RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Císařovy nové šaty podruhé, opět inspirativně. Online. Amatérská scéna 27. 1. 2026
(a podrobně na hranici snesitelnosti)
Motto: „Císařovy nové šaty je festival otevřeného divadelního myšlení, který vzniká na počest profesora Jana Císaře, významného českého teatrologa, který se zabýval profesionálním i amatérským divadlem. Zemřel v roce 2021 a od té doby nám schází osobnost jeho formátu. Rádi bychom připomněli jeho otevřené divadelní myšlení formou festivalu.” (z webu přehlídky)
Přehlídka Císařovy nové šaty vstoupila do druhého ročníku, tentokrát s nepovinným tématem „Hamlet a hrušky“ (po loňském „Maryša a jablka“). Proběhla o víkendu 23. – 25. 1. 2026 ve VILE Štvanice a důrazně potvrdila oprávněnost své existence. Vyprofilovala se jako příjemná platforma pro kritické myšlení o divadle, s důrazem na otevřený dialog, kritické myšlení a reflexi v širších souvislostech. K tomu je inspirativní pro amatéry i profesionály.
A to díky rozsochatosti nabízeného programu. Téměř bezvýhradně autorské kusy souborů napříč republikou byly prezentovány rozmanitě, od klasické činohry přes alternativní prostředky a intenzivní fyzické divadlo až po loutky.
Také shromážděnými osobnostmi. Dramaturgickou radu tvoří a na festivalu tráví čas Kateřina Bohadlová, Petr Hašek, Marie Nováková, Ivo Kristián Kubák, Michal Zahálka, Lenka Huláková a tajně Jiří Havelka. Navíc si do VILY našli cestu mnozí další „z branže“ ochotnické i profesionální, namátkou Alena Zemančíková, Petr Michálek, Simona Bezoušková… a přispívali nejen do debat po představeních.
Také uhrančivým prostředím VILY Štvanice, která skýtá v celém svém objektu bezpečné prostředí pro sdílení zážitků a diskuse, o pokojíčku profesora Císaře nemluvě.
A nadšením pro divadlo u všech zúčastněných. Pátečních cca 50 diváků se během víkendu rozrostlo do více než stovky účastníků od tří do téměř devadesáti let.
Na pomezí
Stejně jako Jan Císař považoval dramaturgii za disciplínu na pomezí, na pomezí je i festival, který nese jeho jméno.
Na pomezí amatérského a profesionálního divadla. Představení přivezli amatéři – VAD Kladno a Kolegium hraběte, založené speciálně k této příležitosti pod ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, a Teátr Vaštar. Také profesionálové – průnik Divadla Kam Jdeš? plus Vejminek a Divadlo Polárka. A dvě tělesa původně amatérská, která se profesionalizovala – Geisslers Hofcomoedianten a Divadlo Kámen.
Na pomezí uměleckých druhů – divadlo doplnilo promítání filmu v Kině Atlas a dobrodružná procházka z divadla do kina.
Na pomezí zábavy a poučení – kromě úvodního sympozia probíhaly dramaturgické úvody a otevřené moderované diskuse s tvůrčím kolektivem.
A na pomezí života a smrti – opět v úvodu, po přípitku Mirky Císařové vínem zvaným Modrý Janek, vstoupila matka zakladatelka festivalu Lenka Huláková s Petrem Macháčkem v minus jedenácti do Vltavy.
O pátečním programu festivalu psal Michal Drtina na https://www.amaterskascena.cz/cisarovy-nove-saty-2/¨
Sympozium Fenomén Císař
Kdyby jedinou náplní festivalu bylo úvodní sympozium, pořádané v pátek večer pod názvem Fenomén Císař, stálo by to za to. Pět osobností spjatých s amatérským divadlem (Radovan Lipus, Jan Šotkovský, Doubravka Svobodová, Stanislav Bohadlo a Jiří Havelka) plus oponentské duo (Alena Zemančíková a Petr Michálek) se zamýšlelo na základě citátů z díla Jana Císaře nad některými (nejen) divadelními fenomény a skutečnostmi. (Zachyceno útržkovitě, jako inspirace, nikoli kompletní zápis diskutovaného).
„Divadlo poezie NEEXISTUJE!“
Tento výrok a zejména jeho podstata byly průběžným sporem a sportem mezi Radovanem Lipusem a Janem Císařem. Režisér ostravské Romance pro křídlovku, Šrámkova Plačícího satyra na Vinohradech nebo Zahrady Jane Austenové ve Viole argumentoval pro bytí divadla poezie vedle divadla dramatického koexistencí realistického a abstraktního malířství a volal po odpovědi na otázku, co s autory jako Jaroslav Kvapil, Julius Zeyer, František Hrubín, Josef Topol… Možná je divadlo poezie ani ne tak samostatný divadelní druh jako spíše způsob, součást tvorby (s úctou vzpomínáme na Jana Roubala)… A Profesor se po zhlédnutí Tálské Příběhů dlouhého nosu a Pitínského Sestry Úzkosti přihlásil k myšlení o divadle poezie in progress skrze větu „ono je to možná ještě nějak jinak“ (při čemž se ovšem vymezil vůči „poetickému mlnu“). Co by asi tak řekl na Wernische v Národním…?
„Conditio sine qua non každého skutečného dramatu je situace, v níž člověku nezbývá než jednat.“
Stať Svoboda činů, která vyšla v Literárních novinách 5. 8. 1968 (!), pojednává mimo jiné o dramatické situaci optikou člověka, který je „uvnitř“. Na základě erudovaného komentáře Jana Šotkovského se rozběhla diskuse o možnosti a kvalitě činu tehdy a teď, s tím, že dnešek charakterizuje (podle Aleny Zemančíkové) menší víra a větší bezradnost. Aktivita má určitě smysl – ale jaká? A měli bychom se vrátit k modelovým hrám? Těm hrám, ve kterých čin nic nezměnil a společnost se na konci vracela do výchozího bodu? Jenomže žijeme ve světě zhroucených struktur, v dnešním modelu nedospějeme do stejně beznadějného bodu, ale do bodu ještě většího chaosu… Moderátor Ivo Kristián Kubák zmiňoval, že „s Hamletem by se dnes měl roztrhnout pytel“. (On už se částečně roztrhl – jen v posledních třech letech byl nastudován v brněnském Městském divadle, v pražském a brněnském Národním, u ostravských Bezručů nebo v Hradci Králové, nemluvě o variacích typu Hamletka v Minoru nebo OLDstars verze pro šest herců.) Mluvilo se o autorech jako Václav Havel (letos by měl devadesát!), Slawomir Mrožek, Samuel Beckett, Egon Hostovský… A „Císař.. Císař… Císař… Císař…“
?
Doubravka Svobodová nevycházela z Profesorova citátu, nabídla vzpomínání. Na to, kterak Jan Císař způsobil svým hřmotným, charismatickým projevem při suplování v semináři na DAMU zásadní obrat jejího vztahu k dějinám světového divadla. O její osobní rozkoši ze samoty při studiu statí Jana Císaře v časopise Divadlo v badatelně univerzitní knihovny. (Časopis Divadlo bylo nutno vyndat z trezoru – pamětníci vědí…). A o inscenaci, kterou měli režírovat všichni pedagogové najednou, František Laurin, Jan Císař, Jana Musilová, pohybář Bednář – „Čas… Čas… Čas… Čas…“
„Musím si to ještě promyslet.“
Stanislav Bohadlo popsal vývoj vztahu Jana Císaře ke Geisslers Hofcomoedianten. Přes komentáře k inscenacím Fitzli-Putzli nebo Zelenavý ptáček dospěl Profesor od bezradnosti k uznání, že „Geissleři“ diváky nabíjejí. Jednou z jeho posledních statí bylo koneckonců Baroko „tekuté modernity“ pro sborník Let´s baROCK!, vydaného v roce 2023 péčí editorů Petra Haška a Reného Nekudy. „Dejme Císaři, co je Císařovo“ – a Geisslerům to, co jim náleží (bude o tom řeč později).
Surfování na vlnách divadla
Skrze QR kód a výklad Jiřího Havelky byla zprostředkována recenze Jana Císaře Surfování na vlnách divadla – recenze na kus Kam vítr tam pláž ve Studiu Ypsilon v roce 2008. Mimo jiné o meloplastice po havelkovsku… (Čti na https://www.lidovky.cz/domov/surfovani-na-vlnach-divadla.A081217_000100_ln_noviny_sko.) Zazněla také část nekrologu Sbohem pane profesore. Mluvilo se o myšlenkové bravuře Jana Císaře, o jeho schopnosti kontinuálně myslet a diskutovat o divadle; Petr Michálek zmiňoval jeho vzácnou schopnost přemýšlet na pozadí i v rámci dialogu… Také o jeho charismatickém až uhrančivém projevu… O absenci arogance… O bezbřehém intelektuálním sebevědomí, díky kterému bez problému připouštěl, že se může mýlit a „musí si to ještě promyslet“ (tato věta se stala pro sympozium ikonickou).
Představení s před-, pří- a nadstavbou
Čili stručně o jednotlivých kusech, ale hlavně co se říkalo před nimi a po nich (opět – alibisticky – bez nároku na úplnost).
Podcasty (Divadlo Kam jdeš? a Vejminek)
Komedie v éteru o proměně nejintimnějších vztahů pod vlivem médií z pera Jana Šotkovského se zrodila jako druhý díl Domečku, hry a inscenace Petra Michálka z roku 2014, jejíž znalost pro vnímání Podcastů není nutná. Sice existuje druhý díl Domečku, který napsal Petr Michálek a jmenuje se Byteček, ale na jeho realizaci po dohodě s eventuálními účinkujícími nedošlo. Podcasty tedy vznikly na námět Petra Michálka jako alternativní druhý díl, který do dramatické podoby zpracoval Jan Šotkovský. Zvnějšku vzato, inscenace by patřila spíše na loňský ročník Císařových nových šatů – Maryša v ní splňuje dost zásadní roli (zatímco z ovoce se neobjevily ani jablka, ani hrušky, nýbrž – rebelsky – mandarinky)… Petr Michálek hru Jana Šotkovského následně režíroval a sám v ní vystupuje v roli sebe samého, startuje ji („Pojďme, kam nás divadelní znak povede“ – tato replika byla na pomezí dramaturgického úvodu a samotného děje). Trojici v rodinných konstelacích hrají Kateřina Veselá, Miroslav Ondra a Terezie Holubová a Nejvyššího podcastera Petr Tlustý… Viděli jsme moderní konverzační komedii o rodině a odlupování slupek, jež vede až na dřeň pravdy. Rafinovanou, s několika rovinami (divadelní) skutečnosti si pohrávající výpověď o (ne)možnosti autenticity. Hořkou hru s humorem, o jejímž příklonu k třeskuté komedii či dramatu rozhodují divácké reakce v prvních minutách každé reprízy. Nikoliv autobiografickou, ale nadmíru osobní a uvěřitelnou výpověď, u níž může být leckomu v obecenstvu nepříjemné, jak intenzivně se před ním někdo pitvá – a leckdo si to může maximálně užít, neb se poznává a k podobně hlubokému pitvání by chtěl mít odvahu… V diskusi po představení, moderované Michalem Zahálkou, zaujalo přirovnání představení ke středověké veřejné zpovědi, hledal se chybějící silný impuls k ději a silná výchozí situace (třeba prostřednictvím srovnání s Fifty Petra Zelenky).
Tajemný VAD v Karpatech (VAD Kladno)
Legendární inscenace obnovená po patnácti letech (premiéra byla ještě dávněji, 7. 4. 2006), pramáti všech dichotomických vaďáckých projektů (viz řada Tajemný VAD v Karpatech – Fé-erie o Kladně – Nikoločava) a údajně jediná, která na Jiráskově Hronově péčí Vladimíra Hulce a kvůli nevhodnému prostoru grandiózně propadla. (Další podrobnosti na https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=148). Ve VILE to byl zážitek na pomezí pláče a smíchu, netrpělivosti a rozkoše. Kus je to stále nesnesitelný (rýmovačky napsané za jeden den jako základ dialogů v jedné z dějových linií… přepáleně amatérské herectví tamtéž… přestavby…) a nekonečně zábavný (chemie mezi účinkujícími… taneček Jasanky Kajmanové… propojování obou dějových linií ve druhé polovině…). Honza Červený čili Kazimír Lupinec se přiznal, že před napsáním předlohy pro něho bylo dráždivé už slovo „Karpaty“ – a také sousloví „Tajemný hrad v Karpatech“ – bez ohledu na jejich obsah. A ve výsledku se inscenace (jejímiž autory je pochopitelně nejen on, ale všichni, kteří v ní hrají) stala ani ne tak poctou Julesu Vernovi nebo českému filmu z roku 1981 (i když odkazy na ně tam najdeme), nýbrž poctou chození po horách. A Alena Zemančíková dokonce pojmenovává jako téma inscenace snahu skupiny lidí zvládnout něco, co je nad jejich síly – ať už jde o cestu na horu nebo tvorbu smysluplné inscenace… Pro festival měla inscenace hodnotu navíc – neb Jan Císař se tehdy nechal rád přesvědčit k audiálnímu výkonu a namluvil kvaziromantické vernovské spojovací texty. (Od té doby je členem VAD pod pseudonymem Benedikt Císařský.) V novém uvedení byla intenzivně vnímána úloha času na cestě inscenace –napsána v divokých devadesátkách o mladých lidech (a hrající jsou pořád mladí, jenže jinak), dnes má opar nostalgie a naznačuje téma proměny, i když se jím tvůrci explicitně nezabývají. Na závěr diskuse o viděném zaznělo volání „Obnovte i Harilu!“. Tak jsme se na ni vydali do Atlasu…
Gorila (promítání v kině Atlas)
Svérázný film natočený po divadelní inscenaci Harila režiséra Akrama Staňka (další režírovali Petr Štindl v Brně a Štěpán Gajdoš v Ústí), stvořený během sedmi natáčecích dnů, s uhrančivým obsazením a speciálními efekty (viz moderátorem Jiřím Havelkou zmiňovaný žralok se žlutými ploutvemi). Z filmové synopse („V zahrádkářské kolonii v Libni, přesněji v tamější restauraci „U Buddyho“ jsme prostřednictvím vyprávění hostinského Patrika Davida vtaženi do úchvatně napínavého příběhu jedné ženy, tří mužů a jednoho psa.”) plyne, že do filmu byla dopsána druhá dějová linka, v níž nalezl svou roli Zdeněk Srstka (obsazený za trest místo Milana Uhdeho, který byl velkým fanouškem inscenace, ale odmítl ve filmu hrát ze zdravotních důvodů), Andrej Krob – a Jan Císař. (Pro úplnost – Profesor hrál ještě v jednom filmu, ten se jmenoval Zoufalci, režírovala ho v roce 2009 Jitka Rudolfová a na ČSFD má shodně s Gorilou krásných 59%). Premiéru měl „ledoborec avantgardy dle Ejznštejna a Nejhodnějších medvídků” 30. 10. 2006, pak ho nikdo 15 let nepromítal, podle scenáristy Reného Levínského (který je matematik, takže dle vlastních slov nemá emoce) kvůli němu změnili pravidla Českého lva. Dnes je na cca 280. místě seznamu světových filmů, které jsou tak špatné, až jsou dobré… Harila podle Helmuta Kuhla a Akrama Staňka v podání Nejhodnějších medvídků (o těch podrobnosti na https://www.amaterskedivadlo.cz/index.php?data=soubor&id=182) byla uvedena 5. srpna 2007 na celostátní přehlídce v Mekce ochotníků a údajně jedna z reakcí diváků vycházejících po představení z Jiráskova divadla zněla „tomu autorovi by měli useknout ruce“. Citoval René Levínský po projekci – tuto reakci jsem v hronovském zpravodaji nenalezla – zato rozhovor s ním pod názvem Harila je cudná hra ano… Mimochodem, Gorila je k dohledání na i-vysílání České televize (těžce, ale přece) – a jako materiál pro střihový dokument o Janu Císařovi bude vynikající.
HORRI-BILI-CRIBRI-FAX (Geisslers Hofcomoedianten)
Text Horribilicribrifax napsal Andreas Gryphius pravděpodobně v roce 1647, někteří odborníci tvrdí, že nikoli jako látku vhodnou k inscenování, ale jako terapii, jako reakci na hrůzy třicetileté války a ve snaze vyrovnat se s její surovostí, hnusem a drtivostí. (Text byl nicméně vydán v roce 1663, inscenován 1672.) Kateřina Bohadlová přeložila tento materiál autora (který se narodil v roce 1616, válku tedy zažil v celé její šíři, uměl jedenáct jazyků a definoval se především jako básník) s pomocí převodu Ludvíka Kundery pro brněnské Divadlo bratří Mrštíků cca z roku 1982. Do překladu (který vyjde v květnové Divadelní revue s doprovodnou studií – velmi doporučuji si ho pohlídat) se Kateřině Bohadlové povedlo kongeniálně převést nadsázku, burlesknost i jazykovou vyumělkovanost původního textu. Následně tvůrci z Geisslers Hofcomoedianten text dekonstruovali, vybrali z něj celkovou náladu a některé jednotlivosti (celkové zesurovění lidí, společenský kalkul, převrácené morální hodnoty, „urvi, co můžeš“, touhu po základním zajištění – a ničem dalším…), Vojta Franců s Kateřinou Letákovou stvořili na vybrané motivy skeče, zřetězili je a později do něj s režisérem Petrem Haškem vraceli texty z původní předlohy ve formě citací. Třetí část Válečné trilogie (předcházejí jí inscenace 27 a Simply Simplicius) vznikla kolektivní improvizací a byla to pro tvůrce i na jejich poměry neobyčejně těžká a komplikovaná práce. Vznikl doslova „Poválečný Mortal Kombat“, sled metafor tvořených těly, silná a surová jevištní výpověď o něčem obecném, aktuálním a otřesném, jež nezapírá inspiraci commedií dell´arte, v první třetině snad ještě úsměvnou, později čím dál tíživější a v protiválečném apelu sugestivnější. Tři kapitáni v hospitálu, ošetřovaní i terorizovaní zdravotnicí, si navzájem vyprávějí příběhy – to je zdánlivě nevinná výchozí situace. Martin Bohadlo, Aleš Pospíšil, Vojtěch Franců, Claudia Eftimiadisová – herci, kteří dvě hodiny dokazují, že jejich herecká připravenost i kreativita je doslova na světové úrovni. Petr Hašek – režisér, který má velké štěstí, neb má erudici, kreativitu, tah na branku – a k tomu herce, které potřebuje. A znechucení a nadšení – to jsou pocity, které jsem si z inscenace odnesla, obojí prožito až fyzicky. S Hamletem řečeno – „Ostatní je mlčení“… Nebo přece jen. Zajděte se podívat na HORRI-BILI-CRIBRI-FAX. Skvělí Geisslers Hofcomoedianten inscenaci nehrají často, stojí za to si ji pohlídat.
(Třetí den Císařových nových šatů byl náročný, čtyři představení a kompletní doprovodný program, na diskusích docházely síly, a tak dále ne tak opulentně…)
Berta mezi řádky (Divadlo Polárka)
Jiří Jelínek v rámci dramaturgického úvodu přiznal, že Berta vznikla dosti sveřepým způsobem a za spolupůsobení tří okolností: 1. v Divadle Polárka hledali náhradu za představení, od něhož bylo upuštěno, a režiséra oslovili s tím, že „zkoušet se začíná zítra a na nastudování je čtrnáct dní“; 2. v sousedství Polárky se rušila knihovna, takže tvůrci si mohli přenést spoustu vyřazených knih do hracího prostoru a použít je jako téma i materiál; 3. nůž na krku zafungoval, jak už to tak někdy (zřídka) bývá, opačně, přinesl uvolnění a svobodu tvorby. Inscenace se rodila improvizovanou metodou, básničky i autorská hudba vznikala ze dne na den – a tvůrci si evidentně užili možnost postupovat od nápadů k tématu. Tím se nakonec stal bezbřehý obdiv a láska ke knihám a čtení, Berta putující i provázející po dobrodružných světech a diváci okouzlenými účastníky světa knížek – i divadla. Exploze hravosti pro diváky od 4 let. Písmenkovým kabaretem od Á až do Žet bravurně provázeli Bára Horčičková, Vít Malecha a Jaroslav Tomáš – a vzbudili jednoznačně všeobecnou radostnou náladu. A snad i dojetí – když se z knížek ozývaly hlasy těch, kteří nám je někdy četli…
Mordýřská mrouskanice (Kolegium hraběte ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř)
Inscenace vznikla na objednávku festivalu – podobně jako loni Frgál na nitkách, Tomáš Hájek a Hanka Voříšková tvořili „něco“ na téma Maryša a jablka – a od těch dob s Maryškou, Maryšou Vávrovou a Jabkama brázdí republiku a inspirují, kamkoli jejich divadelní noha došlápne. Letos byla oslovena ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř v osobě Jarky Holasové s tématem Hamlet a hrušky. Spojily se dámy nikoli pouze z Jaroměře, ale také z Václavic, Vinohrad a Českých Budějovic a daly dohromady rozkošný dialog mezi Ofélií a milou (nikoli sedmi loupežníků, ale jednoho) komedianta. V inscenaci se střídají živé, ach tak živé mladé ženy v první části (Ofélii stihne zcela jiný osud než v Hamletovi! Těšte se!) s loutkami v části druhé, jež dopovídají osud vesměs mužských postav Shakespearova dramatu. (Hamlet v podobě draka-ještěra-krokodýla je neodolatelný, Gertrudina hrušková svačinka rovněž.) V rámci debaty jsme si vysvětlili, co je Bechdel test – ano, to je ten, který od orku 1985 měří míru emancipovanosti ženských postav v literárních a divadelních dílech. A také si nechali přeložit název inscenace – sousloví „mordýřská mrouskanice“ zaznívá v Hamletovi (konkrétně v překladu Josefa Václava Sládka) a je to totéž co „sex vrahů“.
Quijote, Quijote, Quijote! (Teátr Vaštar)
Inscenace, která prošla mnoha festivaly, na téma láska, boj a hrdinství, v podání tří úžasných Quijotů (nikoli kichotů!) Michala Stona, Michala Bednáře a Ondřeje Sosny pod heslem „Načerpej síly ze své slabosti“. Tentokrát prokombinováno s tématem Hamleta a hrušek plus obohaceno citátem z Dějin šílenství Michela Foucoulta, a to natolik umně, že Kristián Kubák navrhoval, že by nebylo od věci si před každou reprízou přiznaně vylosovat divadelní hru, rekvizitu a filozofa… Představení začínající jako kramářská produkce, přechází do osobních výpovědí a dotýká se donquijotství v mnoha podobách, a to včetně sugestivního generování pocitu, že Quijotové jsou sami diváci, respektive jeden každý z nich (nelze popsat, musí se zažít!). Pánové zkoušeli skrze improvizace a zafixovali inscenaci do pevného tvaru, přestože působí nadmíru autenticky. Neočekávané situace nastávají vždy a je nutno se s nimi vyrovnávat, v tomto případě např. u „Kobry“… ale máloco diváka probere z okouzlení.
Asi ani zahrada (Divadlo Kámen)
Cíleně experimentální divadlo, které přešlo od amatérismu k profesionalitě. Vzniklo kolem roku 2000 s ideou udělat ČISTÉ divadlo, ostré, bez rozplizlostí a všech složitostí dějových, motivických, ale i hlasových, pohybových atd. Do roku 2005 se jeho členové „plácali a učili základy“ (cituji lídra Petra Macháčka) „aby se mluvilo srozumitelně, s trámem se zacházelo tak, aby nebyl zabit herec či divák“… Za tu dobu se naučili řemeslo a práci s energií a zkoušeli aplikovat extrémní minimalismus, pro který je typické malé množství prvků a výrazná repetitivnost („Opakování čehokoli je matkou čehokoliv.“). Pro Císařovy nové šaty obnovilo Divadlo Kámen (částečná informace na https://www.amaterskedivadlo.cz/index.php?data=soubor&id=7065) „příběh a koncert o zahradních kráterech a létajících předmětech těžších než vzduch“ Asi ani zahrada. Jeho původní podoba měla premiéru v roce 2009; tehdy způsobila rozruch, neb divácká trpělivost, podobnému stylu nezvyklá, byla zkoušena nadmíru, „karlínský režisér“ byl proklínán i adorován – což už tak u experimentátorů bývá… (Poznámka stranou – Lenka Huláková hrála kdysi v divadle Kámen v inscenaci o sv. Ludmile Paní.) Koncertní částí kusu se na Císařových nových šatech stalo předčítání studie Jana Císaře Putování za divadelním médiem, respektive její části Mimo institucionalizované území, která vyšla v 38. čísle časopisu DISK v roce 2011; přečti si – https://divadlokamen.cz/texty/recenze_zahrada_j_cisar_1.pdf Střídání minimalistických divadelních situací s jejich popisem a sémiotickým rozborem nabízelo kvalitu zcela nového druhu. A učinilo mě vůči tomuto tvaru poněkud smířlivější. Tentokrát jsem ho vnímala skutečně jako tvar, nikoli jako sled schválností, coby vykloubenou podobu filmu Melancholie (že by pohledy vzhůru a poprašňák-bagr? Ba dokonce jsem se vcelku bavila.
Na závěr se děkovalo všem – samozřejmě Mirce Císařové, jež byla účastna všeho dění, a Lence Hulákové, také členům dramaturgické rady, produkční Žanetě Špánkové, rovněž účinkujícím a divákům. Druhý ročník festivalu Císařovy nové šaty uspořádal Národní institut pro kulturu (NIK), útvar ARTAMA, ve spolupráci s Divadlem VILA Štvanice a soubory Geisslers Hofcomoedianten, Tygr v tísni, dále s Michalem Zahálkou, Jiřím Havelkou a s knižní podporou NAMU. Festival se uskutečnil také díky veřejné sbírce Oblékněte Císařovy nové šaty na platformě Donio, v níž se podařilo vybrat 27 000 Kč.
Pamatujme – přemýšlet o divadle můžeme celý rok. A pak se zase sejdeme ve VILE na třetím ročníku Císařových nových šatů…
Zapsáno v Císařově pokojíčku 24. a 25. dne měsíce ledna, léta Páně čtyřstého desátého po skonu Williama Shakespeara a narození Andrease Gryphia…
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Císařovy nové šaty podruhé, opět inspirativně. Online. Amatérská scéna 27. 1. 2026 [cit. 2026-01-27]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/cisarovy-nove-saty-podruhe-opet-inspirativne/
Motto: „Císařovy nové šaty je festival otevřeného divadelního myšlení, který vzniká na počest profesora Jana Císaře, významného českého teatrologa, který se zabýval profesionálním i amatérským divadlem. Zemřel v roce 2021 a od té doby nám schází osobnost jeho formátu. Rádi bychom připomněli jeho otevřené divadelní myšlení formou festivalu.” (z webu přehlídky)
Přehlídka Císařovy nové šaty vstoupila do druhého ročníku, tentokrát s nepovinným tématem „Hamlet a hrušky“ (po loňském „Maryša a jablka“). Proběhla o víkendu 23. – 25. 1. 2026 ve VILE Štvanice a důrazně potvrdila oprávněnost své existence. Vyprofilovala se jako příjemná platforma pro kritické myšlení o divadle, s důrazem na otevřený dialog, kritické myšlení a reflexi v širších souvislostech. K tomu je inspirativní pro amatéry i profesionály.
A to díky rozsochatosti nabízeného programu. Téměř bezvýhradně autorské kusy souborů napříč republikou byly prezentovány rozmanitě, od klasické činohry přes alternativní prostředky a intenzivní fyzické divadlo až po loutky.
Také shromážděnými osobnostmi. Dramaturgickou radu tvoří a na festivalu tráví čas Kateřina Bohadlová, Petr Hašek, Marie Nováková, Ivo Kristián Kubák, Michal Zahálka, Lenka Huláková a tajně Jiří Havelka. Navíc si do VILY našli cestu mnozí další „z branže“ ochotnické i profesionální, namátkou Alena Zemančíková, Petr Michálek, Simona Bezoušková… a přispívali nejen do debat po představeních.
Také uhrančivým prostředím VILY Štvanice, která skýtá v celém svém objektu bezpečné prostředí pro sdílení zážitků a diskuse, o pokojíčku profesora Císaře nemluvě.
A nadšením pro divadlo u všech zúčastněných. Pátečních cca 50 diváků se během víkendu rozrostlo do více než stovky účastníků od tří do téměř devadesáti let.
Na pomezí
Stejně jako Jan Císař považoval dramaturgii za disciplínu na pomezí, na pomezí je i festival, který nese jeho jméno.
Na pomezí amatérského a profesionálního divadla. Představení přivezli amatéři – VAD Kladno a Kolegium hraběte, založené speciálně k této příležitosti pod ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, a Teátr Vaštar. Také profesionálové – průnik Divadla Kam Jdeš? plus Vejminek a Divadlo Polárka. A dvě tělesa původně amatérská, která se profesionalizovala – Geisslers Hofcomoedianten a Divadlo Kámen.
Na pomezí uměleckých druhů – divadlo doplnilo promítání filmu v Kině Atlas a dobrodružná procházka z divadla do kina.
Na pomezí zábavy a poučení – kromě úvodního sympozia probíhaly dramaturgické úvody a otevřené moderované diskuse s tvůrčím kolektivem.
A na pomezí života a smrti – opět v úvodu, po přípitku Mirky Císařové vínem zvaným Modrý Janek, vstoupila matka zakladatelka festivalu Lenka Huláková s Petrem Macháčkem v minus jedenácti do Vltavy.
O pátečním programu festivalu psal Michal Drtina na https://www.amaterskascena.cz/cisarovy-nove-saty-2/¨
Sympozium Fenomén Císař
Kdyby jedinou náplní festivalu bylo úvodní sympozium, pořádané v pátek večer pod názvem Fenomén Císař, stálo by to za to. Pět osobností spjatých s amatérským divadlem (Radovan Lipus, Jan Šotkovský, Doubravka Svobodová, Stanislav Bohadlo a Jiří Havelka) plus oponentské duo (Alena Zemančíková a Petr Michálek) se zamýšlelo na základě citátů z díla Jana Císaře nad některými (nejen) divadelními fenomény a skutečnostmi. (Zachyceno útržkovitě, jako inspirace, nikoli kompletní zápis diskutovaného).
„Divadlo poezie NEEXISTUJE!“
Tento výrok a zejména jeho podstata byly průběžným sporem a sportem mezi Radovanem Lipusem a Janem Císařem. Režisér ostravské Romance pro křídlovku, Šrámkova Plačícího satyra na Vinohradech nebo Zahrady Jane Austenové ve Viole argumentoval pro bytí divadla poezie vedle divadla dramatického koexistencí realistického a abstraktního malířství a volal po odpovědi na otázku, co s autory jako Jaroslav Kvapil, Julius Zeyer, František Hrubín, Josef Topol… Možná je divadlo poezie ani ne tak samostatný divadelní druh jako spíše způsob, součást tvorby (s úctou vzpomínáme na Jana Roubala)… A Profesor se po zhlédnutí Tálské Příběhů dlouhého nosu a Pitínského Sestry Úzkosti přihlásil k myšlení o divadle poezie in progress skrze větu „ono je to možná ještě nějak jinak“ (při čemž se ovšem vymezil vůči „poetickému mlnu“). Co by asi tak řekl na Wernische v Národním…?
„Conditio sine qua non každého skutečného dramatu je situace, v níž člověku nezbývá než jednat.“
Stať Svoboda činů, která vyšla v Literárních novinách 5. 8. 1968 (!), pojednává mimo jiné o dramatické situaci optikou člověka, který je „uvnitř“. Na základě erudovaného komentáře Jana Šotkovského se rozběhla diskuse o možnosti a kvalitě činu tehdy a teď, s tím, že dnešek charakterizuje (podle Aleny Zemančíkové) menší víra a větší bezradnost. Aktivita má určitě smysl – ale jaká? A měli bychom se vrátit k modelovým hrám? Těm hrám, ve kterých čin nic nezměnil a společnost se na konci vracela do výchozího bodu? Jenomže žijeme ve světě zhroucených struktur, v dnešním modelu nedospějeme do stejně beznadějného bodu, ale do bodu ještě většího chaosu… Moderátor Ivo Kristián Kubák zmiňoval, že „s Hamletem by se dnes měl roztrhnout pytel“. (On už se částečně roztrhl – jen v posledních třech letech byl nastudován v brněnském Městském divadle, v pražském a brněnském Národním, u ostravských Bezručů nebo v Hradci Králové, nemluvě o variacích typu Hamletka v Minoru nebo OLDstars verze pro šest herců.) Mluvilo se o autorech jako Václav Havel (letos by měl devadesát!), Slawomir Mrožek, Samuel Beckett, Egon Hostovský… A „Císař.. Císař… Císař… Císař…“
?
Doubravka Svobodová nevycházela z Profesorova citátu, nabídla vzpomínání. Na to, kterak Jan Císař způsobil svým hřmotným, charismatickým projevem při suplování v semináři na DAMU zásadní obrat jejího vztahu k dějinám světového divadla. O její osobní rozkoši ze samoty při studiu statí Jana Císaře v časopise Divadlo v badatelně univerzitní knihovny. (Časopis Divadlo bylo nutno vyndat z trezoru – pamětníci vědí…). A o inscenaci, kterou měli režírovat všichni pedagogové najednou, František Laurin, Jan Císař, Jana Musilová, pohybář Bednář – „Čas… Čas… Čas… Čas…“
„Musím si to ještě promyslet.“
Stanislav Bohadlo popsal vývoj vztahu Jana Císaře ke Geisslers Hofcomoedianten. Přes komentáře k inscenacím Fitzli-Putzli nebo Zelenavý ptáček dospěl Profesor od bezradnosti k uznání, že „Geissleři“ diváky nabíjejí. Jednou z jeho posledních statí bylo koneckonců Baroko „tekuté modernity“ pro sborník Let´s baROCK!, vydaného v roce 2023 péčí editorů Petra Haška a Reného Nekudy. „Dejme Císaři, co je Císařovo“ – a Geisslerům to, co jim náleží (bude o tom řeč později).
Surfování na vlnách divadla
Skrze QR kód a výklad Jiřího Havelky byla zprostředkována recenze Jana Císaře Surfování na vlnách divadla – recenze na kus Kam vítr tam pláž ve Studiu Ypsilon v roce 2008. Mimo jiné o meloplastice po havelkovsku… (Čti na https://www.lidovky.cz/domov/surfovani-na-vlnach-divadla.A081217_000100_ln_noviny_sko.) Zazněla také část nekrologu Sbohem pane profesore. Mluvilo se o myšlenkové bravuře Jana Císaře, o jeho schopnosti kontinuálně myslet a diskutovat o divadle; Petr Michálek zmiňoval jeho vzácnou schopnost přemýšlet na pozadí i v rámci dialogu… Také o jeho charismatickém až uhrančivém projevu… O absenci arogance… O bezbřehém intelektuálním sebevědomí, díky kterému bez problému připouštěl, že se může mýlit a „musí si to ještě promyslet“ (tato věta se stala pro sympozium ikonickou).
Představení s před-, pří- a nadstavbou
Čili stručně o jednotlivých kusech, ale hlavně co se říkalo před nimi a po nich (opět – alibisticky – bez nároku na úplnost).
Podcasty (Divadlo Kam jdeš? a Vejminek)
Komedie v éteru o proměně nejintimnějších vztahů pod vlivem médií z pera Jana Šotkovského se zrodila jako druhý díl Domečku, hry a inscenace Petra Michálka z roku 2014, jejíž znalost pro vnímání Podcastů není nutná. Sice existuje druhý díl Domečku, který napsal Petr Michálek a jmenuje se Byteček, ale na jeho realizaci po dohodě s eventuálními účinkujícími nedošlo. Podcasty tedy vznikly na námět Petra Michálka jako alternativní druhý díl, který do dramatické podoby zpracoval Jan Šotkovský. Zvnějšku vzato, inscenace by patřila spíše na loňský ročník Císařových nových šatů – Maryša v ní splňuje dost zásadní roli (zatímco z ovoce se neobjevily ani jablka, ani hrušky, nýbrž – rebelsky – mandarinky)… Petr Michálek hru Jana Šotkovského následně režíroval a sám v ní vystupuje v roli sebe samého, startuje ji („Pojďme, kam nás divadelní znak povede“ – tato replika byla na pomezí dramaturgického úvodu a samotného děje). Trojici v rodinných konstelacích hrají Kateřina Veselá, Miroslav Ondra a Terezie Holubová a Nejvyššího podcastera Petr Tlustý… Viděli jsme moderní konverzační komedii o rodině a odlupování slupek, jež vede až na dřeň pravdy. Rafinovanou, s několika rovinami (divadelní) skutečnosti si pohrávající výpověď o (ne)možnosti autenticity. Hořkou hru s humorem, o jejímž příklonu k třeskuté komedii či dramatu rozhodují divácké reakce v prvních minutách každé reprízy. Nikoliv autobiografickou, ale nadmíru osobní a uvěřitelnou výpověď, u níž může být leckomu v obecenstvu nepříjemné, jak intenzivně se před ním někdo pitvá – a leckdo si to může maximálně užít, neb se poznává a k podobně hlubokému pitvání by chtěl mít odvahu… V diskusi po představení, moderované Michalem Zahálkou, zaujalo přirovnání představení ke středověké veřejné zpovědi, hledal se chybějící silný impuls k ději a silná výchozí situace (třeba prostřednictvím srovnání s Fifty Petra Zelenky).
Tajemný VAD v Karpatech (VAD Kladno)
Legendární inscenace obnovená po patnácti letech (premiéra byla ještě dávněji, 7. 4. 2006), pramáti všech dichotomických vaďáckých projektů (viz řada Tajemný VAD v Karpatech – Fé-erie o Kladně – Nikoločava) a údajně jediná, která na Jiráskově Hronově péčí Vladimíra Hulce a kvůli nevhodnému prostoru grandiózně propadla. (Další podrobnosti na https://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=148). Ve VILE to byl zážitek na pomezí pláče a smíchu, netrpělivosti a rozkoše. Kus je to stále nesnesitelný (rýmovačky napsané za jeden den jako základ dialogů v jedné z dějových linií… přepáleně amatérské herectví tamtéž… přestavby…) a nekonečně zábavný (chemie mezi účinkujícími… taneček Jasanky Kajmanové… propojování obou dějových linií ve druhé polovině…). Honza Červený čili Kazimír Lupinec se přiznal, že před napsáním předlohy pro něho bylo dráždivé už slovo „Karpaty“ – a také sousloví „Tajemný hrad v Karpatech“ – bez ohledu na jejich obsah. A ve výsledku se inscenace (jejímiž autory je pochopitelně nejen on, ale všichni, kteří v ní hrají) stala ani ne tak poctou Julesu Vernovi nebo českému filmu z roku 1981 (i když odkazy na ně tam najdeme), nýbrž poctou chození po horách. A Alena Zemančíková dokonce pojmenovává jako téma inscenace snahu skupiny lidí zvládnout něco, co je nad jejich síly – ať už jde o cestu na horu nebo tvorbu smysluplné inscenace… Pro festival měla inscenace hodnotu navíc – neb Jan Císař se tehdy nechal rád přesvědčit k audiálnímu výkonu a namluvil kvaziromantické vernovské spojovací texty. (Od té doby je členem VAD pod pseudonymem Benedikt Císařský.) V novém uvedení byla intenzivně vnímána úloha času na cestě inscenace –napsána v divokých devadesátkách o mladých lidech (a hrající jsou pořád mladí, jenže jinak), dnes má opar nostalgie a naznačuje téma proměny, i když se jím tvůrci explicitně nezabývají. Na závěr diskuse o viděném zaznělo volání „Obnovte i Harilu!“. Tak jsme se na ni vydali do Atlasu…
Gorila (promítání v kině Atlas)
Svérázný film natočený po divadelní inscenaci Harila režiséra Akrama Staňka (další režírovali Petr Štindl v Brně a Štěpán Gajdoš v Ústí), stvořený během sedmi natáčecích dnů, s uhrančivým obsazením a speciálními efekty (viz moderátorem Jiřím Havelkou zmiňovaný žralok se žlutými ploutvemi). Z filmové synopse („V zahrádkářské kolonii v Libni, přesněji v tamější restauraci „U Buddyho“ jsme prostřednictvím vyprávění hostinského Patrika Davida vtaženi do úchvatně napínavého příběhu jedné ženy, tří mužů a jednoho psa.”) plyne, že do filmu byla dopsána druhá dějová linka, v níž nalezl svou roli Zdeněk Srstka (obsazený za trest místo Milana Uhdeho, který byl velkým fanouškem inscenace, ale odmítl ve filmu hrát ze zdravotních důvodů), Andrej Krob – a Jan Císař. (Pro úplnost – Profesor hrál ještě v jednom filmu, ten se jmenoval Zoufalci, režírovala ho v roce 2009 Jitka Rudolfová a na ČSFD má shodně s Gorilou krásných 59%). Premiéru měl „ledoborec avantgardy dle Ejznštejna a Nejhodnějších medvídků” 30. 10. 2006, pak ho nikdo 15 let nepromítal, podle scenáristy Reného Levínského (který je matematik, takže dle vlastních slov nemá emoce) kvůli němu změnili pravidla Českého lva. Dnes je na cca 280. místě seznamu světových filmů, které jsou tak špatné, až jsou dobré… Harila podle Helmuta Kuhla a Akrama Staňka v podání Nejhodnějších medvídků (o těch podrobnosti na https://www.amaterskedivadlo.cz/index.php?data=soubor&id=182) byla uvedena 5. srpna 2007 na celostátní přehlídce v Mekce ochotníků a údajně jedna z reakcí diváků vycházejících po představení z Jiráskova divadla zněla „tomu autorovi by měli useknout ruce“. Citoval René Levínský po projekci – tuto reakci jsem v hronovském zpravodaji nenalezla – zato rozhovor s ním pod názvem Harila je cudná hra ano… Mimochodem, Gorila je k dohledání na i-vysílání České televize (těžce, ale přece) – a jako materiál pro střihový dokument o Janu Císařovi bude vynikající.
HORRI-BILI-CRIBRI-FAX (Geisslers Hofcomoedianten)
Text Horribilicribrifax napsal Andreas Gryphius pravděpodobně v roce 1647, někteří odborníci tvrdí, že nikoli jako látku vhodnou k inscenování, ale jako terapii, jako reakci na hrůzy třicetileté války a ve snaze vyrovnat se s její surovostí, hnusem a drtivostí. (Text byl nicméně vydán v roce 1663, inscenován 1672.) Kateřina Bohadlová přeložila tento materiál autora (který se narodil v roce 1616, válku tedy zažil v celé její šíři, uměl jedenáct jazyků a definoval se především jako básník) s pomocí převodu Ludvíka Kundery pro brněnské Divadlo bratří Mrštíků cca z roku 1982. Do překladu (který vyjde v květnové Divadelní revue s doprovodnou studií – velmi doporučuji si ho pohlídat) se Kateřině Bohadlové povedlo kongeniálně převést nadsázku, burlesknost i jazykovou vyumělkovanost původního textu. Následně tvůrci z Geisslers Hofcomoedianten text dekonstruovali, vybrali z něj celkovou náladu a některé jednotlivosti (celkové zesurovění lidí, společenský kalkul, převrácené morální hodnoty, „urvi, co můžeš“, touhu po základním zajištění – a ničem dalším…), Vojta Franců s Kateřinou Letákovou stvořili na vybrané motivy skeče, zřetězili je a později do něj s režisérem Petrem Haškem vraceli texty z původní předlohy ve formě citací. Třetí část Válečné trilogie (předcházejí jí inscenace 27 a Simply Simplicius) vznikla kolektivní improvizací a byla to pro tvůrce i na jejich poměry neobyčejně těžká a komplikovaná práce. Vznikl doslova „Poválečný Mortal Kombat“, sled metafor tvořených těly, silná a surová jevištní výpověď o něčem obecném, aktuálním a otřesném, jež nezapírá inspiraci commedií dell´arte, v první třetině snad ještě úsměvnou, později čím dál tíživější a v protiválečném apelu sugestivnější. Tři kapitáni v hospitálu, ošetřovaní i terorizovaní zdravotnicí, si navzájem vyprávějí příběhy – to je zdánlivě nevinná výchozí situace. Martin Bohadlo, Aleš Pospíšil, Vojtěch Franců, Claudia Eftimiadisová – herci, kteří dvě hodiny dokazují, že jejich herecká připravenost i kreativita je doslova na světové úrovni. Petr Hašek – režisér, který má velké štěstí, neb má erudici, kreativitu, tah na branku – a k tomu herce, které potřebuje. A znechucení a nadšení – to jsou pocity, které jsem si z inscenace odnesla, obojí prožito až fyzicky. S Hamletem řečeno – „Ostatní je mlčení“… Nebo přece jen. Zajděte se podívat na HORRI-BILI-CRIBRI-FAX. Skvělí Geisslers Hofcomoedianten inscenaci nehrají často, stojí za to si ji pohlídat.
(Třetí den Císařových nových šatů byl náročný, čtyři představení a kompletní doprovodný program, na diskusích docházely síly, a tak dále ne tak opulentně…)
Berta mezi řádky (Divadlo Polárka)
Jiří Jelínek v rámci dramaturgického úvodu přiznal, že Berta vznikla dosti sveřepým způsobem a za spolupůsobení tří okolností: 1. v Divadle Polárka hledali náhradu za představení, od něhož bylo upuštěno, a režiséra oslovili s tím, že „zkoušet se začíná zítra a na nastudování je čtrnáct dní“; 2. v sousedství Polárky se rušila knihovna, takže tvůrci si mohli přenést spoustu vyřazených knih do hracího prostoru a použít je jako téma i materiál; 3. nůž na krku zafungoval, jak už to tak někdy (zřídka) bývá, opačně, přinesl uvolnění a svobodu tvorby. Inscenace se rodila improvizovanou metodou, básničky i autorská hudba vznikala ze dne na den – a tvůrci si evidentně užili možnost postupovat od nápadů k tématu. Tím se nakonec stal bezbřehý obdiv a láska ke knihám a čtení, Berta putující i provázející po dobrodružných světech a diváci okouzlenými účastníky světa knížek – i divadla. Exploze hravosti pro diváky od 4 let. Písmenkovým kabaretem od Á až do Žet bravurně provázeli Bára Horčičková, Vít Malecha a Jaroslav Tomáš – a vzbudili jednoznačně všeobecnou radostnou náladu. A snad i dojetí – když se z knížek ozývaly hlasy těch, kteří nám je někdy četli…
Mordýřská mrouskanice (Kolegium hraběte ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř)
Inscenace vznikla na objednávku festivalu – podobně jako loni Frgál na nitkách, Tomáš Hájek a Hanka Voříšková tvořili „něco“ na téma Maryša a jablka – a od těch dob s Maryškou, Maryšou Vávrovou a Jabkama brázdí republiku a inspirují, kamkoli jejich divadelní noha došlápne. Letos byla oslovena ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř v osobě Jarky Holasové s tématem Hamlet a hrušky. Spojily se dámy nikoli pouze z Jaroměře, ale také z Václavic, Vinohrad a Českých Budějovic a daly dohromady rozkošný dialog mezi Ofélií a milou (nikoli sedmi loupežníků, ale jednoho) komedianta. V inscenaci se střídají živé, ach tak živé mladé ženy v první části (Ofélii stihne zcela jiný osud než v Hamletovi! Těšte se!) s loutkami v části druhé, jež dopovídají osud vesměs mužských postav Shakespearova dramatu. (Hamlet v podobě draka-ještěra-krokodýla je neodolatelný, Gertrudina hrušková svačinka rovněž.) V rámci debaty jsme si vysvětlili, co je Bechdel test – ano, to je ten, který od orku 1985 měří míru emancipovanosti ženských postav v literárních a divadelních dílech. A také si nechali přeložit název inscenace – sousloví „mordýřská mrouskanice“ zaznívá v Hamletovi (konkrétně v překladu Josefa Václava Sládka) a je to totéž co „sex vrahů“.
Quijote, Quijote, Quijote! (Teátr Vaštar)
Inscenace, která prošla mnoha festivaly, na téma láska, boj a hrdinství, v podání tří úžasných Quijotů (nikoli kichotů!) Michala Stona, Michala Bednáře a Ondřeje Sosny pod heslem „Načerpej síly ze své slabosti“. Tentokrát prokombinováno s tématem Hamleta a hrušek plus obohaceno citátem z Dějin šílenství Michela Foucoulta, a to natolik umně, že Kristián Kubák navrhoval, že by nebylo od věci si před každou reprízou přiznaně vylosovat divadelní hru, rekvizitu a filozofa… Představení začínající jako kramářská produkce, přechází do osobních výpovědí a dotýká se donquijotství v mnoha podobách, a to včetně sugestivního generování pocitu, že Quijotové jsou sami diváci, respektive jeden každý z nich (nelze popsat, musí se zažít!). Pánové zkoušeli skrze improvizace a zafixovali inscenaci do pevného tvaru, přestože působí nadmíru autenticky. Neočekávané situace nastávají vždy a je nutno se s nimi vyrovnávat, v tomto případě např. u „Kobry“… ale máloco diváka probere z okouzlení.
Asi ani zahrada (Divadlo Kámen)
Cíleně experimentální divadlo, které přešlo od amatérismu k profesionalitě. Vzniklo kolem roku 2000 s ideou udělat ČISTÉ divadlo, ostré, bez rozplizlostí a všech složitostí dějových, motivických, ale i hlasových, pohybových atd. Do roku 2005 se jeho členové „plácali a učili základy“ (cituji lídra Petra Macháčka) „aby se mluvilo srozumitelně, s trámem se zacházelo tak, aby nebyl zabit herec či divák“… Za tu dobu se naučili řemeslo a práci s energií a zkoušeli aplikovat extrémní minimalismus, pro který je typické malé množství prvků a výrazná repetitivnost („Opakování čehokoli je matkou čehokoliv.“). Pro Císařovy nové šaty obnovilo Divadlo Kámen (částečná informace na https://www.amaterskedivadlo.cz/index.php?data=soubor&id=7065) „příběh a koncert o zahradních kráterech a létajících předmětech těžších než vzduch“ Asi ani zahrada. Jeho původní podoba měla premiéru v roce 2009; tehdy způsobila rozruch, neb divácká trpělivost, podobnému stylu nezvyklá, byla zkoušena nadmíru, „karlínský režisér“ byl proklínán i adorován – což už tak u experimentátorů bývá… (Poznámka stranou – Lenka Huláková hrála kdysi v divadle Kámen v inscenaci o sv. Ludmile Paní.) Koncertní částí kusu se na Císařových nových šatech stalo předčítání studie Jana Císaře Putování za divadelním médiem, respektive její části Mimo institucionalizované území, která vyšla v 38. čísle časopisu DISK v roce 2011; přečti si – https://divadlokamen.cz/texty/recenze_zahrada_j_cisar_1.pdf Střídání minimalistických divadelních situací s jejich popisem a sémiotickým rozborem nabízelo kvalitu zcela nového druhu. A učinilo mě vůči tomuto tvaru poněkud smířlivější. Tentokrát jsem ho vnímala skutečně jako tvar, nikoli jako sled schválností, coby vykloubenou podobu filmu Melancholie (že by pohledy vzhůru a poprašňák-bagr? Ba dokonce jsem se vcelku bavila.
Na závěr se děkovalo všem – samozřejmě Mirce Císařové, jež byla účastna všeho dění, a Lence Hulákové, také členům dramaturgické rady, produkční Žanetě Špánkové, rovněž účinkujícím a divákům. Druhý ročník festivalu Císařovy nové šaty uspořádal Národní institut pro kulturu (NIK), útvar ARTAMA, ve spolupráci s Divadlem VILA Štvanice a soubory Geisslers Hofcomoedianten, Tygr v tísni, dále s Michalem Zahálkou, Jiřím Havelkou a s knižní podporou NAMU. Festival se uskutečnil také díky veřejné sbírce Oblékněte Císařovy nové šaty na platformě Donio, v níž se podařilo vybrat 27 000 Kč.
Pamatujme – přemýšlet o divadle můžeme celý rok. A pak se zase sejdeme ve VILE na třetím ročníku Císařových nových šatů…
Zapsáno v Císařově pokojíčku 24. a 25. dne měsíce ledna, léta Páně čtyřstého desátého po skonu Williama Shakespeara a narození Andrease Gryphia…
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. Císařovy nové šaty podruhé, opět inspirativně. Online. Amatérská scéna 27. 1. 2026 [cit. 2026-01-27]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/cisarovy-nove-saty-podruhe-opet-inspirativne/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.