PONDĚLÍČKOVÁ, Anežka. Kateřina Churtajeva a Michal Zahálka: Amatérské divadlo je všudypřítomné. divadelní.net 22. 12. 2025
České amatérské divadlo se na začátku prosince ocitlo v mimořádné společnosti – UNESCO jej v Novém Dillí zapsalo na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva jako dosud nejrozsáhlejší český statek zahrnující tisíce souborů, stovky přehlídek a desetitisíce tvůrců napříč republikou. O tom, co zápisu předcházelo, jak se „živost tradice“ vysvětluje světové organizaci a co může tato událost znamenat pro budoucnost celého ekosystému amatérského divadla, jsem hovořila s Kateřinou Churtajevou, generální ředitelkou Národního institutu pro kulturu, a s teatrologem, překladatelem a dramaturgem Michalem Zahálkou, odborným pracovníkem Národního institutu pro kulturu a spoluautorem nominačního textu.
Zápis českého amatérského divadla na seznam UNESCO. Foto Amatéři sobě
Než se dostaneme k samotnému zápisu – jak dlouhá a náročná byla cesta k nominaci?
MZ: Ten záměr se rodil mnoho, mnoho let. Pokud si dobře vzpomínám, v jednu chvíli byla prý ve hře i nadnárodní nominace (jako je tomu v případě loutkářství, kde je to české na seznam zapsáno společně se slovenským) – to už ale znám jen z vyprávění. Moje role byla iniciována, když se začalo pracovat na nominaci v podobě, v níž skutečně vznikla – někdy před třemi lety, kdy Lenka Lázňovská, někdejší ředitelka NIPOS-ARTAMA a dáma, která péči o amatérské divadlo zasvětila celý profesní život, sestavila úzký přípravný tým nominačního spisu a mě do něj jako externistu přizvala. Nejintenzivnější práce na samotném textu probíhala v prvním pololetí roku 2023, následovaly důkladné konzultace se zástupci samotných amatérských divadelníků neboli – jazykem UNESCO řečeno – „nositelů prvku“ a pak práce obnášely pořizování další dokumentace, natáčení filmu a další úkony.
Michale, psal jsi, že při přípravě nominačního textu probíhaly „rtuťovité debaty“ o každém slůvku. Co bylo nejtěžší vysvětlit mezinárodnímu publiku?
MZ: Já myslím, že pro nás, kteří jsme věru nebyli ve světě UNESCO zorientovaní, bylo nejtěžší vůbec pochopit, jakým jazykem máme mluvit. Nepřeháním, když řeknu, že jsme na tom nominačním textu nechali dohromady určitě desítky, ne-li stovky hodin práce – a přitom ten text není ani dlouhý, ani nijak zvlášť zábavný. Součástí našeho týmu byl zkušený kulturní diplomat a expert na problematiku seznamů UNESCO Michal Beneš, který sehrával roli takového ďáblova advokáta. Vedl nás k tomu, abychom si u každičké zmínky představili, jak bude to či ono chápat někdo ze země, která třeba nemá vůbec žádnou divadelní tradici. Cílové publikum toho textu je opravdu globální. Já měl taky neustále potřebu se v něm dojímat nad slavnou minulostí, nad úlohou ochotnictví v časech národního obrození a tak dál a tak dál, ale pan Beneš nás (nepochybně správně) vedl k zaměření na současný stav věcí a na živost tradice. A proč byly ty debaty s nadsázkou řečeno rtuťovité? Lence Lázňovské se povedlo do toho týmu přizvat lidi, kteří jsou zvyklí pracovat se slovy a pracují s nimi dost puntičkářským způsobem: tím myslím samozřejmě sebe, ale taky samotnou Lenku, Michala Beneše, dnešní ředitelku odboru regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury Katku Klementovou nebo významného amatérského režiséra a herce Sašu Gregara. V přátelském duchu, nicméně velice temperamentně jsme řešili opravdu každou částici. Škoda že se naše hovory na Fügnerově náměstí tehdy nenahrávaly, bylo by z toho podle mě senzační scénické čtení.
Kateřino, z pozice vedení instituce, která teď ponese odpovědnost za péči o tradici – jak jste vnímala proces nominace vy?
KCH: Protože nominační proces je záležitost na několik let, naše instituce – Národní institut pro kulturu – v dnešní podobě v době nominace ještě neexistovala. Paradoxně jsem ale do procesu částečně zapojena byla, a to z pozice vedoucí odboru kultury Královéhradeckého kraje, tedy kraje, na jehož území se koná největší a vrcholná akce amatérského divadla Jiráskův Hronov. Což vlastně můžeme brát jako nepřímý důkaz toho, jak všudypřítomné amatérské divadlo je – ať se kultuře věnujete na jakémkoli místě, s největší pravděpodobností se dříve nebo později s amatérským divadlem dostanete do kontaktu.
Zápis je označován za dosud nejrozsáhlejší český statek – mluvíme o více než 3 500 souborech, tisícovce přehlídek a desetitisících tvůrců. Co podle vás porotu přesvědčilo?
MZ: Když se zpráva o zápisu objevila v médiích, v komentářích se lidé podivovali, že by nikde jinde amatérské divadlo nebylo. O to ale nejde. Lednicko-valtický areál taky není v UNESCO proto, že by to byl jediný zámek s parkem na světě. Cílem bylo ukázat, že v českých zemích je to amatérské hnutí opravdu mimořádně rozsáhlé a rozmanité – a to z mezinárodních srovnání skutečně víme. Co přesně výbor přesvědčilo, to samozřejmě nevím, ale dávali nás za příklad vzorného zapojení komunit a vyzdvihovali úlohu divadla v pedagogické práci na základních, potažmo základních uměleckých školách. Z toho mám velkou radost, to přijde hrozně důležité i mně.
UNESCO nechtělo zapisovat primárně historické vrstvy, ale „živost tradice“. Co z té živosti podle vás nejlépe vystihuje současné české amatérské divadlo?
MZ: Vlastně už jsem o tom mluvil: ta rozsáhlost bující aktivity a rozmanitost směrů, kterými se amatérské divadlo projevuje.
KCH: Rozumím úplně té „živosti“. Jde o silný a dlouholetý trend UNESCO a dalších institucí o podporu tzv. living heritage. Tedy dědictví, které staví na žité – a živé – zkušenosti nás všech v každodenním životě. Oproti dědictví definovanému autoritami. Je to silně inkluzivní a demokratizační přístup ke kulturnímu bohatství, který posiluje pocit sounáležitosti s vlastní kulturou a pocit identity. A tohle všechno v sobě amatérské divadlo perfektně nese.
Kateřino, v oficiálním vyjádření jste uvedla, že amatérské divadlo je „významným spolutvůrcem komunitního života“ a že v mnoha obcích nahrazuje jedinou živou kulturu. Vytane vám na mysli nějaký konkrétní příklad?
KCH: Ano, vyvstane. Příklad jako hrom. Aneb kdo chce zažít, co pro malou obec znamená divadlo, ať se zajede podívat do Police nad Metují na přehlídku vesnických divadelních souborů s mile vtipným názvem HROM do Police.
Co podle vás amatérské divadlo dává české společnosti, co by odjinud nezískala?
MZ: To je podobné jako se ptát, co dává společnosti divadlo. Každé něco trochu jiného – někde má amatérské divadlo výhradně komunitní funkci, někde může sloužit jako nástroj společenské kritiky, někde může formálně či tematicky posouvat možnosti divadla jako takového. Amatérské divadlo je zrovna tak pestré jako to profesionální, ne-li ještě pestřejší, a je důležité si pamatovat, že sousedská divadla na malých vesnicích, která se nikdy nepřihlásí na žádnou přehlídku a nejspíš se o nich nikdy ani nedozvíme, jsou zrovna tak důležitá jako soubory, které jsou takzvaně vidět nejvíc.
KCH: Setkání různých sociálních skupin při pozitivním zaujetí společným výsledkem. To jsou ohromně cenné momenty, které nám naše atomizovaná a sekularizovaná společnost, ve které se tak snadno pohybujeme pouze ve vlastní sociální bublině, nabízí zřídka.
Zápis není jen ocenění, ale i závazek. Jaké konkrétní změny teď musí nastat, aby se amatérské divadlo udrželo jako živá tradice, a ne pouze jako položka na seznamu?
MZ: Tenhle seznam není seznam ohrožených druhů. Českému amatérskému divadlu se daří dobře, děkuje za optání, a pokud by náhodou měla ochotníkům ta ochota v budoucnu docházet, UNESCO na tom stejně nic nezmění. Bude samozřejmě skvělé, pokud třeba některé obce začnou své soubory podporovat víc, než tomu dnes je (někde to už teď funguje báječně, někde naopak vůbec), bude skvělé, když třeba vzroste státní podpora oboru, ale to hlavní – chuť a snad i potřeba lidí vyjadřovat se divadlem – na tomhle přímo nezávisí. Moc se mi líbí komentář zevnitř komunity, od Tomáše Čivrného, který na portálu Divadelník.cz představil tři scénáře dopadu tohoto zápisu na vývoj věcí. Tam (a v diskusi pod ním) je znát, co by si teď představovalo samotné amatérské divadelnictvo.
Michale, psal jsi o nutnosti ukázat, že tradice je „živá, aktuální, pulzující“. Kateřino, vy mluvíte o povinnosti státu „pečovat o rozvoj této tradice“. Kde se podle vás potkává odpovědnost komunity a odpovědnost institucí?
MZ: Úlohou instituce, jako je NIK, je poskytovat amatérskému divadlu co nejlepší servis: vzdělávací systém, organizační podporu, spolupořádání unikátního vícekolového postupového systému přehlídek s expertním zajištěním zpětné vazby. Stát a obce by měly činnost amatérských souborů co možná nejvíc usnadňovat. Ovšem ta samotná tradice je odpovědností nositelů – a já se o ni vážně nebojím.
KCH: Hranice je právě ono živé dědictví. Tedy hranice, na které se potká podpora statku nehmotného kulturního dědictví s aktivní péčí komunity o něco, co je pro ně důležité, živé, součástí běžného života. Podpora by rozhodně neměla sloužit k zachovávání a konzervování statků, které ztratily podporu své komunity. Ani k nafukování aktivit do komodifikované podoby turistického výprodeje. Není lehké v praxi tuto hranici najít, každý rok je potřeba ji znovu a poctivě ohledávat, ale je to možné.
Projekt Amatéři sobě má v roce 2026 zvýšit prestiž a viditelnost amatérského divadla. Co podle vás musí udělat, aby přinesl skutečnou podporu komunitám (a nejen tu symbolickou)?
MZ: V první řadě musí samotné komunity vzít ten projekt za svůj. Nesmějí to být okázalé oslavy pořádané státními institucemi, ale opravdu zábavné, živelné oslavy (nás) všech. Jedině tak to může přinést taky tu prestiž a viditelnost. Já se na to moc těším a myslím, že jelikož koordinátorem celé události je programový ředitel Jiráskova Hronova Honza Julínek, sám původem amatérský divadelník a nadto člověk, který má kromobyčejnou schopnost přivádět k jednomu stolu lidi různých pohledů a názorů, je snad slušně založeno na to, aby to ochotnická obec za své opravdu vzala.
Obvykle na závěr pokládám otázku, co vám v poslední době dělá radost. Dnes ji ale lehce pozměním: Kdy jste naposledy seděli v hledišti na představení amatérského souboru a měli pocit, že se před vámi v té chvíli koncentruje smysl a síla amatérského divadla?
MZ: To se mi děje pravidelně, jinak bych se tomu jako lektor přehlídek nebo šéfredaktor festivalových zpravodajů tolik nevěnoval. Na Jiráskově Hronově mě třeba dovedou často potěšit studentské soubory, které přivážejí apelativní divadlo s ostrým, autenticky vyjadřovaným názorem na svět. A velkou radost mi dělá třeba taky amatérský loutkář Tomáš Hájek z krkonošské Poniklé, který letos v konkurenci všech Naivních divadel a Draků dostal cenu Erik: je to jeden z mnoha dokladů, že mezi amatérským a profesionálním divadlem taky nemusí být po stránce uměleckých zásluh nepropustná bariéra.
KCH: Tak to vím úplně přesně. První prosincovou neděli v knihovně Divadla Na zábradlí na představení studentského divadla UPrk. Parta studentů pohybujících se mezi Olomoucí a Prahou. Studentů, kteří mají svých povinností až nad hlavu. A přesto se pravidelně potkají a vystřihnou citlivé představení o současném světě dotčeném válkou, o ženské práci a rodinných vztazích. A v publiku se jim sejdou kamarádi a rodiny z celé republiky. Klobouk dolů.
PONDĚLÍČKOVÁ, Anežka. Kateřina Churtajeva a Michal Zahálka: Amatérské divadlo je všudypřítomné. divadelní.net 22. 12. 2025 [cit. 2026-01-27]. Dostupné z: https://divadelni.net/katerina-churtajeva-a-michal-zahalka-amaterske-divadlo-je-vsudypritomne/
Zápis českého amatérského divadla na seznam UNESCO. Foto Amatéři sobě
Než se dostaneme k samotnému zápisu – jak dlouhá a náročná byla cesta k nominaci?
MZ: Ten záměr se rodil mnoho, mnoho let. Pokud si dobře vzpomínám, v jednu chvíli byla prý ve hře i nadnárodní nominace (jako je tomu v případě loutkářství, kde je to české na seznam zapsáno společně se slovenským) – to už ale znám jen z vyprávění. Moje role byla iniciována, když se začalo pracovat na nominaci v podobě, v níž skutečně vznikla – někdy před třemi lety, kdy Lenka Lázňovská, někdejší ředitelka NIPOS-ARTAMA a dáma, která péči o amatérské divadlo zasvětila celý profesní život, sestavila úzký přípravný tým nominačního spisu a mě do něj jako externistu přizvala. Nejintenzivnější práce na samotném textu probíhala v prvním pololetí roku 2023, následovaly důkladné konzultace se zástupci samotných amatérských divadelníků neboli – jazykem UNESCO řečeno – „nositelů prvku“ a pak práce obnášely pořizování další dokumentace, natáčení filmu a další úkony.
Michale, psal jsi, že při přípravě nominačního textu probíhaly „rtuťovité debaty“ o každém slůvku. Co bylo nejtěžší vysvětlit mezinárodnímu publiku?
MZ: Já myslím, že pro nás, kteří jsme věru nebyli ve světě UNESCO zorientovaní, bylo nejtěžší vůbec pochopit, jakým jazykem máme mluvit. Nepřeháním, když řeknu, že jsme na tom nominačním textu nechali dohromady určitě desítky, ne-li stovky hodin práce – a přitom ten text není ani dlouhý, ani nijak zvlášť zábavný. Součástí našeho týmu byl zkušený kulturní diplomat a expert na problematiku seznamů UNESCO Michal Beneš, který sehrával roli takového ďáblova advokáta. Vedl nás k tomu, abychom si u každičké zmínky představili, jak bude to či ono chápat někdo ze země, která třeba nemá vůbec žádnou divadelní tradici. Cílové publikum toho textu je opravdu globální. Já měl taky neustále potřebu se v něm dojímat nad slavnou minulostí, nad úlohou ochotnictví v časech národního obrození a tak dál a tak dál, ale pan Beneš nás (nepochybně správně) vedl k zaměření na současný stav věcí a na živost tradice. A proč byly ty debaty s nadsázkou řečeno rtuťovité? Lence Lázňovské se povedlo do toho týmu přizvat lidi, kteří jsou zvyklí pracovat se slovy a pracují s nimi dost puntičkářským způsobem: tím myslím samozřejmě sebe, ale taky samotnou Lenku, Michala Beneše, dnešní ředitelku odboru regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury Katku Klementovou nebo významného amatérského režiséra a herce Sašu Gregara. V přátelském duchu, nicméně velice temperamentně jsme řešili opravdu každou částici. Škoda že se naše hovory na Fügnerově náměstí tehdy nenahrávaly, bylo by z toho podle mě senzační scénické čtení.
Kateřino, z pozice vedení instituce, která teď ponese odpovědnost za péči o tradici – jak jste vnímala proces nominace vy?
KCH: Protože nominační proces je záležitost na několik let, naše instituce – Národní institut pro kulturu – v dnešní podobě v době nominace ještě neexistovala. Paradoxně jsem ale do procesu částečně zapojena byla, a to z pozice vedoucí odboru kultury Královéhradeckého kraje, tedy kraje, na jehož území se koná největší a vrcholná akce amatérského divadla Jiráskův Hronov. Což vlastně můžeme brát jako nepřímý důkaz toho, jak všudypřítomné amatérské divadlo je – ať se kultuře věnujete na jakémkoli místě, s největší pravděpodobností se dříve nebo později s amatérským divadlem dostanete do kontaktu.
Zápis je označován za dosud nejrozsáhlejší český statek – mluvíme o více než 3 500 souborech, tisícovce přehlídek a desetitisících tvůrců. Co podle vás porotu přesvědčilo?
MZ: Když se zpráva o zápisu objevila v médiích, v komentářích se lidé podivovali, že by nikde jinde amatérské divadlo nebylo. O to ale nejde. Lednicko-valtický areál taky není v UNESCO proto, že by to byl jediný zámek s parkem na světě. Cílem bylo ukázat, že v českých zemích je to amatérské hnutí opravdu mimořádně rozsáhlé a rozmanité – a to z mezinárodních srovnání skutečně víme. Co přesně výbor přesvědčilo, to samozřejmě nevím, ale dávali nás za příklad vzorného zapojení komunit a vyzdvihovali úlohu divadla v pedagogické práci na základních, potažmo základních uměleckých školách. Z toho mám velkou radost, to přijde hrozně důležité i mně.
UNESCO nechtělo zapisovat primárně historické vrstvy, ale „živost tradice“. Co z té živosti podle vás nejlépe vystihuje současné české amatérské divadlo?
MZ: Vlastně už jsem o tom mluvil: ta rozsáhlost bující aktivity a rozmanitost směrů, kterými se amatérské divadlo projevuje.
KCH: Rozumím úplně té „živosti“. Jde o silný a dlouholetý trend UNESCO a dalších institucí o podporu tzv. living heritage. Tedy dědictví, které staví na žité – a živé – zkušenosti nás všech v každodenním životě. Oproti dědictví definovanému autoritami. Je to silně inkluzivní a demokratizační přístup ke kulturnímu bohatství, který posiluje pocit sounáležitosti s vlastní kulturou a pocit identity. A tohle všechno v sobě amatérské divadlo perfektně nese.
Kateřino, v oficiálním vyjádření jste uvedla, že amatérské divadlo je „významným spolutvůrcem komunitního života“ a že v mnoha obcích nahrazuje jedinou živou kulturu. Vytane vám na mysli nějaký konkrétní příklad?
KCH: Ano, vyvstane. Příklad jako hrom. Aneb kdo chce zažít, co pro malou obec znamená divadlo, ať se zajede podívat do Police nad Metují na přehlídku vesnických divadelních souborů s mile vtipným názvem HROM do Police.
Co podle vás amatérské divadlo dává české společnosti, co by odjinud nezískala?
MZ: To je podobné jako se ptát, co dává společnosti divadlo. Každé něco trochu jiného – někde má amatérské divadlo výhradně komunitní funkci, někde může sloužit jako nástroj společenské kritiky, někde může formálně či tematicky posouvat možnosti divadla jako takového. Amatérské divadlo je zrovna tak pestré jako to profesionální, ne-li ještě pestřejší, a je důležité si pamatovat, že sousedská divadla na malých vesnicích, která se nikdy nepřihlásí na žádnou přehlídku a nejspíš se o nich nikdy ani nedozvíme, jsou zrovna tak důležitá jako soubory, které jsou takzvaně vidět nejvíc.
KCH: Setkání různých sociálních skupin při pozitivním zaujetí společným výsledkem. To jsou ohromně cenné momenty, které nám naše atomizovaná a sekularizovaná společnost, ve které se tak snadno pohybujeme pouze ve vlastní sociální bublině, nabízí zřídka.
Zápis není jen ocenění, ale i závazek. Jaké konkrétní změny teď musí nastat, aby se amatérské divadlo udrželo jako živá tradice, a ne pouze jako položka na seznamu?
MZ: Tenhle seznam není seznam ohrožených druhů. Českému amatérskému divadlu se daří dobře, děkuje za optání, a pokud by náhodou měla ochotníkům ta ochota v budoucnu docházet, UNESCO na tom stejně nic nezmění. Bude samozřejmě skvělé, pokud třeba některé obce začnou své soubory podporovat víc, než tomu dnes je (někde to už teď funguje báječně, někde naopak vůbec), bude skvělé, když třeba vzroste státní podpora oboru, ale to hlavní – chuť a snad i potřeba lidí vyjadřovat se divadlem – na tomhle přímo nezávisí. Moc se mi líbí komentář zevnitř komunity, od Tomáše Čivrného, který na portálu Divadelník.cz představil tři scénáře dopadu tohoto zápisu na vývoj věcí. Tam (a v diskusi pod ním) je znát, co by si teď představovalo samotné amatérské divadelnictvo.
Michale, psal jsi o nutnosti ukázat, že tradice je „živá, aktuální, pulzující“. Kateřino, vy mluvíte o povinnosti státu „pečovat o rozvoj této tradice“. Kde se podle vás potkává odpovědnost komunity a odpovědnost institucí?
MZ: Úlohou instituce, jako je NIK, je poskytovat amatérskému divadlu co nejlepší servis: vzdělávací systém, organizační podporu, spolupořádání unikátního vícekolového postupového systému přehlídek s expertním zajištěním zpětné vazby. Stát a obce by měly činnost amatérských souborů co možná nejvíc usnadňovat. Ovšem ta samotná tradice je odpovědností nositelů – a já se o ni vážně nebojím.
KCH: Hranice je právě ono živé dědictví. Tedy hranice, na které se potká podpora statku nehmotného kulturního dědictví s aktivní péčí komunity o něco, co je pro ně důležité, živé, součástí běžného života. Podpora by rozhodně neměla sloužit k zachovávání a konzervování statků, které ztratily podporu své komunity. Ani k nafukování aktivit do komodifikované podoby turistického výprodeje. Není lehké v praxi tuto hranici najít, každý rok je potřeba ji znovu a poctivě ohledávat, ale je to možné.
Projekt Amatéři sobě má v roce 2026 zvýšit prestiž a viditelnost amatérského divadla. Co podle vás musí udělat, aby přinesl skutečnou podporu komunitám (a nejen tu symbolickou)?
MZ: V první řadě musí samotné komunity vzít ten projekt za svůj. Nesmějí to být okázalé oslavy pořádané státními institucemi, ale opravdu zábavné, živelné oslavy (nás) všech. Jedině tak to může přinést taky tu prestiž a viditelnost. Já se na to moc těším a myslím, že jelikož koordinátorem celé události je programový ředitel Jiráskova Hronova Honza Julínek, sám původem amatérský divadelník a nadto člověk, který má kromobyčejnou schopnost přivádět k jednomu stolu lidi různých pohledů a názorů, je snad slušně založeno na to, aby to ochotnická obec za své opravdu vzala.
Obvykle na závěr pokládám otázku, co vám v poslední době dělá radost. Dnes ji ale lehce pozměním: Kdy jste naposledy seděli v hledišti na představení amatérského souboru a měli pocit, že se před vámi v té chvíli koncentruje smysl a síla amatérského divadla?
MZ: To se mi děje pravidelně, jinak bych se tomu jako lektor přehlídek nebo šéfredaktor festivalových zpravodajů tolik nevěnoval. Na Jiráskově Hronově mě třeba dovedou často potěšit studentské soubory, které přivážejí apelativní divadlo s ostrým, autenticky vyjadřovaným názorem na svět. A velkou radost mi dělá třeba taky amatérský loutkář Tomáš Hájek z krkonošské Poniklé, který letos v konkurenci všech Naivních divadel a Draků dostal cenu Erik: je to jeden z mnoha dokladů, že mezi amatérským a profesionálním divadlem taky nemusí být po stránce uměleckých zásluh nepropustná bariéra.
KCH: Tak to vím úplně přesně. První prosincovou neděli v knihovně Divadla Na zábradlí na představení studentského divadla UPrk. Parta studentů pohybujících se mezi Olomoucí a Prahou. Studentů, kteří mají svých povinností až nad hlavu. A přesto se pravidelně potkají a vystřihnou citlivé představení o současném světě dotčeném válkou, o ženské práci a rodinných vztazích. A v publiku se jim sejdou kamarádi a rodiny z celé republiky. Klobouk dolů.
PONDĚLÍČKOVÁ, Anežka. Kateřina Churtajeva a Michal Zahálka: Amatérské divadlo je všudypřítomné. divadelní.net 22. 12. 2025 [cit. 2026-01-27]. Dostupné z: https://divadelni.net/katerina-churtajeva-a-michal-zahalka-amaterske-divadlo-je-vsudypritomne/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.