ZAHÁLKA, Michal. Přijít dneska s tématem je složité. Rozhovor s lektorem semináře RAF Jiřím Havelkou. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025
Herec, moderátor, pedagog, scenárista, filmař, nositel mnoha cen – ale zejména jeden z nejvýznamnějších českých divadelních režisérů Jiří Havelka se na Hronov vrátil po mnoha letech, tentokrát coby lektor semináře autorského divadla. O proměnách autorství v divadle, ale taky o jeho vlastní tvorbě a nových funkcích a projektech jsme si popovídali v mile neformálním rozhovoru na trávníku před Čapkárnou.
O to, abys tady hostoval jako lektor semináře, usilovala Tereza Ondrová fakt dlouho – máme radost, že jsi tady, ale chci se zeptat, co vlastně ty a Hronov předtím? Protože kořeny v amatérském divadle nesporně máš…
Hronov jsem samozřejmě znal skrze středoškolské divadlo jako takový vrchol pyramidy, kam se dá probojovat přes různé přehlídky. Ale náš středoškolský soubor zrovna tolik nesoutěžil, hráli jsme hlavně na Jihlavsku. Na pár festivalech jsme byli, třeba na Bechyňském perlení, ale nešlo nám moc o to někam postupovat. Před DAMU jsem tu byl dvakrát jako seminarista: jednou u Marka Bečky, když už jsem věděl, že jsem přijatý na DAMU a on mě bude učit. Dělali jsme objektové divadlo a bylo to super. A o rok dřív, když tu ještě býval Petr Lébl, jsem měl být na dílně u Michala Dočekala, který nepřijel, a místo něj byla Viktorka Čermáková – taky výborná. No a můj třetí návrat byl se stanem Vosto5, někdy kolem roku 2001.
To bylo samozřejmě legendární…
Někdo z toho semináře říká, že si to ještě pamatuje, a došli jsme k tomu, že to fakt musí být nějakých dvacet let. A od té doby jsem tu nebyl, protože o prázdninách nikdy nebyla šance… S Terezou to domlouváme dlouho, nešlo vůbec o to, že bych nechtěl, ale bylo to složité zorganizovat a i teď je to bohužel jenom na tři dny.
Seminář se jmenuje „radikálně autorská forma“ – má chytlavou zkratku RAF. Ty se procesu vzniku autorského divadla věnuješ dlouhodobě nejenom jako tvůrce, ale i teoreticky – tvoje disertace je tomu fenoménu věnovaná. Co se snažíš lidem předat v těch třech dnech?
Je to trošku, jako když děláš inscenaci a někdo po tobě chce anotaci tři měsíce dopředu. A ty se snažíš vysvětlit, že to je autorské a ještě vůbec nevíš, kdo tam bude a o čem to bude. Musel jsem prostě něco napsat a Tereza mi poradila, ať to má nějakou vtipnou zkratku, že to se tady nosí – což jsem pak z ostatních seminářů pochopil. Ale žerty stranou: zajímá mě konfrontovat moje pochybnosti v rámci jednotlivých fází vzniku autorského divadla s lidmi, kteří jsou třeba už o několik generací mladší než já. Proto jsem to pojmenoval „radikálně autorská forma“ – uvažujeme o tom, kde je radikalita, v čem radikalita spočívá. To se neuvěřitelně posunulo. Od mých dob v Ypsilonce se posunul pojem autorské divadlo do mainstreamu, do kamenných divadel, do repertoárových divadel – to tak tehdy nebylo. Začít zkoušet s někým úplně bez textu bylo pro mě dřív – fakt skoro před třiceti lety – určité gesto. Rovnou jsi věděl, že ses nějak vymykal, chtěl jsi vtáhnout lidi do procesu tvorby, do improvizace, do kolektivního spolutvoření… A to se stalo docela normou. Dneska jsme se dost bavili o tom, že přijít v dnešní době s tématem je opravdu složité, protože podcastová scéna a elektronická média pokryla a detabuizovala úplně všechno. Jakmile pojmenuji nějaké téma, mám pocit banálnosti – a nutí mě to vracet se k prapůvodním herním principům vzniku divadla víc než k tomu, že nutně potřebuji sdílet nějakou výpověď o světě. V semináři se věnujeme jednotlivým fázím vzniku inscenace, od prvotní inspirace nebo vůbec potřeby udělat novou inscenaci přes to, na čem se skupina shodne, jak hledá téma, jaké na to mají metody, až po způsob generování materiálu na zkouškách.
Ty ses jako režisér zároveň poslední dobou posunul k nezvykle pevným textům, ke klasikám: Čechovův Racek Na zábradlí, metazpracování Hugova Hernaniho v Dejvicích, v Činoherním klubu současná hra inspirovaná Hedou Gablerovou… Jak se tenhle posun stal? A co ti přinesl?
Na to se ptám sám sebe, ale asi v tom bude souhra více věcí. Cítím, že ten pramen osobních témat jsem pokryl už dávno, po škole. Potom v éře, kdy jsem fakt hodně jezdil po obou československých republikách a dělal autorské inscenace, mě vždycky nakopávalo, že spolupráce s novými lidmi přinesla nové pohledy na divadlo, nové cesty k originálnímu divadelnímu jazyku nebo objevným tematickým okruhům. A i to se nějak… No ne snad vyčerpalo, ale já mám asi nějakou zvýšenou potřebu snažit sám sebe vykolejovat. Krok k autorovi, který je dávno mrtvý, je asi nějaký způsob oživení v tom smyslu, že k elementům, které znám – což jsou herci, technici a tak –, tam přibývá ještě autorství někoho úplně jiného, a já musím hledat svůj vztah k němu. Není to primárně moje téma nebo nějaký můj osobní prožitek, který zpracovávám. Víc mi to ale dovoluje napojit se na skupinu, se kterou to vytvářím. Toho Racka Na zábradlí bychom asi nedělali, kdybychom si nejdřív ještě dlouho před začátkem zkoušení nezkusili přečíst tu hru v tom zvažovaném obsazení. Byl to natolik silný zážitek pro všechny, že jsme si řekli, že to má smysl bez ohledu na tradici nebo reputaci, kterou to zrovna v tomhle konkrétním divadle má. Nemyslím si, že by teď nastala doba, kdy budu jenom brát texty, ale je fakt, že i v rámci angažmá, které jsem teď přijal, čtu hodně her, na což jsem spoustu let neměl čas nebo jsem to dělal velmi povrchně.
To angažmá, které zmiňuješ, znamená, že ses od ledna stal uměleckým šéfem Dejvického divadla. Poodhalíš nějaké plány do budoucna? Blíží se sezóna, kterou strávíte mimo Dejvice…
Tím je všechno zásadně ovlivněné: probíhá rekonstrukce dejvického sálu, takže už na konci dubna se skončilo a od té doby hrajeme buď na zájezdech, nebo na letní scéně ve Voděrádkách. Blíží se působení na Jižním Městě v bývalém multikině Galaxie. Tahle sezóna tím bude ovlivněná zásadně: snažíme se jít tomu naproti, objevit pro soubor nějakou novou inspiraci. Doufáme, že sám ten barák, přesazení do něj a komunita souborů, která tam bude, myslím, velmi unikátní, nám všem přinese nějaké oživení. Pokud jde o repertoár, na podzim je v plánu inscenace, která teď má pracovní název Facka – zatím to vypadá velmi dokumentárně, až jako verbatim inscenace, a bude to podle skutečné události, jejíž aktéři na tom s námi budou spolupracovat. A potom přijde irský režisér Wayne Jordan, který studoval v programu MA.DOT na KALD DAMU – ten udělal koláž ze situací z Marivauxových her, která bude sloužit jako nějaký vstupní materiál do zkoušení s našimi herci. Budou tam tři páry a jeden žolík, takže dohromady sedm lidí. To by mělo v Galaxii vznikat na jaře. Do budoucna bychom chtěli ustálený dejvický systém dvou inscenací do sezóny obohatit aspoň o jednu věc. Dejvické divadlo je mezi českými divadly opravdu raritní v tom, že se zkouší tak málo, protože všechny inscenace se udržují na repertoáru poměrně dlouho. Proto bychom chtěli na konec každé sezóny nějakou třetí, velmi komorní.
Dejvické divadlo má to postavení, které je výsada, ale zároveň i trochu past: divácký zájem je takový, že je beznadějně vyprodáno na cokoliv. To může být taky docela neinspirativní, ne?
Všechno má svoje pro a proti. Přebírat soubor na vrcholu a velmi slavný je složité a svým způsobem je možná lepší začít budovat úplně od nuly. To se s Dejvicema nedá, Dejvice jsou velmi etablované a mají na sobě spoustu nálepek, z nichž některé třeba nejsou úplně pravdivé a jsou spíš mýtus – nicméně to, že se tam blbě dostává, je pravda. Vzniklo to jako komorní, malé, sklepní divadlo a podle mě by takové mělo i zůstat. Rekonstrukce počet sedadel nezvýší o tolik a já doufám, že se tam ten duch zachová. Rozhodně je to něco, čemu jsme se v naší koncepci věnovali. Nade vším visí otázka: kam se dá Dejvické divadlo posunout? Co tomu my můžeme přinést a co může přinést nám? Rozhodně musíme sejmout nálepku určitého elitářského divadla a taky zkusit najít impulsy, kterými je možné herecký soubor obohatit – tamní herečky a herci už prošli prací s opravdu mnoha režiséry, mnoha styly, zažili v tom divadle spoustu ér. Rádi bychom zvyklosti narušili třeba změnou systému zkoušení na fázové nebo přizváním tvůrců mimo český kontext, kteří můžou přinést impulsy, které nezažili. Pokud jde o to, jak vyvážit publikum, aby nebylo homogenní a nebyl tam ten pověstný boj o lístky – to zkoumáme. Myslím, že zrovna ta Galaxie je vhodný prostor pro zkoušení změn v distribuci lístků. Opravdu bychom chtěli, aby tam místní měli šanci přijít, takže pro ně chceme vyčlenit nějakou kapacitu lístků, nějaká kapacita jde do neziskovek a tak dál a tak dál. Část lístků bude třeba výrazně dražší. Zkusíme ustálenost dejvického publika trochu rozbít.
Dejvický soubor má prostřednictvím výrazných hereckých, ale zároveň i mediálních tváří velký politický výtlak. Hodláte nějakým způsobem pracovat i s političností, která v tom divadle podle mě vždycky byla latentně přítomná?
Určitě. Když jsem tam dělal inscenaci Vražda krále Gonzaga, tak jsme prvních čtrnáct dní strávili jenom povídáním u stolu o tom, co divadlo s lidmi, kteří mají, jak říkáš, takovýhle mediální výtlak, vlastně může udělat společensky. Co má do společnosti nějaký přesah. Každý z nich tam má nějakou osobní, jasně patrnou tendenci: každý z nich mluví za nějakou neziskovku, vytváří nějaké charitativní činnosti, jsou tam i výstupy čistě občanské. Došli jsme k tomu, že máme partu lidí, kteří si přiznávají a berou do hry to, v čem žijí, jak je to ovlivňuje a co můžou přinést – s tou obrovskou výhodou, že na ně lidi přijdou, že tady vyprodáno bude, i kdyby to bylo cokoliv. To nás tehdy dovedlo k Vraždě krále Gonzaga, byť to samozřejmě nebylo myšleno jako nějaké vysloveně apelativně politické divadlo. Když o tom na různých poradách mluvíme dnes a hledáme způsoby… Myslím, že je dobré, že nikomu z nich evidentně není úplně libá taková ta primárně apelativní političnost, ale je jasné, že je to součástí krajiny, ve které žijeme, i naší mentální krajiny – i že se to nějak snažíme ovlivňovat. Hodně řešíme, nakolik pracovat se značkou Dejvického divadla. Jestli jsou třeba sociální sítě ta platforma, kde máme ukazovat určitou angažovanost, anebo jestli divadlo nemá opravdu komunikovat jen dílem samotným. O tom se docela zajímavě přeme. Pro mě je velká otázka herec, který je znám pro svoje názory – co to potom znamená, když je na jevišti, a třeba do jaké role ho obsazuješ. Je to zajímavé, nemám na to vlastně jasný názor – jakou vlajku si vlastně má divadlo pověsit a jestli si vůbec nějakou vlajku má věšet, nakolik to ovlivňuje tu percepci, nakolik zúžíš okruh lidí, kteří by tam přišli a které bys mohl třeba nějakým způsobem ovlivnit. To všechno teď je, myslím, zajímavé.
Počínaje Vlastníky ses prosadil taky jako filmový režisér. Je v tomhle ohledu něco na obzoru? Nebo se teď věnuješ jen Dejvickému divadlu?
Filmy se plánují hrozně dlouze, takže na obzoru je dost věcí, protože v průběhu let mě oslovili různí lidi, něco jsem s nimi začal vyvíjet, ale jak oni říkají, to je ve fázi developmentu. Z věcí, co teď vznikají, mě hodně baví něco, co jsem chtěl udělat Na zábradlí a z čehož pak překvapivě vznikl ten Racek. Je to první vězení, respektive vazba Václava Havla v roce 1977, v rámci Charty. Objevily se nové věci – reportáž, kterou on si napsal, ale hlavně deník nalezený v pozůstalosti Zdeňka Urbánka. A stoprocentně to je jedno z mála děl, které nebylo určené k vydání, to je evidentní, protože se dostal do nějakého psychického stavu, kdy je to opravdu nehavlovské psaní – fragmentární, velmi osobní, podivně tělesné, žádná vystavěná struktura. Jsou to útržky a to mě fascinuje, tím jsem nějak dlouhodobě posedlý. A mezitím za mnou přišli lidi, kteří nějak chtějí reagovat na havlovské výročí – v roce 2026 to bude devadesát let od narození – a v rámci toho jsme se tím začali zabývat v podobě takového velmi komorního filmu z vazby a to mě hodně baví.
Díky za rozhovor! Napadá tě nějaká poslední myšlenka? Poselství lidstvu?
Že je Hronov super! Ne, počkej, a poselství? Jedno mě napadá, ale nedávno už jsem o něm mluvil někde v rádiu. Dlouho jsem bydlel v Praze u Folimanky. Nejdřív tam byly cyklostezky. Pak udělali pruh pro koloběžky, za chvíli zase pro segwaye, potom zase segwaye dostaly zákaz… A vždycky si ten pruh přivlastní ti, kteří tam mají tu konkrétní značku – s tím, že to je přece pro ně. Nakonec to celé zase smazali, přestali určovat, který pruh je pro koho, a dali tam velké cedule: „Buďte k sobě ohleduplní.“ Tak to bych si od lidstva dost přál.
autor: Michal Zahálka / foto: Ivo Mičkal
ZAHÁLKA, Michal. Přijít dneska s tématem je složité. Rozhovor s lektorem semináře RAF Jiřím Havelkou. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/prijit-dneska-s-tematem-je-slozite [cit. 2025-08-09]
O to, abys tady hostoval jako lektor semináře, usilovala Tereza Ondrová fakt dlouho – máme radost, že jsi tady, ale chci se zeptat, co vlastně ty a Hronov předtím? Protože kořeny v amatérském divadle nesporně máš…
Hronov jsem samozřejmě znal skrze středoškolské divadlo jako takový vrchol pyramidy, kam se dá probojovat přes různé přehlídky. Ale náš středoškolský soubor zrovna tolik nesoutěžil, hráli jsme hlavně na Jihlavsku. Na pár festivalech jsme byli, třeba na Bechyňském perlení, ale nešlo nám moc o to někam postupovat. Před DAMU jsem tu byl dvakrát jako seminarista: jednou u Marka Bečky, když už jsem věděl, že jsem přijatý na DAMU a on mě bude učit. Dělali jsme objektové divadlo a bylo to super. A o rok dřív, když tu ještě býval Petr Lébl, jsem měl být na dílně u Michala Dočekala, který nepřijel, a místo něj byla Viktorka Čermáková – taky výborná. No a můj třetí návrat byl se stanem Vosto5, někdy kolem roku 2001.
To bylo samozřejmě legendární…
Někdo z toho semináře říká, že si to ještě pamatuje, a došli jsme k tomu, že to fakt musí být nějakých dvacet let. A od té doby jsem tu nebyl, protože o prázdninách nikdy nebyla šance… S Terezou to domlouváme dlouho, nešlo vůbec o to, že bych nechtěl, ale bylo to složité zorganizovat a i teď je to bohužel jenom na tři dny.
Seminář se jmenuje „radikálně autorská forma“ – má chytlavou zkratku RAF. Ty se procesu vzniku autorského divadla věnuješ dlouhodobě nejenom jako tvůrce, ale i teoreticky – tvoje disertace je tomu fenoménu věnovaná. Co se snažíš lidem předat v těch třech dnech?
Je to trošku, jako když děláš inscenaci a někdo po tobě chce anotaci tři měsíce dopředu. A ty se snažíš vysvětlit, že to je autorské a ještě vůbec nevíš, kdo tam bude a o čem to bude. Musel jsem prostě něco napsat a Tereza mi poradila, ať to má nějakou vtipnou zkratku, že to se tady nosí – což jsem pak z ostatních seminářů pochopil. Ale žerty stranou: zajímá mě konfrontovat moje pochybnosti v rámci jednotlivých fází vzniku autorského divadla s lidmi, kteří jsou třeba už o několik generací mladší než já. Proto jsem to pojmenoval „radikálně autorská forma“ – uvažujeme o tom, kde je radikalita, v čem radikalita spočívá. To se neuvěřitelně posunulo. Od mých dob v Ypsilonce se posunul pojem autorské divadlo do mainstreamu, do kamenných divadel, do repertoárových divadel – to tak tehdy nebylo. Začít zkoušet s někým úplně bez textu bylo pro mě dřív – fakt skoro před třiceti lety – určité gesto. Rovnou jsi věděl, že ses nějak vymykal, chtěl jsi vtáhnout lidi do procesu tvorby, do improvizace, do kolektivního spolutvoření… A to se stalo docela normou. Dneska jsme se dost bavili o tom, že přijít v dnešní době s tématem je opravdu složité, protože podcastová scéna a elektronická média pokryla a detabuizovala úplně všechno. Jakmile pojmenuji nějaké téma, mám pocit banálnosti – a nutí mě to vracet se k prapůvodním herním principům vzniku divadla víc než k tomu, že nutně potřebuji sdílet nějakou výpověď o světě. V semináři se věnujeme jednotlivým fázím vzniku inscenace, od prvotní inspirace nebo vůbec potřeby udělat novou inscenaci přes to, na čem se skupina shodne, jak hledá téma, jaké na to mají metody, až po způsob generování materiálu na zkouškách.
Ty ses jako režisér zároveň poslední dobou posunul k nezvykle pevným textům, ke klasikám: Čechovův Racek Na zábradlí, metazpracování Hugova Hernaniho v Dejvicích, v Činoherním klubu současná hra inspirovaná Hedou Gablerovou… Jak se tenhle posun stal? A co ti přinesl?
Na to se ptám sám sebe, ale asi v tom bude souhra více věcí. Cítím, že ten pramen osobních témat jsem pokryl už dávno, po škole. Potom v éře, kdy jsem fakt hodně jezdil po obou československých republikách a dělal autorské inscenace, mě vždycky nakopávalo, že spolupráce s novými lidmi přinesla nové pohledy na divadlo, nové cesty k originálnímu divadelnímu jazyku nebo objevným tematickým okruhům. A i to se nějak… No ne snad vyčerpalo, ale já mám asi nějakou zvýšenou potřebu snažit sám sebe vykolejovat. Krok k autorovi, který je dávno mrtvý, je asi nějaký způsob oživení v tom smyslu, že k elementům, které znám – což jsou herci, technici a tak –, tam přibývá ještě autorství někoho úplně jiného, a já musím hledat svůj vztah k němu. Není to primárně moje téma nebo nějaký můj osobní prožitek, který zpracovávám. Víc mi to ale dovoluje napojit se na skupinu, se kterou to vytvářím. Toho Racka Na zábradlí bychom asi nedělali, kdybychom si nejdřív ještě dlouho před začátkem zkoušení nezkusili přečíst tu hru v tom zvažovaném obsazení. Byl to natolik silný zážitek pro všechny, že jsme si řekli, že to má smysl bez ohledu na tradici nebo reputaci, kterou to zrovna v tomhle konkrétním divadle má. Nemyslím si, že by teď nastala doba, kdy budu jenom brát texty, ale je fakt, že i v rámci angažmá, které jsem teď přijal, čtu hodně her, na což jsem spoustu let neměl čas nebo jsem to dělal velmi povrchně.
To angažmá, které zmiňuješ, znamená, že ses od ledna stal uměleckým šéfem Dejvického divadla. Poodhalíš nějaké plány do budoucna? Blíží se sezóna, kterou strávíte mimo Dejvice…
Tím je všechno zásadně ovlivněné: probíhá rekonstrukce dejvického sálu, takže už na konci dubna se skončilo a od té doby hrajeme buď na zájezdech, nebo na letní scéně ve Voděrádkách. Blíží se působení na Jižním Městě v bývalém multikině Galaxie. Tahle sezóna tím bude ovlivněná zásadně: snažíme se jít tomu naproti, objevit pro soubor nějakou novou inspiraci. Doufáme, že sám ten barák, přesazení do něj a komunita souborů, která tam bude, myslím, velmi unikátní, nám všem přinese nějaké oživení. Pokud jde o repertoár, na podzim je v plánu inscenace, která teď má pracovní název Facka – zatím to vypadá velmi dokumentárně, až jako verbatim inscenace, a bude to podle skutečné události, jejíž aktéři na tom s námi budou spolupracovat. A potom přijde irský režisér Wayne Jordan, který studoval v programu MA.DOT na KALD DAMU – ten udělal koláž ze situací z Marivauxových her, která bude sloužit jako nějaký vstupní materiál do zkoušení s našimi herci. Budou tam tři páry a jeden žolík, takže dohromady sedm lidí. To by mělo v Galaxii vznikat na jaře. Do budoucna bychom chtěli ustálený dejvický systém dvou inscenací do sezóny obohatit aspoň o jednu věc. Dejvické divadlo je mezi českými divadly opravdu raritní v tom, že se zkouší tak málo, protože všechny inscenace se udržují na repertoáru poměrně dlouho. Proto bychom chtěli na konec každé sezóny nějakou třetí, velmi komorní.
Dejvické divadlo má to postavení, které je výsada, ale zároveň i trochu past: divácký zájem je takový, že je beznadějně vyprodáno na cokoliv. To může být taky docela neinspirativní, ne?
Všechno má svoje pro a proti. Přebírat soubor na vrcholu a velmi slavný je složité a svým způsobem je možná lepší začít budovat úplně od nuly. To se s Dejvicema nedá, Dejvice jsou velmi etablované a mají na sobě spoustu nálepek, z nichž některé třeba nejsou úplně pravdivé a jsou spíš mýtus – nicméně to, že se tam blbě dostává, je pravda. Vzniklo to jako komorní, malé, sklepní divadlo a podle mě by takové mělo i zůstat. Rekonstrukce počet sedadel nezvýší o tolik a já doufám, že se tam ten duch zachová. Rozhodně je to něco, čemu jsme se v naší koncepci věnovali. Nade vším visí otázka: kam se dá Dejvické divadlo posunout? Co tomu my můžeme přinést a co může přinést nám? Rozhodně musíme sejmout nálepku určitého elitářského divadla a taky zkusit najít impulsy, kterými je možné herecký soubor obohatit – tamní herečky a herci už prošli prací s opravdu mnoha režiséry, mnoha styly, zažili v tom divadle spoustu ér. Rádi bychom zvyklosti narušili třeba změnou systému zkoušení na fázové nebo přizváním tvůrců mimo český kontext, kteří můžou přinést impulsy, které nezažili. Pokud jde o to, jak vyvážit publikum, aby nebylo homogenní a nebyl tam ten pověstný boj o lístky – to zkoumáme. Myslím, že zrovna ta Galaxie je vhodný prostor pro zkoušení změn v distribuci lístků. Opravdu bychom chtěli, aby tam místní měli šanci přijít, takže pro ně chceme vyčlenit nějakou kapacitu lístků, nějaká kapacita jde do neziskovek a tak dál a tak dál. Část lístků bude třeba výrazně dražší. Zkusíme ustálenost dejvického publika trochu rozbít.
Dejvický soubor má prostřednictvím výrazných hereckých, ale zároveň i mediálních tváří velký politický výtlak. Hodláte nějakým způsobem pracovat i s političností, která v tom divadle podle mě vždycky byla latentně přítomná?
Určitě. Když jsem tam dělal inscenaci Vražda krále Gonzaga, tak jsme prvních čtrnáct dní strávili jenom povídáním u stolu o tom, co divadlo s lidmi, kteří mají, jak říkáš, takovýhle mediální výtlak, vlastně může udělat společensky. Co má do společnosti nějaký přesah. Každý z nich tam má nějakou osobní, jasně patrnou tendenci: každý z nich mluví za nějakou neziskovku, vytváří nějaké charitativní činnosti, jsou tam i výstupy čistě občanské. Došli jsme k tomu, že máme partu lidí, kteří si přiznávají a berou do hry to, v čem žijí, jak je to ovlivňuje a co můžou přinést – s tou obrovskou výhodou, že na ně lidi přijdou, že tady vyprodáno bude, i kdyby to bylo cokoliv. To nás tehdy dovedlo k Vraždě krále Gonzaga, byť to samozřejmě nebylo myšleno jako nějaké vysloveně apelativně politické divadlo. Když o tom na různých poradách mluvíme dnes a hledáme způsoby… Myslím, že je dobré, že nikomu z nich evidentně není úplně libá taková ta primárně apelativní političnost, ale je jasné, že je to součástí krajiny, ve které žijeme, i naší mentální krajiny – i že se to nějak snažíme ovlivňovat. Hodně řešíme, nakolik pracovat se značkou Dejvického divadla. Jestli jsou třeba sociální sítě ta platforma, kde máme ukazovat určitou angažovanost, anebo jestli divadlo nemá opravdu komunikovat jen dílem samotným. O tom se docela zajímavě přeme. Pro mě je velká otázka herec, který je znám pro svoje názory – co to potom znamená, když je na jevišti, a třeba do jaké role ho obsazuješ. Je to zajímavé, nemám na to vlastně jasný názor – jakou vlajku si vlastně má divadlo pověsit a jestli si vůbec nějakou vlajku má věšet, nakolik to ovlivňuje tu percepci, nakolik zúžíš okruh lidí, kteří by tam přišli a které bys mohl třeba nějakým způsobem ovlivnit. To všechno teď je, myslím, zajímavé.
Počínaje Vlastníky ses prosadil taky jako filmový režisér. Je v tomhle ohledu něco na obzoru? Nebo se teď věnuješ jen Dejvickému divadlu?
Filmy se plánují hrozně dlouze, takže na obzoru je dost věcí, protože v průběhu let mě oslovili různí lidi, něco jsem s nimi začal vyvíjet, ale jak oni říkají, to je ve fázi developmentu. Z věcí, co teď vznikají, mě hodně baví něco, co jsem chtěl udělat Na zábradlí a z čehož pak překvapivě vznikl ten Racek. Je to první vězení, respektive vazba Václava Havla v roce 1977, v rámci Charty. Objevily se nové věci – reportáž, kterou on si napsal, ale hlavně deník nalezený v pozůstalosti Zdeňka Urbánka. A stoprocentně to je jedno z mála děl, které nebylo určené k vydání, to je evidentní, protože se dostal do nějakého psychického stavu, kdy je to opravdu nehavlovské psaní – fragmentární, velmi osobní, podivně tělesné, žádná vystavěná struktura. Jsou to útržky a to mě fascinuje, tím jsem nějak dlouhodobě posedlý. A mezitím za mnou přišli lidi, kteří nějak chtějí reagovat na havlovské výročí – v roce 2026 to bude devadesát let od narození – a v rámci toho jsme se tím začali zabývat v podobě takového velmi komorního filmu z vazby a to mě hodně baví.
Díky za rozhovor! Napadá tě nějaká poslední myšlenka? Poselství lidstvu?
Že je Hronov super! Ne, počkej, a poselství? Jedno mě napadá, ale nedávno už jsem o něm mluvil někde v rádiu. Dlouho jsem bydlel v Praze u Folimanky. Nejdřív tam byly cyklostezky. Pak udělali pruh pro koloběžky, za chvíli zase pro segwaye, potom zase segwaye dostaly zákaz… A vždycky si ten pruh přivlastní ti, kteří tam mají tu konkrétní značku – s tím, že to je přece pro ně. Nakonec to celé zase smazali, přestali určovat, který pruh je pro koho, a dali tam velké cedule: „Buďte k sobě ohleduplní.“ Tak to bych si od lidstva dost přál.
autor: Michal Zahálka / foto: Ivo Mičkal
ZAHÁLKA, Michal. Přijít dneska s tématem je složité. Rozhovor s lektorem semináře RAF Jiřím Havelkou. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/prijit-dneska-s-tematem-je-slozite [cit. 2025-08-09]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.