ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Hronov s prolínáním generací, poetik i témat. Online. Amatérská scéna 12. 8. 2025
Jiráskův Hronov 2025 zaznamenal viditelně generační proměnu. Pokud jde o účast, tam na sebe generace navazují přirozeně, pokud jde o soubory, mládí je z definice reprezentováno inscenacemi z Mladé a Dětské scény. Tohoto roku se ovšem obměnilo i lektorstvo a povšechný duch festivalu.
Pestrost seminářů
Mezi jmény lektorů seminářů se objevila nedávno etablovaná jména jako Kateřina Letáková, režisérka a v současnosti dramaturgyně Dejvického divadla v Praze (Režijní prstředky), herečka Kateřina Císařová (mimochodem držitelka ceny Thálie) a Sára Arnstein (Pohybová improvizace v písních), Boris Jedinák, dramaturg a dramatický autor (Cesty k postavě), akrobat a „nový cirkusák“ Michal Boltnar (Gymnastika a akrobacie). Aby změna nebyla příliš radikální, mezi lektory zůstaly i stálice jako hypernáročný Braňo Mazúch (Herec a text), laskavý muzikant Jan Matásek a hlasový eskamotér a herec Pavol Smolárik (Voiceband), psychosomaticky s hlasem pracující Eva Spoustová nebo třeba velkou zkušeností a výmluvností obdařený Luděk Horký (Herecká abeceda) či Miroslav Ondra, dramaturg, který se vlastním amatérským hereckým zapojením do profesionálního divadla pro sebe i pro své seminaristy dobírá podstaty hereckého jednání (Herecké jednání 1). Divadelní obraz se svými frekventanty opracovával režisér Jan Jirků, ukotvený v divadle Minor, a na tři dny se pro téma Radikálně autorská forma uvolnil i Jiří Havelka, jedna ze současných českých star divadelního a filmového umění s mnohostranným záběrem, momentálně soustředěným do Dejvického divadla. Není cílem tohoto shrnutí jmenovat všechny, tak snad ještě že Diskusní klub vedli Jan a Jitka Šotkovští spolu s Jaromírem Hruškou rukou pedagogicko – dramaturgicko – prakticky divadelnickou. Opravdu revoluční inovace nastala u rozborového semináře Svazu českých divadelních ochotníků, který vedla Johana Jurášová. Její mládí a bystrá schopnost analýzy, projevivší se už vloni v redakci Zpravodaje, je zárukou narušování stereotypů a klišé a snad tedy cestou k propojení „ochotnictva“ s novými směry a proudy nejen jevištního umění, ale i kritického myšlení. Značná pozornost byla věnována i seminářům pro děti od nejmenších (Leona Houdková a Tereza Mátlová) k dětem školním (Jiří Suk) a dospívajícím (Eva Suková). Na konci festivalu předvedené ukázky práce v některých seminářích budily obdiv a úžas nad tím, co všechno se dá vyložit a vytvořit během jediného týdne.
Problémový klub, který je odpoledním seminářem pro každého, koho zajímá přemýšlení o divadle v souvislosti se stavem kultury a společnosti, byl pevně opřen o Miriam Kičiňovou, dramaturgyni a současnou uměleckou šéfku Slovenského národného divadla v Bratislavě, osobnost spojenou s opozicí vůči národovecké devastaci slovenské kultury ze strany současné politické garnitury. René Levínský je dramatik s matematickým vzděláním, jehož způsob myšlení přesahuje záběr kohokoli jiného mezi divadelníky. Kromě toho – či možná na základě toho – je René také radikálním zastáncem genderové i sociální spravedlnosti a dramatikem, kterého uvádějí i národní divadla. Petr Michálek se v poslední volbě stal rektorem JAMU, kteroužto roli neomezuje na manažerství, ale dál zůstává spolutvůrcem divadelních inscenací. Do debaty vnášel i úvahy o způsobu uměleckého vzdělávání tak, aby v éře umělé inteligence mělo dál smysl pro budoucí životy absolventů. Já, Alena Zemančíková, jsem činná v literatuře, divadlem se zabývám zejména v roli kritika. A vždy byl přizván i host, aby nás bylo pět. Hostkou, která s velikou kompetencí a současně pochopením pro amatérské podmínky odpověděla na otázky týkající se vnímání tance, byla Dorota Gremlicová, odbornice na taneční vědu a profesorka HAMU.
Činohry velké i menší
Program Jiráskova Hronova zahrnuje nominované a doporučené inscenace z jednotlivých národních přehlídek. Největší časovou plochu zabírají inscenace „velké“ činohry, z nichž, nutno říci, snad s výjimkou Casanovy na duchcovském zámku Divadelního spolku Karel Čapek Děčín žádná nebyla úplně konzervativní. Norská žena Kateřiny Rudčenkové a Divadelního spolku Antonín Puchmajer je autorskou hrou se zpěvy (a vynikající Soniou Koutovou u klavíru) o touze žen po svobodě a volnosti, která vždy končí (a začíná, jak se ukáže) u muže, ať je to otec nebo vysněný partner. Vadí nevadí Kazimíra Lupince a Divadla V.A.D. z Kladna je společenská komedie o tom, jak si představujeme upřímnost a kolik jí člověk snese. Obě zmíněné inscenace pracují s pohledem dovnitř vlastního kolektivu, pomyslné rozdělení na „my, co to hrajeme“ a „my, co to žijeme“ ignorují a získávají tak vskutku autentický kontakt s publikem.
Matka Kuráž Divadelního klubu Jirásek z České Lípy přinesla na jeviště nejen nový překlad (Kateřina Bohadlová) slavné Brechtovy hry o válce jako stroji, který drží svět v šachu, ale také její radikální, autorsky dotvořenou interpretaci. Pražské Divadlo Radar, které zastřešuje několik tvůrčích týmů, přivezlo inscenaci hry Alistaira Mc Dowalla Pomona. Jde o temnou dystopii, v jejímž ději hraje roli princip počítačové hry: pro publikum neznalé toho světa bylo trochu těžké se v ní vyznat. Druhým příspěvkem Radaru byla inscenace komedie Tomáše Dianišky Encyklopedie akčního filmu, kde se komediálního účinku dosahuje prolnutím akčních hrdinů béčkových filmů do historie českého disentu (slovní hříčka „dobyvatelé ztracené charty“ princip vysvětluje přesně). I tato inscenace narazila na lhostejnost toho publika, které se světem a kultem akčních hrdinů nemá náležitou zkušenost: u obou inscenací Radaru ovšem nacházíme také vřelé souznění diváctva, naladěného na podobnou strunu. Irský Tanec na konci léta dramatika Briana Friela a Divadla Exil v Pardubicích je jednou z her, nesených na osudu ženských postav uzavřených v jednom prostředí – jako je Lorcův Dům doni Bernardy nebo některé hry Lenky Lagronové. Irské drama, reflektující dobu těsně před vypuknutím 2. světové války, je obrazem rozpadu „starého světa“ s využitím epického principu vypravěče. Ve hře je nastražená past sentimentu, které se inscenace nedokázala úplně vyhnout.
Statické divadlo z Frýdku-Místku hraje lokálně inspirovanou hru Básník, jejíž ústřední postavou je Petr Bezruč. Je to autorská, vůči literárnímu kánonu podvratná hra, založená na literárně historické hypotéze, že autorem nejlepších básní Vladimíra Vaška byl ve skutečnosti „proklatec“ Ondřej Boleslav Petr. Hra spor nerozhoduje, lehce straní Petrovi, ale především staví před oči publika sociální a regionální jevy současnosti, až běda podobné tomu, co inspirovalo Bezruče (ať jím byl kdokoli).
Hosté ze Slovenska
Mezi činoherní inscenace patřily i dvě hostující slovenské: Lúzri Komorného divadla Stupava – Neskorý sber a Divadelný súbor Disk z Trnavy. Disk a titul Konvekcia. Idioti sú ti druhí připomněl odkaz nezlomného kritického komentátora a divoce kreativního umělce Blaha Uhlára ( 2024). Podobně jako on i současná inscenace Dušana Vicena předkládá publiku na základě sledu situací a dialogů obraz pasivně agresivního konzervativismu, ve své zabedněnosti bezbranného vůči nástrahám současných manipulací všeho druhu. Mrazivě účinného efektu docilují tvůrci díky osobnostním hereckým výkonům a schopnosti zachytit ve zkratce absurditu. Lúzri režiséra Karola Horvátha činí na základě klasicky strukturovaného dramatického textu Gabriely Alexové něco podobného, ale s menší razancí i suverenitou.
Poezie a poetiky
Program Jiráskova Hronova přináší však i přehlídku alternativních vyjadřovacích prostředků, poetik i tvůrčích přístupů. Inscenace inklinující k loutkám nastolily dvakrát otázku tradičních hodnot a jejich zastarání či zachování na tematické hře s jablky. Hana Voříšková z Chocně na jevišti loupe jablka a válí imaginární štrúdl, posílá Markétku do sklepa „pro ta horší“ a vypráví (Jabka). Bažantova loutkářská družina z Poniklé v osobě Tomáše Hájka hraje o prosperující Vávrově moštárně a jeho katastrofálním manželství (Maryša Vávrová). Na ohledávání folkloru spočívá Mater Solitaria spolu Přespolní, Vševily a Strakonice a Maryška Frgálu na nitkách z Brna.
Divadlo poezie je spíše metoda než zvláštní divadelní druh, jevištních metafor je plné zejména mladé divadlo a divadlo autorské výpovědi. Divadlo D3 z Karlových Varů se pokusilo přenést na jeviště svět filmaře, animátora, literáta, ale především surrealisty Jana Švankmajera (Jansen a jeho svět) v podobě snad až příliš redukované. Zažili jsme pohybově – hudební inscenaci hravých textů Johna Lennona (U hubaře Tanečního studia Light Praha): nápaditá jevištní hra dosvědčila přetrvávání zázraku jménem Beatles. Kultivovaný (možná až příliš) přednes veršů Ernsta Jandla, v dětském provedení zbaveného sžíravých pochybností o možnosti sdělení skrze jazyk, nicméně připomnělo, že poezie charakterizuje dobu často jako první (Tady si sednu a napíšu báseň Dismanova rozhlasového dětského souboru Praha). Jan Zahradníček byl básník nevinně vězněný, jeho život a dílo inspiruje i varuje před zvůlí, jež se zbaběle vyžívá na křehkých obětech (Počítám součky na podlaze žalářní souboru Asistenti DRDS Praha). Tvůrci inscenace Podivný případ se psem (Bez Ohledu, Dramacentrum Bezejména Liberec) riskli odpor publika vůči hluku a zmatku i svévoli v zacházení s populární prozaickou předlohou a zavedli nás dovnitř prožívání světa v hlavě chlapce na autistickém spektru.
Zcela zásadní stopu zanechaly v programu JH inscenace, tematizující ženský vnitřní svět i s jeho nadějemi, tabu a temnotami. Zmíněná Norská žena to činí s intelektuálním nadhledem a hravě, everyBODY studia PolaroID divadla Polárka Brno tematizuje vztah k tělu na základě dokumentaristického výzkumu. Inscenace To souboru Šicí stroj ZŠ Naše škola Praha mluví o menstruaci přímočaře, s humorem a výsměchem společenskému studu, který ve skutečnosti maskuje necitelnost. Té se dotkne i Stonožka ve sprše, ZUŠ F.L.Gassmanna Most, která ve čtyřech dívčích hlasech a tělech vypovídá něžně i vtipně o svých nadějích, iluzích i aspiracích (Budu). A inscenace My se deme mejt divadla Poslední nakonec ze Sobotky docela drsně vůči divákům i mezi sebou ukazuje temné stránky ženského bytí, jehož pravidla jsou určena muži, s odkazem na biblické podobenství o Zuzaně v lázni a starcích. Bylo napínavé sledovat, jak se dívky vyjadřují přímo, odvážně i s nadhledem, zatímco kluci v autorském představení hledají oporu v montáži básnických textů (O čem v letu ptáci sní, Páteční hoši ZUŠ Louny). A jak se přitom kluci dovedou vyjádřit tanečním pohybem, když jim o to jde, i když v souborech jevištního tance jich na scéně vidíme jen pár.
Zcela zvláštním případem divadla byla inscenace Quijote, Quijote, Quijote, v níž tři performeři vedou donkichotský boj jak ve smyslu rvačky, tak – a hlavně – ve smyslu vytrvalého životního úsilí, provázeného pocitem marnosti, ubýváním sil i výsměchem. Křehká inscenace Teátru Vaštar z Nezdic na Šumavě překračovala hranice divadla jako disciplíny, obracející se k publiku, a přehazovala pozornost na smysl divadla jako vzájemné součinnosti a společně stráveného času.
Zažít svět jinak
Jak několikrát připomněl René Levínský, v čase, kdy umělá inteligence dokáže nahradit všechno, je vzájemné pobývání v tvorbě možná to poslední, co zůstává výsostně lidské. Letos to bylo i hlavním tématem dialogu tvůrců s publikem. Poslouchat cestou přes náměstí a do sokolovny útržky hovorů, dobírajících se sdělení viděných inscenací, číst si ve Zpravodaji precizní recenze, nechat si tváře a postavy účastníků festivalu prostupovat programem i vlastními úvahami a nakonec cestou do postele slyšet od Tritonu znít muziku a zpěv je existenciální zážitek účastníka, který viděl všechno, včetně inspirativních profesionálních inscenací. Hronov toho ale nabízí ještě mnohem víc: příležitost navázat nová přátelství, dostat se pod povrch pouhého „líbí – nelíbí,“ odhodit předsudky a naučené definice, domluvit spolupráci, najít inspiraci, zahrát si, hýbat se, prostě na pár dnů „zažít svět jinak.“
Ilustrační foto Štěpán Kňákal (pozn.red.)
ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Hronov s prolínáním generací, poetik i témat. Online. Amatérská scéna 12. 8. 2025. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/hronov-s-prolinanim-generaci-poetik-i-temat/ [cit. 2025-08-12]
Pestrost seminářů
Mezi jmény lektorů seminářů se objevila nedávno etablovaná jména jako Kateřina Letáková, režisérka a v současnosti dramaturgyně Dejvického divadla v Praze (Režijní prstředky), herečka Kateřina Císařová (mimochodem držitelka ceny Thálie) a Sára Arnstein (Pohybová improvizace v písních), Boris Jedinák, dramaturg a dramatický autor (Cesty k postavě), akrobat a „nový cirkusák“ Michal Boltnar (Gymnastika a akrobacie). Aby změna nebyla příliš radikální, mezi lektory zůstaly i stálice jako hypernáročný Braňo Mazúch (Herec a text), laskavý muzikant Jan Matásek a hlasový eskamotér a herec Pavol Smolárik (Voiceband), psychosomaticky s hlasem pracující Eva Spoustová nebo třeba velkou zkušeností a výmluvností obdařený Luděk Horký (Herecká abeceda) či Miroslav Ondra, dramaturg, který se vlastním amatérským hereckým zapojením do profesionálního divadla pro sebe i pro své seminaristy dobírá podstaty hereckého jednání (Herecké jednání 1). Divadelní obraz se svými frekventanty opracovával režisér Jan Jirků, ukotvený v divadle Minor, a na tři dny se pro téma Radikálně autorská forma uvolnil i Jiří Havelka, jedna ze současných českých star divadelního a filmového umění s mnohostranným záběrem, momentálně soustředěným do Dejvického divadla. Není cílem tohoto shrnutí jmenovat všechny, tak snad ještě že Diskusní klub vedli Jan a Jitka Šotkovští spolu s Jaromírem Hruškou rukou pedagogicko – dramaturgicko – prakticky divadelnickou. Opravdu revoluční inovace nastala u rozborového semináře Svazu českých divadelních ochotníků, který vedla Johana Jurášová. Její mládí a bystrá schopnost analýzy, projevivší se už vloni v redakci Zpravodaje, je zárukou narušování stereotypů a klišé a snad tedy cestou k propojení „ochotnictva“ s novými směry a proudy nejen jevištního umění, ale i kritického myšlení. Značná pozornost byla věnována i seminářům pro děti od nejmenších (Leona Houdková a Tereza Mátlová) k dětem školním (Jiří Suk) a dospívajícím (Eva Suková). Na konci festivalu předvedené ukázky práce v některých seminářích budily obdiv a úžas nad tím, co všechno se dá vyložit a vytvořit během jediného týdne.
Problémový klub, který je odpoledním seminářem pro každého, koho zajímá přemýšlení o divadle v souvislosti se stavem kultury a společnosti, byl pevně opřen o Miriam Kičiňovou, dramaturgyni a současnou uměleckou šéfku Slovenského národného divadla v Bratislavě, osobnost spojenou s opozicí vůči národovecké devastaci slovenské kultury ze strany současné politické garnitury. René Levínský je dramatik s matematickým vzděláním, jehož způsob myšlení přesahuje záběr kohokoli jiného mezi divadelníky. Kromě toho – či možná na základě toho – je René také radikálním zastáncem genderové i sociální spravedlnosti a dramatikem, kterého uvádějí i národní divadla. Petr Michálek se v poslední volbě stal rektorem JAMU, kteroužto roli neomezuje na manažerství, ale dál zůstává spolutvůrcem divadelních inscenací. Do debaty vnášel i úvahy o způsobu uměleckého vzdělávání tak, aby v éře umělé inteligence mělo dál smysl pro budoucí životy absolventů. Já, Alena Zemančíková, jsem činná v literatuře, divadlem se zabývám zejména v roli kritika. A vždy byl přizván i host, aby nás bylo pět. Hostkou, která s velikou kompetencí a současně pochopením pro amatérské podmínky odpověděla na otázky týkající se vnímání tance, byla Dorota Gremlicová, odbornice na taneční vědu a profesorka HAMU.
Činohry velké i menší
Program Jiráskova Hronova zahrnuje nominované a doporučené inscenace z jednotlivých národních přehlídek. Největší časovou plochu zabírají inscenace „velké“ činohry, z nichž, nutno říci, snad s výjimkou Casanovy na duchcovském zámku Divadelního spolku Karel Čapek Děčín žádná nebyla úplně konzervativní. Norská žena Kateřiny Rudčenkové a Divadelního spolku Antonín Puchmajer je autorskou hrou se zpěvy (a vynikající Soniou Koutovou u klavíru) o touze žen po svobodě a volnosti, která vždy končí (a začíná, jak se ukáže) u muže, ať je to otec nebo vysněný partner. Vadí nevadí Kazimíra Lupince a Divadla V.A.D. z Kladna je společenská komedie o tom, jak si představujeme upřímnost a kolik jí člověk snese. Obě zmíněné inscenace pracují s pohledem dovnitř vlastního kolektivu, pomyslné rozdělení na „my, co to hrajeme“ a „my, co to žijeme“ ignorují a získávají tak vskutku autentický kontakt s publikem.
Matka Kuráž Divadelního klubu Jirásek z České Lípy přinesla na jeviště nejen nový překlad (Kateřina Bohadlová) slavné Brechtovy hry o válce jako stroji, který drží svět v šachu, ale také její radikální, autorsky dotvořenou interpretaci. Pražské Divadlo Radar, které zastřešuje několik tvůrčích týmů, přivezlo inscenaci hry Alistaira Mc Dowalla Pomona. Jde o temnou dystopii, v jejímž ději hraje roli princip počítačové hry: pro publikum neznalé toho světa bylo trochu těžké se v ní vyznat. Druhým příspěvkem Radaru byla inscenace komedie Tomáše Dianišky Encyklopedie akčního filmu, kde se komediálního účinku dosahuje prolnutím akčních hrdinů béčkových filmů do historie českého disentu (slovní hříčka „dobyvatelé ztracené charty“ princip vysvětluje přesně). I tato inscenace narazila na lhostejnost toho publika, které se světem a kultem akčních hrdinů nemá náležitou zkušenost: u obou inscenací Radaru ovšem nacházíme také vřelé souznění diváctva, naladěného na podobnou strunu. Irský Tanec na konci léta dramatika Briana Friela a Divadla Exil v Pardubicích je jednou z her, nesených na osudu ženských postav uzavřených v jednom prostředí – jako je Lorcův Dům doni Bernardy nebo některé hry Lenky Lagronové. Irské drama, reflektující dobu těsně před vypuknutím 2. světové války, je obrazem rozpadu „starého světa“ s využitím epického principu vypravěče. Ve hře je nastražená past sentimentu, které se inscenace nedokázala úplně vyhnout.
Statické divadlo z Frýdku-Místku hraje lokálně inspirovanou hru Básník, jejíž ústřední postavou je Petr Bezruč. Je to autorská, vůči literárnímu kánonu podvratná hra, založená na literárně historické hypotéze, že autorem nejlepších básní Vladimíra Vaška byl ve skutečnosti „proklatec“ Ondřej Boleslav Petr. Hra spor nerozhoduje, lehce straní Petrovi, ale především staví před oči publika sociální a regionální jevy současnosti, až běda podobné tomu, co inspirovalo Bezruče (ať jím byl kdokoli).
Hosté ze Slovenska
Mezi činoherní inscenace patřily i dvě hostující slovenské: Lúzri Komorného divadla Stupava – Neskorý sber a Divadelný súbor Disk z Trnavy. Disk a titul Konvekcia. Idioti sú ti druhí připomněl odkaz nezlomného kritického komentátora a divoce kreativního umělce Blaha Uhlára ( 2024). Podobně jako on i současná inscenace Dušana Vicena předkládá publiku na základě sledu situací a dialogů obraz pasivně agresivního konzervativismu, ve své zabedněnosti bezbranného vůči nástrahám současných manipulací všeho druhu. Mrazivě účinného efektu docilují tvůrci díky osobnostním hereckým výkonům a schopnosti zachytit ve zkratce absurditu. Lúzri režiséra Karola Horvátha činí na základě klasicky strukturovaného dramatického textu Gabriely Alexové něco podobného, ale s menší razancí i suverenitou.
Poezie a poetiky
Program Jiráskova Hronova přináší však i přehlídku alternativních vyjadřovacích prostředků, poetik i tvůrčích přístupů. Inscenace inklinující k loutkám nastolily dvakrát otázku tradičních hodnot a jejich zastarání či zachování na tematické hře s jablky. Hana Voříšková z Chocně na jevišti loupe jablka a válí imaginární štrúdl, posílá Markétku do sklepa „pro ta horší“ a vypráví (Jabka). Bažantova loutkářská družina z Poniklé v osobě Tomáše Hájka hraje o prosperující Vávrově moštárně a jeho katastrofálním manželství (Maryša Vávrová). Na ohledávání folkloru spočívá Mater Solitaria spolu Přespolní, Vševily a Strakonice a Maryška Frgálu na nitkách z Brna.
Divadlo poezie je spíše metoda než zvláštní divadelní druh, jevištních metafor je plné zejména mladé divadlo a divadlo autorské výpovědi. Divadlo D3 z Karlových Varů se pokusilo přenést na jeviště svět filmaře, animátora, literáta, ale především surrealisty Jana Švankmajera (Jansen a jeho svět) v podobě snad až příliš redukované. Zažili jsme pohybově – hudební inscenaci hravých textů Johna Lennona (U hubaře Tanečního studia Light Praha): nápaditá jevištní hra dosvědčila přetrvávání zázraku jménem Beatles. Kultivovaný (možná až příliš) přednes veršů Ernsta Jandla, v dětském provedení zbaveného sžíravých pochybností o možnosti sdělení skrze jazyk, nicméně připomnělo, že poezie charakterizuje dobu často jako první (Tady si sednu a napíšu báseň Dismanova rozhlasového dětského souboru Praha). Jan Zahradníček byl básník nevinně vězněný, jeho život a dílo inspiruje i varuje před zvůlí, jež se zbaběle vyžívá na křehkých obětech (Počítám součky na podlaze žalářní souboru Asistenti DRDS Praha). Tvůrci inscenace Podivný případ se psem (Bez Ohledu, Dramacentrum Bezejména Liberec) riskli odpor publika vůči hluku a zmatku i svévoli v zacházení s populární prozaickou předlohou a zavedli nás dovnitř prožívání světa v hlavě chlapce na autistickém spektru.
Zcela zásadní stopu zanechaly v programu JH inscenace, tematizující ženský vnitřní svět i s jeho nadějemi, tabu a temnotami. Zmíněná Norská žena to činí s intelektuálním nadhledem a hravě, everyBODY studia PolaroID divadla Polárka Brno tematizuje vztah k tělu na základě dokumentaristického výzkumu. Inscenace To souboru Šicí stroj ZŠ Naše škola Praha mluví o menstruaci přímočaře, s humorem a výsměchem společenskému studu, který ve skutečnosti maskuje necitelnost. Té se dotkne i Stonožka ve sprše, ZUŠ F.L.Gassmanna Most, která ve čtyřech dívčích hlasech a tělech vypovídá něžně i vtipně o svých nadějích, iluzích i aspiracích (Budu). A inscenace My se deme mejt divadla Poslední nakonec ze Sobotky docela drsně vůči divákům i mezi sebou ukazuje temné stránky ženského bytí, jehož pravidla jsou určena muži, s odkazem na biblické podobenství o Zuzaně v lázni a starcích. Bylo napínavé sledovat, jak se dívky vyjadřují přímo, odvážně i s nadhledem, zatímco kluci v autorském představení hledají oporu v montáži básnických textů (O čem v letu ptáci sní, Páteční hoši ZUŠ Louny). A jak se přitom kluci dovedou vyjádřit tanečním pohybem, když jim o to jde, i když v souborech jevištního tance jich na scéně vidíme jen pár.
Zcela zvláštním případem divadla byla inscenace Quijote, Quijote, Quijote, v níž tři performeři vedou donkichotský boj jak ve smyslu rvačky, tak – a hlavně – ve smyslu vytrvalého životního úsilí, provázeného pocitem marnosti, ubýváním sil i výsměchem. Křehká inscenace Teátru Vaštar z Nezdic na Šumavě překračovala hranice divadla jako disciplíny, obracející se k publiku, a přehazovala pozornost na smysl divadla jako vzájemné součinnosti a společně stráveného času.
Zažít svět jinak
Jak několikrát připomněl René Levínský, v čase, kdy umělá inteligence dokáže nahradit všechno, je vzájemné pobývání v tvorbě možná to poslední, co zůstává výsostně lidské. Letos to bylo i hlavním tématem dialogu tvůrců s publikem. Poslouchat cestou přes náměstí a do sokolovny útržky hovorů, dobírajících se sdělení viděných inscenací, číst si ve Zpravodaji precizní recenze, nechat si tváře a postavy účastníků festivalu prostupovat programem i vlastními úvahami a nakonec cestou do postele slyšet od Tritonu znít muziku a zpěv je existenciální zážitek účastníka, který viděl všechno, včetně inspirativních profesionálních inscenací. Hronov toho ale nabízí ještě mnohem víc: příležitost navázat nová přátelství, dostat se pod povrch pouhého „líbí – nelíbí,“ odhodit předsudky a naučené definice, domluvit spolupráci, najít inspiraci, zahrát si, hýbat se, prostě na pár dnů „zažít svět jinak.“
Ilustrační foto Štěpán Kňákal (pozn.red.)
ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Hronov s prolínáním generací, poetik i témat. Online. Amatérská scéna 12. 8. 2025. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/hronov-s-prolinanim-generaci-poetik-i-temat/ [cit. 2025-08-12]
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.