ZAHÁLKA, Michal. Anatomie ataku. Recenze Michala Zahálky na inscenaci Podivný případ se psem. Online. Web Jiráskův Hronov 8. 8. 2025
Divadelní prostor prodchnutý pachem vonných tyčinek. Stroboskopická světla. Naléhavé hlasy z looperu. Ruchy a zvuky všude kolem. Herečky a herci mezi publikem, herečky a herci vůči publiku, herečky a herci proti publiku. Voda z hrnku vyprsknutá do tváře diváka v první řadě. Urputný cigaretový kouř.
Rozhodně nelze tvrdit, že by Podivný případ se psem libereckého Dramacentra Bezejména neměl atmosféru – má ji a buduje ji velice důsledně a s velkou měrou výrazové přesvědčivosti všech účinkujících. To je samo o sobě věc hodná ocenění, stejně jako větší než malé množství konkrétních působivých obrazů a výjevů. Obecně vzato je ambice vytvořit inscenaci, která vychází z určitého příběhu, ale de facto odvrhnout jakékoliv narativní techniky v obvyklém slova smyslu a vyprávět právě prostřednictvím budování atmosféry, třeba i docela zajímavý pokus. Dovedu si představit, že bych si užil nějaké divadlo poezie pracující třeba i s touto mírou vehemence.
Pokud jde ale konkrétně o Podivný případ se psem, zůstávám (zejména dramaturgicky) bezradný anebo možná třeba… zkoprnělý? Záhy se ukáže, že si soubor sice vybral za předlohu populární knihu Marka Haddona, ale nechce ji vyprávět – a místo toho pomocí útržkovitých motivů z Haddonovy prózy skládá depresivní kaleidoskop, který s notnou mírou surreality má snad představovat to, jak svět vnímá hrdina Haddonovy knihy Christopher. Jenomže ono zdrcující inferno, které mi tak naléhavě sugeruje liberecký soubor, mi tedy kdovíjak přesvědčivé nepřišlo – spíš mi postupem času začalo připadat jenom úmorně urputné. V hledišti mi bylo opravdu nepříjemně – a jakkoliv je mi jasné, že přesně to byl záměr tvůrkyň a tvůrců, osobně to tedy samo o sobě za hodnotu nepokládám.
Po zhlédnutí představení jsem si přečetl rozhovor se souborem ze zpravodaje Mladé scény (odkud na JH inscenace, podotkněme pro pořádek, nepostoupila, vyslala ji sem porota Šrámkova Písku) a na mém zkoprnění se mnoho nezměnilo. Dozvěděl jsem se, že si tvůrkyně a tvůrci vybrali ke zpracování knihu, kterou pokládají za špatně napsanou, autor je podle nich debil, Christopherovu diagnózu prý nevystihuje dobře a třeba motivaci zabití titulního psa vnímají jako tak strašně stupidní, že ji do inscenace vůbec nedali. Haddonovy knihy se zastávat nechci, to je jistě fér názor, beze všeho – ale proč s tímhle přístupem dělat (jakékoliv) divadlo? Anebo obecněji: proč s tímhle přístupem dělat absolutně cokoliv? Nebyla by lepší třeba nějaká pozitivní motivace? Nebylo by třeba výhodnější představit vnímání světa podle autistů*ek na základě materiálu, který tedy pokládáme za nosný a přesný? Opravdu tomu nerozumím.
foto: Ivo Mičkal
ZAHÁLKA, Michal. Anatomie ataku. Recenze Michala Zahálky na inscenaci Podivný případ se psem. Online. Web Jiráskův Hronov 8. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/anatomie-ataku [cit. 2025-08-09]
Rozhodně nelze tvrdit, že by Podivný případ se psem libereckého Dramacentra Bezejména neměl atmosféru – má ji a buduje ji velice důsledně a s velkou měrou výrazové přesvědčivosti všech účinkujících. To je samo o sobě věc hodná ocenění, stejně jako větší než malé množství konkrétních působivých obrazů a výjevů. Obecně vzato je ambice vytvořit inscenaci, která vychází z určitého příběhu, ale de facto odvrhnout jakékoliv narativní techniky v obvyklém slova smyslu a vyprávět právě prostřednictvím budování atmosféry, třeba i docela zajímavý pokus. Dovedu si představit, že bych si užil nějaké divadlo poezie pracující třeba i s touto mírou vehemence.
Pokud jde ale konkrétně o Podivný případ se psem, zůstávám (zejména dramaturgicky) bezradný anebo možná třeba… zkoprnělý? Záhy se ukáže, že si soubor sice vybral za předlohu populární knihu Marka Haddona, ale nechce ji vyprávět – a místo toho pomocí útržkovitých motivů z Haddonovy prózy skládá depresivní kaleidoskop, který s notnou mírou surreality má snad představovat to, jak svět vnímá hrdina Haddonovy knihy Christopher. Jenomže ono zdrcující inferno, které mi tak naléhavě sugeruje liberecký soubor, mi tedy kdovíjak přesvědčivé nepřišlo – spíš mi postupem času začalo připadat jenom úmorně urputné. V hledišti mi bylo opravdu nepříjemně – a jakkoliv je mi jasné, že přesně to byl záměr tvůrkyň a tvůrců, osobně to tedy samo o sobě za hodnotu nepokládám.
Po zhlédnutí představení jsem si přečetl rozhovor se souborem ze zpravodaje Mladé scény (odkud na JH inscenace, podotkněme pro pořádek, nepostoupila, vyslala ji sem porota Šrámkova Písku) a na mém zkoprnění se mnoho nezměnilo. Dozvěděl jsem se, že si tvůrkyně a tvůrci vybrali ke zpracování knihu, kterou pokládají za špatně napsanou, autor je podle nich debil, Christopherovu diagnózu prý nevystihuje dobře a třeba motivaci zabití titulního psa vnímají jako tak strašně stupidní, že ji do inscenace vůbec nedali. Haddonovy knihy se zastávat nechci, to je jistě fér názor, beze všeho – ale proč s tímhle přístupem dělat (jakékoliv) divadlo? Anebo obecněji: proč s tímhle přístupem dělat absolutně cokoliv? Nebyla by lepší třeba nějaká pozitivní motivace? Nebylo by třeba výhodnější představit vnímání světa podle autistů*ek na základě materiálu, který tedy pokládáme za nosný a přesný? Opravdu tomu nerozumím.
foto: Ivo Mičkal
ZAHÁLKA, Michal. Anatomie ataku. Recenze Michala Zahálky na inscenaci Podivný případ se psem. Online. Web Jiráskův Hronov 8. 8. 2025. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/anatomie-ataku [cit. 2025-08-09]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.