DRTINA, Michal. Loutkářská konzervatoř: Deset let hledání nových cest. Online. Amatérská scéna 5. 1. 2026
V listopadu 2025 byl zakončen druhý ročník pátého dvouletého cyklu Loutkářské konzervatoře, unikátního vzdělávacího projektu, který za deset let své existence změnil pohled na české amatérské loutkářství mnohým jeho frekventantům. Pod vedením všech dosud působících lektorů vedl k objevování možností loutkového divadla. Za jeho organizací stojí NIK-ARTAMA, která projekt koordinuje od samého začátku. Každý cyklus přináší jiný přístup k loutkovému divadlu – od hledání nových cest přes praktickou tvorbu až po technologické řemeslo. Účastníci z celé republiky se víkend za víkendem setkávají, aby prozkoumali, kam se může české loutkářství ubírat v jednadvacátém století.
Vznik loutkářské konzervatoře
Současná Loutkářská konzervatoř navazuje na tradici vzdělávání amatérských souborů a jednotlivců v Československu. Inspirací pro její vznik byly lidové konzervatoře, které v době před sametovou revolucí organizovala krajská kulturní střediska. Několik z těchto konzervatoří, zaměřených na loutkářství, vedl Jan Dvořák, ředitel loutkového Divadla DRAK. Po letech se v roce 2015 příznivci tohoto způsobu vzdělávání v tehdejším NIPOS-ARTAMA, nyní NIK-ARTAMA rozhodli na tuto tradici navázat. S nabídkou pedagogického vedení oslovili manžele Michaelu a Filipa Homolovy z libereckého Naivního divadla, kteří se do projektu rozhodli vstoupit s vizí „objevování nových cest“ v současném loutkovém divadle.
Objevování nových cest
Manželé Homolovi přistoupili k vedení první Loutkářské konzervatoře s jasnou vizí, která se stala základem pro všechny následující cykly. Proč jsme do toho vlastně šli? Nebylo to, že bychom se považovali za takové odborníky, abychom předávali své dosavadní zkušenosti. Baví nás spíš objevování nových cest, uvedli Michaela Homolová a Filip Homola, kteří byli kmenovými lektory prvního cyklu konzervatoře (2015–2017). Jejich cílem nebylo postupně naučit studenty hrát s maňáskem, javajkou či marionetou, ale rozšířit frekventantům obzory, aby byli schopni vnímat a reflektovat podněty z jiných odvětví umění a dokázali je použít pro loutkové divadlo.
Klíčové pro ně byl přemýšlení o vývoji loutkářství, aby nestagnovalo, zbavovalo se nánosů, konvencí a stereotypů, které se nasbírají praxí. Tento proces byl obohacující i pro ně osobně a směřoval k hledání, kudy by se loutkářství obecně mohlo ubírat, a to nejen na amatérské scéně. Zároveň chtěli propojit inovaci s tradicí.
Pedagogicky volili metodu kladení otázek. Snažili se, aby účastníci o věcech přemýšleli a samostatně hledat odpovědi. Nebylo účelem vychovávat herce, které pouze někdo režíruje. Záměrně nechávali studenty projít všemi úskalími inscenačního procesu zcela samostatně a pouze je varovali před slepými uličkami. Důležitou roli v tomto procesu hráli hostující lektoři, kteří mnohdy přinesli do vznikajících koncepcí projektů mnohé zpochybňující otázky. Kromě osmi víkendových setkání měli studenti možnost navštívit dvě Loutkářské Chrudimi, řádnou i mimořádnou mezinárodní Skupovu Plzeň, kde se společně bavili o zhlédnutých inscenacích a jejich přínosu pro každého z nich.
Homolovi svým přístupem vytvořili komplexní model vzdělávání, který kombinoval hledání nových cest s praktickou zkušeností, kritickou reflexí a mezioborovou inspirací. Jejich ročník se stal základem pro všechny následující cykly konzervatoře a definoval její jedinečnou pedagogickou filosofii založenou na objevování, experimentu a společném hledání.
Významným milníkem tohoto cyklu konzervatoře nebyly loutkové výstupy, které se realizovaly na konci prvního ročníku, ale loutková instalace s názvem Zanechat stopu. Ta byla připravena na závěr druhého ročníku během festivalu Loutkářská Chrudim v místní nepoužívané budově bývalé Sladovny. Studenti v tomto industriálním prostoru vytvořili sérii exponátů inspirovaných životem Josefa Ressela. Projekt ukázal, že cílem konzervatoře není jen připravovat inscenace, ale především seznámit se s novými impulsy a najít jiný pohled na loutkářskou tvorbu.
Loutkové divadlo v praxi
Druhý cyklus (2017–2019) s názvem Loutkové divadlo v praxi vedli první rok Pavla Dombrovská a Luděk Vémola z brněnského Divadla Líšeň, kteří přinesli specifický pohled na loutkové divadlo ovlivněný jejich dlouholetou praxí v experimentálním divadle.
Divadlo Líšeň vzniklo v roce 1998. Vyznačuje se několika dramaturgickými liniemi. Jedna sleduje aktuální problémy ve společnosti a prezentuje se ve spolupráci s romskými umělci, druhá sleduje politické divadlo. Vedle těchto angažovaných témat se věnují i velice poetickým inscenacím, které adresují všem věkovým kategoriím.
Během výuky seminaristy postupně seznamovali s maňásky, manekýny, marionetami, loutkami pro stínové nebo předmětné divadlo. Důraz kladli především na jejich praktické využití. Také se snažili co nejvíce druhů loutek vyrobit, vznikaly tak masky, maňásci a loutky z různých odpadních materiálů.
Pedagogický přístup se lišil od Homolových – zatímco ti kladli důraz na otázky a objevování, Dombrovská s Vémolou se soustředili na zcela konkrétní výrobu, pro zcela konkrétní inscenaci a praktické zvládnutí řemesla. Jejich cílem však nebylo vytvořit inscenaci. V první řadě chtěli seznámit seminaristy s co největším počtem různých typů loutek a jejich praktickým využitím, což bylo demonstrováno v rámci Loutkářské Chrudimi uvedením krátkých výstupů s maňásky.
Krajina a její příběhy
Druhý ročník tohoto cyklu (2018–2019) vedl opět Filip Homola, tentokrát však samostatně a s poetičtějším přístupem. Motto tohoto ročníku znělo Krajina a její příběhy, fragmenty nehybných situací, střípky ze života věčnosti a inspirovalo se katolickou literaturou první poloviny 20. století (Čep, Deml, Zahradníček, Durych). Ročníkovým projektem byla experimentální inscenace Hrad smrti, která představovala syntézu praktických dovedností získaných v prvním roce s hlubším literárním a filosofickým zakotvením.
Tento dvojí přístup v rámci jednoho cyklu ukázal flexibilitu projektu a schopnost kombinovat různé pedagogické metody. Zatímco Dombrovská s Vémolou položili řemeslné základy, Homola je rozvinul do poetické roviny, čímž vznikl unikátní model propojující praktické dovednosti s uměleckou vizí.
Další evoluce projektu
Třetí cyklus (2020–2021; zde byla v projektu provedena změna a další ročníky budou realizovány v rámci kalendářního roku) vedl Petr Borovský z plzeňského Divadla Alfa, který přinesl do konzervatoře profesionální pohled zkušeného herce a pedagoga z jednoho z nejrespektovanějších českých loutkových divadel. Jeho cyklus se zaměřil na scénografii, dramaturgii a moderní přístupy k loutkovému divadlu, což představovalo další evoluci pedagogického konceptu projektu.
Borovského přístup se vyznačoval systematičností a důrazem na všechny komponenty divadelní inscenace. Během osmi víkendových setkání postupně procházel jednotlivými oblastmi – od scénografických seminářů přes dramaturgické workshopy až po práci s hlasem a pohybem. Hlavním lektorem byl Petr Borovský, který si ale k sobě zval další lektory z řad profesionálů oboru.
Do tohoto cyklu se původně přihlásilo osmnáct frekventantů, což bylo nejvíce za celou historii konzervatoře. Skupina byla velmi různorodá – od profesionálů z divadelního prostředí přes pedagogy až po úplné začátečníky. Mezi účastníky byli například psycholog, lékař, učitelky ze základních uměleckých škol, ale i zástupci zcela jiných profesí.
Cyklus byl však významně ovlivněn pandemií COVID-19, která způsobila řadu organizačních problémů. Kvůli těmto komplikacím čtyři účastníci studium ukončili. Navzdory pandemickým omezením se však podařilo uskutečnit všechna plánovaná setkání, včetně soustředění v rámci Loutkářské Chrudimi, třebaže některá musela být přesunuta do online prostoru. Tato zkušenost ukázala adaptabilitu projektu a schopnost přizpůsobit se i velmi mimořádným okolnostem.
Teoretická část byla zaměřena na současné trendy loutkového divadla a jeho prolínání s jinými divadelními druhy. Studenti se seznámili s alternativními přístupy k loutkovému divadlu a moderními způsoby inscenování. Praktická část zahrnovala workshopy věnované scénografii, pohybu, improvizaci i technologii loutek.
Významnou součástí byly opět návštěvy festivalů – kromě tradičního zapojení do Loutkářské Chrudimi účastníci navštívili festival Skupova Plzeň a online verzi festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Na praktických ukázkách byl dokumentován současný vývoj loutkového divadla v souvislosti s historickým kontextem.
Borovského cyklus tak představoval důležitý mezník v historii konzervatoře – nejen kvůli pandemickým výzvám, které úspěšně překonal, ale především kvůli systematickému přístupu k moderním formám loutkového divadla. Jeho důraz na scénografii a dramaturgii připravil půdu pro následující technologicky zaměřený cyklus Vladimíra Sosny.
Od špalku k marionetě
Čtvrtý cyklus konzervatoře nesl podtitul Od špalku k marionetě (2022–2023) a představoval radikální změnu oproti všem předchozím přístupům – pod vedením řezbáře Vladimíra Sosny se účastníci věnovali především technologii loutek a praktické řezbě marionet. Tento cyklus znamenal návrat k tradičnímu loutkářskému řemeslu a jeho autentickým kořenům.
Vladimír Sosna přinesl do konzervatoře unikátní zkušenosti. Třiadvacet let pracoval v loutkovém Divadle Alfa jako kulisák, loutkoherec a posledních deset let jako řezbář. Kurzy se zaměřením na technologii loutky vede od roku 2007.
Kvůli specifickému charakteru výuky byl počet účastníků omezen na pouhých deset frekventantů, což umožnilo individuální přístup k jednotlivým studentům při náročné práci s dláty a dřevem. Toto omezení se ukázalo jako klíčové pro úspěch celého projektu.
Cyklus měl jasně strukturovaný průběh. V první polovině roku se studenti seznámili s různými druhy loutek, s jejich technologiemi a užitím. Velký časový úsek byl věnován řezbě, během níž se všichni naučili pracovat s dláty a pečovat o ně. Účastníci postupně zvládli všechny fáze výroby marionety – od vytvoření návrhu přes přířez základního tvaru až po detailní propracování jednotlivých částí loutky a finální úpravu. Výuka probíhala především ve Smědčicích, kde měli studenti k dispozici řezbářskou dílnu i ubytování.
Vrcholem první části cyklu bylo soustředění během Loutkářské Chrudimi, kde došlo ke kompletaci, povrchové úpravě, zavěšení a oživení marionet, které byly následně prezentovány na společné výstavě. Tato výstava se stala hmatatelným důkazem toho, čeho studenti za několik měsíců dosáhli.
Druhá polovina tohoto cyklu byla věnována dramaturgické práci. Frekventanti hledali společně vazby mezi vytvořenými marionetami a dramatickým tvarem, aby se naučili nejen vyrobit loutku, ale také s ní pracovat v divadelním kontextu. Teoretická část doplňovala praktickou výuku vědomostmi z historie českého loutkářství. Seminaristé navštívili například Muzeum loutek v Plzni, Divadlo Alfa nebo Loutkové divadlo V Boudě, které jim poskytly inspiraci pro vlastní tvorbu.
Zatímco předchozí cykly se zaměřovaly na různé aspekty loutkového divadla, Sosna se soustředil na to nejzákladnější – jak loutka vzniká. Od špalku k marionetě tak nebylo jen motto, ale doslova popis cesty, kterou každý student absolvoval od kusu dřeva k funkční loutce.
Tento přístup se ukázal jako velmi přínosný nejen pro samotné účastníky, ale i pro celý projekt Loutkářské konzervatoře. Po letech experimentování s různými formami a přístupy se konzervatoř vrátila k základům loutkářského řemesla a připomněla si, že bez kvalitní technologie nemůže existovat ani kvalitní loutkové divadlo.
Zpátky k základům
Letošní pátý cyklus nazvaný Od základu pod vedením Petra Vargy a Lenky Veliké představuje návrat k fundamentálním principům loutkového divadla, ale s novým, komplexnějším přístupem.
Peter Varga přinesl do konzervatoře bohaté zkušenosti z profesionální praxe. Absolvent loutkářské katedry DAMU založil v roce 2002 spolu s Ivanou Lokajovou divadelní společnost LokVar, která se vyznačuje specifickým přístupem k loutkovému divadlu a věnuje se loutkovému divadlu od dětí až po dospělé. Klade důraz na hravost, imaginaci a loutku. Současně hostuje jako herec v pražském Divadle v Dlouhé.
Lenka Veliká, rovněž absolventka loutkářské katedry DAMU, přináší do výuky pedagogickou perspektivu – v současné době vyučuje jevištní mluvu na své alma mater. Její zkušenosti z angažmá v Divadle rozmanitostí Most nebo v Dejvickém divadle ji připravily na práci s různými přístupy k divadelní tvorbě. Kombinace jejích pedagogických dovedností s Vargovými tvůrčími zkušenostmi vytváří ideální tandem pro vedení konzervatoře.
Motto Od základu není náhodné – po deseti letech experimentování s různými přístupy se projekt vrací k elementárním otázkám loutkového divadla, ale s vědomím všeho, co bylo za tu dobu objeveno. Výuka se věnovala jevištní mluvě jako základnímu nástroji herce. Tato oblast byla v předchozích cyklech často zanedbávána ve prospěch vizuálních a technických aspektů.
Frekventanti se opět seznamovali s jednotlivými druhy loutek, což představovalo systematický přístup k různým loutkářským technikám – od tradičních marionet přes maňásky až po moderní formy, jako je třeba divadlo předmětů, což nabízelo komplexní přehled o celém spektru možností.
Zvlášť specifický byl přístup k hledání možností těla. Frekventanti se nezabývali jen loutkami jako objekty, ale i tělesnými možnostmi samotných loutkářů. Šlo o propojení loutkového divadla s pohybovým divadlem a osobním výrazem, což představovalo posun od čistě technického nebo teoretického přístupu.
První ročník pátého cyklu probíhal v deseti víkendových setkáních od ledna do listopadu 2025. Tato rozšířená struktura umožňovala důkladnější prohlubování jednotlivých témat. Setkání se konala nejen v Chrudimi, ale také v Praze a v Kuksu během Malé loutkové inventury; významnou součástí i nadále zůstává tradiční šestidenní soustředění během Loutkářské Chrudimi.
Program současně probíhající konzervatoře tak představuje syntézu všech předchozích přístupů – kombinuje důraz Homolových na objevování nových cest, praktičnost Dombrovské s Vémolou, poetičnost Homolova sólového vedení, Borovského systematičnost i Sosnovu řemeslnost. Varga s Velikou nevytváří nový přístup, ale navazují na desetiletou tradici a pokoušejí se z ní destilovat to nejpodstatnější. Pátý cyklus tak můžeme chápat jako určitou syntézu a zralé shrnutí celého projektu Loutkářské konzervatoře – návrat k základům obohacený o veškeré zkušenosti předchozích let.
DRTINA, Michal. Loutkářská konzervatoř: Deset let hledání nových cest. Online. Amatérská scéna 5. 1. 2026 [cit. 2026-01-06]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/loutkarska-konzervator-deset-let-hledani-novych-cest/
Vznik loutkářské konzervatoře
Současná Loutkářská konzervatoř navazuje na tradici vzdělávání amatérských souborů a jednotlivců v Československu. Inspirací pro její vznik byly lidové konzervatoře, které v době před sametovou revolucí organizovala krajská kulturní střediska. Několik z těchto konzervatoří, zaměřených na loutkářství, vedl Jan Dvořák, ředitel loutkového Divadla DRAK. Po letech se v roce 2015 příznivci tohoto způsobu vzdělávání v tehdejším NIPOS-ARTAMA, nyní NIK-ARTAMA rozhodli na tuto tradici navázat. S nabídkou pedagogického vedení oslovili manžele Michaelu a Filipa Homolovy z libereckého Naivního divadla, kteří se do projektu rozhodli vstoupit s vizí „objevování nových cest“ v současném loutkovém divadle.
Objevování nových cest
Manželé Homolovi přistoupili k vedení první Loutkářské konzervatoře s jasnou vizí, která se stala základem pro všechny následující cykly. Proč jsme do toho vlastně šli? Nebylo to, že bychom se považovali za takové odborníky, abychom předávali své dosavadní zkušenosti. Baví nás spíš objevování nových cest, uvedli Michaela Homolová a Filip Homola, kteří byli kmenovými lektory prvního cyklu konzervatoře (2015–2017). Jejich cílem nebylo postupně naučit studenty hrát s maňáskem, javajkou či marionetou, ale rozšířit frekventantům obzory, aby byli schopni vnímat a reflektovat podněty z jiných odvětví umění a dokázali je použít pro loutkové divadlo.
Klíčové pro ně byl přemýšlení o vývoji loutkářství, aby nestagnovalo, zbavovalo se nánosů, konvencí a stereotypů, které se nasbírají praxí. Tento proces byl obohacující i pro ně osobně a směřoval k hledání, kudy by se loutkářství obecně mohlo ubírat, a to nejen na amatérské scéně. Zároveň chtěli propojit inovaci s tradicí.
Pedagogicky volili metodu kladení otázek. Snažili se, aby účastníci o věcech přemýšleli a samostatně hledat odpovědi. Nebylo účelem vychovávat herce, které pouze někdo režíruje. Záměrně nechávali studenty projít všemi úskalími inscenačního procesu zcela samostatně a pouze je varovali před slepými uličkami. Důležitou roli v tomto procesu hráli hostující lektoři, kteří mnohdy přinesli do vznikajících koncepcí projektů mnohé zpochybňující otázky. Kromě osmi víkendových setkání měli studenti možnost navštívit dvě Loutkářské Chrudimi, řádnou i mimořádnou mezinárodní Skupovu Plzeň, kde se společně bavili o zhlédnutých inscenacích a jejich přínosu pro každého z nich.
Homolovi svým přístupem vytvořili komplexní model vzdělávání, který kombinoval hledání nových cest s praktickou zkušeností, kritickou reflexí a mezioborovou inspirací. Jejich ročník se stal základem pro všechny následující cykly konzervatoře a definoval její jedinečnou pedagogickou filosofii založenou na objevování, experimentu a společném hledání.
Významným milníkem tohoto cyklu konzervatoře nebyly loutkové výstupy, které se realizovaly na konci prvního ročníku, ale loutková instalace s názvem Zanechat stopu. Ta byla připravena na závěr druhého ročníku během festivalu Loutkářská Chrudim v místní nepoužívané budově bývalé Sladovny. Studenti v tomto industriálním prostoru vytvořili sérii exponátů inspirovaných životem Josefa Ressela. Projekt ukázal, že cílem konzervatoře není jen připravovat inscenace, ale především seznámit se s novými impulsy a najít jiný pohled na loutkářskou tvorbu.
Loutkové divadlo v praxi
Druhý cyklus (2017–2019) s názvem Loutkové divadlo v praxi vedli první rok Pavla Dombrovská a Luděk Vémola z brněnského Divadla Líšeň, kteří přinesli specifický pohled na loutkové divadlo ovlivněný jejich dlouholetou praxí v experimentálním divadle.
Divadlo Líšeň vzniklo v roce 1998. Vyznačuje se několika dramaturgickými liniemi. Jedna sleduje aktuální problémy ve společnosti a prezentuje se ve spolupráci s romskými umělci, druhá sleduje politické divadlo. Vedle těchto angažovaných témat se věnují i velice poetickým inscenacím, které adresují všem věkovým kategoriím.
Během výuky seminaristy postupně seznamovali s maňásky, manekýny, marionetami, loutkami pro stínové nebo předmětné divadlo. Důraz kladli především na jejich praktické využití. Také se snažili co nejvíce druhů loutek vyrobit, vznikaly tak masky, maňásci a loutky z různých odpadních materiálů.
Pedagogický přístup se lišil od Homolových – zatímco ti kladli důraz na otázky a objevování, Dombrovská s Vémolou se soustředili na zcela konkrétní výrobu, pro zcela konkrétní inscenaci a praktické zvládnutí řemesla. Jejich cílem však nebylo vytvořit inscenaci. V první řadě chtěli seznámit seminaristy s co největším počtem různých typů loutek a jejich praktickým využitím, což bylo demonstrováno v rámci Loutkářské Chrudimi uvedením krátkých výstupů s maňásky.
Krajina a její příběhy
Druhý ročník tohoto cyklu (2018–2019) vedl opět Filip Homola, tentokrát však samostatně a s poetičtějším přístupem. Motto tohoto ročníku znělo Krajina a její příběhy, fragmenty nehybných situací, střípky ze života věčnosti a inspirovalo se katolickou literaturou první poloviny 20. století (Čep, Deml, Zahradníček, Durych). Ročníkovým projektem byla experimentální inscenace Hrad smrti, která představovala syntézu praktických dovedností získaných v prvním roce s hlubším literárním a filosofickým zakotvením.
Tento dvojí přístup v rámci jednoho cyklu ukázal flexibilitu projektu a schopnost kombinovat různé pedagogické metody. Zatímco Dombrovská s Vémolou položili řemeslné základy, Homola je rozvinul do poetické roviny, čímž vznikl unikátní model propojující praktické dovednosti s uměleckou vizí.
Další evoluce projektu
Třetí cyklus (2020–2021; zde byla v projektu provedena změna a další ročníky budou realizovány v rámci kalendářního roku) vedl Petr Borovský z plzeňského Divadla Alfa, který přinesl do konzervatoře profesionální pohled zkušeného herce a pedagoga z jednoho z nejrespektovanějších českých loutkových divadel. Jeho cyklus se zaměřil na scénografii, dramaturgii a moderní přístupy k loutkovému divadlu, což představovalo další evoluci pedagogického konceptu projektu.
Borovského přístup se vyznačoval systematičností a důrazem na všechny komponenty divadelní inscenace. Během osmi víkendových setkání postupně procházel jednotlivými oblastmi – od scénografických seminářů přes dramaturgické workshopy až po práci s hlasem a pohybem. Hlavním lektorem byl Petr Borovský, který si ale k sobě zval další lektory z řad profesionálů oboru.
Do tohoto cyklu se původně přihlásilo osmnáct frekventantů, což bylo nejvíce za celou historii konzervatoře. Skupina byla velmi různorodá – od profesionálů z divadelního prostředí přes pedagogy až po úplné začátečníky. Mezi účastníky byli například psycholog, lékař, učitelky ze základních uměleckých škol, ale i zástupci zcela jiných profesí.
Cyklus byl však významně ovlivněn pandemií COVID-19, která způsobila řadu organizačních problémů. Kvůli těmto komplikacím čtyři účastníci studium ukončili. Navzdory pandemickým omezením se však podařilo uskutečnit všechna plánovaná setkání, včetně soustředění v rámci Loutkářské Chrudimi, třebaže některá musela být přesunuta do online prostoru. Tato zkušenost ukázala adaptabilitu projektu a schopnost přizpůsobit se i velmi mimořádným okolnostem.
Teoretická část byla zaměřena na současné trendy loutkového divadla a jeho prolínání s jinými divadelními druhy. Studenti se seznámili s alternativními přístupy k loutkovému divadlu a moderními způsoby inscenování. Praktická část zahrnovala workshopy věnované scénografii, pohybu, improvizaci i technologii loutek.
Významnou součástí byly opět návštěvy festivalů – kromě tradičního zapojení do Loutkářské Chrudimi účastníci navštívili festival Skupova Plzeň a online verzi festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Na praktických ukázkách byl dokumentován současný vývoj loutkového divadla v souvislosti s historickým kontextem.
Borovského cyklus tak představoval důležitý mezník v historii konzervatoře – nejen kvůli pandemickým výzvám, které úspěšně překonal, ale především kvůli systematickému přístupu k moderním formám loutkového divadla. Jeho důraz na scénografii a dramaturgii připravil půdu pro následující technologicky zaměřený cyklus Vladimíra Sosny.
Od špalku k marionetě
Čtvrtý cyklus konzervatoře nesl podtitul Od špalku k marionetě (2022–2023) a představoval radikální změnu oproti všem předchozím přístupům – pod vedením řezbáře Vladimíra Sosny se účastníci věnovali především technologii loutek a praktické řezbě marionet. Tento cyklus znamenal návrat k tradičnímu loutkářskému řemeslu a jeho autentickým kořenům.
Vladimír Sosna přinesl do konzervatoře unikátní zkušenosti. Třiadvacet let pracoval v loutkovém Divadle Alfa jako kulisák, loutkoherec a posledních deset let jako řezbář. Kurzy se zaměřením na technologii loutky vede od roku 2007.
Kvůli specifickému charakteru výuky byl počet účastníků omezen na pouhých deset frekventantů, což umožnilo individuální přístup k jednotlivým studentům při náročné práci s dláty a dřevem. Toto omezení se ukázalo jako klíčové pro úspěch celého projektu.
Cyklus měl jasně strukturovaný průběh. V první polovině roku se studenti seznámili s různými druhy loutek, s jejich technologiemi a užitím. Velký časový úsek byl věnován řezbě, během níž se všichni naučili pracovat s dláty a pečovat o ně. Účastníci postupně zvládli všechny fáze výroby marionety – od vytvoření návrhu přes přířez základního tvaru až po detailní propracování jednotlivých částí loutky a finální úpravu. Výuka probíhala především ve Smědčicích, kde měli studenti k dispozici řezbářskou dílnu i ubytování.
Vrcholem první části cyklu bylo soustředění během Loutkářské Chrudimi, kde došlo ke kompletaci, povrchové úpravě, zavěšení a oživení marionet, které byly následně prezentovány na společné výstavě. Tato výstava se stala hmatatelným důkazem toho, čeho studenti za několik měsíců dosáhli.
Druhá polovina tohoto cyklu byla věnována dramaturgické práci. Frekventanti hledali společně vazby mezi vytvořenými marionetami a dramatickým tvarem, aby se naučili nejen vyrobit loutku, ale také s ní pracovat v divadelním kontextu. Teoretická část doplňovala praktickou výuku vědomostmi z historie českého loutkářství. Seminaristé navštívili například Muzeum loutek v Plzni, Divadlo Alfa nebo Loutkové divadlo V Boudě, které jim poskytly inspiraci pro vlastní tvorbu.
Zatímco předchozí cykly se zaměřovaly na různé aspekty loutkového divadla, Sosna se soustředil na to nejzákladnější – jak loutka vzniká. Od špalku k marionetě tak nebylo jen motto, ale doslova popis cesty, kterou každý student absolvoval od kusu dřeva k funkční loutce.
Tento přístup se ukázal jako velmi přínosný nejen pro samotné účastníky, ale i pro celý projekt Loutkářské konzervatoře. Po letech experimentování s různými formami a přístupy se konzervatoř vrátila k základům loutkářského řemesla a připomněla si, že bez kvalitní technologie nemůže existovat ani kvalitní loutkové divadlo.
Zpátky k základům
Letošní pátý cyklus nazvaný Od základu pod vedením Petra Vargy a Lenky Veliké představuje návrat k fundamentálním principům loutkového divadla, ale s novým, komplexnějším přístupem.
Peter Varga přinesl do konzervatoře bohaté zkušenosti z profesionální praxe. Absolvent loutkářské katedry DAMU založil v roce 2002 spolu s Ivanou Lokajovou divadelní společnost LokVar, která se vyznačuje specifickým přístupem k loutkovému divadlu a věnuje se loutkovému divadlu od dětí až po dospělé. Klade důraz na hravost, imaginaci a loutku. Současně hostuje jako herec v pražském Divadle v Dlouhé.
Lenka Veliká, rovněž absolventka loutkářské katedry DAMU, přináší do výuky pedagogickou perspektivu – v současné době vyučuje jevištní mluvu na své alma mater. Její zkušenosti z angažmá v Divadle rozmanitostí Most nebo v Dejvickém divadle ji připravily na práci s různými přístupy k divadelní tvorbě. Kombinace jejích pedagogických dovedností s Vargovými tvůrčími zkušenostmi vytváří ideální tandem pro vedení konzervatoře.
Motto Od základu není náhodné – po deseti letech experimentování s různými přístupy se projekt vrací k elementárním otázkám loutkového divadla, ale s vědomím všeho, co bylo za tu dobu objeveno. Výuka se věnovala jevištní mluvě jako základnímu nástroji herce. Tato oblast byla v předchozích cyklech často zanedbávána ve prospěch vizuálních a technických aspektů.
Frekventanti se opět seznamovali s jednotlivými druhy loutek, což představovalo systematický přístup k různým loutkářským technikám – od tradičních marionet přes maňásky až po moderní formy, jako je třeba divadlo předmětů, což nabízelo komplexní přehled o celém spektru možností.
Zvlášť specifický byl přístup k hledání možností těla. Frekventanti se nezabývali jen loutkami jako objekty, ale i tělesnými možnostmi samotných loutkářů. Šlo o propojení loutkového divadla s pohybovým divadlem a osobním výrazem, což představovalo posun od čistě technického nebo teoretického přístupu.
První ročník pátého cyklu probíhal v deseti víkendových setkáních od ledna do listopadu 2025. Tato rozšířená struktura umožňovala důkladnější prohlubování jednotlivých témat. Setkání se konala nejen v Chrudimi, ale také v Praze a v Kuksu během Malé loutkové inventury; významnou součástí i nadále zůstává tradiční šestidenní soustředění během Loutkářské Chrudimi.
Program současně probíhající konzervatoře tak představuje syntézu všech předchozích přístupů – kombinuje důraz Homolových na objevování nových cest, praktičnost Dombrovské s Vémolou, poetičnost Homolova sólového vedení, Borovského systematičnost i Sosnovu řemeslnost. Varga s Velikou nevytváří nový přístup, ale navazují na desetiletou tradici a pokoušejí se z ní destilovat to nejpodstatnější. Pátý cyklus tak můžeme chápat jako určitou syntézu a zralé shrnutí celého projektu Loutkářské konzervatoře – návrat k základům obohacený o veškeré zkušenosti předchozích let.
DRTINA, Michal. Loutkářská konzervatoř: Deset let hledání nových cest. Online. Amatérská scéna 5. 1. 2026 [cit. 2026-01-06]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/loutkarska-konzervator-deset-let-hledani-novych-cest/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.