CINYBULK, Vojtěch, LD

Profesor na Akademii výtvarných umění v Praze, grafik, loutkář, autor knih a loutkových her pro děti a mládež, člen poradního sboru pro loutkové divadlo ÚDLUT a ÚKVČ.

Vojtěch Cinybulk se poprvé setkal s LD jako pětiletý v Kinského zahradě na pražském Petříně, kde za 1. světové války pravidelně hrával Spolek pro ušlechtilé zábavy české mládeže pod vedením B. Schweigstila. Zhlédl tu hříčku J. Žemly Ponocný a strašidlo.
Cinybulkův otec hrával Kašpárka v LD Malostranského Sokola, který hrál na pražském Petříně (na Újezdě).
V.C. se aktivně setkal s LD jako žák školy ve Vladislavově ulici, kde učil a působil se svou loutkovou scénou B. Schweigstil.
Jako student gymnázia spolupracoval s LD Staroměstského Sokola v Praze Na Františku.
Absolvoval Státní pedagogickou akademii a učil až do 1952.
1935 jako dvacetiletý učitel loutkařil v Sokole v Hostomicích u Bíliny.

1945 začal spolupracovat se skupinou PULS vedenou J. Malíkem.
Do konce 40. let navrhoval loutky pouze pro amatérská divadla.

Spolupracoval s LS Kašpárkova říše v Olomouci-Hejčíně, kde byla 16.5.1948 uvedena jeho rukopisná novinka Ostrov splněných přání. Vytvořil výpravy ke hrám pricipála Fr. Čecha Princezna Jitřenka se vdává, Psaníčko pro sv. Mikuláše, Štědrý večer, Kašpárek vaří živou vodu.

1952-1955 pedagog AMU.
Po odchodu Josefa Skupy na jaře 1953 se stal vedoucím LK DAMU, jíž vtiskl pevnou koncepci a řád (1952-1955).
Poté volným výtvarníkem se svérázným rukopisem - vynikl zejména drobnou grafikou, dělal však i ilustrace, návrhy maňásků pro děti a loutek vyráběných Divadelní službou. Měl řadu výstav u nás i v zahraničí.

Od 1936 vycházely jeho drobné prózy a verše,
1941 vydal první loutkovou hru z celkových pětadvaceti.

Svými četnými výpravami v nově zakládaném Ústředním loutkovým divadlem v Praze, ač externista, položil základy profesionální loutkářské scénografie. Spolupracoval i s mnoha zde neuvedenými amatérskými soubory.

Patřil k nejfrekventovanějším postavám historie Loutkářských Chrudimí - 15x se účastnil jako autor, 4x scénograf (s Kašpárkovou říší Olomouc), mluvič, vystavující grafik. Jako pravděpodobně nejčastější porotce a mnohonásobný předseda porot vynikal solidností, pečlivostí, spolehlivostí a hloubkou postřehů, což projevoval i jako pilný publicista. Od samého začátku až do své smrti chyběl na LCH jen výjimečně.
Zakladatelem SAL SČDO, čestným členem SČDO a nositelem mnoha loutkářských vyznamenání.

Charakterní, skromný, přátelský, ale i nesmlouvavě kritický Vojta Cinybulk ovlivnil významně tvář českého loutkářství a LCH zejména v prvých 30 letech.

1961 v rámci oslav 10. ročníku Loutkářské Chrudimi oceněn čestným Zlatým odznakem Matěje Kopeckého.

1980 byla k jeho 65. uspořádána výstava Cinybulkova výtvarného díla ve výstavní síni Umění knihy v pražské Vodičkově ulici.



Vojtěch Cinybulk se narodil na pražské Malé Straně ve skromných poměrech. Otec byl ozdobník, řemeslník pracující zejména s kůží, byl velmi společenský a byl činný v řadě kulturních spolků. Matka, rozená Šíbová byla v domácnosti. Formujícími podněty v dětství byly pravidelné návštěvy divadla Uránie v Holešovicích, loutková představení v malostranském Sokole (kde otec Cinybulk hrával Kašpárka), další loutková představení v Kinského sadech, kde za principálování Bohumila Schweigstilla hrával Spolek pro ušlechtilé zábavy české mládeže. Také na škole ve Vladislavově ulici přišel do kontaktu se školním loutkovým divadlem ředitele Schweigstilla. Jako student reálky spolupracoval s loutkovým divadlem Staroměstského Sokola v Praze Na Františku. Doma se hodně četlo a zejména otec se snažil vést syna k hudbě. Ale už v dětských letech Vojta nejraději kreslil..
Po studiu reálky absolvoval v roce 1934 Státní pedagogickou akademii a stal se učitelem na obecné škole. Zprvu učil na menšinových školách v severozápadních Čechách, loutky ho neminuly při kantorování v Hostomicích u Bíliny. V roce 1938 přichází zpět do Prahy, kde vystřídal řadu škol a konečně roku 1942 získal učitelskou definitivu a na delší čas zakotvil ve škole na pražské Palmovce. Ve válce neušel totálnímu nasazení, v letech 1943-1945 pracoval v pražské továrně Flugzeugwerke kde získal výuční list jako zámečník, ale posléze zde působil jako firemní grafik. Po válce se vrátil k učitelské dráze na školách v pražských Nuslích, kde tehdy mladá Cinybulkova rodina bydlela (svatba s Františkou Šnyrychovou v roce 1942, dcera Helena se narodila v roce 1946 a Eva 1947). Výtvarné vzdělání si rozšířil v Officině Pragensis u grafika Jaroslava Švába a v Ústavu malby pedagogické fakulty UK Praha u prof. M. Salcmana, kde absolvoval v roce 1948. Kantorskou dráhu ukončil v roce 1952.
Cinybulkův výtvarný a literární talent našly díky jeho učiteli Bohumilu Schweigstillovi první uplatnění již v roce 1936 v dětském časopise Vlaštovička a poté i v dětských přílohách denních listů a Malém čtenáři. Od roku 1941 vycházejí „Loutkové hry knižnice Osvěta“ vydávané Jaromírem Marešem v Plzni. Obálky všech svazků zdobí kresby Vojtěcha Cinybulka, v knižnici vyšly jeho první hry, scénky a proslovy (první hra se jmenovala Kašpárkovo čarování a vyšla 1941). V roce 1943 se při polosoukromém představení na scénce Jaroslava Švába seznámil s Janem Malíkem a je následně vtažen do loutkářského dění. Začal spolupracovat s Malíkovou scénou PULS a když se po válce rozběhl naplno loutkářský život, nechyběl u ničeho důležitého. V obnoveném Loutkářském soustředění se stal členem výboru, nechyběl mezi organizátory jubilejních oslav Matěje Kopeckého v Týně nad Vltavou (1947), v březnu 1948 byl členem akčního výboru Loutkářského soustředění. Podílel se od počátku na ustavení Ústředního loutkového divadla (zahájilo 26. únor 1950) a na vzniku loutkářské katedry DAMU (zahájila 2. října 1952). Když došlo na obnovení mezinárodní loutkářské organizace UNIMA (1957), stanul Cinybulk v čele její vzdělávací a umělecké komise. A nelze opominout účast v redakčním kruhu Loutkové scény a následně Československého loutkáře, časopisů, kterým dlouhá léta přispíval fundovanými recenzemi. To jsou ovšem jen nejdůležitější aktivity a to víceméně organizačního charakteru. Souběžně také psal, kreslil a maloval, navrhoval výpravy.
Přispíval do dětských rozhlasových pořadů, psal a kreslil do dětských časopisů (Vlaštovička, Brouček, Sedmihlásek, Ohníček, Klas, Mateřídouška) zasedal v jejich redakčních radách, vydal knihu pohádek, vymýšlel hračky a stolní hry, tvořil leporela a omalovánky. Pro Divadelní službu navrhl sadu maňásků. Výpravy navrhoval pro soubory Vesnického divadla, maňáskové i činoherní. V roce 1948 vypravil pro soubor Na Zelené lišce Strakonického dudáka, v roce 1949 inscenoval maňáskový soubor Divadla Spejbla a Hurvínka vedený Janem Vavříkem-Rýzem Cinybulkovu hříčku O pyšné base, vypravenou autorem. Soustavně spolupracoval s Kašpárkovou říší v Olomouci.
Ke Kašpárkově říši ho připoutalo přátelství s Ing. Františkem Čechem. Vypravil několik jeho her a sám dal souboru k dispozici některé své texty. V Olomouci měla v roce 1948 premiéru Cinybulkova hra Ostrov splněných přání, která rok na to zastupovala loutkáře na Jiráskově Hronově. V Kašpárkově říši měly premiéru i další jeho hry, Kaimovo dobrodružství (1952) a Sršán táhne do boje (1960). V roce 1973 inicioval spolu se Zdarkem Popem a Erikem Kolárem na počest Ing. Čecha vznik festivalu Čechova Olomouc.
Když J. Malík koncipoval tvůrčí tým rodícího se Ústředního loutkového divadla, nabídl Cinybulkovi post šéfa výpravy. I když nabídku nepřijal, vypravil úvodní inscenaci, Jiráskova Pana Johanesa (1950) a následně i další tituly. Za výpravu k ruské hře Hrdinové severu získal spolu s režisérem Malíkem státní cenu II. stupně (1953). Celkem v ÚLD vypravil 18 inscenací, všechny jako hostující výtvarník. Spoluvytvářel styl ÚLD a položil základy utvářející se profesionální loutkářské scénografie. Když skončila jeho spolupráce s ÚLD, omezil se v profesionálním loutkářství na pozici recenzenta a glosátora a člena různých komisí, porot apod.
Významný zakladatelský podíl má Cinybulk na pražské loutkářské katedře DAMU. Vedoucím katedry se stal Josef Skupa, ale Cinybulk byl od prvopočátku hnacím motorem. Když Skupa po prvním semestru na svou funkci rezignoval, nastoupil na jeho místo i oficiálně. Vtiskl celému systému výuky řád a pomohl překonat dětské nemoci, aby pak předal vedení katedry Eriku Kolárovi. V roce 1953 byl jmenován docentem výtvarné výchovy a v řádném úvazku na škole setrval do roku 1955. Poté učil výtvarnou výchovu jako externí pedagog do roku 1968.
Vojtěch Cinybulk nikdy neztratil kontakt s amatérským loutkářstvím. Nejvýrazněji je to patrno na jeho sepětí s festivalem Loutkářská Chrudim. Byl u jeho zrodu, byl jeho pravidelným účastníkem, mnohokrát působil jako člen poroty, byl účasten jako autor, jako výtvarník i jako herec (se souborem Zvoneček v roce 1978). Ale především byl recenzent, fundovaný diskutér a komentátor jehož slovo mělo váhu. Když se v šedesátých letech rodila organizace amatérských loutkářů, Cinybulk byl u toho. A když se konečně legalizovala pod zkratkou SAL (Skupina amatérských loutkářů, Svazu českých divadelních ochotníků) stal se Cinybulk iniciativním a pracovitým členem. Od něj vycházely podněty na soutěže individuálních výstupů, na vydávání nejzdrařilejších textů, na ustavení festivalu Čechova Olomouc, na vznik sborníku nejstarších loutkářských souborů. Od roku 1983 se stal prakticky kmenovým výtvarníkem pražského souboru Jiskra. Jiskře věnoval svou poslední autorskou práci, hru Čertův švagr.
Sepětí s loutkovým divadlem je ovšem jen částí jeho životního díla. Cinybulk je také grafikem, bez nadsázky světového věhlasu. I když už v roce 1938 získal první cenu za dřevoryt v mezinárodní soutěži ve Francii a první exlibris vytvořil v roce 1943, začal se grafice intenzivně věnovat až koncem čtyřicátých let, kdy také vstoupil do Spolku sběratelů a přátel exlibris, kde byl později jmenován čestným členem. Počáteční zinky a škrabky brzy zaměnil za dřevořezby, které v jeho grafických dílech jasně dominují a jsou pro něj charakteristické. Vyzkoušel i lept, suchou jehlu a mědirytinu, později vytvořil četné litografie. Motivicky čerpal z loutkářských a pohádkových motivů, vytvořil pozoruhodnou galerii portrétů. Vytvořil vlastní styl, jeho práce jsou identifikovatelné na první pohled. Již od ranných prací používal jednoznačně rozeznatelnou signaturu, štíhlou groteskovou verzálku C. Uvádí se, že vytvořil 900 exlibris a 500 novoročenek. Krom toho ovšem vytvářel volné grafické listy i celé cykly, příležitostné grafiky, pozvánky, plakáty, loga (např. první logo ÚLD, logo Českého střediska UNIMA, logo Kašpárkovy říše Olomouc). Vytvořil první známky s loutkářskou tématikou (1962). Nevyhýbal se ani kresebným technikám, např. v roce 1980 vystavoval ve výstavní síni Umění – knihy ve Vodičkově ulici rozsáhlý soubor barevných kříd. Byl členem Spolku výtvarných umělců Purkyně, od roku 1961 Spolku československých umělců grafiků Hollar. Díky aktivitám Spolku sběratelů a přátel exlibris se stal známým a oceňovaným daleko za našimi hranicemi. Pro exlibristy připravoval komentáře každoročních přehlídek exlibris a novoročenek, byl dělným členem spolkového výboru a redakce spolkových Zpráv. Účastnil se mnoha výstav tuzemských a zahraničních, pravidelně se účastnil skupinových výstav SČUG Hollar, SVU Purkyně a přehlídek exlibris. Na samostatných tuzemských výstavách většinou kombinoval své grafické dílo s ukázkami loutkářské scénografie či knižních ilustrací.
Vojtěch Cinybulk byl člověk neobyčejně dělný a skromný, ve své práci perfekcionista. Když šlo o jeho osobní radosti a strasti, byl velmi uzavřený, ale přitom se zajímal o všechny lidi kolem sebe, vždy připravený naslouchat druhému.

CINYBULK, Vojtěch: Čechův příklad. In: Čechova Olomouc. Sborník k I. festivalu amatérských loutkářských souborů v Olomouci. Red. Kobza, František, kresby Cinybulk, Vojtěch. Olomouc, OKS, PKK a OK - spolupráce Ostrava, KKS 1973. 29 s.

CINYBULK, Vojtěch: Třicet let Loutkářské Chrudimi. ČsL 1981, č 8-9, s.182-183.

Spolupráce:
LANDER, Richard - HERBENOVÁ, O.: Historický kostým. Metodická pomůcka. Zpracovali CINYBULK, Vojtěch a HAMPLOVÁ, Alena. Mělník, OKS 1968, 101 s.

LANDER, Richard: Ano a ne ve výpravě loutko-vých her. Úvod CINYBULK, Vojtěch. Knihovna loutkářských souborů. Praha, Orbis 1958. 50 s.

LANDER, Richard - REMEŠOVÁ, Věra: Architektura, nábytek, ornament a oděv na jevišti. Úvod CINYBULK, Vojtěch. Praha, Orbis 1957. 150 s.

PARAVÁN a PARAVÁNEK, 1986-1996. Praha, SAL SČDO spolu s DILIA. Red.: CINYBULK, Vojtěch.

O něm:
12. ČECHOVA OLOMOUC 1995. Almanach k 12. Čechově Olomouci 1995 - Dík za loutkářská přátelství. Olomouc, Slovanský dům, s.r.o. 1995. 20 s.

Informátor SČDO a Rolnička , nekrolog, vydalo SČDO a SAL, květen 1994

In: HAVLÍK, Václav: Jak jsem skrze loutky k příteli přišel.

NOHELOVÁ, Mirka: Vojtěch Cinybulk a Kašpárkova říše.

NOVÁK, Jan: Člověk Vojta Cinybulk.

KNÍŽÁK, MIlan: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla. Díl 1. A-L. Nucleus HK 2005, s. 154.

RICHTER, Luděk: Vojtěch Cinybulk. In: 50 Loutkářských Chrudimí. Vývoj českého loutkového divadla v zrcadle festivalu. Praha, DDD a IPOS-ARTAMA 2001, s. 43.

Loutkář 1995, č. 8-9, s. 170.

Malík Jan: C – s jubilejním indexem 1915-1965 (Československý loutkář, 8/1965, s. 174-176)

Havlík Václav: Dobrý člověk ještě žije (Československý loutkář, 8-9/1975, s. 184-186)

DV: Chrudimské profily, Vojtěch Cinybulk (Československý loutkář, 12/1976, s. 279-280)

František Dvořák: Současné exlibris (Odeon 1979, s. 48-49)

Chvála kontinuity (Československý loutkář, 8/1985, s.182-183)

Československý biografický slovník (Academia 1992, s. 82)

Česal Miroslav: Za Vojtou Cinybulkem (1915-1994) (Loutkář, 4/1994, s. 90-91)

Cinybulk Vojtěch: Vzpomínky (soukromý tisk, 1995)

Dvořák Jan: Bylo nebylo XIX (Loutkář, 1-2/1997, s. 44-45)

Slovník Českých a Slovenských výtvarných umělců 1950-1997, I. díl (Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 1998, s. 269)

Richter Luděk: Vojtěch Cinybulk (in: 50 loutkářských Chrudimí, Dobré divadlo dětem a IPOS-ARTAMA, Praha 2001, s. 43)

S.a.: Vzpomínáme (Loutkář, 4/2005, s. 146)

Slunečko Petr: Vojta (Loutkář, 5/2005, s. 198)

Cinybulk Vojtěch (in M. Knížák: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla; NUCLEUS HK; Hradec Králové 2005; s. 154-156)

Langášek Miroslav: Vojtěch Cinybulk – umělecká osobnost nejen loutkářská (Loutkář, 6/2010, s. 267-269)

Havlík Emil: Člověk Vojta Cinybulk (Loutkář, 6/2010, s. 272)

Slunečko Petr: Přítel Vojtěch Cinybulk (Loutkář, 6/2010, s. 273-274)

Malíková Nina: Tatínek Vojtěch Cinybulk (Loutkář, 6/2010, s. 274-276)

PNP:
Osobní fond v rozsahu 3 kartónů, 1896 - 1999.
Korespondence a) přijatá: b) cizí.
Rukopisy cizí.
Tisky (novoročenky různých osobností, grafiky, portréty, paměti).Zpracováno ve 2. stupni evidence -
K. Bílek: Vojtěch Cinybulk, Praha 1998, edice inv. č. 895 (1 kartón):
K. Bílek: Vojtěch Cinybulk, 2. část, Praha 1999, edice inv.č. 983.