NĚMEC, Ctibor; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Desatero imerzivního divadla dle Ctibora Němce. Online. Divadelník.cz 13. 8. 2025
Tématem v pořadí patnáctého desatera je imerzivní divadlo pohledem Ctibora Němce. V rubrice DESATER pro vás oslovujeme osobnosti, které mohou, z pozice své odbornosti, sestavit deset bodů – pravidel k rozličným aspektům divadla. Jejich rady zaměřené zcela prakticky, vám, jak doufáme, poslouží jako inspirační zdroje.
Co je to imerzivní divadlo?
Imerzivní divadlo (z latinského immersio neboli ponoření) je forma divadelního zážitku, která usiluje o maximální vtáhnutí diváka do fikčního světa inscenace. Na rozdíl od „tradičního“ divadla, kde divák zůstává v bezpečné vzdálenosti za čtvrtou stěnou, je v imerzivním divadle často fyzicky přítomen v ději. Může volně procházet prostorem, může volit, co a koho bude sledovat, někdy i s postavami může přímo interagovat. Každý divák si tak tvoří svou vlastní vnitřní dramaturgii. Jedinečný průběh a výklad příběhu, který zažívá.
1 – Rozhodně nestihneš všechno
Vpravo se křičí, vlevo projel někdo na kole a přímo před tebou se hádá manželský pár. Co teď? Kam dřív? FOMO jak vyšitý.
(Fear of Missing Out – strach, že o něco přijdu; nepříjemný pocit, že ostatní zažívají něco zajímavého nebo důležitého, zatímco já ne)
V imerzivním divadle je normální, že některé dějové linky propásneš. A to je v pořádku. Pokud nepřijdeš víckrát, některé části ti zůstanou skryté. Kouzlo je právě v tom, že si vybíráš, co zažiješ. Můžeš se držet jedné postavy a sledovat čistě její příběh, nebo přeskakovat mezi scénami a skládat si vlastní mozaiku. Mozaika nikdy nebude úplná, ale právě v tom je síla zážitku.
Imerzivní představení se nesnaží sdělit celý děj na zlatém podnose. Nechává tě objevovat. Fragmentárnost a neúplnost tu nejsou chybou, ale stávají se principem. A právě nemožnost zažít všechno, nemožnost opakovat stejný zážitek dvakrát, dává imerzi její autenticitu. Neexistuje jedna správná verze, jak si dílo projít. Jen ta tvoje.
Ostatně, ani klasické činoherní představení není nikdy úplně stejné. V imerzi to platí dvojnásob. A co je lepší než pak sednout s ostatními na pivo a porovnat, kdo co viděl a jak si to celé skládá dohromady? Mlhu příběhu je zajímavé odkrývat společně. A někdy až zpětně pochopit, co se to vlastně vidělo.
2 – Když imerze začne žít vlastním životem
Zkoušíš první imerzivní inscenaci. Víc scén, víc míst, víc herců. Na papíře to funguje, ale v reálu… herec improvizuje déle, divák zdrží postavu, někdo se zamotá do kostýmu… a celé to začne vrzat. Někde je po scéně moc brzo, jinde se to zbytečně natahuje, postava s důležitou rekvizitou je bůhvíkde a vrah čeká, až mu přinesou zbraň.
Tady je klíčová flexibilní dramaturgie. Herci musí znát plán B, C i Z. Vědět, co říct, když se něco nestihne. Umět posunout děj, zrychlit, zpomalit, zachránit situaci. A hlavně být v neustálém kontaktu. Proto zde nastupují signály, které drží celé představení pohromadě.
3 – Řídicí signály: aby děj držel časovou osu
V imerzi neexistuje jednotný takt. Události se mohou pokaždé různě rychle posouvat. Aby tedy někdo nezačal například mluvit o vraždě, která se ještě nestala, zavádějí se tzv. řídicí signály neboli domluvené impulzy, které určují, že je čas se posunout v ději dál.
Tyto signály jsou součástí struktury a objevují se pokaždé stejně. Můžou být:
• světelné (např. rozsvícení viditelného objektu),
• zvukové (cinknutí, rádio, zvonek),
• fyzické (někdo projde, položí předmět),
• herecké (krátká replika, gesto, tón hlasu).
Fungují jako tichá domluva. Umožňují synchronizaci napříč prostorem bez nutnosti „režiséra ve sluchátku“. Všichni herci najednou vědí, že se posouváme z bloku 1 do bloku 2.
4 – Adaptační signály: když se něco pokazí
Kromě těchto předem domluvených signálů existuje ještě druhá vrstva a to signály adaptační. Herci je používají v reálném čase, když se něco zadrhne: divák zablokuje přístup, scéna se protáhne, někdo se zpozdí.
Někdy stačí pohled. Jindy drobná improvizace, změna tempa, přesměrování pozornosti. „Zdrž to.“ „Zrychli.“ „Zabij ho teď. Klidně stoličkou, protože pistole se zdržela.“
Je to jako živý dispečink. A právě tahle schopnost improvizace a spolupráce dělá rozdíl mezi představením, které se rozpadne a tím, které působí, jako by všechno šlo podle plánu.
5 – Scénografie jako tichý vypravěč
V imerzivním divadle scénografie není kulisa. Je to svět, který divák obývá. Pomáhá uvěřitelnosti, prohlubuje zážitek a často sama vypráví.
Místo jedné dominantní scény vzniká celé prostředí. Každý detail má význam. Deník na stole, šuplík plný léků, poznámky na lednici. Divák zkoumá, čte, skládá si příběh z fragmentů.
Scénograf má ale i větší zodpovědnost. Když se diváci pohybují volně, hraje každý kout, každý předmět. Scénografie není rám, ale je to děj.
6 – Herectví v imerzi: méně je více
Když je divák blízko, platí jiná pravidla. Drobné gesto, pohled, zašeptaná replika často stačí. Okázalost může působit falešně. Divák je příliš blízko na přehnanou stylizaci, pokud to neodpovídá poetice inscenace.
Některé inscenace ale stylizaci vyžadují. Klíčové je vědět, co v daném světě působí pravdivě a držet se toho.
7 – Herec jako bdělý spoluhráč
Herec v imerzi není jen interpret, ale i správce struktury. Sleduje, kde se děj nachází, jak se hýbou diváci, kdy přidat nebo ubrat. Posílá signály kolegům i publiku. Je spínač i pojistka.
Jde o soustředěné herectví. Každý herec je zároveň postava, spoluhráč, koordinátor i rytmizátor.
8 – Samostatnost, improvizace a konzistence
Herec je částečně sám sobě režisérem. Neplánované situace přicházejí běžně. Divák položí nečekanou otázku, vstoupí do scény, zůstane stát uprostřed. Herec musí zareagovat, ale zůstat v roli. Situace je narežírovaná na schodišti, ale právě tam se nahrnula skupina diváků. Nevadí. Herec ji odehraje ve vedlejší místnosti, nebo publikum v roli nenápadně posune jinam. Rozhodovat se ale musí rychle. A hlavně uvěřitelně. Nestačí umět text. Je potřeba znát psychologii a motivaci postavy. A hlavně být konzistentní. Postava, která se bojí lidí, nemůže za chvíli družně vtipkovat. Navíc jazyk hry občas jde proti přirozenému jazyku, ve kterém je herec zvyklý improvizovat. Pozor na to. Publikum si rozporu všimne a důvěra se rozpadne.
9 – Jak sdílet děj, aniž by to byla přednáška
Divák nemůže být všude. Ale měl by mít šanci pochopit, co se děje. Důležité informace se proto opakují. Opakují se však nenápadně a přirozeně. Ne formou výkladu, ale skrze konflikt, repliku, gesto.
Např. místo výkřiku „Kousnul mě!“ je lepší říct:
„Chládek si myslí, že je krokodýl. Pokousal mě. Máme obchod tam nahoře a on se v něm zbláznil…“
Divák ví: co se stalo, kde a s kým. Může se tedy rozhodnout. Budu sledovat dějovou linku pokousaného nebo půjdu za tím zmiňovaným Chládkem?
10 – Hranice zodpovědnosti: divák, herec a bezpečný prostor
V imerzivním prostoru se může stát cokoli a právě proto je nutné vědět, kam až lze zajít.
Imerzivní divadlo balancuje na hraně mezi strukturou a chaosem. Každá interakce s divákem v sobě nese možnost překvapení, ale i nejistoty. A čím silnější má být zážitek, tím jasněji musí být vymezen jeho rámec a pravidla.
Co když narazíme na hranici? U diváka, ale i u herce.
Herec nese zodpovědnost za průběh situace, ale zároveň může být sám dost zranitelný. Někdy se divák snaží být až příliš středem pozornosti, jindy přichází rozrušený, nebo rovnou opilý. Proto je klíčové, aby herec znal své limity a měl oporu v týmu.
Součástí přípravy inscenace by mělo být promýšlení krizových scénářů. Co se může stát? A kdo zasáhne, když je třeba? Ideálně neviditelně, bez narušení zážitku ostatních diváků. K tomu slouží tzv. záchranná síť – produkční, technická i lidská – která je nenápadně přítomná a připravená reagovat.
Imerzivní svět může být otevřený, ale neměl by být bezbřehý. I iluze má své hranice. A čím lépe je známe, tím svobodněji a s větší jistotou se v nich můžeme pohybovat… jako tvůrci i jako diváci.
Kdo je Ctibor Němec?
Ctibor Němec (*2000) je divadelní režisér, který se ve své tvorbě pohybuje napříč interpretačním, autorským i imerzivním divadlem. Je čerstvým absolventem oboru režie na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě. Zajímá ho budování světů, experimentování s formou a obsahem a hledání netradičních způsobů, jak oslovit diváka. Ve své práci klade důraz na intuici, otevřený dialog a smysl pro absurdní humor.
Ve volném čase vypráví příběhy ve hrách na hrdiny, hraje na kytaru (hlavně punk), sbírá kartičky Magic: The Gathering a toulá se lesem se svým psem.
Desatera na portálu Divadelník.cz přibývají postupně (byť nepravidelně). K některým tématům se nejspíše budeme vracet i vícekrát. To proto, abychom vám nabídli vícero úhlů pohledu různých odborníků na jednotlivé aspekty divadelní tvorby.
NĚMEC, Ctibor; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Desatero imerzivního divadla dle Ctibora Němce. Online. Divadelník.cz 13. 8. 2025. Dostupné z: https://divadelnik.cz/desatero-imerzivniho-divadla-dle-ctibora-nemce/ [cit. 2025-08-15]
Co je to imerzivní divadlo?
Imerzivní divadlo (z latinského immersio neboli ponoření) je forma divadelního zážitku, která usiluje o maximální vtáhnutí diváka do fikčního světa inscenace. Na rozdíl od „tradičního“ divadla, kde divák zůstává v bezpečné vzdálenosti za čtvrtou stěnou, je v imerzivním divadle často fyzicky přítomen v ději. Může volně procházet prostorem, může volit, co a koho bude sledovat, někdy i s postavami může přímo interagovat. Každý divák si tak tvoří svou vlastní vnitřní dramaturgii. Jedinečný průběh a výklad příběhu, který zažívá.
1 – Rozhodně nestihneš všechno
Vpravo se křičí, vlevo projel někdo na kole a přímo před tebou se hádá manželský pár. Co teď? Kam dřív? FOMO jak vyšitý.
(Fear of Missing Out – strach, že o něco přijdu; nepříjemný pocit, že ostatní zažívají něco zajímavého nebo důležitého, zatímco já ne)
V imerzivním divadle je normální, že některé dějové linky propásneš. A to je v pořádku. Pokud nepřijdeš víckrát, některé části ti zůstanou skryté. Kouzlo je právě v tom, že si vybíráš, co zažiješ. Můžeš se držet jedné postavy a sledovat čistě její příběh, nebo přeskakovat mezi scénami a skládat si vlastní mozaiku. Mozaika nikdy nebude úplná, ale právě v tom je síla zážitku.
Imerzivní představení se nesnaží sdělit celý děj na zlatém podnose. Nechává tě objevovat. Fragmentárnost a neúplnost tu nejsou chybou, ale stávají se principem. A právě nemožnost zažít všechno, nemožnost opakovat stejný zážitek dvakrát, dává imerzi její autenticitu. Neexistuje jedna správná verze, jak si dílo projít. Jen ta tvoje.
Ostatně, ani klasické činoherní představení není nikdy úplně stejné. V imerzi to platí dvojnásob. A co je lepší než pak sednout s ostatními na pivo a porovnat, kdo co viděl a jak si to celé skládá dohromady? Mlhu příběhu je zajímavé odkrývat společně. A někdy až zpětně pochopit, co se to vlastně vidělo.
2 – Když imerze začne žít vlastním životem
Zkoušíš první imerzivní inscenaci. Víc scén, víc míst, víc herců. Na papíře to funguje, ale v reálu… herec improvizuje déle, divák zdrží postavu, někdo se zamotá do kostýmu… a celé to začne vrzat. Někde je po scéně moc brzo, jinde se to zbytečně natahuje, postava s důležitou rekvizitou je bůhvíkde a vrah čeká, až mu přinesou zbraň.
Tady je klíčová flexibilní dramaturgie. Herci musí znát plán B, C i Z. Vědět, co říct, když se něco nestihne. Umět posunout děj, zrychlit, zpomalit, zachránit situaci. A hlavně být v neustálém kontaktu. Proto zde nastupují signály, které drží celé představení pohromadě.
3 – Řídicí signály: aby děj držel časovou osu
V imerzi neexistuje jednotný takt. Události se mohou pokaždé různě rychle posouvat. Aby tedy někdo nezačal například mluvit o vraždě, která se ještě nestala, zavádějí se tzv. řídicí signály neboli domluvené impulzy, které určují, že je čas se posunout v ději dál.
Tyto signály jsou součástí struktury a objevují se pokaždé stejně. Můžou být:
• světelné (např. rozsvícení viditelného objektu),
• zvukové (cinknutí, rádio, zvonek),
• fyzické (někdo projde, položí předmět),
• herecké (krátká replika, gesto, tón hlasu).
Fungují jako tichá domluva. Umožňují synchronizaci napříč prostorem bez nutnosti „režiséra ve sluchátku“. Všichni herci najednou vědí, že se posouváme z bloku 1 do bloku 2.
4 – Adaptační signály: když se něco pokazí
Kromě těchto předem domluvených signálů existuje ještě druhá vrstva a to signály adaptační. Herci je používají v reálném čase, když se něco zadrhne: divák zablokuje přístup, scéna se protáhne, někdo se zpozdí.
Někdy stačí pohled. Jindy drobná improvizace, změna tempa, přesměrování pozornosti. „Zdrž to.“ „Zrychli.“ „Zabij ho teď. Klidně stoličkou, protože pistole se zdržela.“
Je to jako živý dispečink. A právě tahle schopnost improvizace a spolupráce dělá rozdíl mezi představením, které se rozpadne a tím, které působí, jako by všechno šlo podle plánu.
5 – Scénografie jako tichý vypravěč
V imerzivním divadle scénografie není kulisa. Je to svět, který divák obývá. Pomáhá uvěřitelnosti, prohlubuje zážitek a často sama vypráví.
Místo jedné dominantní scény vzniká celé prostředí. Každý detail má význam. Deník na stole, šuplík plný léků, poznámky na lednici. Divák zkoumá, čte, skládá si příběh z fragmentů.
Scénograf má ale i větší zodpovědnost. Když se diváci pohybují volně, hraje každý kout, každý předmět. Scénografie není rám, ale je to děj.
6 – Herectví v imerzi: méně je více
Když je divák blízko, platí jiná pravidla. Drobné gesto, pohled, zašeptaná replika často stačí. Okázalost může působit falešně. Divák je příliš blízko na přehnanou stylizaci, pokud to neodpovídá poetice inscenace.
Některé inscenace ale stylizaci vyžadují. Klíčové je vědět, co v daném světě působí pravdivě a držet se toho.
7 – Herec jako bdělý spoluhráč
Herec v imerzi není jen interpret, ale i správce struktury. Sleduje, kde se děj nachází, jak se hýbou diváci, kdy přidat nebo ubrat. Posílá signály kolegům i publiku. Je spínač i pojistka.
Jde o soustředěné herectví. Každý herec je zároveň postava, spoluhráč, koordinátor i rytmizátor.
8 – Samostatnost, improvizace a konzistence
Herec je částečně sám sobě režisérem. Neplánované situace přicházejí běžně. Divák položí nečekanou otázku, vstoupí do scény, zůstane stát uprostřed. Herec musí zareagovat, ale zůstat v roli. Situace je narežírovaná na schodišti, ale právě tam se nahrnula skupina diváků. Nevadí. Herec ji odehraje ve vedlejší místnosti, nebo publikum v roli nenápadně posune jinam. Rozhodovat se ale musí rychle. A hlavně uvěřitelně. Nestačí umět text. Je potřeba znát psychologii a motivaci postavy. A hlavně být konzistentní. Postava, která se bojí lidí, nemůže za chvíli družně vtipkovat. Navíc jazyk hry občas jde proti přirozenému jazyku, ve kterém je herec zvyklý improvizovat. Pozor na to. Publikum si rozporu všimne a důvěra se rozpadne.
9 – Jak sdílet děj, aniž by to byla přednáška
Divák nemůže být všude. Ale měl by mít šanci pochopit, co se děje. Důležité informace se proto opakují. Opakují se však nenápadně a přirozeně. Ne formou výkladu, ale skrze konflikt, repliku, gesto.
Např. místo výkřiku „Kousnul mě!“ je lepší říct:
„Chládek si myslí, že je krokodýl. Pokousal mě. Máme obchod tam nahoře a on se v něm zbláznil…“
Divák ví: co se stalo, kde a s kým. Může se tedy rozhodnout. Budu sledovat dějovou linku pokousaného nebo půjdu za tím zmiňovaným Chládkem?
10 – Hranice zodpovědnosti: divák, herec a bezpečný prostor
V imerzivním prostoru se může stát cokoli a právě proto je nutné vědět, kam až lze zajít.
Imerzivní divadlo balancuje na hraně mezi strukturou a chaosem. Každá interakce s divákem v sobě nese možnost překvapení, ale i nejistoty. A čím silnější má být zážitek, tím jasněji musí být vymezen jeho rámec a pravidla.
Co když narazíme na hranici? U diváka, ale i u herce.
Herec nese zodpovědnost za průběh situace, ale zároveň může být sám dost zranitelný. Někdy se divák snaží být až příliš středem pozornosti, jindy přichází rozrušený, nebo rovnou opilý. Proto je klíčové, aby herec znal své limity a měl oporu v týmu.
Součástí přípravy inscenace by mělo být promýšlení krizových scénářů. Co se může stát? A kdo zasáhne, když je třeba? Ideálně neviditelně, bez narušení zážitku ostatních diváků. K tomu slouží tzv. záchranná síť – produkční, technická i lidská – která je nenápadně přítomná a připravená reagovat.
Imerzivní svět může být otevřený, ale neměl by být bezbřehý. I iluze má své hranice. A čím lépe je známe, tím svobodněji a s větší jistotou se v nich můžeme pohybovat… jako tvůrci i jako diváci.
Kdo je Ctibor Němec?
Ctibor Němec (*2000) je divadelní režisér, který se ve své tvorbě pohybuje napříč interpretačním, autorským i imerzivním divadlem. Je čerstvým absolventem oboru režie na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě. Zajímá ho budování světů, experimentování s formou a obsahem a hledání netradičních způsobů, jak oslovit diváka. Ve své práci klade důraz na intuici, otevřený dialog a smysl pro absurdní humor.
Ve volném čase vypráví příběhy ve hrách na hrdiny, hraje na kytaru (hlavně punk), sbírá kartičky Magic: The Gathering a toulá se lesem se svým psem.
Desatera na portálu Divadelník.cz přibývají postupně (byť nepravidelně). K některým tématům se nejspíše budeme vracet i vícekrát. To proto, abychom vám nabídli vícero úhlů pohledu různých odborníků na jednotlivé aspekty divadelní tvorby.
NĚMEC, Ctibor; MELÍŠKOVÁ, Vendula. Desatero imerzivního divadla dle Ctibora Němce. Online. Divadelník.cz 13. 8. 2025. Dostupné z: https://divadelnik.cz/desatero-imerzivniho-divadla-dle-ctibora-nemce/ [cit. 2025-08-15]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.