SOPROVÁ, Jana. Vnímám autora jako parťáka. Rozhovor s lektorem semináře CEP Borisem Jedinákem. Online. Web Jiráskův Hronov 6. 8. 2025
Dramaturg, dramatik, příležitostný herec a pedagog Boris Jedinák tentokrát (po předloňském workshopu dokumentárního divadla) vedl třídenní kurs pod názvem CEP (Cesta k postavě). Byl o něj takový zájem, že prý byl vyprodán během několika minut po vyhlášení.
Zdá se, že přinejmenším na Jiráskově Hronově jste opravdu žádanou osobností, byť letos jste tudy spíše prolétl…
Myslím, že právě ten formát třídenního semináře je žádaný, a v tom vidím důvod, proč se lidé přihlásili.
Pro seminář jste jako výchozí materiál zvolil českou klasiku, Maryšu bratří Mrštíků. I když vím, že hotovými texty se většinou nezabýváte.
Je to vlastně úprava Maryši, kterou vytvořili Marta Ljubková s Janem Mikuláškem při zkoušení Maryši v Národním divadle, kde některé postavy chybí. Je to podle mě úprava, která jde na dřeň těch situací. A to mě na Maryše nesmírně baví, že je to situační hra ve které žádná postava není jednoznačná. To bylo pro náš seminář velmi výhodné a umožnilo nám to pracovat na různých podobách interpretace té které postavy, kterou si účastníci vybrali.
Co jste v těch třech dnech stihli?
Já jsem se snažil nabídnout seminaristům autorštější pohled, jak číst dramatickou linku a jak přemýšlet o tom, jak ztvárnit postavu. Byl to seminář na pomezí dramaturgie a herectví. Věnuju se primárně dramaturgii, ale sám se zároveň občas ocitám v roli performera na jevišti. Přijde mi, že je to hodně zajímavá kombinace, uvažovat koncepčně o nějaké postavě, ale hned si ji ověřit v prostoru. A to je něco, co jsme v rámci improvizací a různých cvičení dělali ty tři dny.
Takže se nejen povídalo, ale i předvádělo…
Zároveň se hodně improvizovalo. To základní téma bylo, jak přistoupit k dramatické postavě, která je předepsaná autorem, a jak k ní přistoupit autorsky. A jak se vlastně zabývat tím, co ta postava ve hře říká, ale i tím, jaká je minulost, jaké vztahy, jaký charakter jí můžeme vtisknout skrze improvizace a skrze to, jak tu postavu poznávat ještě jinak než čtením, jak ji číst v prostoru.
Jste zvyklý spolupracovat jak s profesionály, tak amatéry. Je mezi těmi přístupy jak z vaší strany, tak ze strany účastníků velký rozdíl?
Mám právě za sebou poslední den semináře a překvapilo mě, že jsme poslední hodinu strávili diskusí o tématu věrnosti autorovi. To je něco, co už pro mě dávno tématem není. Vnímám autora jako parťáka zkušebního procesu, ale ve výsledku to beru tak, že v určitý moment jsme sami odpovědni za to, jakou podobu jeho textu dáme. Text tedy beru spíše jako pracovní nástroj, než jako ideál, ke kterému se dopracovat. A neuvědomil jsem si, že to může být pro konzervativnější divadelníky nějakým způsobem radikální. Tak jsme strávili hodinu debatou, jestli se vůbec můžeme dobrat autorova záměru, zda je vůbec autorův záměr něčím, co bychom my jako tvůrci měli primárně sledovat během zkoušení.
Jasně, zvláště je-li hra stará sto let i více… Odtud vede hezký oslí můstek k mým dalším otázkám, které se týkají toho, čím se zabýváte v průběhu sezóny v rámci profesionálního divadla. Většinou se nejedná o klasické texty, z mého pohledu neustále hledáte nějaké nové formy…
Možná bych to ještě upřesnil: není to ani tak ta forma, co mě na divadelním zkoušení zajímá nejvíc, ale spíše nějaká tvůrčí otázka, která zkoušením vzniká. A to může být jak téma, tak reálná událost, ke které mě v rámci zkoušení láká se vztáhnout. Může se objevit nějaká nečekaná otázka a tým si ji nakonec zvolí jako zásadní pro konkrétní dramatickou úpravu. A pro tu danou látku se forma v rámci zkoušení teprve hledá. Je to princip, který mě dlouhodobě zajímá. A během semináře jsem si uvědomil, že když jsem vyšel školu, vnímal jsem to tak, že interpretační a autorské divadlo jsou dva protipóly – a že je možné dělat buď jedno, nebo druhé. V průběhu času jsem ale při různých divadelních zkoušeních došel k tomu, že je to škála. A že žádné buď/anebo neexistuje. Že vlastně i k pevnému dramatickému textu, jako je Maryša, můžeme mít přístup bytostně autorský, a to nejen v textové rovině, ale i v tom, že ten text, jak stojí a leží, lze radikálně a autorsky naplnit a najít v něm vztahy, které tam běžně nevidíte. To je vlastně taky typ autorského zkoušení, tedy autorského přístupu všech lidí v týmu.
Nejdůležitější je tedy, jaká parta se sejde při zkoušení?
Určitě je důležitá tahle konstelace, ale i určitá míra svobody. Herec tím, jak text interpretuje, ho může natolik změnit a natolik výrazně po svém pojmout, že je to opravdu cesta hledání, pátrání a nacházení. Tedy takový výklad textu, který máme v konzervativním slova smyslu s činohrou nejčastěji spojený.
Nevěnujete se ovšem jen čisté činohře, spolupracujete s divadly pro děti, děláte dokumentární divadlo. Vlastně se stále točíme kolem toho, že hledáte neustále nějaké nové formy vyjádření, nové formy interpretace…
A možná nějaké nové způsoby, jak se k těm formám dobrat. Jeden z cílů semináře tady na Hronově bylo seminaristům a seminaristkám nabídnout nějakou paletu cvičení, skrze které můžu generovat vlastní autorský text, který vychází třeba z postavy napsané bratry Mrštíkovými, ale přitom zachovat čistě vlastní autorský přístup, který se pak může stát materiálem pro vlastní inscenaci.
Pojďme nyní odcestovat z Hronova a zaměřit se na vaše další aktivity. Zapátrala jsem a zjistila mimo jiné, že je vám letos třicet, ale i i to, že jste neobyčejně aktivní v nejrůznějších oblastech divadla, scénických umění a různých dalších kulturních aktivit. Takže to vezměme po pořádku. Funguje ještě 8lidí?
8lidí, tvůrčí skupina, kterou jsme založili už na škole, stále funguje. Naposledy jsme měli premiéru na začátku června v divadle NoD. Inscenace se jmenuje Osm miliard lidí hoří a my jsme se v ní pustili do takového kroku stranou od dokumentárního divadla, které obvykle děláme. Tentokrát jsme se rozhodli vytvořit autorskou jevištní výpověď, která se zabývá klimatickou krizí. Čerpali jsme maximálně ze sebe. A zjišťujeme, že ta skupina pro nás stále má smysl, protože v ní se dokážeme pustit do rizika, do něhož bychom se třeba v jiném prostředí, kde se normálně pohybujeme, nepustili. Je nám jasné, že tím se nemůžeme uživit, ale máme svobodu dovolit si zkusit nějaký radikální experiment, který by na jiné scéně nebyl možný.
To je vaše generační záležitost, ale ke spolupráci se vám podařilo získat jako performerku i vaši pedagožku Martu Ljubkovou…
To je ovšem jiná věc, která s činností skupiny 8lidí nesouvisí. V minulé sezóně jsme v divadle NoD udělali inscenaci, která se jmenuje Špioni. Hraje v ní Emil Rothermel, Renata Prokopová, Marta Ljubková a já. A v této skupině jsme během zkoušení zjistili, že nás to extrémně baví, že je to pro nás fúze činohry a autorského divadla. Jsme spolek, který se jmenuje Brémy, a s tímto spolkem chystáme novou inscenaci.
Jakou?
Opět do divadla NoD, bude mít premiéru přespříští sezónu. Jmenuje se Smrt na koni a vychází z Valdštejnské trilogie Friedricha Schillera.
To je tedy druhá aktivita. Další tady mám Palacky Games. Co to je?
To je herní studio, které jsme založili s Petrem Erbesem, se kterým pravidelně děláme v tandemu. Kromě divadla se věnujeme vývoji deskových her. Je to herní studio, které se věnuje společenským hrám s historicko-národní tematikou, ovšem s velkou dávkou černého humoru. Máme v současnosti tři hry. Jedna se zabývá příběhem legionářů během první světové války, druhá postavou Albrechta z Valdštejna a třetí konspiračními teoriemi.
A jak je to s Palackého mozkem, který vám pomáhá?
To je třetí osoba, která s námi ty hry vytváří. Je to vlastně hlavní mozek, který pomáhá vytvářet ty herní systémy, zatímco my s Petrem jsme spíše typ manažerů. Takže hry vytváří primárně mozek Palackého, který je uložen v dřevěné krabici. Ta byla dříve k vidění v Národním muzeu, ale od jisté doby se pohřešuje, protože pracuje právě pro nás.
Tak už nám asi zbývá jen domácí scéna Divadla Na zábradlí, kde pracujete…
Pro mě tahle sezona byla zlomová, protože jsem ze Zábradlí odešel. Po pěti letech dramaturgického angažmá jsem se rozhodl, že to je nějakým způsobem završená etapa. A to, co mě čeká v příští sezóně, je nástup do kulturní křižovatky Vzlet ve Vršovicích, kde budeme s Aničkou Klimešovou programovým vedením. Oslovil nás Petr Prokop, který to dělal dosud, zda bychom nechtěli vytvořit autorskou koncepci pro tuto instituci, a my na to kývli. Tak to mě čeká v nové sezóně. Nicméně v Divadle Na zábradlí budu zkoušet jako externí tvůrce společně s Petrem Erbesem autorskou věc, která se jmenuje Konec jara. Vychází ze situace, kdy v roce 1968 vyjednával Dubček s tehdejší vládou Sovětského svazu, jaký osud bude mít pražské jaro, jestli se podaří udržet ty rozvolňující tendence, nebo dojde k nějakému zmrazení.
Tím tedy pokračuje řada dokumentárních her Na zábradlí a pokračuje vaše spolupráce s Petrem Erbesem…
Ano. My s Petrem si uvědomujeme, že je hrozně výjimečné, co máme, a nechceme se toho vzdát. Petr v úvazku Na zábradlí pokračuje a pokračuje i naše spolupráce. Po zmíněné inscenaci Konec jara nás v příští sezóně čeká ještě inscenace do prostoru Vzletu, která se jmenuje Prokletí, a i v horizontu dalších sezon plánujeme společné projekty.
Kromě dramaturgie na DAMU jste vystudoval etnologii a kulturní antropologii. Spojujete praktickou dramaturgii s tímto bádáním. A předáváte své zkušenosti dále, třeba v rámci výuky?
Ano, jsem na DAMU v pozici externího spolupracovníka. V rámci teoretických pondělků přednáším dějiny divadla a čím dál častěji se mi stává, že spolupracuji s režijními ročníky právě na vývoji autorského textu nebo na hodinách, které se zabývají principy dokumentárního divadla. A pravidelně mívám workshopy s herci. Pro mě to učení je vždycky nějaká podoba poznávání, jak jinak se dá ještě přistupovat k tvorbě. A spíše než přednášením bych to nazval společným objevováním toho, co to vlastně divadlo je.
Teď se patrně nejvíc soustředíte na realizaci nové koncepce ve Vzletu…
Na to se hodně těším. Je to ovšem velké sousto. Ten prostor má velký potenciál, ale je to způsob divadelního provozu, který neznám, protože jsem dosud pracoval v souborových divadlech. Tenhle prostor nemá vlastní soubor, funguje projektově a zahrnuje kromě divadelních aktivit například výstavy, hudební a edukační programy. A to všechno je vlastně práce, na kterou se hodně těším a která má blízko i k té kulturní antropologii. Místo, které o sobě uvažuje i hodně lokálně, navazuje spolupráci s různými místními komunitami, například teenagery. To zakotvení v mapě místa i v mapě světa je něco, co láká k antropologickému přístupu, a vlastně jej vyžaduje.
Rozlehlý sál ovšem není k divadlu úplně vstřícný…
Je to sál, který má své limity, velký sál kulturního centra, který pojme obrovské množství lidí. A nás láká v něm vytvářet divadlo, které má výrazný událostní charakter a které staví diváka do středu té divadelní události. Takže by to mělo být divadlo, které diváka obklopuje a pracuje s formou nejen sdělení, ale i sdílení zážitku. Ta inscenace Prokletí, kterou chystáme s Petrem, bude s diváky pracovat jako s filmovými statisty. Zasadí je přímo doprostřed natáčecího dne o české skupině spiritistů, ve které mají diváci zásadní roli komparsistů.
Tedy určitý typ imerzivního divadla?
V podstatě ano, ale není to typ divadla, které by vláčelo diváka po různých chodbách, ale vtáhne ho do středu jednoho prostoru.
Vašich aktivit je tedy opravdu hodně. Přeju vám, aby vám vydržela energie!
Mně hodně energie dávají spolupracovníci i prostředí. Obojí je pro mě nesmírně inspirativní a baví mě to.
autorka: Jana Soprová / foto: archiv Borise Jedináka
SOPROVÁ, Jana. Vnímám autora jako parťáka. Rozhovor s lektorem semináře CEP Borisem Jedinákem. Online. Web Jiráskův Hronov 6. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/vnimam-autora-jako-partaka [cit. 2025-08-07]
Zdá se, že přinejmenším na Jiráskově Hronově jste opravdu žádanou osobností, byť letos jste tudy spíše prolétl…
Myslím, že právě ten formát třídenního semináře je žádaný, a v tom vidím důvod, proč se lidé přihlásili.
Pro seminář jste jako výchozí materiál zvolil českou klasiku, Maryšu bratří Mrštíků. I když vím, že hotovými texty se většinou nezabýváte.
Je to vlastně úprava Maryši, kterou vytvořili Marta Ljubková s Janem Mikuláškem při zkoušení Maryši v Národním divadle, kde některé postavy chybí. Je to podle mě úprava, která jde na dřeň těch situací. A to mě na Maryše nesmírně baví, že je to situační hra ve které žádná postava není jednoznačná. To bylo pro náš seminář velmi výhodné a umožnilo nám to pracovat na různých podobách interpretace té které postavy, kterou si účastníci vybrali.
Co jste v těch třech dnech stihli?
Já jsem se snažil nabídnout seminaristům autorštější pohled, jak číst dramatickou linku a jak přemýšlet o tom, jak ztvárnit postavu. Byl to seminář na pomezí dramaturgie a herectví. Věnuju se primárně dramaturgii, ale sám se zároveň občas ocitám v roli performera na jevišti. Přijde mi, že je to hodně zajímavá kombinace, uvažovat koncepčně o nějaké postavě, ale hned si ji ověřit v prostoru. A to je něco, co jsme v rámci improvizací a různých cvičení dělali ty tři dny.
Takže se nejen povídalo, ale i předvádělo…
Zároveň se hodně improvizovalo. To základní téma bylo, jak přistoupit k dramatické postavě, která je předepsaná autorem, a jak k ní přistoupit autorsky. A jak se vlastně zabývat tím, co ta postava ve hře říká, ale i tím, jaká je minulost, jaké vztahy, jaký charakter jí můžeme vtisknout skrze improvizace a skrze to, jak tu postavu poznávat ještě jinak než čtením, jak ji číst v prostoru.
Jste zvyklý spolupracovat jak s profesionály, tak amatéry. Je mezi těmi přístupy jak z vaší strany, tak ze strany účastníků velký rozdíl?
Mám právě za sebou poslední den semináře a překvapilo mě, že jsme poslední hodinu strávili diskusí o tématu věrnosti autorovi. To je něco, co už pro mě dávno tématem není. Vnímám autora jako parťáka zkušebního procesu, ale ve výsledku to beru tak, že v určitý moment jsme sami odpovědni za to, jakou podobu jeho textu dáme. Text tedy beru spíše jako pracovní nástroj, než jako ideál, ke kterému se dopracovat. A neuvědomil jsem si, že to může být pro konzervativnější divadelníky nějakým způsobem radikální. Tak jsme strávili hodinu debatou, jestli se vůbec můžeme dobrat autorova záměru, zda je vůbec autorův záměr něčím, co bychom my jako tvůrci měli primárně sledovat během zkoušení.
Jasně, zvláště je-li hra stará sto let i více… Odtud vede hezký oslí můstek k mým dalším otázkám, které se týkají toho, čím se zabýváte v průběhu sezóny v rámci profesionálního divadla. Většinou se nejedná o klasické texty, z mého pohledu neustále hledáte nějaké nové formy…
Možná bych to ještě upřesnil: není to ani tak ta forma, co mě na divadelním zkoušení zajímá nejvíc, ale spíše nějaká tvůrčí otázka, která zkoušením vzniká. A to může být jak téma, tak reálná událost, ke které mě v rámci zkoušení láká se vztáhnout. Může se objevit nějaká nečekaná otázka a tým si ji nakonec zvolí jako zásadní pro konkrétní dramatickou úpravu. A pro tu danou látku se forma v rámci zkoušení teprve hledá. Je to princip, který mě dlouhodobě zajímá. A během semináře jsem si uvědomil, že když jsem vyšel školu, vnímal jsem to tak, že interpretační a autorské divadlo jsou dva protipóly – a že je možné dělat buď jedno, nebo druhé. V průběhu času jsem ale při různých divadelních zkoušeních došel k tomu, že je to škála. A že žádné buď/anebo neexistuje. Že vlastně i k pevnému dramatickému textu, jako je Maryša, můžeme mít přístup bytostně autorský, a to nejen v textové rovině, ale i v tom, že ten text, jak stojí a leží, lze radikálně a autorsky naplnit a najít v něm vztahy, které tam běžně nevidíte. To je vlastně taky typ autorského zkoušení, tedy autorského přístupu všech lidí v týmu.
Nejdůležitější je tedy, jaká parta se sejde při zkoušení?
Určitě je důležitá tahle konstelace, ale i určitá míra svobody. Herec tím, jak text interpretuje, ho může natolik změnit a natolik výrazně po svém pojmout, že je to opravdu cesta hledání, pátrání a nacházení. Tedy takový výklad textu, který máme v konzervativním slova smyslu s činohrou nejčastěji spojený.
Nevěnujete se ovšem jen čisté činohře, spolupracujete s divadly pro děti, děláte dokumentární divadlo. Vlastně se stále točíme kolem toho, že hledáte neustále nějaké nové formy vyjádření, nové formy interpretace…
A možná nějaké nové způsoby, jak se k těm formám dobrat. Jeden z cílů semináře tady na Hronově bylo seminaristům a seminaristkám nabídnout nějakou paletu cvičení, skrze které můžu generovat vlastní autorský text, který vychází třeba z postavy napsané bratry Mrštíkovými, ale přitom zachovat čistě vlastní autorský přístup, který se pak může stát materiálem pro vlastní inscenaci.
Pojďme nyní odcestovat z Hronova a zaměřit se na vaše další aktivity. Zapátrala jsem a zjistila mimo jiné, že je vám letos třicet, ale i i to, že jste neobyčejně aktivní v nejrůznějších oblastech divadla, scénických umění a různých dalších kulturních aktivit. Takže to vezměme po pořádku. Funguje ještě 8lidí?
8lidí, tvůrčí skupina, kterou jsme založili už na škole, stále funguje. Naposledy jsme měli premiéru na začátku června v divadle NoD. Inscenace se jmenuje Osm miliard lidí hoří a my jsme se v ní pustili do takového kroku stranou od dokumentárního divadla, které obvykle děláme. Tentokrát jsme se rozhodli vytvořit autorskou jevištní výpověď, která se zabývá klimatickou krizí. Čerpali jsme maximálně ze sebe. A zjišťujeme, že ta skupina pro nás stále má smysl, protože v ní se dokážeme pustit do rizika, do něhož bychom se třeba v jiném prostředí, kde se normálně pohybujeme, nepustili. Je nám jasné, že tím se nemůžeme uživit, ale máme svobodu dovolit si zkusit nějaký radikální experiment, který by na jiné scéně nebyl možný.
To je vaše generační záležitost, ale ke spolupráci se vám podařilo získat jako performerku i vaši pedagožku Martu Ljubkovou…
To je ovšem jiná věc, která s činností skupiny 8lidí nesouvisí. V minulé sezóně jsme v divadle NoD udělali inscenaci, která se jmenuje Špioni. Hraje v ní Emil Rothermel, Renata Prokopová, Marta Ljubková a já. A v této skupině jsme během zkoušení zjistili, že nás to extrémně baví, že je to pro nás fúze činohry a autorského divadla. Jsme spolek, který se jmenuje Brémy, a s tímto spolkem chystáme novou inscenaci.
Jakou?
Opět do divadla NoD, bude mít premiéru přespříští sezónu. Jmenuje se Smrt na koni a vychází z Valdštejnské trilogie Friedricha Schillera.
To je tedy druhá aktivita. Další tady mám Palacky Games. Co to je?
To je herní studio, které jsme založili s Petrem Erbesem, se kterým pravidelně děláme v tandemu. Kromě divadla se věnujeme vývoji deskových her. Je to herní studio, které se věnuje společenským hrám s historicko-národní tematikou, ovšem s velkou dávkou černého humoru. Máme v současnosti tři hry. Jedna se zabývá příběhem legionářů během první světové války, druhá postavou Albrechta z Valdštejna a třetí konspiračními teoriemi.
A jak je to s Palackého mozkem, který vám pomáhá?
To je třetí osoba, která s námi ty hry vytváří. Je to vlastně hlavní mozek, který pomáhá vytvářet ty herní systémy, zatímco my s Petrem jsme spíše typ manažerů. Takže hry vytváří primárně mozek Palackého, který je uložen v dřevěné krabici. Ta byla dříve k vidění v Národním muzeu, ale od jisté doby se pohřešuje, protože pracuje právě pro nás.
Tak už nám asi zbývá jen domácí scéna Divadla Na zábradlí, kde pracujete…
Pro mě tahle sezona byla zlomová, protože jsem ze Zábradlí odešel. Po pěti letech dramaturgického angažmá jsem se rozhodl, že to je nějakým způsobem završená etapa. A to, co mě čeká v příští sezóně, je nástup do kulturní křižovatky Vzlet ve Vršovicích, kde budeme s Aničkou Klimešovou programovým vedením. Oslovil nás Petr Prokop, který to dělal dosud, zda bychom nechtěli vytvořit autorskou koncepci pro tuto instituci, a my na to kývli. Tak to mě čeká v nové sezóně. Nicméně v Divadle Na zábradlí budu zkoušet jako externí tvůrce společně s Petrem Erbesem autorskou věc, která se jmenuje Konec jara. Vychází ze situace, kdy v roce 1968 vyjednával Dubček s tehdejší vládou Sovětského svazu, jaký osud bude mít pražské jaro, jestli se podaří udržet ty rozvolňující tendence, nebo dojde k nějakému zmrazení.
Tím tedy pokračuje řada dokumentárních her Na zábradlí a pokračuje vaše spolupráce s Petrem Erbesem…
Ano. My s Petrem si uvědomujeme, že je hrozně výjimečné, co máme, a nechceme se toho vzdát. Petr v úvazku Na zábradlí pokračuje a pokračuje i naše spolupráce. Po zmíněné inscenaci Konec jara nás v příští sezóně čeká ještě inscenace do prostoru Vzletu, která se jmenuje Prokletí, a i v horizontu dalších sezon plánujeme společné projekty.
Kromě dramaturgie na DAMU jste vystudoval etnologii a kulturní antropologii. Spojujete praktickou dramaturgii s tímto bádáním. A předáváte své zkušenosti dále, třeba v rámci výuky?
Ano, jsem na DAMU v pozici externího spolupracovníka. V rámci teoretických pondělků přednáším dějiny divadla a čím dál častěji se mi stává, že spolupracuji s režijními ročníky právě na vývoji autorského textu nebo na hodinách, které se zabývají principy dokumentárního divadla. A pravidelně mívám workshopy s herci. Pro mě to učení je vždycky nějaká podoba poznávání, jak jinak se dá ještě přistupovat k tvorbě. A spíše než přednášením bych to nazval společným objevováním toho, co to vlastně divadlo je.
Teď se patrně nejvíc soustředíte na realizaci nové koncepce ve Vzletu…
Na to se hodně těším. Je to ovšem velké sousto. Ten prostor má velký potenciál, ale je to způsob divadelního provozu, který neznám, protože jsem dosud pracoval v souborových divadlech. Tenhle prostor nemá vlastní soubor, funguje projektově a zahrnuje kromě divadelních aktivit například výstavy, hudební a edukační programy. A to všechno je vlastně práce, na kterou se hodně těším a která má blízko i k té kulturní antropologii. Místo, které o sobě uvažuje i hodně lokálně, navazuje spolupráci s různými místními komunitami, například teenagery. To zakotvení v mapě místa i v mapě světa je něco, co láká k antropologickému přístupu, a vlastně jej vyžaduje.
Rozlehlý sál ovšem není k divadlu úplně vstřícný…
Je to sál, který má své limity, velký sál kulturního centra, který pojme obrovské množství lidí. A nás láká v něm vytvářet divadlo, které má výrazný událostní charakter a které staví diváka do středu té divadelní události. Takže by to mělo být divadlo, které diváka obklopuje a pracuje s formou nejen sdělení, ale i sdílení zážitku. Ta inscenace Prokletí, kterou chystáme s Petrem, bude s diváky pracovat jako s filmovými statisty. Zasadí je přímo doprostřed natáčecího dne o české skupině spiritistů, ve které mají diváci zásadní roli komparsistů.
Tedy určitý typ imerzivního divadla?
V podstatě ano, ale není to typ divadla, které by vláčelo diváka po různých chodbách, ale vtáhne ho do středu jednoho prostoru.
Vašich aktivit je tedy opravdu hodně. Přeju vám, aby vám vydržela energie!
Mně hodně energie dávají spolupracovníci i prostředí. Obojí je pro mě nesmírně inspirativní a baví mě to.
autorka: Jana Soprová / foto: archiv Borise Jedináka
SOPROVÁ, Jana. Vnímám autora jako parťáka. Rozhovor s lektorem semináře CEP Borisem Jedinákem. Online. Web Jiráskův Hronov 6. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/vnimam-autora-jako-partaka [cit. 2025-08-07]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.