POŠ, Jiří. Válečná vřava na Memoriálu Františka Zborníka. Online. Amatérská scéna 22. 1. 2026
Ve srovnání s diskusemi (za účasti souboru, lektorů, seminaristů a diváků) na mnoha ostatních (i postupových) divadelních přehlídkách mají tzv. dišputace na MFZ v Plzni určité odlišnosti. Probíhají ihned po skončení představení (s inscenátory na forbíně, herci povětšinou v kostýmech), a jejich hlavním účelem není osvěta divákům ani obhajoba rozhodnutí poroty o udělených cenách a nominacích, ale především mají pomoci souborům zlepšit jejich práci. Bývají kvalitní, a s velkou většinou připomínek (na nich, ale i na dramaturgickém semináři) jsem u všech představení souhlasil.
Výjimkou je Válečná vřava, šestice monologů o vztahu žen k válce radotínského souboru DS Gaudium. (viz ilustrační titulní foto převzaté z FB souboru_pozn.red.) U ní jsem dal za pravdu téměř jen několika dílčím připomínkám (lodičky jedné z postav, nadužívané cárovité okraje kostýmů apod.). Viděl jsem premiéru i obě dosavadní reprízy. Překvapilo mne, že mnohé z toho, co se mně líbilo, dišputujíci sepsuli (i když v příjemné atmosféře, v dobré víře a empaticky). Volali zejména po bližším vročení a zasazení do konkrétního prostoru. Přitom autorce (Kateřina Lužná) však šlo o pravý opak – o principy a modely fungující vždy a všude. Zdůraznila, že na místě ani na čase nijak zvlášť nezáleží. Přílišnou konkretizací by hra mohla utrpět na obecnosti a nadčasovosti. Proto i záměrně nedává odpověď, zda válka bude či nebude. Několik patrně ne úplně domyšlených námitek vygenerovalo už použití luku
v prvním monologu. Padl dokonce i návrh, že by šestice monologů měla být uspořádaná v časové souslednosti a měly by ilustrovat historii válek. (To by na hodinové představení byla značná kláda, od luku až po hypersonické rakety – viz Seznam válek.) Luk však symbolizoval naivní představy o válce teprve dospívajícího Hříběte, inspirované klukovskými hrami. Autorka má na svém kontě monologů celou řadu (viz zenskamonologika.cz), jsou na sobě nezávislé, soubory si z nich vybírají podle potřeb a rámují si je podle svého uvážení. Volání po účelném používáni rekvizit je chvályhodné. Inscenace je však splnila v rozumné míře (kromě luku i karafa s vínem u hostinské, keramický pohár u paní hrnčířové apod.). Několik dalších sice neneslo konkrétní významy, ale podílely se na atmosféře. Byly velmi střídmé, na rozdíl od mnoha současných profesionálních inscenací s opulentní a extravagantní scénografií za každou cenu. Soubor by si zřejmě rád nechal od dišputujícího poradit, jaké rekvizity by tedy konkrétně použil on. Jako příjemné propojení mne potěšilo, že plátno, které po čtvrtém monologu zůstalo ležet pod lavičkou, si v posledním monologu smysluplně zahrálo. I proti tomu však tentýž dišputující namítl, že mezitím rušilo, a považoval je za možný omyl v daném představení. Předchozí reprízy ovšem potvrdily, že šlo o záměr.
Jednotlivé monology byly oddělené slokami lidové písně Černé oči, jděte spát. Divákům připadala retardující, že se po ní musel znovu nahazovat řemen. Píseň nesloužila jako výplň při přestavbách, představení je totiž vůbec nepotřebovalo. I rychlá výměna prádla na šňůrách mezi monology byla často vyhraná v rámci role (např. pověšení jedné košile pro každého syna). Sloužila však jako hudební předěl, umožnila divákům strávit předchozí monolog a přichystat se na další. Kdyby monology na sebe navazovaly bezprostředně, byly by námitky patrně ještě větší. Navíc píseň nebyla zdlouhavá a ke kontextům se náramně hodila. Někomu vadilo i to, že se zpívala v češtině (!), když se děj nemusel odehrávat explicitně v Čechách. (Měla se snad přeložit do esperanta?) Námitka byla vznesena i proti tomu, že když už každému monologu předcházel kromě písně i úryvek z překotných rozhovorů žen o válce v „diskusním fóru“ na louce při věšení prádla, neměl být situován do zadního plánu (za visící prádlo) a měl být povýšen na plnohodnotnější tvar. Mně však zvolené minimalističtější provedení
připadalo z vícero důvodů správné. Spíše se dala očekávat výhrada vůči celkovému zdánlivě málo protiválečnému vyznění inscenace. Z dišputujících to však naznačila pouze jediná, umírněně, že se s motivacemi postav příliš neztotožňuje. Ženy se totiž s hrozící válkou vyrovnávaly každá po svém, neidealizovaně, selským rozumem, který vycházel ze střízlivého posouzení situace a pragmatického rozhodování, jak z ní vyjít pokud možno co nejlépe. Neskrývaly své obavy, ale netajily se ani s příležitostmi, které jim válka může přinést. Čapkovský apel byl více či méně upozaděný, naopak např. postava s některými rysy upomínajícími na Matku Kuráž ohledně hrozícího narukování manžela několikrát opakovala: „Nikam nepůjde, doma bude.“ A kdyby o něj přesto ve válce přišla, načechrá si
poprsí a uloví si jiného. Hříbě si zrůdné důsledky války ještě příliš neuvědomovalo a bralo ji téměř jako zábavu, ale postoje ostatních žen se řídily volbou nejmenšího zla pro ně i jejich rodiny, přičemž bylo evidentní, že kdyby záleželo na nich, žádná válka by nebyla. Výraznou výjimkou byla hostinská, ale i takoví lidé jsou, a inscenace před nimi nezavírá oči.
Námitky dišputujících svou určitou logiku měly, ale jejich uplatněním by vzniklo úplně jiné dílo, vzdálené pojetí autorky i inscenátorů.
» Článek na Amatérské scéně od dramaturgyně a lektorky Petry Richter Kohutové:
https://www.amaterskascena.cz/bez-zbytecnejch-reci-memorial-frantiska-zbornika-2026-skrze-disputace/
» Recenze na stránkách souboru:
https://www.spolekgaudium.cz/2025/06/23/recenze/
DS Gaudium, Radotín – Kateřina Lužná: Válečná vřava. Režie Michaela Seghmanová. Premiéra 3.6.2025.
Jiří Poš, 20.1.2026
POŠ, Jiří. Válečná vřava na Memoriálu Františka Zborníka. Online. Amatérská scéna 22. 1. 2026 [cit. 2026-01-22]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/valecna-vrava-na-memorialu-frantiska-zbornika/
Výjimkou je Válečná vřava, šestice monologů o vztahu žen k válce radotínského souboru DS Gaudium. (viz ilustrační titulní foto převzaté z FB souboru_pozn.red.) U ní jsem dal za pravdu téměř jen několika dílčím připomínkám (lodičky jedné z postav, nadužívané cárovité okraje kostýmů apod.). Viděl jsem premiéru i obě dosavadní reprízy. Překvapilo mne, že mnohé z toho, co se mně líbilo, dišputujíci sepsuli (i když v příjemné atmosféře, v dobré víře a empaticky). Volali zejména po bližším vročení a zasazení do konkrétního prostoru. Přitom autorce (Kateřina Lužná) však šlo o pravý opak – o principy a modely fungující vždy a všude. Zdůraznila, že na místě ani na čase nijak zvlášť nezáleží. Přílišnou konkretizací by hra mohla utrpět na obecnosti a nadčasovosti. Proto i záměrně nedává odpověď, zda válka bude či nebude. Několik patrně ne úplně domyšlených námitek vygenerovalo už použití luku
v prvním monologu. Padl dokonce i návrh, že by šestice monologů měla být uspořádaná v časové souslednosti a měly by ilustrovat historii válek. (To by na hodinové představení byla značná kláda, od luku až po hypersonické rakety – viz Seznam válek.) Luk však symbolizoval naivní představy o válce teprve dospívajícího Hříběte, inspirované klukovskými hrami. Autorka má na svém kontě monologů celou řadu (viz zenskamonologika.cz), jsou na sobě nezávislé, soubory si z nich vybírají podle potřeb a rámují si je podle svého uvážení. Volání po účelném používáni rekvizit je chvályhodné. Inscenace je však splnila v rozumné míře (kromě luku i karafa s vínem u hostinské, keramický pohár u paní hrnčířové apod.). Několik dalších sice neneslo konkrétní významy, ale podílely se na atmosféře. Byly velmi střídmé, na rozdíl od mnoha současných profesionálních inscenací s opulentní a extravagantní scénografií za každou cenu. Soubor by si zřejmě rád nechal od dišputujícího poradit, jaké rekvizity by tedy konkrétně použil on. Jako příjemné propojení mne potěšilo, že plátno, které po čtvrtém monologu zůstalo ležet pod lavičkou, si v posledním monologu smysluplně zahrálo. I proti tomu však tentýž dišputující namítl, že mezitím rušilo, a považoval je za možný omyl v daném představení. Předchozí reprízy ovšem potvrdily, že šlo o záměr.
Jednotlivé monology byly oddělené slokami lidové písně Černé oči, jděte spát. Divákům připadala retardující, že se po ní musel znovu nahazovat řemen. Píseň nesloužila jako výplň při přestavbách, představení je totiž vůbec nepotřebovalo. I rychlá výměna prádla na šňůrách mezi monology byla často vyhraná v rámci role (např. pověšení jedné košile pro každého syna). Sloužila však jako hudební předěl, umožnila divákům strávit předchozí monolog a přichystat se na další. Kdyby monology na sebe navazovaly bezprostředně, byly by námitky patrně ještě větší. Navíc píseň nebyla zdlouhavá a ke kontextům se náramně hodila. Někomu vadilo i to, že se zpívala v češtině (!), když se děj nemusel odehrávat explicitně v Čechách. (Měla se snad přeložit do esperanta?) Námitka byla vznesena i proti tomu, že když už každému monologu předcházel kromě písně i úryvek z překotných rozhovorů žen o válce v „diskusním fóru“ na louce při věšení prádla, neměl být situován do zadního plánu (za visící prádlo) a měl být povýšen na plnohodnotnější tvar. Mně však zvolené minimalističtější provedení
připadalo z vícero důvodů správné. Spíše se dala očekávat výhrada vůči celkovému zdánlivě málo protiválečnému vyznění inscenace. Z dišputujících to však naznačila pouze jediná, umírněně, že se s motivacemi postav příliš neztotožňuje. Ženy se totiž s hrozící válkou vyrovnávaly každá po svém, neidealizovaně, selským rozumem, který vycházel ze střízlivého posouzení situace a pragmatického rozhodování, jak z ní vyjít pokud možno co nejlépe. Neskrývaly své obavy, ale netajily se ani s příležitostmi, které jim válka může přinést. Čapkovský apel byl více či méně upozaděný, naopak např. postava s některými rysy upomínajícími na Matku Kuráž ohledně hrozícího narukování manžela několikrát opakovala: „Nikam nepůjde, doma bude.“ A kdyby o něj přesto ve válce přišla, načechrá si
poprsí a uloví si jiného. Hříbě si zrůdné důsledky války ještě příliš neuvědomovalo a bralo ji téměř jako zábavu, ale postoje ostatních žen se řídily volbou nejmenšího zla pro ně i jejich rodiny, přičemž bylo evidentní, že kdyby záleželo na nich, žádná válka by nebyla. Výraznou výjimkou byla hostinská, ale i takoví lidé jsou, a inscenace před nimi nezavírá oči.
Námitky dišputujících svou určitou logiku měly, ale jejich uplatněním by vzniklo úplně jiné dílo, vzdálené pojetí autorky i inscenátorů.
» Článek na Amatérské scéně od dramaturgyně a lektorky Petry Richter Kohutové:
https://www.amaterskascena.cz/bez-zbytecnejch-reci-memorial-frantiska-zbornika-2026-skrze-disputace/
» Recenze na stránkách souboru:
https://www.spolekgaudium.cz/2025/06/23/recenze/
DS Gaudium, Radotín – Kateřina Lužná: Válečná vřava. Režie Michaela Seghmanová. Premiéra 3.6.2025.
Jiří Poš, 20.1.2026
POŠ, Jiří. Válečná vřava na Memoriálu Františka Zborníka. Online. Amatérská scéna 22. 1. 2026 [cit. 2026-01-22]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/valecna-vrava-na-memorialu-frantiska-zbornika/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.