HRDINOVÁ, Radmila. Jak se žije v Brautiganově i Oliverově cukru. Recenze Radmily Hrdinové na inscenaci V mojim cukru. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025
Na monodramatu V mojim cukru souboru Dítě v ohni / Rock and Olive Oil ZUŠ F. L. Gassmanna z Mostu oceňuji ze všeho nejvíc osobní přístup k textu, který je patrný ze spolupráce Olivera Vejlupka a Pavla Skály na výsledném inscenačním tvaru.
U devatenáctiletého Olivera si umím představit, že ho Brautiganova dystopická novela zaujme, ale informace, jež zazněla v rozhovoru, že se s ní ztotožnil už ve třinácti letech, mě, přiznám se, překvapila a ohromila. Osobně jsem ve svých třinácti, což bylo mimochodem v roce, kdy Brautiganova kniha V melounovém cukru poprvé vyšla v USA (1968), četla trochu jiné knihy. U nás se poprvé objevila až v roce 1986 v překladu Olgy Špilarové. Předpokládám, že s tímto překladem (znovu vydaném v roce 2018), byť nepřiznaném, pracovali i autoři jevištního zpracování.
Název V mojim cukru kromě ztotožnění s předlohou naznačuje, že do Brautiganovy novely vstoupil Oliver Vejlupek i autorsky, nicméně jeho monodrama působí velmi organicky jako jednolitý text. Zachovává základní sled vyprávění o postapokalyptické komunitě jáMOR (iDEATH), kde vypravěč žije ve srubu, k němuž se jde po mostě z melounového cukru, základní stavební hmoty vyráběné v melounových továrnách, o sousedícím areálu Zapomenutých podniků, o jeho bývalé partnerce Margaret a dalších postavách a souvislostech nepříliš souvislého příběhu.
Vlastnímu představení v hronovské Sokolovně předcházela poměrně dlouhá příprava scény, které dominuje hromada knih a spousta prázdných lahví, včetně těch rozbitých, tlustostěnné skleničky a svíčky. Přihlížet instalaci celého mobiliáře bylo téměř tak zajímavé, jako sledovat vlastní monodrama. Škoda jen, že ne se všemi předměty se pracuje se stejnou invencí. Hromada knih zůstává více méně jen onou hromadou, zatímco z lahví se staví pyramidy a mosty, souznějící s tématem křehkosti, mírnosti a snadné destrukce světa, o němž je řeč.
Oliver Vejlupek vypráví o svém i Brautiganově světě melounového cukru s velkým zaujetím. Příběh má dobře vystavěný a sděluje ho divákům s potřebnou dávkou intimity a přesvědčivosti. A snad i jisté obezřetnosti, která působí, jako by nám nechtěl vydat všanc vše. Ale možná tento dojem vzniká i proto, že jeho verbální projev trpí poměrně monotónní intonací, kdy každá věta má stejnou důležitost a stejný kadenční oblouk, který diváka ke škodě věci ukolébává a otupuje jeho pozornost. Větší rozmanitost mluvní stránky jeho výkonu by byla inscenaci ku prospěchu. Přesto za tento zaujatý a poctivý výlet do brautiganovského světa moc děkuju.
foto: Ivo Mičkal
HRDINOVÁ, Radmila. Jak se žije v Brautiganově i Oliverově cukru. Recenze Radmily Hrdinové na inscenaci V mojim cukru. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/jak-se-zije-v-brautiganove-i-oliverove-cukru [cit. 2025-08-09]
U devatenáctiletého Olivera si umím představit, že ho Brautiganova dystopická novela zaujme, ale informace, jež zazněla v rozhovoru, že se s ní ztotožnil už ve třinácti letech, mě, přiznám se, překvapila a ohromila. Osobně jsem ve svých třinácti, což bylo mimochodem v roce, kdy Brautiganova kniha V melounovém cukru poprvé vyšla v USA (1968), četla trochu jiné knihy. U nás se poprvé objevila až v roce 1986 v překladu Olgy Špilarové. Předpokládám, že s tímto překladem (znovu vydaném v roce 2018), byť nepřiznaném, pracovali i autoři jevištního zpracování.
Název V mojim cukru kromě ztotožnění s předlohou naznačuje, že do Brautiganovy novely vstoupil Oliver Vejlupek i autorsky, nicméně jeho monodrama působí velmi organicky jako jednolitý text. Zachovává základní sled vyprávění o postapokalyptické komunitě jáMOR (iDEATH), kde vypravěč žije ve srubu, k němuž se jde po mostě z melounového cukru, základní stavební hmoty vyráběné v melounových továrnách, o sousedícím areálu Zapomenutých podniků, o jeho bývalé partnerce Margaret a dalších postavách a souvislostech nepříliš souvislého příběhu.
Vlastnímu představení v hronovské Sokolovně předcházela poměrně dlouhá příprava scény, které dominuje hromada knih a spousta prázdných lahví, včetně těch rozbitých, tlustostěnné skleničky a svíčky. Přihlížet instalaci celého mobiliáře bylo téměř tak zajímavé, jako sledovat vlastní monodrama. Škoda jen, že ne se všemi předměty se pracuje se stejnou invencí. Hromada knih zůstává více méně jen onou hromadou, zatímco z lahví se staví pyramidy a mosty, souznějící s tématem křehkosti, mírnosti a snadné destrukce světa, o němž je řeč.
Oliver Vejlupek vypráví o svém i Brautiganově světě melounového cukru s velkým zaujetím. Příběh má dobře vystavěný a sděluje ho divákům s potřebnou dávkou intimity a přesvědčivosti. A snad i jisté obezřetnosti, která působí, jako by nám nechtěl vydat všanc vše. Ale možná tento dojem vzniká i proto, že jeho verbální projev trpí poměrně monotónní intonací, kdy každá věta má stejnou důležitost a stejný kadenční oblouk, který diváka ke škodě věci ukolébává a otupuje jeho pozornost. Větší rozmanitost mluvní stránky jeho výkonu by byla inscenaci ku prospěchu. Přesto za tento zaujatý a poctivý výlet do brautiganovského světa moc děkuju.
foto: Ivo Mičkal
HRDINOVÁ, Radmila. Jak se žije v Brautiganově i Oliverově cukru. Recenze Radmily Hrdinové na inscenaci V mojim cukru. Online. Web Jiráskův Hronov 9. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/jak-se-zije-v-brautiganove-i-oliverove-cukru [cit. 2025-08-09]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.