Texty: DIVADÉLKO POD OKAPEM a DIVADLO WATERLOO, Eduard Světlík

 
  Pódia z krabičky. Praha, NIPOS 2000, s. 48-67.

DIVADÉLKO POD OKAPEM a DIVADLO WATERLOO

Eduard Světlík

Část první
DIVADÉLKO POD OKAPEM

OKOUZLENÍ POETIKOU OSVOBOZENÉHO DIVADLA
Konec padesátých a začátek šedesátých let předminulého století byl ve znamení text-appealů, zrodu autorských divadel a renesance kabaretu nejprve v Praze a pak v celé republice. Také v Ostravě tehdy vzniklo několik amatérských souborů, které se hlásily k hnutí malých jevištních forem, např. třebovické Tempo (Jaroslav Pustka), Studio AZ (Karel Čejka). Přidali se i herci z profesionálního Divadla Petra Bezruče, kam přišel silný absolventský ročník DAMU v čele s Janem Kačerem, a založili kabaret Štafle. Nejvýrazněji se však prosadil kolektiv studentů, který působil pod názvem Divadélko Pod okapem.
Jeho prehistorie začala okouzlením poetikou Osvobozeného divadla. Tehdy ještě středoškoláci Pavel Veselý a Luděk Nekuda bavili spolužáky předscénami z Voskovcovy a Werichovy hry Kat a blázen. Jádro souboru se pak rekrutovalo hlavně ze dvou místních vysokých škol. Většina členů začala studovat na Vysoké škole báňské, ale jak převládaly jejich humanitní sklony, přestupovali postupně na Pedagogický institut. Nejdéle tam kupodivu vydržel Edvard Schiffauer. K setkání příštích kabaretních kumštýřů podle něho došlo před jedním obědem v menze, když slyšel Luďka Nekudu a Pavla Veselého, jak si prozpěvují Ježkovy písničky. Oslovil je - a brzy si v tomto duchu notovali všichni společně.


H3PO4 (leptám, leptáš, leptá...) - tak se nazýval první program, který tato parta dala dohromady a uvedla jej 19. dubna 1961 na výstavišti Černá louka ještě jako Kabaretní studio při hutnické fakultě Vysoké školy báňské.
Napsali: M. Hrdina, E. Schiffauer, P. Veselý, L. Nekuda, hudba: P. Veselý, E. Schiffauer, L. Nekuda. Hráli: E. Schiffauer, J. Podlovský, L. Nekuda, G. Doležálek, A. Halvová, K. Otisková, P. Veselý, Z. Majvaldová. Režie: G. Doležálek. Scéna, výprava, kostýmy byly dílem kolektivu.
Po nečekaně příznivém ohlasu se aktéři tohoto počinu rozhodli hledat vlastní scénu, nové jméno a jiného zřizovatele. Vymysleli nezvyklý, nicméně originální název Divadélko Pod okapem, zřizovatelem se stala Osvětová beseda v Ostravě 1 (s pracovnicí Alenou Sohrovou). Ta jim poskytla agitační středisko Atlantik v Hornopolní ulici na Fifejdách. Za první republiky tu prý býval vykřičený dům. To byla svým způsobem výzva. Všichni se snažili, aby se z něj co nejdříve stal dům vyhlášený, neboť tady našli jeviště, sál pro sto padesát lidí, pár reflektorů a klavír. Svépomocí vymalovali, rozšířili osvětlovací park a začali každý druhý čtvrtek hrát.
Přenesli sem s drobnými změnami úspěšný pořad H3PO4 a den, kdy jej zde poprvé uvedli, tj. 19. listopad 1961, považují za oficiální zrod svého divadélka. Program uvádí tyto údaje:
Napsali: M. Hrdina, E. Schiffauer P. Veselý, L. Nekuda, hudba: P. Veselý, E. Schiffauer. Hráli: M. Chovancová, K. Otisková, Z. Majvaldová, J. Hrnčíř, G. Doležálek, L. Nekuda, P .Podhrázký, E. Schiffauer, P. Veselý. Režie: G. Doležálek. Výprava: J. Veselý, I. Binar. Doprovázela: rytmická skupina Vlastnost kyseliny fosforečné, jejíž chemický vzorec tvořil název, a uváděla se takto: Leptnout sem a leptnout onde, však z toho nikdo neponde.
Šlo se o volný sled scének, písní, aforismů, krátkých povídek apod. v duchu studentské recese, přičemž označení kabaret bylo poněkud nadnesené. Lída Naarová ocenila v Ostravském kulturním zpravodaji snahu studentů vystoupit bez větších zkušeností na divadelní pódium s programem, který si celý připravili sami, i schopnost ústřední dvojice Nekuda - Veselý improvizovat a navázat kontakt s diváky. Publikum tvořili většinou fandící vrstevníci. Již v tomto prvním pořadu vynikla zpěvačka Zuzana Majvaldová a uplatnila se hudební invence Edvarda Schiffauera. Z jednotlivých čísel programu zaujaly song Želvička a dialog O mravenci.

Do široké palety malých jevištních forem patřila tehdy i tzv. divadla poezie. „Sousloví, které je z pojmoslovného hlediska paradoxem, se ujalo pro specifickou formu prezentace poezie, která mírou své teatralizace přesahovala obvyklý rámec recitace a vlastně se stávala základem specifického divadla, které se vyznačovalo snahou inspirovat se povahou poezie i při hledání divadelních prostředků,“ charakterizují tento fenomén olomoučtí teatrologové Tatjana Lazorčáková a Jan Roubal v knize K netradičnímu divadlu. Z lásky k veršům takový pokus podnikli i Okapáci. Vybrali si k tomu protiválečné básně známého spisovatele, psané volným veršem, a tak se 30. listopadu 1961 dočkalo premiéry pásmo poezie podle knihy Ludvíka Aškenazyho: Černá bedýnka (verše, songy, balady).
Hudba: E. Schiffauer, P. Veselý. Recitovali: M. Chovancová, M. Floriánová, D. Honskusová, P. Podhrázký, L. Nekuda, P. Veselý. Zpívaly: V. Manová, Z. Majvaldová. Doprovázeli: E. Schiffauer a J. Kašpárek. Režie: P. Paprstein. Výprava: J. Veselý, I. Binar.
Tato inscenace sice neznamenala trvalejší směřování souboru, avšak snaha zmocnit se poezie scénickými prostředky nezůstala v jeho práci ojedinělá.

Ústřední dvojice /tematická vsuvka č. 1/
V autorských divadlech najdeme řadu dvojic, které určovaly podobu a charakteristický profil té či oné scény: Voskovec a Werich, Suchý a Šlitr, Šimek a Grossmann, Vodňanský a Skoumal, Burian a Dědeček, bratři Justové atd. Základním prvkem každé herecké dvojice je především kontrast mezi jejími členy, tedy to, čím se liší. Zároveň tu musí být něco, co je spojuje, čím se doplňují a vytvářejí specifickou jednotu.
V Divadélku Pod okapem tvořili ústřední dvojici Pavel Veselý a Luděk Nekuda. Byl mezi nimi kontrast tělesný: Veselý byl menší, útlý, statičtější, Nekuda větší, robustnější, pohyblivější. Byl tu i kontrast duchovní. Introvertní Veselý působil jako ten, kdo všechno vymyslí a spíská, a extrovertní Nekuda jako ten, kdo to realizuje.
I jejich herectví bylo odlišné. Veselý hrál přemýšlivě, zadrženě, střídmě, Nekuda byl živel komediální, rozevlátý, vrhající se do všeho po hlavě s lehce křečovitým úsměvem připomínajícím Jiřího Suchého.

PRVNÍ KOMPONOVANÝ KABARET

Dne 22. března 1962 měla v Atlantiku premiéru Ta rakev (kabaret písňový i jiný).
Napsali: P. Veselý, L. Nekuda, E. Schiffauer, texty písní: L. Nekuda, P. Veselý, P. Podhrázký, I. Binar, M. Hrdina, hudba: P. Veselý, E. Schiffauer, hráli: M. Beránková, I. Binar, Z. Majvaldová, V. Manová, L. Nekuda, K. Otisková, P. Paprstein, P. Podhrázký, E. Schiffauer, P. Veselý, režie: P. Paprstein, výprava: J. Veselý, I. Binar, technické vedení: P. Ullmann. Písně doprovázel Jazztet Divadélka Pod okapem, řídil R. Kanclíř.
Byl to první komponovaný kabaret se spojujícím příběhem. Na Ostrově ztroskotanců v Souostroví ztracených korálů se ocitnou Trosečník a Pátek, k nim přibude osm dalších ztroskotanců s individuálními příběhy. Jednoho dne zachytí z rozhlasu zprávu, že bude svržena pokusná AB bomba, a uvědomí si, že právě na jejich ostrov. Přání „Já bych chtěl mít bílou rakev“ propůjčilo hře název. Bomba spadne nakonec jinam, ale oslava má hořkou příchuť: někam přece jen spadnout musela...
Kromě základního podobenství tu byla řada aktuálních politických narážek a parodií (ostrov v socialistické péči trosečníků, ostrovní organizace mládeže ap.).
Věnceslav Juřina napsal v 3. čísle Červeného květu: „Tento kabaret má několik sympatických rysů. Nepostrádá satirické ostří, nic nepředstírá a správně spoléhá na největší devízu souboru - výbušné optimistické mládí, je po všech stránkách dílem celého kolektivu (zpěvné a povětšinou lahodné písničky, vtipný text, skromná, ale v souladu s obsahem sladěná scéna aj.), má nakažlivou chuť prospět dobré věci.“
Stanislav Sohr v dubnovém čísle Ostravského kulturního zpravodaje říká: „Kabaret Ta rakev, třetí premiéra, je už solidní dílko, ke kterému se nehodí opětné zajásání ani všepromíjející shovívavost. Chlapci a děvčata ze souboru mohou být se svou velmi potřebnou a pěknou prací spokojeni, ale nikoliv uspokojeni.“
Jiří Navrátil v Mladé frontě z 10. dubna 1962 píše: „V maličkém sálku se tísnilo na dvě stě lidí. Smáli se vtipným postřehům ztroskotanců na ostrově „v socialistické péči“ i nemilosrdné kritice bezduchých svazáckých schůzí a referátů, s porozuměním sledovali satiru na špatnou výchovu v rodině i poetické zamyšlení nad lidskou netrpělivostí; ani nedýchali, když třeba Zuzana Majvaldová zpívala Blues dlažební kostky, varující před válečníky v holinkách. A nakonec si notovali s celým souborem optimistickou píseň o rychlovlaku, který nám veze štěstí.“

V červenci 1962 se zúčastnili Ústředního kola STM v Plzni a získali první cenu pro začínající soubory.

Další představitelé /tematická vsuvka č. 2/
S tak velkým časovým odstupem nelze postihnout všechny. Pokusím se tedy charakterizovat alespoň ty, kteří se mi trvaleji zapsali do paměti.
Petr Paprstein: vyšší postava, kulatá tvář, měkké pohyby. Působil jako dobře živený aristokrat či dandy. Vždy lehce ironický.
Ivan Binar: na jevišti pokaždé tak trochu v pozadí jako mefistofelský živel, troll, potměšilý skřítek. Výrazná dikce a artikulace.
Petr Podhrázký: beatnik, rozhněvaný mladý muž s nádechem ublíženosti. Sarkastický provokatér.
Edvard Schiffauer: vnášel do spolku výstředních existencí respektovaný prvek otcovského pohledu a dohledu, sám přitom křehký a zranitelný.
Zuzana Majvaldová: feminní pilíř uprostřed bujných mužských eskapád, esence ženského půvabu a přitažlivosti, přirozená hvězda souboru zvláště v temperamentním, šansonovém pěveckém projevu.

HLEDÁNÍ

Rok 1963 přinesl 7. února v Atlantiku další inscenaci poezie, nazvanou Ještě se ohlédnout a složenou z veršů Vítězslava Nezvala.
Hráli: D. Honskusová, L. Nekuda, P. Paprstein, V. Peřich, P. Veselý, režie: P. Paprstein, výprava: J. Veselý, svítil: P. Ullmann. Doprovázeli: E. Schiffauer - klavír, M. Miencil - violoncello, P. Miencil - housle, J. Kublová - flétna
K tomuto pořadu zkomponoval E. Schiffaeur první rozsáhlejší scénickou hudbu. Byly to vlastně komorní skladby, které později předkládal při přijímacích zkouškách na AMU.

Trvalou součástí programů divadélka se staly text-appealy. Každý z nich byl současně premiérou i derniérou a data jejich konání už nelze přesně doložit. Víme jen to, že měly vždy vlastní název. První se jmenoval Za pralinku a vstupným byla skutečně jedna čokoládová pralinka. Text-appealy se konávaly minimálně dvakrát ročně, někdy dokonce i ve studiové scéně Divadla Petra Bezruče, v tzv. Sklepě.

Další kabaret se hrál poprvé 21. března v Atlantiku pod názvem ŠLÁPOTY.
Napsali: P. Veselý, L. Nekuda, texty písní: L. Nekuda, I. Binar, P. Veselý, hudba: P. Veselý. Hráli: J. Rečková, Z. Majvaldová, M. Šajdková, P. Paprstein, P. Veselý, L. Nekuda, I. Binar, režie: P. Paprstein. Doprovázeli: E. Schiffauer, M. Gargula, A. Buksa, J. Skřehota, J. David. Výprava: J. Veselý, svítili: P. Ullmann a J. Kuchař.
V programu se praví: „Adam kráčí prachem, sněhem i po asfaltu a všude nechává šlápoty své poněkud ploché nohy. Občas šlápne vedle, a to když vidí lidé, kteří na Adamovy šlápoty narazí, tak se srotí a smějí se. A jsou i tací, kteří jdou v Adamových šlépějích, a poněvadž četli v mládí Julese Verna a Karla Maye, hledí vyčíst po indiánském způsobu ze šlápot také něco pro sebe. - I z těch, kdy šlápl vedle.“
Hlavní postavou byl mladý muž Adam hledající svůj „pevný bod“, smysl života.
Adam: Potkávám na ulici lidi a ptám se jich na obyčejné věci. Nikdo mi neodpoví, protože na obyčejné věci nemají čas. Mají důležitější starosti. Potkávám jiné lidi a ptám se jich tedy na velké věci, ale považují je za obyčejné a zase mi neodpovědí, na obyčejné věci nemají čas.
Zjišťuje, že někteří projevují zájem jen o hodnoty materiální, jiní si přilepšují jako udavači, další touží po kapitalistické cizině... Ve hře vystupuje Sokrates jako dokonalý popleta, jehož přeřeknutí slouží k ironizování politické situace.
Nakonec Adam najde svůj pevný bod v lásce - k dívce Evě. A vyjádření této skutečnosti v Písni pro Adama na text Ivana Binara.
Z ostatních písní si získala oblibu Kopretina (Nekuda, Veselý), ale zazněl tu i křehký popěvek P. Veselého Tak nějak, který podle mne patří k tomu nejlepšímu, co kdy napsal:

Bylo to na podzim,
Na podzim k večeru,
Bloumám tak tak nějak
Vidím tu nádheru,
Jde proti děvčátko
Vlasy má nakrátko
Kouká tak tak nějak
Říci jak nesvedu…

V recenzi MLADÉ FRONTY můžeme pod značkou (jnl) číst: „Dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí - pravil svého času filozof. Od těch dob - ale konec konců i předtím - chodili lidé mezi rovnoběžkami a poledníky a pokoušeli se s větším či menším úspěchem najít onu bezrozměrnou, nicotnou tečku alespoň pro život, když pro účely nebeské mechaniky se jim to, jak známo z učebnic dialektického materialismu, v žádném případě podařit nemohlo.
Hledání dodneška neskončilo a neskončí vůbec nikdy. /.../“
Autoři Pavel Veselý a Luděk Nekuda znovu dokazují schopnost vidět svou generaci zhruba dvacetiletých z nadhledu umožňujícího rozeznat přesně její „šlápoty“ - názory, pochybnosti a otazníky, které klade sobě i společnosti.

S touto inscenací se Divadélko pod okapem zúčastnilo ve dnech 20. až 23. června 1963 Ústřední přehlídky souborů malých jevištních forem v Ústí nad Labem. Spolu s Kladivadlem patřilo k nejúspěšnějším souborům z patnácti zúčastněných.
Soubor byl vybrán i k účasti na Jiráskově Hronově. Také zde v srpnu téhož roku okapácké Šlápoty a kladivadlácký pořad Hudryjáda a Skorokodýl zastínily tradiční inscenace ochotnických souborů. Pavel Veselý a Luděk Nekuda si odnesli uznání za autorskou práci.

INTERMEZZO

V diplomové práci Silvie Tittlerové o obou ostravských souborech se skrývá skvělá dobová ukázka funkcionářského slovníku při posuzování kabaretu Šlápoty:

Zpráva z představení souboru POD OKAPEM při Pedagogickém institutu Ostrava. Podává M. 18.4.
Účel cesty:
V rámci příprav na ústřední přehlídky STM bylo nutno zjistit úroveň tohoto souboru, který loni patřil k předním souborům a diskutovat se souborem. Vzhledem k časovým možnostem bylo možno toliko vidět soubor a diskutovat s ním, nebylo možno jednat s OD, který však byl o zájezdu informován předem a poskytnul i některé nutné informace.
Zjistil jsem:
Soubor si píše hudbu i text sám, jde o velmi mladé lidi, kteří si postavili trochu nadměrný úkol: napsat a nastudovat kabaret na téma „Co je smysl života“. Soudruzi sami říkají, že si dali tento cíl, aby přestali s legrací jenom okrajovou, takže je to sympatické. Celý program je rámován Adamem a Evou, kteří hledají cíl života. V některých scénách a písních je to opravdu pěkný příspěvek k tomuto tématu, v řadě „čísel“ však soudruzi ztrácejí svou hlavní myšlenku, začínají někdy narážet i na věci, které nemají promyšlené a dopouštějí se pak politických chyb a nedomyšleností. Program by potřeboval proškrtat, což ovšem bude dosti těžké u soudruhů dosáhnout. Celkové vyznění je přes řadu stavebních nedokonalostí, nejasné vyznění, zdvojování poslední pointy apod. ovšem velmi sympatické, protože program brojí proti lhostejnosti lidí mladých i starých, jsou i stydlivé náznaky, které ukazují, že by se soudruzi chtěli vyhnout generačnímu problému, i když to je, a to v celém kontextu právě generační diskuse.
Reprodukčně je soubor naivní, ale už ne zcela nepoučený, a je tu něco jako osobitost, a nikde není porušen vkus, i když soubor je v lyrice někdy na okraji banálnosti.
Celkem jde o vážného kandidáta na ústeckou přehlídku, za předpokladu, že soudruzi budou schopni a ochotni program zkrátit.
Diskuse s velmi skromným souborem byla velmi ztížena vystoupením jednoho z profesionálních přátel /Štafle/ souboru, který mě po třech větách přerušil, nikomu nepřiznal možnost kritiky na adresu souboru a snažil se rozbít celou besedu. Později se podařilo tohoto mladíka pacifikovat zvláště pomocí soudruha Volfa ze stejného profesionálního souboru, který měl rozumné stanovisko, aniž bychom byli ve všem stejného názoru. Soubor byl z toho zpočátku trochu zmaten, zajímavé však je, že soudruh /bohužel jsem nezachytil jméno, ptát jsem se nechtěl, protože stejně padly poznámky o policajtskejch metodách/, který besedu skoro rozbil, během diskuse změkl, začal potom velmi věcně diskutovat a nakonec se velmi omlouval. Domnívám se, že to je sice okrajový případ, že však je symptomatický v tom, co asi museli někteří kritici a porotci apod. nadrobit mezi lidmi, že mají takovou nedůvěru vůči jakékoli tvůrčí rozpravě o díle. Celkem však možno říci, že i tato dosti vzrušená diskuse a možná právě ona byla velkým poučením pro soubor, který viděl, že se o něm vážně přou odborníci a to tím spíše, že jde o mladé, velmi přemýšlivé lidi. Soubor ještě uvidí soudruh V. na krnovské přehlídce.
Se souborem počítat jako s jedním z možných kandidátů na ústeckou přehlídku.
Po dohodě s redakcí Ochotnického divadla komentovat případně článek, který o souboru mají a který, zdá se - jsou-li správné moje informace - není napsán ze zcela objektivních pozic.

PF Kabaret pro štěstí měl premiéru 31. října 1963 v Atlantiku.
Napsali: P. Veselý, L. Nekuda , texty písní: P. Veselý, P. Ullmann, L .Nekuda, P. Podhrázký. Hráli: Z. Majvaldová, M. Šajdková, L. Nekuda, P. Paprstein, P. Veselý, režie: P. Paprstein. Výprava: J. Veselý, I. Binar. Doprovázeli: A. Buksa, M. Gargula, E. Schiffauer, J. Skřehota, E. Vybíral.

Tento kabaret byl myšlenkově nejhlubší, postavy představovaly konkrétní typy osob: hrobník, filozof, šašek, dvě měšťky. Větší část děje se odehrávala na hřbitově a hra začínala bizarní přehlídkou těch, kdož tu byli pochováni:
Hrobník: Třeba paní Klára. Leží zde deset let, nejkrásnější žena městečka. Proplakala půl života, nemohla mít děti. /.../
Nebo soudce Marek. Přečetl snad všechny knihy na světě a do svých třiceti let nepoznal ženu. Oženil se s paní Klárou a tolik chtěl být šťasten. Když zjistil, že mu nemůže dát dítě, vzal si život. /.../
Zde leží dobrodruh Frank, kterému souchotě hlodaly plíce. Začal pít. /.../ Žena jej opustila, neměl peníze a přestal pít. Za měsíc jsem jej zasypával. /.../
Konečně vzorná rodina městského knihovníka. Těšili se ze dvou krásných dětí, První ztratilo v osmi letech zrak... /.../ druhé ve čtrnácti panenství. Zůstali nešťastni až do hrobu.
A dostáváme se k ústřednímu motivu této černé komedie:
Filozof: A teď mně řekněte, šašku, jak máme najít šťastného člověka, když nikdo nedal příkaz k tomu, aby byli lidé šťastni.
Šašek: Filozofe, tvůj nápad je ohromný. Vylepíme plakáty, naděláme hesla, všichni budou šťastni.
Filozof: Na vědomost se dává, že od této chvíle musejí být všichni občané našeho městečka šťastni. Budou konány prohlídky domovního štěstí. Kdo nebude šťasten, bude nešťasten!
Zmíněná Silvie Tittlerová se ve své diplomové práci dobírá zajímavého vysvětlení ústřední myšlenky: Symbol hřbitova nebyl vybrán jistě zcela náhodou. Jeho vysvětlení nebude pro nás ale již tak jednoznačné. Jedna z možných verzí je pokus o přirovnání - živých a mrtvých: živý dav je složen z „mrtvých“ (tedy duševně zemřelých), režimem spoutávaných a ovládaných lidí, a naopak zemřelí jsou chápáni jako „živí“, protože jsou svobodní.
A nakonec jeden z ostrých satirických šlehů:
Filozof: Haló, šašku.
Šašek: Haló, filozofe. Nějak málo tleskají.
Filozof: To je dobře. Ono je totiž podezřelé, když všichni najednou něčemu tleskají.
Šašek: Když všichni najednou, hromadně a nadšeně tleskají. To potom tak trochu vypadá...
Filozof: Jak to vypadá...
Šašek: To potom tak trochu vypadá, jako by ani nevěděli, čemu tleskají.
Hitem mezi písněmi se stal song Pavla Veselého Slavík. Text této hry vyšel v říjnovém čísle Repertoáru malé scény.
-------
Texty a hudba k písním (stručná charakteristika) - tematická vsuvka č. 3
Pavel Veselý: poetická invence, filozofické tázání s morálním apelem. Jako autor hudby dokázal moralizující osten filozofických sentencí ulomit často tím, že zakončil hudební frázi stoupající melodií, takže vznikal dojem otevřených otázek, něčeho nedopovězeného.
Petr Podhrázký: jeho texty se vyznačovaly provokujícími sarkasmy, absurdní poetikou. Zhudebňoval je Edvard Schiffauer.
Rozdílnost přístupu obou textařů lze dobře ukázat na dvou verzích písně o slavíkovi.
P. Veselý ve svém textu básní a tak trochu hořekuje:
Šel jsem si po světě
Jen tak mezi lidi
Slyšel jsem tlouci slavíka
Trošičku kape ne že by pršelo
Nikoho prý se to netýká
Pro kousek střechy
Pro sny a hlavu
Začal jsem tlouci do dveří
K čemu v té škvíře
Slídivé oči
Proč lidi lidem nevěří...
P. Podhrázký v písni Slavík 2 (určeného pro zpěvačku) rozvine základní obraz prozaičtěji a pak drsně zaútočí:
Vyšla jsem z domu protože doma bylo příliš teplo
Zatímco foukal vítr a nad ulicí houpalo se světlo
Bylo mi neveselo a myslela jsem že poezie mi nic neříká
Když tu jsem pojednou uslyšela v dálce tlouci slavíka
Dva kosmonauti tloukli ho tam holí a říkali mu
Aby nelítal
Že lítá nízko, oni lítaj líp a výš a jeho pípání
Stejně doma neuslyšíš...
Luděk Nekuda: jeho písničky měly nejblíže ke střednímu proudu pop-music. Jejich texty byly většinou hravé, jazykově vynalézavé.
Petr Ullmann: občas napsal některý text i on. Možná ne tak nápadný jako jeho kamarádi, ale určitě nápaditý a poctivý.


SCÉNA S PRAVIDELNÝM PROVOZEM
Lubomír Štula vystihl v Nové svobodě z 5. ledna 1964 typickou atmosféru Divadélka Pod okapem:
„Pomalu, skromně a nenápadně vyrostla scénka s pravidelným provozem, o kterou je pravidelný zájem. - Pohodlí je tu pramálo, ale o tom nikdo z návštěvníků neuvažuje. Rozhodující je tu neopakovatelná a nepřenosná atmosféra. Jsi ve společnosti, a přece jako doma. Nenucenost, dobrá nálada, zdravá recese a vtipné nápady, to je hlavní inventář tohoto prostředí, do něhož není možné zavítat jen jednou. Do Okapu se nechodí jako do oficiálního divadla, spíš jako na návštěvu k dobrým přátelům... /.../
A tady si lze jen těžko představit těsnější sepětí těch na jevišti s hledištěm. Vytváří se kontakt přátel. Konec vlastního vystoupení je pouhá formálnost, protože nikdo nevstává a určitě se bude nejmíň půl hodiny ještě zpívat a hrát, pak sedět a besedovat bez časového omezení. /.../
Tyto přednosti jsou ovšem podmíněny předností nejzákladnější: lidskou a občanskou kvalitou všech členů Divadélka Pod okapem. Cítíš ji z jejich vystupování, v jejich vzájemných vztazích i v jejich vztahu k životu, v jejich skromnosti, prostotě a upřímnosti. /.../“
Ve dnech 17. až 26. května 1964 se konala v pražském Divadle Na zábradlí Přehlídka amatérského kabaretu a divadla poezie. Okapáci tu uvedli Šlápoty a PF Kabaret pro štěstí.
Značka -ob- napsala ve Večerní Praze 25. května 1964:
Vystoupení ostravského Divadélka Pod okapem značně pozměnilo obraz celé přehlídky. Oba jeho pořady - napsané P. Veselým a L. Nekudou a režírované P. Paprsteinem - vynikají nejen obecným zaujetím, ale i dobrou úrovní interpretace. Zvláště to platí o Kabaretu pro štěstí, který je proti Šlápotám myšlenkově hlubší, tvořivě zajímavější a v dobrém slova smyslu profesionálnější. Ostravské Divadélko Pod okapem se od svého hronovského vystoupení, kde před rokem zahrálo Šlápoty, značně zdokonalilo v hereckém i zpěvním projevu a dostalo se na úroveň, která je vysoko nad projevem ostatních amatérských skupin, které na přehlídce vystoupily.
V březnu 1964 soubor uvedl další poetické pásmo, které sestavil Václav Peřich z úryvků knihy Saint Exupéryho: MALÝ PRINC a doplnil básněmi Jiřího Ortena a Jany Štroblové. Jeho záměrem bylo protestovat kontrastem „snové“ a „uliční“ polohy života proti jeho kornatění.
Režie: T. Sláma, hudba: E. Schiffauer. Hráli: M. Beránková, E. Popelková, T. Sláma. Výprava : J. Veselý, E. Housková. Svítil: J. Janek. Hudební doprovod: J. Zezuláková, M. Schejbal, E. Schiffauer, D. Tanner

V květnu 1964 se konala Celostátní přehlídka malých jevištních forem STMP - Šrámkův Písek a Okap se jí zúčastnil s PF Kabaretem pro štěstí.
Olga Lhotová ve své recenzi v deníku Práce usoudila, že ostravské Divadélko Pod okapem sice podalo v Písku matnější výkon, než jsme u něho zvyklí, ale autorsky je nepochybně nejvýše ze všech účastníků.
(Největší ohlas tu měla liberecká Ypsilonka s pořadem Encyklopedické heslo XX. století.)
O přehlídce referoval i Ludvík Vaculík v Rudém právu. Divadélko Pod okapem z Ostravy (Kabaret PF) předvedlo umělecký tvar takových kvalit, že již přerostl oblast lidové umělecké tvořivosti.

V tomto roce se doma uznávanému souboru naskytla i první příležitost vystoupit v zahraničí.
Ve dnech 5. až 13. září se konal IV. Mezinárodní festival studentských divadel v jugoslávském Záhřebu. Okap sem odcestoval s pořadem PF Kabaret pro štěstí.
V příspěvku otištěném v Nové svobodě pod zn. -zp- se můžeme dočíst, že na festivalu byly soubory z půl tuctu států s hrami takových autorů, jako jsou Alfred Jarry či Eugene Ionesco. Pojem kabaret vyvolával na Západě dojem šantánové všehochuti, která má s uměním pramálo společného, takže Okapáci museli pořadatele přimět, aby je vůbec zařadil do hlavního programu. Pak ovšem o svých kvalitách přesvědčili nejen nabitý sál.
Chorvatský deník Vjestnik napsal: ...byla to jedna z nejlepších a nejsympatičtějších skupin, které jsme na festivalu viděli. Co se týče uměleckých kvalit, ukázali kabaret, jaký bychom si přáli u profesionálních souborů. Navíc nás udivili svým zaujetím a láskou k divadlu. Skupina mladých lidí z Ostravy si sama píše texty a komponuje písně...
Zřejmě tu byl princip kolektivní tvorby autorského divadla něčím neobvyklým.

V zářijovém čísle Repertoáru malé scény vyšel text PF Kabaretu pro štěstí.
V závěru roku, ve dnech 8. až 15. listopadu se konal V. kabaretní festival (Ka-Fe) v Karviné. Jako závěrečné představení byl uveden PF Kabaret pro štěstí. O vystoupení pochvalně referoval v Hudebních rozhledech Leo Jehne, tehdejší ředitel ostravského Divadla hudby a významný hudební kritik.

Hudební složka /tematická vsuvka č. 4/
Jak na ni vzpomínají někteří aktéři:
Edvard Schiffauer (skladatel): Základní princip byl v tom, že jsme byli kamarádi, a když jsme věděli o někom, kdo na něco hraje, tak jsme ho oslovili. Luděk Nekuda hrál výborně na trubku, byl proškolen v dechovce, já se naučil hrát na pozoun dixieland, Pavel Veselý ovládal klarinet. Některé písně jsme dokonce v tomto obsazení i odehráli. Složení doprovodné hudební skupiny bývalo často kuriózní, třeba pouze pozoun s rytmikou, užívali jsme i banjo. Já pak přešel na klavír.
Asi třetina písní znamenala vyústění nějaké scénky, ostatní vznikaly většinou obráceně: nejprve byla písnička a teprve potom se k ní psal výstup. Scénickou hudbu jsme kromě předehry nebo nějaké mezihry nepotřebovali. Dostal jsem se k ní ale při inscenování Nezvalových, Exupéryho nebo Majakovského textů. Tam byla spousta muziky. A poezie.
Zuzana Majvaldová (zpěvačka): Do Okapu mě přivedl Eda. Zpočátku jsme u klavíru jen tak něco zkoušeli, pak vznikala hra - a už jsem měla co zpívat. Pak kluci napsali další hru a měla jsem další písničky. Je zajímavé, že jsem vždycky zkoušela jakoby „na sucho“, a naplno jsem to rozbalila teprve na premiéře. Pak jsem taky poznala, jestli je to dobré, nebo ne.
Edvard Schiffauer: Když někdo přinesl novou písničku, tak já byl génius v tom, že jsem okamžitě poznal, jestli je dobrá, nebo ne. Když se mi totiž nelíbila, tak měla obrovský úspěch, a když se mi strašně líbila, tak propadla.
Zuzana Majvaldová: Hlavní zpěváci byli Pavel s Luďkem, z holek zpívaly ještě Věra Rečková a Věra Manová. Ta odešla do Kladivadla a já ji tam pak vystřídala. Mám srovnání z jiných divadel a vím, jaká atmosféra panovala na zkouškách i při vystoupeních. Jinde se nestávalo, aby za kulisami stáli kolegové, napjatě poslouchali, fandili a říkali pak: „To bylo skvělé. To se ti povedlo!“ Bylo to pro mě lepší než potlesk obecenstva.
Tomáš Sláma (herec, organizátor): Do Divadélka Pod okapem mě přivedli Luděk Nekuda a Pavel Veselý. Talentovaní a pracovití autoři. Vylíhli se z muzikantských rodin, uměli hrát na všechno, co jim přišlo do ruky. Písničky do svých kabaretů a divadelních her skládali lehce, s nepředstíraným údivem nad krásami světa. Byly to věci hravé, básnivé, a také bylo-li třeba - a třeba bylo - provokativní.
Rudolf Březina (hudebník): Přes různá doprovodná seskupení jsme se propracovali až k jazzové skupině, kde hráli samí konzervatoristé a práce na inscenacích měly od Agáty profesionální podobu. Většinu skladeb aranžoval Josef Kostřiba. Jako Jazz sextet Okap jsme vyhráli Československý amatérský jazzový festival v Přerově a nahráli řadu skladeb pro ostravský rozhlas. Hráli jsme ve složení: Radek Pobořil, Petr Král, Josef Kostřiba, Antonín Cink, Petr Marcol a já.


DIVADÉLKO OKAP

V roce 1965 soubor měnil zřizovatele, působiště a pozměnil název. Stal se scénou Parku kultury a oddechu, hrál v hale P na Černé louce, říkal si Divadélko Okap a měl poloprofesionální charakter.
Dne 4. dubna uvedl premiéru pořadu, který byl spíše absurdním dramatem než kabaretem a jmenoval se Čekání na Agátu.
Napsali: P. Veselý, L. Nekuda, Hudba: P. Veselý. Hráli: M. Šajdková, Z .Majvaldová, P .Paprstein, E. Vybíral, L. Nekuda, P. Veselý. Režie P. Paprstein. Výprava: J. Veselý. Doprovázel: Jazz sextet Okap.
Hra byla rozdělena do čtyř víceméně samostatných příběhů, v nichž dochází k absurdním nedorozuměním. V prvním se neví, zda teta Agáta darovala krev nebo ji prolila, je zaměněna za strýce Agáta, který zmizel, a vzniká podezření na vraždu.V druhém příběhu se pod stejným jménem Karlíček opět vyskytují dvě bytosti: Suzin pejsek a milenec. Díky nedorozumění se milenci rozejdou. Třetí příběh má bájný základ a vystupuje v něm muž jménem Boleslav Ikaros. Výbor pro blaho široké veřejnosti ho žádá, aby jako jmenovec řeckého hrdiny také létal. Boleslav skočí ze stometrové výšky a zabije se.
Mytologickou parafrází je i čtvrtý příběh o Sisyfovi lezoucím na vysokou horu. Osudný zmatek vnese do děje debata, v níž podzimní odstřel myslivců není chápán jako odstřel zvěře, ale myslivců.
Názory na tuto hru se různily, většinou však konstatovaly, že nepředčila předchozí inscenace.
Jiří Kroutil napsal do Červeného květu: Čekání na Agátu je fiktivní celek o čtyřech povídkách, povětšině vybudovaný na cyklické technice dialogů Ionescovy dramatiky, bohužel bez jeho vše prostupující dramatičnosti. Čtyři povídky bez tenze se tak smrskávají na jakési vtipnými replikami prostoupené vakuum, jehož existence na scéně může i nemusí být karikovaným obrazem zautomatizovaného lidského komunálu.
Tato hra budila rozpaky i u obecenstva, jednak zřejmě proto, že bylo zvyklé očekávat od „své“ scény něco jiného a absurdní dramata v té době teprve nesměle pronikala do našich divadel, jednak mohlo svou roli sehrát i to, že hala na Černé louce byla pro tento typ dramatiky nevhodná. Byl tu příliš velký prostor rušící komorní soustředění, herci měli velký odstup od publika.
Text hry Čekání na Agátu vyšel v červnovém čísle Repertoáru malé scény. V září 1965 se soubor s touto hrou podruhé vydal na festival do jugoslávského Záhřebu. Ohlasy však tentokrát chybějí.

Scéna na Černé louce vyžadovala rozšíření repertoáru, a tak zde byl 21. října 1965 uveden pořad Jazz and poetry. Toto pásmo neobsahovalo vlastní tvorbu, recitovaly se v něm verše našich i cizích básníků a Jazz sextet Okap hrál skladby velikánů moderního jazzu.
11. listopadu se hrály 1965 Hlavy plné písku, písňový non-stop pořad, složený z nejlepších čísel okapáckého hudebního repertoáru.

Pod okapem I /tematická vsuvka č. 5/
Takto vzpomíná na onu dobu Ivan Binar v knize SYN PLUKU A HISTORIE.
V oněch časech - aniž bylo na nějakém stranickém plénu rozhodnuto, že mají vznikat - se jako mávnutím kouzelného proutku po celé republice vyrojila divadla malých jevištních forem. Bez pochyb jich bylo zapotřebí. Repertoár sítě oficiálních divadel byl tradiční až fosilní, nových her proklatě málo a i ty přistřižené podle oficiálního mustru. Hry, které signalizovaly pozvolný nástup neschematického pohledu, byly psány osvědčenými veličinami, vyrostlými ze svazáckých košil padesátých let. Mohl jenom někdo. Byl snad někdo jiný než komunisti? Neboť ten, kdo nebyl ve straně, nebyl; kamsi ho zašantročili. A to se týkalo i nakladatelství a sdělovacích prostředků, obšancovaných osvědčenými harcovníky, našim nosům poněkud zasmrádajícími, kteří měli svá „estetická“ (nebo spíš jiná) kritéria a své obavy z případné ztráty „Lizu“. I ty nemnohé, kteří nám fandili a my je respektovali, jsme nazývali fousy. V naší generaci se probudila touha, potřeba mluvit. Museli jsme si tedy v kulturně-politickém monolitu, bedlivě střeženém nedůvěřivou stranou, najít skulinku, abychom mohli vyvenčit svou potřebu sdělit - alespoň v mezích možností - co máme na srdci (nebo se jen tak předvést?) Vydupat si možnost hrát autorské divadlo bez nároku na mzdu bylo snadnější (i když ne snadné) než založit časopis či vydat knihu. A bez možnosti oslovit publikum (a sebe navzájem) se nezformuje generace, nemůže vznikat, pokračovat umění. Škvíra se našla - hup do ní.

MUZIKÁL
Podmínky nové scény a reakce kritiky přiměly soubor měnit repertoár a pokusit se o větší hudební tvar. Tato snaha vyústila 24. února 1966 do muzikálu Luďka Nekudy: Skok.
Hudba: J. Kostřiba, P. Král, L. Nekuda. Hráli: Z. Chrastinová, M. Šajdková, I. Binar, L. Nekuda, P. Paprstein, T. Sláma, E. Vybíral. Zpívali: Z. Majvaldová, J. Skřehota. Režie: P. Paprstein. Výprava: I. Binar. Doprovázel: Jazz sextet Okap
V programovém prohlášení se autor pokoušel zdůvodnit novou orientaci: Stanovisko, že jediným měřítkem skutečné hodnoty a skutečného významu tvorby je příslušnost k nejavantgardnější špičce vrcholně myslitelské a enormě talentované umělecké elity je stejně omezené jako stanovisko zarputilých zastánců budovatelské pseudovážnosti. Nepřipouští nic jiného než svůj vlastní výklad hodnot a vyvolává i jistý druh snobismu ohrnujícího nos nad obyčejnou zábavou jako nad něčím nehodnotným, konzumním, méněcenným.
Hrdiny si Luděk Nekuda vypůjčil z našich národních dějin a přidělil jim zaměstnání v soudobém státním aparátu. Hlavní postavou je vynálezce a vědec Horymír (hrál ho Erich Vybíral), dále vystupují kněžna Libuše (Zdena Chrastinová), šéf tajné policie Přemysl (Luděk Nekuda), Libušina sestra Teta (Milena Šajdková). Přemyslova pomocníka Bivoje si zahrál Petr Paprstein, lupiče Otku Ivan Binar, roli dostal i Tomáš Sláma, který ztělesnil Lid. Bláznivý děj se točí kolem Horymírova vynálezu, plánuje se atentát na Libuši, Přemysl s Otkou zločince odhalí a zatknou. Vše skončí smírem a Přemysl se stane knížetem.
Hluboký politický podtext obsahoval monolog Lidu:
Lid (zbědovaný človíček vyjde zpoza kulis): Konečně se dostávám ke slovu. Já jsem Lid. Tedy jsem..., to bych kecal. Hraju Lid. Donedávna jsem měl ještě strašně moc rolí. Vystupoval jsem ve všem, co mělo správnou myšlenku. Jednou jsem plamenně vyzýval, jindy zásadně odmítal nebo bouřlivě schvaloval. Ale já nevím, čím to je, jestli se zjistilo, že mám špatnou výslovnost nebo co, zkrátka v poslední době nejčastěji stojím za kulisami a sleduji v textu, jak někdo ve jménu mne něco říká. Ve jménu mne plamenně vyzývá, zásadně odmítá, nebo bouřlivě schvaluje. Říkal jsem, tak mě pusťte domů, stejně nevím, o co jde, mám zbytečně stát za kulisami? Doma si zdřímnu. Prý nekecej a stůj, kdyby náhodou někdo nevěřil..., že jo, člověk neví..., tak ať jsi po ruce a můžeme tě ukázat.
Zbytečné obavy. Ještě nikdy mě nemuseli ukazovat.

Pod okapem II (opět dle Ivana Binara) - tematická vsuvka č. 6
OKAP byl fascinace. Opojení slovy vlastní hlavou vymyšlenými a kladenými do publika, potleskem generačních druhů i pochvalou fousů. Opojení úspěchem i bojem s veličinami a rozhodovači. Nebyl to boj na život a na smrt, vždyť nás odchoval totalitní systém, znali jsme pravidla hry o přežití, věděli jsme, co je možné. Sen o svobodě byl jenom snem, nikdo z nás neokusil, jak chutná. Byli jsme proti v koutku duše, náš prostor však byl daný; to, co dnes chápeme - po historické zkušenosti 68. roku - jako zhovadilou absurditu, v níž nám bylo a zase je dáno žít, bylo nám samozřejmostí; to byl náš svět, nic jiného jsme neznali, jinak to nešlo. Jen jsme se pozvolna, samovolně přibližovali k hranici možného - zastavit se teprve čumákem ve zdi. Cenzor měl razítko a pilně razítkoval.
OKAP byl spiknutí proti vnějšímu světu; v houfu našinců jsme si žili výlučným způsobem, ctěni ctiteli, a vnější svět nám to kupodivu trpěl. Vymýšleli jsme si a dodržovali rituály (vzývání bůžka Pempa před každým představením), měli svou etiku a pravidla, kterých jsme se drželi. Pracovali jsme na společném díle, trávili spolu prázdniny, jezdili po republice na všelijaká kola soutěže tvořivosti mládeže a sklízeli na nich vavříny; mnozí obětovali divadlu studium a třeba i lásky. Byli jsme parta, spojená smysluplnou prací, přátelé - zdálo se - na život a na smrt. Bez OKAPU bychom byli jiní.


LABUTÍ PÍSEŇ

Soudržnost Okapu začala po řadě úspěšných sezon povolovat. Těžko říci, nakolik zapracovala pochopitelná únava z dlouhého soubytí, v každém případě tu sehrály roli okolnosti technické. Pavel Veselý musel na vojnu, Milena Šajdková odešla studovat na DAMU, aby se mohla herecké dráze věnovat profesionálně, J. R. Pick lákal protagonisty souboru do svého divadla Paravan. K tomu přestupu sice nedošlo, ale Zuzana Majvaldová odešla do Kladivadla. A tak se rýsoval konec divadélka.
Do toho však přišlo pozvání na další zahraniční zájezd, to zmobilizovalo síly Okapu a přimělo jej zapět svou labutí píseň. Ve dnech 16. až 21. dubna 1967 se konal V. mezinárodní festival studentských divadel v belgickém Lutychu a francouzském Nancy. Členové Divadélka Okap byli na tento festival pozváni a pochopitelně této výjimečné příležitosti využili. Přihlásili se jako Divadelní studio Pedagogické fakulty v Ostravě. Podmínkou účasti byla soutěžní hodinová inscenace a dvacetiminutová nesoutěžní etuda, kterou soubor připraví na téma určené pořadateli.
Téma znělo: dva mladí lidé se dostanou do rozporu se společností, v níž žijí, s jejími zákony, které nechtějí respektovat. Dojde ke konfliktu. Tvůrčího úkolu se ujal Luděk Nekuda, sepsal divadelní jednoaktovku s názvem Koníček a sám ji zrežíroval. Výpravu obstaral Ivan Binar.
Jádro příběhu vystihuje vstupní text hlavní postavy:
Společenský rozsuzovač (vytáhne papír a čte): Dne 1. srpna byli ve svém bytě nalezeni manželé Albert a Markéta Kromberovi ve stavu nejevení známek života, z čehož oběma povstala smrt. Lékařský posudek zní: otrava svítiplynem. Aby zjistila příčinu smrti, nechala si Společenská rozsuzovna předložit od Státní stěžovatelny fascikl Alberta a Markéty Kromberových a zjistila toto: manželé Kromberovi podali na Státní stěžovatelnu stížnost, z níž cituji: „Stěžujeme si na své okolí, které nás pronásleduje, zdržuje v práci a vůbec nám otravuje život.“ Podtrhuji - otravuje nám život. A vskutku manželé Kromberovi byli otráveni. Proto jsme si pozvali vás, kteří jste na ně podali na Státní stěžovatelnu stížnost, abychom se dopídili pravdy, ničeho než pravdy a jen pravdy.
Po tomto entré nastávají výslechy těch, kdož mohli smrt manželů zavinit, ti si však žádné výčitky ani odpovědnost nepřipouštějí, oni je přece neotrávili, otrávil je svítiplyn. V závěru přichází s měsíčním zpožděním instalatér opravit nahlášenou závadu - netěsnící plynový kohoutek - aniž je vyřčen ortel o vině.
Jako soutěžní představení nastudoval soubor hříčku Adolfa Hoffmeistera: Nevěsta, která byla poprvé uvedena 25. května 1927 v Osvobozeném divadle.
Režie: P. Paprstein. Výprava: I. Binar . O role se v obou inscenacích podělili: I. Binar, L. .Nekuda, T. Sláma, Z. Chrastinová, P. Paprstein, R. Dulíková a dále přizvaní studenti Pedagogické fakulty J. Balouchová, J. Čeganová, J. Hruška a T. Jirousek.
V Lutychu bylo podle kritik i ohlasů v kuloárech vystoupení Okapu považováno spolu s birminghamským souborem, který hrál Shakespearova Jindřicha V., za nejlepší. Při festivalu v Nancy zaznamenal Tomáš Sláma po odehrání Nevěsty osm, po odehrání Koníčka deset opon, divácký ohlas byl tedy i zde značný. Pokud jde o soutěž, „dopadli jsme jako hubkaři,“ usoudil Ivan Binar, „protože obě poroty byly silně levicové a my jsme - jaký paradox v západní Evropě - nebojovali svým uměním proti zahnilému kapitalismu.“ A tak zřejmě největším přínosem pro všechny zúčastněné byla možnost poznat práci divadelních souborů z jiných zemí a konfrontovat vlastní umělecké postupy s jejich.
Text aktovky Luďka Nekudy Koníček vyšel v zářijovém čísle Repertoáru malé scény.

Myslím, že k zakončení historie okapácké éry nejlépe poslouží úryvek ze vzpomínky hlavního aktéra konkurenční líhně malých scén v Olomouci, jíž doprovodil vydání okapáckých písniček v roce 2003.
Je jím Pavel Dostál, ministr kultury: /.../ Byl jsem s okapáckou partou kamarád, ačkoli jsme si na poli tzv. malých jevištních forem vlastně konkurovali. Možná jsme byli doslova dva kohouti na jednom smetišti. Dneska, po těch čtyřiceti letech uznávám, že Luděk Nekuda a Pavel Veselý byli na tom smetišti malých divadel asi kohouty lepšími. Neboť například verš z jejich písničky „vyšel jsem do světa jen tak mezi lidi, slyšel jsem tlouci slavíka...“ mě svou poetickou zkratkou dostane i dneska. Anebo když společně zapěli „je to coura, s princem courá“, záviděl jsem těm dvěma ty skvělé nápady. A když překrásná Zuzana Majvaldová zazpívala některý ze svých šansonů, byl jsem na měkko. Okapácké písničky byly důležitou součástí mé doby her a malin nezralých. A já jejich autorům za to děkuji. /.../


ČÁST DRUHÁ - WATERLOO

OD OKAPU K WATERLOO

Návaznost mezi Divadélkem pod Okapem a Divadlem Waterloo je nesporná, leč... musí následovat vysvětlení, proč to leč...
Je tu vnitřní předěl daný dvěma faktory. Jednak došlo k přirozenému rozklížení studentského kolektivu (vojenské služby, nástupy do zaměstnání, zakládání rodin, odchody z Ostravy...), jednak k vyčerpání dlouholeté invence a energie, což vyžadovalo delší přestávku k odpočinku, „dobití baterií“, nalezení nové motivace a tvůrčích podnětů.
Vnějším předělem se stal bouřlivý rok 1968, jenž přinesl zcela novou politickou a společenskou situaci. Zprvu nevídaný rozkvět občanské aktivity a odstranění tiskového dozoru, potom šok z okupace vojsky Varšavské smlouvy, heroický odpor převažující části národa a iluze, že dojde spíše k „normalizaci“ předsrpnového stavu než k té, jakou pak odstartoval duben 1969.
Tyto skutečnosti a snaha nezůstat stranou společenského dění táhla „pohrobky“ Okapu k tomu, aby se dali opět dohromady. Leč... (podruhé) za jiné situace se už prosazovali jiní lidé a jiné tendence. Za jádro nové formace lze považovat okapáckou čtveřici Binar, Podhrázký, Schiffauer a Ullmann. Scházeli se a neukojeni přemýšleli, jak založit nové divadlo, kde by byly rovnocenně zastoupeny všechny složky. Vymysleli název Waterloo (Miroslav Horníček jej později s bezděčnou prozíravostí komentoval tak, že je lépe nést jméno znamenající slavnou porážku než neslavné vítězství), vypjali se i k formulaci jeho poslání: Institut pro potírání jevištních dekorací a divadelních obvyklostí. Tím však jejich úsilí skončilo. Nikomu z nich se totiž nechtělo shánět zřizovatele a potřebná povolení k činnosti.
Tím, kdo se toho ujal a převzal iniciativu, byl neúnavný organizátor Tomáš Sláma. Pochopení, sál a dva dny v týdnu (úterý a pátky) nalezl u nového ředitele Divadla hudby (stal se jím Miloslav Imramovský), přinesl vlastní hru a přiměl kamarády, aby ji začali zkoušet. Vliv na nový start neměl Luděk Nekuda, který si odbýval vojenskou službu a navíc hostoval v Semaforu. Až později byl rozhodnutím členů souboru povolán, aby se ujal jeho vedení. Na vojně byl i Pavel Veselý, jenže ten se vrátil do civilu později, takže nový soubor už byl zformován a změněn do takové míry, že se vzdal snahy se v něm prosazovat a zasahovat do jeho činnosti. Vliv na podobu Divadla Waterloo získali někteří noví lidé, především Josef Frais, o němž bude ještě řeč.
Ještě jeden faktor sehrál důležitou roli. Na rozdíl od Okapu, který až v závěru své existence nabyl poloprofesionálního charakteru, nový soubor již od počátku vehementně usiloval o plnou profesionalizaci, což se sice zcela nepodařilo, nicméně to podstatně to ovlivňovalo dramaturgii a přinášelo technické, organizační a jiné problémy.
Sledování vývoje Divadla Waterloo se bude od předchozích stránek poněkud lišit. Důvodem je násilné ukončení jeho činnosti, policejní pronásledování a soudní dohra. Při vyšetřování totiž byla zabavena většina písemné dokumentace, takže je dnes značně obtížné dobrat se spolehlivých údajů jak věcných, tak časových a personálních. Dokumentaci nikdo nevrátil, paměť je po tolika letech děravá a svou roli zřejmě sehrálo i to, že postižení na tuto krutou dobu dlouho nechtěli ani vzpomínat. Pouštím se tedy do rekonstrukce dalších let s těmito výhradami.


PRVNÍ INSCENACE

Dne 8. října 1968 bylo Divadlo Waterloo (pod záštitou Městské rady Svazu klubů mládeže) slavnostně otevřeno hrou Tomáše Slámy: Čaj o páté přes deváté. Sám ji režíroval a zapojil do ní všechny nové členy. Podtitul zněl: Literárně hudební večírek přátel spolku Zdobničan u příležitosti jmenin slečny Dolly. V inscenační poznámce se pravilo: „Nejde o hru. Jde o rozpravu účinkujících s návštěvníky na podkladě jakéhosi večírku.“ K divadlu se přidružil orchestr, který si říkal Skifflova skupina a tvořili jej Aleš Pastrňák, Jaroslav Pochmon, Jan Hůlek a Miloš Janulek. Hlavním záměrem povídek, scének a písní byla kritika šmíráctví v amatérském i profesionálním divadle a ve filmu, potažmo v masové kultuře vůbec. Jednou z nejlepších scén byl tzv. Otevřený dopis K. S. Stanislavskému. Právě ten se později stal předmětem soudního jednání.
Aby bylo možné obsadit všechny vyhrazené dny, začal soubor ihned produkovat nejrůznější jednorázové pořady: text-appealy, autorské večery, recitály, večery poezie s hudbou apod. Názvy text-appealů se střídaly podle tématu či kalendáře, např. Text-appeal pro mladé, jindy pro staré pány, Text-appeal masopustní, májový, vánoční atd. S divadlem spolupracoval Miloš Zapletal, tehdy redaktor ostravského rozhlasu, vystupoval tu Jazz Band z Přerova, olomoucký autor a dramaturg Radek Lošťák četl své povídky. Nejvíce hostů přicházelo z Prahy. Tomáš Sláma získal Miroslava Horníčka za symbolický honorář 16,50 Kčs (předaný v desetihaléřích v koženém váčku), ze známých zpěvaček tu vystoupily Eva Olmerová a Hana Hegerová, v pořadu Jen tak se objevili Ivan Vyskočil, Pavel Bošek a Josef Poddaný, jindy Eduard Pergner představoval nový časopis Lucie, své pojetí happeningu prezentoval Eugen Brikcius. Tento výčet není úplný, ale svědčí o tom, že Ostrava tehdy i díky Divadlu Waterloo žila rušným uměleckým a společenským životem.

Již 25. října 1968 se dostala na scénu Divadla hudby druhá inscenace. Petr Ullmann objevil v Sešitech pro mladou literaturu z roku 1965 povídku, která se mu líbila, a zdramatizoval ji. Napsal ji Stanislav Havelka a jmenovala se Mrávency.
Režie se ujal dramatizátor, hráli R. Dulíková, P. Paprstein, T. Jirousek, T. Sláma, V. Čapek a další. Doprovázela Skifflova skupina.
Děj se odehrává na lodi Marta, kterou napadnou mravenci. Dojde ke vzpouře, k ustavení komitétu námořníků, střídají se kapitáni, každý chce dané situace využít ve svůj prospěch. Mravenci však bez ohledu na lidi snědí všechny zásoby a nakonec i celou loď. Posádka nechce připustit svou odpovědnost a umírá s alibistickým prohlášením, že tu nikdy žádní „mrávency“ nebyli. Publikum inscenaci chápalo jako politickou alegorii a podle toho na ni reagovalo. Aktéři od časů studentského divadélka vyzráli. Změnili se nejen oni, ale i doba, takže najednou bylo veškeré hraní a dění o něčem jiném než dříve.

Do konce roku, a to 26. listopadu, se podařilo uvést ještě jeden aktuální pořad pod názvem
Bouda aneb Cesta světla.
Připravil jej Milan Sýkora (napsal i texty písní) za odborné spolupráce Jaromíra Nogola a účinkovali v něm T. Sláma, T. Jirousek, J. Kremla a M. Sýkora. Doprovázela Skifflova skupina.
Šlo o montáž autentických dokumentů, např. úryvků z deklarací Varšavské smlouvy, článků z novin, citátů klasiků marxismu-leninismu, ale i světových prozaiků, rozhlasových záznamů z doby okupace apod. Výsledkem byly groteskní až absurdní komické střihy. Inscenátory bylo však těžké napadnout, neboť pracovali s oficiálními materiály. Závěr pořadu tvořila povídka o muži, jemuž sousedé pomáhali tak důkladně hasit domnělý požár jeho domu, až mu jej zničili - což byla velmi průhledná alegorie na pomoc bratrských zemí v srpnu 1968.

DALŠÍ DIVADELNÍ PROJEKTY

O širokém dramaturgickém záběru vypovídá pořad satirických veršů, který byl uveden 14. ledna 1969. Tvořily jej vybrané pasáže z knihy Radovana Krátkého: Pamflety.
Kniha obsahuje starou francouzskou poezii. Režii měl P. Podhrázký, scénická hudba a písně byly dílem E. Schiffauera, doprovázela nově sestavená skupina Ars Waterloo Recidiva. Zpívala J. Balouchová, roli „trottla ex machina“ ztvárnil M. Sýkora.
Tato „malá rozvernost pro příslušníky obého pohlaví“ byla obecenstvem dobře přijata. Moravskoslezský večerník pod značkou (rl) o premiéře napsal: Režie udělala leccos nápaditého pro pohybové oživení, zůstala však dlužna markantní vyjádření vlastního vztahu k textu. Pokusy o doslovné vciťování a „realistická“ dramatizace se vesměs ukázaly jako neschůdné; tam, kde byl na jiných místech od textu odstup, zbylo místo pro ironii a „kouzlo nechtěného“ a text ve vylehčené poloze nabyl své prapůvodní hravosti.
Herecky se dle kritiky dařilo I. Jurdinové a J. Kuchařovi, jehož komický typ prý volá po větším využití.

28. ledna 1969 uvedlo Waterloo v jednom večeru obnovenou etudu Luďka Nekudy Koníček a jednoaktovku Tomáše Slámy Kóta 13. V první komedii se mj. představili V. Čapek, I. Jurdinová, J. Kremla a T. Sláma, ve druhé T. Jirousek a T. Sláma. Značka (ž) v Moravskoslezském večerníku připomněla, že Waterloo chtělo být „institutem pro potírání divadelních obvyklostí“ a usoudila, že soubor je opravdu potírá, ale ke škodě věci. Kultura řeči a projevu, smysl pro styl, režijní stavba večera - to nejsou divadelní obvyklosti, jimiž by bylo možno ledabyle pohrdnout. Vyzdvihla nicméně herecké projevy J. Kremly, T. Slámy a I. Jurdinové.
Koncem března se dostala na jeviště pavilonu P na Černé louce celovečerní hra Luďka Nekudy Herkules a ptáci. Autor podobně jako v muzikálu Skok sáhl pro inspiraci do historie, tentokrát do antiky, a volně parafrázoval Aristofanovu komedii Ptáci. Recenzent Ostravského večerníku napsal pod značkou /ek/: Nekudův Herkules především utrpěl uvedením v nevhodném prostředí. Hluchá hala P s poměrně velkým hledištěm nijak nepomohla v kontaktu mezi herci a diváky. Vytkl neúnosnost dlouhého textu, Paprsteinovu režii ocenil spíše v jednotlivostech než v celku a vyzdvihl herecké výkony P. Paprsteina a J. Kremly.

To se již však schylovalo k největšímu scénickému projektu, jehož premiéru si divadlo naplánovalo na ošidné datum 1. dubna 1969. Šlo o muzikál Petra Podhrázkého a Josefa Fraise Syn pluku na motivy dětské knížky Valentina Katajeva.
Vznikl z popudu Josefa Fraise. Tento výbojný mladý muž pocházel z Hranic, z početné rodiny, která neměla na jeho studium, a tak se musel učit horníkem. Brzy se však jeho zájem upřel k divadlu a literatuře. V době, kdy začínalo Waterloo, již čile publikoval, psal pro rozhlas a toužil živit se nějakou uměleckou činností. Odešel na volnou nohu, přišel o místo na ubytovně, a tak se nastěhoval k Petrovi Podhrázkému. Vzpomněl si na scénku, kterou kdysi napsal do jednoho vojenského kabaretu a v níž parodoval povinnou četbu sovětského autora, nabídl Divadlu Waterloo, že z toho pro ně udělá muzikál, a přizval ke spolupráci svého bytného. Napsali spolu dvě jednání, pak se nepohodli, Petr Podhrázký odjel do Mongolska a tam hru dopsal sám. Oba se pak zapojili do inscenace jako herci.
Režii měl P. Ullmann, hudbu složil E. Schiffauer, scéna byla kolektivním dílem. Hráli: J. Valečková (hlavní role), R. Dulíková, B. H. Dušek, T. Sláma, P. Podhrázký, J. Skýba, J. Frais, I. Binar, Z. Majvaldová, J. Balouchová.
Velmi originální byl už úvod k představením. Ivan Binar jej popisuje takto: Petr Ullmann spojil divadelní představení s malým happeningem: u vchodu do budovy odevzdali diváci vstupenky ozbrojeným mužům v prapodivných zlumpačených uniformách s rudými hvězdami na čepicích a za ně dostali „propusk“ do operačního prostoru N-tého dělostřeleckého pluku, jímž se museli prokázat před vstupem do divadla v prvním patře dalšímu ozbrojenci. Uprostřed foyeru byla hromada odpadků ze smetiště (pečlivě zvolených, aby nesmrděly) a uprostřed ní sloup se směrovkami, názvy evropských a sovětských měst a vesnic psané azbukou. Mezi diváky se proplétali další ozbrojení bandité s červenými pentagramy na čepicích a naháněli jim hrůzu. (Ovšemže bez úspěchu; diváci popíjeli víno a těšili se, že už to brzy začne.) Pak byli pažbami a bajonety vehnáni do sálu a brutálně usazeni v pohodlných křeslech. /.../
Sladký dívčí hlásek přečetl prolog k prvnímu jednání a divákům za zády se ozvala píseň svobodníka Biděnka, plížícího se jejich řadami na lesní paseku...
Děj se odehrává za druhé světové války na frontě. Ruský pasáček Váňa Solncev touží bojovat proti Fricům, pronikne mezi průzkumníky a ti ho po různých peripetiích přijmou mezi sebe. To vše je traktováno s ironickým pohledem na naturel ruských vojáků, jejich životní postoje a hodnoty.

První divadelní sezona skončila v květnu Posledním text-appealem, závěrečnou reprízou Syna pluku a Beneficí Waterloo.


DRUHÁ A POSLEDNÍ SEZONA

Ve druhé sezoně došlo k několika významným změnám. Divadlo se pokoušelo získat pro svůj stálý provoz bývalé kino Odra. Výtvarnou podobu plánovaného klubu navrhl Jiří Veselý (Pavlův bratr a autor výpravy k většině pořadů Divadélka Pod okapem), tento projekt se však neuskutečnil, a tak Waterloo zůstalo na Černé louce.
Tomáše Slámu vystřídal ve funkci uměleckého ředitele Luděk Nekuda, správním ředitelem se stal Boris Dušek, manžel Zuzany Majvaldové, vedoucím programového klubu Petr Ullmann. Na zasedání Městské rady Svazu klubů mládeže se rozhodlo o jeho profesionalizaci a přejmenování na Divadelní klub Waterloo, byl schválen i platový řád.
Prvním pořadem profesionálního klubu se stal 25. listopadu 1969 text-appeal pod názvem Wat show 69. Připravil jej Luděk Nekuda podle osvědčeného okapáckého receptu a jeho úkolem bylo seznámit veřejnost s novou scénou, s novými herci, zpěváky a hudebníky, mj. s dixielandovou formací The Lazy Dogs of Waterloo. Názory na jeho úroveň se různily, nebyly však zřejmě příliš nadšené.
Úspěšnějším byl muzikál
Josefa Fraise a Petra Podhrázkého AGENT 3,14159, uvedený poprvé 2. prosince 1969.
Autoři se inspirovali zahraničním filmem Quillerovo memorandum a vytvořili parodii na špionážní filmy a jejich neprůstřelné hrdiny. Náš agent se jmenoval Fanda Quillel (čti Kvílel), hrál ho ráčkující Jiří Kuchař, veškerou elektroniku potřebnou pro své akce měl nacpanou do dřevěné kachničky a tu za sebou tahal na provázku. Na rozdíl od předlohy, v níž působil francouzsko-italský gang, šlo o gang česko-slovenský, který se zabýval pašováním lipového květu ze Slovenska na Moravu.
Dále hráli J.Skýba, P. Podhrázký, H. B. Dušek, H. Sumera, J. Frais, I. Binar, J. Kremla, N. Picmausová, R. Dulíková, I. Jurdinová, Z. Majvaldová. Režii měl P. Ullmann, hudbu složil E. Schiffauer, výpravu vytvořil scénograf opavského divadla P. Barč, Famous Big Band Waterloo řídil R. Kroczek.
Den před Silvestrem, 30. prosince 1969 sehrál soubor hru Luďka Nekudy Vražda u sloupu,
která se prý setkala s malým zájmem publika. Profesionální provoz byl zřejmě větším soustem, než na jaké síly divadla stačily.
Josef Frais a Karel Kryl vystupovali během roku v pořadu, s nímž jezdili na zájezdy. Nazýval se Znamení doby, Kryl v něm zpíval, Frais četl krátké povídky.
Mimořádným počinem byly večery s názvem Pochodeň, věnované památce Jana Palacha a Jana Zajíce, kde zněly černošské spirituály i vlastní písně napsané k této příležitosti.
Závěr druhé sezony byl dosti hektický a přinesl už jen několik jednorázových vystoupení.
V lednu 1970 se hrála quasirevue Zlatý špaček, což byla parodie na pěvecké soutěže typu Zlatého slavíka. Zpíval každý, kdo mohl, velký part měl Henryk Sumera.
Někdy v tuto dobu se prý realizoval i nápad Petra Ullmanna se dvěma klavíristy na jevišti. Hráli P. Veselý a H. Sumera, průvodní slovo napsal a uváděl J. Frais. Večer měl název 2 piana.
Jeden večer v únoru 1970 patřil Josefu Fraisovi SKIFFLE – Frais je když...
Autor četl svoje povídky a básně, doprovázela Skifflova skupina svými songy, režíroval P. Ullmann. Ota Zábranský v Nové svobodě ocenil schopnost sólisty udržet po celý večer pozornost a vytvořit působivý kontrast. Aniž si divák něco uvědomí, dostává se zcela do zajetí působivého protikladu v obsahu i formě interpretace - drsný až úderný Fraisův projev vedle jemné, až něžně podané hudby Skifflovy skupiny, těchto trubadúrů současnosti.

Autorský večer si dopřál i Luděk Nekuda s pořadem Browning show. Uplatnil v něm svůj talent jako hudebník, herec, zpěvák, vypravěč i konferenciér. Doprovázela ho skupina Majestic.
Posledním představením byla patrně kabaretní revue Tomáše Slámy a Josefa Fraise Tomáš a tingl tangl, parafrázující semaforského Jonáše.
31. března 1970 zřizovatel ukončil činnost Divadelního klubu Waterloo, prý pro nesplnění původního záměru, neplnění ideového zaměření a neúměrné finanční požadavky na mzdy. Bylo to kruté, nicméně poměrně neškodné proti tomu, co následovalo.


VYŠETŘOVÁNÍ, SOUD, VĚZENÍ

Další informace vycházejí z faktů, jak je uvádí a interpretuje Ivan Binar v citované knize SYN PLUKU A HISTORIE.
Ivan Binar a Petr Podhrázký byli v té době redaktory časopisu Tramp, což byl měsíčník pro milovníky přírody a volnosti, jehož šéfredaktorem byl Jiří Goj, zvaný Gaučo.
Ve dnech 10. a 11. října 1970 se konala na statku Petra Podhrázkého v Leskovci nad Moravicí redakční rada Trampa, rozšířená o různé hosty, zejména z řad Divadelního klubu Waterloo. Bylo to asi šedesát lidí, z toho nejméně jeden fízl. Pozvánka na tento sraz provokativně parodovala vojenský povolávací rozkaz, ale pro tu by ještě nebylo tak zle. Horší bylo, že účastníci si z nostalgie zazpívali pár písniček ze Syna pluku, nasazený udavač to nahlásil a tato nevinná zábava se stala poslední záminkou k tomu, aby úřady zasáhly a Veřejná bezpečnost začala vyšetřovat celou činnost divadla.
25. února 1971 byli zatčeni Ivan Binar a Petr Podhrázký, o měsíc později i Petr Ullmann. Další osoby byly vyšetřovány na svobodě. Původní obvinění podle paragrafu 104 z hanobení státu světové socialistické soustavy bylo v průběhu šetření změněno na těžší paragraf 100, který stíhá toho, kdo pobuřuje nejméně dvě osoby a) proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky...
Obžaloba, vypracovaná městským prokurátorem v Ostravě JUDr. Karlem Herzlíkem v. z. dne 15. července 1971, klade stíhaným za vinu účinkování v Synovi pluku, kterážto hra svým celkovým obsahem i textem jednotlivých scén a výstupů hrubým a v některých případech i vulgárním způsobem znevažovala armádu SSSR a jeho občany... /.../ a večer dne 10.10.1970 v Leskovci nad Moravicí před nejméně 20 až 50 posluchači uváděli z této hry písně stejným způsobem tendenčně zaměřené.
Znalecký posudek vypracovali doc. Miroslav Kala, CSc. a PhDr. Ljubov Ordeltová a byl součástí vyšetřovacího spisu. Před senátem Okresního soudu v Ostravě pak stanulo osm obžalovaných. Soud se zabýval nejen společenskou nebezpečností „hrubým způsobem znetvořené Katajevovy hry“, ale hledal kontrarevoluční tendence i v některých povídkách a hrách, jakými byly např. Čaj o páté přes deváté či Agent 3,14159. Navíc přičetl divadlu k tíži vystupování Karla Kryla, který mezitím emigroval a působil ve „štvavé vysílačce Svobodná Evropa“. Soud si pak uřízl mezinárodní ostudu, když Slámův opis Dürrenmattovy rozhlasové hry Dvojník (na němž nebyl uveden autor) považoval za jeho vlastní text a označil jej za protisovětský pamflet.
Tomáš Sláma v rámci své obhajoby vypracoval dvacetistránkovou analýzu inkriminovaných textů, v níž rozcupoval výklad soudních znalců a usvědčil je z chyb a neznalostí. Nebylo to samozřejmě nic platné.
Předseda senátu JUDr. Ladislav Prokop, soudci Oldřich Chovančík a ing. Emil Kovařík, vynesli 1. února 1972 rozsudek, jímž odsoudili k nepodmíněným trestům Petra Podhrázkého (20 měsíců), Petra Ullmanna (15), Ivana Binara (12), Josefa Fraise (15) a Edvarda Schiffauera (9); k podmíněným trestům pak Tomáše Slámu (12 měsíců na 3 roky), Jiřinu Balouchovou (5 m./2 r.) a Hanu Špačkovou (3 m./1 r.).
Někteří odsouzení se proti rozsudku odvolali, Krajský soud ve složení JUDr. Leopold Ondruch, předseda senátu, JUDr. Ctibor Černý a JUDr. Jan Erle, soudci, rozhodl 5. června 1972, že „byla dodržena ustanovení trestního řádu jak v řízení přípravném, tak v řízení u okresního soudu“. Prohlásil rovněž, že v naprostém pořádku byly i znalecké posudky, neboť nešlo o literární hodnotu „děl“, ale o to, že se dotýkala zájmů chráněných trestním zákonem.
Vrcholem politické podjatosti soudu je pak formulace, která by si zasloužila pomník hanby: „Urážlivý projev nestává se beztrestným tím, že je činěn ve formě nepřímé za použití třeba i opatrné nebo zaobalené stylizace, lze-li z ní urážku třeba nepřímo vyčísti.“
Jediné, co krajský soud změnil, bylo překvalifikování viny Josefa Fraise a změna trestu na podmíněný se zkušební dobou 3 let. V rozsudku se praví, že obžalovaný ve své tvorbě, jako byly povídky a spoluautorství na Synovi pluku, ustal v květnu 1969 a svým postojem před odvolacím soudem přesvědčoval, že se dovedl i názorově distancovat od ostatních obžalovaných.

Jestliže jsem zakončil éru Okapu vzpomínkou Pavla Dostála, hodí se zakončit éru nástupnického souboru reflexí jiného souputníka - Jana Kačera. Když za ním po odpykání trestu zašel v Praze do Činoherního klubu Eda Schiffauer, obešel posvátně klavír, který tam stál, a posteskl si: „Už jsem tolik měsíců nehrál, bože, tak strašně se mi stýskalo.“
„Tak sedni a hraj,“ vybídl ho Kačer. „Třeba tu báječnou písničku o slavíkovi...“
„Ne, já nemůžu hrát,“ odpověděl Schiffauer. „Musím počkat, až zapomenu na ten kriminál, na ponížení, až se mi vrátí hudba.“
Hudba se mu naštěstí vrátila, komponuje a vyučuje na Ostravské konzervatoři. I ostatní aktéři obou ostravských souborů, ať už byli pronásledováni soudně či jinak, se většinou umělecky uplatnili.
Někteří však už svou pozemskou pouť ukončili a vysedávají nyní pod nebeským okapem v dobré společnosti. Vždyť jen z těch, kteří zde byli zmíněni, to jsou: Petr Paprstein, Jaroslav Kremla, Petr Podhrázký, Luděk Nekuda, Karel Kryl, Tomáš Sláma, Richard Kroczek...



HLAVNÍ PRAMENY

Divadlo Pod okapem, Písničky z šedesátých let ostravského divadla. Praha, Radioservis - vydavatelství Českého rozhlasu 2003.
Lazorčáková, Tatjana – Roubal, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, (Pražská scéna 2003.
Tittlerová, Silvie: Divadélko Pod okapem a Waterloo v Ostravě. Diplomová práce FF UP. Olomouc 1996.
Podhrázký, Petr a spol.: Syn pluku a historie. Mnichov, Nakladatelství Obrys/Kontur - PmD 1987.
Soukromá kronika Pavla Veselého.
 
 

Související Soubory

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':