Texty: Písek, městské divadlo, projev při znovu instalaci opony PhDr. Jiří Prášek, 2006

Písek, městské divadlo, projev při znovu instalaci opony PhDr. Jiří Prášek, 2006

Vážení přátelé, dámy a pánové!
V neděli 12. října roku 1902 se před 7 hodinou večerní v těchto místech scházelo uměnímilovné písecké publikum, aby se zúčastnilo slavnostního otevření nového městského divadla. To, které mu předcházelo – vybudované z nikdy nedokončené střelnice píseckých ostrostřelců – věnovali ctihodní otcové města na oltář vlasti, průmyslu a prosperity a umožnili v něm od roku 1897 výrobu doutníků. Když pak pro tabákovou továrnu postavili vlastní objekt, této divadelní budově se dostalo náležité rekonstrukce a mohla opět sloužit Thalii.
Otevřeli ji tedy v onen zmíněný den před téměř 104 roky představením Našich furiantů od Ladislava Stroupežnického v podání zdejších ochotníků. Divadlo vonělo novotou a návštěvníci obdivovali rozšířené jeviště, nové galerie, výzdobu, lustr s neuvěřitelnou padesátkou žárovek, pohodlná sedadla a samozřejmě také oponu. Písečtí ji nechali vymalovat od profesora zdejší reálky Jindřicha Pitharta a jeho asistenta Viktora Kleina. Plátno obstarali až z Mnichova a práce umělců přišla obec na 1 200 korun, nebo chcete-li na 600 zlatých.
Autoři ztvárnili na plátně několik z 9 múz, ta která se svitkem sedí je Kleió, ta měla na starosti historii, je zde např. s lyrou Erató, jež bděla nad lyrickým básnictvím, Tháleia - patronka komedie svírá v ruce škrabošku a Kaliopé, zobrazená s voskovou deskou symbolizovala epický zpěv. Múza hrající na dvojitou flétnu je Euterpé. Symbolizuje hudbu. Nechybí ani akcent na národní hrdost v podobě tří postav, z nichž jedna dokonce drží prapor v červenobílých slovanských barvách a další tři postavy představují tehdejší pilíře českého slovesného a hudebního umění – Bedřicha Smetanu, Josefa Kajetána Tyla a dosud žijícího Jaroslava Vrchlického. K nim samozřejmě přibyly písecké reálie: silueta děkanského kostela, Schrenkův pavilon a na vrcholu celé kompozice se skví znak města.
Popravdě je třeb a přiznat, že se opona příliš nelíbila a některými příkrými hodnotiteli byla považována za diletantsky provedenou. Nicméně to s ní písecké publikum vydrželo až do roku 1935, kdy divadlo zabralo vojsko a zřídilo zde prozatímní náhradní kasárna.
Když pak bylo 1. února 1940 po další zásadní rekonstrukci opět divadlo otevřeno, tato opona již nevisela. Její osudy jsou značně mlhavé – ležela patrně někde v divadelním skladišti a když již hodně překážela, předali ji za onoho času (jak se obecně v dramatu říká, když je časové vročení neurčité) do městského muzea. Zde v klidu depozitáře bez vyhlídky na jakékoliv vystavení odpočívala několik dalších desetiletí, až se mě ji zželelo a někdy na počátku devadesátých let jsem ji předal vedení divadla k případnému využití. Že ji nový ředitel divadla nechá zavěsit jako hlavní oponu jsem opravdu nečekal a velmi mě to potěšilo.
Dnes, myslím, již nebudeme ohrnovat nos nad její „uměleckou kvalitou“. Její hodnota se výrazně posunula do jiné roviny – je to prostě historicky hodnotný předmět spjatý s dějinami píseckého divadla
A nám, divákům, přeji, aby až se opona zdvihne, byly naše duše pohlazeny jen kvalitními výkony umělců. Ostatně z výšky nad nimi budou bdít patřičné Múzy.