Databáze českého amatérského divadla

Texty: Beruška je základ, ale Láhor vcucnul všechno. Rozhovor s Petrem Markem - Jasanka Kajmanová. AS 2009, č. 3

Beruška je základ, ale Láhor vcucnul všechno

Rozhovor s Petrem Markem připravila Jasanka Kajmanová

Petr Marek se v dětství těšil, až budou videotelefony, ale když teď jsou, tak je nerad používá, a tak jsme se při rozhovoru neviděli, ale možná díky tomu jsme spolu na skypu vydrželi téměř dvě hodiny… Petra Marka mnozí znají ve spojení s Dekadentním divadlem Beruška, kapelou MIDI LIDI a seskupením LÁHOR/Soundsystem, které se věnuje dvanáctičlenné realistické činoherní improvizaci, a s kterým letos na Šrámkově Písku hráli Diskrétní den.

Čím se živíš?
Živí mě učení o filmu a přiživuje divadlo, hudba a film.
Zabýváš se víc filmem než divadlem?
Ne. V poslední době se mnohem víc zabývám divadlem a hudbou. Film se stal třetím v pořadí. Dokonce filmy, které dělám, v poslední době vycházejí z divadla. Ale obojí, film i divadlo, jsou pro mě zároveň spíš dokumenty, portréty. Všechny filmy z posledních dob jsou portréty, ale v rámci fikce.
I v rámci fikce, musíš vycházet z určitých námětů…
Skutečným námětem jsou spíš ti lidé, film Láska shora byl o skutečných dvou lidech, o tom, co by se jim mohlo stát v hraném filmu. Film Nebýt dnešní je portrétem mého absolutně nejoblíbenějšího divadla.
Portrétem Láhoru?
Ne, ostravského XXXH´X XOˇXXOXX, které už v podstatě zaniklo, ale celé bylo pohlceno LÁHOREM.
Tam jsi také působil?
Byl jsem deset let fanouškem. To jsou mí „vzoři“, ideálové. XXXH´X XOˇXXOXX bylo divadlo, které mě uchvacovalo absolutní odzbrojující civilností s částečným diletantismem, ale v realistickém duchu dokázalo zpracovávat třeba sci-fi náměty. Čili například jak se vypořádat REÁLNĚ s tím, že v Kauflandu se děje něco ireálného.
Dekadentní divadlo Beruška už také zaniklo… Spojilo se s XXXH´X XOˇXXOXX a vznikl LÁHOR?
Beruška víceméně zanikla na mé přání, kluci z toho radost nemají. Ale zahraje si pro radost asi jednou či dvakrát za rok. Byla pohlcena LÁHOREM. Podobně je na tom Divadlo V Soukolí.
Divadlo V Soukolí?
XXXH´X XOˇXXOXX jsou tři lidé, Beruška jsou tři lidé, Divadlo V Soukolí jsou tři lidé, všechno vcucnul LÁHOR. V Soukolí je původně havířovské improvizační divadlo. A vznikají další přeskupení: např. Radio Ivo jsou tři lidé z LÁHORU v jiné konstelaci.
Nemyslíš, že už přišla chvíle na pevný tvar? Beztak k tomu už směřujete od inscenace 100 procent alibi a teď s Diskrétním dnem, jde o pevný tvar a improvizujete pouze v dialozích…
Ano, cítíme, že je potřeba s tím někam pohnout. Chtěl bych ale fixovat a pilovat vše krom dialogů. Těm bych rád zachoval živost a překvapivost improvizace. Nakopává nás to, a navíc nejsme tak dobří herci, abychom dokázali oživit předem daný text.
Diskrétní den je o vás?
Diskrétní den je samozřejmě částečně o nás. Hrajeme vlastně v různých variacích stále stejné téma ve všech našich hrách. „Krize angažovaných třicátníků“.
Proč jezdíte na přehlídky amatérského divadla?
Protože nás tam nechají hrát. Poznali jsme se tam a jsme extrémně laxní v sebeprosazování jinými cestami.
Proč nezůstáváte na jiná představení?
Jezdíme na přehlídky od sedmnácti let a většinou jsme chodili skoro na všechno. Dovoloval nám to náš tehdejší styl práce: absolutní improvizace i životní styl „zatím nepracujících“. Nemuseli jsme se na ničem domlouvat, přijeli jsme na přehlídku, zašli na jiná divadla a zahráli to naše, buď dobře, nebo blbě. Pak jsme šli na další divadla a pak na seminář, což nás bavilo úplně nejvíc. Dnes je to tak, že máme dost problém se vůbec na daný čas sjet, jsme z Ostravy, Prahy, Ústí, Brna, Olomouce, Havířova... A navíc potřebujeme nějaký minimální čas na dohodnutí se, co vlastně budeme hrát. Na ostatní představení tak nezbývá čas. Což některé z nás štve, někteří jsou v klidu. Ale na seminář vždycky jdeme. Milujeme analýzy.
Co letošní analýza v Písku? Alena Zemančíková vám konečně odpověděla na otázku, co vlastně děláte.
Letošní analýza v Písku byla zcela k věci, z toho jsem měl radost. Před lety to bývávalo horší. Svěží vítr do Písku kdysi přinesl Karol Horváth. Udělal tak nekompromisní analýzu, že se z toho stal spíš konflikt než seminář. Ale kdysi se analyzovaly i takové problémy jako, „zda má improvizace právo na existenci“, protože je „nezodpovědná vůči divákům“. Che che. A v těchto dobách jsme se rádi zapojovali do diskuzí i o ostatních představeních, velmi rádi!
Jaká jsou rizika vašich nepřipravených představení, co se může stát nejhoršího? Co se vám kdy nejhoršího stalo?
Nejhorší je úraz – smrt? Nestalo se nám nikdy nic horšího, než že jsme to po deseti minutách zabalili s omluvou, že nám to dnes nejde.
Proč si nevozíte rekvizity a ani je dopředu nehlásíte? Víte, že v Písku letos spoustu věcí nosili technici ze svých domovů?
Tak to teda nevím. Navíc jsme to po nikom ani nechtěli. Máme to jednak nedomyšlené a jednak to bereme zase jako improvizaci: scéna se nám mění podle toho, co mají v konkrétním místě za věci. A taky si nedokážu představit, že bychom do požadavků dávali: televizi, utěrky, odpadkový koš, vysavač, koberec... A ti technici by museli teda bydlet v tom kulturáku, tam jsme prošmejdili všechny kancly a získali „scénu“.
LÁHOR je tedy podepsaný pod Diskrétním dnem, 100 procent alibi, Nic proti ničemu tour 2008. A pod čím dalším?
LÁHOR existuje od roku 2004 a hrál mnoho jiných představení. Ale tato tři a ještě jedno se opakovala a pilovala. Hráváme občas pod stejným názvem jiné představení.
Kde se vzal text písně „Vozíčku, ke mně leť / Nyní vézt domů mě máš“, který zpíváte kolektivně na internetovém videu?
Natočili jsme nedávno s naším LÁHOR/Soundsystemem film, který se bude jmenovat Nic proti ničemu a děj filmu se odehrává v Kempu Jordán. A od Jordánu už je jen kousek k tomu, aby se ve filmu ve scéně smíru zpívala tahle píseň.
Nic proti ničemu jste hráli nejdřív na divadle a pak ve filmu?
Jde o dopracovanou verzi našeho představení, které jsme hrávali minulý rok. Hrávali jsme ho ale z toho důvodu, že jsme si potřebovali odzkoušet, jaký má námět dramatický potenciál, a to vše kvůli plánovanému filmu. Čili jsme z diváků loni udělali testovací skupiny budoucího filmu. Na divadle zas tak moc nefungoval.
Jak zkoušíte?
Nezkoušíme nikdy.
Sjedete se a řeknete si o čem to dneska dáte???
V začátcích jsme přibližně deset minut předem vymysleli prostředí, kde se to odehrává. Základem je, aby bylo dostatečně obyčejné, aby rovnou neimplikovalo humor. Humor musí vycházet až z charakterů. Ze začátku jsme si ani neřekli, o čem se bude hrát. Teď už si říkáme, jak to dopadne. Ale to až poslední tři roky a jen u některých představení.
Ty sám ses dostal k improvizaci jak?
Vlastně jsem nikdy nic jiného než improvizaci nedělal. Začalo to asi v deseti letech, kdy jsme s kamarády natáčeli domácí rozhlasové hry – samozřejmě improvizované. Pak se to přeneslo do divadla a do hudby: všechny kapely, které jsme měli před MIDI LIDI, byly taky absolutní improvizací. Nikdy jsme nevěděli, co budeme na koncertě hrát. Včetně textů.
Nevybavíš si nějakou rozhlasovou hru z dětských let?
První rozhlasová hra se jmenovala Koblih. Byla to sci-fi. Pustili jsme z gramce soundtrack z Návštěvníků a do toho dělali příběh z vesmíru. Hrozbou byl blížící se koblih. Další hry jsme natočili v pozdějším věku. Máme je nahrané. Jedna byla ovlivněna představením Vizity, které jsem viděl v sedmnácti.
Máš nějakou oblíbenou rozhlasovou hru?
Vůbec neposlouchám rádio! Ale v dětství jsem strašně sjížděl mluvené slovo na deskách, od Hurvínka po Semafor. Nejoblíbenější dnes zůstává Vodnická škola Josefa Dvořáka , to je absolutní punk – to nás má rádo víc. Mimochodem Berušku zásadně ovlivnila ukázka ze semaforské hry Elektrická puma. Byla to komorní hra v trojici Suchý–Molavcová–Dvořák. Tam jsou zdroje, podle mě. Poslouchal jsem to v sedmé třídě. Dokonce v Písku v roce 93 jsme hráli představení, v němž se z ní objevil hudební ozvuk. A Beruška se postupným vývojem stejně proměnila v kapelu. Zajímavostí je, že námět k představení 100 procent alibi vznikl na Berušce!
Vznikl na Berušce?
Beruška hrála v Uničově ne zcela povedené představení, v němž se ale objevily motivy, na kterých stojí základ 100 procent alibi (nečekané setkání bývalých spolužáků na sebevražedném srazu). A od té doby hraje LÁHOR „připraveněji“. Všechno je provázané, protože třeba některé texty, co zpívá naše kapela MIDI LIDI, vznikly také v představeních Berušky – čili Beruška je základ a MIDI LIDI jsou první kapela, která „ví, co dělá“ – čili má nazkoušeno a napsáno. Ale improvizuje během. Ale jen hudebně.
Za Berušku vděčíme komu?
Dekadentní divadlo Beruška jsme založili v sedmnácti s mým nejzákladnějším spolupracovníkem Jirkou Nebeským, který s námi už nehraje. Mimochodem pro odchod z Berušky se rozhodl v Písku asi tak v roce 1998. Mohl odejít kdekoli jinde, jde jen o shodu náhod. Vypočítali jsme, že v improvizaci typu, jaký jsme dělali s Beruškou, se naplno uplatní dva a půl člověka a on se v té době už cítil být ten půl…

Více informací naleznete na http://www.unarclub.cz
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':