STROUHALOVÁ, Patricie; ODLOŽILOVÁ, Pavlína. V ochotnickém divadle nejde o potlesk, ale o setkání člověka s člověkem. Jsme herci z libosti, říká režisérka a organizátorka Krakonošova divadelního podzimu. Host Radiožurnálu. Český rozhlas 26. 3. 2026
Česko je výjimečné v tom, jak silnou má divadelní tradici. V Evropě jsme v tomhle směru unikátní, přibližuje divadelnice Svatava Hejralová.
Ochotnické divadlo má na severu Čech bohatou tradici, která se předává z generace na generaci. Režisérka a organizátorka Svatava Hejralová mluví o tom, proč nemá ráda označení amatér, i o tom, co pro soubory znamená zápis na seznam UNESCO. Každoročně se navíc podílí na Národní přehlídce Krakonošův divadelní podzim, kde se podle ní ukazuje to nejživější z českého divadla: „Nejde o potlesk, ale o to, že se potká člověk s člověkem.“ Co rozhoduje o tom, která představení uspějí?
Vy jste se podílela na zápisu českého ochotnického divadla i loutkářství na seznam UNESCO a za svou práci jste získala i řadu ocenění. Dá se říct, že vás k divadlu přivedla i láska k vašemu budoucímu manželovi?
Dalo by se to tak říct. Já ale měla k divadlu blízko už díky tatínkovi, který hrál ve Vysokém nad Jizerou v divadle Krakonoš. Já sama jsem vyrůstala v Rokytnici, ale osud tomu chtěl, že jsem se s budoucím manželem poznala na gymnáziu. Jednou jsem za ním přijela do Vysokého na zábavu – a jeho maminka mě hned poznala a prohlásila, že budu hrát s nimi, že divadlo potřebuje lidi.
Nejdřív jsem se bránila, říkala jsem, že mě rodiče nenechají dojíždět. Ale nakonec přijeli za námi, tatínek svolil – a v šestnácti jsem začala hrát divadlo.
Pamatujete si na svoji první roli?
Dneska by se řeklo, že to byl muzikál. Tenkrát to byla zpěvohra Nazdar, tati. Hrála jsem tam Zdeničku.
S ochotnickým divadlem jste spjatá 50 let. Jak se za tu dobu proměnilo?
Proměnilo se hodně. Dřív šlo o zábavu a trochu i o poučení, dnes lidem přináší hlavně uvolnění, radost a možnost na chvíli vypnout. Nejdůležitější je ale ten okamžik, kdy se to, co prožíváme na jevišti, přenese do hlediště – když slyšíte smích nebo vidíte slzy. Tehdy víte, že to má smysl. A právě dnes je divadlo hlavně o setkání člověka s člověkem.
Podílela jste se i na nominačním videu pro UNESCO a kolegové o vás říkají, že jste hnacím motorem všeho. Bez vás by to prý nešlo – souhlasíte?
Myslím, že kolegové trochu přehánějí, ale je pravda, že ráda vymýšlím nové věci. Třeba organizuju různé oslavy výročí – ať už jde o cokoli, hlavní je, že se lidé sejdou a vidí, co se dělá.
Co se týče nominačního videa pro UNESCO, domluvili jsme se na ministerstvu, že ho natočíme během přehlídky, kam přijíždějí soubory z celé republiky. Výzvou bylo vměstnat všechno do dvou minut, ale nakonec se to podařilo – komentář namluvila moje vnučka a snímek se pak promítal i v Dillí jako oficiální prezentace.
UNESCO je velká pocta. Jak vám u toho bylo?
Je to zvláštní pocit a velká morální pocta. Když je člověk v ochotnickém divadle tolik let, vnímá to ze všech stran. Nečekám ale, že by se tím všechno změnilo a ochotnické divadlo se najednou dostalo na úplný vrchol.
Pořád je to hlavně o lidech – o vztazích s obcí, městem i dalšími spolky. Bez toho to fungovat nebude. A vlastně se toho tolik nezměnilo ani od doby, kdy jsme se podíleli na zápisu loutkářství. Pořád platí, že divadlo stojí na lidech.
K vysockému divadlu neodmyslitelně patří přehlídka Krakonošův divadelní podzim, kterou organizujete. Čeká vás letos 240 let od prvního ochotnického představení Jana Petrušky a jeho žáků a oslavy budou spojeny s inscenací Bruncvíka. Máte s tím hodně práce?
Budeme slavit stejnou hrou, která vychází z reportáže Elišky Pilařové a nese název Ceny Thálie. Z ní jsme připravili divadelní inscenaci o Janu Petruškovi a jeho žácích, kteří nacvičovali Bruncvíka.
Premiéra je plánovaná na 10. a 11. července a kromě samotného představení chystáme i setkání divadelníků, koncert, besedu a další doprovodný program – hlavní je, abychom si to společně užili.
Zároveň tím chceme připomenout i zápis do UNESCO a upozornit na to, že Vysoké nad Jizerou bylo podle Milana Schejbala prvním místem, kde se u nás hrálo světské ochotnické divadlo. A Česko má v tomhle směru mimořádnou tradici – vlastně jsme jedním z evropských center, odkud se tenhle druh divadla dál rozvíjel.
Proč nemáte ráda heslo letošních oslav – Amatéři sobě?
Slovo amatér v češtině často působí trochu pejorativně. Přitom nejde jen o divadlo – máme amatérské sportovce, rybáře nebo truhláře. My jsme ale ochotníci.
Vím, že to do angličtiny úplně nepřeložíme, ale v češtině pro to přesnější označení existuje, tak proč ho nepoužívat. Jsme divadelníci z lásky k tomu, co děláme, ne amatéři.
Nejsou dnes amatérští divadelníci spíše už těmi profesionály?
Neřekla bych. Snažíme se, aby divadlo rostlo – technicky, herecky i po všech stránkách – a ono skutečně roste. Pořád jsme ale herci z libosti. Všichni to dělají dobrovolně.
Divadlo ale není jen stát na jevišti a sklízet potlesk. Někdo musí připravit sál, vymyslet scénu a kostýmy, další hlídá zvuk a světla a někdo se musí postarat i o diváky. Je to vždycky společná práce mnoha lidí.
Čím to je, že právě Vysoké nad Jizerou jako kolébkou světového ochotnického divadla? Kde jinde ve světě jsou podobně dlouhé a zajímavé historie ochotnického divadla? Poslechněte si celý rozhovor.
STROUHALOVÁ, Patricie; ODLOŽILOVÁ, Pavlína. V ochotnickém divadle nejde o potlesk, ale o setkání člověka s člověkem. Jsme herci z libosti, říká režisérka a organizátorka Krakonošova divadelního podzimu. Host Radiožurnálu. Český rozhlas 26. 3. 2026 [cit. 2026-04-10]. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/v-ochotnickem-divadle-nejde-o-potlesk-ale-o-setkani-cloveka-s-clovekem-jsme-9604237
Ochotnické divadlo má na severu Čech bohatou tradici, která se předává z generace na generaci. Režisérka a organizátorka Svatava Hejralová mluví o tom, proč nemá ráda označení amatér, i o tom, co pro soubory znamená zápis na seznam UNESCO. Každoročně se navíc podílí na Národní přehlídce Krakonošův divadelní podzim, kde se podle ní ukazuje to nejživější z českého divadla: „Nejde o potlesk, ale o to, že se potká člověk s člověkem.“ Co rozhoduje o tom, která představení uspějí?
Vy jste se podílela na zápisu českého ochotnického divadla i loutkářství na seznam UNESCO a za svou práci jste získala i řadu ocenění. Dá se říct, že vás k divadlu přivedla i láska k vašemu budoucímu manželovi?
Dalo by se to tak říct. Já ale měla k divadlu blízko už díky tatínkovi, který hrál ve Vysokém nad Jizerou v divadle Krakonoš. Já sama jsem vyrůstala v Rokytnici, ale osud tomu chtěl, že jsem se s budoucím manželem poznala na gymnáziu. Jednou jsem za ním přijela do Vysokého na zábavu – a jeho maminka mě hned poznala a prohlásila, že budu hrát s nimi, že divadlo potřebuje lidi.
Nejdřív jsem se bránila, říkala jsem, že mě rodiče nenechají dojíždět. Ale nakonec přijeli za námi, tatínek svolil – a v šestnácti jsem začala hrát divadlo.
Pamatujete si na svoji první roli?
Dneska by se řeklo, že to byl muzikál. Tenkrát to byla zpěvohra Nazdar, tati. Hrála jsem tam Zdeničku.
S ochotnickým divadlem jste spjatá 50 let. Jak se za tu dobu proměnilo?
Proměnilo se hodně. Dřív šlo o zábavu a trochu i o poučení, dnes lidem přináší hlavně uvolnění, radost a možnost na chvíli vypnout. Nejdůležitější je ale ten okamžik, kdy se to, co prožíváme na jevišti, přenese do hlediště – když slyšíte smích nebo vidíte slzy. Tehdy víte, že to má smysl. A právě dnes je divadlo hlavně o setkání člověka s člověkem.
Podílela jste se i na nominačním videu pro UNESCO a kolegové o vás říkají, že jste hnacím motorem všeho. Bez vás by to prý nešlo – souhlasíte?
Myslím, že kolegové trochu přehánějí, ale je pravda, že ráda vymýšlím nové věci. Třeba organizuju různé oslavy výročí – ať už jde o cokoli, hlavní je, že se lidé sejdou a vidí, co se dělá.
Co se týče nominačního videa pro UNESCO, domluvili jsme se na ministerstvu, že ho natočíme během přehlídky, kam přijíždějí soubory z celé republiky. Výzvou bylo vměstnat všechno do dvou minut, ale nakonec se to podařilo – komentář namluvila moje vnučka a snímek se pak promítal i v Dillí jako oficiální prezentace.
UNESCO je velká pocta. Jak vám u toho bylo?
Je to zvláštní pocit a velká morální pocta. Když je člověk v ochotnickém divadle tolik let, vnímá to ze všech stran. Nečekám ale, že by se tím všechno změnilo a ochotnické divadlo se najednou dostalo na úplný vrchol.
Pořád je to hlavně o lidech – o vztazích s obcí, městem i dalšími spolky. Bez toho to fungovat nebude. A vlastně se toho tolik nezměnilo ani od doby, kdy jsme se podíleli na zápisu loutkářství. Pořád platí, že divadlo stojí na lidech.
K vysockému divadlu neodmyslitelně patří přehlídka Krakonošův divadelní podzim, kterou organizujete. Čeká vás letos 240 let od prvního ochotnického představení Jana Petrušky a jeho žáků a oslavy budou spojeny s inscenací Bruncvíka. Máte s tím hodně práce?
Budeme slavit stejnou hrou, která vychází z reportáže Elišky Pilařové a nese název Ceny Thálie. Z ní jsme připravili divadelní inscenaci o Janu Petruškovi a jeho žácích, kteří nacvičovali Bruncvíka.
Premiéra je plánovaná na 10. a 11. července a kromě samotného představení chystáme i setkání divadelníků, koncert, besedu a další doprovodný program – hlavní je, abychom si to společně užili.
Zároveň tím chceme připomenout i zápis do UNESCO a upozornit na to, že Vysoké nad Jizerou bylo podle Milana Schejbala prvním místem, kde se u nás hrálo světské ochotnické divadlo. A Česko má v tomhle směru mimořádnou tradici – vlastně jsme jedním z evropských center, odkud se tenhle druh divadla dál rozvíjel.
Proč nemáte ráda heslo letošních oslav – Amatéři sobě?
Slovo amatér v češtině často působí trochu pejorativně. Přitom nejde jen o divadlo – máme amatérské sportovce, rybáře nebo truhláře. My jsme ale ochotníci.
Vím, že to do angličtiny úplně nepřeložíme, ale v češtině pro to přesnější označení existuje, tak proč ho nepoužívat. Jsme divadelníci z lásky k tomu, co děláme, ne amatéři.
Nejsou dnes amatérští divadelníci spíše už těmi profesionály?
Neřekla bych. Snažíme se, aby divadlo rostlo – technicky, herecky i po všech stránkách – a ono skutečně roste. Pořád jsme ale herci z libosti. Všichni to dělají dobrovolně.
Divadlo ale není jen stát na jevišti a sklízet potlesk. Někdo musí připravit sál, vymyslet scénu a kostýmy, další hlídá zvuk a světla a někdo se musí postarat i o diváky. Je to vždycky společná práce mnoha lidí.
Čím to je, že právě Vysoké nad Jizerou jako kolébkou světového ochotnického divadla? Kde jinde ve světě jsou podobně dlouhé a zajímavé historie ochotnického divadla? Poslechněte si celý rozhovor.
STROUHALOVÁ, Patricie; ODLOŽILOVÁ, Pavlína. V ochotnickém divadle nejde o potlesk, ale o setkání člověka s člověkem. Jsme herci z libosti, říká režisérka a organizátorka Krakonošova divadelního podzimu. Host Radiožurnálu. Český rozhlas 26. 3. 2026 [cit. 2026-04-10]. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/v-ochotnickem-divadle-nejde-o-potlesk-ale-o-setkani-cloveka-s-clovekem-jsme-9604237
Rok: 2026
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.