Texty: BRHELOVÁ, Eva: Setkání divadel – Malé jevištní formy – Valašské Meziříčí. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 70 - 71.

Setkání divadel – Malé jevištní formy – Valašské Meziříčí
Eva Brhelová
Počtem inscenací skromnější, nikoli však jejich kvalitou – taková byla letošní přehlídka Setkání divadel – Malé jevištní formy, která proběhla 13. a 14. března 2009 z iniciativy Kulturního zařízení města v místním M-Klubu. Z osmi plánovaných inscenací nakonec diváci zhlédli bohužel pouze sedm, z nichž jednu lektorský sbor nominoval na ŠP, jednu tamtéž doporučil a jedna inscenace si zasloužila doporučení na celostátní přehlídku mladého divadla. Setkáním provázeli dva sympatičtí moderátoři, kteří svolávali diváky k inscenacím a podávali jim aktuální informace. V lektorském sboru (porotě) se setkali a diskuze o inscenacích vedli i rozněcovali Anna Petrželková, Jan Bolívar Pohořelický, Tomáš Žižka, Pavel Prochor Procházka a Eva Brhelová. A ještě jedna velmi podstatná věc. Všechna představení byla autorská.
Inscenace kopřivnického souboru KOHEN s názvem Kohen Market před diváky předestřela jednoduchý příběh o tom, jak může práce v supermarketu proměnit život prodavačky. Originálním divadelním jazykem, propojujícím nonverbální divadlo, videoprojekci (videoart) a hudbu, inscenace v pevné opakující se struktuře ukazuje dívčiny denní rituály a zájmy, které se postupně deformují a stále víc jsou zahlcovány stereotypem systému práce v obchodním řetězci. Počáteční problémy v novém zaměstnání dívka zvládá stále lépe, postupně se zaučuje a adaptuje – a taky prostor jejího osobního života je menší, plošší, primitivnější. Lektorský sbor ocenil na multimediální inscenaci nejen aktuální názor tvůrkyň inscenace – kritiku konzumní společnosti a upozornění na její nebezpečí, ale také účinné propojení tématu a formy. Videoprojekce se zde stává soupeřem i partnerem herečky hrající hlavní postavu; silné vizuální jevištní znaky zprostředkované použitou technologií (opakování sekvencí, zmnožování, zrychlování, rozložení na jednotlivé prvky) působí apelativně na každého diváka. Kritické připomínky k inscenaci se týkaly absence nějakého prvku lidské přirozenosti, hřejivosti či čiré bezprostřednosti, který by mohl téma odcizení člověka v systému ještě posílit.
LÁHOR/Soundsystem (soubor ostravsko-hranický) překvapil hodinovou poloimprovizovanou inscenací Diskrétní den, v níž dokázal na podkladě dějové linie s dramatickou zápletkou vtáhnout diváky do světa (domnělých a bývalých) squatterů, a v příběhu o jednom dni v domě, který pankáči obývají společně s konformisty, vypointoval téma zpronevěry ideálů a deziluze generace současných třicátníků. A pro mne také otázku protikladu a vztahu tzv. konformního světa a světa těch ostatních. Vtipné momenty, souhra náhod v improvizovaných dialozích, živelnost (např. scéna, při níž konformisté vyskakují z oken svého bytu), pravdivost, a také srozumitelnost základní myšlenky – to jsou pozitiva, díky nimž byla inscenace doporučena na ŠP. Scénografie (jeviště v zámeckém divadelním sále zanesené věcmi, které mají evokovat zabydlený squatt a v paralelním plánu byt konformistů) vyvolala polemiku lektorů; porota souboru doporučila, aby důkladněji pracoval s prostorem a rekvizitou ve smyslu rozvíjení tématu inscenace.
Příběh nemocné maturantky, který nás téměř kabaretní formou zavádí do svých představ a horečnatých fantazií, představil soubor HRKBRK (nejstarší žáci LDO ZUŠ v Rožnově pod Radhoštěm) v autorské inscenaci Moci nemoci. Soubor pracuje s námětem bezprostředně aktuálním pro protagonisty inscenace (obavy z maturity, strach z učitelů, touha po blízkém člověku, snaha naučit se bojové umění…) za pomoci jednoduchého inscenačního klíče a především s přispěním přesvědčivých a autentických hereckých výkonů. Rozličné divadelní prostředky se díky energetickému potenciálu souboru slibně vyvíjí, a proto byla inscenace – i přes diskutabilní závěr hry – doporučena na Mladou scénu. Porota ocenila především silnou generační výpověď a osobní téma studentů a žáků.
Jako ne zcela srozumitelná se ukázala inscenace Něco uvnitř kopřivnického souboru StUdna – ÚDIVADLO Kopřivnice. Na jevišti převážně stojí a hovoří tři postavy, z nichž dvě jsou oblečeny a jednají reálně a třetí je stylizovaná v kostýmu i ve svých projevech (může být pochopena jako vnitřní hlas či nezveřejněné myšlenky jedné ze dvou reálných postav). Dvě dívky čekající (?) na nádraží či ve výtahu vyjevují svá osobní životní traumata. Nejednoznačné pochopení postavy třetí dívky, a také pro diváky ne příliš jasná (ne)záměrná ironie zpovědí postav vedly k diskuzi o tom, jestli je celá hra symbolickým obrazem trojjedinosti člověka nebo jestli jí má být rozuměno spíš v reálné rovině. Jednoznačný výklad inscenace však odmítly i samy autorky.
Soud souboru NDŽS Tom a Jeff z Havířova startoval slibnou komediální situací: uklízečka v soudní síni najde soudcovský talár a začne si hrát na soudkyni. Náhle však přichází skutečný žalobce, soudní proces začíná a ona je nucena roli soudkyně skutečně přijmout. Ovšem tato hra a celý soudní proces se postupně stávají absurdními – např. proto, že obžalovaný (muž, který znásilnil a zavraždil starou ženu) je imaginární jevištní postavou (ale jedná se s ní jako s postavou reálnou); že jak argumenty žalobce, tak obhájce a stejně tak výroky soudkyně jsou scestné, nelogické, nesouvisející ani v absurdním smyslu hry. Diváci byli svědky tříště nápadů, které často prvoplánově nabízely divákovi lacinou zábavu. Inscenace ukazuje směšnost soudního procesu a absurditu jednání soudce (uklízečku v roli soudkyně mnohem víc zajímají příběhy epizodně související s celým případem, různé pikantnosti a nikoli fakta). Oba herci souboru (představitelé obhájce a žalobce) byli oceněni za své herecký výkony, neboť v padesátiminutovém kuse ztvárnili své postavy nadmíru přesvědčivě a dokázali udržet napětí, herecké nasazení a temporytmus hry.
V uvedených aspektech již ne tak dovední byli herci kopřivnického souboru 3Deka ve svém představení s názvem Večerní svítání. Napětí udržovali stále silnějšími údery soudcovského kladívka, případně zvyšováním hlasu a agresivnějšími projevy postav. I zde byli diváci svědky podivného soudního procesu, u kterého se však příčinu obvinění nedozvěděli. Ani improvizační dovednosti aktérů nepřesvědčily o smyslu této jevištní akce a zůstal spíš dojem zdlouhavosti, překřikování a nadbytku slov.
Padesátiminutová bezbřehá improvizace dvou členů Divadla na cucky Olomouc s krycím názvem Rybník je plný panen, jedna z nich řekla mi Mirku mnohé diváky přiměla k odchodu ze sálu, některé ale zaujala právě tím, jak se postupně stávala bojem diváků a herců, herců mezi sebou a poté i herců se sebou samými. Do rybníka rozhodili mnoho podnětů (ekologie, politická témata, sebetrýznění, pokušení mužů políbit se…), ale vše bez zjevného záměru a organizace. V diskuzi byla tato improvizace kritizovaná jako pouhá sebeprezentace s malou dávkou opravdové komunikace s divákem.
Horečně očekávaný soubor Duonasekeru z Příbora na přehlídce bohužel nevystoupil. Diváky ale mohl potěšit doprovodný program – zápas v improvizaci před diváky, který v závěru přehlídky svedl ostravský tým OSTR.UŽ.I.NY. a pražský PRA.L.I.NY. Účastníci předchozích ročníků setkání hovořili letos o mnohem větší „učesanosti“, koncepčnosti, srozumitelnosti toho, co je na jevištích přehlídky vidět. Zaznívaly hlasy o pominuvším punkovém divadle a punkovém herectví (jakoby v paralele s tématem inscenace LÁHORU). Ač tyto změny nemohu posoudit, protože jsem na přehlídce letos byla poprvé, ve Valmezu mě na inscenacích nadchla odvaha a chuť experimentovat a vůbec vytvářet autorské divadlo. Překvapila mě kritika soudců a soudních procesů, a možná taky fascinace definitivností jejich moci v tematice inscenací. V hovorech se členy souborů i herců a diváků mezi sebou pak taky nehraná upřímnost a přímost, která je nezaobalená, ale pravdivá a neuráží – a proto má smysl.
Přehlídku vedle divadelníků a pozvaných hostů navštívilo 245 vážených platících diváků.