Milan: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla... Díl I. Nucelus HK 2005, s. 137-138.

KUČERA, Romuald, RÖDL, Ota: Historie loutkového divadla Umělecké výchovy (SAL SČDO, 2001)

MALÍK, Jan: Akad. malíř Ota Bubeníček osmdesátníkem (Čsl. loutkář, č.X/1951, s. 151-152)
MALÍK, Jan: Drobnička k velkému životnímu jubileu (Čsl. loutkář, č.X/1956, s. 256)

Nesign.: 125 výročí narození akad. malíře - krajináře Oty Bubeníčka. Loutkář 46, 1996, s. 220.

SKÁLA, Vít: Historie Loutkového divadla Umělecké výchovy, 1966. Rukopis v Knihovně Divadelního ústavu v Praze.

SMAŽÍK, František: Za Otou Bubeníčkem. Československý loutkář 12, 1962, s- 217.
SMAŽIK, František: Za Otou Bubeníčkem (Čsl. loutkář, č. 10/1962, s. 217-218)

Tematicko-impresionistické scenerie Oty Bubeníčka (in: Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Loutka a moderna; Arbor vitae a Janáčkova AMU, Brno 2011; s. 120-123)

TOMAN, P.: Nový slovník československých umělců. 1947, s. 113.
TOMAN Prokop: Nový slovník československých výtvarných umělců (nakl. R. Ryšavý, Praha 1947, s. 113)

VALENTA, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 10, 166, 167, 372

Mladá Vožice, Památník Mladovožicka, 35 let loutkářství v Mladé Vožici, 1964

Praha, Divadelní oddělení Národního muzea v Praze: složka scénických návrhů z Umělecké výchovy

Hlasový projev O. Bubeníčka zachycen na gramofonové desce Ultraphon E 10867.