SOPROVÁ, Jana. Hledání cesty. Recenze Jany Soprové na inscenaci Kudy, kam? Web Jiráskův Hronov 10. 8. 2025
Třinecký soubor BLUD, nominovaný z přehlídky pantomimy a nonverbálního divadla Otevřeno Kolín, přispěl do programu milou výpovědí na téma cesty od narození po dospívání, ukončené symbolicky zkouškou dospělosti.
Je to příjemně hravá záležitost, která nám (a především vrstevníkům protagonistů) přehledně – někdy možná až příliš – ukazuje jednotlivé fáze takové cesty.
Představení není tak úplně nonverbální, jak už to tak u dnešních záležitostí tohoto typu bývá, nicméně slova či věty, které jsou vyřčeny, slouží spíše k tomu, aby narušily a zproblematizovaly vnitřní svět hrdiny, staly se ozvěnou jeho pochybností.
K produkci stačí celkem jednoduchá scéna s plátnem napjatým na stojanech v pozadí. To slouží pro stínové divadlo doplňující živou akci performerů. Začíná se hrou čtyř pulců = spermií, které vesele skotačí – podobni malým chlapcům – na bílé neposkvrněné ploše. Pak mezi ně připluje slunce = vajíčko a jen jeden se může stát vítězem. Ano, je to takový dětský digest vzniku člověka.
Poté se začnou zpoza plátna vynořovat v hravé choreografii různé části těl, až se nakonec na scénu vykulí trochu podivně postrojená čtveřice protagonistů a protagonistek (2 2). V pozadí na plátně stín nakreslí školkovou houpačku a v lehkém náznaku tu máme první sociální kontakty, které nejsou pro každého vstřícné. Právě náš hrdina je z kolektivu nemilosrdně a několikanásobně vystrkán. Nicméně neklesá na mysli, svou schopností vymyslet si vlastní program vzápětí přitáhne pozornost ostatních.
Dalším levelem je škola a její jednotlivé ročníky až do devítky. A právě tady odhalíme tajemství neforemného mnohabarevného oblečení, které jednotlivci postupně odhazují. To je mimochodem jedna z nejzajímavějších částí inscenace. Jak postupně sloupávají jednu vrstvu za druhou, proměňují se a doslova vyrůstají v zajímavé individuality. Na konci devítky ovšem čeká první zatěžkávající zkouška, kam dál? Na kluka dorážejí až nepříjemně z různých stran poradní hlasy, ale konečné rozhodnutí stejně zůstává na něm. Přes pochybnosti okolí nakonec vybírá gympl. Trocha napětí, ale hurá! Vyšlo to. A pak nastává dril, pár let, kdy se hlava chtě nechtě plní potřebnými i nepotřebnými vědomostmi. Nápisy, které se objevují v rychlém sledu na plátně, jsou pro diváky soutěží, zda dokážou okamžitě nápovědu správně přiřadit k vyučovanému předmětu.
To ovšem není a nemůže být jediná náplň života teenagerů, ale je tu také brigáda, první peníze, svoboda, co s nimi udělám (Zapaříme? Jasně!). Ale i to, co k tomuto věku patří nejvíce: nesmělé i smělejší pokusy o sblížení, včetně hledání vlastní identity. Získá mě ona nebo on? A co s tím já? Na pozadí se rozpíjí barevné kaňky, prolínají se, bojují spolu, život je tak trochu rozmazaný, abstraktní a zamlžený. A pak už je tu zkouška dospělosti, doprovázená kravatou, která evokuje společenskou slavnostnost okamžiku, ale chvíli třeba i pocit, že by bylo lepší se oběsit. Vše dobře dopadlo a může se slavit. Konec? Kdepak! Začátek. Stojí na křižovatce a ptají se nás i sebe: Tak a co teď. Nevíme… A vadí to? A já vlastně nevím. Život si s námi stejně udělá, co chce.
Celek je velmi názorný, jasný. Ta stále se opakující klišé našich životů jsou tady ale zvládnuta v příjemné estetice, byť se chvílemi může zdát až prvoplánová. Ale vlastně je to, hlavně pro nás starší, především milá připomínka toho, jací jsme byli, když jsme nevěděli, co nás čeká…
foto: Ivo Mičkal
SOPROVÁ, Jana. Hledání cesty. Recenze Jany Soprové na inscenaci Kudy, kam? Web Jiráskův Hronov 10. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/hledani-cesty [cit. 2025-08-10]
Je to příjemně hravá záležitost, která nám (a především vrstevníkům protagonistů) přehledně – někdy možná až příliš – ukazuje jednotlivé fáze takové cesty.
Představení není tak úplně nonverbální, jak už to tak u dnešních záležitostí tohoto typu bývá, nicméně slova či věty, které jsou vyřčeny, slouží spíše k tomu, aby narušily a zproblematizovaly vnitřní svět hrdiny, staly se ozvěnou jeho pochybností.
K produkci stačí celkem jednoduchá scéna s plátnem napjatým na stojanech v pozadí. To slouží pro stínové divadlo doplňující živou akci performerů. Začíná se hrou čtyř pulců = spermií, které vesele skotačí – podobni malým chlapcům – na bílé neposkvrněné ploše. Pak mezi ně připluje slunce = vajíčko a jen jeden se může stát vítězem. Ano, je to takový dětský digest vzniku člověka.
Poté se začnou zpoza plátna vynořovat v hravé choreografii různé části těl, až se nakonec na scénu vykulí trochu podivně postrojená čtveřice protagonistů a protagonistek (2 2). V pozadí na plátně stín nakreslí školkovou houpačku a v lehkém náznaku tu máme první sociální kontakty, které nejsou pro každého vstřícné. Právě náš hrdina je z kolektivu nemilosrdně a několikanásobně vystrkán. Nicméně neklesá na mysli, svou schopností vymyslet si vlastní program vzápětí přitáhne pozornost ostatních.
Dalším levelem je škola a její jednotlivé ročníky až do devítky. A právě tady odhalíme tajemství neforemného mnohabarevného oblečení, které jednotlivci postupně odhazují. To je mimochodem jedna z nejzajímavějších částí inscenace. Jak postupně sloupávají jednu vrstvu za druhou, proměňují se a doslova vyrůstají v zajímavé individuality. Na konci devítky ovšem čeká první zatěžkávající zkouška, kam dál? Na kluka dorážejí až nepříjemně z různých stran poradní hlasy, ale konečné rozhodnutí stejně zůstává na něm. Přes pochybnosti okolí nakonec vybírá gympl. Trocha napětí, ale hurá! Vyšlo to. A pak nastává dril, pár let, kdy se hlava chtě nechtě plní potřebnými i nepotřebnými vědomostmi. Nápisy, které se objevují v rychlém sledu na plátně, jsou pro diváky soutěží, zda dokážou okamžitě nápovědu správně přiřadit k vyučovanému předmětu.
To ovšem není a nemůže být jediná náplň života teenagerů, ale je tu také brigáda, první peníze, svoboda, co s nimi udělám (Zapaříme? Jasně!). Ale i to, co k tomuto věku patří nejvíce: nesmělé i smělejší pokusy o sblížení, včetně hledání vlastní identity. Získá mě ona nebo on? A co s tím já? Na pozadí se rozpíjí barevné kaňky, prolínají se, bojují spolu, život je tak trochu rozmazaný, abstraktní a zamlžený. A pak už je tu zkouška dospělosti, doprovázená kravatou, která evokuje společenskou slavnostnost okamžiku, ale chvíli třeba i pocit, že by bylo lepší se oběsit. Vše dobře dopadlo a může se slavit. Konec? Kdepak! Začátek. Stojí na křižovatce a ptají se nás i sebe: Tak a co teď. Nevíme… A vadí to? A já vlastně nevím. Život si s námi stejně udělá, co chce.
Celek je velmi názorný, jasný. Ta stále se opakující klišé našich životů jsou tady ale zvládnuta v příjemné estetice, byť se chvílemi může zdát až prvoplánová. Ale vlastně je to, hlavně pro nás starší, především milá připomínka toho, jací jsme byli, když jsme nevěděli, co nás čeká…
foto: Ivo Mičkal
SOPROVÁ, Jana. Hledání cesty. Recenze Jany Soprové na inscenaci Kudy, kam? Web Jiráskův Hronov 10. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/hledani-cesty [cit. 2025-08-10]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.