KODEŠ, Jaroslav. Radnický dráček ve znamení improvizace a autorských počinů. Online. Amatérská scéna 13. 5. 2025
Radnický dráček 32. druhý ročník, oblastní přehlídka činoherních divadelních souborů hrajících pro děti, musel letos překonat jeden dosti velký problém. Protože v Kulturním domě u Růže došlo k havárii, hledal se náhradní prostor. A ten mu nabídli zdejší Sokolové ve své budově postavené v roce 1926. V budově, ve které se dodnes cvičí a pořádají různé společenské akce. A také se zde odehrávaly i první ročníky Radnického dráčka.
Po vstupu do budovy na nás dýchla nostalgie prvorepublikových tělocvičen a duch Miroslava Tyrše, vysoký strop, nářaďovna, galerie, šatny, ale i veliké jeviště (trojnásobně větší proti jevišti u Růže). Samozřejmě, že akustika sálu je pro činoherní slovo amatérských herců spíše nevhodná, nicméně se dá konstatovat, že většina souborů si s tímto handicapem poradila dobře. Diváci pak seděli na nastěhovaných židlích a židličkách na úrovni parket samotného tělocvičného sálu. A dá se říci, že jich do sokolovny zavítalo během soboty a neděle hodně. Jak dětí, tak i dospělých. Statistiku by jistě navýšili i členové všech hrajících souborů, kteří povětšinou absolvovali celý víkend, a zúčastňovali se i pracovních besed s lektory po představeních. Sympatický to moment pro atmosféru i smysluplnost Radnického dráčku, moment, který chybí na spoustě jiných přehlídek. A za to patří velké poděkování všem, kteří do Radnic letos zavítali.
Program přehlídky zahájil domácí Spolek divadelních ochotníků v Radnicích. Pro svoji inscenaci si vybral text Evy Bartoňové Myší kožíšek. Text je zveřejněný na stránkách Dilia a vychází ze slavné filmové pohádky Karla Steklého a Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou na čele. I zmiňovaná divadelní adaptace autorky pracuje se stejnými hlavními postavami jako je princezna Lada, princ Radovan, král Kazisvět, král Hostivít, a vlastně se příliš neliší v syžetu od samotné filmové předlohy. I základní idea, že krása člověka nespočívá v tom vnějším, co má na sobě, ale v tom, co má uvnitř, v duši, je v divadelním textu obsažena. Radnickým se podařilo děj hry dobře a logicky předvést, pečlivě zapracovali na kostýmech, které trochu posunuli k dnešku. Poradili si dokonce se změnami prostředí (i když ne zcela esteticky stylově) a obsazení zvolili také adekvátní. Domníváme se, že paruka princezny Lady není nutná, přirozenost by představitelce slušela více. Co inscenaci vyčítáme, je přílišná zaměřenost na slovo a málo řešené dramatické situace. Naopak svěže působí příchody – epizody nástupů čtyř princezen, usilujících o přízeň prince Radovana. Škoda, že inscenace rezignuje na viditelné akcentování jmenovaného tématu hry nebo jsme ho v předvedeném představení zatím nezaznamenali.
Druhá soutěžní inscenace z dílny DS Ochotníci Ostrov se jmenovala Co žere Fňuf, a napsal ji i zrežíroval pro soubor jeho kmenový zkušený autor Josef Stráca Ilko. Nijak dlouhý text se podivně lomí na jakési dvě příběhové linie. Nejdříve sledujeme dohady princezny, která ztratila hlásku „R“ se zástupcem čísel Číslem 7 a také s notami o tom, kdo je na světě důležitější. Sympatická zápletka se však od druhé poloviny scénáře mění tak, že příběh se věnuje napravení Draka Fňufa (přišel sežrat princeznu mluvící už bez vady), spočívající v tom, že Fňuv přestane žrát princezny, neboť psí granule jsou lepší. Autor scénáře zřejmě chtěl zdůraznit, že všichni jsme na tomto světě stejně důležití, jen je potřeba si uvědomit, co je prospěšné celku. Jinak sympatická výpravná inscenace s přirozenými hereckými výkony, se s těmito nedostatky ve scénáři příliš nevyrovnala. Ale báječní Ostrovští se už programově pokoušejí o autorskou tvorbu, a je tedy přirozené, že ne vždy se všechno podaří tak, jako na loňském Dráčku.
Velmi hezký, divadelně poučený tvar, přivezly do Radnic dvě herečky, pracující s příkladnou energií Karla Kohoutová a Pavlína Šponiarová ze souboru PaK ze Sokolova. Zpracovaly si pro svoji inscenaci dvě pohádky od Josefa Čapka (Jak našli panenku, která tence plakala a Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort) tak, aby příběhy na sebe logicky navázaly. Celé pak zarámovaly do didaktického rámce o tom, jak se máme chovat v divadle a k sobě navzájem. Představení s názvem O ztracených hračkách je určeno pro děti z mateřských škol. Interakce s publikem je příkladná, děti v publiku jsou pro herečky nepřehlíženými, rovnocennými partnery. Nový příběh je přehledně odehrán a částečně i odvyprávěn, ale i tyto vyprávěcí pasáže nijak nebrání spádu představení. Je to především díky charismatu obou hereček. Jen té mile ušlechtilé didaktičnosti by nemuselo být tolik. Představení by prospělo, kdyby poučení, jak se chovat k hračkám víc vycházelo ze vzájemné souhry mezi aktérkami při objevování tohoto smyslu. Inscenace získala doporučení na národní přehlídku.
Divadýlko PaK: O ztracených hračkách
PaK Sokolov: O ztracených hračkách. Foto Jaroslav Kodeš.
Další autorské představení vzniklo v dílně druhého sokolovského spolku. Tentokrát se jednalo o Divadlo bez zákulisí a autorem scénáře a současně i režisérem byl Martin Volný. Zpracoval neotřelý námět o čarodějovi, co krade sny a scénář i podobně nazval O čarodějovi, který kradl sny. Holčička Maruška velmi ráda sní, má dokonce své oblíbené sny, které jí dovede přivolávat Snová víla. Jenže jednou se jí stane, že o svůj oblíbený sen přijde. Ukradne jí ho čaroděj Snokrad. A stává se to pravidlem. Maruška je z toho, že žádný sen nedosní, velmi nešťastná a rozhodne se, že musí Snokrada přemoci. Ale to vše se musí udát ve snu, a je to proto velmi nebezpečné. Maruška plní úkoly a ukáže se, že je nakonec s pomocí Snové víly chytřejší a silnější než Snokrad, který ovšem podváděl. Zajímavý příběh je dosti dobře napsán, není upovídaný, má řadu pěkných dramatických situací, má kouzlo, jasně definované zlo, proti kterému je třeba vést odvážný boj. Co příběhu chybí, jsou důvody proč Snokrad musí krást sny, a také se nám zdálo, že plnění úkolů, jako čin odvahy a bojovnosti, je trochu moc zamotané. Inscenace staví na výrazné a propracované scénografii, herecké výkony jsou dobré. Představitelka holčičky Marušky od premiéry trochu souboru vyrostla, ale svou postavu nehraje přehnaně dětsky, naivně. Ani to, že představitelka čaroděje Snokrada je žena, nijak zvlášť nevadí.
Poslední soutěžní představení na přehlídku přivezlo Divadlo Máj z Prahy. A opět jsme byli svědky autorského počinu. Autorka a režisérka v jedné osobě Vendula Melíšková, nazkoušela se svými herci humorně pojatý příběh koloběhu života v přírodě od narození až po smrt. A ta smrt je opět pouhý začátek něčeho stejného a zároveň nového. Inscenaci pak pojmenovala Sluncomrak (viz i tiulní foto J. Kodeše_pozn. red.). Na jednoduchém půdorysu příběhu se dozvídáme, že když se tele vykálí do půdy, jeho exkrement může být zdrojem růstu rostlin, což se také stane, vyroste kluk kytka a holka kytka, ti se do sebe zamilují, včela jim opylením pomůže počít bobulky, jako jejich miminka, vzápětí jim je však seberou hladoví ptáci. Květiny se rozhodnou znovu počít, ale protože už jsou mimo produktivní čas, kdy se může cosi zrodit, odumírají v beznaději. Do toho se vrací hladové tele, pustí se do květin, znovu dostane průjem a vykoná svoji potřebu. Ptáci, ke své smůle, upustí bobulky do tohoto blahodárného zázemí a život může opět začít. Nad vším dohlíží ve dne Sluncomrak a v noci Měsícomrak. Inscenaci tyto postavy dodávají další rozměr něčeho, co nás přesahuje (Bůh, vyšší moc). Z textu je také patrné, že autorka počítá i s interakcí dětí, což se potvrdilo i při představení. Vendula Melíšková využívá i hudebních motivů různých žánrů, známých písní, které přebásněním, v kontextu hry, dostávají další rozměr a přinášejí napětí, mezi předlohou a zpívaným textem, přinášejí atmosféru, ale i humor. Inscenace je vlastně takového rodinného typu, malý divák je inscenátory vytahován na roveň dospělého, a to velice nenásilnou formou. Z debaty po představení bylo zřejmé, že o inscenaci všichni stále přemýšlejí, např. jak by šlo ještě vytěžit další drobné detaily atp. Bylo zřejmé, že podněty soubor zpracovává, pokud to tedy považuje za podnětné. To dělá z inscenace prostor, kde se skutečně něco tvoří a vzniká a není to mrtvé. Ostatně, o tom celá inscenace je. Ukazuje témata pro děti důležitá, že totiž život je konečný, že vzniká z lásky, a ta může v určité formě vyrůstat třeba i z lidově řečeno „hovna“. Inscenace Sluncomraku jednoznačně patřila k tomu nejlepšímu, co bylo na přehlídce k vidění a odnesla si po zásluze doporučení na národní přehlídku a hlavní cenu přehlídky.
Divadlo Máj Praha: Sluncomrak. Foto Jaroslav Kodeš.
Mimo soutěž a na úplný závěr přehlídky jsme uviděli pohádku Marcely Kotové Pohádka z hradní kuchyně v podání žáků 3. A Základní školy v Radnicích. Milé vystoupení asi dvacítky třeťáků zakončilo velmi inspirativní víkend Radnického dráčku 2025. Ta inspirace spočívá především v tom, že jde se oprostit od textů psaných v době nedávné. A i když se ne všechno podaří, pořád je tu ta snaha přinést něco nového, neotřelého, a hlavně hledajícího smysl divadla pro děti teď a tady.
KODEŠ, Jaroslav. Radnický dráček ve znamení improvizace a autorských počinů. Online. Amatérská scéna 13. 5. 2025 [cit. 2025-05-14]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/radnicky-dracek-ve-znameni-improvizace-a-autorskych-pocinu/
Po vstupu do budovy na nás dýchla nostalgie prvorepublikových tělocvičen a duch Miroslava Tyrše, vysoký strop, nářaďovna, galerie, šatny, ale i veliké jeviště (trojnásobně větší proti jevišti u Růže). Samozřejmě, že akustika sálu je pro činoherní slovo amatérských herců spíše nevhodná, nicméně se dá konstatovat, že většina souborů si s tímto handicapem poradila dobře. Diváci pak seděli na nastěhovaných židlích a židličkách na úrovni parket samotného tělocvičného sálu. A dá se říci, že jich do sokolovny zavítalo během soboty a neděle hodně. Jak dětí, tak i dospělých. Statistiku by jistě navýšili i členové všech hrajících souborů, kteří povětšinou absolvovali celý víkend, a zúčastňovali se i pracovních besed s lektory po představeních. Sympatický to moment pro atmosféru i smysluplnost Radnického dráčku, moment, který chybí na spoustě jiných přehlídek. A za to patří velké poděkování všem, kteří do Radnic letos zavítali.
Program přehlídky zahájil domácí Spolek divadelních ochotníků v Radnicích. Pro svoji inscenaci si vybral text Evy Bartoňové Myší kožíšek. Text je zveřejněný na stránkách Dilia a vychází ze slavné filmové pohádky Karla Steklého a Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou na čele. I zmiňovaná divadelní adaptace autorky pracuje se stejnými hlavními postavami jako je princezna Lada, princ Radovan, král Kazisvět, král Hostivít, a vlastně se příliš neliší v syžetu od samotné filmové předlohy. I základní idea, že krása člověka nespočívá v tom vnějším, co má na sobě, ale v tom, co má uvnitř, v duši, je v divadelním textu obsažena. Radnickým se podařilo děj hry dobře a logicky předvést, pečlivě zapracovali na kostýmech, které trochu posunuli k dnešku. Poradili si dokonce se změnami prostředí (i když ne zcela esteticky stylově) a obsazení zvolili také adekvátní. Domníváme se, že paruka princezny Lady není nutná, přirozenost by představitelce slušela více. Co inscenaci vyčítáme, je přílišná zaměřenost na slovo a málo řešené dramatické situace. Naopak svěže působí příchody – epizody nástupů čtyř princezen, usilujících o přízeň prince Radovana. Škoda, že inscenace rezignuje na viditelné akcentování jmenovaného tématu hry nebo jsme ho v předvedeném představení zatím nezaznamenali.
Druhá soutěžní inscenace z dílny DS Ochotníci Ostrov se jmenovala Co žere Fňuf, a napsal ji i zrežíroval pro soubor jeho kmenový zkušený autor Josef Stráca Ilko. Nijak dlouhý text se podivně lomí na jakési dvě příběhové linie. Nejdříve sledujeme dohady princezny, která ztratila hlásku „R“ se zástupcem čísel Číslem 7 a také s notami o tom, kdo je na světě důležitější. Sympatická zápletka se však od druhé poloviny scénáře mění tak, že příběh se věnuje napravení Draka Fňufa (přišel sežrat princeznu mluvící už bez vady), spočívající v tom, že Fňuv přestane žrát princezny, neboť psí granule jsou lepší. Autor scénáře zřejmě chtěl zdůraznit, že všichni jsme na tomto světě stejně důležití, jen je potřeba si uvědomit, co je prospěšné celku. Jinak sympatická výpravná inscenace s přirozenými hereckými výkony, se s těmito nedostatky ve scénáři příliš nevyrovnala. Ale báječní Ostrovští se už programově pokoušejí o autorskou tvorbu, a je tedy přirozené, že ne vždy se všechno podaří tak, jako na loňském Dráčku.
Velmi hezký, divadelně poučený tvar, přivezly do Radnic dvě herečky, pracující s příkladnou energií Karla Kohoutová a Pavlína Šponiarová ze souboru PaK ze Sokolova. Zpracovaly si pro svoji inscenaci dvě pohádky od Josefa Čapka (Jak našli panenku, která tence plakala a Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort) tak, aby příběhy na sebe logicky navázaly. Celé pak zarámovaly do didaktického rámce o tom, jak se máme chovat v divadle a k sobě navzájem. Představení s názvem O ztracených hračkách je určeno pro děti z mateřských škol. Interakce s publikem je příkladná, děti v publiku jsou pro herečky nepřehlíženými, rovnocennými partnery. Nový příběh je přehledně odehrán a částečně i odvyprávěn, ale i tyto vyprávěcí pasáže nijak nebrání spádu představení. Je to především díky charismatu obou hereček. Jen té mile ušlechtilé didaktičnosti by nemuselo být tolik. Představení by prospělo, kdyby poučení, jak se chovat k hračkám víc vycházelo ze vzájemné souhry mezi aktérkami při objevování tohoto smyslu. Inscenace získala doporučení na národní přehlídku.
Divadýlko PaK: O ztracených hračkách
PaK Sokolov: O ztracených hračkách. Foto Jaroslav Kodeš.
Další autorské představení vzniklo v dílně druhého sokolovského spolku. Tentokrát se jednalo o Divadlo bez zákulisí a autorem scénáře a současně i režisérem byl Martin Volný. Zpracoval neotřelý námět o čarodějovi, co krade sny a scénář i podobně nazval O čarodějovi, který kradl sny. Holčička Maruška velmi ráda sní, má dokonce své oblíbené sny, které jí dovede přivolávat Snová víla. Jenže jednou se jí stane, že o svůj oblíbený sen přijde. Ukradne jí ho čaroděj Snokrad. A stává se to pravidlem. Maruška je z toho, že žádný sen nedosní, velmi nešťastná a rozhodne se, že musí Snokrada přemoci. Ale to vše se musí udát ve snu, a je to proto velmi nebezpečné. Maruška plní úkoly a ukáže se, že je nakonec s pomocí Snové víly chytřejší a silnější než Snokrad, který ovšem podváděl. Zajímavý příběh je dosti dobře napsán, není upovídaný, má řadu pěkných dramatických situací, má kouzlo, jasně definované zlo, proti kterému je třeba vést odvážný boj. Co příběhu chybí, jsou důvody proč Snokrad musí krást sny, a také se nám zdálo, že plnění úkolů, jako čin odvahy a bojovnosti, je trochu moc zamotané. Inscenace staví na výrazné a propracované scénografii, herecké výkony jsou dobré. Představitelka holčičky Marušky od premiéry trochu souboru vyrostla, ale svou postavu nehraje přehnaně dětsky, naivně. Ani to, že představitelka čaroděje Snokrada je žena, nijak zvlášť nevadí.
Poslední soutěžní představení na přehlídku přivezlo Divadlo Máj z Prahy. A opět jsme byli svědky autorského počinu. Autorka a režisérka v jedné osobě Vendula Melíšková, nazkoušela se svými herci humorně pojatý příběh koloběhu života v přírodě od narození až po smrt. A ta smrt je opět pouhý začátek něčeho stejného a zároveň nového. Inscenaci pak pojmenovala Sluncomrak (viz i tiulní foto J. Kodeše_pozn. red.). Na jednoduchém půdorysu příběhu se dozvídáme, že když se tele vykálí do půdy, jeho exkrement může být zdrojem růstu rostlin, což se také stane, vyroste kluk kytka a holka kytka, ti se do sebe zamilují, včela jim opylením pomůže počít bobulky, jako jejich miminka, vzápětí jim je však seberou hladoví ptáci. Květiny se rozhodnou znovu počít, ale protože už jsou mimo produktivní čas, kdy se může cosi zrodit, odumírají v beznaději. Do toho se vrací hladové tele, pustí se do květin, znovu dostane průjem a vykoná svoji potřebu. Ptáci, ke své smůle, upustí bobulky do tohoto blahodárného zázemí a život může opět začít. Nad vším dohlíží ve dne Sluncomrak a v noci Měsícomrak. Inscenaci tyto postavy dodávají další rozměr něčeho, co nás přesahuje (Bůh, vyšší moc). Z textu je také patrné, že autorka počítá i s interakcí dětí, což se potvrdilo i při představení. Vendula Melíšková využívá i hudebních motivů různých žánrů, známých písní, které přebásněním, v kontextu hry, dostávají další rozměr a přinášejí napětí, mezi předlohou a zpívaným textem, přinášejí atmosféru, ale i humor. Inscenace je vlastně takového rodinného typu, malý divák je inscenátory vytahován na roveň dospělého, a to velice nenásilnou formou. Z debaty po představení bylo zřejmé, že o inscenaci všichni stále přemýšlejí, např. jak by šlo ještě vytěžit další drobné detaily atp. Bylo zřejmé, že podněty soubor zpracovává, pokud to tedy považuje za podnětné. To dělá z inscenace prostor, kde se skutečně něco tvoří a vzniká a není to mrtvé. Ostatně, o tom celá inscenace je. Ukazuje témata pro děti důležitá, že totiž život je konečný, že vzniká z lásky, a ta může v určité formě vyrůstat třeba i z lidově řečeno „hovna“. Inscenace Sluncomraku jednoznačně patřila k tomu nejlepšímu, co bylo na přehlídce k vidění a odnesla si po zásluze doporučení na národní přehlídku a hlavní cenu přehlídky.
Divadlo Máj Praha: Sluncomrak. Foto Jaroslav Kodeš.
Mimo soutěž a na úplný závěr přehlídky jsme uviděli pohádku Marcely Kotové Pohádka z hradní kuchyně v podání žáků 3. A Základní školy v Radnicích. Milé vystoupení asi dvacítky třeťáků zakončilo velmi inspirativní víkend Radnického dráčku 2025. Ta inspirace spočívá především v tom, že jde se oprostit od textů psaných v době nedávné. A i když se ne všechno podaří, pořád je tu ta snaha přinést něco nového, neotřelého, a hlavně hledajícího smysl divadla pro děti teď a tady.
KODEŠ, Jaroslav. Radnický dráček ve znamení improvizace a autorských počinů. Online. Amatérská scéna 13. 5. 2025 [cit. 2025-05-14]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/radnicky-dracek-ve-znameni-improvizace-a-autorskych-pocinu/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.