Texty: STROTZER, Milan: Úkaz v Trhových Svinech - 2007.

 
  Úkaz v Trhových Svinech
Milan Strotzer
Krajská postupová přehlídka jihočeských venkovských divadelních souborů se
uskutečnila ve dnech 20.–22. dubna 2007 v Kulturním domě v Trhových Svinech. Péče o její
realizaci se ujalo již počtvrté Městské kulturní středisko v čele se svým ředitelem Františkem
Herbstem, který je také amatérským divadelníkem, režisérem místního souboru. Přehlídky se
zúčastnilo soutěžně pět souborů, z toho dva s inscenacemi určenými dětskému publiku a tři
s celovečerními produkcemi pro dospělé. Reflexi jednotlivých soutěžních představení
zprostředkovala při setkáních se soubory přehlídková porota ve složení Jiří Anderle, Jana
Frouzová, Marie Poesová a Milan Strotzer. Setkání s porotou se dílem zúčastňovali i členové
dalších divadelních souborů.
Začátek a závěr přehlídky byl vyhrazen souborům hostujícím. Divadlo PIKI z Volyně
zahájilo inscenací hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Závěr
patřil Divadelnímu souboru Čelakovský ze Strakonic a jeho nastudování komedie Marca
Camolettiho Na správné adrese.
První soutěžní představení sehrála Divadelní společnost Podkova Jihočeského
folklórního souboru Kovářovan z Kovářova. Manželé Milan a Pavla Škochovi napsali pro
svůj soubor hru pro děti a nazvali ji Pohádka od rybníka. Jejich autorský počin je v kontextu
dramatiky pro děti velice zdařilý (cena). Navzdory názvu nejde ani tak o pohádku, byť v ní
figuruje postava vodníka Matěje, ale je zcela aktuálním příběhem o lidské hamižnosti a
nečestném jednání na jedné straně a o láskyplném vztahu a péči o rybniční hospodářství na
straně druhé. Vodník Matěj je tu spolu s rybářem Aloisem Karasem a jeho ženou Josefínou
součástí té strany, která nezištně pečuje o svěřený rybník, jež náleží kmotru tří sester
Čiperových Bohumilu Kozlíkovi, který se vydal na delší obchodní cestu. Protistranou jsou ve
hře dvě Josefíniny sestry Amálie a Rozálie Čiperovy, mající hospodskou živnost a těžící
z výlovu rybníka, a také Paní Moudrá, soudní asistentka. Paní Moudrá přináší zprávu o tom,
že majitel rybníka Bohumil Kozlík zemřel na cestách v cizině a zůstavil závěť, podle které
rybník připadne tomu, kdo se o něj staral, nebránil sousedům a jejich dětem přístupu
k rybníku a kdo byl zadobře se sousedem Matějem. Sestry Amálie a Rozálie Čiperovy, jakkoli
jsou si vědomy, že jim rybník nenáleží, osnují vše k jeho získání, a to prostřednictvím
podvodů a úplatků. Paní Moudrá se dává na jejich stranu ve snaze dojít bezpracného zisku.
Souboj o rybník, jehož prostředníkem je soudce Emil Plužný, končí vítězstvím pravdy a
potrestáním hamižných sester. Text manželů Škochových je věcný, neupovídaný, je dobrým
základem k rozehrání zřetelně nastolených situací. Vadou na kráse, kterou by nebylo tak těžké
odstranit, je pouze několikanásobně nastavovaný konec hry.
To, co se výtečně podařilo v autorské předloze, se bohužel nepodařilo ve vlastní
jevištní realizaci. Inscenace v režii Milana Škocha trpí nedostatečným scénickým budováním
situací a postav hry a mnohými dalšími problémy plynoucími z nevelké divadelní zkušenosti.
S druhým představením pro děti se představil Amatérský divadelní soubor Hořice
na Šumavě, a sice s úpravou hry Pavla Gryma, kterou připravil a pod názvem Princ a
loupežnice se souborem nastudoval zkušený režisér Vítězslav Kučera. Známý příběh o Ance
a Petrovských, poznamenaný Ladovou poetikou pohádek na ruby, je v inscenaci Hořických
doveden ještě dál, do dimenze, která je již zcela prosta jakéhokoliv opravdového konfliktu.
Anka, hyperaktivní princezna, je zde nahrazena ufňukaným princem. Klíčovým zvratem je
fakt, že zatímco si loupežníci slibovali výkupné za prince, musí dát výkupné sami, aby byl
král ochotný přijmout svého syna zpátky. Nikdo se v této hře vpravdě o nic nezaslouží,
pseudokonflikty jsou vyřešené pseudozásluhami a vše přesto dojde ke zdárnému konci.
Ačkoliv je textová předloha pro divadelní realizaci z nejméně výhodných a nosných, podařilo
se režii postavit inscenaci, která nepozbývá jistých divadelních kvalit. Děje se tak díky
rozehrávání „situací“ disponovanými, dobře vedenými herci, a to v míře hodné ocenění (cena
za hereckou práci dámské části souboru). Kéž by aktiva režijních a hereckých zkušeností byla
zúročena ve hře, která má „hlavu a patu“, která nabízí dětským divákům vzorce chování, jež –
byť nevědomě – tolik očekávají v bezmezné důvěře v dospělé na jevišti.
Přehlídková soutěžní představení pro dospělé publikum byla ve znamení komedií,
přesněji dvou situačních komedií a jednoho úkazu, nesoucího se v komediální nadsázce.
Divadelní a osvětový spolek Fikar z Nadějkova přivezl inscenaci hry amerického autora
Williama Wiga Masér v dámské lázni v režii Jiřího Jiroutka. Umně řemeslně napsaná hra
staví na tom, že se postavy hry dostanou do nepatřičné situace, z níž se jim podaří uniknout,
aby padly do osidel ještě nepatřičnější situace a tak stále dál až k závěrečnému rozuzlení. Vtip
je tedy v řetězení stále choulostivějších situací, do nichž se protagonisté hry dostávají. Ruku
v ruce s tím v komediální nadsázce, výstavbě situací, uplatňování situačních a slovních gagů
etc. Soubor jakoby netušil, co zvolený žánr vyžaduje, se svým nastudováním přiblížil spíše
realistickému obrazu ze života. Váha zůstala především na slovním sdělení, přičemž vše
jakoby mělo stejnou důležitost. Chyběly akcenty, herecký komentář atd. V takto vedené
inscenaci byl světlou výjimkou herecký výkon Jaroslava Součka v roli Notáře Brandese
(čestné uznání), kterému – abychom byli spravedliví – byl dobrým partnerem Pavel Dvořák,
představitel Tullyho, hlavní postavy hry.
Divadelní soubor Jirásek z Horní Pěny uvedl v současnosti hojně frekventovanou
hru Raye Cooneyho 1 + 1 = 3 v režii Ludmily Kalvasové. Opět situační komedii a navíc
grazzy. O její inscenaci platí téměř doslova to, co o té předchozí, z čehož vyplývá, že na
bláznivou komedii nedošlo už vůbec. Přesto, podobně jako Součkův Brandes v Masérovi
v lázni, se z tohoto konstatování vymknuly dva herecké výkony, předně Jiřího Kalouse v roli
Stenleyho a téké Petry Kolářové v postavě Barbary Brownové (čestná uznání).
Nakonec to nejlepší, onen předznamenaný úkaz. Skupina dam, převážně zralého věku,
zaobírající se aktivitami nedivadelními, si jednoho dne řekla, že to zkusí s divadlem. Získala
ke spolupráci Stanislavu Kočvarovou a Sylvu Malinkovou, dvě členky z dámského
triumvirátu nezávislé divadelní společnosti Studio dell´arte z Českých Budějovic. Nalézt hru
pro početnější ryze ženské uskupení, nadto s výjimkou dvou jmenovaných profesionálek a
Aleny Hálové z někdejší vodňanské Šupiny divadelními prkny téměř nedotčené, je úkol nad
jiné obtížný. Ale jak ŽAS – Ženský divadelní spolek z Homole prokázal, ne nemožný.
K vykročení na půdu divadla si vybral zdroj, náležející ke svazkům tzv. červené knihovny,
román Sextánka Viléma Neubauera z roku 1927. ŽAS nazval svou jevištní adaptaci
Sextánky a v programovém letáku ji charakterizuje slovy: „Romantická komedie pro
milovníky filmů pro pamětníky a čtenáře červené knihovny... I když se děj odehrává
v přísných zdech lycea a hrají výhradně ženy zralého věku, nechybí zde radostné mládí,
krásní muži, koketní dívčiny, tanec, zimní sport a také mnoho neočekávaného.“
Vypůjčil jsem si tuto citaci, neboť bych lépe nemohl jevištní dění charakterizovat.
Stanislava Kočvarová, která si zahrála Čtenářku červené knihovny, provázející diváky dějem
prostřednictvím vybraných úryvků z románu a která je také v potřebných momentech tím, kdo
dění pomáhá organizovat, včetně obsluhy zvukového zařízení, je především autorkou
dramatizace románu a režisérkou inscenace. Nutno hned poznamenat, že inscenace zdařilé,
úsměvně a inteligentně bavící diváky a navíc inscenace vypovídající o čemsi, co je znovu
přítomné v naší současnosti. To cosi je skutečnost hledání vlastní identity prostřednictvím
vzorů v mediálně zvučných osobnostech. V představení Sextánek jsou těmito osobnostmi
herci Alec Boldwin a Johnny Depp, přítomní na jevišti v podobě loutek v životní velikosti
(plošné hlavy, oblečení na pojízdných stojanech), animovaných Sylvou Malinkovou, která si
navíc zahrála ředitelku lycea Vokounovou.
Příběh hry je stejně prostý jako košatý. Do dívčího lycea nastoupí krásný mladý učitel
profesor Sychrava alias Alec Boldwin. Premiantka třídy Bínová se do něj na první pohled
zamiluje a ačkoliv se to samé přihodí Sychravovi, jejich vztah vypadá navenek jako
nepřátelský. Komplikací vztahu zamilovaných je mladý nápadník Bínové MUDr. Mrázek
alias Johny Depp a také učitelka dějepisu Zyková, která by ráda ulovila pohledného kolegu
pro sebe. Když Zyková odhalí vztah Bínové k Sychravovi, nechá ji propadnout z dějepisu.
Sychrava je oceněn za svou vědeckou práci, opouští lyceum a vyučuje na pařížské Sorboně.
Navíc se z něj vyklube básník píšící pod pseudonymem. Bínová se pod tíhou všech ran, které
na ni dopadly, otráví atropinem a zápasí se životem za dozoru MUDr. Mrázka, který byl jejím
nápadníkem do doby, než jej postoupila své spolužačce. Mladé zdravé tělo Bínové se z otravy
vykřeše a vrací se do života ve chvíli, kdy se nad ní sklání profesor Sychrava, který byl
zpraven o neštěstí MUDr. Mrázkem. Sychrava se s Bínovou ožení a šťastní manželé odjíždějí
na vědeckou výpravu do Orientu.
Režisérka S. Kočvarová inscenuje tento příběh na kukátkovém jevišti, v němž je
vybudován jakýsi mansion, umožňující operativní změny prostředí pro hru. Inscenačním
principem je divadlo demonstrace, těžící z bezprostřednosti a insitního herectví „sextánek“,
ale také z loutkářského potenciálu spolupracujících profesionálně vybavených loutkohereček,
v případě týchž a Aleny Hálové z herecké zkušenosti. Celkově naivistický duch inscenace je
tedy utvářen nejrůznějšími prostředky, v rozpětí od naivního herectví až po výsostnou
vynalézavost profesního ražení, a to tak, že vzniká fungující organická jednota těchto na hony
sobě vzdálených výrazových prostředků. Zdá se, že je tomu tak především proto, že režie
klade na divadelně nezkušené přiměřené nároky a nenutí je k tomu, co by bylo nad jejich síly
a na druhé straně nechává v nastoleném řádu vyniknout spontaneitě a nápaditosti vybavených
tvůrců. Vznikla tak vzácná jednota – úkaz. Inscenaci zdobí nejeden vpravdě divadelní nápad a
jeho zpracování. Při přehlídkovém představení jsme měli pocit, že tato pozitiva převažují
v první části hry, zatímco v druhé se nápaditost a překvapivost řešení poněkud vytrácejí,
respektive zvolené výrazové prostředky nemají kvalitu předchozích a tím nedochází ke
kýžené gradaci v celku představení. Každopádně jde o velice zajímavý divadelní počin hodný
další prezentace, ba co dím, také odborného zkoumání. ŽAS si z Trhových Svinů odvezl cenu
za inscenaci a spolu s ní nominaci na národní přehlídku venkovských divadelních souborů ve
Vysokém nad Jizerou 2007.
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':