TUREK, Pavel. Pěvecký sbor je oknem do světa, cestovní kanceláří, školou života i sociální sítí. Respekt 19. 3. 2026
Mluví o tom s obrovským zaujetím jako o společném dýchání. O společném obejmutí hudbou. „Když stojíte v poslední řadě, držíte svým zpěvem celý sbor před sebou, a naopak v první řadě cítíte, jak to do vás všichni valí a hudba vámi prostupuje. Doslova vás to prochvívá,“ popisuje Martin Rudovský s velkými emocemi, jaké to je, být součástí pěveckého sboru a zažívat intenzivní fyzický pocit ponoření do kolektivního zpěvu.
„Musíte mít společné nádechy a výdechy nebo takzvaný střídavý dech, během něhož se dech přelívá sborem, aby nedošlo k přerušení. Cítíte absolutní soudržnost. Pěvecký sbor je ukázkový příklad týmové práce, v níž je nutné potlačit všechna ega. Minulý režim to slovo zničil, ale člověk tu toho druhého skutečně vnímá jako soudruha. Opírá se o něj, respektuje ho, splývá s ním, protože dobrý sbor je ten, z nějž nikdo nevybočuje. Každý se trochu potlačuje ve prospěch společného úspěchu,“ líčí Rudovský se zápalem extatické zážitky, které překračují hudbu.
Současný dramaturg Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v prostředí pěveckých sborů bez přehánění vyrostl. Dnes pomáhá iniciovat společné zpívání v dětských domovech po celém Česku a vyzdvihuje především jejich terapeutické účinky, jež zažil na vlastní kůži. Do svého prvního sboru – vyhlášených Pueri gaudentes – nastoupil už na pražské ZUŠ Šimáčkova a od té doby se mu sbory staly oknem do světa, cestovní kanceláří, školou života i sociální sítí; místem, kde poznal téměř všechny lidi, na které se může v nouzi obrátit – od lékařů po instalatéry. A není v tom sám.
Z hlediska čísel nepatří Česko v rámci Evropy k úplným přeborníkům. Podle údajů zprávy Singing Europe 2024 se u nás sborového zpěvu účastní necelá dvě procenta populace, což je třeba vzhledem k počtům v západní Evropě podprůměr. Pro srovnání: v Rakousku to je 11 procent a v Německu 6,3 procenta, ale kupříkladu ve Slovinsku osm procent a v pobaltských zemích jde zhruba o pět procent. Přesto v rámci moderních českých dějin sehrál sborový zpěv důležitou roli.
Sborového zvuku se samozřejmě dá dosáhnout tím, že je srovnám do kuličky, ale chlapecký sbor je pro mě jedinečný fantazií a tvořivostí.“ (Lenka Mensa Pištěcká a sbor Bruncvík)
Autor: Matěj Stránský
Historické kořeny sahají do druhé půle 19. století a jsou přímo spojené s obrozeneckými tendencemi. Sborový zpěv zastával emancipační funkci, což je trend, který v Česku přetrvává dodnes. Spíš než by navazoval na církevní tradici, je neoddělitelně spjatý se vznikem a formováním občanské společnosti. Zpívat totiž často znamená potkávat se, sdílet hodnoty a vzájemně se obohacovat.
Přesná čísla neexistují, protože divoké aktivity spontánně vznikajících a zanikajících sborů nelze podchytit. Databáze Národního institutu pro kulturu, jež tento terén kontinuálně mapuje, sice natvrdo eviduje zhruba 1800 fungujících sborů, ovšem podle jejich dalších odhadů se dá soudit, že v Česku dnes máme něco mezi třemi a šesti tisíci sbory, jejichž životnost může být letitá i jepičí.
„Pokud se sejde pár kadeřnic a uspořádá jeden koncert, tak není šance, abychom se to kdy dozvěděli. Můžeme naše odhady jen zpřesňovat, ale přesné číslo nikdy nezjistíme,“ říká Barbora Hanslianová, ředitelka útvaru Artama, který se v rámci Národního institutu pro kulturu věnuje neprofesionálním uměleckým aktivitám. I proto, že jde o amatérskou, v drtivé většině volnočasovou činnost, je mimořádně složité ji mapovat: „Je to zcela živá entita,“ říká Hanslianová: „A je to tak dobře.“
Zdemolovat sál a upnout oči k nebesům
„Kluci jdou životem pomaleji, pořád myslí na nějaké jiné věci, zkouší je a rozptylují se. Když slyším, co všechno v dětství prováděl můj manžel, tak vůbec nechápu, jak se dožil dospělosti. A kdybych vám měla vyprávět historky o svých třech synech, tak tu budeme půl roku,“ říká s úsměvem pěvkyně a sbormistryně Lenka Mensa Pištěcká, která přesně před 20 lety – společně s výše citovaným Martinem Rudovským – založila sbor Bruncvík s cílem podchytit tuto roztěkanou klučičí energii a pracovat s ní.
Bruncvík se tak stal útočištěm pro několik generací kluků, kteří si tu společně procházeli bouřlivými složitostmi puberty, a sbor se jim stával třeba i alternativou vůči komplikovanému rodinnému prostředí. „Jako matka tří synů, které jsem měla velmi krátce po sobě, jsem od jedné moudré lékařky dostala radu: Musíte je nechat a pokusit se do jejich 20 let nezešílet, protože pak se z těch jejich vylomenin začnou klubat vynálezy. A je důležité to v nich neubít,“ konstatuje s humorem i pochopením pro své svěřence od předškolního věku po plnoletost, které zapojuje do projektové výuky. Nedávno se věnovali třeba hudbě Francie od chorálu po šanson.
Podle Pištěcké dělá sbor sborem to, že jde o dobrou partu, která spolu jezdí na tábory a soustředění a má tam společné zážitky, že se jeden na druhého mohou spolehnout. Proto také více než o pěveckých výkonech mluví o psychologické literatuře, již v raných letech po založení sboru hltala, a rovněž o tom, jakými technikami se vypořádávala s poruchami soustředění nebo distonací.
Ženy, které našly útočiště před válkou (Česko-ukrajinský sbor Sonjašnyk)
Autor: archiv sboru Sonjašnyk
S pobavením pak líčí, že před dospívajícími kluky je vždy nutné vážit slova. Když jim jednou dala radu k pěvecké technice, aby si představili, že mají v puse špendlík a chtějí se mu jazykem vyhnout, jeden si ho do úst doopravdy strčil. Záhy také pochopila, že když se chystají na vysoký tón, nemá to rozhodně puberťákům ilustrovat větou, že si mají představit jazyk mezi nohama.
Kvůli udržení volnosti a neautoritativního přístupu k vedení sboru se Pištěcká rozhodla, že Bruncvík nebude jezdit po soutěžích, protože to jen narušuje atmosféru a chod sboru. „Účastnili jsme se jedné přehlídky a dopadlo to strašně,“ popisuje dispozice, kdy sbor musí přesně respektovat stopáž skladby, jakou dopředu udá.
„Jenže na kluky to přijde, zazpívají to pomaleji nebo veseleji, už jste o pět vteřin jinde a je to průšvih. Můžete být i diskvalifikovaný,“ shrnuje kritéria, jimž se nechce chod sboru Bruncvík podřizovat, jelikož dobře chápe, že důvod, proč se tu kluci scházejí, není ten, že by chtěli nejlépe zazpívat Bacha, ale ten, že chtějí mít společné zážitky, byť spojené s hudbou. A počáteční energie se nesmí vytratit.
„Sborového zvuku se samozřejmě dá dosáhnout tím, že je srovnám do kuličky a udělám z nich ovce, ale chlapecký sbor je pro mě jedinečný právě fantazií a tvořivostí,“ shrnuje Pištěcká svůj náhled: „Vždycky říkám, že správný chlapecký sbor zdemoluje sál i přilehlé okolí, ale pak upnou oči k nebesům a zazpívají jako andělé.“
Mrazí vás u toho a tečou slzy
Etablovaných příkladů, kdy pěvecké sbory fungují jako společenský tmel, nebo dokonce vytvářejí safe space pro křehké menšiny, lze v Česku najít mnoho. Dnes už 15 let v Praze působí gay pěvecký sbor Doodles, jehož cílem bylo bojovat proti stigmatům doléhajícím na LGBT lidi. A obdobně se profiluje i romský dětský sbor Rarášci z Trmic na okraji Ústí nad Labem.
Nedlouho po ruské invazi na Ukrajinu zase v Litomyšli vznikl česko-ukrajinský sbor Sonjašnyk sdružující ženy, které našly v Česku útočiště před válkou. Rychle se etablovaly a svou činností a koncerty dnes pomáhají fundraisingu na humanitární pomoc pro Ukrajinu. Sbory v tomto ohledu tak nejsou jen volnočasovou aktivitou nebo uměleckou činností, ale za pomoci zpěvu vytvářejí cosi jako základ solidární občanské společnosti – a je lhostejné, zda repertoár tvoří lidovky, klasika nebo muzikálové či filmové hity. Inkluzivní charakter a s ním spojené benefity na chod kolektivu se pak dají využít také v komerční sféře a při teambuildingových strategiích, což ilustruje třeba skutečnost, že smíšený pěvecký sbor dali předloni dohromady i zaměstnanci Komerční banky.
Byly to právě pěvecké sbory, které začaly po Bachově absolutismu formovat veřejný život. (Hlahol, 1862)
Sborový zpěv coby společnost utvářející faktor se datuje do doby po Bachově absolutismu, který zakazoval politickou spolkovou činnost. Po jeho skončení to ale byly právě pěvecký Hlahol (1861) a tělovýchovný Sokol (1862), jež začaly formovat veřejný život. První republika na tento proud plynule navázala, sborový zpěv byl hojně podporovaný. A stejně tak i za minulého režimu, kterému velmi vyhovovalo, že v Československu je jeho tradice dominantně světská, převážně oddělená od kostelních sborů. Tudíž v ní šlo neproblematicky pokračovat a současně si – především v budovatelské éře – uchovat kontrolu nad tím, jaké texty budou při masových akcích znít.
Následně vzniklo bohaté podhoubí určené hustou sítí lidových škol umění a pak základními uměleckými školami, kolem nichž se soustřeďují dětské sbory a vyrůstá na nich pyramida zahrnující vše od amatérských spolků všeho druhu až po ambiciózní tělesa, která prahnou po soutěžních trofejích.
V postkomunistické situaci, jež citelně rozevřela nůžky mezi třídami a vrstvami společnosti, nabízejí sbory vítanou možnost zcela jiného řezu komunitou. „V mnoha sborech, které znám, najdete složení, které jde zcela napříč společností,“ potvrzuje Martin Rudovský. „Najdete tam fachmany a dělňase vedle intelektuálů. Nezáleží na tom, že je někdo bankéř nebo zelinář. Všechny tyhle rozdíly se smažou a záleží jen na tom, jak kdo zpívá.“
Podobně se tu mohou potkat různé generace, osmnáctiletí zpívají po boku sedmdesátiletých. Což je průnik, jaký třeba sport v takové šíři neumožňuje. A trend seniorských sborů je s celkovým stárnutím populace na vzestupu. „Zpěv je komplexní téma a zabýváme se jím od mateřinek až do pozdního věku,“ potvrzuje Barbora Hanslianová s tím, že právě otázce stárnutí, která je celoevropským tématem, věnují v rámci Národního institutu pro kulturu aktuálně velkou pozornost. Pořádají kurzy pro sbormistry, v nichž je učí, jak přistupovat k seniorům i k jejich hlasivkám, jež už nejsou v takové kondici. Stejně tak vnímají terapeutickou roli zpěvu v nemocnicích nebo při práci s dlouhodobě nemocnými.
„Když se zpívá, tak se vylučují endorfiny. To je něco, co organismu dělá dobře. A navíc to zažíváte společně s ostatními lidmi.“ (koncert sboru Hlahol, Lucerna, Praha)
Autor: ČTK /
Blahodárnost a celkovou přitažlivost společného zpěvu, který je v Česku běžnou aktivitou, vidí Hanslianová už na té nejzákladnější úrovni: „Když se zpívá, tak se vylučují endorfiny. To je něco, co organismu dělá dobře. A navíc to zažíváte společně s ostatními lidmi,“ popisuje. A po chvíli, kdy se zamyslí, ještě dodá to nejdůležitější: „A pak tu jsou emoce. Za mě to jsou ve zpěvu ze všeho nejvíc emoce, protože to není jen hudba, nemáte jen noty, ale zpíváte texty a ty jsou plné velkých citů, duchovního rozměru, vyšponovaných příběhů, drsných vražd, velkých neštěstí, ale i štěstí. Do toho všeho můžete vstoupit a prožít si to tu. A mrazí vás u toho i tečou slzy.“
TUREK, Pavel. Pěvecký sbor je oknem do světa, cestovní kanceláří, školou života i sociální sítí. Respekt 19. 3. 2026
„Musíte mít společné nádechy a výdechy nebo takzvaný střídavý dech, během něhož se dech přelívá sborem, aby nedošlo k přerušení. Cítíte absolutní soudržnost. Pěvecký sbor je ukázkový příklad týmové práce, v níž je nutné potlačit všechna ega. Minulý režim to slovo zničil, ale člověk tu toho druhého skutečně vnímá jako soudruha. Opírá se o něj, respektuje ho, splývá s ním, protože dobrý sbor je ten, z nějž nikdo nevybočuje. Každý se trochu potlačuje ve prospěch společného úspěchu,“ líčí Rudovský se zápalem extatické zážitky, které překračují hudbu.
Současný dramaturg Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v prostředí pěveckých sborů bez přehánění vyrostl. Dnes pomáhá iniciovat společné zpívání v dětských domovech po celém Česku a vyzdvihuje především jejich terapeutické účinky, jež zažil na vlastní kůži. Do svého prvního sboru – vyhlášených Pueri gaudentes – nastoupil už na pražské ZUŠ Šimáčkova a od té doby se mu sbory staly oknem do světa, cestovní kanceláří, školou života i sociální sítí; místem, kde poznal téměř všechny lidi, na které se může v nouzi obrátit – od lékařů po instalatéry. A není v tom sám.
Z hlediska čísel nepatří Česko v rámci Evropy k úplným přeborníkům. Podle údajů zprávy Singing Europe 2024 se u nás sborového zpěvu účastní necelá dvě procenta populace, což je třeba vzhledem k počtům v západní Evropě podprůměr. Pro srovnání: v Rakousku to je 11 procent a v Německu 6,3 procenta, ale kupříkladu ve Slovinsku osm procent a v pobaltských zemích jde zhruba o pět procent. Přesto v rámci moderních českých dějin sehrál sborový zpěv důležitou roli.
Sborového zvuku se samozřejmě dá dosáhnout tím, že je srovnám do kuličky, ale chlapecký sbor je pro mě jedinečný fantazií a tvořivostí.“ (Lenka Mensa Pištěcká a sbor Bruncvík)
Autor: Matěj Stránský
Historické kořeny sahají do druhé půle 19. století a jsou přímo spojené s obrozeneckými tendencemi. Sborový zpěv zastával emancipační funkci, což je trend, který v Česku přetrvává dodnes. Spíš než by navazoval na církevní tradici, je neoddělitelně spjatý se vznikem a formováním občanské společnosti. Zpívat totiž často znamená potkávat se, sdílet hodnoty a vzájemně se obohacovat.
Přesná čísla neexistují, protože divoké aktivity spontánně vznikajících a zanikajících sborů nelze podchytit. Databáze Národního institutu pro kulturu, jež tento terén kontinuálně mapuje, sice natvrdo eviduje zhruba 1800 fungujících sborů, ovšem podle jejich dalších odhadů se dá soudit, že v Česku dnes máme něco mezi třemi a šesti tisíci sbory, jejichž životnost může být letitá i jepičí.
„Pokud se sejde pár kadeřnic a uspořádá jeden koncert, tak není šance, abychom se to kdy dozvěděli. Můžeme naše odhady jen zpřesňovat, ale přesné číslo nikdy nezjistíme,“ říká Barbora Hanslianová, ředitelka útvaru Artama, který se v rámci Národního institutu pro kulturu věnuje neprofesionálním uměleckým aktivitám. I proto, že jde o amatérskou, v drtivé většině volnočasovou činnost, je mimořádně složité ji mapovat: „Je to zcela živá entita,“ říká Hanslianová: „A je to tak dobře.“
Zdemolovat sál a upnout oči k nebesům
„Kluci jdou životem pomaleji, pořád myslí na nějaké jiné věci, zkouší je a rozptylují se. Když slyším, co všechno v dětství prováděl můj manžel, tak vůbec nechápu, jak se dožil dospělosti. A kdybych vám měla vyprávět historky o svých třech synech, tak tu budeme půl roku,“ říká s úsměvem pěvkyně a sbormistryně Lenka Mensa Pištěcká, která přesně před 20 lety – společně s výše citovaným Martinem Rudovským – založila sbor Bruncvík s cílem podchytit tuto roztěkanou klučičí energii a pracovat s ní.
Bruncvík se tak stal útočištěm pro několik generací kluků, kteří si tu společně procházeli bouřlivými složitostmi puberty, a sbor se jim stával třeba i alternativou vůči komplikovanému rodinnému prostředí. „Jako matka tří synů, které jsem měla velmi krátce po sobě, jsem od jedné moudré lékařky dostala radu: Musíte je nechat a pokusit se do jejich 20 let nezešílet, protože pak se z těch jejich vylomenin začnou klubat vynálezy. A je důležité to v nich neubít,“ konstatuje s humorem i pochopením pro své svěřence od předškolního věku po plnoletost, které zapojuje do projektové výuky. Nedávno se věnovali třeba hudbě Francie od chorálu po šanson.
Podle Pištěcké dělá sbor sborem to, že jde o dobrou partu, která spolu jezdí na tábory a soustředění a má tam společné zážitky, že se jeden na druhého mohou spolehnout. Proto také více než o pěveckých výkonech mluví o psychologické literatuře, již v raných letech po založení sboru hltala, a rovněž o tom, jakými technikami se vypořádávala s poruchami soustředění nebo distonací.
Ženy, které našly útočiště před válkou (Česko-ukrajinský sbor Sonjašnyk)
Autor: archiv sboru Sonjašnyk
S pobavením pak líčí, že před dospívajícími kluky je vždy nutné vážit slova. Když jim jednou dala radu k pěvecké technice, aby si představili, že mají v puse špendlík a chtějí se mu jazykem vyhnout, jeden si ho do úst doopravdy strčil. Záhy také pochopila, že když se chystají na vysoký tón, nemá to rozhodně puberťákům ilustrovat větou, že si mají představit jazyk mezi nohama.
Kvůli udržení volnosti a neautoritativního přístupu k vedení sboru se Pištěcká rozhodla, že Bruncvík nebude jezdit po soutěžích, protože to jen narušuje atmosféru a chod sboru. „Účastnili jsme se jedné přehlídky a dopadlo to strašně,“ popisuje dispozice, kdy sbor musí přesně respektovat stopáž skladby, jakou dopředu udá.
„Jenže na kluky to přijde, zazpívají to pomaleji nebo veseleji, už jste o pět vteřin jinde a je to průšvih. Můžete být i diskvalifikovaný,“ shrnuje kritéria, jimž se nechce chod sboru Bruncvík podřizovat, jelikož dobře chápe, že důvod, proč se tu kluci scházejí, není ten, že by chtěli nejlépe zazpívat Bacha, ale ten, že chtějí mít společné zážitky, byť spojené s hudbou. A počáteční energie se nesmí vytratit.
„Sborového zvuku se samozřejmě dá dosáhnout tím, že je srovnám do kuličky a udělám z nich ovce, ale chlapecký sbor je pro mě jedinečný právě fantazií a tvořivostí,“ shrnuje Pištěcká svůj náhled: „Vždycky říkám, že správný chlapecký sbor zdemoluje sál i přilehlé okolí, ale pak upnou oči k nebesům a zazpívají jako andělé.“
Mrazí vás u toho a tečou slzy
Etablovaných příkladů, kdy pěvecké sbory fungují jako společenský tmel, nebo dokonce vytvářejí safe space pro křehké menšiny, lze v Česku najít mnoho. Dnes už 15 let v Praze působí gay pěvecký sbor Doodles, jehož cílem bylo bojovat proti stigmatům doléhajícím na LGBT lidi. A obdobně se profiluje i romský dětský sbor Rarášci z Trmic na okraji Ústí nad Labem.
Nedlouho po ruské invazi na Ukrajinu zase v Litomyšli vznikl česko-ukrajinský sbor Sonjašnyk sdružující ženy, které našly v Česku útočiště před válkou. Rychle se etablovaly a svou činností a koncerty dnes pomáhají fundraisingu na humanitární pomoc pro Ukrajinu. Sbory v tomto ohledu tak nejsou jen volnočasovou aktivitou nebo uměleckou činností, ale za pomoci zpěvu vytvářejí cosi jako základ solidární občanské společnosti – a je lhostejné, zda repertoár tvoří lidovky, klasika nebo muzikálové či filmové hity. Inkluzivní charakter a s ním spojené benefity na chod kolektivu se pak dají využít také v komerční sféře a při teambuildingových strategiích, což ilustruje třeba skutečnost, že smíšený pěvecký sbor dali předloni dohromady i zaměstnanci Komerční banky.
Byly to právě pěvecké sbory, které začaly po Bachově absolutismu formovat veřejný život. (Hlahol, 1862)
Sborový zpěv coby společnost utvářející faktor se datuje do doby po Bachově absolutismu, který zakazoval politickou spolkovou činnost. Po jeho skončení to ale byly právě pěvecký Hlahol (1861) a tělovýchovný Sokol (1862), jež začaly formovat veřejný život. První republika na tento proud plynule navázala, sborový zpěv byl hojně podporovaný. A stejně tak i za minulého režimu, kterému velmi vyhovovalo, že v Československu je jeho tradice dominantně světská, převážně oddělená od kostelních sborů. Tudíž v ní šlo neproblematicky pokračovat a současně si – především v budovatelské éře – uchovat kontrolu nad tím, jaké texty budou při masových akcích znít.
Následně vzniklo bohaté podhoubí určené hustou sítí lidových škol umění a pak základními uměleckými školami, kolem nichž se soustřeďují dětské sbory a vyrůstá na nich pyramida zahrnující vše od amatérských spolků všeho druhu až po ambiciózní tělesa, která prahnou po soutěžních trofejích.
V postkomunistické situaci, jež citelně rozevřela nůžky mezi třídami a vrstvami společnosti, nabízejí sbory vítanou možnost zcela jiného řezu komunitou. „V mnoha sborech, které znám, najdete složení, které jde zcela napříč společností,“ potvrzuje Martin Rudovský. „Najdete tam fachmany a dělňase vedle intelektuálů. Nezáleží na tom, že je někdo bankéř nebo zelinář. Všechny tyhle rozdíly se smažou a záleží jen na tom, jak kdo zpívá.“
Podobně se tu mohou potkat různé generace, osmnáctiletí zpívají po boku sedmdesátiletých. Což je průnik, jaký třeba sport v takové šíři neumožňuje. A trend seniorských sborů je s celkovým stárnutím populace na vzestupu. „Zpěv je komplexní téma a zabýváme se jím od mateřinek až do pozdního věku,“ potvrzuje Barbora Hanslianová s tím, že právě otázce stárnutí, která je celoevropským tématem, věnují v rámci Národního institutu pro kulturu aktuálně velkou pozornost. Pořádají kurzy pro sbormistry, v nichž je učí, jak přistupovat k seniorům i k jejich hlasivkám, jež už nejsou v takové kondici. Stejně tak vnímají terapeutickou roli zpěvu v nemocnicích nebo při práci s dlouhodobě nemocnými.
„Když se zpívá, tak se vylučují endorfiny. To je něco, co organismu dělá dobře. A navíc to zažíváte společně s ostatními lidmi.“ (koncert sboru Hlahol, Lucerna, Praha)
Autor: ČTK /
Blahodárnost a celkovou přitažlivost společného zpěvu, který je v Česku běžnou aktivitou, vidí Hanslianová už na té nejzákladnější úrovni: „Když se zpívá, tak se vylučují endorfiny. To je něco, co organismu dělá dobře. A navíc to zažíváte společně s ostatními lidmi,“ popisuje. A po chvíli, kdy se zamyslí, ještě dodá to nejdůležitější: „A pak tu jsou emoce. Za mě to jsou ve zpěvu ze všeho nejvíc emoce, protože to není jen hudba, nemáte jen noty, ale zpíváte texty a ty jsou plné velkých citů, duchovního rozměru, vyšponovaných příběhů, drsných vražd, velkých neštěstí, ale i štěstí. Do toho všeho můžete vstoupit a prožít si to tu. A mrazí vás u toho i tečou slzy.“
TUREK, Pavel. Pěvecký sbor je oknem do světa, cestovní kanceláří, školou života i sociální sítí. Respekt 19. 3. 2026
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.