Databáze českého amatérského divadla

Texty: Šrámková, Vítězslava: Wolkrovy Prostějovy normalizací připepřené

Mé Wolkrovy Prostějovy normalizací připepřené
Ze svého prvního Wolkrova Prostějova, jehož jsem se na počátku 60. let účastnila jako členka středoškolského souboru, jsem odjížděla se slzami v očích – důvodů jsem měla spoustu: byli jsme dobří, ale ne nejlepší, jak jsem si ve své polodětské naivitě myslela, potkala jsem tu lidi, jimž jsem se chtěla podobat a kamarádit se s nimi, a bála jsem se, že už se s nimi nikdy nepotkám. A při přednesu několika recitátorů a představení divadel jsem zažila tak neobyčejný úžas z procítění a nečekaného nazření poezie, jaký jsem si dosud ani neuměla představit.
Při následném studiu na filozofické fakultě v Praze jsem se – asi i díky tomu zážitku z WP - už o divadlo poezie a problematiku uměleckého přednesu začala cílevědomě zajímat.
V roce 1971 jsem byla s nástupem normalizace přinucena jako politicky nespolehlivá odejít z redakce, v níž jsem pracovala. Shodou náhod, trochu i díky té přípravě a taky kvůli tomu, že jsem neměla cejch vyhozeného člena KSČ, neb jsem v ní nikdy nebyla, jsem nezůstala bez místa a brzy jsem mohla nastoupit jako odborná pracovnice pro umělecký přednes, divadlo poezie a malá divadla v ÚDLUT (později ÚKVČ), organizaci, která tehdy byla odborným gestorem Wolkrova Prostějova.
Už první ročník Wolkrova Prostějova, který jsem měla na starosti, byl ovšem náročný – nastupovala nová vlna divadla poezie, pražské Potužilovo a Jelínkovo Divadlo Na okraji a Válovo Divadlo poezie prostějovské LŠU a jejich myšlenkově a formálně odvážné a skvělé inscenace. A v následujících letech by bylo možno jmenovat celou řádku souborů, které do jejich šedi let přinášely vzrušující obrazy a výpovědi (rozhodně k nim patřil třeba Vašinkův Orfeus). Pro proměnlivou, ale vždy horlivou řadu „dohližitelů“ z prostějovského OV KSČ či aspoň OV SSM, kteří se hned na počátku normalizace zaktivizovali a bděli nad ideovou čistotou festivalu, byly tyto soubory značně podezřelé. (Tehdy a v dalších letech člověku přitom nemohlo ujít, že festival byl pro různé místní a okresní mocenské kliky kolbištěm, na němž se utkávaly ve snaze získat svou bdělostí víc zásluh a mít tak šanci porazit tu druhou.) Naštěstí tu kýženou ideovou čistotu nemohli uhlídat, neboť nejlepší a nejodváženější inscenace pracovaly se složitým metaforickým aparátem, jemuž prostě většinou nerozuměli (ale o to byli ostražitější). Poroty naštěstí byly vždy na straně divadel, recitátorů a dobrého kumštu, a i když každoročně musely návrhy na ocenění předkládat užšímu vedení festivalového výboru, v němž měli hlavní slovo nejzasloužilejší normalizátoři, uměly v častých neshodách s nimi dobře argumentovat. Někteří členové porot se stávali velmistry v tom, jak v takových situacích ekvilibristicky zvládali funkcionářský slovník. Ač to tedy nebylo snadné, poroty svá rozhodnutí ve velké většině obhájily, byť to bývala vítězství často provázená i jistou pachutí.
Sóloví recitátoři mívali svou účast na Prostějově občas „ztíženou“ takzvaným povinným výběrem – tahle povinnost byla zprvu reakcí na fakt, že v druhé polovině 70. let se na Wolkrově Prostějově začal méně recitovat Wolker, jehož si soudruzi přivlastňovali, i když se jim jeho dílo jaksi „smrsklo“ pouze na sociální balady, protože většinou nic jiného neznali. Ale mnozí recitátoři si dokázali „sobě na míru“ výborně vybírat třeba z jeho mladistvé tvorby a mnohdy v této - vlastně zprvu jen racionální volbě, která však prospěšně rozšířila jejich čtenářský rozhled - nalezli nové interpretační možnosti, které zajímavě obohatily jejich recitační projev.
Jezdívala jsem v té době do Prostějova na přípravné výbory WP, které měly spoustu členů a dlouze se na nich řešily všechny prkotiny, což bylo otravné. Takže i když jsem město, které v době festivalu omamně vonělo kvetoucími lipami, vlastně milovala, jakmile jsem z vlaku zahlédla blížící se prostějovské věže, spolehlivě jsem dostávala žaludeční neurózu při představě, jak budou „soudruzi“ zase chtít před festivalem posuzovat všechny texty – i sólových recitátorů. Protože neuměli číst poezii jako básnický obraz, hledali „ideově závadná“ či necudná slova slova jako „bůh“, „anděl“, „demokracie“, což pro protiargumentaci znamenalo najít tyto výrazy ve Wolkrovi nebo aspoň v některém z děl čelných soudruhů básníků ve znormalizovaném vedení Svazu spisovatelů. U boha a andělů to bylo díky Wolkrovi snadné, jemu v básnickém slovníku skutečně nechyběli.
Bylo to všechno pochopitelně složitější, než se dá v krátkém ohlédnutí sdělit. Mirek Kovářík nedávno napsal, že jsme v porotě divadel poezie v tom dvacetiletí před rokem 1989 (a jistě měl na mysli i poroty sólistů) složili „zkoušky z poziční války s funkcionářským blbstvím“ a jak nám bylo krásně, když se to i povedlo. Ale to svírání žaludku, zda to vyjde!
Mělo to ovšem mnohé kompenzace – pocit, že usilujeme o něco, co stojí za to, prožitek vzájemné sounáležitosti se sólisty i divadly, zážitky z jejich výkonů a představení, jež nejednou přímo pulzovaly naléhavostí sdělení a okouzlovaly silou obrazu.
Bylo to i krásné, ale je dobře, že je to pryč...


Vítězslava Šrámková,
přes 30 let členka porot Wolkrova Prostějova
Psáno červen 2009 pro Zpravodaj WP na vyžádání redakce

Související Přehlídky

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':