RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Bez zbytečnejch řečí – Memoriál Františka Zborníka 2026 skrze „dišputace“. Online. Amatérská scéna 12. 1. 2026
DS Ragueneau v čele s Robertem Kuneschem pořádá v divadélku JoNáš několik přehlídek amatérského divadla ročně. Jednou z nich je festiválek Bez zbytečnejch řečí – Memoriál Františka Zborníka, který se letos konal od 9. do 11. ledna a měl především vzdělávací charakter. Zahrnoval dramaturgický seminář, který vedly Radmila Hrdinová s Petrou Richter Kohutovou. Ale hlavně se inspiroval oblíbeným NaNečistem. Soubory mohly přivézt nehotový tvar a prostřednictvím tzv. „dišputací“ s diváky a kolegy divadelníky nacházet cesty, kudy se v divadelní práci ubírat dále.
Viděli jsme osm představení, z toho jednu autorskou hru (Písecký orloj Jaromíra Hrušky v podání Divadla pod čarou), první části dvou absurdních hříček v produkci hostitelského DS Ragueneau a v podání divadelních (téměř) kandrdasů (Audience a Rovnost bratrství z Divadla bez zvířat), dramatizaci povídky svérázného filozofa Ladislava Klímy (Slavná Nemesis), klasicky pojednanou klasickou komedii (Ženitbu N. V. Gogola a Prácheňské scény) a černě humornou aktovku pražského Refektáře (Pacienta dr. Freuda Mira Gavrana). Neděle patřila dvěma čistě ženským projektům – Válečné vřavě Kateřiny Lužné, režisérky Michaely Seghmanové a dam z radotínského Gaudia a komedii dvojice Janka Ryšánek Schmiedtová a Michaela Doleželová Tři grácie z umakartu v režii Danuše Telínové a v podání tří živlů ze sokolovského Divadla bez zákulisí. Následující řádky jsou víceméně shrnutím, o čem se mluvilo v rámci „dišputací“, plus některé postřehy z navazujícího dramaturgického semináře.
Pod vedením režiséra Roberta Kunesche se spojili členové dvou různých souborů, aby stvořili inscenaci Audience Václava Havla. Divákům Bez zbytečnejch řečí předvedli expozici a kolizi předlohy, v nichž se ukázalo, že ač hereckých zkušeností nemají mnoho, dokážou držet postavu i ctít situaci. A to i přesto, že práce na Audience je velmi složitá ve své analytické části a vyžaduje preciznost a kázeň při hereckém naplnění. Tomáš Kočárek v roli Sládka a Martin Urbánek v roli Vaňka jsou uprostřed cesty, a tak si vyslechli praktické rady zejména k práci s časem a rytmem. Mají to o to složitější, že předloha byla inscenována mnohokrát, není diváka, který by se s ní v nějaké podobě nesetkal a nesrovnával.
Totální kandrdase Vítka Chvojku a Jana Kubíka dal dohromady Robert Kunesch v ukázce ze hry Divadlo bez zvířat, konkrétně v aktovce Rovnost – bratrství. Aktovka Jeana-Michela Ribese má s Audiencí společný absurdní příchuť, krutý humor a přesah. Rezervy v jevištní mluvě účinkující doháněli autenticitou a energií, přesto diváci doporučili výraznější rozehrání a dopracování fyzického jednání vedle dosud dominující slovní roviny. Mimochodem, Vítek Chvojka a Jan Kubík jsou členy volného sdružení mladých divadelníků, které působí pod DS Ragueneau, intenzivně žije divadlem a věnuje se jeho zkoumání teoretickému i praktickému.
Písecký orloj aneb … po starých píseckých schodech… je především poctou Písku, určenou jeho obyvatelům a divákům znalým píseckých reálií. Jaromír Hruška ve scénáři vědomě navázal na inscenaci hříčky Františka Zborníka O 14 dní dříve aneb Svoboda nadvakrát, zvolil lehce cimrmanovskou formu (seminář na začátku) a v příběhu použil jediný „fake“ – natáčení filmu Písecký orloj – vše ostatní vychází z reálných postav a událostí. Ocenění se dočkala volba regionálního tématu, atmosféra první republiky, energie účinkujících a jejich evidentní chuť hrát a bavit sebe i diváka. Bohužel mají herci příliš komplikovaný úkol – hrají sebe, zároveň prvorepublikové herce a ti hrají postavy ve filmu, jehož natáčení je publikum přítomno. Padl návrh poskytnout rovině prvorepublikových herců větší prostor a výrazněji stylizovat „filmové“ výstupy (nejen v hereckém projevu, ale i pomocí světel nebo ukázněnější práce s hudbou). Také zazněla otázka, jestli negativní roli nesehrává i trojjedinost autora, dramaturga a režiséra, tedy absence odstupu.
Experimentální divadlo Chimaera vystoupilo v rámci plzeňských festivalů Bez zbytečnejch řečí podruhé (poprvé přivezlo před rokem Procházkovo Ucho). Soubor se pohybuje na pomezí amatérského a profesionálního divadla, v tvorbě na pomezí klasické činohry a experimentu. Tentokrát se utkali pod vedením Pavly Mii Kohákové s Ladislavem Klímou a jeho Slavnou Nemesis. Diváci oceňovali množství režijních, choreografických a výtvarných nápadů, milovníci Klímy výběr textu, všichni byli nadšeni hereckými výkony. Většina nedokázala převyprávět příběh, ale málokdo to vnímal úkorně, spíše jako pobídku k přemýšlení a k luštění tajemství. Otázky vzbuzovala práce s lavičkami jako hlavními jevištními prvky, délka představení a přílišná lineárnost vyprávění: chyběla klímovská bizarnost, provokativnost, černý humor.
Inscenace Gogolovy Ženitby v podání Prácheňské scény dokládala, že tvůrci v čele s režisérem Milanem Kursteinem vědí, proč ji hrají, klasicky a bez aktualizací, ale s pojmenovaným tématem, s vystavěnými situacemi a postavami a vyrovnanými hereckými výkony. Hraje se 105 minut bez přestávky, aniž by obecenstvo zásadním způsobem ztrácelo pozornost – ale zlepšení temporytmu by bylo na místě. A představení by v každém případě slušel větší prostor… V první fázi „dišputace“ se řešily detaily – růže, s nimiž se zachází, jako by nepíchaly, čepec Tekly splývající s pozadím, nedůsledné užívání zvonku v poslední čtvrtině, kulisa v Podkolatovově bytě (je funkční, ale esteticky hapruje). Z podrobnější analýzy vyplynula nutnost dopracovat dynamiku zejména první poloviny, zbavit některé účinkující parazitního pohybu (např. ve scéně losování), fyzickým jednáním dodefinovat vztah mezi Kočkarevem a Teklou a projevit větší invenci při výběru scénické hudby.
Režisér Vladan Milčinský stvořil inscenaci anekdoty Pacient doktora Freuda s herci divadla Refektář. Sedmá repríza nyní jinonického souboru (který začínal zkoušet a hrát v Emauzích – odtud název) se v Plzni mimořádně povedla, „dišputace“ se zvrhla v kontinuální chválu jak režijní, tak herecké práce. Průběžného jednání u všech účinkujících, věcnosti a čistoty v projevu Jindřišky Netrestové, u Lukáše Mejsnara vtipného, přitom cudného mixu typických gest budoucího Vůdce a nemotornosti mladého Adolfa, lidskosti a sympatické dychtivosti u Jana Geista coby mladého Freuda. Tvůrci předlohu téměř neupravovali, jen cestou od textu k inscenaci se v inscenačních prostředcích proměnil závěr. Obdivuhodný je zvukový plán (Richard Wagner, sloužící nejen jako předpověď Hitlerova vzestupu), stylové kostýmování (Kristýnin klobouček!) a péče o detaily ve scénických prvcích. Padlo jediné důrazné doporučení – aby účinkující při zájezdech (včetně těch na postupovou přehlídku) trvali na komorním prostoru.
Radotínské Gaudium se vyskytlo na plzeňských JoNášovských festivalech potřetí, tentokrát s Válečnou vřavou. Inscenace šesti monologů žen je obhajitelná tématem a zejména hereckými výkony dam v rolích archetypálních žen (od panny přes matku, cizinku, „Viktorku“, „matku Kuráž“ a rozvedenou po stařenu). V rámci dišputace však žádali poučení diváci více, volalo se po lepším propojení jednotlivých scén tak, aby nešlo o sled monologů, ale komplexní tvar. Nejčastějším slovem byla „konkretizace“: doby a prostoru (ve které válce jsme? Jsme vůbec v nějaké?), také scény (kde to jsme? – výprava působí ladně a čistě, ale účinkujícím nepomáhá), kostýmů – zbavit je nedůsledností (lodičky, lesklá látka)… Snad by také pomohl jiný výběr písně – válečná ukolébavka je dobrá po smyslu, ale zpomaluje – a individualizace postav skrze tělo.
Poslední představení nabídly dámy ze sokolovského Divadla bez zákulisí. Jejich Tři grácie z umakartu (viz titulní foto z archivu souboru_pozn. red.) se dočkaly vřelého přijetí zejména dík chemii, která mezi herečkami funguje a která povyšuje banální bakalářský příběh na vtipnou a dojemnou podívanou. Veškeré příspěvky v dišputaci začínaly poděkováním a replikovaly spíše možnosti než nezbytné dodělávky (proměnlivost rasance projevu, doslovení motivu dopisů, adekvátnost použité hudby…). S uznáním bylo zmiňováno herecké řemeslo – přesné fyzické charakteristiky, smysl pro načasování, práce s pauzou, práce s rekvizitou (jídlo!), technika facky…
A třešničkou na dortu festiválku Bez zbytečnejch řečí se stala Kašpárkova zhouba a její pohádka O smutném tygrovi.
Intenzivně se pracovalo od pátku do neděle – a zároveň bylo veselo. František Zborník by měl radost.
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Bez zbytečnejch řečí – Memoriál Františka Zborníka 2026 skrze „dišputace“. Online. Amatérská scéna 12. 1. 2026 [cit. 2026-01-13]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/bez-zbytecnejch-reci-memorial-frantiska-zbornika-2026-skrze-disputace/
Viděli jsme osm představení, z toho jednu autorskou hru (Písecký orloj Jaromíra Hrušky v podání Divadla pod čarou), první části dvou absurdních hříček v produkci hostitelského DS Ragueneau a v podání divadelních (téměř) kandrdasů (Audience a Rovnost bratrství z Divadla bez zvířat), dramatizaci povídky svérázného filozofa Ladislava Klímy (Slavná Nemesis), klasicky pojednanou klasickou komedii (Ženitbu N. V. Gogola a Prácheňské scény) a černě humornou aktovku pražského Refektáře (Pacienta dr. Freuda Mira Gavrana). Neděle patřila dvěma čistě ženským projektům – Válečné vřavě Kateřiny Lužné, režisérky Michaely Seghmanové a dam z radotínského Gaudia a komedii dvojice Janka Ryšánek Schmiedtová a Michaela Doleželová Tři grácie z umakartu v režii Danuše Telínové a v podání tří živlů ze sokolovského Divadla bez zákulisí. Následující řádky jsou víceméně shrnutím, o čem se mluvilo v rámci „dišputací“, plus některé postřehy z navazujícího dramaturgického semináře.
Pod vedením režiséra Roberta Kunesche se spojili členové dvou různých souborů, aby stvořili inscenaci Audience Václava Havla. Divákům Bez zbytečnejch řečí předvedli expozici a kolizi předlohy, v nichž se ukázalo, že ač hereckých zkušeností nemají mnoho, dokážou držet postavu i ctít situaci. A to i přesto, že práce na Audience je velmi složitá ve své analytické části a vyžaduje preciznost a kázeň při hereckém naplnění. Tomáš Kočárek v roli Sládka a Martin Urbánek v roli Vaňka jsou uprostřed cesty, a tak si vyslechli praktické rady zejména k práci s časem a rytmem. Mají to o to složitější, že předloha byla inscenována mnohokrát, není diváka, který by se s ní v nějaké podobě nesetkal a nesrovnával.
Totální kandrdase Vítka Chvojku a Jana Kubíka dal dohromady Robert Kunesch v ukázce ze hry Divadlo bez zvířat, konkrétně v aktovce Rovnost – bratrství. Aktovka Jeana-Michela Ribese má s Audiencí společný absurdní příchuť, krutý humor a přesah. Rezervy v jevištní mluvě účinkující doháněli autenticitou a energií, přesto diváci doporučili výraznější rozehrání a dopracování fyzického jednání vedle dosud dominující slovní roviny. Mimochodem, Vítek Chvojka a Jan Kubík jsou členy volného sdružení mladých divadelníků, které působí pod DS Ragueneau, intenzivně žije divadlem a věnuje se jeho zkoumání teoretickému i praktickému.
Písecký orloj aneb … po starých píseckých schodech… je především poctou Písku, určenou jeho obyvatelům a divákům znalým píseckých reálií. Jaromír Hruška ve scénáři vědomě navázal na inscenaci hříčky Františka Zborníka O 14 dní dříve aneb Svoboda nadvakrát, zvolil lehce cimrmanovskou formu (seminář na začátku) a v příběhu použil jediný „fake“ – natáčení filmu Písecký orloj – vše ostatní vychází z reálných postav a událostí. Ocenění se dočkala volba regionálního tématu, atmosféra první republiky, energie účinkujících a jejich evidentní chuť hrát a bavit sebe i diváka. Bohužel mají herci příliš komplikovaný úkol – hrají sebe, zároveň prvorepublikové herce a ti hrají postavy ve filmu, jehož natáčení je publikum přítomno. Padl návrh poskytnout rovině prvorepublikových herců větší prostor a výrazněji stylizovat „filmové“ výstupy (nejen v hereckém projevu, ale i pomocí světel nebo ukázněnější práce s hudbou). Také zazněla otázka, jestli negativní roli nesehrává i trojjedinost autora, dramaturga a režiséra, tedy absence odstupu.
Experimentální divadlo Chimaera vystoupilo v rámci plzeňských festivalů Bez zbytečnejch řečí podruhé (poprvé přivezlo před rokem Procházkovo Ucho). Soubor se pohybuje na pomezí amatérského a profesionálního divadla, v tvorbě na pomezí klasické činohry a experimentu. Tentokrát se utkali pod vedením Pavly Mii Kohákové s Ladislavem Klímou a jeho Slavnou Nemesis. Diváci oceňovali množství režijních, choreografických a výtvarných nápadů, milovníci Klímy výběr textu, všichni byli nadšeni hereckými výkony. Většina nedokázala převyprávět příběh, ale málokdo to vnímal úkorně, spíše jako pobídku k přemýšlení a k luštění tajemství. Otázky vzbuzovala práce s lavičkami jako hlavními jevištními prvky, délka představení a přílišná lineárnost vyprávění: chyběla klímovská bizarnost, provokativnost, černý humor.
Inscenace Gogolovy Ženitby v podání Prácheňské scény dokládala, že tvůrci v čele s režisérem Milanem Kursteinem vědí, proč ji hrají, klasicky a bez aktualizací, ale s pojmenovaným tématem, s vystavěnými situacemi a postavami a vyrovnanými hereckými výkony. Hraje se 105 minut bez přestávky, aniž by obecenstvo zásadním způsobem ztrácelo pozornost – ale zlepšení temporytmu by bylo na místě. A představení by v každém případě slušel větší prostor… V první fázi „dišputace“ se řešily detaily – růže, s nimiž se zachází, jako by nepíchaly, čepec Tekly splývající s pozadím, nedůsledné užívání zvonku v poslední čtvrtině, kulisa v Podkolatovově bytě (je funkční, ale esteticky hapruje). Z podrobnější analýzy vyplynula nutnost dopracovat dynamiku zejména první poloviny, zbavit některé účinkující parazitního pohybu (např. ve scéně losování), fyzickým jednáním dodefinovat vztah mezi Kočkarevem a Teklou a projevit větší invenci při výběru scénické hudby.
Režisér Vladan Milčinský stvořil inscenaci anekdoty Pacient doktora Freuda s herci divadla Refektář. Sedmá repríza nyní jinonického souboru (který začínal zkoušet a hrát v Emauzích – odtud název) se v Plzni mimořádně povedla, „dišputace“ se zvrhla v kontinuální chválu jak režijní, tak herecké práce. Průběžného jednání u všech účinkujících, věcnosti a čistoty v projevu Jindřišky Netrestové, u Lukáše Mejsnara vtipného, přitom cudného mixu typických gest budoucího Vůdce a nemotornosti mladého Adolfa, lidskosti a sympatické dychtivosti u Jana Geista coby mladého Freuda. Tvůrci předlohu téměř neupravovali, jen cestou od textu k inscenaci se v inscenačních prostředcích proměnil závěr. Obdivuhodný je zvukový plán (Richard Wagner, sloužící nejen jako předpověď Hitlerova vzestupu), stylové kostýmování (Kristýnin klobouček!) a péče o detaily ve scénických prvcích. Padlo jediné důrazné doporučení – aby účinkující při zájezdech (včetně těch na postupovou přehlídku) trvali na komorním prostoru.
Radotínské Gaudium se vyskytlo na plzeňských JoNášovských festivalech potřetí, tentokrát s Válečnou vřavou. Inscenace šesti monologů žen je obhajitelná tématem a zejména hereckými výkony dam v rolích archetypálních žen (od panny přes matku, cizinku, „Viktorku“, „matku Kuráž“ a rozvedenou po stařenu). V rámci dišputace však žádali poučení diváci více, volalo se po lepším propojení jednotlivých scén tak, aby nešlo o sled monologů, ale komplexní tvar. Nejčastějším slovem byla „konkretizace“: doby a prostoru (ve které válce jsme? Jsme vůbec v nějaké?), také scény (kde to jsme? – výprava působí ladně a čistě, ale účinkujícím nepomáhá), kostýmů – zbavit je nedůsledností (lodičky, lesklá látka)… Snad by také pomohl jiný výběr písně – válečná ukolébavka je dobrá po smyslu, ale zpomaluje – a individualizace postav skrze tělo.
Poslední představení nabídly dámy ze sokolovského Divadla bez zákulisí. Jejich Tři grácie z umakartu (viz titulní foto z archivu souboru_pozn. red.) se dočkaly vřelého přijetí zejména dík chemii, která mezi herečkami funguje a která povyšuje banální bakalářský příběh na vtipnou a dojemnou podívanou. Veškeré příspěvky v dišputaci začínaly poděkováním a replikovaly spíše možnosti než nezbytné dodělávky (proměnlivost rasance projevu, doslovení motivu dopisů, adekvátnost použité hudby…). S uznáním bylo zmiňováno herecké řemeslo – přesné fyzické charakteristiky, smysl pro načasování, práce s pauzou, práce s rekvizitou (jídlo!), technika facky…
A třešničkou na dortu festiválku Bez zbytečnejch řečí se stala Kašpárkova zhouba a její pohádka O smutném tygrovi.
Intenzivně se pracovalo od pátku do neděle – a zároveň bylo veselo. František Zborník by měl radost.
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Bez zbytečnejch řečí – Memoriál Františka Zborníka 2026 skrze „dišputace“. Online. Amatérská scéna 12. 1. 2026 [cit. 2026-01-13]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/bez-zbytecnejch-reci-memorial-frantiska-zbornika-2026-skrze-disputace/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.