SOPROVÁ, Jana. Hledám nějaké nové formy. Rozhovor s lektorem semináře P.R.D.E.L. Dominikem Migačem. Online. Web Jiráskův Hronov 8. 8. 2025
Dominik Migač má za sebou řadu pozoruhodných projektů jak v loutkovém, tak předmětovém divadle. Jeho inscenace udivují technologickými kouzly, nad nimiž žasnou děti i dospělí. Na letošním JH vede seminář s provokativní zkratkou P.R.D.E.L., což ovšem znamená Příležitost k realizaci díla v elektronické laboratoři.
Váš workshop je sice krátké, ale podle bodového programu značně intenzivní nahlédnutí do nejrůznějších technologií, které lze využít v loutkovém a předmětovém divadle. Máte za sebou workshopy tohoto typu?
Mám. Když bylo v Praze poslední Pražské Quadriennale, byl jsem se tam podívat a zjistil jsem, že technologie je v naprosto příšerném stavu. Byly to třeba zajímavé nápady, ale tak strašně nekvalitně zpracované. Přišlo mi tristní, že si někdo dá práci s konceptem, a to fyzické provedení je ohyzdné. Tak jsem si řekl: Dost! Mám rád, když je věc udělána precizně řemeslně. Tak jsem tenkrát na DAMU udělal workshop pro lidi, co je to zajímá. Myslel jsem, že přijdou jen scénografové, ale přišli všichni. Takže evidentně o to zájem je. Snažil jsem se je naučit, jak takové věci udělat čistě po té technologické stránce, takže podobné základy se učíme na tomhle workshopu. A druhá část plánu je, aby se lidi zbavili strachu, že je to něco, čemu nemají šanci v životě porozumět. Ukázat, že je to jednoduché, že to není žádná magie. Že se dá jít po krůčcích a neučit se celou knihu najednou.
Naučila jsem se nové slovo, které máte v koncepci workshopu – Arduino. Můžete pro laika vysvětlit, o co se jedná?
Microcontroller, miniaturní ovladač všeho možného, a je jedno, co si na to člověk přidělá. Je to zkrátka jednotka, která rozhoduje, jak se zachová něco na základě něčeho, což je na divadle vhodné, protože se to děje teď a tady. Nejde to udělat jako ve filmu nějakým trikem, musí se to doopravdy stát – a Arduino může být ten reaktivní prvek. Spoluherec.
Aha, takže je to tedy nějaký program, který lze přepínat… Viděla jsem vaši inscenaci Prefaby, kde se miniaturní domečky rozsvěcují a zhasínají jeden po druhém.
To Arduino je věc, která rozhodovala, co se kdy stane, a já jsem na to reagoval. Není tam zpětná vazba (i když to taky jde), ale v tomto případě mi to jen říká, co dělá, a já na to reaguju.
Jaký typ lidí se přihlásil na váš workshop?
Byl jsem překvapený, myslel jsem, že se přihlásí scénografové a výtvarníci, ale mám tam třeba porodní asistentku, lidi, které zajímá divadlo, ale s elektronikou se nikdy nesetkali. Měl jsem zpočátku ostych, jestli je to bude bavit, ale po dnešku mám pocit, že všichni mají radost z toho, co se jim podařilo vyrobit.
Takže se dá očekávat, že i během té krátké doby se dozví mnohé o využití nejrůznějších technologií. A jak se dívám, je to i praktické, jedním z bodů je „jak vybrat a nakoupit součástky“.
Já jsem si vymyslel takový domeček, který se rozsvítí, když do něj přijde loutka, takže poznáme, že je vevnitř. Tenhle princip jsem použil třeba v představení Zlín, které jsem dělal s Martou Hermannovou. Tak takový domeček si vytváří a můžou si tam rozhodovat, co se rozsvítí, co zhasne a jakou barvou to svítí. Jestli se něco naučí, nevím, jen chci, aby viděli, že na to dosáhnou, že to není něco, na co by museli studovat školy.
Takové věci se ovšem na DAMU neučí, nebo ano?
Byla tam nějaké nástavba, kterou si studenti mohli zvolit, ale nebyl o to zájem. Myslím, že to je právě ten strach z technologií. Taky si myslím, že na DAMU se trošku učí lepit věci levně, a když to stojí a moc na to nedýcháme, tak to stačí… Což já moc rád nemám.
Vraťme se na Hronov… Ještě máte v plánu téma multimédia v počítači…
No, nevím, jestli to stihneme. Pro mě multimédia znamenají zvuk, video na divadle, tyhle technické věci. V mém nejnovějším představení mám loutku a vedle ní tlačítko. Když ho zmáčknu, tak se z repráků automaticky ozve zvuk kroků. To znamená, že můžu určovat, jak rychle se ozve ten zvuk.
To znamená, že herec nebo loutkoherec je více soběstačný?
Je sám sobě zvukařem. A je tam komunikace mezi hercem a strojem – to je multimédium, jak ho chápu já, a tohle bych chtěl ty lidi naučit. Nemám ambici, aby po příchodu domů hned věděli, jak se programuje, ale nabízím ty čtyři první krůčky k tomu, aby se nebáli a pustili se do toho.
Studoval jste v ročníku Braňa Mazúcha, spolužáci většinou hrají v pražském NoDu, věnují se improvizaci a autorskému divadlu. Vy jste více orientovaný na loutkové a předmětové divadlo, viděla jsem pár věcí v kladenském Lampionu (Stín kapradiny, Myši patří do nebe), ale tam jste dlouho nepobyl. Vydal jste se tedy na sólovou dráhu?
Je pravda, že jsem byl vždycky objektový, loutkový, to vedlo k určitému omezení. Ale musím říct, že vlastně strašně nerad dělám sám, chtěl bych s někým spolupracovat, ale přiznávám, že je to se mnou těžké.
Proč? Jste moc puntičkářský?
Ano, moc puntičkářský. Mám velmi konkrétní představu o výsledku a tomu člověku se do toho hrozně špatně nasedá. Musel bych najít někoho hned na začátku projektu. Ale jsem prostě samotář, dělám si ty projekty strašně náročné, složité, takže se do toho málokomu chce.
Hodně děláte s Jakubem Maksymovem. Dělali jste spolu už na DAMU, zvláštní verzi Macbetha (Thunder, Enter the Three Witches), Teslu v Komedii, Prefaby a něco i v Lampionu.
Ne na všem jsem byl rovnocenný spolupracovník, jsou to spíše Kubovy zásluhy. Nejvíce jsem si sedl s Terkou Černohorskou, ta se ale přestěhovala do Olomouce, Kuba zas do Ostravy a teď hledám, s kým bych mohl dělat dál.
Zmínila bych vedle multimédií a technologií klasický typ loutek, kterými jste se zabývali v Lampionu. Vaše teze je ovšem minimum herecké účasti a vše se odehrává spíše přes předměty. Proč ten odklon od konkrétních loutek k předmětům?
Možná jsem to někdy řekl, ale rozhodně mi nejde o to zbavit se herce. Spíš hledám nějaké nové formy, pracuju s tím, co jsem dosud na divadle neviděl. Baví mě prozkoumávat nějaké nové principy. Rád experimentuju, prezentuju něco, co ještě třeba nebylo k vidění.
Pro mě je zvláštní, že tak vysoký, velký muž jako vy se zabývá miniaturním divadlem. Jak to přišlo?
To má asi více důvodů. Jedním z nich je asi bytová krize, prostory k pronájmu jsou strašně drahé. Mám nápady na projekty na velkém prostoru, ale v mých podmínkách nejsou realizovatelné. A je to i tím, že to dělám sám. Malé věci se dají v jednom ve dvou lidech zvládnout. Ale tím, že ty projekty nedělám v pravidelných intervalech, nemůžu se spolehnout ani na nějaké financování, což je problém. A pak mě samozřejmě baví principy miniaturního loutkového divadla, které jsou trošku jiné, než u klasických loutek. Když malá loutka pohne rukou, je to zázrak, kdežto když loutka normální velikosti pohne rukou, nikoho to nepřekvapí.
Já jsem spíše mířila k tomu, jestli je tam nějaká inspirace z dětství. Já sama jsem jako dítě vyráběla malinké domečky a figurky a hrála s nimi. Co vy?
Ono to pro mě vlastně začalo představením Hanky Voříškové, jmenovalo se to myslím Severská pohádka. Byly mi tři čtyři roky, když jsem to viděl: malinké okýnko, malinký eskymáci… To je jedna z prvním vzpomínek, co jsem měl. A když jsem potom měl vytvořit nějaké své vlastní divadlo na přijímačky na DAMU, vzpomněl jsem si na tohle a udělal něco podobného.
Práce Hany Voříškové je inspirativní pro mnoho lidí. Je pravda, že často dělá tyhle miniaturní projekty pro jednoho diváka. A teď mě napadá, že vás spojuje i to, že jste oba výtvarníci.
S tím rozdílem, že ona začínala jako výtvarnice a až pak začala hrát, já jsme naopak hrál a pak se stal výtvarníkem. Nemám sice ten obor vystudovaný, ale moje maminka je výtvarnice, takže jsem vyrůstal v tom prostředí.
Dočetla jsem se také, že jste se svými projekty projel celý svět. Kde všude jste byl?
Jéje, jestli si vzpomenu. Moje produkční mi vždycky řekne, že se jede, a já nasednu do dodávky a vydám se na cestu. Ale je to třeba Izrael, Rusko, hodně jezdíme do Srbska, Německo nebo Itálie.
Je výhodou, že se vaše scénografie dá celkem snadno složit?
Není to úplně kufřík do vlaku, ale dodávka to je.
Jste tedy na volné noze a přijímáte nové výzvy?
Teď budu od nové sezóny pracovat v Minoru jako osvětlovač na Malé scéně. To bude fajn, budu mít konečně práci, kde nebudu muset pořád něco vymýšlet.
Takže jistota?
Ale bude to zábavná jistota.
Ale určitě máte nějaké nápady na nové tvůrčí projekty.
Je strašně moc nápadů, ale teď mi asi chybí někdo, s kým bych to domyslel. Dramaturg, který je zároveň výtvarník, který tomu obětuje čas. Což se prostě nedá najít. Takže já se jednoho dne budu muset naštvat a jeden z těch projektů dodělat. Přemýšlím nad projektem Včely ve vesmíru, pak bych chtěl vyrábět automaty, které bych rozmístil po Praze, kam člověk hodí minci, točí klikou a vygeneruje si nějaký mikropříběh. A taky mě láká udělat pro děti něco o zvířátkách.
Chtělo by to grant...
Já ty peníze řeším až na nějaký pátý koleji. To se vždycky nějak sehnalo, i když to bylo bolestivé. Ale nejvíc bolestivé je dotáhnout koncept, příběh, to je pro mě ta hlavní bitva. Ta výroba potom je už za odměnu.
My se teď v redakci hodně bavíme o využití umělé inteligence v různých oblastech kultury. Technologie skáče dopředu, je to čím dál dokonalejší. Ozývají se varovné hlasy, že ohrožuje i divadlo. Má podle vás v dnešní situaci budoucnost?
Já si naopak myslím, že využití umělé inteligence v divadle je výborné. Ne přímo na jevišti, tam se nenašel způsob, jak to propojit, ale spíše v tom procesu. Hodně to usnadňuje práci. A taky si myslím, že ty moderní technologie jsou tak skvělé, efektní, spektakulární, že je těžké to přesahovat, pořád přicházet s něčím novým, aby to ještě víc svítilo a bylo to barevnější. Takže to nabízí výbornou alternativu vrátit se k analogu, k opravdovosti, k materiálu, ke dřevu, které v divadle na rozdíl od filmu tu schopnost má. Myslím, že až ta tuctová estetika, kterou umí umělá inteligence, bude všude, tak naopak bude hlad po něčem originálním, autentickém. Což divadlo nabízí.
autorka: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal
SOPROVÁ, Jana. Hledám nějaké nové formy. Rozhovor s lektorem semináře P.R.D.E.L. Dominikem Migačem. Online. Web Jiráskův Hronov 8. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/hledam-nejake-nove-formy [cit. 2025-08-09]
Váš workshop je sice krátké, ale podle bodového programu značně intenzivní nahlédnutí do nejrůznějších technologií, které lze využít v loutkovém a předmětovém divadle. Máte za sebou workshopy tohoto typu?
Mám. Když bylo v Praze poslední Pražské Quadriennale, byl jsem se tam podívat a zjistil jsem, že technologie je v naprosto příšerném stavu. Byly to třeba zajímavé nápady, ale tak strašně nekvalitně zpracované. Přišlo mi tristní, že si někdo dá práci s konceptem, a to fyzické provedení je ohyzdné. Tak jsem si řekl: Dost! Mám rád, když je věc udělána precizně řemeslně. Tak jsem tenkrát na DAMU udělal workshop pro lidi, co je to zajímá. Myslel jsem, že přijdou jen scénografové, ale přišli všichni. Takže evidentně o to zájem je. Snažil jsem se je naučit, jak takové věci udělat čistě po té technologické stránce, takže podobné základy se učíme na tomhle workshopu. A druhá část plánu je, aby se lidi zbavili strachu, že je to něco, čemu nemají šanci v životě porozumět. Ukázat, že je to jednoduché, že to není žádná magie. Že se dá jít po krůčcích a neučit se celou knihu najednou.
Naučila jsem se nové slovo, které máte v koncepci workshopu – Arduino. Můžete pro laika vysvětlit, o co se jedná?
Microcontroller, miniaturní ovladač všeho možného, a je jedno, co si na to člověk přidělá. Je to zkrátka jednotka, která rozhoduje, jak se zachová něco na základě něčeho, což je na divadle vhodné, protože se to děje teď a tady. Nejde to udělat jako ve filmu nějakým trikem, musí se to doopravdy stát – a Arduino může být ten reaktivní prvek. Spoluherec.
Aha, takže je to tedy nějaký program, který lze přepínat… Viděla jsem vaši inscenaci Prefaby, kde se miniaturní domečky rozsvěcují a zhasínají jeden po druhém.
To Arduino je věc, která rozhodovala, co se kdy stane, a já jsem na to reagoval. Není tam zpětná vazba (i když to taky jde), ale v tomto případě mi to jen říká, co dělá, a já na to reaguju.
Jaký typ lidí se přihlásil na váš workshop?
Byl jsem překvapený, myslel jsem, že se přihlásí scénografové a výtvarníci, ale mám tam třeba porodní asistentku, lidi, které zajímá divadlo, ale s elektronikou se nikdy nesetkali. Měl jsem zpočátku ostych, jestli je to bude bavit, ale po dnešku mám pocit, že všichni mají radost z toho, co se jim podařilo vyrobit.
Takže se dá očekávat, že i během té krátké doby se dozví mnohé o využití nejrůznějších technologií. A jak se dívám, je to i praktické, jedním z bodů je „jak vybrat a nakoupit součástky“.
Já jsem si vymyslel takový domeček, který se rozsvítí, když do něj přijde loutka, takže poznáme, že je vevnitř. Tenhle princip jsem použil třeba v představení Zlín, které jsem dělal s Martou Hermannovou. Tak takový domeček si vytváří a můžou si tam rozhodovat, co se rozsvítí, co zhasne a jakou barvou to svítí. Jestli se něco naučí, nevím, jen chci, aby viděli, že na to dosáhnou, že to není něco, na co by museli studovat školy.
Takové věci se ovšem na DAMU neučí, nebo ano?
Byla tam nějaké nástavba, kterou si studenti mohli zvolit, ale nebyl o to zájem. Myslím, že to je právě ten strach z technologií. Taky si myslím, že na DAMU se trošku učí lepit věci levně, a když to stojí a moc na to nedýcháme, tak to stačí… Což já moc rád nemám.
Vraťme se na Hronov… Ještě máte v plánu téma multimédia v počítači…
No, nevím, jestli to stihneme. Pro mě multimédia znamenají zvuk, video na divadle, tyhle technické věci. V mém nejnovějším představení mám loutku a vedle ní tlačítko. Když ho zmáčknu, tak se z repráků automaticky ozve zvuk kroků. To znamená, že můžu určovat, jak rychle se ozve ten zvuk.
To znamená, že herec nebo loutkoherec je více soběstačný?
Je sám sobě zvukařem. A je tam komunikace mezi hercem a strojem – to je multimédium, jak ho chápu já, a tohle bych chtěl ty lidi naučit. Nemám ambici, aby po příchodu domů hned věděli, jak se programuje, ale nabízím ty čtyři první krůčky k tomu, aby se nebáli a pustili se do toho.
Studoval jste v ročníku Braňa Mazúcha, spolužáci většinou hrají v pražském NoDu, věnují se improvizaci a autorskému divadlu. Vy jste více orientovaný na loutkové a předmětové divadlo, viděla jsem pár věcí v kladenském Lampionu (Stín kapradiny, Myši patří do nebe), ale tam jste dlouho nepobyl. Vydal jste se tedy na sólovou dráhu?
Je pravda, že jsem byl vždycky objektový, loutkový, to vedlo k určitému omezení. Ale musím říct, že vlastně strašně nerad dělám sám, chtěl bych s někým spolupracovat, ale přiznávám, že je to se mnou těžké.
Proč? Jste moc puntičkářský?
Ano, moc puntičkářský. Mám velmi konkrétní představu o výsledku a tomu člověku se do toho hrozně špatně nasedá. Musel bych najít někoho hned na začátku projektu. Ale jsem prostě samotář, dělám si ty projekty strašně náročné, složité, takže se do toho málokomu chce.
Hodně děláte s Jakubem Maksymovem. Dělali jste spolu už na DAMU, zvláštní verzi Macbetha (Thunder, Enter the Three Witches), Teslu v Komedii, Prefaby a něco i v Lampionu.
Ne na všem jsem byl rovnocenný spolupracovník, jsou to spíše Kubovy zásluhy. Nejvíce jsem si sedl s Terkou Černohorskou, ta se ale přestěhovala do Olomouce, Kuba zas do Ostravy a teď hledám, s kým bych mohl dělat dál.
Zmínila bych vedle multimédií a technologií klasický typ loutek, kterými jste se zabývali v Lampionu. Vaše teze je ovšem minimum herecké účasti a vše se odehrává spíše přes předměty. Proč ten odklon od konkrétních loutek k předmětům?
Možná jsem to někdy řekl, ale rozhodně mi nejde o to zbavit se herce. Spíš hledám nějaké nové formy, pracuju s tím, co jsem dosud na divadle neviděl. Baví mě prozkoumávat nějaké nové principy. Rád experimentuju, prezentuju něco, co ještě třeba nebylo k vidění.
Pro mě je zvláštní, že tak vysoký, velký muž jako vy se zabývá miniaturním divadlem. Jak to přišlo?
To má asi více důvodů. Jedním z nich je asi bytová krize, prostory k pronájmu jsou strašně drahé. Mám nápady na projekty na velkém prostoru, ale v mých podmínkách nejsou realizovatelné. A je to i tím, že to dělám sám. Malé věci se dají v jednom ve dvou lidech zvládnout. Ale tím, že ty projekty nedělám v pravidelných intervalech, nemůžu se spolehnout ani na nějaké financování, což je problém. A pak mě samozřejmě baví principy miniaturního loutkového divadla, které jsou trošku jiné, než u klasických loutek. Když malá loutka pohne rukou, je to zázrak, kdežto když loutka normální velikosti pohne rukou, nikoho to nepřekvapí.
Já jsem spíše mířila k tomu, jestli je tam nějaká inspirace z dětství. Já sama jsem jako dítě vyráběla malinké domečky a figurky a hrála s nimi. Co vy?
Ono to pro mě vlastně začalo představením Hanky Voříškové, jmenovalo se to myslím Severská pohádka. Byly mi tři čtyři roky, když jsem to viděl: malinké okýnko, malinký eskymáci… To je jedna z prvním vzpomínek, co jsem měl. A když jsem potom měl vytvořit nějaké své vlastní divadlo na přijímačky na DAMU, vzpomněl jsem si na tohle a udělal něco podobného.
Práce Hany Voříškové je inspirativní pro mnoho lidí. Je pravda, že často dělá tyhle miniaturní projekty pro jednoho diváka. A teď mě napadá, že vás spojuje i to, že jste oba výtvarníci.
S tím rozdílem, že ona začínala jako výtvarnice a až pak začala hrát, já jsme naopak hrál a pak se stal výtvarníkem. Nemám sice ten obor vystudovaný, ale moje maminka je výtvarnice, takže jsem vyrůstal v tom prostředí.
Dočetla jsem se také, že jste se svými projekty projel celý svět. Kde všude jste byl?
Jéje, jestli si vzpomenu. Moje produkční mi vždycky řekne, že se jede, a já nasednu do dodávky a vydám se na cestu. Ale je to třeba Izrael, Rusko, hodně jezdíme do Srbska, Německo nebo Itálie.
Je výhodou, že se vaše scénografie dá celkem snadno složit?
Není to úplně kufřík do vlaku, ale dodávka to je.
Jste tedy na volné noze a přijímáte nové výzvy?
Teď budu od nové sezóny pracovat v Minoru jako osvětlovač na Malé scéně. To bude fajn, budu mít konečně práci, kde nebudu muset pořád něco vymýšlet.
Takže jistota?
Ale bude to zábavná jistota.
Ale určitě máte nějaké nápady na nové tvůrčí projekty.
Je strašně moc nápadů, ale teď mi asi chybí někdo, s kým bych to domyslel. Dramaturg, který je zároveň výtvarník, který tomu obětuje čas. Což se prostě nedá najít. Takže já se jednoho dne budu muset naštvat a jeden z těch projektů dodělat. Přemýšlím nad projektem Včely ve vesmíru, pak bych chtěl vyrábět automaty, které bych rozmístil po Praze, kam člověk hodí minci, točí klikou a vygeneruje si nějaký mikropříběh. A taky mě láká udělat pro děti něco o zvířátkách.
Chtělo by to grant...
Já ty peníze řeším až na nějaký pátý koleji. To se vždycky nějak sehnalo, i když to bylo bolestivé. Ale nejvíc bolestivé je dotáhnout koncept, příběh, to je pro mě ta hlavní bitva. Ta výroba potom je už za odměnu.
My se teď v redakci hodně bavíme o využití umělé inteligence v různých oblastech kultury. Technologie skáče dopředu, je to čím dál dokonalejší. Ozývají se varovné hlasy, že ohrožuje i divadlo. Má podle vás v dnešní situaci budoucnost?
Já si naopak myslím, že využití umělé inteligence v divadle je výborné. Ne přímo na jevišti, tam se nenašel způsob, jak to propojit, ale spíše v tom procesu. Hodně to usnadňuje práci. A taky si myslím, že ty moderní technologie jsou tak skvělé, efektní, spektakulární, že je těžké to přesahovat, pořád přicházet s něčím novým, aby to ještě víc svítilo a bylo to barevnější. Takže to nabízí výbornou alternativu vrátit se k analogu, k opravdovosti, k materiálu, ke dřevu, které v divadle na rozdíl od filmu tu schopnost má. Myslím, že až ta tuctová estetika, kterou umí umělá inteligence, bude všude, tak naopak bude hlad po něčem originálním, autentickém. Což divadlo nabízí.
autorka: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal
SOPROVÁ, Jana. Hledám nějaké nové formy. Rozhovor s lektorem semináře P.R.D.E.L. Dominikem Migačem. Online. Web Jiráskův Hronov 8. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/hledam-nejake-nove-formy [cit. 2025-08-09]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.