SOPROVÁ, Jana. V tanci je dost složité dobrat se požitku z dívání. Rozhovor s odbornicí na tanec Dorotou Gremlicovou. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025
Jedna z největších odbornic na tanec nejrůznějšího druhu, autorka několika knih o tanci, Dorota Gremlicová, přijela na Jiráskův Hronov speciálně na Den tance.
Setkáváme se na Jiráskově Hronově, kde jste měla možnost viděl poměrně velkou dávku amatérského tance. Je asi těžké ten zážitek shrnovat, ale řekněte – co vás potěšilo?
Já ty choreografie zčásti znám, protože jsem se účastnila některých tanečních přehlídek. Takže mě spíš zajímalo, jak to tady bude působit na lidi, kteří jsou z jiného světa. Jak jsem četla reflexi ve Zpravodaji, byla jsem potěšena, že v mnoha směrech to působilo tak, jak jsem si myslela, že by to mohlo působit. To mi připadá fajn, když se potká ten pohled z různých stran. Část tanců jsem neznala, to jsou ty, které ještě neprošly celostátní přehlídkou. My řešíme pořád dokola, že to zobrazuje amatérský tanec v dobrém i méně dobrém světle, ale jsem ráda, že tady byly věci, ve kterých byl ten tanec opravdu podstatou. Protože mnozí, když se postaví na jeviště, se až příliš soustředí na to, o čem to bude. A já vždycky říkám, že tanec je o ničem, že je o čase a prostoru, ve kterém se děje. A pokud je dostatečně zajímavý, tak už se potom neptáme, o čem to je. Tady jsem ke svému potěšení viděla v některých věcech, že ti amatéři si opravdu se samotným pohybem rozumějí.
Já mám jako člověk zaměřený na činohru opačný problém. Hledám v tanci příběh, abych tomu porozuměla, protože pokud jde o technickou stránku, na tu musí být člověk odborník. Takže můžu jen obdivovat šikovnost tanečníků, ale těžko se mi o tom kriticky mluví.
Já si myslím, že to je něco, o čem je v případě tance třeba mluvit. Abychom si vyjasnili, že velká část tance, který se předvádí, má blízko k instrumentální hudbě. Má stejně abstraktní povahu jako Mahlerova symfonie, kde se taky neptáme, co se děje. A to, co říkáte, je odrazem situace, že přece jen ten tanec stále zůstává trochu někde ve stínu. Ale když si publikum zvykne, že tím obsahem může být i pohyb sám, bude to pro tanec výhodné a snad se tak konečně dobereme nějakého vzájemnějšího porozumění.
Vraťme se k hronovskému Dni tance. Jak jste byla spokojena s výběrem hudby k jednotlivým kouskům?
To je zase jedna ze zásadních otázek, propojení hudby a pohybu, což je samozřejmě v našem případě alfa a omega. Myslím, že u lidových souborů je to jednodušší, ale u scénického tance je to jakýsi souboj mezi ideou tvůrce, interprety a jejich preferencemi a předpoklady, co publikum bude ochotno přijmout. A je třeba říci, že ty volby nejsou vždycky šťastné. Na některých choreografiích je patrné, že hudba nekomunikuje s tím, co se děje na scéně. Ale to je věčný problém. Kdyby měli k dispozici nějaké muzikanty, se kterými by tvořili a s nimiž by byli na stejné lodi, třeba by to bylo jednodušší. Jakmile se volí hudba už hotová, navíc reprodukovaná, tak ta možnost vzájemné komunikace a naladění tam není. Musím se buď trefit do té muziky, správně si ji vybrat, nebo hrozí, že to nebude fungovat. Protože jsou to dvě entity z různých světů.
Když srovnávám amatérské divadlo nejrůznějšího druhu a amatérský tanec, je tam bezpochyby velký rozdíl v přípravě. Zatímco divadlo se dá dělat po fázích, třeba nějakou dobu zkoušení vynechat a pak to dohonit intenzivním soustředěním, v tanci je třeba se tomu věnovat průběžně. Je to tedy do značné míry dril, aby byli lidé pohybově disponovaní a takzvaně měli natrénováno.
Já myslím, že tady se nabízí analogie s hudbou. Jedním z důležitých aspektů je ovládnout nástroj, kterým se pak pokoušíme komunikovat. A to skutečně vyžaduje, aby se tělo uspořádalo a podřídilo nějakému kánonu. To je něco, co musí být soustavné. A je i nutno mít k tomu nějakou dispozici. V amatérském světě nebudu mluvit o nějakých extrémních dispozicích, ale spíš o dispozicích, které jsou nejdůležitější, jako je koordinace, smysl pro rytmus a pro prostor. Další otázka je, že ten tvůrce je úplně ve volném prostoru, nemá žádný text, se kterým by mohl pracovat. Hodně se to blíží k případům, kdy divadelníci pracují úplně nezávisle na nějakém dramatickém textu. Choreograf musí všechno vytvořit ze sebe a je to otázka jeho talentu a schopnosti do toho ty amatérské tanečníky vpravit, aby to bylo pro diváky působivé.
Vy sama se zabýváte nejrůznějšími druhy tance, ale spíše jsem nabyla dojmu, že vás hodně baví historické tance, hloubání v minulosti. Nebo je to jinak, baví vás stejně klasický i moderní tanec?
Já asi nevím, jestli je to napůl. Jedna moje teze, kterou se sama řídím, je: aby byl člověk schopen nějakých směrodatných a smysluplných závěrů o tanci, je třeba ho vidět v jeho globální podobě. Takže jednou z věcí, které se hodně věnuji, je tanec, který se právě nepředvádí. Nejsem úplně specialistka na to, čemu se u nás říká historické tance. Zabývám se ráda starými společenskými tanci a jejich vývojem, což je například můj oblíbený valčík. Ale mám dlouholetý zájem o současnost nebo nedávnou minulost. Protože ten druhý klíč, který používám, je inspirovaný sociologií. Zajímá mě, jak tanec existuje ve společenském prostoru. Jak se vytváří komunikace tancem jako společenským jednáním, a to se dá dělat jak na těch starých, tak nových tancích. Pravda je, že tím základem, s nímž jsem začínala, byla ve skutečnosti moderna.
Jak vnímáte tanec v exteriérech, open-air prostorech? To je dnes čím dál tím populárnější, i když víme, že to vlastně není nic nového…
Vlastně jste na to zároveň odpověděla. Je to věc, se kterou se zřejmě celá tisíciletí pracuje. Ale je zajímavé, jak si ty taneční kultury, které jsou spojeny s tím, že se to děje venku, umí vytvářet různé divadelní efekty. Kdysi jsem viděla nějaký dokument o tancích australských aboridžinců, kteří kvůli příšernému horku přes den dělají festival v noci a dokážou si geniálně hrát s efektem ohně, zpoza kterého se vynořují z neviditelna do viditelna. A je to nakonec efekt divadelní, i když nemají ani scénu, ani elektrické světlo. Dokážou si vytvořit tu atmosféru čistě z přírodních prostředků.
Vzpomínáte, co pro vás bylo inspirací, abyste se začala věnovat tanci? Jaké jsou vaše první vzpomínky na tanec, který jste sama provozovala nebo viděla?
Já se přiznám, že úplně nevím. Ale vím, že už v první třídě jsem začala chodit do rytmiky. A pak takový moment, kdy jsem se tou cestou vydala, nastal s jednou kamarádkou, která se taky zajímala o tanec. Tak nějak jsme se vzájemně podněcovaly, chodily jsme do tanečního kroužku. Vlastně jsem se k tomu dostala přes amatérský svět. Prošla jsem lidovou školou umění, Choreou Bohemicou. A pak jsme šla dál a dál. Protože jsem z rodiny muzikologů, i můj bratr je muzikolog, brzo – už na gymplu – jsem zjistila, že mě zajímá teorie. Že mě sice baví to tančení, ale ještě víc mě zajímá jiný pohled na věc.
Tak jsme se dostali k taneční vědě, kterou jste vystudovala na HAMU, a dnes o ní učíte studenty. Je dost zájemců o tento obor?
Řekla bych, že je zájemců dost na to, kolik jich může ten obor využít. Ty počty studentů nejsou velké. Jsou tam takové sinusoidy z různých důvodů. Ale zároveň musím říci, že studenti, kteří prošli mýma rukama, nějakým způsobem ten obor z větší části dělají, i když někteří se dali úplně jinou cestou. Nicméně docela uspokojivé procento lidí si našlo místo, kde mohou pro to taneční poznání nějak smysluplně konat. Samozřejmě je to pořád spojeno se společenskou situací. Protože místo toho, abychom měli grantovou komisi pro tanec, byl tanec celá desetiletí strčený pod divadlo. Sem tam máme nějaké instituce věnované divadlu či hudbě, ale nemáme rovnocenné instituce, které by se věnovaly tanci. Nemáme taneční oddělení Národního muzea, jen divadelní a hudební.
Kdybyste měla nalákat zájemce o teorii tance, co by měli znát, než se přihlásí na taneční vědu?
Měli by znát tanec. Není samozřejmě potřeba, aby ten člověk byl nějaký sólista, ale čím větší praktickou zkušenost má s různými podobami tance, tím líp pro něj. Protože už tak je těžké o tanci mluvit, když je neverbální. A pokud člověk nemá tu fyzickou zkušenost, tak ho to limituje, nejenom jako recenzenta. Jde o způsob myšlení a posuzování tance. Takže je potřeba co největší otevřenost, že vyzkouším na svém vlastním těle všechny možné kódy, které se v tanci používají. To je myslím důležitý předpoklad. Samozřejmě určité intelektuální schopnosti jsou rovněž důležité, ale tohle je dle mého nejpodstatnější. Pomáhá také, když máte nějakou diváckou zkušenost a aspoň základní historické znalosti. Ale bývá časté, že lidé, kteří sami tančí, jsou uspokojeni tím adrenalinem natolik, že nemají potřebu dívat se na jiné. Ta touha se dívat pro mnohé není tak velká, protože v tanci je vlastně dost složité dobrat se určitého požitku z dívání.
A co je pro vás na oboru lákavé?
Vidím dvě taková lákadla. Jednak to, že je nás málo, i na světě, takže má člověk poměrně velký prostor, kde si může najít svou vlastní niku. Pořád je těch málo prozkoumaných nebo neprozkoumaných fenoménů v tanci tolik, že si moc nelezeme do zelí. To je, myslím, optimistická informace. Kdybych chtěla vymyslet něco vážnějšího, celou dobu mi připadá zajímavé, proč tanec v těch komplexnějších společnostech získal jakousi divnou, podezřelou pozici. Není to jenom věc naší západní kultury, nějaká ambivalence. Což je hodně zajímavé téma, které říká něco o nás lidech a možná o tom, jak se vyrovnáváme s tím, že jsme nejen kulturní, ale i biologičtí tvorové. A ten tanec nás jakoby strhává z toho piedestalu lidství – což ovšem já nepokládám za pravdivé, ale zřejmě to tak v různých kulturách vnímáme. To je opravdu zajímavá věc, kterou bychom mohli dále zkoumat a dozvědět se tak o sobě více.
autorka: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal
SOPROVÁ, Jana. V tanci je dost složité dobrat se požitku z dívání. Rozhovor s odbornicí na tanec Dorotou Gremlicovou. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/v-tanci-je-dost-slozite-dobrat-se-pozitku-z-divani [cit. 2025-08-08]
Setkáváme se na Jiráskově Hronově, kde jste měla možnost viděl poměrně velkou dávku amatérského tance. Je asi těžké ten zážitek shrnovat, ale řekněte – co vás potěšilo?
Já ty choreografie zčásti znám, protože jsem se účastnila některých tanečních přehlídek. Takže mě spíš zajímalo, jak to tady bude působit na lidi, kteří jsou z jiného světa. Jak jsem četla reflexi ve Zpravodaji, byla jsem potěšena, že v mnoha směrech to působilo tak, jak jsem si myslela, že by to mohlo působit. To mi připadá fajn, když se potká ten pohled z různých stran. Část tanců jsem neznala, to jsou ty, které ještě neprošly celostátní přehlídkou. My řešíme pořád dokola, že to zobrazuje amatérský tanec v dobrém i méně dobrém světle, ale jsem ráda, že tady byly věci, ve kterých byl ten tanec opravdu podstatou. Protože mnozí, když se postaví na jeviště, se až příliš soustředí na to, o čem to bude. A já vždycky říkám, že tanec je o ničem, že je o čase a prostoru, ve kterém se děje. A pokud je dostatečně zajímavý, tak už se potom neptáme, o čem to je. Tady jsem ke svému potěšení viděla v některých věcech, že ti amatéři si opravdu se samotným pohybem rozumějí.
Já mám jako člověk zaměřený na činohru opačný problém. Hledám v tanci příběh, abych tomu porozuměla, protože pokud jde o technickou stránku, na tu musí být člověk odborník. Takže můžu jen obdivovat šikovnost tanečníků, ale těžko se mi o tom kriticky mluví.
Já si myslím, že to je něco, o čem je v případě tance třeba mluvit. Abychom si vyjasnili, že velká část tance, který se předvádí, má blízko k instrumentální hudbě. Má stejně abstraktní povahu jako Mahlerova symfonie, kde se taky neptáme, co se děje. A to, co říkáte, je odrazem situace, že přece jen ten tanec stále zůstává trochu někde ve stínu. Ale když si publikum zvykne, že tím obsahem může být i pohyb sám, bude to pro tanec výhodné a snad se tak konečně dobereme nějakého vzájemnějšího porozumění.
Vraťme se k hronovskému Dni tance. Jak jste byla spokojena s výběrem hudby k jednotlivým kouskům?
To je zase jedna ze zásadních otázek, propojení hudby a pohybu, což je samozřejmě v našem případě alfa a omega. Myslím, že u lidových souborů je to jednodušší, ale u scénického tance je to jakýsi souboj mezi ideou tvůrce, interprety a jejich preferencemi a předpoklady, co publikum bude ochotno přijmout. A je třeba říci, že ty volby nejsou vždycky šťastné. Na některých choreografiích je patrné, že hudba nekomunikuje s tím, co se děje na scéně. Ale to je věčný problém. Kdyby měli k dispozici nějaké muzikanty, se kterými by tvořili a s nimiž by byli na stejné lodi, třeba by to bylo jednodušší. Jakmile se volí hudba už hotová, navíc reprodukovaná, tak ta možnost vzájemné komunikace a naladění tam není. Musím se buď trefit do té muziky, správně si ji vybrat, nebo hrozí, že to nebude fungovat. Protože jsou to dvě entity z různých světů.
Když srovnávám amatérské divadlo nejrůznějšího druhu a amatérský tanec, je tam bezpochyby velký rozdíl v přípravě. Zatímco divadlo se dá dělat po fázích, třeba nějakou dobu zkoušení vynechat a pak to dohonit intenzivním soustředěním, v tanci je třeba se tomu věnovat průběžně. Je to tedy do značné míry dril, aby byli lidé pohybově disponovaní a takzvaně měli natrénováno.
Já myslím, že tady se nabízí analogie s hudbou. Jedním z důležitých aspektů je ovládnout nástroj, kterým se pak pokoušíme komunikovat. A to skutečně vyžaduje, aby se tělo uspořádalo a podřídilo nějakému kánonu. To je něco, co musí být soustavné. A je i nutno mít k tomu nějakou dispozici. V amatérském světě nebudu mluvit o nějakých extrémních dispozicích, ale spíš o dispozicích, které jsou nejdůležitější, jako je koordinace, smysl pro rytmus a pro prostor. Další otázka je, že ten tvůrce je úplně ve volném prostoru, nemá žádný text, se kterým by mohl pracovat. Hodně se to blíží k případům, kdy divadelníci pracují úplně nezávisle na nějakém dramatickém textu. Choreograf musí všechno vytvořit ze sebe a je to otázka jeho talentu a schopnosti do toho ty amatérské tanečníky vpravit, aby to bylo pro diváky působivé.
Vy sama se zabýváte nejrůznějšími druhy tance, ale spíše jsem nabyla dojmu, že vás hodně baví historické tance, hloubání v minulosti. Nebo je to jinak, baví vás stejně klasický i moderní tanec?
Já asi nevím, jestli je to napůl. Jedna moje teze, kterou se sama řídím, je: aby byl člověk schopen nějakých směrodatných a smysluplných závěrů o tanci, je třeba ho vidět v jeho globální podobě. Takže jednou z věcí, které se hodně věnuji, je tanec, který se právě nepředvádí. Nejsem úplně specialistka na to, čemu se u nás říká historické tance. Zabývám se ráda starými společenskými tanci a jejich vývojem, což je například můj oblíbený valčík. Ale mám dlouholetý zájem o současnost nebo nedávnou minulost. Protože ten druhý klíč, který používám, je inspirovaný sociologií. Zajímá mě, jak tanec existuje ve společenském prostoru. Jak se vytváří komunikace tancem jako společenským jednáním, a to se dá dělat jak na těch starých, tak nových tancích. Pravda je, že tím základem, s nímž jsem začínala, byla ve skutečnosti moderna.
Jak vnímáte tanec v exteriérech, open-air prostorech? To je dnes čím dál tím populárnější, i když víme, že to vlastně není nic nového…
Vlastně jste na to zároveň odpověděla. Je to věc, se kterou se zřejmě celá tisíciletí pracuje. Ale je zajímavé, jak si ty taneční kultury, které jsou spojeny s tím, že se to děje venku, umí vytvářet různé divadelní efekty. Kdysi jsem viděla nějaký dokument o tancích australských aboridžinců, kteří kvůli příšernému horku přes den dělají festival v noci a dokážou si geniálně hrát s efektem ohně, zpoza kterého se vynořují z neviditelna do viditelna. A je to nakonec efekt divadelní, i když nemají ani scénu, ani elektrické světlo. Dokážou si vytvořit tu atmosféru čistě z přírodních prostředků.
Vzpomínáte, co pro vás bylo inspirací, abyste se začala věnovat tanci? Jaké jsou vaše první vzpomínky na tanec, který jste sama provozovala nebo viděla?
Já se přiznám, že úplně nevím. Ale vím, že už v první třídě jsem začala chodit do rytmiky. A pak takový moment, kdy jsem se tou cestou vydala, nastal s jednou kamarádkou, která se taky zajímala o tanec. Tak nějak jsme se vzájemně podněcovaly, chodily jsme do tanečního kroužku. Vlastně jsem se k tomu dostala přes amatérský svět. Prošla jsem lidovou školou umění, Choreou Bohemicou. A pak jsme šla dál a dál. Protože jsem z rodiny muzikologů, i můj bratr je muzikolog, brzo – už na gymplu – jsem zjistila, že mě zajímá teorie. Že mě sice baví to tančení, ale ještě víc mě zajímá jiný pohled na věc.
Tak jsme se dostali k taneční vědě, kterou jste vystudovala na HAMU, a dnes o ní učíte studenty. Je dost zájemců o tento obor?
Řekla bych, že je zájemců dost na to, kolik jich může ten obor využít. Ty počty studentů nejsou velké. Jsou tam takové sinusoidy z různých důvodů. Ale zároveň musím říci, že studenti, kteří prošli mýma rukama, nějakým způsobem ten obor z větší části dělají, i když někteří se dali úplně jinou cestou. Nicméně docela uspokojivé procento lidí si našlo místo, kde mohou pro to taneční poznání nějak smysluplně konat. Samozřejmě je to pořád spojeno se společenskou situací. Protože místo toho, abychom měli grantovou komisi pro tanec, byl tanec celá desetiletí strčený pod divadlo. Sem tam máme nějaké instituce věnované divadlu či hudbě, ale nemáme rovnocenné instituce, které by se věnovaly tanci. Nemáme taneční oddělení Národního muzea, jen divadelní a hudební.
Kdybyste měla nalákat zájemce o teorii tance, co by měli znát, než se přihlásí na taneční vědu?
Měli by znát tanec. Není samozřejmě potřeba, aby ten člověk byl nějaký sólista, ale čím větší praktickou zkušenost má s různými podobami tance, tím líp pro něj. Protože už tak je těžké o tanci mluvit, když je neverbální. A pokud člověk nemá tu fyzickou zkušenost, tak ho to limituje, nejenom jako recenzenta. Jde o způsob myšlení a posuzování tance. Takže je potřeba co největší otevřenost, že vyzkouším na svém vlastním těle všechny možné kódy, které se v tanci používají. To je myslím důležitý předpoklad. Samozřejmě určité intelektuální schopnosti jsou rovněž důležité, ale tohle je dle mého nejpodstatnější. Pomáhá také, když máte nějakou diváckou zkušenost a aspoň základní historické znalosti. Ale bývá časté, že lidé, kteří sami tančí, jsou uspokojeni tím adrenalinem natolik, že nemají potřebu dívat se na jiné. Ta touha se dívat pro mnohé není tak velká, protože v tanci je vlastně dost složité dobrat se určitého požitku z dívání.
A co je pro vás na oboru lákavé?
Vidím dvě taková lákadla. Jednak to, že je nás málo, i na světě, takže má člověk poměrně velký prostor, kde si může najít svou vlastní niku. Pořád je těch málo prozkoumaných nebo neprozkoumaných fenoménů v tanci tolik, že si moc nelezeme do zelí. To je, myslím, optimistická informace. Kdybych chtěla vymyslet něco vážnějšího, celou dobu mi připadá zajímavé, proč tanec v těch komplexnějších společnostech získal jakousi divnou, podezřelou pozici. Není to jenom věc naší západní kultury, nějaká ambivalence. Což je hodně zajímavé téma, které říká něco o nás lidech a možná o tom, jak se vyrovnáváme s tím, že jsme nejen kulturní, ale i biologičtí tvorové. A ten tanec nás jakoby strhává z toho piedestalu lidství – což ovšem já nepokládám za pravdivé, ale zřejmě to tak v různých kulturách vnímáme. To je opravdu zajímavá věc, kterou bychom mohli dále zkoumat a dozvědět se tak o sobě více.
autorka: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal
SOPROVÁ, Jana. V tanci je dost složité dobrat se požitku z dívání. Rozhovor s odbornicí na tanec Dorotou Gremlicovou. Online. Web Jiráskův Hronov 7. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/v-tanci-je-dost-slozite-dobrat-se-pozitku-z-divani [cit. 2025-08-08]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.