RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. FEMAD do žluté oděný aneb Od něhy k depresi a naopak. Online. Amatérská scéna 18. 9. 2025
Letošní FEMAD se odehrál po čtyřiapadesáté, a to od čtvrtka 11. do neděle 14. září 2025 v Poděbradech. Zahajovalo se vernisáží obrazů herce Filipa Čapky a před čtvrtečním představením „improvizovaným“ stavěním FEMAD-kapely a zpěvem Jany Langr o bláznech z povolání. Probíhalo tradiční vítání souborů, letos bílou paní a jejími nohsledy, setkávání čtyř seminářů, besedy v kruhu zahajované výkopy bílé a černé osoby. A hlavně deset představení devíti inscenací (jedna z nich, Všetky supiš veci zahraničního hosta z Ružomberoku, byla uvedena dvakrát v komorním prostoru Městské knihovny).
Přítomní milovníci dobrého amatérského divadla letos zářili – bodejť by ne, barva letošního festivalu byla žlutá. Množství žlutých punčoch u dam a triček u pánů, doplňků typu festivalových placek či propagačních femaďáckých ponožek obecně a žlutých boa u účastníků semináře Co jsme to viděli konkrétně, se nejen v Divadle na kovárně objevilo nepočítaně. Pečovatelé z DS Jiří (Vlasta Kočová, pán akreditace Milan Hercik, za techniku Martin Kočí, kroměřížská Dana Majerová a další, velitelé stravování FALDO atd.) byli k neutahání. Moderátoři Jakub Charvát a Alexander Koukol si užili každoroční přiměřené dávky něžné šikany od ředitele festivalu Ladislava Lály Langra. Drobnou rezervu vykazoval divadelní bufet – ale vyvažovala ji kavárna Sklenka, jídelna v divadle a zmrzlinárny na náměstí.
Ke statutárním cenám (za nejlepší inscenaci a nejlepší ženský a mužský herecký výkon) přibyla nově mimořádná, za pozoruhodnou režii, dramaturgii, výtvarnou nebo hudební složku. Nestatutární ceny zůstaly dvě – cena divácké poroty a cena divadelních klubů. A vítězná inscenace FEMADu se v letošním roce poprvé zařazuje mezi doporučené k výběru do programu celostátní přehlídky Jiráskův Hronov.
Představení letem světem
Zahajoval Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého náčelníka na Zlatém severu václavovského souboru Václav podle scénáře získaného z brněnského Divadla Husa na provázku, s hudbou Miloše Štědroně, v režii Josefa Königa a Vladimíry Manďákové. Inscenace dostala nejen exkluzivní zahajovací čas, ale také přitažlivý neokoukaný prostor – hrálo se v zámecké zahradě. Regionální téma a výrazný hlavní hrdina (Jan Eskymo Welzl se narodil v obci), poctivost výkladu a vystavění inscenace, libozvučná hanáčtina a herecké výkony představitele Welzla Martina Juránka či opovědníka Ctirada Bartoně byly hodnoceny vysoko. Kulhalo tempo, zpívané pasáže by si zasloužily větší suverenitu a „nožičky“ a motto „dondu – dondu, nedondu – nedondu“ získalo při nástupech na scénu a zákulisním hledání rekvizit na naléhavosti poté, co se setmělo.
„Hru Poutníci do Lhasy hrajeme o toxickém přátelství. Ze zaměstnání můžete odejít, ale ze sekty – nebo z divadla – nikdy,“ pravila o inscenaci pardubického divadla Exil režisérka a představitelka policistky Naďa Kubínková. Účastníci besedy v kruhu poděkovali za falešný zpěv jako odraz životní disharmonie. Ústřední hudebním motivem je píseň Přátelství (původně v podání Petra Rezka), jež se postupně mění v Soudružství či Sobectví. Samotná předloha není skvost dramatické literatury, ale pardubičtí ji vnímali jako výzvu. Vyzdvihována byla scénografie – ale následoval apel na pozornost vůči detailům: třeba chyběla čtečka otisků, přitom pro její realizaci by stačila gafa. („Ovšem pokud herci nejsou dysgafici,“ pravil Pavel v semináři Co jsme to viděli – dále jen CJTV).
„Po covidu jsme hledali něco, co má v sobě něhu, laskavost, hravost,“ řekla režisérka Věra Mašková o předloze inscenace Utíkej, smrtko, utíkej! Sauliuse Šaltenise a divadla SUMUS. Inscenace postoupila z plzeňského kola FEMADu. Její výtvarná stránka je inspirována chagallovskou poetikou, nadmíru něžný příběh o dospívání na pozadí animozity dvou rodin a osudu jedné krávy, která ji mohla smířit, byl vnímán jako emocionálně působivý, ale zbytečně složitě traktovaný. Systém znaků nefunguje důsledně a situace jsou stavěny fluidně. Režisérce Věře Maškové však nelze upřít vyhraněný, specifický typ jevištního zobrazování a účinkujícím podmanivost.
Nejdůležitější vlastností Srdeční slabosti nučického Žebravého Uměleckého Panoptika (čili ŽUMPA) je hravost předlohy i účinkujících – a zároveň fakt, že si na nic nehraje. Původně rozhlasová hříčka anglického karikaturisty Mela Calmana, který před jejím dokončením zemřel hádejte na co (ano, na srdeční slabost) a dopisovala ji jeho vdova, o čtyřech orgánech a cestě do ráje podle Freda Astaira, pobavila. A to navzdory chybějícímu dramatickému oblouku a na anekdotu přece jen dlouhé stopáži. V semináři CJTV rozvíjel Petr teorii o tom, že srdce v Anglii znamená něco jiného než u nás a jak by se v závislosti na tom inscenace lišila.
Kdo neusnul, užil si noční uvedení vynikajících Dvou komedií v komedii tradičního hostujícího účastníka poděbradského FEMADu, Geisslers Hofcomoedianten.
Sen sivické Stodoly rozdělil obecenstvo na dvě skupiny a vzápětí je spojil ve vášnivých diskusích o tom, o čem inscenace nemainstreamové variace Přemysla Ruta na Klicperův Der Traum vypovídá a nakolik je sdělná. Část diváků byla nadšena nedoslovností a tajemstvím, užívala si výpověď o manipulaci člověkem skrze nadpřirozené prvky, oceňovala její magicky realistický nádech. Část se ztrácela, chyběl jí klíč, přecházení mezi snem a realitou vnímala jako chaos. Všichni ale chválili vančurovský jazyk, nápaditou a technicky dokonale provedenou scénografii, světelný design a aktuálnost tématu gaslightingu. A v CJTV nás přivedl Sen k úvahám o tom, nakolik jsme schopni nebo ochotni přistoupit na logiku absurdity a jak ji inscenovat.
Monodrama s interaktivními prvky Všetky supiš věci v podání ružomberského divadla RosArt, postoupilo z kroměřížského Moravského FEMADu a bylo uvedeno v intimním prostoru poděbradské Městské knihovny. Aktuální témata – život s depresí, vliv sebevraždy na blízké pozůstalé – prezentuje Nikola Húsková v režii Marianny Stančokové citlivě a relativně věcně. Někteří účastníci semináře CJVT viděli Všechny báječný věci v jiném, výhradně mužském podání (Pavel Richta, Cheb; Pavel Volf, Kadaň; Daniel Krejčík, Praha), a tak se neubránili srovnávání. A také úvahám o hranicích tolerance vůči vyvolávání emocí skrze přímé oslovování diváků či použití prostředků, které zavánějí „dojením emocí“. Pozoruhodné byly komentáře nejmladších účastnic CJTV, Kristýny a Veroniky, které obě mluvily o osobním setkávání s lidmi s depresí.
Mary Page Marlowe pražského Radaru velmi uspokojila v CJTV Láďu, který si pochvaloval, že se dozvěděl vyčerpávající informace o životě obyčejné americké ženy. Zbytek účastníků přemýšlel o tom, z jakého důvodu by je měl zajímat. Inscenace hry Tracyho Lettse přináší vyrovnané ženské herecké výkony, diskutabilní scénu (funguje v obvyklém hracím prostoru Radaru, v Divadle na kovárně méně) a často zbytečné násobení jedné informace (např. časové určení skrze hudbu, časovou osu a k tomu promítaný letopočet). Jako základní problém byla ale v CJTV vnímána volba textu, na který lidská ani divadelní zkušenost hereček a režisérky Aničky Provazník Gümplové nestačí.
Slavkovská Maryša byla představením, skrze které došlo naplnění poslání FEMADu, a to poskytnout druhou šanci. Po mostecké dvojí nehodě s oponou, které mělo na tamější reprízu Maryši výrazně negativní vliv, poděbradská repríza proběhla soustředěně a doslova zazářila. Ocenění hodná je samotná volba předlohy, která má stejně jako Velký vandr regionální ukotvení (Slavkov se nachází cca 15 km od Těšan), úprava do slavkovského nářečí a celková múzičnost. Kvitována byla metoda režisérky, činoherní herečky s vystudovanou operní režií Ireny Rozsypalové, která inscenaci směřovala k syntetickému divadlu a vytvořila skutečně velkou činohru. Hojně diskutována byla proměna Maryši, problematické příchody a odchody a neujasněná hranice mezi folklórní/ folklorizující stránkou inscenace. V CJTV se probírala divácká zkušenost jednotlivých účastníků s různými zpracováními Maryši (Aleš označil verzi režiséra Vladimíra Morávka za klasickou!) a způsob, jak v tomto konkrétním případě sjednotit dva systémy, realistický a znakový. (vit tiulní foto z archivu přehlídky_pozn.red.)
Semináře
V Poděbradech se konaly čtyři semináře. Výrazný převis zájemců měl režijní seminář Michaela Taranta. Dramaturgického semináře Petra Hanáka, hereckého Václava Špirita a Co jsme to viděli Jaroslava Kodeše a Petry Richter Kohutové se účastnilo shodně kolem deseti účastníků. Všechny semináře vycházely z viděného, každý je analyzoval po svém způsobu a optikou zvoleného tématu.
„Náš režijní seminář měl jiný formát, než jaký jsem dosud zažil. O inscenacích jsme se nebavili konkrétně, spíš měly diskuse přesah k práci lektora Michaela Taranta. Což bylo skvělé, dozvídali jsme se informace týkající se nejen činoherního divadla, ale i opery,“ říká Karel Smola z Prácheňské scény, který za největší zážitek letošního FEMADu označil Všetky supiš veci. A co si ze semináře nese dál? „Nejdůležitější je pokora.“
„Rozebírali jsme představení především po dramaturgické stránce, ale dotýkali jsme se i dalších složek, třeba herectví,“ řekla Vlaďka Koďousková z desenského Vojanu o semináři Petra Hanáka. „Byly to konstruktivní diskuse lidí, kteří spolu často nesouhlasili, ale dokázali se domluvit. Třeba proč to či ono v představeních nefungovalo. Např. jedna seminaristka Všetky supiš veci nepřijala, ale během rozpravy došla k tomu, co herečka chtěla říct a proč právě tímto způsobem.“ K čemu ji seminář inspiroval? „Dramaturg je potřeba. A odpovídající čas věnovaný přípravě hry ještě předtím, než ji člověk začne obsazovat.“
„Učili jsme se, že herec má na jevišti především jednat,“ komentovala seminář Václava Špirita jeho posluchačka Petra Poláková z karlovarského Divadelního studia D3. „Podrobně jsme probírali každé představení především po herecké stránce, ale snažili jsme se dopátrat i toho, co bylo jeho podstatou.“ Nejvíce ji zaujala Maryša a Srdeční slabost. A co si nese dále? „Herec musí vědět, odkud, kam, s kým, kde a proč. A jednat!“
Seminář Co jsme to viděli je tradiční součástí FEMADu, scházejí se v něm posluchači a absolventi Školy základů činoherní režie ADA, zájemci o ni i lidé tzv. „z ulice“. Letos byl poměr absolventů a adeptů 50 na 50, v semináři byly zastoupeny všechny generace. Další běh tzv. „školičky“ bude zahajovat o víkendu 16.-18. ledna 2026, přihlášky jsou ke stažení na https://ada-divadlo.cz/rezijni-skolicka-a-kurzy/
Ocenění
V pátek večer byl Cenou Pavla Boška odměněn za celoživotní zásluhy o amatérské divadlo s přihlédnutím k formování FEMAD technický guru, odborník na světlo a zvuk při tvorbě inscenace (a autor stejnojmenných skript) a ředitel režijní školy Amatérské divadelní asociace Pavel Hurych. Ten vzápětí potvrdil své kvality tím, že technicky obsloužil, po pouhé dvacetiminutové nalejvárně, představení Srdeční slabost. V sobotu večer dekoroval Svaz českých divadelních ochotníků v osobě Vlaďky Koďouskové Zlatým odznakem J. K. Tyla dobronínského Zmatkaře, herce, režiséra, funébr řečníka a básníka Vladimíra Altána Mátla.
V neděli proběhlo vyhlášení výsledků celého festivalu. Všetky supiš veci ružomberského RosArtu si odnesly cenu divadelních klubů za citlivé zpracování tématu a jeho následný přesah a jejich protagonistka Nikola Húsková cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Cena za nejlepší mužský herecký výkon byla udělena „transplantovanému srdci“ Jakubu Pilařovi ze „žumpácké“ Srdeční slabosti, mimořádná cena za kolektivní herectví putovala rovněž do Nučic. Cenu divácké poroty získali Poutníci do Lhasy pardubického Exilu za vzácnou schopnost inscenovat slabý text poutavě a zábavně. A nejlepší inscenací s doporučením na Jiráskův Hronov se stala Maryša DS Slavkov u Brna. Blahopřejeme!
FEstival Mladého Amatérského Divadla vznikl v roce 1972 jako „festival odmítnutých“, tedy jako přehlídka těch inscenací, které (většinou nikoli z kvalitativních důvodů) nepostoupily na Jiráskův Hronov. Za rekonstrukce poděbradského divadla byla přehlídka přesunuta do Libice nad Cidlinou, kde se stala přehlídkou divadla pro děti. Držela si vysoký standard, objevovaly se na ní výsostně inspirativní inscenace nejen dětské. Na začátku tisíciletí se FEMAD vrátil do Poděbrad, s Divadelní Třebíčí se dělil o status celostátní přehlídky a tento formát mu vydržel do roku 2006. V posledních letech je FEMAD celostátní přehlídkou s podtitulem Druhá šance. Od roku 2008 má předkolo v Kroměříži (tzv. Moravský FEMAD), od roku 2024 v Plzni (Český FEMAD). Další podrobnosti o přehlídce na www.amaterskedivadlo.cz.
Příští FEMAD se bude konat, tentokrát laděný do červena, 10.-13. září 2026. A v jeho rámci proběhne i 2. ročník Bienále ochotnických plakátů.
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. FEMAD do žluté oděný aneb Od něhy k depresi a naopak. Online. Amatérská scéna 18. 9. 2025 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/femad-do-zlute-odeny-aneb-od-nehy-k-depresi-a-naopak/
Přítomní milovníci dobrého amatérského divadla letos zářili – bodejť by ne, barva letošního festivalu byla žlutá. Množství žlutých punčoch u dam a triček u pánů, doplňků typu festivalových placek či propagačních femaďáckých ponožek obecně a žlutých boa u účastníků semináře Co jsme to viděli konkrétně, se nejen v Divadle na kovárně objevilo nepočítaně. Pečovatelé z DS Jiří (Vlasta Kočová, pán akreditace Milan Hercik, za techniku Martin Kočí, kroměřížská Dana Majerová a další, velitelé stravování FALDO atd.) byli k neutahání. Moderátoři Jakub Charvát a Alexander Koukol si užili každoroční přiměřené dávky něžné šikany od ředitele festivalu Ladislava Lály Langra. Drobnou rezervu vykazoval divadelní bufet – ale vyvažovala ji kavárna Sklenka, jídelna v divadle a zmrzlinárny na náměstí.
Ke statutárním cenám (za nejlepší inscenaci a nejlepší ženský a mužský herecký výkon) přibyla nově mimořádná, za pozoruhodnou režii, dramaturgii, výtvarnou nebo hudební složku. Nestatutární ceny zůstaly dvě – cena divácké poroty a cena divadelních klubů. A vítězná inscenace FEMADu se v letošním roce poprvé zařazuje mezi doporučené k výběru do programu celostátní přehlídky Jiráskův Hronov.
Představení letem světem
Zahajoval Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové hanáckého náčelníka na Zlatém severu václavovského souboru Václav podle scénáře získaného z brněnského Divadla Husa na provázku, s hudbou Miloše Štědroně, v režii Josefa Königa a Vladimíry Manďákové. Inscenace dostala nejen exkluzivní zahajovací čas, ale také přitažlivý neokoukaný prostor – hrálo se v zámecké zahradě. Regionální téma a výrazný hlavní hrdina (Jan Eskymo Welzl se narodil v obci), poctivost výkladu a vystavění inscenace, libozvučná hanáčtina a herecké výkony představitele Welzla Martina Juránka či opovědníka Ctirada Bartoně byly hodnoceny vysoko. Kulhalo tempo, zpívané pasáže by si zasloužily větší suverenitu a „nožičky“ a motto „dondu – dondu, nedondu – nedondu“ získalo při nástupech na scénu a zákulisním hledání rekvizit na naléhavosti poté, co se setmělo.
„Hru Poutníci do Lhasy hrajeme o toxickém přátelství. Ze zaměstnání můžete odejít, ale ze sekty – nebo z divadla – nikdy,“ pravila o inscenaci pardubického divadla Exil režisérka a představitelka policistky Naďa Kubínková. Účastníci besedy v kruhu poděkovali za falešný zpěv jako odraz životní disharmonie. Ústřední hudebním motivem je píseň Přátelství (původně v podání Petra Rezka), jež se postupně mění v Soudružství či Sobectví. Samotná předloha není skvost dramatické literatury, ale pardubičtí ji vnímali jako výzvu. Vyzdvihována byla scénografie – ale následoval apel na pozornost vůči detailům: třeba chyběla čtečka otisků, přitom pro její realizaci by stačila gafa. („Ovšem pokud herci nejsou dysgafici,“ pravil Pavel v semináři Co jsme to viděli – dále jen CJTV).
„Po covidu jsme hledali něco, co má v sobě něhu, laskavost, hravost,“ řekla režisérka Věra Mašková o předloze inscenace Utíkej, smrtko, utíkej! Sauliuse Šaltenise a divadla SUMUS. Inscenace postoupila z plzeňského kola FEMADu. Její výtvarná stránka je inspirována chagallovskou poetikou, nadmíru něžný příběh o dospívání na pozadí animozity dvou rodin a osudu jedné krávy, která ji mohla smířit, byl vnímán jako emocionálně působivý, ale zbytečně složitě traktovaný. Systém znaků nefunguje důsledně a situace jsou stavěny fluidně. Režisérce Věře Maškové však nelze upřít vyhraněný, specifický typ jevištního zobrazování a účinkujícím podmanivost.
Nejdůležitější vlastností Srdeční slabosti nučického Žebravého Uměleckého Panoptika (čili ŽUMPA) je hravost předlohy i účinkujících – a zároveň fakt, že si na nic nehraje. Původně rozhlasová hříčka anglického karikaturisty Mela Calmana, který před jejím dokončením zemřel hádejte na co (ano, na srdeční slabost) a dopisovala ji jeho vdova, o čtyřech orgánech a cestě do ráje podle Freda Astaira, pobavila. A to navzdory chybějícímu dramatickému oblouku a na anekdotu přece jen dlouhé stopáži. V semináři CJTV rozvíjel Petr teorii o tom, že srdce v Anglii znamená něco jiného než u nás a jak by se v závislosti na tom inscenace lišila.
Kdo neusnul, užil si noční uvedení vynikajících Dvou komedií v komedii tradičního hostujícího účastníka poděbradského FEMADu, Geisslers Hofcomoedianten.
Sen sivické Stodoly rozdělil obecenstvo na dvě skupiny a vzápětí je spojil ve vášnivých diskusích o tom, o čem inscenace nemainstreamové variace Přemysla Ruta na Klicperův Der Traum vypovídá a nakolik je sdělná. Část diváků byla nadšena nedoslovností a tajemstvím, užívala si výpověď o manipulaci člověkem skrze nadpřirozené prvky, oceňovala její magicky realistický nádech. Část se ztrácela, chyběl jí klíč, přecházení mezi snem a realitou vnímala jako chaos. Všichni ale chválili vančurovský jazyk, nápaditou a technicky dokonale provedenou scénografii, světelný design a aktuálnost tématu gaslightingu. A v CJTV nás přivedl Sen k úvahám o tom, nakolik jsme schopni nebo ochotni přistoupit na logiku absurdity a jak ji inscenovat.
Monodrama s interaktivními prvky Všetky supiš věci v podání ružomberského divadla RosArt, postoupilo z kroměřížského Moravského FEMADu a bylo uvedeno v intimním prostoru poděbradské Městské knihovny. Aktuální témata – život s depresí, vliv sebevraždy na blízké pozůstalé – prezentuje Nikola Húsková v režii Marianny Stančokové citlivě a relativně věcně. Někteří účastníci semináře CJVT viděli Všechny báječný věci v jiném, výhradně mužském podání (Pavel Richta, Cheb; Pavel Volf, Kadaň; Daniel Krejčík, Praha), a tak se neubránili srovnávání. A také úvahám o hranicích tolerance vůči vyvolávání emocí skrze přímé oslovování diváků či použití prostředků, které zavánějí „dojením emocí“. Pozoruhodné byly komentáře nejmladších účastnic CJTV, Kristýny a Veroniky, které obě mluvily o osobním setkávání s lidmi s depresí.
Mary Page Marlowe pražského Radaru velmi uspokojila v CJTV Láďu, který si pochvaloval, že se dozvěděl vyčerpávající informace o životě obyčejné americké ženy. Zbytek účastníků přemýšlel o tom, z jakého důvodu by je měl zajímat. Inscenace hry Tracyho Lettse přináší vyrovnané ženské herecké výkony, diskutabilní scénu (funguje v obvyklém hracím prostoru Radaru, v Divadle na kovárně méně) a často zbytečné násobení jedné informace (např. časové určení skrze hudbu, časovou osu a k tomu promítaný letopočet). Jako základní problém byla ale v CJTV vnímána volba textu, na který lidská ani divadelní zkušenost hereček a režisérky Aničky Provazník Gümplové nestačí.
Slavkovská Maryša byla představením, skrze které došlo naplnění poslání FEMADu, a to poskytnout druhou šanci. Po mostecké dvojí nehodě s oponou, které mělo na tamější reprízu Maryši výrazně negativní vliv, poděbradská repríza proběhla soustředěně a doslova zazářila. Ocenění hodná je samotná volba předlohy, která má stejně jako Velký vandr regionální ukotvení (Slavkov se nachází cca 15 km od Těšan), úprava do slavkovského nářečí a celková múzičnost. Kvitována byla metoda režisérky, činoherní herečky s vystudovanou operní režií Ireny Rozsypalové, která inscenaci směřovala k syntetickému divadlu a vytvořila skutečně velkou činohru. Hojně diskutována byla proměna Maryši, problematické příchody a odchody a neujasněná hranice mezi folklórní/ folklorizující stránkou inscenace. V CJTV se probírala divácká zkušenost jednotlivých účastníků s různými zpracováními Maryši (Aleš označil verzi režiséra Vladimíra Morávka za klasickou!) a způsob, jak v tomto konkrétním případě sjednotit dva systémy, realistický a znakový. (vit tiulní foto z archivu přehlídky_pozn.red.)
Semináře
V Poděbradech se konaly čtyři semináře. Výrazný převis zájemců měl režijní seminář Michaela Taranta. Dramaturgického semináře Petra Hanáka, hereckého Václava Špirita a Co jsme to viděli Jaroslava Kodeše a Petry Richter Kohutové se účastnilo shodně kolem deseti účastníků. Všechny semináře vycházely z viděného, každý je analyzoval po svém způsobu a optikou zvoleného tématu.
„Náš režijní seminář měl jiný formát, než jaký jsem dosud zažil. O inscenacích jsme se nebavili konkrétně, spíš měly diskuse přesah k práci lektora Michaela Taranta. Což bylo skvělé, dozvídali jsme se informace týkající se nejen činoherního divadla, ale i opery,“ říká Karel Smola z Prácheňské scény, který za největší zážitek letošního FEMADu označil Všetky supiš veci. A co si ze semináře nese dál? „Nejdůležitější je pokora.“
„Rozebírali jsme představení především po dramaturgické stránce, ale dotýkali jsme se i dalších složek, třeba herectví,“ řekla Vlaďka Koďousková z desenského Vojanu o semináři Petra Hanáka. „Byly to konstruktivní diskuse lidí, kteří spolu často nesouhlasili, ale dokázali se domluvit. Třeba proč to či ono v představeních nefungovalo. Např. jedna seminaristka Všetky supiš veci nepřijala, ale během rozpravy došla k tomu, co herečka chtěla říct a proč právě tímto způsobem.“ K čemu ji seminář inspiroval? „Dramaturg je potřeba. A odpovídající čas věnovaný přípravě hry ještě předtím, než ji člověk začne obsazovat.“
„Učili jsme se, že herec má na jevišti především jednat,“ komentovala seminář Václava Špirita jeho posluchačka Petra Poláková z karlovarského Divadelního studia D3. „Podrobně jsme probírali každé představení především po herecké stránce, ale snažili jsme se dopátrat i toho, co bylo jeho podstatou.“ Nejvíce ji zaujala Maryša a Srdeční slabost. A co si nese dále? „Herec musí vědět, odkud, kam, s kým, kde a proč. A jednat!“
Seminář Co jsme to viděli je tradiční součástí FEMADu, scházejí se v něm posluchači a absolventi Školy základů činoherní režie ADA, zájemci o ni i lidé tzv. „z ulice“. Letos byl poměr absolventů a adeptů 50 na 50, v semináři byly zastoupeny všechny generace. Další běh tzv. „školičky“ bude zahajovat o víkendu 16.-18. ledna 2026, přihlášky jsou ke stažení na https://ada-divadlo.cz/rezijni-skolicka-a-kurzy/
Ocenění
V pátek večer byl Cenou Pavla Boška odměněn za celoživotní zásluhy o amatérské divadlo s přihlédnutím k formování FEMAD technický guru, odborník na světlo a zvuk při tvorbě inscenace (a autor stejnojmenných skript) a ředitel režijní školy Amatérské divadelní asociace Pavel Hurych. Ten vzápětí potvrdil své kvality tím, že technicky obsloužil, po pouhé dvacetiminutové nalejvárně, představení Srdeční slabost. V sobotu večer dekoroval Svaz českých divadelních ochotníků v osobě Vlaďky Koďouskové Zlatým odznakem J. K. Tyla dobronínského Zmatkaře, herce, režiséra, funébr řečníka a básníka Vladimíra Altána Mátla.
V neděli proběhlo vyhlášení výsledků celého festivalu. Všetky supiš veci ružomberského RosArtu si odnesly cenu divadelních klubů za citlivé zpracování tématu a jeho následný přesah a jejich protagonistka Nikola Húsková cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Cena za nejlepší mužský herecký výkon byla udělena „transplantovanému srdci“ Jakubu Pilařovi ze „žumpácké“ Srdeční slabosti, mimořádná cena za kolektivní herectví putovala rovněž do Nučic. Cenu divácké poroty získali Poutníci do Lhasy pardubického Exilu za vzácnou schopnost inscenovat slabý text poutavě a zábavně. A nejlepší inscenací s doporučením na Jiráskův Hronov se stala Maryša DS Slavkov u Brna. Blahopřejeme!
FEstival Mladého Amatérského Divadla vznikl v roce 1972 jako „festival odmítnutých“, tedy jako přehlídka těch inscenací, které (většinou nikoli z kvalitativních důvodů) nepostoupily na Jiráskův Hronov. Za rekonstrukce poděbradského divadla byla přehlídka přesunuta do Libice nad Cidlinou, kde se stala přehlídkou divadla pro děti. Držela si vysoký standard, objevovaly se na ní výsostně inspirativní inscenace nejen dětské. Na začátku tisíciletí se FEMAD vrátil do Poděbrad, s Divadelní Třebíčí se dělil o status celostátní přehlídky a tento formát mu vydržel do roku 2006. V posledních letech je FEMAD celostátní přehlídkou s podtitulem Druhá šance. Od roku 2008 má předkolo v Kroměříži (tzv. Moravský FEMAD), od roku 2024 v Plzni (Český FEMAD). Další podrobnosti o přehlídce na www.amaterskedivadlo.cz.
Příští FEMAD se bude konat, tentokrát laděný do červena, 10.-13. září 2026. A v jeho rámci proběhne i 2. ročník Bienále ochotnických plakátů.
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra. FEMAD do žluté oděný aneb Od něhy k depresi a naopak. Online. Amatérská scéna 18. 9. 2025 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/femad-do-zlute-odeny-aneb-od-nehy-k-depresi-a-naopak/
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.