Databáze českého amatérského divadla

Texty: TOMČÍK, Karel: Kulturní Litvínov, léta osmdesátá

Kulturní Litvínov, léta osmdesátá mýma očima

Převzato z webu: http://litvinov.sator.eu/pages/kulturni-litvinov-leta-osmdesata-myma-ocima-396

V této kapitole se budeme věnovat kulturnímu dění v Litvínově v osmdesátých letech minulého století. V městě stále fungují tři kamenná kina, v létě promítá také letní kino v Loučkách. Z šedivého průměru, který dlouhodobě produkuje litvínovský Dům kultury (DK), vyčnívají pouze pravidelné poslechové diskotéky Jiřího Černého, které několikrát za sezónu zcela zaplní jeho malý sál. To, proč nefunguje a jak nefunguje DK, pochopili členové Docela malého divadla (DMD) v roce 1989, kdy soubor krátce působil pod tímto zřizovatelem. U vrátnice kulturního domu visely na zdi píchačky (hodiny označující příchod a odchod z práce). Ten, kdo jen zavadil o práci v kultuře ví, že to není zaměstnání „od – do“. Navíc v tomto zařízení nerozhodoval o tom, kdy a jak se bude zkoušet, režisér nebo časové možnosti amatérských herců, ale vrátný. Ve 22.00 hodin muselo být zhasnuto ve zkušebně. Musíme přiznat, že DK byl zřizovatelem loutkohereckého souboru Loutka působícího v tehdejší Loutkové scéně.

Tomuto souboru se však budeme věnovat v této kapitole podrobněji. Léta osmdesátá se dají rozdělit na dva časové úseky. Do roku 1985 je to neustálé „utahování šroubů“ vyplývající z vystrašenosti režimu po vzniku Charty 77. V polovině desetiletí se v zemi největšího bratra (SSSR – Svaz sovětských socialistických republik) dostává k moci M. Gorbačov a soudruzi v naší zemi se velice neochotně musí učit slova „PERESTROJKA“ (přestavba) a „GLASNOSŤ“ (otevřenost). Kulturní dění nejenže kopíruje, ale dokonce předchází politické změny v zemi. Nikdo z mladších lidí, kteří tuto dobu nezažili, si nedokáže představit zvrácenou absurditu povolovacích řízení, která předcházela každému divadelnímu představení, každé hudební produkci, každé výstavě.

Vyučený holič byl na Mostecku tím nejvyšším, který rozhodoval o tom, kdo může a kdo ne, tím kdo s pravomocemi césara otočením palce posílal gladiátory na smrt (ideologický tajemník OV KSČ). To, jak probíhala povolovací řízení v té době, věrně popisuje scéna ze Svěrákova a Smoljakova filmu Nejistá sezóna. Bylo štěstím výše uvedené hry I ty, Caesare, že vznikala na konci roku 1986. Inscenace sice nebyla nikdy oficiálně povolena k veřejné produkci, ale nikdo si již nedovolil ji „natvrdo“ zakázat.



Loutka – to nejlepší na konec.

Loutkoherecký soubor Loutka vznikl v Litvínově již v roce 1949. Umělecký vrchol zastihl divadlo právě v osmdesátých letech dvacátého století. Milan Čuban, po prvních divadelních zkušenostech v DMD a po návratu ze základní vojenské služby, nastudoval se značně obměněným souborem inscenaci Tři pohádky (Perníková chaloupka, Červená Karkulka a Budulínek). S tímto představením postupuje Loutka v roce 1984 na Celostátní přehlídku amatérského loutkového divadla v Chrudimi. Základ souboru tvořili v té době herci se zkušenostmi z DMD: Petr Rak, Jiřina Doležalová, Miloslav Petras Stejskal a výtvarnice Marie Stejskalová. S příchodem Jany Lavičkové, která se ujímá režie, vznikají další představení, která dosahují vrcholu amatérského loutkoherectví, přehlídky v Chrudimi. V roce 1985 je to pravděpodobně nejvydařenější inscenace v dlouhé historii souboru Ale, ale, otče Hájku, o rok později se Loutka dostává opět na Chrudim s představením Poslední zemře zítra. V té době se podařilo něco neskutečného. Amatérský divadelní soubor vyjíždí v roce1985 na zájezd do kapitalistické ciziny.

Dvě hry ze svého repertoáru Tři pohádky (nastudované v portugalštině) a Ale, ale, otče Hájku hrají litvínovští na přehlídce v Portugalském Portu. Cestou na slunný jih stihne soubor sehrát také dvě představení ve Francii. Umělecká úroveň litvínovských loutkoherců v té době již přesahuje rozměry amatérského divadla. Zcela logickým vyvrcholení pro většinu členů souboru je přestup k profesionálům. Když v roce 1987 hledá umělecký šéf nově vzniklého Divadla rozmanitostí Jiří Středa herce pro nové profesionální loutkové divadlo, nemůže přehlédnout litvínovskou Loutku. Jana Lavičková, Jitka Lišková, Monika Salvequartová, Iveta Roučková, Marie Stejskalová, Petr Rak, Mojmír Pospěch a Ladislav Jabůrek se stávají základním stavebním kamenem Divadla rozmanitostí v Mostě. Tento hromadný odchod však zároveň znamená pozvolný zánik souboru Loutka. Historie se uzavírá v roce 1991 a krátce poté je zbourána také Loutková scéna.



Docela malé divadlo – anabáze třetí.

Ani rozprášení skupiny Torzo v roce 1978 nemohlo odradit ty, které zasáhla múza Thálie, ty, kteří si již přičichli k prknům, která znamenají svět. Již koncem roku 1979 mohou diváci na scéně DMD shlédnout premiéru hry Karla Tomčíka Yetti. Autora na jevišti doplnili „extorzáci“ Petr Rak (autor hudby písniček v inscenaci), Pavlína Kociánová a Jitka Lišková. Poprvé na jevišti se objevili např. Milan Matějů, Světlana Polívková, Milan Čuban nebo první porevoluční litvínovský starosta Vlastimil Doležal. Yetti byla autorská a režijní prvotina se všemi nemocemi, které novorozencům náleží. Nejvýraznějším počinem inscenace byla písnička Pasák jaků (Aranka), bez které se dodnes neobejde posezení divadelníků s kytarou v hospůdkách Litvínova a Mostu. Inscenace Karla Tomčíka Život v RaJi (RaJ – socialistický podnik Restaurace a Jídelny) z roku 1983 byla první satirou na jevišti v podání obnoveného DMD.

Představení se muselo obejít bez písniček, do té doby dvorní autor hudby Petr Rak přešel k loutkohercům a nově příchozí Jiří Potrebuješ se jako autor hudby projevil až v následujících hrách. Jak již napovídal program ve tvaru lahve od piva, celé představení se odehrávalo v restauraci IV. cenové skupiny (umakartové stoly, studená kuchyně, desítka pivo). Hospodský s přiléhavým jménem Rejžák obsluhoval nejen herce na jevišti ale i diváky v hledišti, které bylo koncipováno jako hospoda. Některé z diváků zaskočilo již to, že jim během představení bylo podáváno lahvové pivo a buřty s cibulí, další pak, že museli na konci zaplatit účet. Po celou dobu mezi diváky poletovala dvě sličná děvčata v roli členek Amatérského aktivu absolutních abstinentů, která divákům vnucovala hesla guru všech abstinentů doc.Jaroslava Skály.

Život v RaJi se hrál více než dvě sezóny, získal cenu za scénář na Krajské přehlídce divadel malých jevištních forem v Chomutově, postoupil do celostátního finále přehlídky Klubová tvorba pořádaného v roce 1984 v Mariánských Lázních. Při studování této inscenace se pozitivně projevila režijní spolupráce s předním divadelním teoretikem Dr. Vladimírem Justem. Nový život (do angloruštiny přeloženo „njů žízň“, zpět do češtiny potom jako „nová žízeň“), byl v pořadí třetí Tomčíkovou hrou. To, že tato inscenace byla plná písniček, způsobil příchod dalšího „extorzáka“ Petra Žižky, který společně s Jiřím Potrebuješem zhudebnil autorovy texty. Tato jevištní férie z prostředí psychiatrické léčebny předběhla dobu.

Ve společnosti, která k rozkvětu rozvitého socialismu nutně potřebovala aplikovat do života výpočetní techniku, působilo představení, které varovalo před odosobněním a podlehnutím počítačům, které znají odpověď na každou otázku, jako zpátečnictví. Pro DMD trochu netradiční tvar tradičního divadla způsobila při zkoušení inscenace spolupráce s Rudolfem Felzmannem a Jaromírem Husákem z mosteckého divadla. V té době však již vzniká scénář zcela zásadní inscenace DMD let osmdesátých. Inspirován jevištním ztvárněním Hamleta v podání dr. Ivana Vyskočila ve hře „Haprdáns“ (Hamlet, princ dánský) a knihou Ludvíka Součka Otazníky nad hroby vzniká v psacím stroji Karla Tomčíka scénář hry I ty, Caesare s podtitulem Čtyři obrazy ze života velkého syna věčného města.

Na skutečných i smyšlených osudech Gaia Julia Caesara tato politická satira ukazuje neomezenou moc a aroganci mocných, která v té době obklopovala občany socialistického Československa. Kromě na historických faktech odrážejícího se scénáře, který vznikal více než dva roky, prospěla inscenaci radikální obměna souboru DMD. Nového ducha do souboru vnesli studenti čtvrtého resp. druhého ročníku litvínovského gymnázia Klára Müllerová, Jan Novák, Pavel Karli nebo Kateřina Novotná. Vzniklo představení s propracovaným textem, podporované mladistvou lehkostí a hravostí. To, že Caesar působil na diváka jako nevázaná jevištní improvizace, bylo jeho největší devízou. Třikrát nechal režisér Caesara na jevišti zemřít. Zaslouží si slitování vypočítavý prospěchář, moci chtivý vojevůdce, namyšlený hrabivý člověk myslící jen na sebe? A naopak, je smrtelný ten, který svůj život zasvětil prospěchu svého národa?

A tak překvapivě na konci představení o březnových Idách roku 43 př. n. l. nepadá Caesar mrtev na schodech senátu pod dvaceti třemi bodnými ranami, ale zaznívá závěrečná píseň: Začíná nám doba zlatá, máme vládce demokrata, není třeba pospíchat, ho celého rozpíchat.



Noc a den v Hronově.

Stalo se něco neuvěřitelného. Divadelní ochotníci, kteří se mnohdy snaží po celý život dostat se na Olymp všech amatérských divadelníků Jiráskův Hronov, nevěřícně hledí na jeviště, na sedmnáctileté děti, které mají pětiměsíční divadelní zkušenosti. To, že bylo DMD vybráno jako inspirativní představení pro celou ochotnickou obec, členům souboru „došlo“ až mnohem později (druhým inspirativním představením bylo pražské Divadlo …jelo režiséra a autora Petra Lébla). Dvě hronovská vystoupení připomínala den a noc. Nikdo z pořadatelů nepovažoval za nutné mladému souboru sdělit, že při odpoledním představení (hrálo se v poloaréně) budou v první řadě sedět zahraniční účastníci přehlídky, ve druhé řadě tlumočníci, kteří budou živě překládat, ve třetí řadě čestní hosté, čtvrtá a pátá řada novináři, takže první „normální“ divák seděl v šesté řadě.

Z jeviště to vypadalo tak, že vepředu jsou diváci poněkud opoždění (skutečně byli vždy minimálně o jednu repliku zpět), za nimi celou dobu někdo tlumeně mluví, třetí řada se nezakrytě nudí, čtvrtá a pátá řada je v práci a dává to okázale najevo. Po této zkušenosti se večer nikomu moc nechtělo na jeviště. Večerní představení však přineslo zážitek, který pravděpodobně není možné zažít nikde jinde než na jevišti - po představení půl hodiny trvající standing ovation, na závěr ještě jedna písnička jako přídavek... Účast na „Hronově“ ovlivnila činnost DMD v dalších letech.

O text Caesara projevila zájem Dilia. DMD vystupovalo na divadelních přehlídkách po celých Čechách a i ty zkušenější ze souboru zaskočilo, když vystupovali v rámci divadelních předplatných v kulturních domech po boku takových divadel jako Divadlo na zábradlí, Semafor apod. Začátek roku 1989 přinesl hned dvě premiéry v DMD. Písničky malých scén byly inspirovány knihou Vladimíra Justa Ozvěny malých scén a představovaly hlavně mladým divákům v rámci MaK (Mládež a kultura) písničky z představení Divadla Na provázku (dnes Husa na provázku), Ha Divadla, Ypsilonky, Semaforu, Osvobozeného divadla, Boška s Vyskočilem a některé z písniček z vlastních inscenací. Slepičí krok byla inscenace inspirovaná dvěma naprosto odlišnými texty.

Mechanické piáno Kurta Vonneguta jr. a Moliérův Tartuffe propojil na jevišti režisér Karel Tomčík v jeden celek. Již naprosto ostrá politická satira ukazovala divákům hraní si na svobodu, demokracii, možnost svobodných voleb, což byly v té době termíny z oblasti science fiction. Tehdejší hraní si na demokracii a kosmetické úpravy na politické scéně vystihoval text titulní písničky: Udržovat zákryty, nevybočit z řady Velký střídá malého, za staršího starý A tak stále dokola, týden, měsíc, rok Postupujem dopředu, o slepičí krok 17. listopadu 1989 hrálo DMD hru Slepičí krok na divadelní přehlídce v Mašťově u Chomutova.

Ve chvílích, kdy policie mlátila studenty na Národní třídě v Praze, z jeviště znělo, že svobodné volby vypadají tak, že se volí tajně, za plentou, ale pouze jediný možný kandidát. Diváci, kteří se deklarovaným svobodným volbám s chutí zasmáli, se vzápětí ohlíželi, kdo sedí vedle nich. Docela malé divadlo osmdesátých let však nebyl pouze divadelní soubor. V té době zkoušelo v prostorách DMD více než dvacet souborů a skupin. V té době vznikly v Litvínově také dvě mimořádné hudební přehlídky. Skupina Popelky stála u vzniku Docela malé Porty. Zakladatelé slavného Blues Bujónu Petr Karkoška a Bohouš Budina vymysleli a organizovali, dodnes s přestávkami fungující, Nonstop Blues.

Karel TOMČÍK
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':