ŠVÁCHA, Jan. Klíčová je pro mě zvědavost. Rozhovor s lektorem semináře HI Daliborem Bušem. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025
Herec, režisér, držitel ceny Thálie, zdravotní klaun a lektor letošního semináře HI – Humor v improvizaci Dalibor Buš má na první pohled nabitý diář, ale o svých profesích mluví s klidem a nadhledem. Možná proto, že humor a empatie jsou pro něj stejně důležité jako herecké řemeslo.
Jak jste se dostal k divadlu? Nechtěl jste někdy dělat něco jiného?
Možná učitele, možná animátora. Přemýšlel jsem i o psychologii, ale věděl jsem, že na to nemám. Když jsem byl malý, chtěl jsem být popelář nebo veterinář. A k divadlu? Dostal jsem se k němu přes počítačové hry, konkrétně starou hru Ultima Online. Na „roleplay serveru“ jsem se tak vžil do hraní postav, že jsem si házel hlášky i sám pro sebe, když jsem ve hře šel lesem a nikdo jiný tam nebyl. Všimli si toho game masteři a dostal jsem se do elitního cechu. Pak přišly larpy, divadelní projekty na gymplu, ochotnické a loutkové divadlo v Přerově… a už jsem u toho zůstal.
Vedle angažmá v Divadle Husa na provázku učíte, hrajete v seriálech, režírujete a působíte jako zdravotní klaun. Jak se to dá stihnout?
Jde to, pokud člověk nemá malé děti. Ale i tak už jsem si řekl, že příští sezónu zkoušet nebudu, chci se dětem věnovat víc – malé budou jen jednou. Jinak je to samozřejmě o dobrém plánování. Můj diář je úplně narvaný. A hlavně mě ta práce baví. Je vyčerpávající, ale naplňující. Uvědomil jsem si, že kdybych měl dělat divadlo jen jako „práci“, asi bych ho radši nedělal.
Vím, že jste dělal i brazilské jiu-jitsu. Děláte jej dál? A má to něco společného s herectvím?
Když jsem byl malý, chodil jsem hodně dlouho do juda. Jezdil jsem dokonce i na závody. Časem jsem si pak našel jiu-jitsu jako variantu, která mě baví ještě víc. Bohužel už nestíhám chodit na tréninky. Ale chybí mi to. Je to jako lidské šachy – myšlení tělem. V tom je ta spojnice s herectvím: kvalitou pohybu, napojením na partnera. I když jde v zápase o souboj se soupeřem, princip je podobný jako na jevišti.
Co pro vás znamená cena Thálie?
Je to milník. Chtěl jsem být ten, kdo se z toho „neposere“, ale musím přiznat, že mě to uklidnilo. Přestal jsem všem dokazovat, že jsem dobrý – mám na to papír. Sláva mě nebaví, ale ten pocit potvrzení je příjemný.
Je ten pocit podobný jako při absolutoriu na vysoké škole?
Možná ano. Tohle je ovšem mnohem externější. Bohužel. No, zdá se mi, že je to vlastně trochu protivné, že jsem si na to přišel až s cenou Thálie. Říkám si, že by bylo hezčí, kdybych si na to přišel skrz vysokou školu.
Pojďme se bavit o vašem hronovském semináři. Proč jste vytvořil seminář právě o humoru v improvizaci?
Často vedu improvizační semináře, různé workshopy a podobně. Víc mě baví dospělí a většinou svoji činnost zaměřuji na improvizaci. Vycházím vždy z pohybu, navazuji na metody paní profesorky Niky Brettschneiderové a docenta Igora Dostálka. Zadání na letošní Hronov znělo: udělej workshop. Nechtěl jsem dělat jen improvizaci a klauni mě inspirují spíš ze zdravotnického prostředí. Tak mě napadlo spojit humor a improvizaci. Humor totiž v improvizaci často lidem překáží – chtějí být za každou cenu vtipní a bojí se, že nebudou. Ale přece už samotná improvizace je vtipná, divák čeká, že se něco nepovede. Díky tomuhle semináři jsem si vytvořil nový koncept a metodiku.
Jak práce se skupinou probíhá?
Baví mě nejvíc to, že naše výuka není masterclass. Není to seminář, kdy někdo přednáší a někdo sedí a poslouchá. Velmi mě těší, když mezi sebou získáváme pocit takové důvěry a tvůrčí energie, že se z naší existence na semináři stane laboratoř – pak vznikají nová cvičení přímo na místě. To mě baví nejvíc.
Dá se vtipnosti naučit?
Dá se trénovat určité sebepoznání, díky kterému je člověk více sebevědomý a sám sebe více přijímá. Tím pádem se dokáže umístit mnohem líp jako herec do situace, kdy vypadá trapně, srandovně, unese to, a dokonce je v této situaci rád. Protože ví, že svoji energii přenese na diváky, kterým to vylepší život. Myslím si tedy, že se částečně vtipnosti naučit dá. Existují samozřejmě také určité řemeslné principy a teorie humoru, které jsou ovšem supernudné. Myslím si tedy, že každý má nějaký potenciál. Dá se trénovat sebepřijetí a schopnost „rozpustit“ vlastní důstojnost – unést, že vypadám trapně nebo srandovně. To je klíčové, stejně jako u herectví obecně.
Zaujala mě vaše role zdravotního klauna. Co vám tato práce dává? Opravdu se dá léčit smíchem?
Existují studie, které prokazují, že po setkání se zdravotním klaunem pacienti vnímají bolest méně. Pro mě je to efektivní využití hereckého talentu a empatie. Přináší mi to nadhled – svět může být hřiště, i když je to tragédie.
A není to vyčerpávající? Sdílíte přece bolest těch lidí, kterým přinášíte úlevu.
Může být, jsou takové situace. Na miskách vah však vždycky převáží to, jak to moc pomáhá. A vlastně také díky té empatické bolesti sám zraju. Každý z nás se podobným způsobem něco učí. Pomáhá nám to vypořádávat se s problémy. A mimochodem, stránky Zdravotního klauna na facebooku jsou úplný jednorožec. Je to snad jediné místo, kde pod příspěvky nenajdete hejty. Když je mi úzko, otevřu si komentáře a vrátí se mi energie.
Potřebují dnes lidé humor víc než v předešlých dobách?
Nemyslím si. Každá doba ho potřebuje stejně. Jen se nám vždy zdá, že „právě teď“ je to nejvíc nejhorší.
Poslední otázka. Co byste poradil lidem, kteří se chtějí živit divadlem?
Aby se nepřestali ptát „proč“. Proč to chtějí dělat, proč má být vidět zrovna je, proč mají lidi zajímat právě oni. Tahle zvědavost je pro mě klíčová. Aby nepřestali být zvědaví, aby se neukotvili v jistotě, že už to takhle prostě je a hotovo. Aby si neřekli, že takhle divadlo vypadá a je to. Aby si nepřestali pokládat otázku „proč?“ na všechno, co dělají.
Je dobrou odpovědí na otázku „proč?“ – „protože chci být slavný“?
Proč?
autor: Jan Švácha / foto: archiv Dalibora Buše
ŠVÁCHA, Jan. Klíčová je pro mě zvědavost. Rozhovor s lektorem semináře HI Daliborem Bušem. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/klicova-je-pro-me-zvedavost [cit. 2025-08-09]
Jak jste se dostal k divadlu? Nechtěl jste někdy dělat něco jiného?
Možná učitele, možná animátora. Přemýšlel jsem i o psychologii, ale věděl jsem, že na to nemám. Když jsem byl malý, chtěl jsem být popelář nebo veterinář. A k divadlu? Dostal jsem se k němu přes počítačové hry, konkrétně starou hru Ultima Online. Na „roleplay serveru“ jsem se tak vžil do hraní postav, že jsem si házel hlášky i sám pro sebe, když jsem ve hře šel lesem a nikdo jiný tam nebyl. Všimli si toho game masteři a dostal jsem se do elitního cechu. Pak přišly larpy, divadelní projekty na gymplu, ochotnické a loutkové divadlo v Přerově… a už jsem u toho zůstal.
Vedle angažmá v Divadle Husa na provázku učíte, hrajete v seriálech, režírujete a působíte jako zdravotní klaun. Jak se to dá stihnout?
Jde to, pokud člověk nemá malé děti. Ale i tak už jsem si řekl, že příští sezónu zkoušet nebudu, chci se dětem věnovat víc – malé budou jen jednou. Jinak je to samozřejmě o dobrém plánování. Můj diář je úplně narvaný. A hlavně mě ta práce baví. Je vyčerpávající, ale naplňující. Uvědomil jsem si, že kdybych měl dělat divadlo jen jako „práci“, asi bych ho radši nedělal.
Vím, že jste dělal i brazilské jiu-jitsu. Děláte jej dál? A má to něco společného s herectvím?
Když jsem byl malý, chodil jsem hodně dlouho do juda. Jezdil jsem dokonce i na závody. Časem jsem si pak našel jiu-jitsu jako variantu, která mě baví ještě víc. Bohužel už nestíhám chodit na tréninky. Ale chybí mi to. Je to jako lidské šachy – myšlení tělem. V tom je ta spojnice s herectvím: kvalitou pohybu, napojením na partnera. I když jde v zápase o souboj se soupeřem, princip je podobný jako na jevišti.
Co pro vás znamená cena Thálie?
Je to milník. Chtěl jsem být ten, kdo se z toho „neposere“, ale musím přiznat, že mě to uklidnilo. Přestal jsem všem dokazovat, že jsem dobrý – mám na to papír. Sláva mě nebaví, ale ten pocit potvrzení je příjemný.
Je ten pocit podobný jako při absolutoriu na vysoké škole?
Možná ano. Tohle je ovšem mnohem externější. Bohužel. No, zdá se mi, že je to vlastně trochu protivné, že jsem si na to přišel až s cenou Thálie. Říkám si, že by bylo hezčí, kdybych si na to přišel skrz vysokou školu.
Pojďme se bavit o vašem hronovském semináři. Proč jste vytvořil seminář právě o humoru v improvizaci?
Často vedu improvizační semináře, různé workshopy a podobně. Víc mě baví dospělí a většinou svoji činnost zaměřuji na improvizaci. Vycházím vždy z pohybu, navazuji na metody paní profesorky Niky Brettschneiderové a docenta Igora Dostálka. Zadání na letošní Hronov znělo: udělej workshop. Nechtěl jsem dělat jen improvizaci a klauni mě inspirují spíš ze zdravotnického prostředí. Tak mě napadlo spojit humor a improvizaci. Humor totiž v improvizaci často lidem překáží – chtějí být za každou cenu vtipní a bojí se, že nebudou. Ale přece už samotná improvizace je vtipná, divák čeká, že se něco nepovede. Díky tomuhle semináři jsem si vytvořil nový koncept a metodiku.
Jak práce se skupinou probíhá?
Baví mě nejvíc to, že naše výuka není masterclass. Není to seminář, kdy někdo přednáší a někdo sedí a poslouchá. Velmi mě těší, když mezi sebou získáváme pocit takové důvěry a tvůrčí energie, že se z naší existence na semináři stane laboratoř – pak vznikají nová cvičení přímo na místě. To mě baví nejvíc.
Dá se vtipnosti naučit?
Dá se trénovat určité sebepoznání, díky kterému je člověk více sebevědomý a sám sebe více přijímá. Tím pádem se dokáže umístit mnohem líp jako herec do situace, kdy vypadá trapně, srandovně, unese to, a dokonce je v této situaci rád. Protože ví, že svoji energii přenese na diváky, kterým to vylepší život. Myslím si tedy, že se částečně vtipnosti naučit dá. Existují samozřejmě také určité řemeslné principy a teorie humoru, které jsou ovšem supernudné. Myslím si tedy, že každý má nějaký potenciál. Dá se trénovat sebepřijetí a schopnost „rozpustit“ vlastní důstojnost – unést, že vypadám trapně nebo srandovně. To je klíčové, stejně jako u herectví obecně.
Zaujala mě vaše role zdravotního klauna. Co vám tato práce dává? Opravdu se dá léčit smíchem?
Existují studie, které prokazují, že po setkání se zdravotním klaunem pacienti vnímají bolest méně. Pro mě je to efektivní využití hereckého talentu a empatie. Přináší mi to nadhled – svět může být hřiště, i když je to tragédie.
A není to vyčerpávající? Sdílíte přece bolest těch lidí, kterým přinášíte úlevu.
Může být, jsou takové situace. Na miskách vah však vždycky převáží to, jak to moc pomáhá. A vlastně také díky té empatické bolesti sám zraju. Každý z nás se podobným způsobem něco učí. Pomáhá nám to vypořádávat se s problémy. A mimochodem, stránky Zdravotního klauna na facebooku jsou úplný jednorožec. Je to snad jediné místo, kde pod příspěvky nenajdete hejty. Když je mi úzko, otevřu si komentáře a vrátí se mi energie.
Potřebují dnes lidé humor víc než v předešlých dobách?
Nemyslím si. Každá doba ho potřebuje stejně. Jen se nám vždy zdá, že „právě teď“ je to nejvíc nejhorší.
Poslední otázka. Co byste poradil lidem, kteří se chtějí živit divadlem?
Aby se nepřestali ptát „proč“. Proč to chtějí dělat, proč má být vidět zrovna je, proč mají lidi zajímat právě oni. Tahle zvědavost je pro mě klíčová. Aby nepřestali být zvědaví, aby se neukotvili v jistotě, že už to takhle prostě je a hotovo. Aby si neřekli, že takhle divadlo vypadá a je to. Aby si nepřestali pokládat otázku „proč?“ na všechno, co dělají.
Je dobrou odpovědí na otázku „proč?“ – „protože chci být slavný“?
Proč?
autor: Jan Švácha / foto: archiv Dalibora Buše
ŠVÁCHA, Jan. Klíčová je pro mě zvědavost. Rozhovor s lektorem semináře HI Daliborem Bušem. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/klicova-je-pro-me-zvedavost [cit. 2025-08-09]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.