Texty: HULEC, Vladimír: Střepy, kameny a kamínky na pražském Písečku. AS 2007, č. 2, s. 41-44.

 
  Střepy, kameny a kamínky na pražském Písečku
Vladimír Hulec
Pražská postupová přehlídka na Šrámkův Písek – a v poslední době ještě na Náchodskou prima sezónu – se v Klubu Mlejn pod dramaturgickým a organizačním vedením Markéty Hoskovcové, nezdolné mámy všech pražských amatérských blouznivců, konala již pojedenácté. Nevím, kolikrát jsem byl v porotě, jistě více než v polovině ročníků, ale ta letošní byla asi nejpitoresknější. Se mnou tam seděli a s divadelníky mnoha kategorií, zkušeností a vah rozprávěli přitažlivě zrzavá a patřičně přímočará dramaturgyně Divadla ABC a stále ještě studentka divadelní vědy FF UK Dora Stärová a v amatérských vodách jako režisér Divadla Dr. Krásy proslulý nedávný absolvent téže fakulty Petr Lanta. Právě jeho krkolomná hodnocení, jež ale nepostrádala filozofické jádro, jako by přesně charakterizovala letošní pražskou alternativní a studentskou úrodu. Během tří dnů jsme zhlédli čtrnáct představení tak rozdílných, že najít mezi nimi spojnici je stejně těžké jako udržet nit porozumění a soustředěnosti při zauzlených otaznících a výzvách Petra Lanty. Tak jako každé jeho vystoupení mělo v sobě kus rozmluvy šílence a kus disputace filozofa, tak i každé představení mělo v sobě kus touhy a odvahy hledat, ptát se a otázkami provokovat.

Velké i malé ambice
Pátek 9. 3.
Festival zahájily čtyři dívky ze souboru Hele při ZUŠ Křtinská s inscenací hry Arnošta Goldflama Dámská šatna. Zatím spíše na úrovní hereckých etud simulovaly před diváky roztržitost a vzájemnou (ne)vraživost hereček připravujících se v šatně na vystoupení. Nenáročný tvar dal všem možnost se předvést. Na povrch však přece jen vyplouvala velká herecká nezkušenost a možná i nesehranost, takže zaujaly buď jako samotné typy (peroxidová blondýna by ihned mohla vstoupit do seriálu Hana a Hana – což vůbec nemyslím hanlivě), anebo v některých jednotlivostech.
To soubor Divadla Potrvá má jistě větší ambice. Loni pod názvem Útvar totálního divadla se s inscenací autorského textu Venku dostal až na Jiráskův Hronov. Letos se tvůrci rozhodli adaptovat novelu rakouského spisovatele Roberta Menasseho (1954) Čelem vzad. Děj knihy se odehrává v době, kdy padá železná opona. V centru dění stojí Roman, muž středního věku, vracející se do Rakouska po delším pobytu v cizině. Místo důvěrně známého prostředí jej očekávají soukromé tragédie a grotesky, místo strnulých poměrů zažije věci, na něž reaguje regresí a ztrátou ducha. Režisér a autor dramatizace Vojtěch Poláček děj přesouvá do českého pohraničí a dobu přesně nezakotvuje. Před divákem vyplouvá panoptikum lidí a lidiček, událostí velkých i malých, v nichž by se měl zrcadlit paradox dnešní doby, kdy nabytá svoboda přináší bídu ekonomickou i duchovní. Velké téma i ambice však narazily na režisérské i herecké limity. Mnohé bylo jen naznačeno, nerozpracováno (zvláště tajuplné mystické odkazy) a navíc zahráno vnějšími, veskrze statickými a formálními prostředky. Slova, ideje, vize a obrazy se nepropojily.
DDS Ty-já-tr Načerno nabídl divadlo poezie – typicky „zušácké“ pásmo vytvořené z básní Josefa Kainara a nazvané Všech devět kapes natrženo. Mám Kainara rád a jelikož se tvůrci (pod vedením Radky Tesárkové) soustředili na jeho texty ovlivněné americkým blues, jež citlivě vkomponovali do hravé a (navenek) bezproblémové doby 60. lét a recitovali či zpívali je za živého doprovodu kytary, a navíc měli smysl pro choreografii, pohyb i herecký gag, byl jsem spokojen. Dotyky poezie, blues a květin jsou osvěžující jak pro herce, tak pro diváky, zvláště ty mladé, jimž je představení určené. Inscenaci jsme proto doporučili do Náchoda.
Páteční program uzavřelo představení Kámen souboru Kámen. Náročná Macháčkova režijní i autorská práce pokračuje v linii důsledného hledání puristických formálních divadelních prostředků. Jde o nové zpracování jeho první hry, podle níž se kdysi soubor pojmenoval, ale s jejímž výsledným tvarem nebyl Petr Macháček v té době (1999–2000) spokojen. Její forma je inspirovaná francouzským novým románem, zvl. dílem Alaina Robe-Grilleta, odkazy bychom našli i v jiné literatuře 20. století (Kafka), ale i v hudbě, filmu a výtvarném umění. Snaží se postihnout tajemnost, neurčitost a mystiku světa (a možná i „nadsvěta“) skrze neuchopitelný příběh dvojice Roberta a Adély, kteří při jakémsi nejasném hledání pana Schullera procházejí bizarními situacemi a setkáními se záhadnými, podivuhodně se chovajícími (byť realistickými) postavami. Jelikož tato práce postoupila do Písku, věřím, že se jí ještě budeme na těchto stránkách podrobněji věnovat. Zaslouží si to. Je jednou z nejsofistikovanějších experimentálních inscenací v současném českém amatérském divadle, jež si svou intelektuálností a formální dotažeností nezadá s profesionály. A netrpělivce upozorňuju, že má tentokrát i velmi přijatelnou délku.

Víra i nevíra, toť kabaret dneška
Sobota 10. 3.
Setkání s mystikou a vírou bylo ještě daleko intenzivnější v inscenaci Divadelní společnosti Kairos II s inscenací Vladimíra Váchy Poselství z hlubin času, napsanou na motivy románu manželů Evy a Pavla Dolejších Už brzy. Téma uvědomění si stavu světa skrze poznání jeho minulosti (bájné Atlantidy) je zde převedeno do roviny sci-fi detektivky. Investigativní novinář postupně odkrývá děsivou pravdu o apokalypse, jíž byla Atlantida zničena. Na můj vkus příliš vykonstruované podobenství nemělo jiný přesah než apelovat na diváka: Zastav se, uvědom si, kde žiješ, a co se děje kolem tebe. Pro stejně naladěné asi důležité potvrzení jejich cesty, ale nepřesvědčené – obávám se – tato forma víceméně didaktického, ze statických obrazů stvořeného divadla neosloví.
Následná volná improvizace čtyř herců (dvě dívky, dva chlapci) a jednoho klavíristy černošického souboru Samé vody nazvaná Čekání na Alberta aneb Vše je zaznamenáno na filmový pás i se zvukovou stopou byla velmi příjemným osvěžením plným herecké spontaneity, autentičnosti a kreativity. Jejich pohybově-činoherní improvizace vycházejí z principů prací Jaroslava Duška (DSČR a hlavně Sekec mazec v DD) a obdobných divadelních uskupení u nás (Krepsko, Láhor/Soundsystem). Herci jsou na sebe velmi dobře „napojeni“, dokážou rozvíjet příběh i situace a ve vhodnou chvíli je opustit a hledat jiná témata, k čemuž jim slouží hudební doprovod, tanec a členění představení na ohlašovaná jednání. Na velkém jevišti Mlejna prokázali velkou míru přirozenosti, vkusu, fantazie a schopnosti sebeironie. Jasná nominace na NPS.
DS Drámotěnka při ZUŠ Na Popelce přijel s razantní úpravou Shakespearova Snu noci svatojanské. Vkusné zarámování do českých folklorních rituálů upomínalo až na dávné pojetí této hry Robertem Lepagem, který ji v devadesátých letech minulého století inscenoval v RNT v Londýně jako africký iniciační obřad. Tak daleko pochopitelně tvůrci nešli, ale i velmi nenápadné a citlivé přenesení této hry do českých poměrů zaslouží pozornost. Herecky ovšem zatím svých partů nikdo příliš nedostál. Zvláště Oberon a Titanie jako by do hry ani nepatřili. Přesto jsme nakonec tuto inscenaci doporučili do Náchoda – pro ono zarámování, zjednodušení a generační srozumitelnost a hravost.
Živé kabaretní pásmo s tématy ze života teenagerů právě končících či opustivších střední školu, vynikající klavíristka a zpěvačka člení jednotlivá čísla, jež mají propracovaný (a dopracovaný) tvar, formu, rytmus i herecké provedení, to byla Divadílna Krvik Totr a jejich Produkt. Jediné, co scházelo, byl nějaký rámec, který by tento – víceméně volný – kabaret proměnil v pevný inscenační tvar. O ten však tvůrcům pravděpodobně nešlo. Soustředili se na vyváženost jednotlivých čísel a výstupů a přiměřeně svým schopnostem zvolenou délku představení. Snad v Písku, kam byli doporučeni, oživí – pokud budou vybráni – jejich skřítek Moskevníček, Kedlubna či Mušketýři divadelní klub, kam by se toto představení hodilo jak…
Další soubor – Creatio Tyjátr – vystoupil jako náhradník, a tak o něm ani v programu nebylo nic. Tvoří jej dva studenti ateliéru autorské tvorby Ivana Vyskočila při pražské DAMU Luboš Pavel a Aneta Zemanová. Jejich představení Bajka o Ezopovi mělo rysy profesionálního divadla. Výborně napsaný (vlastní) text upomínající tak trochu na apokryfy Daria Fo, suverénní provedení. Snad jen méně patosu (zvláště ze strany Zemanové), narežírovanosti a hlavně komornější prostor pomohly by k navázání lepšího kontaktu. Takovému divadlu se totiž bez kontaktu nedýchá dobře. A ten v Mlejně chyběl.
A na sobotní závěr trochu humoru. Zprvu to vypadalo na grotesku o sebevraždě, pak se z toho vyvinula skoro procházkovská (Plzeň) brutální fraška ze současnosti nazvaná V patách. Soubor TuStudio si ji napsal sám a – i když se tvůrci se mnou při diskuzi neztotožnili – měl by ji ještě pořádně domyslet a dopsat druhou polovinu. Pak by to mohla být velice úspěšná komedie. Jeden manažer se rozhodne spáchat v kanceláři sebevraždu, ale postupně mu to kazí uklízečka (později milenka), opravář a nakonec jeho vlastní „já“, které se mu zčistajasna objeví v kanceláři. Velice vtipné monology a dialogy i zahrané a vypointované situace trpěly jediným – nejasným určením, co to vlastně vzniklo – černá groteska, nebo fraška?

Profíci mají děti
Neděle 11. 3.
Neděle začala sice představením jednoho souboru – ČSHPČR Praha, ale vlastně dvěma na sobě víceméně nezávislými akcemi. První nazvaná O amatéřích do přestávky bylo asi půlhodinové činoherní představení, ve kterém divák formou divadla na divadle nahlížel do poslední zkoušky amatérského souboru před premiérou. Ovšem souboru značně rozklíženého, ve kterém jsou vztahy napjaté, ba přímo katastrofální. Proč vlastně dělat divadlo? bylo základním tématem, který každý z herců – možná i sám za sebe – řešil. Formálně šlo o víceméně „nahozený“ tvar, herecky laxní, ovšem díky danému problému působil o to autentičtěji a bizarněji. Formou provokace a mystifikace a vlastně i přístupu k divadlu připomíná vedoucí souboru Ladislav „Niklas“ Niklíček a spol. náchodský soubor Dred. Tomu odpovídala i velmi razantní druhá část (po přestávce) nazvaná Milfajt. Diváci, zvědaví na to, jak se vlastně ona zkouška promítla do premiéry a co se stalo – tedy zvědaví na druhou část hry, zasedli do sálu, ale před nimi se odehrála jen děkovačka. Za minutu byl konec…
I další inscenace – studentů Gymnásia Jana Keplera – vnesla na festivalové kolbiště zajímavé téma pro diskuzi: inscenace Ferda s Brouky v Labyrintu louky propojila Komenského Poutníka Labyrintem světa se Sekorovým Ferdou mravencem, jenž prochází labyrintem světa brouků. Ten je zde navíc „obohacován“ hudbou liverpoolských Brouků – Beatles. Typicky studentské divadlo, ve kterém nepříliš zkušení herci – spolužáci (byť z několika tříd a dokonce ročníků) jednoho gymnásia se spojili na autorské interpretaci odvážné myšlenky, jíž dali poměrně zřetelný a srozumitelný rámec. Vyjadřovací divadelní prostředky jsou adekvátní jejich literárnímu zaměření – tedy mizivé, čímž ale místy vznikalo kouzlo, jež je nezbytným doprovodným rysem obdobných seancí. Jako zástupce studentského středoškolského divadla, navíc složeného z kreativních a po poznání lačných studentů, šlo o doklad velmi dobré pedagogické práce, která překračuje obvyklé rámce dramatické výchovy. Pro Náchod a jeho gymnaziální generace myslím velmi vhodná inscenace (doporučena).
Soubor Antonín D. S. je pokračovatelem D. S. Puchmajer. Loni s kabaretem Surovosti laskavosti ještě víceméně postupoval v kolejích svého předchůdce. Hra ze života Dítě! Je už však razantnějším vykročením vlastními – byť formálně i žánrově nepříliš vzdálenými – cestami. Obsahově se vlastně jedná o další díl sebereflexivních komentářů ze života třicátníků, podávaných obdobnou formou krátkých, kabaretně laděných výstupů jako v Surovostech laskavostech, tentokrát však divadelně více propojených a hlavně herecky i výtvarně náročnějších. Odehrává se v konstrukci potažené bílými plenami a hlavním tématem je vztah muže a ženy, když se jim narodí dítě. Vedle obvykle sofistikovaného literárního humoru, charakteristického pro tento soubor, najdeme v nové inscenaci i rafinovanější práci se symboly, s barvou a vůbec výtvarnou složkou. Navíc se v inscenaci objevují i temné spodní proudy, hitchcockovsky laděné freudovské prvky, jež do ní vnáší zvláště postava „červené“ dívky v podání Aranky Hruškové. Jelikož předpokládám, že se inscenace objeví v Písku (1. doporučení), nebude se zde jí více věnovat, byť by si to zasloužila.
A vlastně tím přehlídka skončila. Závěrečný „theatre digest“ ze Shakespearova Macbetha v podání bývalých Dismančat sdružených v soubor Oldstars byl vlastně omylem. Akce připravená do terénu, kde hraje sama příroda, kterou zdárně podpoří louče, ohně a meče, přenesena do velkého sálu Mlejna nefungovala. Slovo se ztrácelo, meče hlučely a děj se ředil v rytírnu. Naštěstí to bylo krátké.
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':