Databáze českého amatérského divadla

Texty: Dobřany, Dětský divadelní tartas 2009 dle Evy Ichové

Dětský divadelní Tartas DOBŘANY
3. - 5. 4. 2009
Přehlídka DDT se po po letech vráila do Dobřan, tentokráe však do nového
prostoru. Bývalé armádní kino bylo přebudováo a nyní poskytuje dětským
souborům optimání jeviště se zázemím a divákům pohodlné zaboření se do
červeného plyše s výborným výhledem na scénu.
Na téo scéně bylo během přehlídky odehráno celkem 13 inscenací. Krom skalních
souborů z obou krajů se na DDT objevil i jeden soubor zcela nový, který do
Dobřan zavítal z Prahy. Než obrátím pozornost k jednotlivým inscenacím, musím
předznamenat, že celková úroveň zhlédnutého byla vysoká a škála použitých
prostředků široká. K vidění byly inscenace autorské i inscenace vycházející
z textu – poezie i próy. Před našimi zraky defilovali nejen dětští herci, ale i
mnoho masek a různých typů loutek. A nechyběla ani projekce či stínohra.
Převžná většina inscenací, tj. sedm, vznikla vlastní dramatizací literárního
prozaického textu. Patřila mezi ně i inscenace Jukiko souboru Max a spol.
z Klatov, jejíž předlohou byla japonská poháka Kočičí palác. V souladu s její
poetikou pracoval soubor hodně s obrazností. V jednotlivých obrazech (byť
nejvíc využitých a nejlépe vytvořených v první části představení) byla také
síla tohoto představení, podporovaného uvědomělou prací s hudbou, světly a
kostýmy. Celkový dojem bohužel nepodpořila herecká složka (která jediná, jak
praví Otakar Zich, je svojí podstatou dramatická), což mělo poněkud negativní
dopad na celkový temporytmus inscenace.
Druhou inscenací inspirovanou japonskýmmi příběhy byla inscenace Tři příběhy
o soudci Ookovi. V té spojily své tvůrčí síly hned tři soubory z Kdyně a Domažlic
– něKdy a Pecky st. a ml. V této inscenaci bylo použito výrazné lčení, masky,
loutky, stínohra a živá hudba. Některé nelogičnosti (například v užití plošných
loutek v jedné ze stínoher) vyvěraly pravděpodobně z částečně oddělené práce
tří souborů. Tyto drobné prohřešky však bylo snadné odpustit právě díky dobře
vystavěným situacím, umožňujícím postavám jednání.
Těžký úkol zpracovat divadelně Lakomou Barku, kterou všichni dobře znají animovanou
a namluvenou Werichem, na sebe vzal soubor Traple z Plzně. Dospívající
soubor na inscenaci pracoval téměř bez vedoucích a jako klíč k inscenování
si zvolil princip dvorečku, v tomto případě oděného do hávu generální zkoušky.
Jako loutky a atributy postav použil soubor obsah dvou igelitek, které se rovněž
staly rekvizitami. Tento start možná vzbudil v některých divácích obavy, zda
takto pojatá inscenace může být vedle známého zpracování zajímavá. Nakonec
se ukázalo, že může. Ve funkčnosti užitých prostředků a jednotě stylu nakonec
Lakomá Barka došla nejdále z přítomných produkcí, což jí vyneslo i jeden ze
dvou přímých postupů do Trutnova.
Dramatizaci v posledníh letech často inscenované povíky Jamie a upíři přivezl
soubor SAKY PAKY z Velhartic. Opět jsme se dočkali známého inscenačního
prvku – tentokráte zdvojení postav – a opět se souboru podařilo, aby jeho
užití bylo zajímavé a funkční. Zdublovaná Jamieho matka unisono „prudící“
Jamieho i jeho otce pro mě byla přesvědčivější než v předloze samé. Příjemným
rozdílem oproti jiným inscenacím této povídky byl věk herců, který byl nižší a
příběhu lépe odpovídal (často tuto předlohu volí i soubory, jimž jde tak trochu
pod věk). Problematická však byla scénografie využívající různě pomalované
kartonové krabice, jejichž přeskládáním se proměňovala scéna. Souboru se
zcela nepodařilo dát jednotlivým přestavbám smysl.
Mše mrtvých Divadýlka Strašidílka 2 z Plzně vycházela z málo známé pověsti.
Soubor si zřejmě užil „duchařskou“ atmosféru, jednoduchý příběh byl ale komplikován
nepříliš funkčním dvojitýmm rámcem, naplněnýmm nepravděpodobnými
situacemi a nevěrohodným jednáním dětí v roli dospělých postav.
Další (a řekla bych poměrně ambiciózní) inscenací byla Sněhová královna
souboru Sedm divů světa z Plzně. Soubor a jeho vedoucí se statečně poprali
s Andersenovou pohádkou a na ploše cca 45 minut se jim podařilo zachovat
většinu motivů z předlohy a nějaký i přidat. Inscenace byla pečlivě řešena i
po ostatníchh stránkách – živá hudba, světla, kostýmy, masky, scéna. Užitých
prostředků bylo bohatě, někdy se však bohužel tloukly či dublovaly (např.
projekce znázorňující řeku a fyzická prezentace téhož). Scénografické řešení
- konstrukce s různobarevnými šátky, jejichž přeskupováním aktéři vytvořili
nové prostředí – vyžadovalo od herců velké soustředění, které potom zákonitě
chybělo jinde (např. práce s maskami by si zasloužila větší pozornost). Použitá
projekce celkově působila nadbytečně. Představení pak bylo navzdory své
náročnosti hnáno protagonisty k rozuzlení tak rychle, že to bylo až na úkor jeho
srozumitelnosti.
Plzeňský soubor B.U.D.D.E.T.O! si se svojí inscenací Zlojroj ukousl dost velké
sousto (přes občasné kuckání se jím však nakonec nezadávil). Postavit představení
podle knihy Terryho Pratchetta není úkol jednoduchý a soubor se ho
zhostil s nakažlivým entusiasmem. Nicméně problémů má tato inscenace nepočítaně.
Srozumitelností počínaje a prací s loutkou konče. A proč je tedy Zlojroj
druhou inscenací, které byl lektorským sborem udělen přímý postup na Dětskou
scénu? Proto! Proto a taky přesto, přes to všechno. Jako diváci jsme se i přes
nepochopení a problémy výborně bavili a užívali si hereckou stránku inscenace,
která je dozajista zajímavým příspěvkem k časté diskuzi o dětském herectví.
Jako členka lektorsk馼o sboru pak douf疥, že se tvůrcům podař č疽t probl駑ů
do národní přehlídky vyřešit. Ale i kdyby ne, věřím, že oceněná inscenace bude
přínosem i v tomto poněkud chaotickém stavu.
Inscenace, jejichž tvůrci si jako východisko zvolili poezii, byly tři, a každá docela
jiná. Pražský soubor LAB-ORA-TOŘ nám pod názvem Obrazoslovo představil
výsledek svého experimentování s básněmi Ernsta Jandla, Mileny Lukešové,
Tomáše Přidala a Ondřeje Tučka. Hned expozice a první báseň Vědí, co říkají nás
naladila k příjemnému očekávání, které však bylo posléze zklamáno, neboť se
souboru nepodařilo přinést nic nového, ani udržet počáteční hravou atmosféru.
Nejmladší soubor na přehlídce Divadlo v KOŠI z Plzně vytvořil krátké pásmo
Kytovaná z veršů Jiřího Suchého a Michala Černíka o květinách. „Pidiaktérky“
v rolích květin pohybově rozehrávaly jednotlivé básně, z nichž jedna se s pohybovými
obměnami vracela jako jakýsi refrén. Abstraktní pohyb vzniklému tvaru
seděl lépe než konkrétní (např. ztvárnění autobusu). Souboru bylo doporučeno
přehodnotit ještě práci se světlem (kter mělo zřejmě evokovat louku, ale vytvořilo
spíše atmosféru Marsu) a s hudbou (která byla pěkná, ale k danému tvaru
možná až příliš pompézní).
Třetí inscenaci postavenou na poezii nám zahrály dvě d咩enky ze ZUŠ v Domažlicích.
Pod názvem Magor dětem – na dobrou noc vzniklo z jedné Jirousovy básničky
okouzlující rozverné dílko. S minimálními jevištními prostředky (bodové
světlo, aby se zmenšil prostor, plus jedna peřina a jeden polštář) dokázaly obě
dívky milým a zajímavým způsobem interpretovat vybraný text. Přesto by bylo
vhodné zapracovat ještě na přesnosti všech významů a odstranění drobných
nelogičností, neboť u takto malého tvaru (a vlastně tak trochu i anekdoty) je
potřeba jasnosti a přesnosti ještě zřetelnější než u větších inscenací.
Inscenace Milá Anne!, která se poněkud vymykala zavedeným pořádkům, byla
poctou Anně Frankové a prací tří studentek LDO ZUŠ Karlovy Vary. Ty sestavily
krátké pásmo z vlastních textů, psaných formou dopisu a z úyvků z Deníku
Anny Frankové. Jednalo se v podstatě o veřejné (ani ne scénické) čtení s nepatrným
jevištním ozvlštněním, a přestože byl výsledek zajíavý, za divadlo se
tak docela považovat nedal.
Jako poslední v mém výčtu přicházejí na řadu inscenace autorské. Na DDT se
objevily dvě. První z nich byly Příběhy Křemílka a Vochomůrky Loutkového
kroužku z Dlouhé Vsi. Jednalo se celkem o čtyři epizody, z nichž dvě první jsme
měli možnost zhlédnout na přehlídce už loni. Jak název souboru napovídá,
jednalo se o představení loutkové. Autorkou zpracovaných textů byla vedoucí
souboru. Nutno říct, že neskryly svoji výchovnou intenci. Zejména první epizoda
byla velmi didaktická (použití „kouzelného“ slovíčka prosím). V představení
bylo použito takového množství prostředků (předměty a loutky všeho druhu,
živí herci, masky…), že to divák po chvíli přijal jako princip a vlastně se pak
už jen divil, že loutky Křemílka a Vochomůrky jsou stejného rodu. Stejně jako
jsem po chvíli věděla, že se na jevišti může objevit cokoli (přští rok očekávám
i loutky v nadživotní velikosti a chůdaře), tak bylo i jasné, že se může i cokoli
stát, neboť výchozí texty nebyly svázány žádnými konvencemi (až na happy end
a poučení). Velkou devizou tohoto představení byli samotní herci a loutkoherci,
kteří na publikum mocně zapůsobili svojí prostou přirozeností a opravdovostí,
s jakou onu snůšku čehokoli hráli. (Měla jsem až pocit, že přihlžím spontánní
dětské hře).
Druhá autorská inscenace dorazila na DDT z Aše. Soubor Píďalky n疥 zahr疝
současný aktuální příběh Jak patnáctky (ne)přicházejí o iluze. Představení
strhlo diváky svojí energií (pro ašské inscenace typickou) a humorem. Aktéři
se evidentně bavili jak vytvářením této inscenace, tak její prezentací. Lektorský
sbor ve složení ocenil zejména herecké nasazení a aktuální témata, kterými se
soubor v inscenaci zabýval (děti ve světě nedozírných počítačových možností,
rodinné vztahy a vztahy pubertálně-partnerské). Problematické však bylo telenovelovité
uchopení těchto témat, které pak bohužel působilo poněkud lacině
až kýčovitě.
Na závěr bych ještě chtěla zmmínit, že k příjemné divadelní atmosfře celého
víkendu bohatě přispěl úvodní průvod masek, obohacený představením commedia
dell´arte studentů Ateliéru DV z plzeňské Pedagogické fakulty, a závěrečná
prezentace dílniček, ve kterých se tradičně setkávají při společné práci
děti ze všech souborů.
Na slavnostní zakončení přehlíky (při vyhlašování výsledků) mě pouze
napadlo, jaká škoda je, že i v takovém oboru musí být soutěž. Přes veškerou
snahu organizátorů a nás porotců (Jakub Hulák, Tomáš Machek a Eva Ichová) o
vytvoření přátelského nesoutěžního ovzduší se úplný závěr zatěžká atmosférou
úpěchu a neúspěchu a dodatečné rivality. Ať jsme to „okecávali“ sebevíc, to,
že někdo do dalšího kola vybrán byl a jiný ne, je neoddiskutovatelný fakt, a
co to dělá s prožíváním všech zúčastněných přeci každý z vlastní zkušenosti
známe. Vím, že to u téhle přehlídky s jejím posláním jinak nejde, ale… škoda,
škoda…
Eva Ichová
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':